Případ Algera Hisse (11. díl - Hissova největší chyba)

Mises.cz: 28. dubna 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Tvrzení, která jsou pronesena při formálním slyšení před Kongresem, mají imunitu proti žalobám za pomluvu. Když někdo vystoupí před Kongresem a nazve někoho jiného pedofilem, je to nežalovatelné i kdyby to byla prokazatelně lež. Mohou se zde uplatnit tresty za křivou výpověď, pokud se jedná o svědectví pod přísahou a úřad federálního žalobce s velkou porotou se rozhodnou takovou žalobu vznést.

Připomeňme si, že během slyšení v hotelu Komodor Hiss vyzval Chamberse, aby svá tvrzení zopakoval tak, aby ho mohl žalovat. Radiový pořad Meet The Press požádal Chamberse o rozhovor a ten souhlasil. Vystoupil 27. srpna a první otázku mu položil novinář z Washington Post: „Jste ochoten tady prohlásit, že Alger Hiss je nebo někdy byl komunista?“

Chambers: „Algers Hiss byl komunista a možná jím je dodnes.“

Později během rozhovoru k tomu dodal „nemyslím si, že na mě pan Hiss podá žalobu za pomluvu.“

Když se ho ptali na to, jestli mimo členství v komunistické straně neví o tom, že by Hiss spáchal nějaký závažnější čin zrady, tak krypticky prohlásil: „V tento okamžik jsem připraven svědčit pouze o jeho členství ve straně.“

Rukavice tedy byla zvednuta a míč byl nyní na Hissově straně hřiště.

Uplynul měsíc, během něhož se nestalo nic. Na konci září se i levicově naklonění novináři posměšně ptali: Tak co je s tou Hissovou žalobou? 

Hissovo váhání bylo částečně způsobeno pro něj příznivou okolností. Dostal tolik nabídek od nejlepších a nejvěhlasnějších právníků v zemi na to, že ho budou zastupovat zadarmo nebo jen za symbolický poplatek, že měl problém si mezi nimi vybrat. Mezi těmi, kteří nabízeli právní pomoc, byli: Sullivan and Cromwell, právní firma, kde byl partnerem jeho patron z Carnegieho nadace John Foster Dulles. Covington and Burling s Deanem Achesonem, (Dean Acheson se spolu s Algerem Hissem účastnil letního tábora, když oba byli v dětském věku a měl přátelský vztah k jeho bratru Donaldu Hissovi, který pracoval u Covington and Burling a byl rovněž Chambersem jmenován mezi komunisty). John W Davis z právní firmy Davies, Polk and Wardwell, bývalý generální advokát, který argumentoval před Nejvyšším soudem více případů než kdo jiný s výjimkou Daniela Webstera, vyslanec ve Spojeném království a prezidentský kandidát Demokratů v roce 1924. Hissův přítel z dětství William Marbury, zakladatel největší právní firmy v Baltimoru Piper and Marbury, který příležitostně sloužil jako diplomat v Trumanově administrativě a také v dozorčí radě Harvardu. Edward McLean z Debevoise, Plimpton and McLean, Hissův spolužák z Harvardu, kterého později čekala kariéra federálního soudce v Southern District of New York.

Toto byl skutečně právní tým snů. Hiss si jako svého hlavního právníka nakonec vybral Marburyho a jako pomocného poradce McLeana. Civilní žaloba za pomluvu byla podána k federálnímu soudu v Baltimoru 24. září. Plán byl takový, že Marbury bude hlavním právníkem argumentujícím u soudu a McLean bude obstarávat kancelářskou přípravu v New Yorku.

I Chambers si obstaral vynikající právníky. Druhou největší právní firmu v Baltimoru Semmes, Bowen and Semmes. Jeho hlavním právním poradcem se stal Richard Cleveland, syn prezidenta Grovera Clevelanda. Pomocným právním poradcem byl William McMillan. Time magazín přispěl se svým vlastním právním zastoupením – slavnou New Yorskou právní firmou Cravath, Swaine and Moore.

Chambers na Hissovu žalobu odpověděl ve svém charakteristickém stylu: „Vítám odvážnou žalobu pana Hisse. Jsem si vědom troufalosti a zuřivosti sil, které skrze něj působí. Nevěřím ale, že by pan Hiss nebo kdokoliv jiný dokázal využít prostředky spravedlnosti k porážce cílů spravedlnosti.“

Hissův soud tedy udržoval skandál v chodu a zájem novinářů.

Poté přišly volby 1948. Hissův případ nijak nefiguroval v předvolebních prezidentských kampaních. Republikánský kandidát Dewey se obecně od komunistických témat držel dál a navíc jeho poradcem pro zahraniční otázky a kandidátem na ministra zahraničí byl John Foster Dulles – Hissův patron, jehož právní firma se sama nabízela, že Hisse bude zastupovat. (Obvinění Hisse si lze tedy jen těžko vykládat jako předvolební Republikánskou konspiraci v roce 1948).

Prezident Truman se během své kampaně o případu zmínil jen velmi zběžně, když kritizoval Republikány v Kongresu a navrhoval zrušení HUACu.

Když byly zveřejněny volební výsledky, tak nejenže Truman zvítězil – což znamenalo, že ministerstvo spravedlnosti a FBI zůstanou v rukou Demokratů a kritiků HUACu (na první pohled Hissových přívrženců) – ale Demokraté získali i téměř osmdesát křesel ve sněmovně. Tím dostali většinovou kontrolu, což znamenalo, že HUAC bude zase ovládnut Demokraty a přestane s vyšetřováním státních úředníků z minulých Demokratických administrativ.

V HUACu zůstal jeden jediný jeho předchozí republikánský člen – Richard Nixon. To pro Chamberse byla špatná zpráva. Na „vyšších místech“ mu tím zbyl pouze jediný zastánce a jeden poslanec za menšinovou stranu není zrovna mnoho. 

V přípravné fázi soudu za pomluvu začala depozice (deposition). To je předsoudní výpověď (pod přísahou) lidí, kteří mohou být předvoláni k soudu. Ta se většinou odehrává v kancelářích právníků. Účelem je zjistit si, co kdo bude před soudem vypovídat, aby pak nedošlo k žádnému překvapení a právníci si mohli dopředu připravit otázky, které položí u soudu.

Marbury začal s depozicí Chamberse 4. listopadu. Přítomní byli Chambersovi právní zástupci. Hiss na místě nebyl. Chambers o sobě dobrovolně poskytl velké množství nelichotivých informací včetně toho, jak v adolescenci utíkal z domova a bydlel v New Orleansu u prostitutky. Skoro to vypadalo, že si v podobných odhalení svých minulých poklesků přímo libuje. Na konci prvního dne výpovědí se nedostal ani k tomu, kdy se poprvé s Hissem měli setkat.

Nakonec mu Marbury položil jednu rutinně znějící otázku. Mohl by Chambers v příštích dnech předložit veškerou korespondenci, dokumenty psané na stroji nebo rukou, od kteréhokoliv člena Hissovi rodiny, nebo jakýkoliv papír podepsaný Hissovou rukou?

Chambers 16. listopadu poslal synovci své manželky Nathanieli Levinovi telegram následujícího znění: Přijedu kolem jedné, připrav prosím mé věci. Šlo o onu tlustou obálku s dokumenty, kterou Chambers svěřil Levinovi do úschovy jako svou životní pojistku o deset let dříve.

16. listopadu ráno začala depozice paní Chambersové a pokračovala dopoledne 17. listopadu. Marbury se při jejím výslechu choval na tu dobu s neobvyklou tvrdostí. (Podle tehdejší etikety byly ženy chráněny i při soudních výsleších). Paní Chambersová se během výpovědi rozplakala, takže depozice byla do oběda přerušená. Po obědě dorazil Chambers s tlustou hnědou obálkou v rukou a řekl, že chce učinit prohlášení. Konkrétně si přeje odpovědět na otázku Marburyho, jestli má nějaké papíry pocházející od Hissovi rodiny.

Když toto Chambers řekl, tak v Marburym byla malá dušička. Přesto na povrchu zachoval profesionalitu a vyzval Chamberse, aby pokračoval.

Chambers otevřel tlustou hnědou obálku a vyndal z ní na stůl stoh papírů.

Chambers: „Mám ve svém držení tyto papíry popsané vlastní rukou pana Hisse a dokumenty psané na psacím stroji. Z důvodu svého minulého přátelství s panem Hissem a toho, že ho považuji za jednoho z nejbrilantnějších lidí v naší zemi, jsem mu nechtěl způsobit více škod, než bylo nutné. Tudíž jsem se při svých svědeckých výpovědích pečlivě vyhýbal podat informace o určitých aktivitách pana Hisse. Tyto dokumenty odhalují aktivitu, která je odlišná od toho, o čem jsem až do této doby svědčil. Moje rozhodnutí je předložit je pouze vyústěním zmatků posledního desetiletí.“ 

„Byl jsem opatrný na to, abych ve výpovědích popisoval aktivity pana Hisse jako člena americké komunistické strany. V roce 1937 došlo ovšem k dalšímu vývoji ve skupině ve Washingtonu. Můj nadřízený Peters mě seznámil s plukovníkem Borisem Bojkovem. Pak jsem zorganizoval setkání mezi Algerem Hissem a plukovníkem Bojkovem. Za tímto účelem pan Hiss tehdy odcestoval do New Yorku, kde se schůzka odehrála. Plukovník Bojkov se zajímal o možnost získávání dokumentů z ministerstva zahraničí. Pan Hiss souhlasil.“

„Po této schůzce mi pan Hiss začal pravidelně dodávat materiály toho typu, které máme nyní před sebou. Jeho metodou bylo, že donesl dokumenty k sobě domů v aktovce a paní Hissová je obvykle přepsala na jejich psacím stroji. To pro ní bylo naplněním její touhy zapojit se do komunistických aktivit. Ovšem někdy se stalo, že pan Hiss viděl ve své práci nějaké dokumenty, které z toho či onoho důvodu nebyl schopen vynést z práce. Zápisky jeho rukou jsou shrnutím těch dokumentů, které vynesl v této formě.“

Papíry byly čtyři rukou psané poznámky na zápisníkovém papíře s hlavičkou ministerstva zahraničí a 65 stran strojem psaných dokumentů, které se jevily být přepisem nebo souhrnem dokumentů z ministerstva zahraničí. Vše pořízené během prvních třech měsíců roku 1938.

Co se asi honilo v této chvíli hlavou Marbouryho? Podle jeho pozdějších pamětí z rukou psaných poznámek okamžitě poznal Hissův rukopis, protože si s ním od dětství dopisoval. V tu chvíli věděl, že s civilní žalobou za pomluvu je konec. „Jakýkoliv advokát v Americe by Hissovi rozmluvil podání jeho žaloby, kdyby tušil, že se takové papíry mohou objevit.“

Navíc k tomu, že s civilní žalobou je konec a jeho přítel a klient Hiss je v daleko větších problémech, tyhle dokumenty znamenají, že ve Washingtonu fungovala komunistická špionážní síť a Chambers se právě přiznal, že byl její součástí. Teď už není případem otázka, jestli byl Hiss členem nějaké hloupé marxistické skupiny ve třicátých letech. Jde tu o špionáž a velezradu.

Marbury zavolal Hissovi špatnou zprávu a poté kontaktoval kriminální odbor ministerstva spravedlnosti. Všichni právníci, Hissovi, Chambersovi a z ministerstva spravedlnosti se setkali u soudce, který předsedal případu. Ministerstvo spravedlnosti ho požádalo, aby vyhlásil dvoutýdenní zmrazení případu a vydal tzv. „gag order“ – příkaz, aby všechny strany mlčely o tom, co se u soudu odehrává. Ministerstvo v tom čase projde a vyhodnotí předložené dokumenty. S tím všichni souhlasili.

Chambers očekával příštího dne návštěvu od FBI a že bude vypovídat o tom, jak špionážní síť fungovala, ale nic se nestalo. Ani další dny se absolutně nic nedělo. Chambers pak začal mít podezření, že se celou záležitost Demokratická strana pokusí zamést pod koberec.

Také jemu samotnému hrozilo, že bude obžalován z křivé výpovědi. Podle jednoho propočtu popřel pod přísahou v šestnácti případech, že by se odehrávala nějaká špionáž, nebo že by mu Hiss někdy něco dal.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.