Rozdíl mezi etatistickou a anarchokapitalistickou společností

Mises.cz: 21. března 2012, Dailyanarchist.com (přidal Jakub Skala), komentářů: 199

Mojí oblíbenou kratochvílí bývá čtení plamenných debat mezi etatisty, obvykle minarchistického typu, a anarchokapitalisty. V jednom takovém diskusním vlákně nějaký minarchista poukázal na to, že Mises nebyl (k údivu nikoho) příznivcem anarchismu, čemuž následoval argument od jednoho anarchisty, který tvrdil, že Mises s největší pravděpodobností neměl žádnou představu o bezstátní, přesto právem se řídící společnosti. Etatisté nicméně vytýkají, že největší soukromá obranná agentura by přebrala moc nade vším a vynucovala tyranické zákony, protože mají nejvíce zbraní a peněz.

Toto je populární domněnka a byla již použita proti mnoha anarchistům. Předpokladem je, že jakmile jedna bohatá osoba nebo jejich klika kontrolují dostatečně velkou část aparátu právních a ochranných služeb, přestanou si všímat preferencí svých zákazníků a vytvoří tak de facto stát. Osoba, která používá tento argument, často dojde k závěru, že jelikož je stát nevyhnutelný, měli bychom akceptovat tuto skutečnost a soustředit se na utváření co nepříznivějšího státu.

Obvyklé argumenty, které jsem sledoval, byly vždy technického rázu. Obvykle jdou v této linii: aby mohla vzniknout soukromá obranná agentura a agentura řešící spory, budou muset jejich majitelé přesvědčit jak investory, tak zákazníky, že se nebudou zapojovat do takovýchto aktivit. Za tímto účelem bude zakoupeno velké množství pojištění. Dále budou zveřejňovány seznamy zakoupených zbraní a munice. Také se rýsuje hrozba, že pokud by taková agentura nebo skupina agentur porušila svoje smlouvy, měsíční platby od jejich (teď už bývalých) zákazníků jim přestanou chodit, což povede k finančnímu krachu agentury.

Bez ohledu na to, jak efektivní takový protiargument může být, věřím, že by existovala větší, fundamentálnější bariéra, který by zabraňovala ochranným agenturám z příkladu zdivočet. Abych objasnil tuto myšlenku, musíme nejprve prozkoumat, kde leží odpovědnost za různé historické státní modely.

Nesprávně připisovaný, přesto populární citát Ludvíka XIV. „Já jsem stát“ ilustruje myšlenku, že dřívější vládci byli považováni za držitele jakési morální autority dělat, co se jim zlíbí. Samozřejmě pro krále existuje jeden problém, a to že král a jeho hlava jsou tak snadno oddělitelné… což často vede ke kolapsu státu. Navíc i smrt z naprosto přirozených příčin může rozdělit impérium na kusy. Takové byly následky smrti Alexandra Velikého, Attily, Karla Velikého a Čingischána. Spolu s nimi zanikly i jejich státy.

Vypůjčíme si teď kousek z teorie, že myšlenky jsou jako organismy – pokud má stát přežít, potom mít centrálního vládce jako ztělesnění státu je dost riziková záležitost, protože je jisté, že tento despota stejně nakonec umře. Naštěstí pro politickou třídu byla vymyšlena trvalejší podoba státu zrovna tou dobou, kdy se po Evropě začaly kutálet hlavy monarchů. A povstání v amerických koloniích poskytlo řešení tohoto odvěkého problému. Stát byl znovuzrozen tajuplným rituálem, tvorbou dokumentu, který ukazuje násilnou moc státu, aby ji všichni viděli. Tato ústava, ačkoliv byla čestně míněna, aby sloužila proti možným despotům a budoucím králům, vdechla nový život do představy státnosti, a tak vytvořila entitu mnohem mocnější než Římské impérium v minulosti. Nyní bez ohledu na to, kdo přijde o hlavu, neviditelný stát bez tváře přežívá v myslích davů skrz svoji vlajku, hymnu, právní jistinu a právní tituly. Nyní, zdálo se, může stát existovat navždy, bez ohledu na to, že je postaven na rozporech. Propojen s konceptem právnické osoby se stát stal zcela fiktivní entitou, oddělenou od fyzického těla krutovládce a transformoval se v prchlivý přízrak národa.

Nicméně to nebyl zcela nový vývoj, jelikož něco podobného zkoušeli už ve starověkém Řecku a na dalších místech. Po určitou dobu se takovému státu dařilo pod hlavičkou Římské republiky a není náhodou, že podobná forma byla vybrána pro novou americkou republiku. Byla to stará myšlenka znovu objevená a vylétla do nových výšin, jak dokazuje počet zemí na celém světě, které adaptovali podobný systém vlády. Dokonce i Sovětský svaz měl ústavu.

Abychom si ukázali beztvarý zdánlivě nikomu nepatřící stát, představte si soudní stíhání jednotlivce. Soudce nikdy nedovolí obviněnému mluvit osobně se státem. Čelit státu by byl férový požadavek, když vezmeme v úvahu, že stát jej obviňuje. Ale to je samozřejmě nemožné, jelikož člověk může mluvit pouze se zástupci státu, jako je soudce. Totéž platí pro policisty nebo státní návladní. Dokonce i kongres a prezident jsou pouzí zástupci, pouze jsou vybaveni větší autoritou, kterou jim propůjčuje jejich titul.

Proč je toto důležité, je velmi jednoduché, jelikož stát je pouhá fikce a všichni jeho zaměstnanci jsou pouhými zástupci, žádný z nich není zodpovědný za jeho akce. To je ten kritický prvek. Bez ohledu na to, co zástupci státu dělají – dokud to je obecně v kolejích vytyčených posvátnými dokumenty – nejsou považováni za morálně zodpovědné za svoje činy a nemohou za ně být právně stíháni. Stěžujte si policistovi a on vám odpoví výmluvou, že pouze dělá svoji práci. Státní regulátor odrecituje kousek legislativy a řekne, že se pouze řídí právem. Politik řekne, že ústava požaduje po legislatuře, aby konala určité věci. Soudce bude citovat minulé rozsudky a pilot, který shodí bombu na cíl, je vázán přísahou plnit vůli státu zastoupenou jeho důstojníky.

Nikdo není zodpovědný za nic, protože všichni zástupci státu jsou služebníci neviděné, nedetektovatelné, vševědoucí a všemocné entity, kterou nazýváme stát. Je to čirá fikce.

To je ten fundamentální rozdíl mezi anarchokapitalistickou společností a státem. Jedinci jsou zodpovědní za svoje činy. Neexistují žádné magické vše-uvědomující entity, které mohou vinit za svoje špatné skutky. A to je důvod, proč skupina lidí, která uzavře smlouvu na ochranu za určitých podmínek, později nepůjde tyranizovat všechny okolo, poté co si pořídí velké množství zbraní. Jednoduše nebude nikdo jiný, kdo by mohl nést břímě viny za jejich činy.

Etatistické zlo leží v tom, že dává lidem výmluvu chovat se špatně přesunem morálních zodpovědnosti na fiktivní bytost, která neexistuje. Anarchismus je odmítnutí tohoto mýtu a jako následek ukládá morální vinu na toho, na koho patří, na jednotlivce.

Článek původně vyšel na webu dailyanarchist.com.

Ačkoliv překladatel si nemyslí, že výše zmíněný argument by byl tím ultimátním argumentem pro anarchokapitalismus, jedná se rozhodně o velmi důležitý argument, který je třeba při debatách etatistů proti anarchokapitalistům zvažovat.