Socialistická tradice (XXIV. část) - P. J. Proudhon (3. část)

Mises.cz: 19. srpna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

V pojednání o autorovi, který byl tak plný protikladů jako Proudhon, a který navíc debatoval o veškerých aspektech všech politických a filozofických otázek, jakýkoliv pokus vybrat to zásadní, co lze vtěsnat do několika stránek, nevyhnutelně vede k zanedbání řady úvah, které by mohly být zajímavé samy o sobě, ale jsou méně významné v přehledu o Proudhonově díle. Proto poskytneme reference k několika bodům, které jsme na předchozích stranách mohli opomenout, a které mohou posloužit jako doplnění celkového obrazu.

První je otázka ekonomické hodnoty, kde Proudhon tápe více než většina jiných autorů. Spravedlnost, hlavní charakteristika Système mutuelliste, bude pokulhávat, pokud nebudeme schopni správně stanovit hodnotu.¹ V hlavních bodech je reprezentantem hodnoty pracovní teorie, což je ortodoxní a nepřekvapivé. Práce určuje hodnotu a množství hodnoty se měří pracovní dobou.² Vše komplikuje zvláštní představa, že hodnota musí být nějakým způsobem constituée (ustavena).³ K tomu zatím došlo jen u zlata a stříbra. Protože Proudhon je v tomto ohledu dosti kryptický, můžeme citovat jeho vlastní slova, aby se každý mohl pokusit je interpretovat podle svých představ: „Or, ce que nul n’a remarqué, c’est que de toutes les marchandises, l’or et l’argent sont les premières dont la valeur soit arrivée a sa constitution.“⁴ (Nikdo si nevšiml, že zlato a stříbro byly ze všech komodit první, jejichž hodnota dosáhla svého ustavení). Z hlediska obecného principu spravedlnost vyžaduje, aby se každý produkt vyměňoval za jiný produkt v tom poměru, v jakém jsou úsilí a náklady na jejich získání.⁵ To je srozumitelné nebo alespoň povědomé, i když praktické obtíže přímo bijí do očí. Proudhon pochopitelně v důsledku navrhuje propracovaný systém cenových kontrol. Velmi naivně říká, že la vente à prix fixe (prodej za pevnou cenu) je důstojnější než la vente à marchandage (výhodný prodej). Pokud budeme všichni prodávat za fixní ceny, tak budeme mít vzájemnost.⁶ Kdo v Proudhonově světě bude stanovovat fixní ceny zůstává záhadou. Pokud nějaká autorita, tak budeme znovu úpět pod vládní tyranií. Pokud „zákon nabídky a poptávky“, tak zůstaneme v džungli nespravedlnosti.

Již jsme mluvili o rovnosti, která od prvních Proudhonových knih figurovala jako nutná podmínka svobody.⁷ Rovnost byla obecně pro Proudhona zjevením spravedlnosti. Přesto existuje zvláštní napětí mezi jeho abstraktní láskou k rovnosti a individualistickým instinktem, který by diktoval, ať má nejlepší z prodavačů největší počet zákazníků. V egalitářských momentech se snaží přesvědčit sám sebe proti všem důkazům o opaku, že lidé ve skutečnosti jsou stejní a jejich rovnost je přírodním zákonem. Tvrdí, že společenský pokrok vede k tomu, že všichni si budeme stále více podobní a nastane stále větší rovnost v talentu i znalostech. Geniální člověk je zkrátka ten, kterému okolnosti umožnily pracovat, myslet a analyzovat, kdežto hlupák jen dovolil, aby jeho inteligence byla zabita jeho netečností.⁸ To je asi značné zjednodušení psychologické problematiky. Navíc je velmi odvážné argumentovat, že by rovnost byla přírodním zákonem. Počet dní v roce je stejný, takže roky jsou stejné. Množství srážek v jednotlivých letech je plus mínus podobné. Rovnost vládne oceánům, kde se příliv střídá s odlivem s pravidelností kyvadla. List je jako list, květina jako květina. Nerovnost se nerodí z podstaty věcí, ale z „prostředí.“⁹ Nikdo jiný dozajista nevymýšlel tak fantastické argumenty pro rovnost lidí.

Možná ještě zvláštnější než Proudhonova touha, aby lidé byli stejní, je jeho paradoxní apologetika války. V jedné z nejzvrácenějších knih, La Guerre et la Paix, se Proudhon na 800 stranách odhaluje jako zapálený obhájce „le droit de la force“ (práva silnějšího). Válku představuje jako náboženské zjevení ideálu spravedlnosti. Sice před vyčerpáním tématu stačil naznačit, že válka, stejně jako náboženství, bude tím, co lidstvo nakonec přeroste.¹⁰ Efekt celého svazku ovšem budí dojem pruského entuziasmu pro válku jako takovou. Válka je chválena jako nástroj velkého vyrovnání všech věcí a rovnosti lze nakonec dosáhnout eliminací slabých stejně jako humánnějšími metodami. Podobné to bylo s jeho přístupem k podřadným rasám, protože navzdory své oddanosti rovnosti, připouštěl, že takové rasy existují. Jsou zde „races mal nées ou abâtardies,“ (špatně narozené nebo bastardizované rasy), jejichž podřadnost bude ještě jasnější po jakémkoliv pokusu je vzdělat. Řešením je „et finirot par s’éteindre“ (nakonec vymřou). „L’EGALITE OU LA MORT!“ vykřikuje kapitálkami, takový je zákon revoluce. Je to ozvěna Babeufa, ale s novým významem. Rovnosti může nyní být dosaženo také vyhlazením podřadných.¹¹

Proudhonovo egalitářství má ještě jednu významnou výjimku. Většina raných utopických socialistů byli feministé hlásající ženskou rovnost a usilující o ženskou emancipaci. Proudhon je naprostým opakem. Pro něj je žena podřadnou bytostí, která by měla zůstat na svém místě (což je u plotny). O ženách píše téměř jako adolescent, který se ještě nezotavil z prvního milostného traumatu a prchá před nebezpečím příliš velkým na to, aby mu čelil. Stejně jako u Fouriéra můžeme mít podezření, že trpí psychologickým komplexem pramenícím z vlastní negativní zkušenosti. Na okraj poznamenává, že den, kdy jeho žena dostane volební právo, bude dnem jeho rozvodu.¹² A člověk má dojem, že tady uvádí tezi, ke které neexistuje žádná antiteze. Když to srovnáme s Thompsonem, Fouriérem, Godwinem a mnoha dalšími, toto kompletní zapření ženských práv je podivné – ale možná, že není tak moc podivné. Pro žádného jiného socialistu neznamenala posvátnost domova a rodiny tolik. Nikdo jiný nebyl tak odpuzován návrhy na volnou lásku (právě proto nesnesl komunisty). Nikdo jiný tak zapáleně nepropagoval ctnost nekompromisní manželské věrnosti jako Proudhon. Komunismus se mohl hodit prostitutkám nebo jeptiškám, ale nebylo to nic pro matky od rodin.¹³ Domov byl pro Proudhona vším, základní buňkou v organismu společnosti, kde vládla a měla vládnout otcovská autorita. To je morálka přísného a puritánského venkovana.¹⁴

Nakonec uvedeme ještě jeden bod, který leží mimo naší hlavní cestu. Proudhon byl samozřejmě protináboženský, nebo alespoň antiklerikální a anti-křesťanský. Koneckonců proslavil frázi „Dieu, c’est le mal“. A ti, kdo hledají, najdou ještě další podobné výroky. Tlustá kniha De la Justice dans la Révolution et dans l’Eglise je přerostlým antiklerikálním pamfletem, jehož tématem je, že spravedlnost lze čekat od revoluce, nikoliv od církve. Podstatná část eseje De la Création de l’Orde dans l’Humanité je věnována důkazu, že náboženství nepřeje vědě a pokroku a prokázání tvrzení, že „l’homme est destiné à vivre sans religion“¹⁵ (člověk je předurčen k životu bez náboženství). Nebudeme se zabývat Proudhonovou teologií (pokud to lze tak nazvat). Je zajímavé si povšimnout protináboženského založení anarchistické části raných socialistů. Godwinova kritika náboženství byla založena na faktu, že náboženství a obzvláště křesťanství učí poslušnosti a podřízení, zatímco první přikázání morálky zní neposlouchat. Owen měl problémy s náboženstvím, protože všechna náboženství činí člověka odpovědným za to, jaký je, zatímco naše charaktery byly vytvořeny okolnostmi. Proudhon byl antiklerikální, protože církev z jeho pohledu prosazovala nespravedlnost jak v širším, tak v užším smyslu, podle jeho vlastní definice. Pokud vyjdeme z Proudhonovy definice spravedlnosti jako respektu k lidské důstojnosti v sobě a v druhých, tak je Proudhonův antiklerikální impuls jasný. Církev se v jeho očích snaží, abychom sebou opovrhovali a viděli v sobě především chybující hříšníky. První princip křesťanství je podle něj „la condemnation du moi humain, le mépris de la personne, le viol de la conscience“ (odsouzení lidského ega, pohrdání jednotlivcem, porušování svědomí). Základním předpokladem je, že přirozený stav člověka je stav hříchu.¹⁶ To je kořenem nespravedlnosti. Je to podobné jako u Saint-Simona, který se v podstatě zřekl doktríny prvotního hříchu a všech jejích implikací, a to z jednoho prostého důvodu. Na rozdíl od sv. Pavla nepovažoval sebe nebo své bližní za nějaké pozoruhodné hříšníky.

---

Opustíme nyní Proudhona, nejkomplikovanější ze všech větších postav v historii socialismu. Matoucí svou osobou stejně jako všemi očividnými rozpory ve svých dílech. Byl účastníkem nekonečných bitev, když byl ozbrojen svým perem, ale hořkost a žluč byly jen v tomto peru, a nikoliv v srdci. Osobně byl nejprostším a nejméně urážlivým z lidí. Strohý a nezkorumpovatelný – pokud by mu to nebylo proti srsti, dalo by se dokonce napsat, že vedl bohabojný život. Ty nejdojemnější stránky v Proudhonovi – stránky se skutečnou výmluvností – jsou stránky popisující jeho mládí jako pasáčka dobytka.¹⁷ V srdci zůstal venkovanem a měl ctnosti a omezení venkovského typu. Pokud by mu byl osud více nakloněn, udělal by z něj venkovského patriarchu chovajícího trpělivý a klidný dobytek spolu s trpělivou a povolnou manželkou. Žili by obklopeni dětmi a vnoučaty, jak plní řádně svoje úkoly. To, co si Proudhon přál, byly vesnice individualistických sedláků, osvobozené od pokušení velkého bohatství, se ženami trávícími svůj čas u plotny. Také „obroušení zubu lichvy, aby už tolik nekousal“ a národní banku, která by půjčovala za jednu osminu procenta. Reybaud popisuje Owena jako spojení, ve kterém se Abrahám diví, jak se dostal do spolku s Babeufem. Tento popis sedí mnohem více na Proudhona.

Dodatek: Debata mezi Proudhonem a Bastiatem

Debata vznikla jako reakce na Bastiatovy publikace Kapitál a úrok a Co jsou peníze. Původní reakci napsal v dopise Bastiatovi redaktor Proudhonova periodika Le Voix du Peuple, Charles-Francois Chéve. Záhy se do věci vložil samotný Proudhon, který měl pocit, že dokáže lépe než jeho spolupracovník argumentovat proti Bastiatově obhajobě úroku a zároveň nabídl Bastiatovi možnost veřejné debaty na stránkách Le Voix du Peuple. Mezi 22. říjnem 1849 a 7. dubnem 1850 došlo mezi Bastiatem a Proudhonem k výměně 14 dopisů, které byly oběma stranami publikovány. V únoru 1850 však Proudhon debatu utnul a na poslední Bastiatův dopis v dubnu neodpověděl.

Výňatek z Bastiatova dopisu z 26. listopadu 1849 nám poslouží jako vhodná ukázka, jak frustrující byla pro současníky debata s Proudhonovou hegeliánskou dialektikou:

„Pane – položil jste mi sedm otázek. Zapomínáte, že se v současné době zabýváme pouze jednou:

Je úrok z kapitálu legitimní?

Tato otázka je velmi bouřlivá a tuto bouři je třeba utišit. Když jsem přijal upřímnou pohostinnost vašich novin, neuvažoval jsem o rozboru všech možných druhů úvěru, které dokáže plodná mysl socialistů vymyslet. Ptají se mě, zda je úrok, který je součástí ceny všech věcí, vykořisťováním. Zda se v důsledku jeho existence svět dělí na zloděje kapitalisty a okrádané dělníky. Já si to nemyslím, ale jsou jiní, kteří si to myslí. Rozhodnout, zda mám pravdu já, nebo oni, znamená rozhodnout, zda budoucnost, která čeká naší drahou zemi, je mír, nebo krvavá a nevyhnutelná občanská válka. Tato otázka si tedy zaslouží vážnou pozornost.

Shodněme se na následujícím výchozím bodu. Naše debata by se měla omezit na zničení osudných omylů a nebezpečných předsudků, které nyní naplňují mysl mas. Měli bychom lidem ukazovat kapitál nikoli jako chamtivého parazita, ale jako přátelskou a plodnou sílu. Měli bychom jim ukázat – a zde téměř cituji vaše vlastní slova – jak se akumuluje díky aktivitě, pořádku, hospodárnosti, prozíravosti, dělbě práce, míru a veřejné bezpečnosti. Jak se díky svobodě rozděluje mezi všechny třídy; jak se stále více dostává na dosah všem díky rostoucí umírněnosti svých nároků na odměnu; a konečně, jak zbavuje lidstvo břemena únavy a tyranie nedostatku.

Ale jak se vůbec můžeme dostat k názorům na sociální problém, když na první otázku: „Je úrok z kapitálu legitimní?“ odpovídáte: ANO a NE zároveň?

ANO; protože „je pravda, že půjčka je služba, a protože každá služba má svou hodnotu. V důsledku toho má ze své podstaty nárok na odměnu. Z toho plyne, že půjčka by měla mít svou cenu, že by měla přinést úrok.“

NE; protože "půjčka díky úroku, který z ní plyne, přináší zisk, který umožňuje kapitalistovi žít bez práce. A žít bez práce je v politické i morální ekonomii rozporuplné, nemožné."

ANO; protože "zásadní popření úroku podle našeho názoru nenarušuje v principu právo, které dává vzniknout úroku. Skutečným problémem, který před námi stojí, není zjistit, zda má lichva ospravedlnění pro svou existenci; v tomto bodě souhlasíme s ekonomy."

NE; protože „spolu s křesťanstvím a Biblí popíráme legitimitu půjček na úrok per se.“

ANO; protože „lichva jako nezbytná instituce byla zkrátka nástrojem rovnosti a pokroku.“

NE, protože „vše, co je při vracení půjčky dáno nad rámec půjčky, je lichvou, krádeží.“

Nakonec ANO a NE, protože „socialismus si neklade za cíl obrátit na víru ani jednu stranu: ani církev, která popírá úrok, ani politickou ekonomii, která ho podporuje, zvláště když je přesvědčen, že obě mají pravdu.“

Někteří tvrdí, že pan Proudhon si tyto kontradikce vymýšlí jako intelektuální zábavu. Jiní říkají, že jsou to jen výstřely z pistole, které pan Proudhon vypálí na ulici, aby přilákal veřejnost k oknům. Pokud jde o mne, tak protože vím, že stejný postup uplatňujete u všech témat – svobody, vlastnictví, konkurence, strojů, náboženství – tak je pokládám za upřímné a seriózní koncepce ve vaší mysli.

Ale pane, myslíte si, že vás lidé mohou následovat do vašeho labyrintu antinomií? Jejich mysl nebyla školena na červotoči prolezlých lavicích Sorbony. Slavné rčení Quidqid dixeris argumentabor, ergo vero contra (cokoliv řeknete, budu tvrdit opak) se nehodí pro jejich prosté způsoby. Přejí si přijít věcem na kloub. Instinktivně cítí, že až na to přijdou, tak to bude buď ano nebo ne, ale nemůže to být obojí dohromady. Abychom se vrátili k tématu, které se nás bezprostředně týká, řeknou vám: Úrok musí být dozajista buď legitimní, nebo nelegitimní, spravedlivý nebo nespravedlivý, od Boha nebo od Satana, vlastnictvím nebo krádeží. Kontradikci je velmi obtížné akceptovat i pro jemný intelekt učenců, natož pro lid.“

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Contradictions Economiques, díl 1, str. 51.
2) Contradictions Economiques, díl 1, str. 60.
3) Contradictions Economiques, díl 1, str. 64.
4) Contradictions Economiques, díl 1, str. 69.
5) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 92.
6) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 83.
7) Célébration du Dimanche, str. 42.
8) Contradictions Economiques, díl 1, str. 138.
9) De la Justice, díl 1, str. 301-302.
10) La Guerre et la Paix, díl 2, str. 346.
11) De la Justice, díl 1, str. 304-305.
12) Théorie du Mouvement Constitutionnel, str. 188.
13) Contradictions Economiques, díl 2, str. 357.
14) Otázka feminismu leží poněkud stranou naší cesty, ale Proudhon je v ní tak specifický, že v tomto případě je omluvitelná rozsáhlejší poznámka pod čarou. Žádný jiný ze socialistů v moderních časech tak kategoricky neprohlásil, že žena je ve všech aspektech podřadnou bytostí. „L’être complet… c’est le mâle. La femme es tun diminutif d’homme.“ (Úplná bytost… je muž. Žena je jen zdrobnělinou muže. De la Justice, díl 4, str. 134). Je článkem mezi mužem a nižšími bytostmi: „unes orte de moyen terme entre lui et le reste du regne animal“ (díl 4, str. 135). Co se týče role žen, tak Proudhon sdílí Napoleonův názor: „En ellemême, je parle toujours du physique, la femme n’a pas de raison d’être: c’est un instrument de reproduction“ (Žena sama o sobě – a mluvím o fyzickém aspektu – nemá žádný jiný smysl existence, než být nástrojem reprodukce). Ženská podřadnost se týká všech oblastí. Co se týče fyzické síly, je k muži v poměru 2:3. Tvrdý zákon, ale zákon. Stejný poměr je inteligence. Spojená fyzická a intelektuální hodnota ženy proti muži je v poměru 4:9. Morálně to není o nic lepší. Je tu opět poměr 2:3. „Par sa nature, la femme est dan sun état de démoralisation constate.“ (Ženy jsou od přírody demoralizované). Konečný výsledek této kalkulace je, že poměr celkové hodnoty muže vůči ženě je 27:8. Další důkazy nalezneme v posledním svazku De la Justice, kde je bohatství citací o ženské zkaženosti od různých dobře informovaných autorit. „Jen zřídka se mýlí ten, kdo si o ženách myslí jen to nejhorší.“
15) De la Création de l’Ordre dans l’Humanité, str. 63.
16) De la Justice, díl 1, str. 199.
17) De la Justice, díl 1, str. 208.