O demokracii pro studentský časopis Gymploviny

Mises.cz: 04. ledna 2024, Urza, komentářů: 12

„Žij a nech žít.“
Neznám nikoho, kdo by tomuto tvrzení aktivně oponoval; přesto s ním však drtivá většina z nás v konečném důsledku nesouhlasí, aniž si to tito lidé vůbec uvědomují. Chcete zjistit, zda mezi ně také patříte? Pak čtěte dál.

Všichni asi chápeme, že není v pořádku přijít k našemu sousedovi, který nikomu neubližuje, a začít mu pod pohrůžkou násilí diktovat, jak má vzdělávat své děti, co smí a nesmí veřejně říkat, jaké látky může vpravovat do svého těla nebo jak by se měl zabezpečit na důchod. Je to přece jeho rozhodnutí, jeho život, jeho svoboda a jeho zodpovědnost; dokud nikomu nic nedělá, neměli bychom se vměšovat do jeho záležitostí – žít a nechat žít.

Co když ale přesně totéž udělá stát? Ukažme si to na příkladu vzdělávání dětí. Ministerstvo školství určuje, které vzdělávací modely jsou v České republice povoleny a které nikoliv; stát pak toto rozhodnutí vymáhá násilím – kdo se nepodřídí, tomu děti nakonec odebere. Pozor, nemluvím zde o případech žádného týrání nebo ubližování; mluvím o rodinách, které svým dětem dávají veškerou lásku, péči, zázemí a bezpečné prostředí pro vzdělávání, jen se rozhodli pro nějakou formu, kterou ministerstvo neschválilo, i když má třeba v zahraničí více než stoletou tradici a skvělé výsledky (například sebeřízené vzdělávání).

Podobných příkladů existuje bohužel celá řada: Teoreticky sice máme svobodu projevu, ale co když vyjdete na ulici se svastikou, hajlujete, případně se u toho ještě natočíte a video dáte k dispozici online? Co když postavíte na vlastním pozemku z vlastních zdrojů naprosto bezpečný dům, který nikomu nepřekáží, ale nebudete k tomu mít povolení patřičných úřadů? Co když bez povolení pálíte domácí slivovici? Co když nakoupíte pro sebe a kamarády na párty ilegální drogy, které se všichni dobrovolně rozhodli užívat? Co když někomu na jeho výslovné přání pomůžete ukončit život? Co když se nepřipoutáte v autě a ohrozíte tím z vlastního rozhodnutí jen sami sebe? Co když si do svého auta pořídíte lepší brzdy, které reálně zvýší jeho bezpečnost, nicméně nejsou pro daný typ vozidla homologované (státem schválené)? Nebo co když se v patnácti letech vyspíte se svou čtrnáctiletou přítelkyní? Tak bych mohl bohužel pokračovat ještě dlouho. Ve všech případech se jedná o činnosti, se kterými nemusíme souhlasit, nemusejí se nám líbit, můžeme je považovat za hloupé, nesprávné, riskantní či nebezpečné; přesto neohrožují nikoho, kdo s tím nesouhlasí. Měly by tedy spadat pod „žít a nechat žít“; přesto najdeme málokoho, kdo by alespoň některé z nich nechtěl postihovat.

Drtivá většina lidí totiž z činů, které běžně považuje za neetické (někoho k něčemu násilím nutit, ačkoliv nikomu neubližuje), dělá výjimku – je-li aktérem takového jednání stát, schvalují jej, i když by tutéž činnost jinak zcela odsoudili. Typicky se nad tím ani nezamýšlejí; byli tak vychováni (mimo jiné státem ve státním školství). Já oproti tomu věřím, že etika je univerzální, takže nepřijatelná akce zůstává nepřijatelnou bez ohledu na to, kdo se jí dopouští. A protože z toho nedělám výjimku ani pro stát, jsem anarchokapitalistou; to znamená, že uznávám vlastnická práva všech lidí (především sebevlastnictví – tedy vlastnictví svého těla), soukromý majetek i jeho volnotržní směnu, avšak stát považuji za nelegitimní, jelikož si násilím uzurpuje pravomoc rozhodovat o našich životech i tehdy, kdy jen mírumilovně žijeme a nikomu neubližujeme.

Demokracie je forma vlády, v níž se výkon státní moci teoreticky řídí míněním většiny. V praxi část lidí nemá právo volit; dnes se jedná především o děti, v minulosti šlo ještě navíc o ženy, případně otroky. Zajímavé na tom je, že každé historické společnosti připadalo vyloučení té či oné části populace z možnosti volit naprosto logické až nezbytné – úplně stejně jako dnes většina lidí považuje za rozumné, aby nevolili lidé pod 18 let. Ze zbytku oprávněných voličů pak zdaleka ne všichni dorazí k volbám; důvody, proč tak nečiní, jsou různorodé – od nezájmu přes nedůvěru až po vyjádření aktivního nesouhlasu se systémem. Myslet si o tom můžeme, co chceme; faktem zůstává, že jejich vůle procesem voleb zohledněna není. V zastupitelské demokracii jsou pak z hlasů voličů, již k volbám dojdou (což bývá typicky necelá polovina celé populace), odečteny hlasy politikům, kteří nepřekonali určitou hranici; její konkrétní podoba záleží na typu voleb. Zbytek hlasů rozhodne o rozdělení mandátů mezi zastupitele lidu; ti spolu pak (v závislosti na konkrétním systému) utvářejí koalice, aby mohli vládnout, takže není neobvyklé, když vítězná strana nezíská hlasy třeba ani patnácti procent občanů.

I kdyby však o „věcech veřejných“ rozhodovala skutečně většina (a je pravda, že tomu se historicky blížíme stále více, protože rozšiřujeme okruhy oprávněných voličů), existuje další problém – a totiž, že ona většina může rozhodnout o tom, co do „věcí veřejných“ spadá; a tak bohužel vznikají zákony upravující, jak mohou a nemohou jednotlivci nakládat se svými vlastními životy, těly, pozemky i dalším majetkem, a zasahující do mezilidských (pracovních či osobních) vztahů, dohod, smluv i dalších interakcí.

Inherentní vlastností současných typů demokracie je rozšiřování moci státu na úkor osobní svobody a zodpovědnosti jednotlivců; to můžeme sledovat nejen v ČR (oddělení analýz státu Ústavu státu a práva Akademie věd ČR v roce 2010 odhadlo počet aktuálně platných norem v České republice na 1,6 milionu, ač v roce 1990 to bylo „jen“ 500 tisíc, přičemž jejich počet rovnoměrně rok od roku stoupal, takže dnes máme pravděpodobně přes dva miliony platných zákonů, norem, vyhlášek, předpisů a nařízení), ale i ve všech „západních demokraciích“ (byť někde je tento trend pomalejší, neexistuje žádná, kde by k tomu vůbec nedocházelo).

Proč tomu tak je? Současné „liberální“ demokracie totiž z principu svého fungování zvyšují počet lidí závislých na státu; ať už příjemců dávek či dotací, tak i státních zaměstnanců. Výherní strategií politika v demokracii je totiž populismus – naslibovat voličům co nejvíc výhod z veřejných rozpočtů. Dříve či později se objeví politik, který alespoň část svých slibů splní; jejich realizací pak na jedné straně vytvoří lidi čerpající od státu nějakých výhod a na straně druhé úředníky, kteří tuto agendu vykonávají. Tito lidé pak budou mít obecně větší tendenci volit politiky, kteří jim slibují další výhody; spíše než ty, kteří chtějí stát zmenšovat. O to větší šanci budou mít v příštích volbách zastánci silnějšího státu; ti pak vytvoří další na státu závislé voliče; ti zas posunou nabídku všech stran na politickém spektru směrem ke zvětšování státu; a tak se roztáčí spirála závislosti lidí na státu.

Protože státy mají ve své moci i celý centralizovaný vzdělávací systém, funguje tento jako nástroj propagandy současného režimu; tak jako nacisté indoktrinovali děti nacistickou propagandou a komunisté tou komunistickou, i demokraté indoktrinují děti propagandou demokratickou. Netvrdím, že jsou tyto režimy stejně špatné (nacismus i komunismus považuji za výrazně horší než demokracii) ani že jejich propaganda je stejně nesmyslná; říkám jen, že i v demokracii je ve školách šířena – učíme se o výhodách demokracie, zatímco její nevýhody (třeba mnou zmiňované v tomto článku) jsou buď úplně opomíjeny, nebo přisuzovány „nemorálním“ jedincům, ne demokracii jako takové (například o „zlých populistech“ se sice dozvídáme, ale málokdo řeší, že populismus jako takový je výherní strategií demokracie samotné). V důsledku toho je principiální kritika demokracie celospolečensky odmítána; školy nás teoreticky učí kritickému myšlení, ale jen „odtud potud“ – jsou témata (a demokracie je jedním z nich), ke kterým je přípustné zaujímat pouze určité názory.

Nejsem však k demokracii jen kritický; považuji ji za důležitou vývojovou etapu lidstva, která má svůj čas i místo v dějinách. Před tisíci lety byli lidé přesvědčeni, že jejich vládci – faraoni – jsou bohové; považovali sami sebe za něco menšího. Před stovkami let už nebyli ochotni věřit, že by jejich král nebyl člověk jako oni; i tak jej však považovali za někoho bohem vyvoleného („z boží vůle král“), což v nich také posilovalo tendence k poslušnosti. Dnes už všichni chápou, že politici ve vládě jsou lidé jako všichni ostatní; vidíme jejich chyby, nedostatky… Paradigma, že potřebujeme vládce, sice stále přetrvává, ale v čase slábne; a umím si představit, že za pár (stovek) let vymizí úplně. Demokracie je v tomto smyslu dalším „vývojovým stádiem“ na cestě lidstva ke svobodě – společnost nemůže ze dne na den zapomenout na faraona – boha na zemi – a žít svobodně; je třeba postupných malých krůčků – a demokracie je jedním z nich.

Ačkoliv většina světa žije v dlouhodobém časovém horizontu ve stále větší a větší svobodě (krom přístupu k vládcům to lze ilustrovat třeba na zrušení otrokářství i nevolnictví), nezapomínejme, že nesvoboda je inherentní součástí každého státního uspořádání, i toho demokratického; ač třeba autoritář nediktuje svou vůli všem ostatním, většina může v demokracii nutit svou vůli menšině násilím. Postihuje-li stát lidi, kteří nikomu konkrétnímu nic neudělali, jen porušili zákon, bere jim tím svobodu rozhodovat o svém životě a vnucuje jim cizí představy o něm. Samozřejmě existuje spousta „dobrých“ důvodů, proč to „jinak nejde“; nezapomínejme však, že takové důvody existovaly v každé době – a vždy zněly pro danou společnost naprosto přesvědčivě, ať už obhajovaly třeba otrokářství, mučení, upalování čarodějnic či gulagy.

Chcete-li se dozvědět více o alternativách k současnému státu a demokracii, navštivte stránky www.urza.cz.