Socialistická tradice (XV. část) - Saint-Simon a následovníci III.
Mises.cz: 10. června 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Na předchozích stránkách jsme řekli dost, abychom porozuměli podstatě vlivu Saint-Simona a jeho školy. Byl předchůdcem Comteho pozitivismu. Byl apoštolem velkých podniků a rovných příležitostí.
(b) Následovníci Saint-Simona
Nechť si nikdo nedělá naději, že je mrtev jenom proto, že byl pohřben. Sotva spadla opona za bouřlivým životem Saint-Simona, tak byla znovu zdvižena, aby se na jevišti mohla odehrát fantastická fraška Saint-Simonovské církve. Saint-Simon měl za svého života jen malý vliv a poměrně omezený počet stoupenců. Thierry a Comte jsou asi jedinými všeobecně známými následovníky. Existuje významné přiznání v úvodu do Doctrine de Saint-Simon v tom smyslu, že Saint-Simon po sobě zanechal „velmi malý počet studentů“, a že jeho doktríny byly vědecky studovány „malým počtem lidí.“ Skutečným dědicem Saint-Simona a nejbližším člověkem v posledních letech před jeho smrtí byl Olinde Rodrigues. Ten se synovskou zbožností dal dohromady společenství učedníků, aby pokračovali v mistrově díle. Historie Saint-Simonovského hnutí začala okamžitě smrští přednášek, konferencí, novinových článků s překvapivě velkým přílivem nových rekrutů. Rodrigues byl v čele hnutí brzy nahrazen Enfantinem1 a Bazardem2. Byl to pravděpodobně Bazard, který poskytoval mozek a ideje. Enfantin se staral o bizarnější prvky. S nárůstem počtu učedníků se vynořil posvátný kruh apoštolů. Po nějaké době vzniklo Saint-Simonovské náboženství a Saint-Simonovská církev s šesti pobočkami rozprostřenými po Francii. Se skutečným misionářským zápalem se církev snažila rozšířit své evangelium do zahraničí. Zvídavý návštěvník knihoven může nalézt staré pamflety odhalující, že šéfem Saint-Simonovské církve v Anglii v roce 1833 byl jistý Fontana a kazatel hnutí se jmenoval Prati. Jména naznačují, že nové náboženství ještě nemělo čas přilákat domorodou populaci.3
Kořenem Saint-Simonovského náboženství je přirozeně jeden z výroků Saint-Simona. Jedna z nejznámějších pasáží Saint-Simona je ta, kde peskuje představivost básníků, že za zlatý věk označují kolébku lidstva v Rajské zahradě, podle symboliky Starého zákona. „Zlatý věk lidské rasy není za námi. Leží před námi. Spočívá ve vylepšování společenského řádu. Naši otcové ho neviděli. Naši potomci k němu jednou dorazí a naším úkolem je ukázat jim cestu.“4 To jde až k zavržení doktríny pádu člověka po konzumaci ovoce ze stromu poznání se všemi jejími implikacemi. Celou historii se zdokonalujeme. Zdokonalujeme se také teď a budeme se zdokonalovat. To je zákon pokroku. Kombinujte se to s duchem Nového Křesťanství a můžeme odvodit, že skutečné náboženství spočívá v práci na zlepšení lidstva tady a teď. Věda je posvátná a průmysl je posvátný, protože to jsou nástroje lidského zlepšení.5 Nakolik je to náboženství, tak je to sekulární náboženství, které klade důraz na práci ve službách zlepšení obecného blaha celého lidstva.
Je zde další bod, který plyne ze zavržení doktríny Pádu. Pokud člověk není padlým člověkem, není žádný hněvající se Bůh, kterého bychom měli usmiřovat, tak není žádný důvod proč nehledat štěstí a potěšení v tomto životě. Problém dualismu těla a ducha Saint-Simona velmi trápil. Jeho následovníci přišli s řešením, které nazvali „rehabilitací těla.“ Tělo nemělo být umrtvováno a ukřižováno, ale nároky tělesných potěšení měly být uznávány. Vskutku, proč pracovat ke štěstí lidstva, pokud si lidstvo nepřeje být šťastné?
Byla to ženská otázka, kde Saint-Simonovská církev narazila na největší odpor. Samotný Saint-Simon byl ohledně ženské otázky neobyčejně diskrétní. Oproti tomu jeho následovníci ji postavili do popředí svých aktivit, a tak se stala hlavním kamenem úrazu mladé církve. Za jeden ze svých hlavních principů prohlásili „emancipaci žen“, což společně s „rehabilitací těla“ dává nebezpečně třaskavou směs. Zvláště pokud vezmeme v úvahu nekonečné možnosti pro lidské nedorozumění.
Z pohledu vzdáleného v čase je již nemožné rozhodnout, jestli Enfantin byl naprostým šarlatánem, nebo poněkud svérázným náboženským nadšencem. Je možné pochopit glorifikaci Saint-Simona, který byl tehdy již bezpečně mrtvý, a navíc byl prohlášen za údajného zakladatele údajného nového náboženství. I tak se zdá jako přehnané popisovat jeho působení jako „un rang plus élevé que les fils de Dieu“6 (větší zásluhy než syn Boží) nebo shrnout historii do tvrzení „Moïse a promis aux hommes la fraternité universelle; Jésus-Christ l´a préparée; Saint-Simon la réalise“ (Mojžíš slíbil lidu univerzální bratrství, Ježíš Kristus ho připravil, Saint-Simon ho uskutečnil).7
Ovšem Enfantin, dokud byl živý, spadá do jiné kategorie. Povzbuzoval své následovníky k extravagantním výrokům, které hraničily s blouzněním. Měl naštěstí dost příčetnosti, aby je ujistil, že on sám není Bohem. Jeho vliv nad vlastními přívrženci byl neomezený a svým způsobem tajemný. Oblékal je do absurdních šatů v různých odstínech modré, které vyznačovaly různé stupně v jeho hierarchii. Vytvořil zdobené symbolické vesty, které si nikdo nemohl obléknout ani svléknout bez pomoci svých společníků. To měla být demonstrace lekce o vzájemné propojenosti lidí, jak je poněkud přízemněji popsána v Bohatství národů. Své následovníky vedl k meditacím v ústraní, kde si poměřovali, do jaké délky jim narostou vousy během období celibátu. Krátce řečeno Saint-Simonovská církev Enfantina se stala pantomimou a jednou ze zábavných atrakcí v Paříži třicátých let devatenáctého století.
Jestli proklamace o ženské emancipaci a názory na manželství Saint-Simonovské církve byly nebo nebyly nemorální, nás dnes již nemusí zajímat. Všeobecně se to o nich soudilo. I Bazard dospěl k tomuto závěru. Jeho odchod ze Saint-Simonovské církve vedl k velkému schizmatu. Také se uprázdnilo jeho ceremoniální křeslo. Otázkou bylo, kdo by ho měl obsadit? Pokud byl Enfantin La Père (Otec), tak druhé křeslo by logicky měla obsadit La Mère (Matka) – ale kdo by to měl být? Pokud dojdeme v emancipaci žen až k logickému závěru, tak je jasné, že Bůh musí mít ženskou stejně jako mužskou formu. Pokud nejsme opatrní – a Saint-Simonovci nebyli – pustíme se do debaty, jakého je Bůh pohlaví. Očividně by neměl vykazovat v této oblasti žádnou stranickost. Volné křeslo tu bylo jako symbol ženského Mesiáše, která jednoho dne přijde a bez jejíž pomoci církev zůstane nekompletní. Mezi následovníky se rozšířilo přesvědčení, že ženská podoba Mesiáše bude objevena někde na březích Nilu. Asi čtyřicet jich odešlo do Egypta, aby hledali vhodnou kandidátku na prázdné křeslo. Když nikoho nenašli, alespoň pomohli na stavbě přehrad, založení technické školy po vzoru Ecolé polytechnique a začali zkoumat možnosti výstavby Suezského průplavu.
Ve Francii byli Enfantin a část jeho následovníků obviněni ze šíření nemorálních doktrín a pořádání ilegálních shromáždění. Soud s nimi se stal nesmírně úspěšným divadlem. Saint-Simonovci nám zachovali doslovný přepis přelíčení. Enfantin a dva další byli odsouzeni k roku vězení a pokutě 100 franků. Z této rány se hnutí již nikdy nezotavilo.
Neméně pozoruhodným aspektem tohoto fantastického příběhu je fakt, že poté, co se Saint-Simonovská církev rozpadla, tak se její nejvýznamnější představitelé, včetně samotného Enfantina, vrátili k běžnému životu a stali se téměř bez výjimky úspěšnými obchodníky, bankéři a železničními inženýry. Ukázali tak, že jejich mladická excentricita jim nikterak nezabránila uspět v konkurenčním kapitalistickém světě. Enfantin se v roce 1845 stal ředitelem železnice Paříž-Lyon a v roce 1846 založil Société d´Études du Canal de Suez. Ta vysílala expedice inženýrů, aby proměřili výšku hladiny v Rudém a Středozemním moři a optimální trasu budoucího průplavu. Ovšem tehdejší vládce Egypta nebyl projektu průplavu nakloněn. Tyto práce však inspirovaly Ferdinanda de Lessepse, který byl ve třicátých letech vicekonzulem v Alexandrii a přítelem pozdějšího vládce Egypta Mohameda Sa´ida Paši, aby za vhodných politických okolností v letech 1859-1869 projekt průplavu uskutečnil. Tak se velkou oklikou Saint-Simonovo mladistvé snění o průplavech nakonec dočkalo své realizace.
Že úspěšný bankéř nebo železniční magnát mohl ve svém mládí hledat na březích Nilu ženského Mesiáše je překvapivý fakt, který může vyprovokovat komentáře o nevyzpytatelnosti lidské povahy. My jsme tento podivuhodný příběh uvedli z jiného důvodu. Jen při jeho znalosti můžeme docenit vliv, jakým v devatenáctém století byl Saint-Simon a jeho škola, která téměř povýšila svého opomíjeného mistra na Boha.
---
Zásadním bodem našeho zkoumání je proces, jakým Saint-Simonovci přeměnili řídký, váhavý a nesmělý socialismus svého mistra v bojovný a agresivní socialismus, který mohl být smělou inspirací pro Marxe nebo Proudhona. Saint-Simonovci byli početným spolkem mladých mužů, kteří neustále o něčem debatovali, přednášeli nebo kázali a vše řečené zapsali a vydali tiskem. Kdokoliv, kdo by se nechal strhnout do tohoto víru, by se už nikdy nemusel vynořit. Naštěstí jsou všechny zásadní body Saint-Simonovců příhodně shrnuty do takzvané Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année (1829). Ta vyšla v období expanze Saint-Simonovské školy, kde byl život, stejně jako v počátcích Fabiánského hnutí, dlouhou řadou přednášek a konferencí a ženský Mesiáš na něj ještě nevrhl svůj zhoubný stín.
Doctrine jsou v první řadě konkrétnější než Saint-Simon ohledně směru, jakým se bude lidstvo ubírat. Můžeme říci, že následovníci dodali větší přesnost a rozšíření do obecného povědomí mnoha Saint-Simonovým ideám opakovaným užíváním určitých sloganů a frází – tajemství veškeré úspěšné propagandy. V minulosti existovalo „vykořisťování člověka člověkem“. To má být nahrazeno nadvládou člověka nad přírodou. Lidstvo směřuje k „univerzálnímu sdružení“. Toto univerzální sdružení navíc bude směřovat k pacifismu. Láska k mírovému dílu již nahradila „bojový ryk.“8 Pod vlivem nového náboženství bude aktivita lidstva směřována k „obdělání zeměkoule.“9 S patetickým optimismem se tvrdí, že rozdíl mezi minulostí a budoucností lze také popsat jako rozdíl mezi válkou a mírem.10 Dokonce charakter našich válek se mění. Nejsou to již války destrukce a plenění. A nebojuje se dokonce ani o vlastnictví teritorií.11 Takové bylo uklidňující a nevinné přesvědčení roku 1829. Následuje další ze Saint-Simonovských sloganů: lidská rasa se spojí v jeden celek a vytvoří „asociaci pro využívání zeměkoule.“
Jak jsme dnes vybavení pro tento velký úkol využití zeměkoule? Podle Saint-Simonovců velmi špatně. Shodli se se Saint-Simonem, že každá věda si pracuje jen na svém písečku, a i když existují akademie, „nulle grande vue n´harmonise leurs travaux“12 (žádná velká vize neharmonizuje jejich práci). Taková velká vize chybí všude. Saint-Simon vyzdvihoval velké podniky a průmysl jako příklady efektivity a kompetence. Jeho následovníci se dívali na průmysl, a také nacházeli řadu důkazů o nepořádcích. I tady bylo vše ovládáno slepou náhodou. Je to svět izolovaného úsilí, ve kterém se, spíše častěji než méně často, děje to, že se vedení dostává do nekompetentních rukou.13 To je důsledek laissez faire, které stojí na mylném předpokladu, že zájmy jednotlivců budou vždy v souladu s obecným zájmem. Laissez faire ve skutečnosti znamená, že několik šťastlivců triumfuje na úkor ožebračení nespočetných obětí. Pokud máme zařídit nejlepší využití majetků a výrobních nástrojů, musíme je svěřit těm nejkompetentnějším lidem – aux mains les plus habiles. K čemu však dochází v realitě? Majetky jsou rozdělovány slepě podle náhody zrození, a pokud je vlastník nekompetentní nebo si zvolí zahálku, tak proti tomu není lék.14
Zde se nachází ona klíčová modifikace. Věci se nezlepší, dokud bude zdroje ve společnosti rozdělovat pouhá náhoda zrození působící skrze dědické právo. V takovém světě nemůže existovat rovnost příležitostí, což je právě ta rovnost, na které záleží. Ačkoliv Saint-Simonovci tvrdili, že vykořisťování člověka člověkem je věcí minulosti, nesmíme si představovat, že by v současnosti samo od sebe ustalo. Zde Saint-Simonovci podávají ruku Marxistům, protože tvrdí, že ve vztah pána a dělníka pracujícího za mzdu je poslední proměnou, kterou systém otrokářství prošel. Dělník bývá vskutku potomkem nevolníků. Transakce mezi pánem a služebníkem není svobodná. Dělník, jehož denní výživa závisí na výplatě z předchozího dne, existuje v podmínkách, které jsou mu vnuceny malou skupinou. Té zákon udělil monopol na bohatství a umožnil život v zahálce. V důsledku toho je pracující vykořisťován materiálně, intelektuálně a morálně. Zbývá uskutečnit jen poslední revoluci – takovou, která ukončí vykořisťování ve všech jeho podobách.15 Tento jazyk se daleko více podobá Marxovi než aristokratickému Saint-Simonovi.
Náprava stávajícího stavu má spočívat ve změně našich idejí ohledně majetku. Ačkoliv je právo na soukromý majetek pokládáno za základ politického řádu, zákony regulující toto právo lze přeci změnit.16 Pokud vlastnictví umožňuje některým lidem žít život v zahálce, tak musí být změněno. Stalo se „le privilége de lever une prime sur le travail d´autrui“ (privilegiem uvalujícím daň na práci druhých)17. Očividné řešení je docela prosté, ačkoliv jeho dopady jsou dalekosáhlé. Zlo plyne z faktu, že děděné majetky jsou předávány v rámci rodiny.18 Postačí tedy zrušit dědictví a všechny děděné majetky převést na stát, který se přemění na asociaci pracovníků. Je opatrně vysvětlováno, že toto neznamená ani rovnost výsledků, ani komunistické vlastnictví statků. Má to znamenat kompletní zrušení privilegia zrození a zavedení systému, kde budou pracovní schopnosti jedinou cestou k získání bohatství.19
Nyní vidíme, jak Saint-Simonovci jednou drobnou změnou v doktrínách svého mistra vytvořili systém revolučního významu. Saint-Simon tvrdil, že rovnost příležitostí má být znakem nového průmyslového věku a měl pravdu. Hlásal zrušení všech rodových privilegií a měl pravdu. Ovšem v otázce vlastnických práv a největšího ze všech privilegií, kterým je zdědění majetku, jeho polnice vydala jen velmi nejasný signál. Podstatou Saint-Simonovské školy bylo zjištění, že vlastnické privilegium musí být rovněž zrušeno a epigoni z toho vytvořili zásadní bod svého programu.
Stát, který se maskuje jako asociace pracujících, se stane univerzálním dědicem majetků všech lidí a za předpokladu, že se zhostí této role, tak vytvoří plán kompletního státního socialismu. Očividně během jedné generace se totiž stane vlastníkem všeho nebo téměř všeho. Ve vizi Saint-Simonovců má být stát společenskou institucí, která bude rozhodovat o veškerých výrobních prostředcích a řídit využívání té části přírody, která spadá do jeho působnosti. Stručně řečeno, bude organizovat průmysl a udávat velkou vizi (grande vue), což bylo snem Saint-Simona a také jeho žáků.20
---
Na předchozích stránkách jsme řekli dost, abychom porozuměli podstatě vlivu Saint-Simona a jeho školy. Byl předchůdcem Comteho pozitivismu. Byl apoštolem velkých podniků a rovných příležitostí. Na řadě míst předchůdcem „technokracie“. Věřil, že vláda by mohla být nahrazena administrativou – což je trochu kryptická fráze otevřená různým interpretacím. Jedním drobným dodatkem Saint-Simonovci došli zkratkou až ke kompletnímu systému státního socialismu. Jeden bod je však třeba zdůraznit, aby nevznikly mylné výklady. Saint-Simonovská škola trvala na principu rovnosti příležitostí, ale ostře se ohrazovala proti jakémukoliv návrhu na rovnost výsledků – „skutečné“ rovnosti, kterou si přál Babeuf. Velmi zřetelně dávali najevo svou víru v přirozenou nerovnost lidí a (s jistým oprávněním) pokládali tuto nerovnost za základní a nevyhnutelnou podmínku společenského řádu. Říkali, že právě proto, že jsou lidé nerovní a vzájemně si nepodobní, tak je možné je spojit dohromady. Zavrhovali tedy všechny návrhy rovného odměňování. Podle jejich slavného výroku lidé měli dostat umístění podle svých schopností a být odměňováni podle svého výkonu. Idea hierarchie je velmi drahá srdcím Saint-Simonovců. V novém státě, který se stane univerzálním dědicem všech majetků, sociální fond nebude užíván jen asociacemi, ale hiérarchiquement – což zní jako barbarské slovo. Při pohledu do budoucnosti Saint-Simonovci doufají dosáhnout „Řádu“, což znamená „nejjednotnější a nejpevnější hierarchii.“21 Zdá se, že se nacházíme na hranici totalitního státu. Tento pocit je ještě zesílen, když autor předmluvy k Doctrine de Saint-Simon v jedné pasáži vykřikuje: „Stoupenci rovnosti! Saint-Simon vám říká, že lidé si nejsou rovní… Obránci svobody! Saint-Simon vám říká, že budete mít vládce“. Dále k tomu dodává, že ti, na které se obrací, si v minulosti mohli přát zbavit se nenáviděných pánů, nicméně nikdy neřekli „žádní další průvodci lidstva! Žádní další velcí muži!“22 Saint-Simon hledá duchovní vůdce, pochodně a světlonoše. Saint-Simonovci pro budoucnost požadují „co nejjednotnější hierarchii.“ Carlyle hledá hrdiny a oslavuje hrdiny. Co je toto, pokud ne vůdcovský princip pozdější doby? Možná jsme už unavení z Führerprinzipu a jeho dopadů a z „vůdcovských kvalit“, které má aspirující mládež projevovat během ústních zkoušek. Problém s Führerprinzipem je, když postuluje Vůdce, tak také postuluje, že zbytek má připraven být veden nebo sveden, jak se taky může stát. Následují další hrozivé důsledky, které s sebou kult vůdcovství nese. Ty jsou viditelné v okamžiku, když zbavují stádo jeho morální odpovědnosti za to, co udělalo, když věrně kráčelo, ať už ze zbabělosti nebo naivity, ve šlépějích svého vůdce. „Když David uviděl anděla, který pobíjel lid, řekl Hospodinu: Hle, já jsem zhřešil, já jsem spáchal zlo. Ale tyto ovce, co provedly?“ (2. Samuel 24:17) Stejná otázka se opakuje v průběhu dějin, kdykoliv Führerprinzip přinese následovníkům zkázu. V této fázi můžeme konstatovat, že Saint-Simon a jeho následovníci jsou ve své lásce k řádu, hierarchii a vůdcovství kořenem tradice, která nakonec vykvetla až ve Führerprinzip.
Poznámka
Jeden z nejvýznamnějších dokumentů v Saint-Simonovské literatuře je dopis, který Enfantin a Bazard společně adresovali předsedovi parlamentu 1. října 1830. V debatě ve sněmovně zaznělo vůči Saint-Simonovcům obvinění, že propagují zespolečenštění majetků a hlásají nemravné doktríny, co se týče otázky žen. Dopis, který očividně sepsal Bazard, obsahuje jedno z nejsouvislejších shrnutí toho, co Saint-Simonovci pokládali za své zásadní doktríny. Ukázky z tohoto dopisu mohou být vhodným dodatkem k této kapitole.
„Systém společného jmění je všeobecně chápán jako rovné rozdělení majetku mezi všechny členy společnosti, a to buď samotného fondu výrobních prostředků, nebo rozdělení plodů práce všech, kteří využívají tohoto výrobního fondu.“
„Saint-Simonovci odmítají takové rovnoměrné rozdělení majetku, které by podle nich představovalo větší násilí a odpornější nespravedlnost než nerovné rozdělení provedené původně silou zbraní.“
„Věří totiž v NEROVNOST lidí a pokládají ji za přirozenou a za samotný základ sdružování a podmínku společenského ŘÁDU.“
„Odmítají systém společného vlastnictví, protože toto společenství by bylo zjevným porušením prvního ze všech morálních zákonů, který hlásají, aby každý byl odměněn nikoliv podle svých potřeb, ale podle svých skutků.“
„Na základě této zásady však požadují zrušení všech výsad narození bez výjimky, a tedy také zničení DĚDICKÉHO PRÁVA, největší z těchto výsad, jejímž důsledkem je monopolizace společenských výsad mezi vrstvu těch, kteří si ho mohou nárokovat a odsouzení nejpočetnějších tříd ke zkaženosti, nevědomosti a bídě.“
„Požadují, aby všechny výrobní prostředky, půda a kapitál, které dnes tvoří roztříštěný fond soukromého vlastnictví, byly spojeny do společného fondu a, aby tento fond byl používán společenstvím HIERARCHICKY tak, aby práce každého člověka byla výrazem jeho schopností a jeho bohatství bylo mírou jeho práce.“
„Saint-Simonovci napadají ústavou dané vlastnické právo pouze do té míry, do jaké zakotvuje hříšné privilegium NEČINNOSTI, tj. privilegium žít z práce jiných a do jaké míry ponechává společenské zařazení jednotlivců náhodě narození.“
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
Odkazy:
1) Barthélemy-Prosper Enfantin (1796-1864).
2) Saint-Amand Bazard (1791-1832).
3) Neuvěřitelný příběh Saint-Simonovského hnutí – který se však skutečně stal – je popsán v A. J. Booth: Saint-Simon and Saint-Simonism (1871). V mnohem větším detailu Sébastien Charléty: Historie du Saint-Simonisme, 1825-1864. Určitou představu o perzekucích tohoto hnutí lze získat z E. M. Butler: The Saint-Simonian Religion in Germany.
4) De la Réorganisation de la Société Européenne, Œuvres Choisies, díl 2, str. 328.
5) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 70.
6) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, předmluva, str. 59.
7) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, předmluva, str. 70. Je zajímavé, ačkoliv pravděpodobně nedůležité, že přesně stejná fráze se objevila na německých pohlednicích v roce 1933 s odkazem na velikost a jednotu Německa. Bedřich Veliký ji slíbil, Bismarck připravil a Hitler uskutečnil.
8) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 108-110, str. 144.
9) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 157.
10) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 162.
11) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 174.
12) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 83.
13) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 88-89.
14) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 91-92.
15) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 174-177.
16) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 179.
17) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 182.
18) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 179.
19) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 187.
20) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 193.
21) Doctrine de Saint-Simon, Exposition, Première Année, str. 218.
22) Následující věty jsou příznačné pro Saint-Simonisty obecně: „Nechtějte utlačovat srdce, ohýbat mysli, drtit síly pod těžkým jhem, pod absurdním diktátem ROVNOSTI.“ (Doctrine de Saint-Simon, str. 55-56).