Mises.cz

Mises.cz

Návrat starých časů: Kapitola 22

Román o znovuobjevení kapitalismu od Henryho Hazlitta – „Pokud by byl kapitalismus zničen, bylo by nezbytné ho znovu vynalézt – a tento objev by se právem zařadil mezi největší objevy v dějinách lidstva. To je hlavním poselstvím mé knihy.“

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr stál před nástěnným zrcadlem a obdivoval svoji novou parádní uniformu.

Konečně přistoupil na Adamsův argument, že musí vzdorovat moci Bolšenkova a posilovat svoje vazby s letectvem. Na odpoledne nařídil přehlídku letectva nad Moskvou, které bude přihlížet na Rudém náměstí z vrcholu Leninova mauzolea. Na Adamsovu radu vyhlásil půldenní volno a nařídil všem vedoucím továren z moskevského obvodu, aby přivedli dělníky na náměstí.

Jeho uniforma byla čistě bílá, jediná bílá uniforma ve Vítězném světě s výjimkou uniformy jeho otce. Adams zařídil, aby byla pokryta stužkami a medailemi. Petr neměl nejmenší tušení, za co se ty medaile udílejí, ale jakožto doplněk uniformy působily tak majestátně, že to i na něj udělalo dojem. Lesk, ostentativní pompa, ceremonie, to působí i na lidi, kteří se považují za realisty a cyniky.

Vstoupil Sergej. „Plukovník Torganev a váš doprovod již čekají, Vaše Výsosti.“

„Už jdu, Sergeji.“ Naposledy se podíval do zrcadla, narovnal si čapku a vyrazil.

Uprostřed svých leteckých důstojníků na vrcholu Leninova Mauzolea, s mořem tváří dole na náměstí, pozvedl Petr svou paži. Kapela spustila a letecká přehlídka začala…
 
„Kolik toho produkujeme, Adamsi?“

Adams zmateně vzhlédl.

„Kolik toho Vítězný svět produkuje?“ opakoval Petr svou otázku.

„Kolik čeho produkuje?“

„Celkově.“

„To je podivná otázka, šéfe. Můžu říct, kolik produkujeme železa, obilí, bavlny, bot, vodky nebo nějaké jiné komodity – Můžu zatelefonovat do centrální plánovací komise a pošlou nám svoje statistiky. Ale nemůžu říct, kolik produkujeme „celkově.“ Ta otázka postrádá smysl.“

„Ptal jsem se, kolik toho produkujeme,“ řekl Petr, „a ty mi nabízíš jen čísla z produkce tisíců různých věcí. Mohl bych procházet stovky a tisíce grafů a tabulek s těmihle čísly, a když bych na konci padnul vyčerpáním, stejně bych nevěděl víc než na začátku. Co chci, je jediné číslo: součet.“

„Ale šéfe, jak bychom mohli získat takové číslo? Kolik je 200 000 000 párů bot plus 1 000 000 000 metráků obilí plus 1 000 000 litrů vodky? Je to 1 201 000 000 – čeho? Můžete sčítat jenom věci stejného druhu – jinak je součet nesmyslný.“

„Vezměme boty,“ řekl Petr. „Ty boty se vyrábějí v rozdílných velikostech a kvalitě, ne?“

„Samozřejmě.“

„Takže když máš pár dětských bot té nejnižší kvality pro Proletáře a přidáš je k páru těch nejkvalitnějších bot vyrobených pro Ochránce, sečteš je a dostaneš dva páry bot?“

Adams přikývl.

„A když sečteš boty všech velikostí, typů a kvality, tak dostaneš součet dejme tomu 200 000 000 párů?“

Adams přikývl.

„A znovu, Adamsi, tvých 1 000 000 000 metráků obilí je tvořeno obilím všech odlišných druhů a kvality?“

Adams přikývl.

„Takže,“ uzavřel Petr, „i ty tvoje součty jednotlivých komodit jsou celkem nesmyslné, že?“

„Možná jsou, šéfe, ale to jenom dokazuje, co jsem tu říkal. „Celkový“ součet všeho, by bylo číslo ještě nesmyslnější.“

„A ty dáváš přednost tisícům odlišných nesmyslných čísel před jedním jediným nesmyslným číslem?“

„Když se ale tyhle součty skládají z týchž komodit, šéfe, tak mají alespoň nějaký určitý smysl. Kdybyste začal pátrat po všech mezisoučtech, co se týče různých velikostí a kvality, tak byste nakonec mohl skončit s 200 000 000 rozdílných klasifikací bot, jelikož žádné dva páry nejsou úplně přesně stejné. Musíme být v těchto věcech rozumní. Vědět, že vyrábíme asi 200 000 000 párů bot ročně, bez ohledu na jejich velikost, typ a kvalitu, je dostatečné pro praktická rozhodnutí na naší úrovni.“

„Jsou to přesně ty znalosti potřebné pro učinění praktického rozhodnutí, které se teď snažím získat,“ řekl Petr. „Předpokládejme, že někdo v centrální plánovací komisi bude přesvědčen o tom, že potřebujeme vyrobit více bot. A předpokládejme, že abychom je mohli vyrobit, tak bychom museli převést dělníky a stroje z výroby kožených pásů nebo i z produkce obilí. Takže předpokládejme, že bychom zvýšili produkci bot z 200 000 000 na 250 000 000 párů ročně, ale za cenu snížení produkce obilí z 1 000 000 000 metráků na 800 000 000 metráků ročně. Byli bychom pak na tom lépe nebo hůře?“

„Těžko říct. Museli bychom to posoudit z množství stížností.“

„Stížností lidí, kteří by šli do vězení, kdyby si stěžovali?“

„Ne, šéfe; ale z – z úsudku členů centrální plánovací komise.“

„Předpokládejme tedy, že my dva jsme členy komise a ty si budeš myslet, že na tom budeme lépe, a já, že hůře. Jak se mezi námi rozhodne?“

„No, podle toho, kdo je šéf,“ řekl Adams a ušklíbl se.

„To teď přeskočme. Existuje nějaký objektivní způsob, jak to rozhodnout?“
Adams pokrčil rameny.

„Pokud vyrobíme 250 000 000 párů bot a 800 000 000 metráků obilí,“ pokračoval Petr, „vyrobili jsme tak celkově více nebo méně, než když jsme vyrobili 200 000 000 párů bot a 1 000 000 000 metráků obilí?“

Adams opět pokrčil rameny. „Myslím, že by to záleželo na tom, co by lidé právě naléhavěji potřebovali.“

„A o tom, co lidé naléhavěji potřebují, rozhoduje kdo?“

„Třeba bychom měli udělat průzkum mezi obyvateli Vítězného světa a dozvěděli bychom se to – pokud bychom z nich dostali upřímné odpovědi neovlivněné strachem.“

„Takže když porovnáme tisíce rozličných komodit, které jsme vyprodukovali v minulém roce s tisícem rozličných komodit, které vyprodukujeme v tomto roce, tak neexistuje způsob, jak objektivně zjistit, jestli jsme na tom celkově lépe, nebo hůře a o kolik?“

„Naše celková produkce se oproti loňskému roku zvýšila o 14,3 %,“ odpověděl Adams s kamennou tváří.

Petr na něj zíral. „Ale myslel jsem, že-“

„To je oficiální číslo centrální plánovací komise. Tak to stojí v našem pětiletém plánu.“

„A jak se k tomu číslu došlo?“

Na tváři Adamse se pomalu objevil úsměv. „Já jsem k němu došel skrze zjevení -  přímým spojením s duchem Karla Marxe.“

„Tím myslíš, že si to číslo v plánovací komisi cucáte z prstu?“

„Pro účely propagandy. Je to součástí naší oficiální linie. Pokud by to číslo nebylo na desetinu přesné, tak by si lidé mohli myslet, že je to pouhý odhad.“ Zatvářil se lišácky.

„Ale teď vážně, Adamsi, jen mezi námi, my nemáme ani to nejmenší tušení, jestli je celková produkce vyšší, nebo nižší, že?“

„Ani to nejmenší.“

„A nějaký způsob, jak to zjistit?“

„Přišel jste na nějaký?“
„Ale na tuhle otázku musíme najít odpověď,“ řekl Petr. „Jinak přece plánujeme zcela naslepo. Naše zdroje práce, půdy, nářadí a dalších výrobních prostředků jsou dost omezené; zkrátka musíme vědět, kam je přidělit, aby produkce stovek různých komodit a služeb co nejuspokojivěji pokryla potřeby co největšího množství lidí. A tenhle problém nemůžeme začít řešit, dokud nebudeme mít – nějakého společného … nějakou společnou jednotku měření. Pokud budeme chtít vyrobit víc plášťů a budeme toho moci dosáhnout jen za cenu vyrobení méně kalhot nebo bot – nebo dokonce cigaret – tak musíme zjistit, jakou výrobu si můžeme dovolit nejvíce omezit. A proto musíme vědět, kolik párů bot je ekvivalentem jednoho kabátu nebo kolik kabátů je ekvivalentní kolika klarinetům a tak dále. A to můžeme udělat jen tak, když nalezneme nějakou kvantitu nebo kvalitu, která by byla veškerému zboží společná.“

Adams se na okamžik zamyslel. „Co takhle hmotnost?“ navrhl. „Snažíme se změřit kvantitu produkce. Dobrá: množství vyprodukovaného uhlí měříme v tunách. Také množství vepřového, mědi a oceli měříme v tunách. A všechnu další produkci také můžeme vyjádřit tonáží a tak dostaneme celkovou tonáž veškeré produkce.“

„To se mi nezdá lepší než sčítat metráky obilí s páry bot a litry vodky,“ řekl Petr. „Proč by na hmotnosti mělo záležet? Budeme sčítat tunu uhlí s tunou hodinek? A když sečteme tunu cementu s tunou dalekohledů, dostaneme dvě tuny – čeho? Znamenal by takový součet něco? Takové číslo by pro nás bylo naprosto bezcenné.“

„Ale máme nějaký jiný standard?“ zeptal se Adams. „Byl by objem lepší než hmotnost? Mohli bychom měřit produkci v kubických metrech?“

„A jeden kubík peří, předpokládám,“ řekl Petr sarkasticky, „by se rovnal jednomu kubíku platiny?“

„No, hmotnost nebo objem jsou jediné společné jednotky, které mě napadají, šéfe.“

„Pro naše účely jsou bezcenné,“ řekl Petr. „Neexistuje hmotnostní rozdíl mezi uhlím, které leží dosud nevytěžené v zemi a tím samým uhlím hořícím v kotlích této budovy. Pokud by nám záleželo jen na tonáži, tak bychom mohli klidně započítat i tuny dosud nevytěženého uhlí, aniž by bylo nakopáno, vyvezeno na povrch, rozbito na kusy, omyto, roztříděno podle velikosti, naloženo do vagónů, přeloženo do náklaďáků a rozvezeno po domech a továrnách a tak dále. A napadl mě ještě jeden zádrhel: my potřebujeme nějak vyjádřit i služby. A jaká tonáž by připadla na ostříhání vlasů nebo jaký objem na vyprání prádla či vyčištění bot?“

„Možná bychom mohli měřit výrobu podle energetické náročnosti, šéfe! V kilowatt hodinách!“

„Horší a horší,“ řekl Petr. „Elektrický proud můžeme měřit v kilowatthodinách, ale to je všechno. A metrák obilí by se rovnal kolika kilowatthodinám? Jak z energetické náročnosti vyčteme, jestli jsme lidem pomohli více produkcí jednoho než druhého? Možná,“ dodal Petr ironickým tónem, „bychom mohli měřit produkci v trojúhelnících!“

„Vy jste s tím problémem přišel, šéfe. Ne já.“

„Promiň mi, Adamsi, můj sarkasmus, ale tenhle problém zkrátka musíme vyřešit, jinak je veškeré naše plánování nesmyslné – snad s výjimkou zásobování lidí k uspokojení těch nejočividnějších a nejprimitivnějších potřeb podle toho, jak my odhadujeme tyto potřeby. Musíme přijít na nějakou společnou jednotku, kterou bychom mohli poměřovat veškerou produkci. Do té doby budeme tápat v temnotě.“

Zapálil si cigaretu. Adams si šňupnul tabáku, začal po místnosti přecházet sem a tam a usilovně přemýšlel.

„Mám to – myslím, že to mám!“ vykřikl nakonec. „Neuvěřitelné, že jsem na to nepomyslel dřív, šéfe! Před několika dny jsem byl v tajné knihovně politbyra a půjčil jsem si výtisk Marxova Das Kapital – ten nezkrácený - a studoval jsem ho, když jste mě obvinil, že jsem úchylkář. A úplně jsem zapomněl, že Marx popsal a vyřešil tentýž problém už na prvních stránkách prvního dílu. Je to vyřešené a nemusíme se nad tím trápit! Veliký Marxi, díky!“

Od Adamse byl takový projev entuziasmu nečekaný.

„A jaké je to řešení?“ zeptal se Petr skepticky.

„Myslím, že bude lepší, když to nebudu lovit v paměti a přečteme si to přesně tak, jak to Marx napsal.“

„Dobrá.“ Petr se podíval na hodinky. „Bude šest a já si zajdu na večeři do otcova pokoje. Přijď za mnou po večeři a přines Marxe s sebou.“

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed