Socialistická tradice (XVI. část) - Charles Fourier I.

Mises.cz: 17. června 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Charles Fourier

Charles Fourier má zvláštní místo mezi otci socialismu. Z jakéhokoliv úhlu pohledu jde o unikátní fenomén. Narodil se v Besançonu v roce 1772 jako syn přiměřeně prosperujícího obchodníka s plátnem. Jeho otec, který zemřel v roce 1781, po sobě zanechal jmění v hodnotě odhadnuté na více než 200 000 franků. V poslední vůli odkázal svému synovi dvě pětiny dědictví a po jedné pětině dcerám. Toto dědictví Fourierovi umožnilo ve volném čase cestovat po Evropě. V revoluční době také pracoval asi tři měsíce na statistickém úřadě v Paříži. V bouřlivém roce 1793 si jednadvacetiletý Fourier vyzvedl svůj dědický podíl – mezi čtyřiceti až padesáti tisíci franky – a pokusil se založit svůj vlastní obchodní podnik v Lyonu. Lyon ovšem revoltoval proti Konventu a byl obležen revoluční armádou. Fourier byl nucen sloužit se zbraní při obraně Lyonu, jen těsně unikl smrti a přišel o veškerý majetek. Roku 1794 byl nedobrovolně odveden do armády, ze které byl po dvou letech propuštěn ze zdravotních důvodů. Po zbytek života se živil jako obchodní cestující a úředník. Pracoval v Paříži, Lyonu, Rouenu, Marseille a Bordeaux s přestávkami a vždy jen na nejnižších stupních kariérního žebříčku. Nikdy se neoženil. Ve volném čase sepsal několik knih a řadu článků do časopisů, v nichž se opakovala stále stejná ústřední myšlenka. Bydlel po různých podnájmech a ve skromných hotelích. V tomto depresivním prostředí zemřel v roce 1837 ve svých 65 letech.

To je základní shrnutí jeho životní dráhy. Ovšem dva přiměřeně doložené incidenty si zasluhují zmínku kvůli svému vlivu na vývoj jeho myšlení. Když byl chlapcem v otcově krámu – říká se, že mu bylo jen pět let – tak mu jeho otec dal výprask za to, že odhalil zákazníkům některé maloobchodní triky a podvody. Malý Fourier, při zjištění, že obchod je založený na klamu, přísahal, stejně jako malý Hannibal, že zničí svého úhlavního nepřítele, kterým v tomto případě byl obchod. Stěžoval si, že v kostele ho učili mluvit pravdu, zatímco v otcově krámu ho učili lhát. Odkazy na tuto hannibalovskou přísahu se vyskytují v řadě knih zmiňujících Fouriera. Později, když pracoval v Marseille pro východoindickou společnost, bylo jeho povinností asistovat uprostřed noci u vyhazování nákladu rýže, kterou její majitelé nechali zkazit při spekulování na růst cen. Fourier při pozorování tajné destrukce toho, co bylo dříve jídlem, myslel na chudáky hladovějící všude kolem. Znovu si uvědomil nedostatky civilizace a obchodu a obnovil svou „hannibalovskou přísahu.“ Fourier ve svém životě neuspěl ve zničení obchodu. Naopak mu větší část svého života sloužil. Přesto jsou tyto dva příběhy významné.

Co se osoby samotné týče, Fourier je dokonalým příkladem bezvýznamnosti, plachosti a absurdity, které nevyhnutelně vzbuzují úsměv, dokonce při zpětném pohledu. Jako apoštol chaosu trpěl obsesivní mánií pořádku a nebyl spokojen, dokud věci nebyly roztříděny podle druhu a uspořádány podle velikosti. Ačkoliv si svým psaním získal několik následovníků, nikdy ho nepřesvědčili, aby pronesl veřejný proslov a po celý život měl velký dar mlčet. Měl dvě vášně. Choval kočky a pěstoval květiny. Možná bychom k tomu mohli přidat ještě hudbu. Nikdy neodolal návštěvě místa, kde vyhrávala kapela. Měl pouze základní vzdělání a patřil k tomu druhu autorů, kteří nemají žádný zájem poznat, co si mysleli nebo napsali druzí. Navzdory skromnosti v osobním životě, ve svých knihách se neváhal prohlásit za prvního člověka, který po dvou tisících letech přinesl světlo do temnoty. Emile Fauget o něm prohlásil, že měl všechny velké nevýhody neznalosti, a zároveň její enormní výhody. „Moi seul“ (jen já) a „moi le premier“ (já první) jsou opakující se motivy v knihách tohoto neheroického obchodního cestujícího. Vezměme si jeden příklad z jeho pera:

„Moi seul j’aurai confondu vingt siècles d’imbécillité politique; et c’est à moi seul que les générations présentes et futures devront l’initiative de leur immense bonheur. Avant moi l’humanité a perdu plusieurs mille ans à lutter follement contre la nature; moi le premier...“

(„Jen já jsem překonal dvacet století politické imbecility a jen mně vděčí současná a budoucí generace za své nesmírné štěstí. Přede mnou lidstvo promarnilo několik tisíciletí v šíleném boji proti přírodě. Já jsem byl první…“)

„Exegi monumentum aere perennius.“ (Vytvořil jsem monument trvalejší bronzu).¹

  Fourier se vyznačoval dětinskou spíše než dětskou vírou v dobrotivost Boha. V určitých ohledech je Fourierova „teologie“ základním kamenem všech jeho teorií a budeme se jí věnovat ve větším detailu. Nakonec, a právě to ho odlišovalo od zbytku lidstva, měl Fourier nejbouřlivější nezkrotnou představivost, takže lze pochybovat o tom, že by mohl projít některým z psychologických testů příčetnosti. Nebylo nic, co by si jeho imaginace nedokázala živě představit, ať už v počátcích světa nebo ve dnech Harmonie, které nastanou v budoucnu. Všechno sepsal až do nejmenších detailů s klidnou jistotou soukromého sekretáře samotné Prozřetelnosti, která před ním nic nezatajila. Bylo by možná nespravedlivé naznačovat, že žádný jiný autor nevytvořil větší svazky naprostých nesmyslů než Fourier. Potřebujeme daleko jemnější diagnózu. U něj je forma vždy daleko grotesknější než obsah, ale nepochybně všechno, co chce sdělit, sděluje v obrazech tak fantastických a absurdních, že ho lze těžko číst bez občasných výbuchů smíchu. Navíc všechno kolem Fouriera je bizarní včetně toho, jak nazývá své doslovy a předmluvy. Diatonická stupnice se objevuje na nečekaných místech. Stránky jsou občas posety podivnými symboly v podobě různě otáčených písmen. V posledním případě (La Fausse Industrie) by rozšifrování číslování stránek vyžadovalo armádu detektivů. Fourier může být zároveň směšnou fraškou a neproniknutelnou mystifikací. Kterýkoliv čtenář, který jeho knihu bere do rukou, by si neměl představovat, že se mu dostane svazku vyznačujícímu se dekorem, střízlivostí a konvenčností Johna Stuarta Milla.

Než se pokusíme o více či méně uspořádané shrnutí chaosu, kterým je Charles Fourier, bude dobré podat výčet toho, v čem spočívá jeho význam a jaké je jeho místo v budování socialistické doktríny. Význam Fouriera, stejně jako u Saint-Simona, spočívá v tom, že tvoří spojovací článek, a to velmi zajímavý spojovací článek, mezi myšlením osmnáctého a devatenáctého století. Jsou to skutečně velmi rozdílné články, ačkoliv tito dva otcové socialismu mají společné to, že nejsou nijak zvlášť socialističtí. Jsou pokřiveni několika konzervativními vlastnostmi, které se nevyskytují u jejich duchovních dětí. Oba měli rádi vlastnictví. Oba hlásali nerovnost. Podstatou Fouriera je, že jak se rozhlížel po světě, shledával, že všechno je špatně. Ne pouze pár věcí tu a onde, ale celé základní uspořádání světa. Samotná civilizace je špatně – civilizace se svými konvencemi a důsledky. V tomto ohledu je karikaturou a ozvěnou slavného hlasu z osmnáctého století Jeana Jacquese Rousseaua, který také hlásal, že na cestě pokroku celá lidská rasa někde špatně odbočila. A pokud oba zjistili, že naše civilizace je těžce nemocná, tak můžeme přičíst k dobru nevýznamného Fouriera oproti jeho slavnému předchůdci, že byl alespoň konstruktivní. Rousseau je konec konců pouhým klubkem zoufalství a neúčinného mávání rukama. Ale Fourier věděl, s naprostou přesností a jistotou věděl, co chce a co se má udělat, a jak by se celý svět dal uvést do pořádku v krátkém časovém období dvou let. Je nutné pouze opustit morálku, toto zlé dědictví civilizace, a naslouchat našim přirozeným instinktům a tím snadno překonáme všechny úskoky, podvody, pokrytectví, rozdíly v zájmech a stranickost, kterými se vyznačuje naše civilizace. Založíme Harmonii. Harmonie je společenstvím lidí, kteří si zpívají při své práci. Nebude nic snadnějšího. Stačí jeden bohatý mecenáš, a ani to nemusí být moc bohatý mecenáš, který by celou věc uvedl do chodu a zbytek už bude snadný jako pád kostek domina.

---

Fourierovo náboženské přesvědčení bylo výchozím bodem veškerých jeho pozorování a kritiky. Je přítomné ve všech jeho myšlenkách a bude se neustále objevovat v každém odstavci této kapitoly. Z tohoto důvodu bude na začátku vhodné popsat hlavní Fourierovy ideje ohledně tohoto tématu. Staré rčení, že člověk si vytváří Boha k obrazu svému, je ve Fourierově případě velmi dobře ilustrováno. Bůh je Bohem, který učinil všechno správně a neučinil nic beze smyslu a účelu. To je základem Fourierovy víry, ale se svou nevyrovnanou myslí vyvodil z těchto základních premis závěry, které se velmi liší od těch ortodoxních. Přísně kárá ty, kteří by věřili v Boha jen napůl.² Víra v dobrotu Boha implikuje víru v dobrotivost všeho, co Bůh učinil. S touto vírou je nekonzistentní přesvědčení, že by v člověku existovaly zlé sklony a vášně, proti kterým by člověk musel neustále bojovat. To, co hlásají moralisté a teologové, znamená neustávající válku mezi člověkem a Bohem, nebo vskutku mezi Bohem a Bohem samotným. Boží zákony musíme hledat v těch impulsech, které pocházejí od Boha.³ Například předvídal, že bychom si měli přát jíst pětkrát denně. Ti, kteří varují před hříchem obžerství, ignorují význam, který Bůh přikládá našemu potěšení. Je to „přitažlivostí“ – potěšením – a nikoliv odříkáním, čím Bůh vládne vesmíru. Stejně vládne planetám jako hmyzu a stejně zamýšlel vládnout člověku.

Stvořením tohoto nešťastného světa nás Bůh nezamýšlel vystavit zkouškám a odříkání. Stvořil už miliardy světů před naším a získal velké zkušenosti během minulých věčností.⁴ Na jiném místě, s ještě větší jistotou, vysvětluje, že Bůh měl dostatek času poučit se ze zkušenosti, protože vytvořil lidi už na miliardách jiných světů. Stručně řečeno Bůh věděl, co dělá, když vytvořil lidi takové, jací jsou. Místo napravování Božího díla bychom se měli snažit pochopit, jak je toto dílo zamýšleno k užívání.⁵

Hlavním Božím záměrem bylo, abychom si užívali. A bylo by urážkou Boha očekávat od něj pouhá průměrná potěšení.⁶ Žádat jen chléb náš ve zdejší – le misérable pain, říká Fourier, který nesnesl chléb – znamená nepochopit velkorysost Boha. Naprosto obrací křesťanskou ideu: „Dieu nous doit beaucoup, puisqu’il peut beaucop.“ Bůh nám dluží nekonečné štěstí v tomto životě i v životě příštím. Je to Bůh, kdo je naším dlužníkem. On nás stvořil a my jsme se nestvořili sami. Ani se nás nezeptal. Dal nám touhu po štěstí, a protože jeho moc je bezmezná, tak nám dluží neustávající a extatické štěstí, které na nás bude kanout z otevřených nebeských oken v nekonečném vodopádu.

---

Fourier, jak bylo naznačeno výše, prezentoval svoji kritiku současné civilizace a své sociální teorie ve fantasticky groteskním rámci. Bylo by snadné z něj výběrem patřičných citací udělat blázna a pokleslého vtipálka. Bylo by však stejnou chybou z něj jiným výběrem dělat střízlivého a vážného kritika, který k socialistické myšlenkové stavbě jen připojuje své cihly. Mnoho autorů ve svých odkazech na Fouriera čtenáře nevaruje před tím, že Fourier rozhodně nebyl jako ostatní lidé. Toto taktní zastírání Fourierových zvláštností je chybou, protože to občas dává zkreslený a jednostranný pohled na to, jakým byl člověkem. V případě Fouriera je ještě další důvod proti tendenci potlačovat uznání jeho excentricity. Jeho příčetnost a jeho odchylky od ní jsou zvláštně promíchané. Celá jeho kritika civilizace postuluje jako pozadí jeho fantastickou kosmologii a jeho názor na to, jakými fázemi bude lidstvo procházet.

S touto částečnou omluvou se pokusme ilustrovat několik nečekaných idejí, které mohou překvapit čtenáře, pokud by se do turbulentních vod Fourierova díla vrhnul nepřipravený. Podle Fouriera tento svět bude existovat 80 000 let. 40 000 let budou převládat vzestupné vibrace, dalších 40 000 let sestupné vibrace. Aritmetika tady trochu kulhá, protože bude existovat dalších 8000 let absolutního štěstí, Apogée du Bonheur.⁷ Tato drobná diskrepance je pokryta Fourierovou poznámkou, že vše, co tvrdí, podléhá výjimkám osm nebo devět. Celkem je 32 období, 16 ve vzestupné a 16 v sestupné fázi. V současnosti se nalézáme v pátém období vzestupné fáze, když jsme si prošli fázemi Sectes Confuses, Sauvagerie, Patriarchat a Barbarie.  Před námi leží Grantisme, fáze, ve které budeme mít efektivně zaručena lidská práva. Občas je ovšem naznačováno, že bychom mohli Grantisme obejít a vejít rovnou do vyšší fáze. Osm fází zabere 5000 let a pak se ocitneme v Harmonii – a budeme procházet stále lepšími a lepšími částmi Harmonie a to 35 000 let. Potom zažijeme 8000 let dokonalého štěstí, a poté začne svět zase upadat skrze stejné fáze v opačném pořadí. Na konci, pokud zbydou nějací lidé, budou přeneseni na jinou planetu.

Vstupem do Harmonie teprve začne pořádný hukot. Corona Borealis po vzoru Saturnových prstenců obklopí celou zemi a začne se z ní snášet léčivá aromatická rosa. Oceány ztratí svoji slanost a voda se v nich změní na limonádu. Současný nedostatečný měsíc nahradí nových šest vesmírných těles nevídaných kvalit. Objeví se nové zvířecí druhy. Místo lva vznikne anti-lev, přítulný a využitelný mazlíček tahající povozy ohromnou rychlostí. Vzniknou anti-vlci a anti-medvědi a celá řada dalších užitečných zvířat. Pokud by věci šly podle původního harmonogramu z roku 1808, tak v roce 1829 jsme už mohli mít anti-brouky a anti-krysy. Krásná Paříž by byla bohatě vybavena šestnácti druhy anti-štěnic.⁸ Naše lodě by tahaly od pobřeží k pobřeží anti-velryby. Po těchto zázracích je možná trochu zklamáním, že průměrná doba dožití bude pouhých 144 let, ovšem z nich 120 let strávíme aktivním sexem.⁹

Mimo svůj zájem o historii země se Fourier také zabývá rozličnými planetami a hvězdami, které ovlivňují naše životy zde, i životy příští. Hvězdy a planety jsou myslícími bytostmi, jako jsme my, jen jsou poněkud moudřejší. Mají své vášně a z těchto vášní se rodí jiné planety a hvězdy, ale také rostliny a zvířata. Planety se zdají být androgynními pro účely reprodukce, ale občas mají sexuální styk s jinými planetami. Aurora Borealis jsou paže Země vášnivě vztažené k Venuši. Fourier tráví hodně času výčtem různých druhů zvířat a rostlin, za které vděčíme Jupiteru, Slunci, Venuši atd. Smrt Phoebe (jinak známé jako Měsíc) hraje velkou roli v této astronomické fantazii. Phoebe, kterou poněkud drsně nazývá cadavre blafard (bledá mrtvola), zemřela na hnisavou horečku padesát let před Potopou. Byla to ve skutečnosti smrt Phoebe, co způsobilo potopu. Absence jejího příspěvku při posledním stvoření způsobila některé podivné mezery v druzích rostlin a zvířat, které by tady měly existovat. Konkrétně světu chybí jeden velmi speciální druh angreštu. Vnímavý čtenář se začne jistě domýšlet, jak má vzniknout anti-lev a anti-brouk. Je potřeba dalšího aktu stvoření, který se odehraje za příznivějších podmínek, při kterém vzniknou tato hodná zvířata. Tento akt bude značit přechod do Harmonie.¹⁰

Fourierova starost o lidské štěstí se neomezuje na to, co se stane v našich přechodných životech. Nevěří pouze v nesmrtelnost, ale také ve stěhování duší. Budeme se sem vracet znovu a znovu, a to je důvod, proč se musíme starat o to, co se zde stane. Je tedy důležité, aby toto byl svět, kam se stojí za to vracet. O všem je Fourier velmi podrobně a rozsáhle informován. Ví přesně, jak dlouho jsme po smrti pryč a kdy se zase vracíme. Ví přesně jak to, co děláme dnes, ovlivňuje životy těch, kteří čekají na návrat. To vše nám říká s nadbytkem absurdních detailů, které nemusí být tak vzrušující jako jeho popis milostného dramatu mezi planetami, ale obsahuje vyčerpávající množství informací, které se nedají zjistit nikde jinde.

Již dost o této fantastické stránce Fouriera. Tento úvod byl ovšem nezbytný zaprvé proto, že tyto extravagance nelze pominout jako trochu plevele, který roste mezi jinak zdravým obilím. Jsou integrální součástí Fouriera. Zadruhé čtenář by měl vědět dopředu, že může počítat s divokým překvapením.¹¹ Musíme ovšem připustit, že autor s nárokem na serióznost, který své poselství zarámuje do podobné struktury imaginací, sám sebe zatíží vážným handicapem. Je možné pominout výplody nadměrné představivosti a vybrat nějaké základní Fourierovy myšlenky, které by stály za seriózní analýzu?

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Œuvres Completes, díl 1, str. 285. Fourierovy Œuvres Completes tvoří šest tlustých svazků. Svazek 1. je Théorie des Quatre Mouvemens. Svazky 2-5 jsou věnovány Théorie de l’Unité Universelle, z nichž některé byly původně vydány pod jinými názvy. Svazek 6 obsahuje Le Nouveau Monde Industriel et Sociétaire. Œuvres Completes (vydané v letech 1841 až 1845) jsou ovšem velmi nekompletní. Mimo několika podstatných knih v nich chybí řada dalších svazků vydaných z Fourierových rukopisů a novinových článků. Nejvýraznějším opomenutím je La Fousse Industrie.
2) Œuvres Completes, díl 1, str. 29.
3) Fausse Industrie, str. G. 8.
4) Œuvres Completes, díl 3, str. 112-114.
5) Œuvres Completes, díl 3, str. 272.
6) Œuvres Completes, díl 1, str. 272.
7) Œuvres Completes, díl 1, str. 50. Čtenář, který má tu možnost, by se měl podívat na původní vydání z roku 1808, kdy vyšlo anonymně jako Théorie des Quatre Mouvemens et des Destinées Générales. Toto vydání se objevilo v Lipsku z toho důvodu, že Fourier neměl žádné spojení s Lipskem. Konkrétně graf zobrazující různé fáze historie kosmu je v „Lipském“ vydání uměleckým dílem, kdežto v sebraných spisech je to jen graf.
8) Œuvres Completes, díl 6, str. 448-449.
9) Œuvres Completes, díl 3, str. 322.
10) Fourierova „kosmologie“ je, jako vše ostatní, rozprostřena mezi jeho různými knihami, ale zahuštěnou podobu lze nalézt především v poznámce ve 4. díle Sebraných spisů, str. 241-268. Pravděpodobně nikde jinde není vměstnáno tolik informací na 28 stranách.
11) Ačkoliv ve Fourierovi lze najít téměř vše, čtenář by měl být varován, že se rozhodně nejedná o lehkou fikci, kterou může číst jako fantaskní román. A existují některé fikce, jejichž autorství je mylně Fourierovi přisuzováno. Například kniha, ve které lidem vyrostou oči na koncích tykadel. Ty jsou zlomyslnou satirou, a nikoliv autentickým dílem Fouriera.