Socialistická tradice (XX. část) - Robert Owen II.

Mises.cz: 15. července 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Dosud jsme se zabývali těmi aspekty Owenova učení, které více či méně plynou z jeho pohledu na člověka a vytváření lidského charakteru. Naši generaci pravděpodobně lépe osloví ty části jeho argumentace, které mají obecný humanitní charakter spíše než podivné úvahy o svobodě lidské vůle. Zde Owen projevuje skutečnou výmluvnost. Možná je pravdou, jak se říká, že Owen, který s přibývajícím věkem spisovatelsky upadal, měl dost sebereflexe, aby své dřívější spisy dal k revidování Francisi Placeovi. Když je advokátem spravedlnosti pro utlačované, a především, když se zastává malých dětí, tak se dotýká sentimentálních strun v lidských srdcích, které se dodnes rozechvějí. Navíc svůj argument zesiluje pozorováním, že se dobrota vyplácí. Nejznámější z těchto pasáží je naneštěstí příliš dlouhá, než abychom jí zde odcitovali celou. Je to jeho Addresss to the Superintendents of Manufactories, etc. Původně byla vydaná jako předmluva ke Třetí eseji v A New View of Society. Tady srovnává péči, jaká se věnuje údržbě strojů s péčí, která se věnuje lidem:

„Mnoho z vás má zkušenosti z vaší vlastní výrobní praxe, abyste viděli výhody dobře navrženého a dobře fungujícího strojního vybavení.

Zkušenost vám rovněž ukázala rozdíly ve výsledcích, když jsou mechanismy strojů dobře vyčištěné, naolejované a udržované oproti stavu, kdy jsou zanesené špínou a rzí a bez opatření, která by zabránila nežádoucímu tření…

Pokud má patřičná péče věnovaná neživým strojům tak blahodárné důsledky, což nelze očekávat obdobné důsledky, pokud budete stejnou péči věnovat živým strojům, které jsou daleko nádhernější konstrukcí?

Když získáte správné poznatky o lidech, o jejich podivuhodném mechanismu, o jejich schopnosti se přizpůsobit, když poznáte jejich patřičné motivace – uvědomíte si jejich skutečnou hodnotu a budete jim potom věnovat ještě větší pozornost než neživým strojům. Zjistíte, jak lehké je lidi patřičně vycvičit a řídit tak, aby vám to přineslo velké nárůsty peněžních zisků a zároveň z toho můžete mít velmi dobrý pocit…

… A když při těchto transakcích odhadujete ušetřený čas v minutách a vynakládáte peníze se šancí na zvýšení zisků v desetinách procent, proč neobrátit část pozornosti k úvaze o tom, jestli by se část vašeho času a kapitálu nevyplatilo obrátit ke zlepšení podmínek vašich lidí? Z vlastní zkušenosti vás mohu ujistit, že pokud vynaložíte peníze a čas tímto způsobem a dáte se vést skutečnými znalostmi, tak váš zisk nevzroste jen o pět, deset nebo patnáct procent z vynaloženého kapitálu, ale často o padesát nebo sto procent.“¹

Snad nám čtenář odpustí tuto dlouhou citaci, protože ukazuje to nejlepší z Owena kombinujícího filantropii s příslibem vysokých zisků. Když pojednává o dětské práci v Address to the British Master Manufacturers, tak je z jeho hlasu poznat tón spravedlivého rozhořčení, který je jinak cizí jeho charakteru i jeho principům. Apeluje na to, aby v továrnách nepracovaly děti mladší dvanácti let a argumentuje, že dítě, které začne pracovat v moc nízkém věku, je „podřadným nástrojem“:

„Myslím, že inteligentní otrokář by, už jen kvůli vlastnímu zisku, nezaměstnával své otroky v tak mladém věku ani na deset hodin denně. A víme, že rozumný sedlák nenažene předčasně do práce vlastní potomky, a když, tak je to z počátku jen mírná práce a na zdravém ovzduší. Ale děti, už v sedmi nebo osmi letech, jsou zaměstnány, spolu s mladými osobami a ženami všech věkových kategorií, čtrnáct nebo patnáct hodin denně na práci v budovách, kde ovzduší rozhodně nesvědčí lidskému životu.“² 

Z jeho apelů ke kolegům továrníkům zní další moderní tón. Je to apel na politiku vysokých mezd na základě argumentu, že je důležité vybudovat vysokou kupní sílu obecné populace. Už jen díky svým počtům budou pracující vždy tou největší třídou spotřebitelů všech produktů. Vysoké mzdy a obecná prosperita jdou ruku v ruce. Je v zájmu továrníků, aby jejich dělníci nebyli jen dobře placení, ale aby měli i čas a vzdělání na to, aby se z nich stali inteligentní zákazníci.³

---

Ačkoliv Owenovým výchozím bodem jsou tyto apely na kolegy továrníky, aby ve vlastním zájmu udělali správnou věc, tak nakonec dospívá k odsuzování celého „systému“ individualismu a volného podnikání, což lépe zapadá do socialistické tradice. Co se týče dělníků, ti byli přivedeni do „bodu skutečného útlaku.“ „Zaměstnavatelé na své zaměstnance hledí jako na pouhé nástroje zisku.“⁴ Také tepe do „slepé lakoty obchodu“. Celkem v souladu s teoriemi vykořisťování Owen popisuje vynálezy průmyslové revoluce a jejich dopady: „vytvořily velký agregát bohatství a daly ho do rukou hrstky, která, s jeho pomocí dále absorbuje bohatství vytvořené prací mnoha.“⁵ V důsledku toho se „masa populace stává pouhými otroky nevědomosti a zlovůle těchto monopolistů.“ O řadu let později Owen mluvil o „peníze vydělávajících, ale zdraví a štěstí ničících továrnách naší země.“⁶ Je jasné, že i v době, kdy byl součástí „systému“, tak se na něj díval jako vnější pozorovatel.

Z výše uvedeného je snadné přejít k Owenově kritice individualismu, ačkoliv tato otázka se prominentně řeší v souvislosti s jeho komunistickými návrhy. V raných spisech jsou nejjasnější pasáže v Report to the County of Lanark, kde doporučuje principy spolupráce. Zde kritizuje současné uspořádání společnosti jako „nanejvýš protispolečenské, nevhodné a iracionální, jaké by bylo možno vymyslet.“ Pak pokračuje:

„Z principu individuálního zájmu vzešly všechny sváry v lidstvu, nekonečné omyly a neplechy tříd, sekt, stran a národní antipatie, zuřivé a zlovolné vášně a všechny zločiny a bída, která dosud postihuje lidskou rasu.

Krátce řečeno, pokud existuje jedna identifikovatelná doktrína, která je více v rozporu s pravdou než jiné, je to tvrzení, že individuální zájem, jak je tento termín nyní chápán, je výhodnějším principem, na kterém by měl být založen systém společnosti, a funguje lépe pro dobro všech než princip jednoty a vzájemné spolupráce.“⁷

Ve svých implikacích existuje ještě extrémnější pasáž v jeho Londýnském proslovu z 21. srpna 1817, kde staví do kontrastu život v tom, čemu říká „chalupnický systém“, proti systému kompletní spolupráce. Maluje až groteskně přehnaný obrázek toho, co se stane, až budou mít lidé všechny věci společné, takže ani vdovství nebude tak hrozné, jak je teď. I když ten nejdražší umírá, „mají útěchu v jistotě toho… že zde mnoho, mnoho dalších zůstává.“ Jsou zde „tisíce a tisíce dalších připravených a ochotných nabídnout pomoc a útěchu.“ Ovšem když je láska k lidstvu tak rozptýlená, hrozí jí, že se stane vrtkavou. Oproti tomuto snu, kde jsou tisíce připraveny nabídnout pomoc, staví Owen kontrast opačných podmínek:

„Všichni jsou individualisté, chladní a neteční. Každý je nucen sobě věnovat tisíckrát větší péči, než by jinak bylo nutné, protože ho nevědomost společnosti postavila do přímé opozice k tisícům okolo něj.“⁸

Později začal Owen proklínat soukromé vlastnictví s plnokrevným zápalem, kterému se lze vyrovnat, ale těžko ho lze překonat: „Soukromé vlastnictví je jednou z největších demoralizujících a odporných sil, která povstala z lidských zákonů a je příčinou nespočetných zločinů a nespravedlnosti… Kvůli němu se člověk dívá na svého bližního jako na nepřítele, a právě ono vytváří obecnou podezřívavost k motivům a jednání cizinců i sousedů… Zlo soukromého vlastnictví se rozpíná do mnoha směrů.“⁹ Do těchto mnoha směrů je už zbytečné Owena následovat.

---

Naslouchali jsme Owenovým výtečným radám pro jeho kolegy továrníky. Je jen přirozené, že Owen, který byl Owenem, dával své bezplatné rady i druhé straně. Ty jsou ovšem méně výtečné a zajímají nás jen natolik, nakolik mohou osvětlit podivuhodné fungování Owenovy mysli. Nalezneme je v jeho An Address to the Working Classes z 29. dubna 1819. Ujišťuje dělníky, že „čas je již zralý“ – ale naneštěstí je tu jedna mocná překážka. Veškerá nelaskavost a hněv musí být odloženy. Jinými slovy, pracující třídy musí plně přijmout Owenovu doktrínu, že nikdo není zodpovědný za to, jaký je, a že proto nemůže existovat žádný racionální důvod pro hněv. Ani vůči největším utlačovatelům a nejhorším nepřátelům. Owen dělníkům předkládá své oblíbené kázání ve zhuštěné podobě:

„Nekonečné množství okolností, nad nimiž jste neměli sebemenší kontrolu, vás umístilo tam, kde jste, a učinilo z vás to, co jste. Stejně tak byli také vaši bližní formováni okolnostmi, které nemohli ovlivnit, aby se stali vašimi nepřáteli a krutými utlačovateli. Z hlediska spravedlnosti jim toto nelze přičítat k vině o nic více než vám. Jakkoliv opulentní je jejich zevnějšek, tento stav věcí jim působí často ještě větší trápení než vám.“¹⁰

Pokud by pracující měli nutkání násilně zbavit bohaté jejich moci, zisků a privilegií, „spor mezi bohatými a chudými by nikdy neměl konce.“ Owen se snaží představit pracujícím určitý druh víry, jako nezbytné podmínky toho, že den vykoupení je již blízko:

„Jste tedy připraveni podívat se na všechny své bližní, ty s mocí i ty bez ní, bohaté a chudé, učené a neučené, dobré a špatné, jako na stvoření formovaná výlučně okolnostmi jejich narození, a kteří jsou jací jsou z příčin, které vylučují jakoukoliv kontrolu z jejich strany nad vytvořením těch vlastností a kvalit, jimiž nyní disponují? Jestli nedokážete vidět a pochopit tuto pravdu, tak ještě nenastal čas pro vaše vysvobození z hlubin duchovní temnoty a fyzické bídy.“¹¹

Tento argument má být podložen zjištěním, že nyní jsme na prahu doby, kdy se chudí dokáží zbavit své chudoby, aniž by museli vzít majetky bohatým. V budoucnosti „ti nejméně obdaření členové společnosti zažijí největší podíl nekonečného a trvalého štěstí, kterého se dosud dostávalo jen těm nejšťastnějším.“ Jak je teď z Owenových principů zjevné, bohatí ve skutečnosti nejsou tak špatnou cháskou. Uvnitř trpí ještě více než chudí: „máme mít soucit, ne je obviňovat.“ Jako by to nestačilo, Owen dává své osobní záruky, že bohatí se také snaží o vytvoření slušnějšího světa:

„Musí vás uspokojit zjištění, že jsem od mnoha lidí z těch nejvyšších vrstev obdržel ty nejjasnější důkazy o tom, že nyní skutečně touží zlepšit váš úděl.“¹²

Člověk si představuje, jak asi „pracující třídy“ reagovaly na tuto podivuhodnou směs naivity, blahosklonnosti, filosofických obecností a až obtěžující smířlivosti. Alespoň takto můžeme porozumět bonmotu, že v rozhovoru s Owenem „jste ho nemohli rozčílit, ani sami zůstat v klidu.“¹³ 

---

Ve snaze o vykreslení obecného obrazu Owenova myšlenkového systému jsme poskytli množství citací, které se ve svém kontextu vztahují k jeho návrhu na zakládání komunitních osad – „paralelogramů“, jak byly nazývány se zamýšleným ostnem výsměchu. Není pochyb o tom, že Owen už od začátku považoval Nový Lanark za příklad, který lze aplikovat celonárodně a snil také o jeho celosvětovém rozšíření. Už v Druhém eseji v A New View of Society se táže, co brání tomu, aby takový systém byl okamžitě zaveden v celonárodní praxi?¹⁴ Argumenty pro jeho komunitní osady jsou poprvé rozpracovány v Report to the Committee for the Relief of the Manufacturing Poor (1817) a mají ústřední pozici v Report to the County of Lanark (1820). Později jsou stabilně zahrnuty do všech jeho dalších prací.

Na první pohled se Owenův „Plán“ jeví jako opatření k řešení nezaměstnanosti. Ve svých esejích se vyjádřil v tom smyslu, že hlavní povinností jakékoliv vlády, která pečuje o své poddané, je „poskytnout dostatek pracovních míst, která budou národu přinášet opravdový užitek, a kde mohou být okamžitě zaměstnáni všichni, kdo se přihlásí.“¹⁵ Řešení problému nezaměstnanosti bylo akutní v době, kdy Owen přišel se svou analýzou. Po Napoleonských válkách, kdy Británie pozastavila směnitelnost libry za zlato, se vracela ke zlatému krytí v původní paritě, což vystavilo hospodářství zvyklé na inflaci výraznému deflačnímu tlaku. Navíc byly dovozy jídla uměle zdražovány obilnými zákony. K těmto politickým okolnostem Owen připojuje obavy z nahrazování práce stroji. „Individuální zájem… zjistil, že mechanická práce je levnější než manuální práce. Pracovníci byli v důsledku toho propuštěni a práce ztrácela svoji hodnotu.“¹⁶ Byl to pokles hodnoty práce, kterému Owen navrhoval čelit svým Plánem. Pokud má být hodnota manuální práce obnovena, může toho být dosaženo jen zaměstnáním v zemědělství. Cílem je vytvářet „komunity omezené velikosti na principu sjednocení práce a výdajů, které budou mít základnu v zemědělství, a ve kterých by všichni měli mít vzájemný a společný zájem.“¹⁷ Na jiných místech ve Zprávě pro hrabství Lanark mluví o tom, že bylo vážnou chybou „oddělit pracujícího od výroby jeho potravin.“¹⁸ Pracující se tedy mají vrátit k půdě, ale mohou si k tomu přidružit ještě další podnikání. Osídlení v Owenově vizi jsou popsána jako „kombinované zemědělské a výrobní osady.“¹⁹ 

Tyto osady mají být z počátku financovány státem. Minimální osídlení v každé má být 300 „mužů, žen a dětí v přirozených počtech,“ a maximum by mělo být 2000. Owen označuje za ideální množství někde mezi 800 až 1200.²⁰ Obyvatelé mají žít ve velkých společných budovách uspořádaných do rovnoběžníků. Křídla budov pak mají svá různá využití, což Owen popisuje s množstvím detailů. Pitoreskní vyobrazení těchto ideálních osídlení se vyskytuje v dobové literatuře na mnoha místech. Jsou to očividně bratranci Falanstér, ačkoliv Owen, kterého Fouriér iritoval, nikdy nepřiznal tuto příbuznost. O úspěchu těchto osad Owen nikdy neměl jakékoliv pochybnosti. Tvrdil, že s rozšiřujícími se možnostmi výroby bude možné „saturovat svět bohatstvím.“²¹ Ovšem kvůli neschopnému vedení „uprostřed těch nejhojnějších prostředků k tvorbě bohatství, žije většina v chudobě nebo v nebezpečí těch negativních dopadů, jaké má chudoba na druhé.“²²

Owen nabízí další dvě rady, jak zvýšit prosperitu. První zní, že bychom v zemědělství měli opustit pluh a vrátit se k práci rýčem.²³ Můžeme pochybovat, že z Owena mluvila nějaká zemědělská zkušenost, ale to mu nezabránilo velmi obšírně psát o výhodách rýče jako hlavního zemědělského nástroje. S pomocí rýče může Británie a Irsko komfortně uživit populaci vysoce převyšující sto milionů. Oproti tomu s pluhem se zdá, že jsou ostrovy již vysoce přelidněné. Na Owenovo vášnivé doporučování rýče lze hledět jako na výsledek úvahy, že v jeho ideálních komunitních osadách bude mít zemědělství formu rozsáhlejšího zahradničení.

Druhá rada se týká zásadnějšího problému, kterým je používání peněz a vytvoření nového standardu hodnoty. Ten má „uvolnit stavidla prosperity v zemi.“²⁴ Můžeme mít obavy, že Owen nebyl zrovna odborníkem na měnu – a kdo jím je? – a pohled na jeho argumentaci vyvolá ve čtenářově mysli slabý odraz zmatků, do kterých se Owen v této oblasti propadl. Po teoretické stránce si můžeme všimnout, jak zde Owen podává ruku – ale třesoucí se ruku – Ricardově a Marxově pracovní teorii. Co se týče historie a praxe, tak je to základ fiaska, kterým se stala National Equitable Labour Exchange.²⁵

Rozdíl mezi Owenem a Ricardem je v tom, že zatímco Ricardo vysvětloval tržní ceny komodit jako součet pracovních nákladů vyjádřitelný v hodinách práce, tak Owen si na určité úrovni uvědomoval, že v praxi se komodity mezi sebou na trzích nevyměňují za svoje pracovní náklady. V ideálním světě by se však měly takto vyměňovat, protože „přirozeným standardem hodnoty je v principu lidská práce neboli kombinace manuálního a duševního úsilí lidí povolaných k akci.“²⁶ Očividně jedním z problémů pracovního standardu hodnoty je, jak dohromady sečíst fyzickou a duševní práci. Bylo by pravděpodobně neřešitelným úkolem zkoumat, kolik úsilí stálo básníka napsat milostný sonet. Aby se z pracovní doby mohl stát standard hodnoty, tak je nutné, říká Owen, stanovit množství práce v každém předmětu, který je prodáván nebo kupován.²⁷ Všechny věci by se poté měly směňovat za své „primární náklady.“ Trapným faktem je, jak ukázala zkušenost s National Equitable Labour Exchange, že nikdo nemůže zaručit, že široká veřejnost bude ochotná vyměňovat věci v takto stanovených poměrech. Pak se nevyhnutelně děje to, že při stanovování nominálního množství pracovních hodin, které údajně vešly do vytvoření konkrétního artiklu, kalkulující bere vědomě nebo nevědomě v úvahu dění na běžném trhu, kde se obchoduje za peněžní ceny. Owen, ačkoliv zde opět selhal, zůstal alespoň do konce života věrný přesvědčení, že peníze, jak je známe, jsou zlem. O hodně později prohlásil, že pokud nedokážeme očistit své mysli od této šílené peněžní záhady, tak je nemožné, aby svět byl něčím jiným než velkým blázincem.²⁸ V pozdější fázi života bylo jeho aspirací propagovat zavedení státních papírových peněz.²⁹

Vytvořeny za pomocí rýčů a nového standardu směny se budou komunitní osady množit, až ke svému obrazu přetvoří celý svět. Tato naivní vize, která ovládala řadu snílků, nám může znovu připomenout Fourierovu víru v triumfální rozšíření Falanstér. Možná je však podobnější jistotě Louise Blanca v to, že konkurence bude poražena konkurencí a poraženým kapitalistům nezbude nic jiného než se nechat zaměstnat v národních dílnách. Nejen, že se ukáže, že tyto nové osady jsou produktivnější než jiné formy podniků, protože ty jsou „mizerně ponižujíc퓳⁰ Ale chudí, pro které tyto nové projekty byly vymyšleny v první řadě, se tak materiálně vyšvihnou, že jim bývalí bohatí budou závidět.³¹ Žádný div, že Owen mohl říci, že jeho nejvyšší ambicí je stát se řadovým členem jedné z těchto šťastných obcí.³² Nebo tvrdit s neobvyklým elánem, že „stavět se na odpor proti tomuto plánu v jakékoliv části světa bude nyní stejně zbytečné, jako by pro člověka bylo pokoušet se svou titěrnou snahou zabránit, aby na zemi dopadaly sluneční paprsky.“³³

Owen je docela vágní v tom, jak by jeho paralelogramy měly být vedeny. Možná je podstatou jeho snů, že svého účinku dosáhnou spíše skrze obecný dojem než konzistentním popisem všedních provozních detailů. Osady mají být řízeny výbory a členství ve výborech bude podmíněno dosažením určitého věku. V podstatě se ovšem mají řídit samy, takže v určitém smyslu se znovu vracíme ke Godwinovi: „V krátké době snadnost, se kterou budou tyto asociace postupovat ve všech svých operacích, bude taková, že úloha vládnout se stane pouhou rekreací.“³⁴ S přibývajícími lety tento sen nabýval na rozměrech a Owen začal prohlašovat, že jeho obce se stanou „bezprostředním nástrojem Boha, aby uvedly do praxe zákony Univerzální tvůrčí síly.“³⁵ Jeho fantazie a vynalézavost se pak vydává na podivné výlety do konstitučního práva. Existoval jeden strašák, kterému Owen nechtěl dovolit, aby zastínil jeho vizi proměny světa prostřednictvím paralelogramů. Tím byl malthusiánský démon přelidnění, který číhal na cestě k jeho pozemskému ráji. Owen za žádnou cenu nechce připustit platnost Malthusových argumentů. V poznámce, která se sice netýká samotné podstaty věci, ale do jisté míry se k ní přibližuje, říká: „(Malthus) nám nepověděl, o kolik více potravin dokáže vyprodukovat inteligentní a pracovitý lid ze stejné půdy, jako lid nevědomý a špatně vedený.“³⁶ I když nepřijmeme jeho tvrzení, že tento poměr je nekonečno k jedné, jde tato trefná poznámka více k jádru věci než jeho obecná poznámka, že „každý jedinec si na svět přináší prostředky… dostatečné k tomu, aby si zajistil potraviny rovnající se desetinásobku jeho spotřeby.“³⁷ Ještě explicitněji se vyjadřuje v jednom ze svých pozdějších spisů, kde v podstatě říká, že tato Malthusovská otázka nevyvstane, dokud nebude celý zemský povrch pokrytý paralelogramy. Pokud taková doba někdy přijde, obyvatelstvo světa (po dlouhém působení Owenovského systému vzdělávání) bude „vysoce inteligentní a racionální“ a bude tak mnohem lépe vědět, jak problém překonat než současná iracionální generace. Ale klást si takové otázky v současné době, kdy Země je ještě pustá a nezalidněná, je „jednou z tisíců šíleností, jimiž je současná generace postižena“.³⁸ Stejně jako břemeno národního dluhu ve staromódních finančních vědách, odpovědnost je převalena na budoucí generace. Základním předpokladem opravňujícím toto odsunutí je, že komunitní osady se budou nezadržitelně šířit přes písky Sahary, temné bažiny Amazonského pralesa a náhorní planiny Tibetu, než bude nutné hledat řešení.

---

Možná není vhodné v daném rámci dále rozvíjet prezentaci názorů Roberta Owena. Jeho názory na manželství jsou mimo náš záběr. Je ještě jeden bod, kde se blíží Godwinovi. Názory na náboženství mají určitou relevanci, protože podtrhují jeho nepřátelství vůči veškerým ortodoxiím světa. Jeho pohled byl, že všechna velká náboženství dělají zásadní chybu, že člověka činí odpovědným za zformování svého charakteru, a podle toho následně trestají nebo odměňují. Provinila se tedy tím, co bylo v Owenových očích podstatou všech herezí a byla spoutána s „principem zla.“ Na větším plátně by bylo zajímavé ilustrovat Owenovu nechuť k politické práci a agitaci a jeho nedůvěru v politiku jako takovou. Ačkoliv druhá polovina jeho života se vyznačovala sérií nezdarů a končila na mělčinách velmi podivného typu spiritualismu, je faktem, že Owen byl jedním z velkých vlivů devatenáctého století. Jinak vyjádřeno, zasel svá ideová semena. Obyčejní lidé se mohou znovu podívat na zázraky Nového Lanarku jako na vrcholné Owenovo dílo, které ve dnech průmyslové revoluce ukázalo, čeho může dosáhnout láska a podivné principy pro regeneraci upadlé komunity. I když se druhá polovina jeho života nevyznačovala velkými úspěchy, je Owenův život pamětihodný, ačkoliv není unikátní. Je člověkem, který dosáhl bohatství a úspěchu. Následně je odhodil, aby se pokusil svým bližním přinést ještě větší spásu: „Blaze bohatému, který zůstává bez úhony a za zlatem se nepachtí. Kdo je takový? Ať mu blahořečíme. Vykonal svému lidu podivuhodné činy“ (Kniha Sírachovcova, 31:8).

Dodatek: Socialismus v Nové Harmonii

Městečko Harmonie v Indianě bylo založeno v roce 1814 náboženskou skupinou německých přistěhovalců, kterým se říkalo „Harmonisté“ nebo „Rappité“ (podle jejich vůdce George Rappa). Stejně jako řada dalších sekt té doby, věřili v brzký druhý příchod Krista a snažili se dosáhnout dokonalosti v komunitním životě před tím, než přijde vládnout Zemi. Jejich komuna existovala celkem stabilně jedno desetiletí.

Původní Harmonisté založili svou osadu v Pensylvánii. Rostoucí populace a neshody s místními je přiměly přesunout se na západ do Indiany blíže k hranici civilizace. O desetiletí později se stěhovali znovu, tentokrát do údolí řeky Ohio, kde svou novou komunitu nazvali Ekonomie. Harmonisté na počátku roku 1825 prodali svou půdu a budovy v Indianě Robertu Owenovi za 150 000 dolarů. Ten osadu přejmenoval na Novou Harmonii a pokusil se v ní vytvořit sekulární modelovou komunitu založenou na jeho socialistických a pokrokových názorech. Nová Harmonie měla například první koedukovanou veřejnou školu a jednu z prvních odborných škol v USA.

Owenova vize přilákala do Nové Harmonie přes tisíc lidí, kteří byli dosti nesourodou směsí. Owen rozšiřoval své pozvánky docela volně. Bylo zde mnoho talentovaných a vzdělaných idealistů – obzvláště z oblasti přírodních věd, především geologie. Ale byli přítomni také prakticky nepoužitelní radikálové, líní teoretici (jak to popsal jeden z Owenových synů) a černí pasažéři. Owen byl nepřátelský k „organizovaným náboženstvím“, a tak jeho komunita měla být z náboženského hlediska agnostická, heterogenní a sekulární.

Vláda v Nové Harmonii byla svěřena sedmičlenné městské radě – tři členové byli volení a čtyři jmenovaní Owenem. Ten si tak zachovával nad projektem zdánlivou kontrolu. Owenem zavedená ústava povolovala soukromé vlastnictví pouze osobních věcí, kdežto u výrobních prostředků vyhrazovala komunální vlastnické právo. Osadníci měli možnost investovat do městského kapitálu a pracovat v městských obchodech. O rok později byla ústava změněna a byly v ní nově na osadníky uvaleny pracovní povinnosti podle věku. Ovšem tyto změny nebyly dostatečné, protože motivace k produkci nadále byla minimální.

Dalším problémem bylo, že Owen netrávil v Nové Harmonii mnoho času. Místo toho se věnoval její propagaci, získávání nových rekrutů a nového kapitálu. Owen byl efektivní v tom, že se mu dostalo audiencí u nejmocnějších lidí té doby v USA a Evropě. Oslovil Kongres USA a osobně mluvil během svého života s pěti prezidenty. Rozpoutal první závažnou debatu o socialismu v USA a nejspíš byl také prvním, kdo termín „socialismus“ použil v tisku. To ovšem znamenalo, že v Harmonii chybělo jeho aktivní vedení, které mohlo být při řešení některých problémů rozhodující.

Owen a jeho partner William Maclure z velké míry subvencovali provoz Nové Harmonie. Z počátku to vypadalo, že experiment má všechny klíčové předpoklady úspěchu: podařilo se přilákat chytré a vzdělané lidi, byl zde robustní idealismus i velké finanční zdroje. Kamenem úrazu se stala struktura motivací v Nové Harmonii. Skoro nic se zde neprodukovalo. Spory o to, jakým způsobem rozdělit Owenovi a Maclureovi peníze, vedly k vnitřním konfliktům, a nakonec v roce 1827 k rozpadu celého projektu. Owen musel rozprodat veškeré nemovitosti a obchodní podniky různým lidem. V červnu 1827 se vrátil do Evropy, kde doufal, že nalezne úrodnější půdu pro svoje experimenty. Lidé v Nové Harmonii žili dále, ale už podle stejných pravidel, jako v každém jiném městě. Fáze sociálního experimentu byla ukončena.

Owenovi synové po neúspěchu Nové Harmonie zůstali v USA a měli úspěšné kariéry. Robert Dale Owen (1801-1877) se stal poslancem federálního Kongresu v letech 1843-47. Úspěšně předložil zákon, kterým byl založen Smithsoniánský Institut. V letech 1853-58 byl velvyslancem USA v Neapoli.  David Dale Owen (1807-1860) se stal předním geologem a vedl geologické průzkumy v Indianě, Kentucky, Arkansasu, Wisconsinu, Iowě a Minnesotě. Výsledky průzkumů shrnul do jedenácti svazků popisujících strukturální geologii a paleontologii amerického středozápadu. Richard Owen (1810-1890) se stal profesorem geologie na Indiana University a později rektorem (prezidentem) Purdue University.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) A New View of Society, (Everyman), str. 8-9.
2) Address to the British Master Manufacturers (Everyman), str. 142.
3) Address to the British Master Manufacturers (Everyman), str. 143-144.
4) Observations on the Effect of the Manufacturing System (Everyman), str. 121.
5) Report to the County of Lanark (Everyman), str. 266.
6) Manifesto of Robert Owen.
7) Report to the County of Lanark (Everyman), str. 269.
8) Address of 21st August, 1817 (Everyman), str. 215.
9) Revolution in Mind and Practice, str. 111.
10) An Address to the Working Classes (Everyman), str. 149.
11) An Address to the Working Classes (Everyman), str. 150-151.
12) An Address to the Working Classes (Everyman), str. 153.
13) Owenovo nevyžádané svědectví o dobromyslnosti jeho kolegů továrníků můžeme srovnat s podobnými tvrzeními Charlese Kigsleyho (1854), který mluvil za křesťanské socialisty: „Není pochyb o tom, že majetné třídy čelily od roku 1848 sociálním otázkám s poctivostí a dobrou vůlí, která nemá obdoby od doby Tudorovců. Stovky a tisíce gentlemanů a dam ve Velké Británii dnes říká: „Ukažte nám, jak máme být k dělníkům spravedliví a my to uděláme bez ohledu na náklady.“ Nemusí mít vždy pravdu (ačkoliv obecně ji mají) ve své koncepci toho, co je potřeba udělat, ale jejich cíle jsou dobré a spravedlivé a k této věci se hlásí stále větší počty. Láska ke spravedlnosti a milosrdenství k chudým se šíří rychleji než kdy dříve v jakémkoliv národu na zemi. Pokud si někdo stále představuje majetné jako třídu, jako nepřátele těch, které zaměstnávají, jako lidi, kteří si přejí jejich zotročení a nevědomost, tak si myslím, že takový člověk je lhář a dítě ďábla, které koná staré dílo svého otce. Pomlouvá a zasívá rozkol mezi lidmi. (Předmluva k Alton Locke).
14) A New View of Society, Druhá esej (Everyman), str. 36.
15) A New View of Society, Druhá esej (Everyman), str. 86.
16) Report to the Committee for the Relief of the Manufacturing Poor, str. 157, Address of 21st August, 1817, str. 211.
17) A Catechism of the New View of Society (Everyman), str. 175, 180.
18) Report to the County of Lanark, str. 266.
19) A Catechism of the New View of Society (Everyman), str. 180.
20) Report to the County of Lanark, část III: detaily plánu, str. 264.
21) Report to the County of Lanark, str. 247.
22) Report to the County of Lanark, str. 270.
23) Report to the County of Lanark, str. 259.
24) Report to the County of Lanark, str. 248.
25) Národní spravedlivá pracovní burza byla Owenem založená v roce 1832 a fungovala do roku 1834. Owen chtěl jejím prostřednictvím stimulovat vznik samosprávných družstevních-odborových dílen, které by si své výrobky navzájem směňovaly prostřednictvím poukázek na odpracovaný čas. To mělo zamezit spekulaci a
26) Report to the County of Lanark, str. 250.
27) Report to the County of Lanark, str. 262.
28) Revolution in Mind and Practice, str. 35.
29) Revolution in Mind and Practice, str. 53.
30) A Catechism of the New View of Society (Everyman), str. 181.
31) Further Development of the Plan, etc. (Everyman), str. 231-232.
32) Address of 14th August, 1817.
33) Further Development of the Plan, etc. (Everyman), str. 232.
34) Report to the County of Lanark, str. 287.
35) Revolution in Mind and Practice, str. 72.
36) A New View of Society, Čtvrtá esej (Everyman), str. 85.
37) A Catechism of the New View of Society (Everyman), str. 181-182.
38) Revolution in Mind and Practice, str. 122.