Mises.cz

Mises.cz

Obhajoba neobhajitelného: Osoba, která zakřičí hoří! v zaplněném divadle

V argumentech proti svobodě slova je ten, kdo křičí „hoří!” výstavní kus. Toto je přesně ten případ, kde se zdá, že se všechny strany, shodují, že právo na svobodu projevu není tak důležité jako jiná práva.

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 10. Osoba, která zakřičí hoří! v zaplněném divadle]

V argumentech proti svobodě slova je ten, kdo křičí „hoří!” výstavní kus. Dokonce i ti, kteří argumentují na obranu občanských svobod a práva na svobodu slova, se shodují, že toto právo se nevztahuje na právo zakřičet „hoří!” v zaplněném divadle. Toto je přesně ten případ, kde se zdá, že se všechny strany shodují, že právo na svobodu projevu není tak důležité jako jiná práva.

Ale potlačovat právo na svobodu projevu z jakéhokoliv důvodu je nebezpečný precedent, který není nikdy nutný. Rozhodně není nutný v případě osoby, která zakřičí „hoří!”. Práva diváků mohou být chráněna i bez toho, že by musela být svoboda slova právně omezena. Například majitelé divadel by mohli uzavřít smlouvu se zákazníky, která by jim zakazovala křičet „hoří!” (samozřejmě jen pokud by skutečně nehořelo). Smlouva může být uzavřena formou dohody, která je vytištěná drobným písmem na zadní straně divadelního lístku nebo skrz velké nápisy umístěné po divadle, které zakazují narušování zábavy nebo vykřikování slova „hoří!”. Ale bez ohledu na to, jakým způsobem zákaz funguje, by smlouva efektivně ukončila údajný konflikt mezi právem na svobodu projevu a jinými právy, jelikož osoba, která zakřičela „hoří!”, by jednoduše porušovala uzavřenou smlouvu a mohlo by s ní být náležitě naloženo. Situace by byla naprosto analogická situaci, kdy by někdo, kdo uzavřel smlouvu na odzpívání koncertu, odmítal zpívat a místo toho by se snažil učit ekonomii. V obou případech nejde o právo na svobodu slova ale závazek dostát smlouvě. Proč se dívat na zákazy právě takto? Existuje několik podstatných důvodů.

Zaprvé trh by byl mnohem efektivnější v odstraňování hrozeb veřejnému zdraví a bezpečnosti – jako např. hrozba způsobená osobou, která kříčí „hoří!” – oproti všezahrnujícímu vládnímu zákazu. Tržní smluvní systém by pracoval efektivněji, protože majitelé divadel by si konkurovali i ve svých možnostech zabránit narušování programu. A tak by měli obrovskou motivaci snížit počet a vážnost takových narušení. Stát na druhou sranu nenabízí žádnou motivaci. Nikdo automaticky neztrácí peníze, pokud stát selže při udržování pořádku v divadle.

Druhým důvodem, proč můžeme od trhu očekávat větší úspěch než od státu, je fakt, že flexibilita je samou podstatou trhu. Stát může pouze vydat jedno všezahrnující pravidlo s přinejlepším jednou nebo dvěma výjimkami. Trh taková omezení nemá. Flexibilita a komplexita trhu je limitovaná pouze vynalézavostí jeho účastníků.

Zatřetí vládní systém ochrany před osobou, která zakřičí „hoří!” – tj. jednoznačný zákaz takového chování – porušuje práva jedné z nejvíce utlačovaných menšin: sadistů a masochistů. Co s právy sadistů, kteří si užívají, když mohou zakřičet „hoří!” v zaplněném divadle a následně pozorovat, jak se dav v šíleném úprku k východům trhá na kusy? Co s masochisty, kteří si libují v pomyšlení, že směrem k nim někdo zakřičí „hoří!”, zatímco oni jsou upoutáni v sedadle zaplněného divadla, a oni se budou snažit dostat ke dveřím ve stejně šíleném, ale pro ně vzrušujícím, úprku? V systému jednoznačného vládního zákazu mají tito lidé zakázáno to, co může být jejich nejvroucnějším přáním – šanci vyhasnout v žáru slávy. Nicméně ve flexibilním tržním prostředí se tam, kde vzniká poptávka, brzy objeví i nabídka. Tam, kde existuje nenaplněná poptávka po sado-masochistech křičících „hoří!” a následně sledujících zuřivou tlačenici, se podnikatelé zhostí úkolu a poskytnou požadovanou službu.

Takové rozumování o sado-masochistech bude nepochybně připadat těm „normálním” jako prázdné tlachání. Ale to se samozřejmě dá očekávat. Žádná vládnoucí třída nikdy neviděla nepříjemnou situaci těch, které utlačuje, jinak než s opovržením a posměchem. Neagresivní dospělí sado-masochisté mají úplně stejné právo na vzájemně dohodnuté praktiky jako kdokoliv jiný. Zamítnout práva sado-masochistů jako nehodné úvahy poskytuje důkaz fašistických zvyklostí v myšlení, kterým většina „normálních” podlehla. Sado-masochisté by měli mít volnost v dopřávání si svých neagresivních praktik. Veřejnost koneckonců nemusí navštěvovat žádné divadlo, které otevřeně prohlašuje, že „neplánované vyrušování” je dovoleno. Sado-masochisté by stále museli udržovat svůj entuziasmus na uzdě ve chvíli, kdy by navštěvovali „normální” divadla.

Konečně dokud nebude zákaz křičet „hoří!” v zaplněném divadle pramenit ze soukromého kontraktu, bude právo na svobodu slova v konfliktu s jiným vysoce ctěným právem – konkrétně s právem diváků sledovat show, aniž by byli vyrušováni nebo ušlapáni v únikových východech.

Svoboda slova je přinejlepším velmi tenký proutek. Neustále existuje nebezpečí, že bude ohýbána. Naše lpění na ní je občas skutečně velmi chabé. A tak všemu, co má tendence ji dále omezovat, musí být vzdorováno. Těžko existuje nějaká zastrašovací taktika lépe navržená za účelem ničení svobody slova než vytvoření falešného konfliktu mezi právem na svobodu slova a jinými právy, které si lidé většinou cenní více. Ale toto je přesně to, co obvyklá interpretace křičení „hoří!” splňuje. Pokud jsou garantovány „výjimky” z práva na svobodu slova, je naše slabé lpění na svobodě slova dále oslabeno. Neexistují legitimní výjimky ze svobody slova. Neexistují případy, ve kterých je právo na svobodu slova v konfliktu s jakýmkoliv jiným právem, které je nám drahé.

Člověk, který zakříčí v zaplněném divadle „hoří!”, může být tedy považován za hrdinu. Nutí k zamyšlení nad tím, čeho se toto cenné právo, které je ohroženo, týká a co musí být uděláno, abychom ho ochránili.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed