O botanikovi, který si myslel, že je biolog

Mises.cz: 01. srpna 2023, Forysha, komentářů: 13

Byl jednou jeden zoolog, který cestoval vesmírem. Během cest se rozhodl navštívit planetu, která byla vskutku daleko od jeho povolání. Byla to planeta neobydlená lidmi, ale nejen to. Nevyskytovala se tam žádná zvířata ani hmyz. Jen rostliny.

Když zoolog doletěl k planetě, snesl se se svojí lodí několik desítek metrů nad zem a kochal se výhledem na člověkem neovlivněnou přírodu, když tu koutkem oka si všiml čehosi šedivého. Mohla to být skála, ale rozhodl se věřit svému pocitu, a otočil loď. 

Doletěl k malé louce, na jejímž okraji, teď již bez pochybností stálo stavení stvořené člověkem. Když přistál, všiml si, že mu někdo jde vstříc. Když zoolog vylezl z lodi, stál před ním vousatý dlouhovlasý mladý muž.

Zoolog ho pozdravil a hned řekl, že podle jeho informací je planeta neobydlená. Neznámý muž chvíli zaraženě stál na místě, prohlížel si zoologa a neodpovídal. Nakonec, když promluvil, zdálo se, že je to pro něj přinejmenším náročné. 

Řekl zoologovi, že o jeho přítomnosti na této planetě nejspíše nikdo neví. Poté se navzájem představili a muž pozval zoologa k sobě domů. Zoologa překvapilo, že v místnosti, kam ho muž zavedl, byl stůl s pěti židlemi. 

Oba muži si sedli sobě naproti. Muž opět chvíli přemýšlel a zoolog, který si toho byl vědom, zůstal tiše, aby mu dal prostor. Nakonec muž promluvil, a ač se zdálo, že je to pro něj těžká práce, evidentně mu to postupně dělalo čím dál větší radost. Prohlásil se za botanika a poté začal vyprávět svůj příběh. 

Před více než dvaceti lety se skupina zapálených botaniků přihlásila jako dobrovolníci pro výzkumnou misi na tuto planetu, kde měli zkoumat místní flóru. Asi po dvou letech na této planetě se jedné vědkyni narodil on. Svůj život strávil povídáním a hraním si s pěti vědci, pomáháním s pracemi a čtením nezměrného množství materiálů o botanice.

Botanik se o tom šťastně rozpovídal, jak ho těšilo konečně s někým sdílet vzpomínky na šťastné dětství. Brzy se ale zachmuřil.

Dospělí mu sice řekli, že pocházejí z nějakého státu na místě zvaném Země, ale skoro vůbec se s ním nechtěli o tom bavit. Jediné, co se dozvěděl, bylo, že tuto vědeckou misi mimo jiné využili k úniku za lepším životem. Na místo, kde jsi svobodný, protože tě nemají jak kontrolovat a kde můžeš být volný ve vztazích, které máš k ostatním. Proto se botanik narodil zde. 

To by ho ale bývalo netrápilo. Pro něj slovo Země skoro nic neznamenalo. Dokud po nich nezačala natahovat své pracky. Tehdy spolu všech pět dospělých hodně diskutovalo. Dvanáctiletý botanik tomu moc nerozuměl, protože používali spoustu slov, která nikdy předtím neslyšel, ale vyrozuměl, že je někdo z toho státu našel. Že před čtrnácti lety přistáli jeho rodiče na úplně jiné části planety, než podle plánu měli, a přetnuli kontakt se svým mateřským státem.

Dvanáctiletý botanik byl nesvůj z chování rodičů a nálady kolem nich, a tak se vydal na celodenní výpravu do přírody. Když se ale večer vrátil domů, jejich loď a všech pět jeho rodičů bylo pryč. Už se nikdy nevrátili. Od té doby tu žije sám z plodů přírody, které dokázal díky svým znalostem zužitkovat, a díky velkému množství věcí, které tady zůstaly.

Zoolog s ním nějakou dobu bydlel, zatímco ho botanik učil vše možné o okolním světě a jeho přírodě. Zoolog se zdráhal povídat botanikovi o okolním světě, neboť nevěděl, jak by zareagoval. Nakonec se ale přece jen neubránil tomu, povídat mu o zvířatech, poté co zjistil, že botanik nemá žádnou vzpomínku na to, že by něco podobného kterýkoliv z jeho rodičů nebo písemných materiálů zmiňoval.

Botanik zoologovi pozorně naslouchal, ale po nějaké době ho přerušil. Začal zpochybňovat, že by něco podobného skutečně mohlo existovat. Zoologa to velmi zaskočilo a oponoval, že botanik o zvířatech nic neví. Na to botanik řekl, že celý život zasvětil studování organismů a dokáže si zoologovy teorie se svými znalostmi propojit. Zoolog se tedy botanika zeptal, kdo si myslí, že jsou oni dva nebo jeho rodiče. Botanik klidně odpověděl, že jsou bohové.

Na to už zoolog neměl chuť cokoliv říkat. Brzy poté odletěl. Po cestě domů hodně přemýšlel. Ohledně zmizelých vědců se dalo vyspekulovat leccos. Že se jejich loď ve vesmíru poškodila a zahynuli… Že byli dopadeni silovými složkami svého státu a bez možnosti vrátit se pro svého syna, zamlčeli jeho existenci… Ohledně onoho sebenáboženství si uvědomil, že to je vlastně z botanikovy perspektivy docela pochopitelné vysvětlení. Sice při svém pobytu nenašel žádný náboženský text v botanikových materiálech, ale některý z jeho rodičů mu ideu konceptu boha mohl vtisknout ústně, i když si to botanik ani nemusí pamatovat. Také mu bylo líto botanikových rodičů, kteří museli být velmi traumatizováni životem na Zemi, aby o ní tolik mlčeli. Pravděpodobně tehdy utekli před nějakým krutým politickým režimem.

Nakonec se zoolog rozhodl, že až se vrátí domů, navrhne svojí komunitě, aby se přestěhovali na onu planetu. Ale i kdyby to nechtěli, už teď doufal, že bude mít někdy možnost vrátit se zpátky a vzít s sebou nějaké zvířátko. Ač tušil, že by to mohlo být riskantní z hlediska botanikovy psychické stability.

Forysha

(Doslov editora Ondrášečka: Divíte se, proč je tento text na Mises.cz? Oslovil mě narativ této povídky, který na mě působí jako velmi důmyslná analogie ke snaze o navázání dialogu s lidmi, kteří se celý život pohybovali v mainstreamových kruzích a neznají ideu anarchokapitalismu, unschoolingu, nebo libovolného jiného převratného myšlenkového směru. Někdo takový se pokusí pochopit anarchokapitalismus svým vytvořeným rámcem uvažování, jenže zároveň toho nebude schopen, dokud se od něj plně neoprostí a neotevře se možnosti úplně jiných předpokladů. Jsem přesvědčen, že někdy naše vžitá přesvědčení vytvářejí hlubokou propast mezi tím, co si myslíme my a co si myslí druzí. Přesně s tím se potýká zoolog v této povídce, když se snaží přesvědčit botanika o existenci diametrálně odlišných forem života, jenomže narazí právě na tuto nepřeklenutelnou propast vědění. Na pozadí povídky navíc zhoubná státní moc zničí život několika prostých lidí, žijících daleko v pusté planetární džungli – botanik tedy ze dne na den přijde o své rodiče, aniž by k tomu existoval jakýkoli racionální důvod: Nejspíše prostě snahou žít mimo spáry státu porušili jeho zákony. A jak by nám ten stát fungoval, kdyby si něco takového dovolil každý? Tato bolestná a apriorně nespravedlivá ztráta nakonec ostatně může být dalším faktorem, proč se botanik uzavře do své bubliny vědění, dokonce si vytvoří svoje uklidňující „sebenáboženství“. S jistotou však můžeme říct, že dějiny boje za svobodu jsou tvořeny právě takovými rebely, kteří se nebojí v boji za svou autonomii jít i proti většině, a na ně bychom měli myslet v realitě i ve fikci.)