Mises.cz

Mises.cz

Přechod od monarchie k demokracii (1789–1918)

Dědičné monarchie reprezentují historický příklad vlád vlastněných soukromě a demokratické republiky zase vlád ve veřejném vlastnictví.

[Jedná se o úryvek z článku Politická ekonomie monarchie, demokracie a myšlenka přirozeného řádu od Hanse-Hemanna Hoppeho, celý článek naleznete v sekci Literatura.]

Dědičné monarchie reprezentují historický příklad vlád vlastněných soukromě a demokratické republiky zase vlád ve veřejném vlastnictví.

Po většinu své historie žil lidský druh pod vládou panovníků, pokud vůbec byl v područí nějaké vlády. Existovaly výjimky: athénská demokracie, Řím v období republiky až do roku 31 př. n. l., Benátky, Florencie a Janov v období renesance, švýcarské kantony od roku 1291, Spojené provincie nizozemské 1648–1673, Anglie pod Cromwellem 1649–1660. To však byly zřídkavé jevy ve světě, ve kterém dominovaly monarchie. S výjimkou Švýcarska se jednalo o krátkodobé fenomény. Omezené monarchistickým okolím, splňovaly všechny starší republiky podmínku otevřeného přístupu do vlády jenom nedokonale, neboť zatímco z definice republiky vyplývá, že vláda není v soukromém, nýbrž veřejném vlastnictví, a očekává se u republiky inherentní tendence k zavedení všeobecného volebního práva, ve všech starých republikách byla účast na vládě vyhrazena relativně malé skupině „aristokratů“.

S koncem první světové války lidstvo definitivně opustilo éru monarchií.[1] Během jednoho a půl století od francouzské revoluce prošla Evropa a následně i celý svět zásadní transformací. Všude byly monarchie a vláda králů nahrazeny demokratickou republikou a vládou „lidu“.

První útok republikanismu a myšlenky lidové vlády na principy monarchie byl odražen vojenskou porážkou Napoleona a restaurací Bourbonů ve Francii. Výsledkem revolučního teroru a napoleonských válek byla diskreditace republikánství po většinu 19. století. Avšak demokraticko-republikánský duch francouzské revoluce zanechal trvalý otisk. Od nastolení monarchistického pořádku v roce 1815 až do vypuknutí první světové války v roce 1914 po celé Evropě systematicky vzrůstala účast lidí na police i jejich politické zastoupení. Volební právo bylo postupně rozšiřováno a moc lidově zvolených parlamentů rostla všude.[2] 

Od roku 1815 do roku 1830 bylo volební právo ve Francii pod vládou Bourbonů stále silně omezeno. Z celkové populace zhruba 30 milionů zahrnoval elektorát pouze největší vlastníky majetku ve Francii – zhruba 100 000 lidí (neboli méně než polovinu procenta populace starší 20 let). Díky červencové revoluci v roce 1830, abdikaci Karla X. a nástupu Ludvíka Filipa, vévody Orleánského na trůn se počet voličů zvýšil na asi 200 000. V důsledku revolučních nepokojů v roce 1848 se Francie znovu stala republikou a bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže starší 21 let. Napoleon III. byl zvolen 5,5 milionem hlasů z celkového elektorátu více než 8 milionů.

Ve Spojeném království se po roce 1815 elektorát skládal asi z 500 000 zámožných vlastníků majetku (kolem 4% populace nad 20 let). Volební reforma (Reform Bill) z roku 1832 snížila požadavky na vlastníky a volební právo se rozšířilo na zhruba 800 000. K dalšímu rozšíření z 1 na 2 miliony došlo díky druhé volební reformě v roce 1867. V roce 1884 se majetková omezení uvolnila ještě více a počet voličů vzrostl na zhruba 6 milionů (téměř třetina populace nad 20 let a více než ¾ všech dospělých mužů).

V Prusku, nejdůležitějším ze 39 států uznaných na Vídeňském kongresu, začala demokratizace revolucí v roce 1848 a schválením ústavy v roce 1850. Spodní komora pruského parlamentu pak byla volena na základě univerzálního mužského volebního práva. Avšak až do roku 1918 byl elektorát rozdělen do vrstev s různou hodnotou volebního hlasu. Například nejbohatší lidé – kteří přispívali třetinou všech daní – volili třetinu členů dolní sněmovny. V roce 1867 byla založena Severoněmecká konfederace zahrnující Prusko a 21 dalších států. Její ústava poskytovala neomezené volební právo pro všechny muže starší 25 let. V roce 1871 po vítězství nad Napoleonem III. byla ústava Severoněmecké konfederace v zásadě převzata nově vzniklým Německým císařstvím. Z celkové populace kolem 35 milionů skoro 8 milionů lidí (neboli asi třetina populace nad 20 let) zvolilo první německý Reichstag.

Po politickém sjednocení Itálie pod vedením Království Sardinsko-Piemontského v roce 1861 mělo zpočátku volební hlas zhruba 500 000 lidí z celkové populace kolem 25 milionů (asi 3,5 % populace starší 20 let). V roce 1882 byly majetkové požadavky uvolněny a minimální věk byl snížen z 25 na 21 let. Výsledkem bylo navýšení italského elektorátu na více než 2 miliony lidí. V roce 1913 bylo zavedeno téměř neomezené univerzální volební právo pro muže nad 30 let a částečně omezené volební právo pro muže nad 21 let, což zvýšilo počet italských voličů na více než 8 milionů (více než 40 % populace starší 20 let).

V Rakousku bylo zavedeno omezené a nerovné volební právo v roce 1873. Elektorát skládající se ze čtyř tříd neboli curií s různou silou volebního hlasu činil 1,2 milionu voličů z celkové populace přibližně 20 milionů (10% populace starší 20 let). V roce 1896 byla přidána pátá curia. O čtyřicet let později byl systém curií zrušen a bylo přijato univerzální a neomezené volební právo pro muže nad 24 let, čímž se přiblížil počet voličů 6 milionům (téměř 40% populace nad 20 let).

Rusko volilo provinční a okresní rady – zemstvo – od roku 1864. V roce 1905 v důsledku prohrané války s Japonskem zde vznikl parlament – Duma – volený podle téměř univerzálního, ale nepřímého a nerovného, mužského volebního práva. Co se týká menších evropských států, univerzální nebo téměř univerzální volební právo existovalo ve Švýcarsku od roku 1848 a v Belgii, Nizozemsku, Norsku, Švédsku, Španělsku, Řecku, Srbsku a Turecku bylo zavedeno mezi roky 1890 a 1910.

Monarchistický princip sice postupně oslaboval, ale zůstal dominantní až do katastrofických událostí první světové války. Před rokem 1914 existovaly v Evropě pouze dvě republiky – Francie a Švýcarsko. A ze všech hlavních evropských monarchií pouze Spojené Království mohlo být klasifikováno jako parlamentní systém, to znamená systém, kde je hlavní moc svěřena volenému parlamentu. Pouze o čtyři roky později, poté co Spojené státy – kde demokratický princip obsažený v myšlence republiky zvítězil teprve nedávno díky porážce secesionistické Konfederace centralistickou vládou Unie[3] – vstoupily do evropské války a výrazně ovlivnily její výsledek, monarchie zmizely a Evropa se obrátila k demokratickému republikanismu.[4] 

V Evropě museli Romanovci, Hohenzollernové a Habsburgové díky porážce abdikovat a Rusko, Německo a Rakousko se staly demokratickými republikami s univerzálním – mužským i ženským – volebním právem a parlamentním systémem vlády. Podobně i nově vzniklé následnické státy – Polsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko a Československo (s jedinou výjimkou Jugoslávie) – přijaly demokratické ústavy. V Turecku a Řecku byly monarchie svrženy. Dokonce i tam, kde monarchie formálně přetrvaly, jako ve Velké Británii, Itálii, Španělsku, Belgii, Nizozemsku a skandinávských zemích, už panovníci neměli reálnou moc. Bylo zavedeno univerzální volební právo pro dospělé a moc vládnout byla svěřena parlamentům a „veřejným“ funkcionářům.[5] Započal se nový světový pořádek – demokraticko-republikánský pod záštitou dominantní vlády Spojených států. 


[1] O tomto viz G. Ferrero, Peace and War (Freeport, Books for Libraries Press, 1969, především kap. 3; idem, Macht (Bern, A. Francke, 1944); E. v. Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited (Washington D. C., H. Regnery, 1990); R. Bendix, Kings of People (Berkeley. University of California Press, 1978).
[2] Detailní dokumentace viz P. Flora, State, Economy, and Society in Western Europe 1815–1975, sv. I (Frankfurt/M., Campus, 1983), kap. 3; dále R. R. Palmer & J. Colton, A History of the Modern World (New York, A. Knopf, 1992), především kap. 14 a 18.
[3] O aristokratickém (nedemokratickém) charakteru ranných Spojených států viz lord Acton, „Political Causes of the American Revolution“ v: idem, The Liberal Interpretation of History (Chicago, University of Chicago Press, 1967); dále Ch. Woltermann, „Federalism, Democracy and the People“, Telos, sv. 26, 1, 1993.
[4] O účasti Spojených států ve válkách viz J. F. C. Fuller, The Conduct of War (New York, Da Capo, 1992), kap. IX, o roli Woodrowa Wilsona a jeho politiky „bezpečného světa pro demokracii“ viz M. N. Rothbard, „World War I as Fulfillment; Power and the Intelectuals“, Journal of Libertarian Studies, 9, č. 1, 1989; P. Gottfried, „Wilsonianism: The Legacy that Won’t Die“, Journal of Libertarian Studies, 9, no. 2, 1990; E. v. Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited, kap. 15 (česky: Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi)
[5] Je zajímavé, že Švýcarsko, které bylo první zemí, jež zavedla univerzální mužské volební právo (v roce 1848), byla zároveň poslední, která toto právo rozšířila i na ženy (v roce 1971). Podobně Francie, kde univerzální mužské volební právo existovalo od roku 1848, je rozšířila na ženy až v roce 1945.

Pro mises.cz přeložil vokonaruby.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed