Případ Algera Hisse (10. díl - Veřejné slyšení 25. srpna - výpovědi)

Mises.cz: 21. dubna 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Konfrontace mezi Algerem Hissem a Whittakerem Chambersem začala v půl jedenácté dopoledne. Několik hodin z ní bylo přenášeno v přímém přenosu lokální televizní stanicí. Slyšení předsedal John Parnell Thomas, ale většinu otázek kladl Nixon.

Vše začalo menším představením, které připravil Stripling, aby vpravil diváky do děje. Hiss a Chambers seděli asi tři metry od sebe. Zavolal je, aby se postavili, přísahali, že budou mluvit pravdu a pak se obou dvou zeptal: „Znáte tohoto muže? Kdy jste se spolu naposledy viděli?“

Chambers řekl, že zná Hisse a naposledy se viděli počátkem roku 1938. Hiss řekl, že zná tohoto pána pod jménem George Crosley a naposledy se viděli v roce 1935.

Hiss svědčil jako první a jeho výpověď trvala šest hodin. Otázky směřovaly k tomu, jestli se s Chambersem znali delší dobu mezi lety 1934 – 1938 jak tvrdil Chambers, nebo jen krátce v letech 1934 a 1935, jak tvrdil Hiss. Hiss se nyní stal až přehnaně opatrným na to, jakým způsobem formuloval své odpovědi. Někdo spočítal, že použil frázi „pokud si dobře pamatuji“ (to the best of my recollection) více než dvěstěkrát. Během doby, kdy mluvil, se Chambers občas díval do stropu. Hiss se nyní nijak nepokoušel zakrýt své pohrdání HUACem. S tím, jak byla každá část jeho příběhu s Crosleym oslabována předkládanými důkazy, tak ustupoval a nebyl ochoten vyslovit jediné definitivní tvrzení o čemkoliv. Na konci slyšení z jeho příběhu zbylo jen málo. Jediné, co se z něj dalo s jistotou poskládat, bylo, že někdy uprostřed třicátých let poznal muže s velmi špatným chrupem.

Nedokázal vysvětlit svoje váhání s identifikací Chamberse-Crosleyho, muže, který zanechal silný dojem na každém, kdo se s ním setkal jen na pár minut. Když mu ukázali tři fotografie Chamberse z různé doby a Chambers seděl tři metry od něj, tak odmítl říct nejen to, jestli jde o Chamberse, ale ani to, jestli je na všech třech fotografiích stejný člověk.

Vyšetřovatelé HUACu prošli mnoho záznamů a dokumentů z třicátých let. Všechny potvrzovaly příběh Chamberse a byly v rozporu s příběhem Hisse.

Neexistovala žádná psaná podnájemní smlouva mezi Hissem a Chambersem-Crosleym. Což by bylo podivné pro opatrného právníka, jako Hiss. Záznamy realitních kanceláří a společností síťových služeb ukázaly, že Hissův byt na 28. ulici byl volný pouze dva měsíce – květen a červen v roce 1935. Nikoliv tři nebo čtyři přes léto, jak tvrdil. Nenašel se nikdo, kdo by znal Chamberse jako Crosleyho v době, kdy měl bydlet v bytě na 28. ulici. Nikdo pod jménem Crosley nepublikoval ve Washingtonu žádné články během těch let.

Nejpodivnější ovšem bylo, co se stalo s Hissovým automobilem. To ukázaly záznamy z prodejny automobilů a dopravního inspektorátu Washingtonu. Hiss původně tvrdil, že měli dvě auta. Nový Plymouth a starého Forda model A z roku 1927 s ručně ovládanými stěrači. Forda dali Crosleymu společně s podnájmem. Záznamy ovšem ukázaly, že Hissovi si koupili Plymouth až v září 1935. Tři měsíce poté, co měl údajný podnájem vypršet. Pokud by Hissův příběh byl pravdivý, tak by to znamenalo, že Hiss Crosleymu daroval svůj jediný automobil a pět měsíců existoval úplně bez auta.

Hiss na to reagoval – podívejte, stalo se to před mnoha lety. Proběhly dvě transakce. Podnájem a darování automobilu. Proběhly odděleně a já jsem se možná spletl a zkombinoval jsem je do jedné. Takže možná jsem Crosleymu daroval automobil až po několika měsících po vypršení podnájmu.

Nixon – takže to by znamenalo, že jste nejdřív zjistil, že je povaleč co vám nezaplatí nic z dlužného podnájmu a potom jste mu daroval automobil. To dává ještě menší smysl.

Celý příběh s darováním automobilu se zdál publiku neuvěřitelný. Hiss, který neměl žádné rodinné jmění, živil svou rodinu z platu nižšího státního úředníka, si uprostřed krize mohl dovolit darovat automobil?

Hiss – možná jsem mu nedaroval automobil. Možná jsem mu jen dovolil ho užívat.

Nixon: „Daroval jste Crosleymu ten automobil?“

Hiss: „Pokud si dobře pamatuji, tak jsem Crosleymu…“

Nixon: „Zadržte. Nechci vám skákat do řeči, ale snad můžete s jistotou říci alespoň to, jestli jste Crosleymu dal nebo nedal automobil. Kolik automobilů jste za život daroval, pane Hissi?“

Zde se publikum poprvé Hissovi smálo. A nebylo to během tohoto slyšení naposled. 

Hissovo vysvětlení bylo – Ford měl sentimentální hodnotu pro mě a mojí ženu a nepamatuji si nic ohledně formálního převodu vlastnických práv. Dal jsem ho Crosleymu, protože už byl tak starý a oježděný, že by byl bezcenný. A mluvíme tu o něčem, co se stalo před třinácti lety.

I s přihlédnutím k uplynulé době se podobná tvrzení zdála rozporná. Kdyby měl Ford pro Hisse sentimentální hodnotu, proč by ho dával Crosleymu – někomu, koho neměl rád? Nenaložil by s ním jinak? Nepamatoval by si to? Automobily v té době nebyly bezcenným artiklem. Velká část publika věděla, že i ojetý Ford model A by se v roce 1935 dal prodat za 60 dolarů. Jednu měsíční minimální mzdu a nikoliv nevýznamnou částku v rodinných rozpočtech. Za předpokladu, že by ho Crosleymu jen zapůjčil a nepřevedl na něj formální vlastnická práva, nechal tak po městě jezdit autem někoho, o kom věděl, že je nezodpovědný a kdo by se mohl dostat do dopravní nehody, za kterou by pak Hiss odpovídal? Právníkovi vzdělaném na Harvardu by se tohle mělo zdát jako zbytečné riziko.

Největší škodu Hissovi způsobily záznamy o tom, co se ve skutečnosti stalo s Fordem. 23. července 1936 Hiss převedl automobil na Turner Motor Company. Nedostal za něj žádné peníze. Záznamy Turner Motor Company ukázaly, že stejného dne si automobil vyzvedl pan William Rosen na leasing 25 dolarů. Pan Rosen se při předvolání na otázku, jestli byl členem komunistické strany, odvolal na pátý dodatek a stejně tak odmítl zodpovědět cokoliv, co se týkalo Fordu. Adresa pana Rosena uvedená na dokumentech o koupi byla falešná. Hissův dar i Rosenovo převzetí se staly v garážích Turner Motor Company, ale automobil nebyl nikdy zaznamenán do účetnictví společnosti jako majetek Turner Motor Company. Jinými slovy vše vypadalo jako pokoutní transakce a nikoliv jako standardní postup při prodeji ojetých vozů.

Dokumenty, které převáděly vlastnictví automobilu z Hisse na Turner Motor Company, nesly Hissův podpis, který byl ověřen notářem z kanceláře v jeho tehdejším zaměstnání, což byl úřad generálního advokáta ministerstva spravedlnosti.

Toto vše je konzistentní s příběhem Chamberse, že Hiss svůj starý automobil daroval komunistickému hnutí. Že Chambers věděl o tom, co se s automobilem stalo, bylo konzistentní s tím, že se s Hissem stále přátelili v červenci 1936. Tedy rok poté, co Hiss tvrdil, že se Crosleyho zbavil.

Když byl s těmito důkazy Hiss konfrontován, tak zkrátka předstíral nevědomost. Jak to, že tenhle člověk ví o tom, že jsem přepsal auto v roce 1936, když jsem se s ním neviděl od roku 1935? No možná jsem dal Crosleymu auto v roce 1935 a o rok později, když jsem byl v úřadu na ministerstvu spravedlnosti a zabrán do práce na případu pro Nejvyšší soud, tak někdo přišel, abych podepsal nějaký papír týkající se auta. Já ho podepsal a za půl minuty jsem na celou věc zapomněl. Neříkám, že se to tak stalo, ale mohlo se to tak stát.

Hiss byl tak vágní, že i jeho podporovatelé v publiku vrtěli hlavami.

HUAC neskrýval svou nedůvěru v Hissova vysvětlení a Hiss jim začal oplácet. Když se téma dostalo zpět na jeho identifikaci Chamberse a zaujetí stavem zubů, Nixon se zeptal: „Neviděl jste nikdy pana Crosleyho se zavřenou pusou?“

Hiss: „Výraznou částí mých vzpomínek na Crosleyho nebylo, když jeho ústa byla zavřená, ale když je měl otevřená.“

Publikum se smálo a předsedající vyzval ke klidu.

Hiss: „Rozumím tomu, že smích patřil otázce a nikoliv odpovědi, pane předsedající. Možná byste se s panem Nixonem chtěli vzdálit a vyprávět si své vtipy navzájem.“

Hiss přišel vždy s nějakým alespoň vzdáleně uvěřitelným vysvětlením v každém momentě, kdy klopýtl, a kdo si může přesně pamatovat, co se stalo před třinácti lety. A kdyby člověk seděl šest hodin před nepřátelskou komisí, která se může chytnout každého mylného vyjádření, tak by možná mluvil se stejnou opatrností. Ale problém byl, že Hiss musel vysvětlovat každý detail a každý ověřitelný kus informace více zapadal do Chambersova příběhu než do jeho. Hiss tak svůj příběh musel měnit, kdežto Chambersův vypadal stále stejně.

Na konci dotazování nebyl Hiss ochoten vyslovit definitivně jakékoliv tvrzení. Na Nixonovu otázku: „Kolikrát jste si v posledních patnácti letech vypůjčil automobil na letní dovolenou od některého ze svých přátel?“ Odpověděl: „Musel bych si ověřit své vzpomínky a vzpomínky přátel.“

Kongresman Karl E. Mundt shrnul dojem takto: „I podle vašeho vlastního svědectví jste tohoto člověka znal. Znal jste ho dobře. Znal jste ho tak dobře, abyste mu svěřil svůj byt. Nechal jste ho používat svůj nábytek. Nechal jste ho používat nebo jste mu daroval svůj automobil. Pravděpodobně jste ho vezl z Washingtonu do New Yorku. Kupoval jste mu obědy v restauraci Senátu. Nechal jste ho u sebe doma, když pro něj bylo nepohodlné zůstat v jeho bytě. Poskytl jste mu několik malých půjček. O tomto není pochybností. V každém bodě, který jsme byli schopní ověřit a pro který máme ověřitelné důkazy, svědectví pana Chamberse obstálo, kdežto vaše svědectví je zahaleno podivně selhávající pamětí.“

Hissovi bylo povoleno přečíst na konci svého svědectví prohlášení.

„Chambers je přiznaným lhářem, špionem a zrádcem. Pokouší se různým vládním místům již deset let podstrčit příběhy o mojí osobě. Mnoho informací o mém životě je veřejně dostupných. V „Kdo je kdo“ je uveden můj zájem o ornitologii. Chambers mohl studovat můj život řadu let a vytvářet zásobu faktů, kterými by simuloval dlouhotrvající přátelství. Můj život je otevřenou knihou. Pracoval jsem pro soudce, velvyslance, ministry a prezidenty. Je nepředstavitelné, že by z mé strany došlo během patnácti let ve veřejné službě k jakékoliv odchylce od nejvyšších standardů diskrétnosti a loajality, aniž by to vešlo ve známost. Toto slyšení ve skutečnosti není o mojí osobě. Je o New Dealu a Rooseveltově-Trumanově zahraniční politice. Je to pokus zdiskreditovat velké pokroky, kterých tato země v uplynulých letech dosáhla a k nimž mi bylo ctí nemalým dílem přispět.“

„Kdo je ten člověk, který si dnes říká Chambers? Je člověkem konzistentní spolehlivosti, pravdomluvnosti a cti? Vskutku, je člověkem zcela příčetným? Jeho kariéra není – na rozdíl od normálních lidí – otevřenou knihou. Když jsem k němu před lety byl milý, byl to čin humanity, s výsledky, které jistě nebudou členům výboru neznámé. Uděláte pro člověka laskavost, přijde si pro další, pak z vás vymámí třetí. Když konečně zjistíte, že se to bude neustále opakovat, tak se ho zbavíte. Pokud je vaše ztráta jen ztrátou peněz a času, tak jste měli štěstí. Můžete se stát obětí pomluv, pokud je dotyčný nevyrovnaný nebo i něco horšího. Měli byste si od pana Chamberse vyžádat autobiografii všech jeho děl pod všemi jmény, která kdy použil. Měli byste se ho zeptat, jestli byl někdy léčen s psychickou poruchou.“

Poté byl na řadě Chambers. Jeho svědectví trvalo asi dvě hodiny. Hiss si během této doby dělal mnoho poznámek. Na první Nixonovu otázku Chambers odpověděl, že se nikdy neléčil s psychickou poruchou. Jeho svědectví bylo daleko přímočařejší a jednoznačnější co se faktů týče.

Znal se s Hissem do počátku roku 1938. Byl mnohokrát návštěvníkem v řadě bytů a domů, kde Hiss v té době bydlel. Řekl, že Hiss si pokládal za čest, když mohl hostit nadřízeného z komunistické strany. A také, že od něj vybíral stranické příspěvky.

Kongresman Hébert: „Pane Chambersi, slyšel jste několikahodinovou výpověď pana Hisse. Jak reagujete na jeho popírání?“

Chambers: „Pan Hiss lže. Řekl bych, že jeho výpověď byla nejméně z osmdesáti procent fabrikace. Byli jsme si spolu tenkrát velmi blízcí. Byl v té době mým nejlepším přítelem.“

Ke konci jeho výpovědi se předseda výboru Thomas zeptal Chamberse na to, co přivedlo lidi, jako je on nebo pan Hiss ke komunistické straně. Lidi, kteří jsou rodilí Američané, studovali na prestižních universitách a dělali skvělé kariéry.

Chambers: „Zajištění si slušného živobytí nutně neznamená, že člověk zůstane slepý vůči krizové době, kterou jeho země prožívá. Takoví lidé ve skutečnosti často obzvláště pociťují neklid a rozrušení. Hledají morální řešení ve světě morálních zmatků. Marxismus - Leninismus nabízí jednoduchá vysvětlení příčin a program řešení. Samotný zápal, se kterým je tento projekt realizován, nachází odezvu u více či méně zajištěných středostavovských intelektuálů, kteří se cítí být kontextem svých životů odříznuti od reality. Nevím, jestli to vyjadřuji dostatečně jasně, ale k čemu se chci dostat: tito lidé pociťují velmi přirozenou starost – někdo by řekl téměř křesťanskou starost – o lidi na dně společnosti. Pociťují velkou intelektuální starost ohledně opakujících se hospodářských krizí a problému války, který za našich životů nabral tak hrozivé proporce. Otázka, která je vždy tíží, je, co by se s tím dalo dělat? A na této křižovatce leží komunismus se svými jednoduchými odpověďmi.“

Nixon se poté zeptal Chamberse, jestli vůči Hissovi nechová nějakou starou zášť za něco, co by mu Hiss někdy provedl.

Chambers: „Šíří se příběh, že při svědectví proti panu Hissovi si s ním vyrovnávám nějaké staré účty. Že mojí motivací je nenávist a pomsta. Já nechovám zášť proti panu Hissovi. Byli jsme… blízkými přáteli. Ale jsme oběťmi tragédie dějin. Pan Hiss představuje skrytého nepřítele, proti kterému všichni bojujeme a já bojuji. Svědčím proti němu s lítostí v srdci. A v historické chvíli, kde se tento národ ocitl si nemohu počínat jinak.“

Tím bylo okolo osmé hodiny večer slyšení zakončeno. Hissova důvěryhodnost a důvěryhodnost jeho příběhu o omezené známosti s Chambersem utrpěly vážné trhliny. Chambers ze slyšení vyšel sice jako podivín, ale podivín, jehož příběh podporují všechny nepřímé důkazy.

Ovšem toto vše se týkalo otázky jejich přátelství. V klíčové otázce – tajného členství Hisse v komunistické straně – zůstala celá záležitost v rovině slovo proti slovu.

Zde tedy mohl celý skandál utichnout a oba muži by se vrátili ke svým kariérám. Všechno ale dopadlo docela naopak.

Několik dní po slyšení HUACu se objevil další střípek důkazu ohledně vztahu mezi Chambersem a Hissem ve třicátých letech. Noviny Baltimore News Post v registru smluv zjistily, že v dubnu 1936 podepsal Hiss kontrakt na koupi venkovské chaty v okrese Carroll v Marylandu a složil zálohu. Tato záloha ovšem v květnu propadla a Hiss nikdy chatu nekoupil. O devět měsíců později, začátkem roku 1937, paní Chambersová zakoupila stejnou chatu.

Když byla tato fakta předložena Chambersovi, tak řekl: teď si vzpomínám. Spolu s Hissovými jsme si říkali, jak by bylo pěkné mít nějaké místo na venkově, kde bychom mohli trávit víkendy. Společně jsme navštívili tuhle chatku na jaře 1936, ale paní Hissové se nelíbila. Řekla o ní, že je v ošklivém úzkém údolí. Tak jsme jí nakonec koupili my.

Otázkou tedy bylo – jak Chambersovi mohli zakoupit stejnou parcelu na naprosto obskurním místě na venkově v Marylandu, mnoho mil vzdálenou od bydlišť obou rodin, kterou o devět měsíců dříve málem zakoupili Hissovi? Buď zde došlo k naprosto nepravděpodobné shodě náhod, nebo spolu Hissovi a Chambersovi byli v přátelském kontaktu ještě v letech 1936 a 1937 – dlouho poté, co Hiss tvrdil, že Chamberse zapudil ze svého života.

Těsně po slyšení došlo ještě k jedné události. Hiss zaslal HUACu dlouhý čtrnáctistránkový dopis s recitací všech jeho slavných a vlivných známých – Nixon to nazval „innocence by association“. V tomto dopise méně subtilně rozvinul určité předchozí náznaky toho, co je s Chambersem v nepořádku, když ho čtyřikrát popsal slovy „somewhat queer.“