Návrat starých časů: Kapitola 27

Mises.cz: 29. srpna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Zjistil, že servírka a kuchař vylepšují svoje příděly jídla zbytky z jeho pokrmů. Ten večer byla řada na kuchaři, ale servírka byla při pohledu na nedotčenou zmrzlinu v pokušení.

Když Petr vyprávěl následující ráno o incidentu, Adams zůstal chladným.

„Vzpomínáš na den, kdy se mě pokusili zastřelit Bolšenkovi lidé? Říkal jsem ti, že budeš další na řadě. Tak to přišlo. Oba jsme zázračně unikli smrti, ale bylo by od nás dost troufalé doufat v opakování zázraku.“

„Co s tím můžeme dělat?“

„V první řadě musíme vyměnit kuchaře a každého kdo měl či mohl mít, přístup do kuchyně. Každý by měl být prověřen Staleninovou stráží. Byl jsi zatím ohromně bezstarostný. Stalenin používal ochutnávače jídla.“

„Ano, pořád je s ním u jeho postele, když má něco sníst.“

„Já si držím psa,“ pokračoval Adams, „kterého smím krmit jen já sám. Dostane trochu od všeho předtím, než to sním já.“

„Jak dlouho to děláš?“

„Od doby, kdy jsem se seznámil s tvým otcem. Každý ze členů politbyra podniká podobná opatření. Pošlu ti taky psa, jestli chceš. Lepší jsou oškliví, aby ti jich nebylo moc líto.“

Tak tohle je život, pomyslel si Petr, který nám prakticky každý ve Vítězném světě závidí.

„Samozřejmě jedinou opravdovou záchranou pro nás je odstranit Bolšenkova, ale kdybychom se ho pokusili veřejně odvolat, tak vzhledem k jeho pozici u armády by se to dnes neobešlo bez občanské války… Války, kterou bychom nejspíš prohráli.“

„Co tedy uděláme?“

„Naší jedinou nadějí je provést mu to, co se on snaží provést nám. A být v tom úspěšnější!“

„Nechat ho zavraždit?“

Adams přikývl.

Petr potřásl hlavou. „Už kolikrát jsem ti říkal, Adamsi, že se nechci uchylovat k takovým metodám. Nevěřím jim. Účel nesvětí prostředky, ale volba prostředků je určující pro výsledky. Společnost vybudovaná na násilí, krveprolévání, intrikách a vraždění by byla jistě ohavná. Nestála by za vytvoření. Nestála by za žití.“

„Jestli se nebudeš řídit moji radou, šéfe, tak dlouho nepřežiješ v téhle společnosti, to tě ujišťuju.“

Petrovi už probírání tohoto tématu připadalo nepříjemné.
„Vraťme se teď k tomu, o čem jsme mluvili včera, Adamsi.“ V tónu jeho hlasu byl patrný rozkaz. „Jak budeme řešit problém ekonomické kalkulace? Jak určíme, co budeme vyrábět a v jakých množstvích a jaké výrobní metody použijeme, aby to bylo co nejekonomičtější?“

Adams se na Petra udiveně podíval, ale pak rezignoval a rozhodl se přijmout tuto změnu tématu.

„Nemáme nějaký způsob, jak tento problém vyřešit přímo, šéfe? Zkrátka rozhodneme, co lidé asi tak nejvíc potřebují a kolik a jakých strojů použijeme na výrobu – tak jako to už děláme?“

„Přece už jsme si řekli, Adamsi, že dnes to děláme úplně naslepo. Nemůžeme jen tak sčítat věci různých druhů nebo je násobit, dělit, nebo je jakkoliv smysluplně kvantitativně porovnávat. Nemůžeme sčítat prasata a tuny oceli nebo násobit traktory kartáčky na zuby.“

„A co srovnání věcí podle průměrné výrobní doby?“

„Tím už jsme si přece taky prošli,“ řekl Petr. „Jedna hodina práce odborníka nebo přímo génia může být neporovnatelně důležitější než hodina práce kopáče. A také spousta jiných věcí krom práce se promítne do konečné hodnoty zboží – jako suroviny, použité stroje a půda. A pokud nebudeme mít nějakou společnou jednotku, na kterou je tohle všechno převoditelné – a tou jednotkou není pracovní doba! – tak nebudeme moci změřit relativní příspěvek práce, strojů a půdy k produkci různých komodit.“

„Tak bychom to mohli zjistit systémem pokus-omyl, šéfe, jestli vyrábíme správné věci a ve správných množstvích a tou nejekonomičtější metodou. Pokus a omyl! To je běžná metoda v učení a ve vědě.“

„Pokus a omyl nemusí znamenat nic, Adamsi, pokud nemáš nějaký způsob, jak rozpoznat a změřit rozsah svého omylu. Jinak nepoznáš, co bys měl opravit do dalšího pokusu. Pokud střílím na terč, a trefím se deset centimetrů pod střed, tak se příští ránu mohu pokusit opravit tak, aby šla o deset centimetrů nahoru. Ale my bychom stříleli na terč, který vůbec nevidíme. Jak poznáš, že vyrábíme nějakou komoditu s většími náklady, než za co stojí? Jak poznáš, že používáme tu nejekonomičtější metodu výroby?“

Adams byl chvíli zticha. Zamyšleně si šňupnul několik špetek tabáku. Petr se uchýlil k cigaretě a vyfukoval kouř ke stropu.

„Mám to, Adamsi, mám to!“ vykřikl náhle. „Proč mě to nenapadlo dřív? Měl jsi pravdu. Můžeme využít systém pokus-omyl v kombinaci s cenovým systémem!“

„Tak to zní zajímavě, šéfe. A jak by se to dalo provést?“

„Promysleme si to. Nejprve jsme lidem povolili vyměňovat si přídělové lístky a potom i spotřební zboží. Výsledkem byl vznik trhu. Vznikly také určité směnné poměry, určité tržní ohodnocení tohoto zboží. Takže teď víme, že lidé si cení židle čtyřikrát více než košile a tak dále. Takže známe ceny spotřebního zboží. Ale pořád nevíme, jak moc nákladné je vyrobit jednotlivé druhy zboží. Co kdybychom se dozvěděli ceny kapitálového zboží? Předpokládejme, že bychom se dozvěděli tržní cenu každého kousku půdy, každého kusu nářadí, každého stroje a každé pracovní hodiny každého člověka? Pak bychom byli schopni vypočítat náklady! Pak bychom se dozvěděli, jestli hodnota dokončeného produktu převyšuje hodnotu toho, co se spotřebovalo na jeho výrobu – jestli je hodnota daného výstupu vyšší než hodnota daných vstupů.“

„Zdá se, že jsme na něco přišli!“ řekl Adams téměř dychtivě. Poté zase zvážněl. „Ale netuším, jak bychom to mohli zjistit.“

„Musíme vytvořit trh i pro kapitálové zboží!“ prohlásil Petr.

„Jak?“

„V současnosti, Adamsi, rozhoduje centrální plánovací komise o tom, kolik má být vyprodukováno rozličných komodit. Pak přidělí výrobní kvóty jednotlivým odvětvím a podnikům. Na tomto základě jsou přiděleny suroviny, pracovní síly atd. Tak to můžeme změnit. Každá továrna bude muset poptávat suroviny a pracovní síly tak, jako lidé poptávají spotřební zboží na trhu, a pak suroviny a pracovní síly budou přiděleny tomu, kdo nabídne nejvíc!“

„A při jakých cenách, šéfe? A při jakých mzdových sazbách?“

„Při těch nejvyšších cenách a mzdových sazbách, které budou nabídnuty!“

„A čím budou tyto ceny a mzdy placeny?“

„Krabičkami cigaret … předpokládám.“

Adams vypadal, že má o tom nápadu pochybnosti. „Budeme mít tolik cigaret?“

„Nebudou muset nabízet skutečné krabičky cigaret,“ navrhl Petr. „Budeme jen udržovat záznamy o tom, kolik toho jeden podnik dluží druhému a kolik jich má na svém fiktivním účtu. Jinými slovy, cigarety nebudou sloužit ani tak jako – prostředek směny, jako spíš – standard hodnoty. Umožní nám to vést účty s jednotnou a společnou měrnou jednotkou.“

Adams byl stále na pochybách. „Říkáš, že suroviny a práce půjde do té továrny, která nabídne nejvyšší ceny a mzdové sazby. Co zabrání cenám a mzdám vyletět až do nebes?“

„Pokud vedoucí továrny nabídne příliš mnoho, tak jeho výrobní náklady převýší hodnotu jeho produktu; jeho vstupy převýší výstupy.“

„A?“

„A – odvoláme ho pro neschopnost.“

„A když vedoucí nabídne příliš málo?“

„Tak nedostane ani práci ani suroviny.“

„Takže nesplní svoji výrobní kvótu nebo nebude vyrábět vůbec?“
Petr se zarazil. „Předpokládám, že pak bychom ho také měli odvolat pro neschopnost.“

„Bylo by efektivnější, šéfe, posílat je do nápravného tábora nebo rovnou střílet.“

„Za takových podmínek, Adamsi, by naši vedoucí museli být skutečně dobří v odhadování těch správných cen!“

„Přežití schopnějších, šéfe.“

„Nebo těch s větším štěstím.“

Oba byli opět potichu.

„Ne,“ připustil Petr po chvíli, „bojím se, že moje analogie nebyla správná. Trh se spotřebním zbožím může existovat jedině proto, že toto zboží patří lidem, kteří si ho navzájem vyměňují. Tudíž člověk vymění dané množství něčeho za něco jiného, jen když si toho druhého skutečně cení více než toho prvního – a také když si myslí, že jinde neudělá lepší obchod. A pro jedince není těžké říct, jestli zrovna teď chce více piva nebo brambor nebo čehokoliv jiného. Ale jestli má vedoucí nabízet něco, co ve skutečnosti není jeho za něco jiného, co také není jeho…“

„Myslím, šéfe,“ skočil mu do řeči Adams, „že ten svůj nápad opouštíš moc rychle. Já si naopak začínám myslet, že je velmi slibný. Pokud by si vedoucí měli navzájem konkurovat v nabídkách –“

„Mimochodem, Adamsi, tak mě napadlo, odkud by vlastně vedoucí továren vzali ty cigarety, které by měli nabízet?“

„No, možná by jim mohla centrální plánovací komise přidělit určité hypotetické množství krabek, které by pak při nabídkách používali.“

„Pak by nabídka každého vedoucího, Adamsi, byla omezená množstvím cigaret, které by mu přidělila CPK?“

Adams přikývl.

„Tak proč si zavádět do systému zbytečnou komplikaci,“ řekl Petr, „a nepřidělovat práci a materiál přímo, jako to děláme dnes? Koneckonců bychom jen totéž dělali nepřímo.“

„Je tu rozdíl, šéfe. Tenhle systém s cigaretami by dal daleko větší prostor iniciativě jednotlivých vedoucích. Sice by stále byli omezeni tím, že je jen určité omezené množství zdrojů, o které mohou požádat, vůči výstupu konkrétního produktu, jehož výroba jim byla přidělena. Ale alespoň by se začali rozhodovat oni, místo CPK, o tom, v jakém poměru by použili suroviny, stroje a práci, nebo jeden druh surovin místo jiného atd.“

„Ten systém, Adamsi, by nefungoval. Teď v něm ty chyby vidím docela jasně. Práce a suroviny by zkrátka šly k těm nejnezodpovědnějším a nejneopatrnějším vedoucím a jejich nabídkami by také byly určeny ceny.“

„Ale šéfe, už jsme si přece řekli, že bychom takové vedoucí odvolali nebo zastřelili!“

„Ale nenavrhli jsme žádné podněty pro dobré vedoucí, pouze extrémní tresty pro ty, kteří se dopustí chyby. A ve tvém systému se jen málokterý z vedoucích bude moci vyvarovat chyby. Ti, kteří budou nabízet příliš, tak budou zastřeleni za to, že hodnota jejich vstupů převyšuje hodnotu výstupu, a ti, kteří nebudou nabízet dost, budou zastřeleni za to, že nesplní své výrobní kvóty.“

„Můžeme odstupňovat tresty, šéfe. Vedoucí zastřelíme jen za velkou chybu a za malou je pouze odvoláme z funkce.“

„Dobrá,“ řekl Petr sarkasticky. „Takže když hodnota vstupů převýší hodnotu výstupu o 1 nebo 2 procenta, tak bude odvolán, a když o 100 procent, tak bude zastřelen. A při jakém procentu bude ta hranice mezi odvoláním a zastřelením?“

„Můžeme mít odstupňované tresty odnětí svobody. Za každých pět procent jeden rok nápravného tábora například.“

„Uvažuješ úžasným způsobem, Adamsi. Tak jistě přitáhneme na místa vedoucích ty nejtalentovanější lidi s mírně sebevražednými sklony.“

Adams si několikrát šňupnul tabáku a přecházel po místnosti sem a tam. „Tak opustíme tenhle přístup … mohla by stanovit ceny centrální plánovací komise?“

„A jak by je stanovila?“

„Zkrátka odhadem.“

„Odhadla by, jaké mají být stovky rozličných cen?“

Adams přikývl.

„A jak by poznali, jestli to odhadli dobře, nebo špatně?“

„Třeba,“ řekl Adams pomalu a očividně se to snažil promyslet v průběhu své řeči, „pokud by ceny byly správné, tak by výsledky u každé komodity ukázaly, že hodnota výstupu převyšuje náklady. Byla by rovnováha mezi nabídkou a poptávkou po každé komoditě a těmito cenami. Ale kdyby byly stanovené ceny surovin, strojů nebo práce špatné, tak by hodnota vstupů buď převýšila hodnotu výstupu, nebo by hodnota výstupu převýšila hodnotu vstupů o příliš mnoho.“

„Jak bys ale poznal, kde se stala chyba, Adamsi? Kdyby například hodnota výstupů převýšila hodnotu vstupů o „příliš mnoho“, tak jak bys poznal, co to způsobilo?“

„Věděli bychom, šéfe, že jeden nebo více z výrobních faktorů jsou podhodnoceny.“

„A jak bys poznal Adamsi, který faktor to je – jestli je to práce, suroviny, stroje nebo půda? Nebo která konkrétní surovina? Která konkrétní profese? Nebo kdyby to bylo několik faktorů, tak jak bychom věděli, kterých a taky o kolik?“

Adams neodpověděl.

„A jak vůbec můžeš vědět, že problém byl v podcenění výrobních faktorů?“ pokračoval Petr.

„Nemohlo se stát, že některý vedoucí byl tak efektivní, nebo některou výrobní metodou? Nebo to bylo zkrátka proto, že oné komodity, relativně řečeno, není dostatek? A pokud to bude obráceně a hodnota vstupů převýší hodnotu výstupu? Dostaneš tentýž problém a nebudeš vědět, kde se stala chyba.“

Adams opět zůstal potichu.

„Víš,“ řekl nakonec, „zrovna jsem si na něco vzpomněl. V centrální plánovací komisi je jeden chytrý Ital, génius přes matematiku, se kterým řeším některé problémy v plánování. Ohromně se zajímá o ten tvůj volný trh se spotřebním zbožím. A ten za mnou asi před týdnem přišel a navrhl systém oceňování výrobního zboží a výrobních faktorů. Prohlašoval, že to celé může matematicky fungovat.“

„Proč jsi mi o něm neřekl dřív?“

„Abych řekl pravdu, šéfe, tak tenkrát jsem neměl ani ponětí, o čem to vlastně mluví. Té jeho matematice nerozumím ani za mák, ale když jsme včera začali formulovat náš problém s výrobou, tak mi také začalo pomalu docházet, co měl nejspíš na mysli.“

„Jak se jmenuje?“

„Baronio.“

„Za každou cenu s ním musím mluvit.“

Petr se podíval na hodinky. „Za patnáct minut budu večeřet u otce. Zítra vezmi soudruha Baronia ke mně s sebou.“

Když odešel Adams, vstoupil do kanceláře Sergej. „Jeden z našich nových strážných byl odhalen jako agent Bolšenkova, Vaše Výsosti. Jistě to byl on, kdo otrávil vaši zmrzlinu.“

„Kde je teď?“

„Pokusili jsme se ho zadržet, ale bránil se a při přestřelce zahynul. Došlo k tomu v kasárnách přes ulici, asi před hodinou.“

„Ví o tom Jeho Excelence?“

„Nemyslím, Vaše Výsosti, že by bylo vhodné jeho Excelenci s něčím takovým rozrušovat.“

„Dobrá, Sergeji.“

Váha odpovědnosti, kterou nesu, pomyslel si Petr opět, je pro jednoho příliš veliká.

Většinu noci zůstal vzhůru.