Regulace energetického trhu: proč nové EU normy nejsou socialismem, nýbrž cestou k větší konkurenci

Mises.cz: 12. února 2026, Jan Pobořil, komentářů: 0

Energetika byla po desetiletí typickým příkladem odvětví, kde dominoval stát, obří elektrárny a regulace. Teprve v posledních dekádách do tohoto prostředí proniká něco, co se více podobá skutečnému trhu – a paradoxně je to často právě díky regulacím Evropské unie, ne navzdory nim. Pokud chceme porozumět současným změnám v energetice, musíme pochopit, že ne všechny regulace jsou špatné. Pokud regulace zakazuje monopolní praktiky vytvářené státem, pak má smysl ji podporovat.
 

Staré časy: státní monopoly a předvídatelné zdroje

Historicky energetiku tvořily především velké uhelné a jaderné elektrárny. Byly předvídatelné, snadno řiditelné a poskytovaly elektřinu stabilně bez ohledu na počasí či čas. Přenosové a distribuční sítě kvůli úsporám z rozsahu byly (a z velké části stále jsou) považovány za přirozený monopol který patří pod státní kontrolu. První elektrárny sice byly soukromé, ale postupem času si je státy přivlastnily a začlenily do svého monopolu.

Nakonec státní vlastnictví během dvacátého století vedlo k politizaci energetiky a k přesvědčení odborné i laické veřejnosti že energetika nemůže fungovat na volném trhu.

Výsledkem byl dlouhodobý systém, kde změny nemohly přijít spontánně od trhu. Vše záviselo na politických rozhodnutích státu a rozhodnutích regulačních úřadů. Konkurence prakticky neexistovala. Spotřebitel si nemohl vybrat dodavatele, ceny se stanovovaly shora podle nákladů nebo ještě hůře podle politických cílů.

Ale svět se změnil.
 

Nové zdroje: volatilní, ale levné a ekonomicky smysluplné

Postupně vstupují do energetického mixu nové zdroje – fotovoltaika, větrná energie, malé vodní elektrárny. Jsou technicky odlišné: jejich výkon kolísá podle počasí a denní doby, hůře se plánují. Ale mají jednu zásadní výhodu: jejich variabilní náklady na výrobu elektřiny jsou nízké, v podstatě nulové. Nejde o socialistický vynález, nýbrž o využití přírodních jevů – slunečního záření, větru, geotermální energie – které jsou volně dostupné v přírodě. Peníze stojí jen ta technologie jejich přeměny na elektřinu.

Libertariáni zde často tvrdí: „Obnovitelné zdroje by bez dotací nikdy neuspěly. Nejsou tržní." Tohle je pravda jen částečně - v současné státní energetice by bez dotací jejich nástup byl mnohem pomalejší, ale jakou pozici na trhu by měly, kdyby celé dvacáté století energetiku tvořil spíše kapitalismus? Já věřím, že energetický trh by byl mnohem decentralizovanější (ve smyslu obchodním i technickém) než dnes a "zdroje z přírody" by se využívaly mnohem častěji.

Ale zpět k naší realitě - dnes jsou nové solární panely a větrné turbíny v mnoha případech levnější než nové uhelné nebo plynové elektrárny – pokud počítáme palivo, údržbu a emisní povolenky. Česko například zažívá solární boom: jen v roce 2024 přibylo více než 2 GW nového instalovaného výkonu fotovoltaiky, což je historický rekord.

Zde je správné místo říct něco o emisních povolenkách. Nejsem jejich zastáncem bez výhrad – státní regulace emisních práv má spoustu nevýhod a ne vždy je správně nastavena. Ale jejich základní princip uznávám: internalizace externalit. Znečištění by nemělo být zdarma. Poškozování zdraví lidí uhelným kouřem by mělo být oceňováno a oběti by měly být odškodňovány. Emisní povolenky to nedělají úplně správně – ideálně by měly příjmy jít na náhradu škod, ne státní dotace. Ale v současném systému je to možná to nejlepší, co umíme. Věřím, že i na volném trhu by něco jako emisní povolenky existovalo – jenom by to fungovalo jinak.

Problém: hloupý elektroměr a ztracené příležitosti

Zde se dostáváme k jádru problému, který nejlépe ilustruje, proč je nová regulace tak důležitá.
 

Jak to funguje dnes

Většina domácností v Česku má stále klasický elektroměr, který sčítá pouze celkový objem spotřebované elektřiny. Nezáleží na tom, kdy ji spotřebujete – měřič neřeší časy. Výsledek? Spotřebitel nemá vůbec žádnou motivaci měnit své chování podle ceny. Proč by vám mělo být jedno, zda si koupíte elektřinu v 7 ráno v době špičky, nebo ve 14 hodin, kdy může být elektřina desetkrát levnější?

Na spotovém trhu (kde se elektřina obchoduje po 15 minutách) se cena mění dramaticky. V létě v poledne, když svítí slunce a fouká vítr, může být elektřina tak levná, že vám někdy dodavatel i zaplatí, abyste jí odebrali. V zimě v 18 hodin může být cena i kolem 10 korun. Ale domácnost o tom nic neví.
 

Řešení: chytré elektroměry a cenové signály

Chytrý elektroměr (správnější termín: průběhový nebo čtvrthodinový měřič) měří spotřebu v krátkých intervalech – typicky po 15 minutách – a tato data průběžně posílá distributorovi. Není to raketová věda, jen lepší měřicí technologie s datovým připojením.

Jakmile má domácnost chytrý měřič, otevírá se nový svět: dodavatel může nabídnout skutečně dynamické tarify. Místo jednoho tarifu pro všechny může být den rozdělen na více cenových pásem. Některé hodiny mohou být levnější (třeba v noci, kdy je nižší poptávka), jiné dražší (špička). Nejznámější koncept se anglicky jmenuje „happy hours" – hodiny, kdy si můžete koupit elektřinu zlevněnou nebo dokonce zdarma.

V některých zemích EU (Itálie, Německo, Švédsko) je osazení chytrými měřiči prakticky stoprocentní. V Česku je to zatím v počátcích – pohybujeme se kolem 5–10 procent pokrytí. Nová EU pravidla ale mají ambici to změnit: do roku 2027 má být chytrými měřiči osazeno vše s roční spotřebou nad 6 MWh. (Průměrná česká domácnost spotřebuje kolem 3–4 MWh ročně, ale když přidáme firmy a menší budovy, dostaneme se na podstatně vyšší podíl.)

Jaký bude konkrétní dopad? ČEZ Prodej od loňska nabízí svůj produkt Flexi+, který dělí den do čtyř cenových pásem. V nejlevnějších hodinách (typicky 3:00–4:59 ráno) si zákazník koupí kilowatthodinu za cenu sníženou až o 50 procent, zatímco ve špičce zaplatí o 25 procent více. Zákazník může pomocí mobilní aplikace sledovat aktuální ceny a koupit si elektřinu například v noci na nabíjení elektroauta. Návratnost lépe řízené spotřeby se pak počítá na měsíce, ne roky.
 

Příklad: elektroakumulační topení a bojler

Dnes se teplá voda běžně akumuluje – bojler si ji v domě uchovává a horkou vodu není třeba vyrábět stále. To je dobré. Ale lze to zlepšit pomocí dynamických tarifů.

Když domácnost ví, že v noci nebo v poledne je elektřina levná, může si bojler naprogramovat tak, aby se nahříval právě v těchto hodinách. Teplá voda se pak akumuluje a stačí na celý den či noc. V době špičky se bojler nemusí vůbec ohřívat – energie už tam je. Výsledek: domácnost získá teplou vodu za zlomek ceny, jen přesunula čas její přípravy na levnější hodiny. Stejně fungují elektrické topné systémy, které mohou „předtápět" v noci za nízkou cenu a teplo využívat přes den. Není to zázrak, ale jsou to desítky procent úspor bez změny komfortu.

Dnes toto dělají jen nadšenci do chytrých domácností, ale pokud by byla poptávka, tak se jistě budou prodávat řešení v řádech stokorun a pravděpodobně i sami dodavatelé energií to budou svým zákazníkům dotovat.

Energetická chudoba: od dotací k chování

Jak řešit situaci, kdy si důchodce nemůže dovolit topit? Dnes typicky vláda zasáhne plošným stropem ceny nebo dotací. Je to snadné, politicky viditelné, ale tržně nesmírně neefektivní. Vytváří to deformace, nové problémy a nic to dlouhodobě nevyřeší.

Alternativní přístup: místo aby stát platil za všechny, tak umožní skrz cenové signály motivovat spotřebitele k efektivnímu využívání elektřiny a úsporám. Představte si domácnost s malým příjmem, která by měla chytrý měřič a přístup k dynamickému tarifu. Vidí, kdy je elektřina levná. Může si prádlo vyprat v sobotu v poledne, když svítí slunce a solární panely na střechách sousedů vyrábějí levnou elektřinu. Prádlo se vypere, ale za třetinu ceny. Může si bojler v domě nastavit, aby se ohřál přes poledne nebo v noci, kdy je elektřina levná. Topení se vypíná v době večerních a ranních špiček. A low-cost technické řešení dodá obchodník s elektřinou, který díky tomu nemusí kvůli špiškám objednávat ty nejdražší (plynové) elektrárny.

Není to socialistické přerozdělování. Je to kapitalismus, který motivuje k win-win chování.

„Duck curve" a flexibilita

Zde se setkáváme s novým problémem, který energetika musí řešit. Nazývá se „duck curve" (kachní křivka) a vypadá takto: v poledne vyrábí obrovské množství solárních elektráren levnou elektřinu. Ale domácnosti ji konzumují více ráno a večer (topení, vaření, praní). Výsledek: přebytek v poledne, deficit večer. Bez baterií nebo flexibilní spotřeby se stává síť nestabilní.

Řešením je právě ona flexibilita od spotřebitelů. Když domácnosti vědí, že v poledne je elektřina levná, přesouvají svou spotřebu do těchto hodin. Bojlery se nahřívají, elektroauta se nabíjejí, pračky běží. Nabídka a poptávka se lépe vyrovnávají. A kdo má doma baterii, tak může vydělávat i v zimě (v Česku má už kolem 90 procent domácích solárů baterii, což je světový standard).

Energetické komunity: co jsou a proč dávají smysl

Od ledna 2024 platí v Česku nový rámec zvaný Lex OZE II, který otevírá cestu tzv. energetickým komunitám. Jednoduše řečeno: skupiny lidí, firem nebo obcí se mohou spojit, aby společně vyráběly elektřinu a sdílely ji navzájem.

Typický příklad: bytový dům. Na střechu si instaluje solární panely. V létě vyrábí víc elektřiny, než kterou dům potřebuje. Tato energie se přenáší skrz kabely v domě, ne skrz veřejnou distribuční síť. A proto se za ni neplatí distribuční poplatek.

To je překvapivě mocný mechanismus. Distribuční poplatek tvoří v účtu za elektřinu domácnosti podstatný podíl (30-40 %). Pokud jej můžete u části své spotřeby obejít tím, že sdílíte energii s domácností vedle, ušetříte významně.

Není to nic socialistického. Je to chytrý smluvní rámec, jak legitimně obejít část složité regulace a přiblížit se tomu, jak by energetika fungovala na svobodném trhu – lokální výměna, bez zbytečných prostředníků a poplatků. Podle nové legislativy by měly od roku 2026 odpadat současné limity na počet členů a územní rozsah.

Struktura ceny elektřiny: odkud se berou peníze?

Abychom lépe pochopili motivace, musíme se podívat, z čeho se skládá účet za elektřinu:

1. Silová elektřina – tržní cena, mění se každých 15 minut (800–4000 Kč/MWh)
2. Distribuční poplatek – regulovaný ERÚ, dvojtarifní (vysoký/nízký tarif v pevných časech)
3. Přenosový poplatek – ČEPS, fixní
4. Systémové služby + OTE – stabilita sítě
5. POZE – podpora OZE (cca 18 Kč/MWh)
6. Daň z elektřiny – fixní 34 Kč/MWh s DPH
7. DPH – 21 % na vše

Typický účet

Pro domácnost to znamená, že jen část jejího účtu je tržní (silová elektřina). Zbývající část je regulovaná nebo daňová. To je problém: nejde ji změnit pomocí chování nebo volby. Stát by mohl udělat více pro to, aby tyto daně a poplatky byly dynamičtější a reflektovaly tržní situaci. Zatím to ale dělat nebude – příliš by to změnilo příjmy státního rozpočtu.

Libertariánský paradox: proč nenávidí EU regulaci, která trh otevírá?

Zde se dostáváme k zajímavému intelektuálnímu rozporu, který se prolíná diskuzí o energetice.

Konzervativci a libertariáni mají silně negativní reflex vůči čemukoli, co přichází z EU. Má to svůj historický důvod – EU rozhodně produkuje spoustu socialistických regulací. Ale v energetice libertariáni trpí intelektuálním nešvarem: odmítají všechny nové regulace z principu.

Vezměte si energetické balíčky EU (první 1996–1998, druhý 2003, třetí 2009). Ty liberalizovaly energetické trhy. Nařizovaly státům rozdělit vertikálně integrované monopoly (unbundling), umožňovaly domácnostem si vybrat dodavatele, zaváděly jednotný trh napříč EU, kde se elektřina může obchodovat mezi státy. To není socialismus – je to pravý opak.

Stejně tak energetické burzy a transparentní spotové trhy. To je přesně ten typ institucionální inovace, kterou libertariáni na jiných trzích obvykle chválí. Burza snižuje transakční náklady, zvyšuje transparenci, umožňuje lepší hledání cen. Je to čistý tržní mechanismus.

Jenže jakmile je to iniciováno EU, přestane to být tržní a stane se „socialistickou regulací". To je intelektuálně nekonzistentní.

Ano, EU má také regulace, které trh zavírají (příliš mnoho podmínek pro podporu OZE, rigidní pravidla, ...). Ale obecně v energetice šla směrem k liberalizaci a konkurenci. Bylo by poctivé to uznat.

Co zbývá udělat? Praktické kroky

Není to ideální konec příběhu – zdaleka tam nejsme. Státní regulátor by mohl udělat následující:

1. Urychlit zavádění chytrých měřičů. Termín je 2027, ale může to jít pomaleji. Všechny domácnosti by měly mít chytrý měřič jako standard, ne jako výjimku. Dnes naopak odrazuje i lidi co jej aktivně poptávají.

2. Umožnit více modelů dynamických tarifů. Nejde jen o ČEZ – každý dodavatel by měl mít svobodu experimentovat s tarify, které reflektují spotový trh. Čím víc modelů, tím lépe.

3. Zjednodušit daně z elektřiny. Ekopoplatek (daň z elektřiny) v dnešní podobě je mrtvá váha. Není vázán na skutečné náklady. Měl by být zrušen nebo transformován tak, aby se počítal ze spotové ceny (nejšpinavejší zdroje jsou nejdražší) a ideálně aby příjmy šly na náhradu škod za znečištění.

4. Umožnit energetickým komunitám fungovat bez zbytečných překážek a daní. Pravidla a podmínky jsou stále složité. Kdyby to bylo jednodušší, více lidí by se do takových projektů pustilo.

5. Investovat do vzdělávání. Tohle se často uvádí, je to lepší než něco lidem nařizovat, ale jako libertarián přeferuji vzdělávání nechat na dodavatelích energie - jejich marketingové oddělení zvládnou své tarify vysvětlit lépe.
    

Závěr: správný směr, ne dokonalé řešení

Americký ekonom Friedrich Hayek napsal, že nejhůře na světě na tom není volný trh – nejhůře je na tom částečně regulovaný trh, který si myslí, že je volný. V energetice máme přesně to. Máme mix regulace, která někdy otevírá, někdy zavírá, někdy jen mate. Ale trend je jasný: směrem k větší konkurenci.

EU regulace nejsou dokonalé. Některé jsou přebujelé a špatně nastavené. Ale v podstatě energetiku liberalizují, ne socializují. Umožňují novým technologiím a novým hráčům konkurovat, dávají domácnostem větší výběr, otevírají prostor pro nové modely.

Je to začátek správné cesty. Není to konec. Ale je to správný směr.

Zajímavé zdroje a články k tématu

• Frank Bold – Proč v Česku nemáme chytré elektroměry? – vysvětluje, proč jsme pozadu a jak se to mění
• Energetika.info – Vývoj liberalizace energetického trhu v ČR – historický přehled energetické deregulace v Česku
• Lex OZE II a energetické komunity – detaily nového právního rámce pro domácí a místní energetiku
• ČEZ Prodej Flexi+ – příklad dynamického tarifu v praxi
• Solární novinky – Chytrý elektroměr: vše, co potřebujete vědět – praktické vysvětlení, jak fungují
• TZB-info – Zákazníci s dynamickým tarifem ušetří až 50 % ceny – případová studie úspor
   

Poznámka: Článek byl psán na začátku roku 2026, kdy se Česko se zaváděním chytrých elektroměrů stále rozjíždí. Pokud to čtete později, tak se to třeba už rozjelo, ale osobně nemám moc vysoké očekávání ambiciózních státních plánů.

Pokud Vás článek Honzy Pobořila zaujal, sledovat ho můžete na síti X nebo na Nostr.Band