Návrat starých časů: Kapitola 34

Mises.cz: 31. října 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

„Ale tihle lidé, tihle podnikatelé,“ trval na svém Adams, „se nesnaží udělat to nejlepší pro celé společenství. Každý z nich se zabývá jen maximalizací vlastního zisku!“

„To je pravda, Adamsi, a v tom přesně spočívá ten největší zázrak. Každý z těchto lidí „sobecky“ hledá pouze svůj vlastní soukromý zisk. A přesto v tomto novém systému, který jsme vymysleli, v systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků, každý z nich jedná, jako by byl veden neviditelnou rukou, k výrobě třech věcí, které společnost nejnaléhavěji potřebuje, k jejich výrobě v těch správných proporcích a těmi nejekonomičtějšími metodami.“

„Neviditelná ruka!“ opakoval Adams. „Jaká nádherná fráze, šéfe! Měli bychom z ní udělat jeden z našich hlavních sloganů!“

Petr se začervenal. „Doufám, že ne,“ řekl. „Koneckonců je to jen metafora a já jsem to myslel jen jako metaforu. Pokud by lidé získali dojem, že opravdu věřím tomu, že existuje nějaká mystická a nadpřirozená síla, která řídí jednání podnikatelů a pracovníků, tak by se mi za to mohli vysmívat; a pak bych si přál, abych se nikdy neuchýlil k takovým řečnickým figurám. Ne, nový systém, který jsme vymysleli – “

„Ty jsi ho vymyslel,“ řekl Adams velkoryse, „přes moje námitky ke všemu, co jsi chtěl podniknout.“

„Díky za tvoje námitky, Adamsi. Odvrátily mě od slepých uliček a pomohly mi najít pravdu… a přesto, ať už ho vymyslel kdokoliv, tento systém volného trhu a soukromého vlastnictví výrobních prostředků je zázrakem. A při tom stojím. Je to zázrak. Ale jakmile byl objeven, na jeho samotném fungování není nic mystického nebo okultního. V tomto systému má totiž každý podnikatel, každý pracovník ty největší podněty k tomu, aby udělal všechno k uspokojení zákazníka. Musí dělat to, co chce zákazník, jinak svoji produkci neprodá; nevymění ji za ty věci, které potřebuje on sám. A nejenom, že musí dělat to, co zákazník chce, ale musí to dělat alespoň tak dobře jako většina těch, kteří to již dělají; a musí to prodávat nanejvýš tak draze jako většina těch, kteří to již prodávají. A pokud si chce vydělat víc, tak musí udělat lepší produkt než ostatní či ho prodávat levněji než ostatní. Z tohoto důvodu, to, co člověk vyrábí v naději, že to prodá, může často být ještě lepší než to, co by vyrobil jen pro svou osobní potřebu.“

„Myslíš, šéfe, že výroba pro zisk je ještě kvalitnější než výroba jen pro osobní potřebu?“

„Přesně, Adamsi; protože člověk, který si vyrábí židli jen pro svoji osobní potřebu, nesoutěží s ostatními výrobci židlí; pokud ale vyrábí židli na prodej, musí soutěžit s ostatními výrobci, kteří svoje židle nabízí zákazníkům. Výroba pro zisk je výrobou pro zákazníky – pokud by zákazník neměl pro výrobek dobré použití, brzy by ho přestal kupovat a podnikatel by zbankrotoval.“

„Pak tedy neviditelná ruka, o které jsi mluvil,“ řekl Adams, „je ve skutečnosti konkurencí?“

„Konkurence je jistě jejím triumfem.“

„To ale znamená, šéfe, že vláda musí zajistit, aby se konkurence stala dominantním prvkem našeho ekonomického života.“
„Ano, Adamsi. Musíme zcela potlačit povinné monopoly. To byl možná ústřední ekonomický problém státního socialismu. Monopolní moc a monopolní výroba. Ale my musíme udělat více než jen bojovat proti monopolům a povzbuzovat konkurenci. Musíme stanovit takové zákony, abychom zvýšili úroveň konkurence. Musíme je ustanovit tak, aby člověk, který usiluje o zisk, ho nemohl dosáhnout jinak než skrze službu svým zákazníkům.“

„A jak to uděláme?“

„Musíme zakázat krádež, podvod, každou formu násilí a přinucení. Musíme přimět lidi, aby dodržovali svoje sliby, platili závazky a plnili smlouvy. K soukromému vlastnictví patří i zodpovědnost. Nesmíme dovolit, aby někdo dosahoval zisku skrze ubližování osobě či majetku druhého. Musíme všechny přinutit, aby platili za škody, které způsobují jiným lidem, například i znečišťováním vody a vzduchu.“

„To nebude snadné, šéfe.“

„Bude to extrémně obtížné,“ souhlasil Petr. „Obzvláště pokud se budeme snažit udělat to správně. V našem systému jsme se zbavili zbytečné zátěže centrálního plánování veškeré výroby. Ale bude tu nikdy nekončící práce s jeho zdokonalováním a vyvažováním. A správně to lze udělat jen tehdy, pokud se budeme pevně držet principů svobody a vlastnických práv. Pak bude pro ambiciózní lidi nemožné uspět a zbohatnout jinak než obstát v konkurenci ve službě zákazníkům.“

„Jsi si jistý, šéfe, že na to bude stačit zákon, jakkoliv dobrým může být?“

Začalo hustě pršet. Petr došel k oknu a zadíval se ven.

„Ne,“ řekl nakonec, „samotný zákon na to stačit nebude. Pokud budou lidé natolik zkažení, že se budou neustále snažit obcházet zákon, a pokud budou policie a soudy natolik zkorumpované, že nevyvinou žádnou snahu zákon nestranně prosazovat, pak i naprosto dokonalý systém zákonů bude bezmocný… Ne, většina lidí musí být morální. Pak bude společnost žít podle morálních norem. Pokud jednotliví lidé nebudou věřit v čestnost, poctivost, spravedlivost, pravdomluvnost… Možná nebylo největší chybou komunistického režimu to, že nedokázal zajistit lidem zboží, ale to, že systematicky v lidech ničil veškerý cit pro spravedlnost a pravdu… Ale individuální svoboda je nemožná bez individuální odpovědnosti.“

„Jinými slovy,“ řekl Adams, „despotismus může vládnout bez víry, ale svoboda nikoliv.“

Petr se na něj obdivně podíval. „Teď jsi pronesl nádherný aforismus, za který by ti lidstvo mělo být vděčné.“

„Lidé si pravděpodobně budou pamatovat aforismus, šéfe, a zapomenou na autora. Nebo hůře, budou si pamatovat aforismus a zapomenou jeho smysl.“

„Stejně je to dokonalé shrnutí toho, co jsem se snažil říct. Pokud chceme, aby náš nový systém vydržel, tak nejenže musíme vytvořit institucionální rámec práva a pořádku, ale každý z nás musí přispět k vytvoření mravních norem, kterým se lidé budou podrobovat nejen ze strachu z potrestání nebo ze strachu před tím, co řeknou druzí lidé, ale čistě ze strachu před tím, co si každý z nás pomyslí sám o sobě.“

„Můžeme vytvořit takové mravní normy, šéfe, můžeme podle nich žít, pokud neobnovíme některé z těch náboženství, které se komunismus snažil vymazat z lidských myslí celé ty roky?“

Petr opět vyhlédl ven do deště. „Nevím. Nevím… Nemůžeme jen tak vymyslet takové náboženství. Nemůžeme si jen tak svévolně dát dohromady nějaké krédo, prohlásit ho za nadpřirozené a pak všechny nutit, aby se k němu hlásili. Ale tvoje otázka mě trápí, Adamsi, a to čím dál více. Nejsem si jistý, že lidé přijmou za své mravní normy, jakkoliv racionální, založené čistě na utilitarianistickém základě. Možná se masy lidí nikdy nebudou podrobovat morálním normám, pokud nebudou cítit před něčím zbožnou úctu…“

„Před samotným vesmírem?“

„Alespoň hluboký pocit pokory, rozpoznání své vlastní malosti ve vesmíru, pocit své vlastní nekonečné neznalosti před tajemstvím a zázrakem existence… Možná potřebujeme alespoň přesvědčení, víru, že za zdánlivě slepými silami přírody působí nějaký velký záměr, který je navždy nepřístupný našim myslím.“

„Není příkladem patetického omylu, není nefilosofickým antropomorfismem a antropocentrismem, šéfe, i jen použití takových termínů jako „záměr“ ve spojení s přírodou a celým vesmírem? Není domýšlivé a možná i nesmyslné říkat, že vesmír má svůj záměr nebo že nemá žádný záměr? „Záměr“ popisuje ryze lidský přístup – použití současných omezených prostředků k dosažení budoucích cílů.“

Petr udiveně a s obdivem pohlédl na Adamse. „Mluvíš skoro jako filosof!“

„Ach, ve svých dvaceti letech jsem byl zapáleným studentem dialektického materialismu, šéfe. A pak, jestli víš, Hegel byl dostupný v tajné knihovně politbyra kvůli svému vlivu na Marxe. Byl jsem možná jeho jediným čtenářem – “

„Naštěstí, Adamsi, nemusíme vyřešit všechny problémy lidstva už dnes.“

„Ne. Několik jich můžeme nechat i našim následovníkům,“ řekl Adams s ironickým úsměvem.