Překážky v cestě ke svobodě

Mises.cz: 19. září 2023, Anna Rous, komentářů: 29

Svobodomyslní lidé často nedokáží pochopit, proč je pro jiné lidi tak obtížné přijímat myšlenky svobody. Většinou se debaty točí kolem toho, že lidé (etatisti, socialisti…) jsou názorově nekonzistentní a když jim jejich nekonzistenci ukážeme, buď se naštvou, nebo provedou nějakou mentální gymnastiku, aby jim jejich postoj dával smysl. Výsledek je v každém případě ten, že nejsou schopni nebo ochotni zpochybnit své názory, postoje a myšlenky. Člověk by řekl, že jim chybí základní kritické myšlení.

Podle mě je ale pes zakopaný někde úplně jinde. Jedna z nejdůležitějších lidských potřeb je pocit bezpečí. Pokud se člověk bezpečně necítí, udělá skoro cokoliv pro to, aby se tak cítit začal. Pokud tohle zvážíme, můžeme vidět, že jeho neochota vůbec připustit, že se mýlí, může pramenit prostě ze strachu z neznámého. Nesmí být ohrožen jeho bezpečný svět, kde věci jsou tak, jak on si to myslí.

Nejde však jen o vyhýbání se nepříjemným pocitům. Všechny naše postoje a názory se formují už od útlého dětství. Hodně velký vliv na ně mají naši rodiče a škola, později vrstevníci. Další mechanismus, který dle mě brání lidem přijímat myšlenky svobody, je ten, že jsou zvyklí poslouchat a nechat se vést. Existují i jedinci, kteří mimo podřízenou a nadřízenou roli žádný jiný vztah navazovat neumějí, protože ani nevědí, že je to možné. To potom ovlivňuje celý jejich život, komunikaci a vztahy s lidmi kolem.

Škola – a mnohdy i vztahy v rodině – jsou založené na tom, že někdo rozhoduje o druhých a oni se nechávají vést. Bez zodpovědnosti, bez přemýšlení. Je to jednodušší. Nemusejí přemýšlet, nemusejí nést zodpovědnost. Autorita v tomto vztahu zase ví, že ji vždy všichni poslechnou a nemá zpětnou vazbu v podobě reálné diskuze. Vše se řeší silou.

Když dítě přijde do první třídy, je jeho prvním úkolem naučit se poslouchat učitelku. Takhle to může pokračovat celým vzdělávacím systémem a skončí to zaměstnancem, který funguje stále stejně. Čeká, co řekne zaměstnavatel – a to udělá. Popřípadě je možné, že se dítě se svou pozicí nesmíří a začne rebelovat. Což ale není nic jiného než boj o moc s učitelkou (či rodičem). Pokud dítě nezná rovnocenný vztah, je pro něj v podstatě nemožné se svou situací naložit jinak, než poslechnout nebo se vzepřít.

V těchto nerovných vztazích se neustále bojuje o moc. Kdo má moc, rozhoduje. Lidé jsou na tento model zvyklí. Proto tak často v diskuzi potřebují vyhrát. Neznají totiž možná nic jiného než to, že buď bude jejich názor akceptován, nebo budou oni nuceni přijmout názor, který se jim nelíbí. Buď budu rozhodovat já, nebo budu muset poslechnout. Jenže realita může být i jiná. Existují vztahy založené na dobrovolnosti, což je pro lidi, kteří se s nimi v životě nesetkali, hodně obtížné přijmout. Neumějí si je představit. Jak by to fungovalo? Vždyť ti to dítě bude skákat po hlavě? Kdyby nebylo dodržování zákonů vynucováno státem, tak tady bude chaos a lidi budou prodávat jídlo s jedem!

Jedna z dalších věcí, ve které vidím příčinu toho, že lidé nejsou ochotni představit si, vidět a přijmout některé věci, je to, že s nimi nemají reálnou zkušenost. V tomto ohledu je podle mě nejzrádnější to, že většina lidí je v zaměstnanecké pozici, nebo v jiné závislé pozici (dítě, důchodce). Tito lidé jsou zvyklí, že udělají to, co mají, dostanou výplatu jednou za měsíc a žádné jiné starosti s obstaráváním práce nemají. Zaměstnanec nemusel téměř nic riskovat pro to, aby dostal výplatu. Samozřejmě to zjednodušuji, ale typicky úředníci žádnou hodnotu nevytváří a vůbec nevědí, co to znamená podnikat, ale mají obrovskou moc nad tím, jak podnikání ostatních ovlivní. Pro lidi v těchto pozicích je těžké si představit, že věci mohou fungovat i jinak, než v jejich životech. Nemají s podnikáním žádné zkušenosti. Nevidí, jak moc byrokracie je schované za každým výrobkem nebo službou…

Ale proč to celé píšu? Podle mě můžeme dosáhnout svobodné společnosti jen tím, že budeme s lidmi mluvit. Pokud se odpíchnu od začátku článku, může se zdát, že to nedává smysl. S těmito lidmi se diskuze vést přece nedá. Ale východisko tady je. Zranění lidé – lidé, kteří nemají zkušenost s rovnocennými vztahy, lidé, kteří mají strach – potřebují něco jiného než logické argumenty. Potřebují empatii, pochopení, porozumění a vlídnost. Pokud budou cítit přijetí a pochopení, možná budou svobodě otevřenější. Potenciál nenásilné komunikace je v této oblasti dle mého obrovský. Výchova dětí má v tomto ohledu nejspíš ještě větší potenciál – svobodné vzdělávání, respektujicí výchova, vztahy založené na respektu a důvěře…

Závěrem bych ráda dodala, že nemusíme přijímat cizí zlé chování. Můžeme ale přijímat lidi jako hodnotné, nehledě na jejich (pro nás třeba nesmyslné) názory.