Obhajoba neobhajitelného: Povrchová těžba
Mises.cz: 27. března 2011, Walter Block (přidal Jakub Skala), komentářů: 32
Je nanejvýš důležité pochopit, že současné spojení mezi povrchovou těžbou a znečišťováním nemá inherentní status, ale místo toho je kompletně způsobeno selháním aplikovat zvykové právo vstupu na cizí pozemek proti těžebním společnostem.
[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 26. Povrchová těžba]
V podstatě existují dvě metody těžby surovin: povrchová a hlubinná. U hlubinné najdeme hluboko pod zemí spletitou síť tunelů, šachet a výztuží. Lidé, kteří v takových dolech pracují delší dobu si běžně přivodí pneumokoniózu[1], horníky obávanou chorobu způsobenou vdechováním uhelných částic. Hlubinná těžba je pro horníky nebezpečná i v jiných ohledech. Například závaly dolů, které uvězní stovky dělníků hluboko pod povrchem země, se objevují se smrtelnou pravidelností. Zřejmým důvodem může být zával půdy, unikající plyn, výbuch nebo průsak vody, ale hlavním důvodem je metoda hlubinné těžby sama o sobě.
U povrchové těžby, jak implikuje její název, se vytěží půda vrstvu po vrstvě, dokud se neodkryje uhelná žíla. Ačkoliv se tento způsob těžby hodí speciálně pro uhelné podloží, které je blízko povrchu, lze povrchovou těžbu použít i v případě střední hloubky ložiska. Povrchová těžba se obejde bez zásypů a dalších forem uvěznění pod povrchem stejně tak jako bez pneumokoniózy. Je to také mnohem levnější metoda těžby než těžba hlubinná. Navzdory těmto výhodám je povrchová těžba ostře odsuzována prakticky všemi zdroji „informovaných“, „socialistických“ a „progresivních“ názorů.
Údajné vysvětlení tohoto jinak nevysvětlitelného stavu se točí okolo dvou kritik povrchové těžby: říká se, že způsobuje znečištění a plundruje přírodní krásu krajiny. Ale z již z letmého průzkumu těchto argumentů je vidět, že tato kritika je těžko dostatečná. I pokud by měli kritici pravdu, bylo by obtížné srovnat humanistické podněty s preferencí hlubinné těžby. Jelikož horníci, kteří pracují v povrchových dolech, netrpí pneumokoniózou a ani se nemusí bát závalů, je zřejmě život na straně povrchové těžby.
Ale po prozkoumání je vidět, že tyto argumenty nejsou v žádném případě správné. Nejprve uvažujme argument znečištění. Ačkoliv je pravda, že znečištění je výsledkem povrchové těžby, není to nezbytně její průvodní jev. Může být odstraněno a bylo by odstraněno, kdyby byly vynucovány zákony zakazující vstup na cizí pozemek.[2]
Co se momentálně děje při povrchové těžbě je to, že se někam navezou vysoké haldy země, která musela být odtěžena, abychom dosáhli na uhlí. Tyto haldy se obvykle navrší blízko vodních toků. Značná část haldy je pak odnesena proudem, který je tím pádem kontaminován a postupně kontaminuje vše, co mu stojí v cestě. Stejně tak obnažená zem se stává zdrojem sesuvů půdy a tak je v důsledku práce těžařů ohroženo životní prostředí.
Ale toto nejsou nezbytné prvky procesu povrchové těžby. Ačkoliv vlastník může dělat s půdou, kterou vlastní, cokoliv chce, pokud to, co dělá, poškozuje půdu ostatních, měl by nést náklady těchto škod. Pokud například činnost horníka vyústí v sesuv půdy a zničení půdy či zboží někoho jiného, je za to horník zodpovědný. Částí jeho zodpovědnosti může být osetí popř. jiné zkultivování půdy, aby zabránil možným budoucím sesuvům. Pokud by těžební společnosti musely nést plnou cenu za svoji činnost, a pokud by majitelé půdy po proudu řeky měli garantované preventivní soudní příkazy pro případ, že by společnost nebyla ochotná kompenzovat škody, potom by znečištění vymizelo.
Je nanejvýš důležité pochopit, že současné spojení mezi povrchovou těžbou a znečišťováním nemá inherentní status, ale místo toho je kompletně způsobeno selháním aplikovat zvykové právo vstupu na cizí pozemek proti těžebním společnostem. Představme si jakékoliv jiné odvětví, třeba výrobce lízátek, kterému by bylo dovoleno porušovat právo tímto způsobem. Neexistuje žádné nezbytné spojení mezi lízátky a znečištěním, alespoň ne v myslích veřejnosti. A stejně tak to je s těžbou uhlí a především tou povrchovou. Tato metoda neobsahuje inherentně nic, co by muselo způsobovat znečištění. Toto spojení existuje pouze díky tomu, že zákon vstupu na cizí pozemek nebyl na horníky přísně aplikován. Držme se těchto zákonů a tento argument proti povrchové těžbě vymizí.
A co druhý argument: povrchová těžba pustoší přirozenou krásu krajiny? Toto je přinejmenším velmi vratký argument, protože pokud jde o krásu nebo estetiku, neexistují objektivní standardy. Co se líbí jedné osobě, se může zdát ošklivé jiné a obráceně. Je pravda, že povrchová těžba odstraňuje z krajiny vegetaci - trávu a stromy. Dokáže obrátit prosperující a plodnou krajinu ve skutečnou poušť. Ale někteří lidé preferují bezútěšnost a prázdnotu pouště! Painted Desert v Arizoně, solné jezero v Utahu, nebo Grand Canyon v Coloradu považuje mnoho lidí za krásná místa.
Pokud je kontrast průvodním jevem přírodní krásy, pak malé kousky neúrodné půdy vytvořené těžaři uprostřed divoce rostoucí zeleně Appalačských hor mohou ve skutečnosti přidávat tomuto místu na kráse. Rozhodně nemůžeme jednoznačně a objektivně vinit těžaře na základě toho, že ničí krásu krajiny.
Ale diskuse o estetice nevyřeší problém, který kritici vznáší, jelikož tato záležitost není ve skutečnosti o kráse, ačkoliv je to tak podáno. Skutečnou námitkou se zdá být, že povrchová těžba je průnik do přírody ofensivní industriální společností. Poznámka, že půda by měla být ponechána v „přirozeném stavu“ je rozhodující. Ale pokud milovníci a ochránci „přírody tak jak je“ mají právo bránit horníkům v těžbě, potom mají také právo bránit farmářům v osetí panenské půdy a právo bránit stavitelům stavět budovy, mosty, továrny, letiště a nemocnice. „Argument přírody“ je ve skutečnosti argumentem proti civilizaci a proti užití lidské inteligence.
Ve skutečnosti mnoho z těch, kteří zavrhují povrchovou těžbu jako „proti přírodě“ by se důrazně ohradilo, pokud by na těchto základech bylo namítáno jiným „výjimkám“ – homosexualitě nebo míšení ras. Ukázali by, že jen velmi málo je lidem „přirozené“ a že někdy to, co je přirozené – vražedný hněv například – nemusí být to nejlepší. Civilizace závisí v obrovské míře na naší schopnosti přesáhnout přírodu.
Pokud o něčem řekneme, že je to „přirozené“ nebo „nepřirozené“, pak to nic nesděluje o skutečné hodnotě dané věci. Hodnota věci záleží na tom, jestli uspokojuje naše potřeby nebo ne, jestli přispívá k našemu blahu nebo ne. Povrchová těžba, pokud je takto hodnocena rozumně, splňuje tato racionální kritéria.
U povrchové těžby, jak implikuje její název, se vytěží půda vrstvu po vrstvě, dokud se neodkryje uhelná žíla. Ačkoliv se tento způsob těžby hodí speciálně pro uhelné podloží, které je blízko povrchu, lze povrchovou těžbu použít i v případě střední hloubky ložiska. Povrchová těžba se obejde bez zásypů a dalších forem uvěznění pod povrchem stejně tak jako bez pneumokoniózy. Je to také mnohem levnější metoda těžby než těžba hlubinná. Navzdory těmto výhodám je povrchová těžba ostře odsuzována prakticky všemi zdroji „informovaných“, „socialistických“ a „progresivních“ názorů.
Údajné vysvětlení tohoto jinak nevysvětlitelného stavu se točí okolo dvou kritik povrchové těžby: říká se, že způsobuje znečištění a plundruje přírodní krásu krajiny. Ale z již z letmého průzkumu těchto argumentů je vidět, že tato kritika je těžko dostatečná. I pokud by měli kritici pravdu, bylo by obtížné srovnat humanistické podněty s preferencí hlubinné těžby. Jelikož horníci, kteří pracují v povrchových dolech, netrpí pneumokoniózou a ani se nemusí bát závalů, je zřejmě život na straně povrchové těžby.
Ale po prozkoumání je vidět, že tyto argumenty nejsou v žádném případě správné. Nejprve uvažujme argument znečištění. Ačkoliv je pravda, že znečištění je výsledkem povrchové těžby, není to nezbytně její průvodní jev. Může být odstraněno a bylo by odstraněno, kdyby byly vynucovány zákony zakazující vstup na cizí pozemek.[2]
Co se momentálně děje při povrchové těžbě je to, že se někam navezou vysoké haldy země, která musela být odtěžena, abychom dosáhli na uhlí. Tyto haldy se obvykle navrší blízko vodních toků. Značná část haldy je pak odnesena proudem, který je tím pádem kontaminován a postupně kontaminuje vše, co mu stojí v cestě. Stejně tak obnažená zem se stává zdrojem sesuvů půdy a tak je v důsledku práce těžařů ohroženo životní prostředí.
Ale toto nejsou nezbytné prvky procesu povrchové těžby. Ačkoliv vlastník může dělat s půdou, kterou vlastní, cokoliv chce, pokud to, co dělá, poškozuje půdu ostatních, měl by nést náklady těchto škod. Pokud například činnost horníka vyústí v sesuv půdy a zničení půdy či zboží někoho jiného, je za to horník zodpovědný. Částí jeho zodpovědnosti může být osetí popř. jiné zkultivování půdy, aby zabránil možným budoucím sesuvům. Pokud by těžební společnosti musely nést plnou cenu za svoji činnost, a pokud by majitelé půdy po proudu řeky měli garantované preventivní soudní příkazy pro případ, že by společnost nebyla ochotná kompenzovat škody, potom by znečištění vymizelo.
Je nanejvýš důležité pochopit, že současné spojení mezi povrchovou těžbou a znečišťováním nemá inherentní status, ale místo toho je kompletně způsobeno selháním aplikovat zvykové právo vstupu na cizí pozemek proti těžebním společnostem. Představme si jakékoliv jiné odvětví, třeba výrobce lízátek, kterému by bylo dovoleno porušovat právo tímto způsobem. Neexistuje žádné nezbytné spojení mezi lízátky a znečištěním, alespoň ne v myslích veřejnosti. A stejně tak to je s těžbou uhlí a především tou povrchovou. Tato metoda neobsahuje inherentně nic, co by muselo způsobovat znečištění. Toto spojení existuje pouze díky tomu, že zákon vstupu na cizí pozemek nebyl na horníky přísně aplikován. Držme se těchto zákonů a tento argument proti povrchové těžbě vymizí.
A co druhý argument: povrchová těžba pustoší přirozenou krásu krajiny? Toto je přinejmenším velmi vratký argument, protože pokud jde o krásu nebo estetiku, neexistují objektivní standardy. Co se líbí jedné osobě, se může zdát ošklivé jiné a obráceně. Je pravda, že povrchová těžba odstraňuje z krajiny vegetaci - trávu a stromy. Dokáže obrátit prosperující a plodnou krajinu ve skutečnou poušť. Ale někteří lidé preferují bezútěšnost a prázdnotu pouště! Painted Desert v Arizoně, solné jezero v Utahu, nebo Grand Canyon v Coloradu považuje mnoho lidí za krásná místa.
Pokud je kontrast průvodním jevem přírodní krásy, pak malé kousky neúrodné půdy vytvořené těžaři uprostřed divoce rostoucí zeleně Appalačských hor mohou ve skutečnosti přidávat tomuto místu na kráse. Rozhodně nemůžeme jednoznačně a objektivně vinit těžaře na základě toho, že ničí krásu krajiny.
Ale diskuse o estetice nevyřeší problém, který kritici vznáší, jelikož tato záležitost není ve skutečnosti o kráse, ačkoliv je to tak podáno. Skutečnou námitkou se zdá být, že povrchová těžba je průnik do přírody ofensivní industriální společností. Poznámka, že půda by měla být ponechána v „přirozeném stavu“ je rozhodující. Ale pokud milovníci a ochránci „přírody tak jak je“ mají právo bránit horníkům v těžbě, potom mají také právo bránit farmářům v osetí panenské půdy a právo bránit stavitelům stavět budovy, mosty, továrny, letiště a nemocnice. „Argument přírody“ je ve skutečnosti argumentem proti civilizaci a proti užití lidské inteligence.
Ve skutečnosti mnoho z těch, kteří zavrhují povrchovou těžbu jako „proti přírodě“ by se důrazně ohradilo, pokud by na těchto základech bylo namítáno jiným „výjimkám“ – homosexualitě nebo míšení ras. Ukázali by, že jen velmi málo je lidem „přirozené“ a že někdy to, co je přirozené – vražedný hněv například – nemusí být to nejlepší. Civilizace závisí v obrovské míře na naší schopnosti přesáhnout přírodu.
Pokud o něčem řekneme, že je to „přirozené“ nebo „nepřirozené“, pak to nic nesděluje o skutečné hodnotě dané věci. Hodnota věci záleží na tom, jestli uspokojuje naše potřeby nebo ne, jestli přispívá k našemu blahu nebo ne. Povrchová těžba, pokud je takto hodnocena rozumně, splňuje tato racionální kritéria.
[1] zanášení plic částečky uhlí resp. jiných látek.
[2] Ať překračuje osoba, nebo právě třeba znečištění.