Socialistická tradice (XXVI. část) - Anglický socialismus (2. část)
Mises.cz: 23. září 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2
Mezi anglickými předchůdci Marxe je Thomas Hodgskin (1787-1869) tím, který budí největší dojem intelektuální významnosti. Vyvolává u čtenáře pocit, že se mu nedostalo většího uznání jen z důvodů, že se narodil na nevhodném místě a v nevhodném čase.
(d) William Thompson
William Thompson (1775-1833) si podle H. S. Foxwella „zasluhuje být pokládán za hlavní postavu anglické socialistické školy. Anton Menger (mladší bratr Carla Mengera) o něm mluví jako o „nejprominentnějším ze zakladatelů vědeckého socialismu.“1 Přesto většina čtenářů, která zvědavě otevře jeho hlavní dílo An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth (1824)2, zažije bezpochyby pocit zklamání. Thompson jako gentleman s dostatkem volného času své názory vyjevuje jen pozvolna až líně. Jeho styl je přežitek z osmnáctého století, kdy se pomaličku posouvá po šesti stech hutně potištěných stranách a to, co má na srdci, vykládá až s nepatřičnou délkou a často opakuje vícekrát než jednou. Odhaluje očividné závěry důstojně a s dekorem. Větu rozšíří na odstavec a odstavec na celou stránku. „Proč dokazovat to, co nikdo nepopírá?“ ptá se při jedné příležitosti a čtenář je ohromen takovým příkladem vzdáleného čtení myšlenek táhnoucího se napříč staletími. Thompson mohl mít v socialistické tradici velké zásluhy, ovšem torpéduje sám sebe vlastní suchopárností a rozvláčností. Ačkoliv byl z nějakého důvodu přetištěn ve třetím (zkráceném) vydání ještě v roce 1869, je docela bezpečné předpokládat, že nikdo nikdy už nebude číst celého (nebo většinu) Thompsona, pokud k tomu nebude veden pochybným pocitem povinnosti.
Thompsonovým výchozím bodem je extrémní forma utilitarismu. „To největší možné množství lidského štěstí,“… „to největší štěstí toho největšího počtu,“… „to největší štěstí komunity,“ a „štěstí celku“ jsou výrazy, které užívá velmi hojně a navzájem zaměnitelně.3 Je záležitostí odborníků na morální filosofii, aby vyhodnotili přístup Thompsona v této věci. Avšak z hlediska vnějšího pozorovatele si můžeme dovolit určitou skepsi o vzájemné zaměnitelnosti těchto frází. V každém případě se dostane k přijetí kritéria „to největší množství štěstí, ať už bude objeveno kdekoliv.“ Pokud by jedna lidská bytost byla schopna prokázat, že je obdařena nekonečně větší schopností prožívat štěstí než zbytek jejích bližních, pak by bohatství a všechny další prostředky štěstí měly být na ni „aplikovány.“4 Konzistentně s tím, pokud by existovalo deset mužů, a zotročení devíti z nich přineslo nejvyšší štěstí desátému tak, že by vznikla dohromady vyšší suma štěstí, než by existovala při libovolném jiném uspořádání, tak by toto uspořádání mělo být přijato.5 Zde máme vskutku radostné evangelium pro všechny, kteří přikládají největší význam své schopnosti užívat si.
Ačkoliv Thompson nezaváhá přijmout takové extrémní teoretické možnosti, v praxi pochopitelně nedovolí, aby věci byly nakloněny tak příznivě pro odborníky na potěšení. Na další straně nám totiž říká, že „všichni příčetní jedinci jsou schopni užívat si stejné potěchy čerpané z objektů bohatství.“6 Toto tvrzení je nejen pochybné samo o sobě, ale vzniká také nepříjemná otázka, jaká je pozice lidí nepříčetných? Měli bychom obětovat větší zdroje, abychom zvýšili extázi neobvykle veselých idiotů? Ovšem, opět jsme v situaci, že ani toto základní tvrzení není pokládáno za fakticky pravdivé. Spíše je tomu tak, že bychom nebyli schopni dokázat tvrzení opačné. „Pro nás tudíž takové nerovnosti ve schopnosti prožívat potěšení neexistují, protože jsou pro nás nepostřehnutelné… nelze je uchopit a změřit o nic lépe než galvanické roztoky.“7 Jinými slovy kalkulace štěstí nám neumožňuje štěstí vypočítat. Pohybujeme se v hlubokých a neklidných vodách, ale snad to postačuje jako ukázka, jak cele je Thompson oddán přesvědčení, že zvýšení celkové sumy lidského štěstí by mělo být cílem veškerého lidského konání. Pokud jde o bohatství jako prostředku dosažení štěstí, tak nejlepší je taková distribuce bohatství, která způsobí „nejvyšší možné množství štěstí v té společnosti či komunitě, jež ho produkuje.“8
Co je podstatou bohatství, jenž má být rozděleno tak, aby bylo maximalizováno lidské štěstí? Je pozoruhodné, že Thompson, stejně jako ostatní stoupenci této školy, definují bohatství tak moudrým způsobem, aby definice již implicitně obsahovala závěr, který chtějí dokázat. Bohatství je definováno jako „ta část fyzických objektů nebo prostředků uspokojení, která je poskytována prací a znalostmi člověka, které jsou aplikovány na živé i neživé přírodní materiály.“ Pak je možné říci nejen to, že „bez práce by neexistovalo bohatství“, ale i „práce je jediným rodičem bohatství.“9 Petty říkal, že bohatství má dva rodiče. Thompson přisuzuje bohatství jedinému zdroji. Ani vzácnost, ani krása, ani potěšení, které je z něj možné odvodit, ani nutnost ani užitek nečiní z objektu bohatství. Bohatství má původ pouze v práci – vždy za předpokladu, že touha je přítomná.10 Aniž bychom chtěli naznačovat nějaký nepoctivý záměr (protože Thompson byl nejčestnějším z lidí), mělo by být očividné, že pokud ze zvolené definice je práce jediným rodičem bohatství, je to výrazný krok k důkazu, že bohatství lze připsat jedině práci.
Zde se dostáváme k ústřední myšlence Thompsonova systému. Bohatství je vytvořeno prací a práce vyžaduje stimul, který by jí motivoval k maximálním výkonům. Je možné nalézt takové stimuly, aby byly konzistentní se spravedlností? Nebo je zde nesmiřitelný konflikt mezi spravedlností a nároky na efektivitu? To je problém, který Thompson nikdy nevyřešil, možná z výborného důvodu, že je za daných předpokladů neřešitelný. Navíc je toto právě obtíží, která leží jako nepřekročitelný bludný balvan u základu mnoha socialistických systémů. Pokud dosáhneme spravedlnosti, za předpokladu, že víme, co spravedlnost je, nemáme slušnou šanci vysušit světovou produkci? Jinak vyjádřeno, pokud uznáme spravedlivým právo pracovníka na „celý produkt jeho práce“, neotevíráme tím dveře k té nejhrozivější nerovnosti? Jak dalece jsou některé socialistické ideje nerozlišitelné od nejextrémnějšího a nejsobečtějšího individualismu? Nejednáme jako jednotlivci extrémně sobecky, pokud trváme na zachování svých plných práv?
Toto dilema je známé a bylo často zmiňováno buržoazními ekonomy. Ovšem nikdo ho nevyjádřil s takovou jasností jako Thompson. Závěry, které odvozuje z utilitární teorie, ho nutí pokládat rovnost za vyjádření spravedlnosti, ale nezbytnost „stimulů“ ho zároveň nutí přiznat pracujícím právo na plný produkt jejich práce. Pokud je práce jediným rodičem bohatství, tak uznání jejího nároku není jen formou spravedlnosti, ale také nejlepší pobídkou, jaké se pracujícím může dostat. Thompson tomu říká „zabezpečení“ (security), ale toto slovo má u něj docela zvláštní význam. V těchto záležitostech rozlišuje mezi skutečným a falešným zabezpečením. Skutečné zabezpečení znamená „každý člověk je exkluzivním vlastníkem všech výhod, které plynou z jeho práce“ – jinými slovy právo každého pracovníka na celý produkt jeho individuální práce. Falešné nebo podvodné zabezpečení na druhé straně znamená „uklidňovat falešné obavy bohatých, chránit jen vlastnictví, jakkoliv bylo nabyto.“ Co se týče rovnosti, tak té může být obecně dosaženo jen na úkor „zabezpečení“11, v Thompsonově smyslu slova, a tudíž omezí podněty pracujících k produkci. Aplikace rovnosti ničí v těchto případech zdroje nabídky. V nečekaně upřímné frázi Thompson uznává, že „neprodukovat je větší zlo než nerovnost v rozdělení vyprodukovaného.“12 Stejně tak uznává, že individuální výrobci by nikdy nesouhlasili s tím, aby to, co vyprodukovali pro svou vlastní potřebu, bylo přerozděleno kvůli zvýšení štěstí druhých.13 Vidíme, že Thompson stojí před starým problémem, že teoreticky rovnoměrnější systémy distribuce nás nemusejí posunout k větší spokojenosti, pokud jejich dopadem bude omezení toku produkce. Je rozpolcený mezi dvěma konfliktními ideami spravedlnosti, které se pokouší navzájem smířit.
Jeho řešení není příliš uspokojivé a očividně ho ani on sám za takové nepovažoval. Princip, se kterým přišel, je, že „tam, kde rovnost nesníží produkci, tam by se měla stát hlavním cílem. Ovšem kdekoliv sníží skutečně užitečnou produkci… podkopá svou vlastní existenci a měla by přestat.“14 Aby osvětlil tento argument, postuluje, po způsobu teoretických ekonomů, hypotetický svět, kde je nezbytné zboží produkováno bez lidského úsilí, ale stále v omezené nabídce. Za těchto imaginárních okolností je naprostá rovnost v rozdělení statků jediným přijatelným pravidlem.15 Jakmile se přeneseme do světa, kde jsou tyto statky produkovány prací, tak musíme jednat podle jiných zákonů distribuce, protože „všichni vidí, že požehnání rovnosti nelze v tomto případě získat beze škody… pro ty, jejichž práce byla využita při produkci dotyčných artiklů.“16 Zákon musí dát pracujícím thompsonovské zabezpečení, čemuž musí být obětována absolutní rovnost. Avšak výsledná nerovnost, nakolik je to pokládáno za přijatelné, má být omezována na minimum. Ke dvěma základním principům, že práce by měla být svobodná a dobrovolná, a že by měla mít „zabezpečení“, jak ho chápal, nyní přidává jako kompromisní krok třetí podmínku. Všechny směny, ke kterým kvůli dělbě práce nevyhnutelně dojde, musí být také svobodné a dobrovolné. Je to právě debata o tomto třetím principu, kde se Thompson dostává do proudu předmarxistického myšlení. Ve světě, jak ho vidí, totiž podle něj neexistují žádné „dobrovolné směny.“ Směny, ke kterým docházelo a dochází, jsou takové povahy, že „obohacují dominantní stranu na úkor velkého množství lidí ve společnosti a od produktivních pracujících je získáván produkt jejich práce násilím.“17 Násilí je ve skutečnosti univerzálně převládajícím faktorem. Pouze ve Spojených státech amerických (J. F. Bray by ho poučil o opaku, pokud by spolu komunikovali) byly možné dobrovolné směny. Celý kmen „protekcí, tarifů, učednictví, cechů, korporací, monopolů“ a mnoho dalšího zasahuje proti posvátnému principu zabezpečení a neméně posvátnému principu rovnosti, „která by nikdy neměla být oddělená, ale měla by sloužit zabezpečení.“ To všechno se spojuje, aby to připravilo pracujícího o jeho spravedlivý podíl.18
Mezi těmito odpočty či „podvody“, které jsou strhávány z toho, co by jinak byla spravedlivá odměna pracujících, se věnuje přirozeně zvláštní pozornost rentám a ziskům.19 Význam má, že Thompson zcela nepopírá produktivní roli kapitalistů, což by nejspíš, už kvůli svým předpokladům, měl. „Bezpochyby pracující musí něco platit za užití nástrojů, pokud má takovou smůlu a sám je nevlastní.“20 Většina odpočtů, ať už jsou to zisky, daně, nebo poplatky, mají negativní vliv na produkci.21 Navíc hodně kapitálových statků je zcela připsatelných pracujícím a bez pracujících jsou k ničemu: „Byla to práce, která jim dala jejich hodnotu jako bohatství, než se dostaly do rukou mechaniků; a jen další prací lze dále zvyšovat jejich hodnotu.“22 Přestože Thompson používá tak jednoznačné výrazy jako „zpronevěra“ a „krádež“, tak otázka, kterou si klade ve vztahu mezi zaměstnancem a kapitalistou, se vztahuje jen k tomu, jaká je poctivá částka, která by se měla platit za užití kapitálových statků: „otázkou je, kolik z produktů jeho práce by mělo být odečteno za jejich užití.“23
Tu je ústřední problém: kolik by měl pracující platit za pronájem kapitálu? Thompson navrhuje, možná s mírně zavádějící frazeologií, „dvě opatření pro ohodnocení jeho užití“, kdy se na problém dívá z hlediska zaměstnance a zaměstnavatele. Z hlediska pracovníka by tento příspěvek měl pokrýt náklady na obnovu kapitálu při jeho opotřebovávání až vyčerpání spolu s příspěvkem vlastníkovi, který by mu umožnil žít „ve stejném komfortu jako aktivně zaměstnaný produktivní pracující.“ Kapitalista na druhé straně hledá dodatečnou hodnotu vyprodukovanou prací v důsledku využití strojů: „celou nadhodnotu, kterou by si chtěl přivlastnit kapitalista z titulu své vyšší inteligence a schopnosti akumulovat a poskytnout pracujícím kapitál.“ „Nadhodnota“ (surplus value), o které mluví Thompson, není úplně totožná s notoricky známou pozdější „nadhodnotou“ K. Marxe. Ovšem fakt, že se poprvé toto slovní spojení objevuje na straně 167 Thompsonova díla, si nesporně zaslouží označit jako milník v socialistické literatuře.
Tím se dostáváme k Thompsonově analýze vykořisťování. Na jednom místě tvrdí, že existuje neustávající úsilí celé společenské mašinérie „podvést, zastrašit a přinutit produktivně pracující pracovat za co nejmenší část toho, co vyprodukoval svou vlastní prací.“24 To se samozřejmě velmi podobá pozdějšímu Marxovi. V pasážích, kde používá termín „nadhodnota“, je jeho tvrzení trochu jiné. Jde mu hlavně o to, aby zaváděním strojů neklesaly pracujícím mzdy a aby si pracující mohl dovolit to, co si mohl dovolit před tím. „Před vynálezem strojů… jaké bylo množství, které vyprodukoval pracující bez jejich pomoci? Cokoliv to bylo, ať si to stále užívá“ – společně s pohodlím pracovat s lepšími stroji.25 To na druhé straně znamená, že veškeré dodatečné bohatství vyprodukované užitím strojů připadne kapitalistovi „jako odměna a podnět jeho vyšší inteligenci při získávání a zavádění nutných budov a strojů.“ Zatímco odměna pracujících zůstává statická, ovoce pokroku připadne stávajícímu bohatství. Na základě interpretace zaměstnavatele toho, co mu náleží (a jeho interpretace je určující pro běh věcí), je nevyhnutelné, že dochází k závratné akumulaci bohatství v rukou těch, kteří jím vládnou. Thompson pak v mnoha pasážích, které připomínají prorocké strany v Marxovi, odsuzuje chamtivost a dravost kapitalistů.26
---
Zmaten z neřešitelného problému, jak smířit konflikt mezi rovností a právem pracovníka na jeho produkt („zabezpečení“), Thompson se obracel stále více k tomu, co nazýval „dobrovolnou rovností v distribuci bohatství.“ Touto frází mínil kooperaci podle Owenova receptu a závěrečné části Distribution of Wealth stejně jako pozdější pamflet Labour Rewarded jsou věnovány propagaci družstevního hnutí. Můžeme si povšimnout, že v prvním vydání Labor Rewarded se v názvu vyznává, že tato práce byla napsána „příslušníkem zahálčivé třídy.“27 V pozdějších pracích si jasněji než dříve uvědomoval neuskutečnitelnou implicitní sobeckost socialistického ideálu, pokud by jeho interpretace znamenala, že každý pracovník by měl individuálně dostat celý produkt své práce. „Pokud by každý aktivní pracující striktně sám spotřeboval celý produkt své práce, co by bylo následkem? Staří by hladověli. Velmi mladí by hladověli. Mnoho žen, které rodí a pečují o děti by hladovělo.“ Na tomto místě Thompsonovy problémy teprve začínají. Jeho řádky naznačují uvědomění, že prakticky nelze rozhodnout, co a kdo ve skutečnosti vyprodukoval. Závěr, který z toho vyvodil, je ovšem pouze ten, že existuje „nutnost pro vzájemnou spolupráci, vzájemnou zabezpečenost v určitém rozsahu.“28
Do Thompsonových aktivit v rámci družstevního a spolkového hnutí se nemusíme hlouběji pouštět. K vykreslení jeho příspěvku postačí, že se částečně inspiroval Owenem, ale částečně stál proti němu v opozici a kritizoval jeho autoritářské a nedemokratické tendence. Na několika sjezdech hnutí se vzájemně argumentačně střetli. Thompson ve své závěti odkázal své pozemky družstevnímu hnutí, avšak jeho rodina po dlouhém soudním procesu nechala jeho závěť anulovat.
Pamflet Labor Rewarded, ačkoliv po stránce idejí nepřidává mnoho k předchozímu dílu, má některé zajímavé části. Byl napsán jako částečná kritika Hodskinova Labour Defended a jakkoliv se to může jevit podivné, Thompson se trochu zastává kapitalistů proti tvrdosti Hodgskina. Hodgskin navrhoval odříznout veškeré prostředky těm, kteří žijí z úroků a zisků. To, že by se neměli mít o nic lépe než ostatní lidé, Thompson připouští: „ale to, že by neměli mít nárok na jakoukoliv část národní produkce, je postoj zastávaný jen malou menšinou.“29 Na druhé straně protestuje proti „absurdním nárokům duševně pracujících na nadměrnou část produktu,“ což byl hřích, který odhalil u Hodgskina. Proč by měl „vykázat kapitalisty z konkurenčního prostředí úplně,“ jen, aby „on a jeho společníci mohli zaujmout jejich uvolněné pozice.“30 Byla by to smutná změna, kdyby produktivní třídy měly živit „novou armádu namyšlených chvastounů … namísto starého hloupého stáda kapitalistů.“31 Thompson byl samozřejmě majitelem pozemků a kapitalistou. Hodgskin sám sebe vnímal jako intelektuála. Mimo tuto výměnu zdvořilostních poklon, které mají určitou zábavnou hodnotu v ilustrování toho, jak obtížné je dokonce pro osvíceného altruistického utilitaristu potlačit šeptání vlastního ega, jsou Thompsonovy argumenty překvapivě rozumné, když poukazuje na skutečnost, jak obtížné by bylo eliminovat kapitalisty. Ze svobodné směny (principu, který byl drahý jeho srdci) plyne možnost akumulace. Z možnosti akumulace plynou kapitalisté in posse: „nemůžete zredukovat směnu a následnou akumulaci kapitalistů, aniž byste současně nezredukoval veškerý barter.“32 Neméně trefná je jeho otázka vycházející z lásky ke svobodě ve směnách a smlouvách: „Proč nedovolit dělníkovi směnit užívání domu, koně, stroje, stejně jako směnu jeho vlastnictví?“
---
Snad jsme řekli dost, abychom popsali jádro Thompsonovy kritiky, jeho zmatky a váhání. Ačkoliv to nemusí být přímo relevantní k rozvoji socialistických doktrín, v paměti mi uvízly dvě pasáže, které odhalují další Thompsonovy názory. První je část pojednávající o zlu konkurence, kde může mít čtenář pocit, že se přenesl do světa Fouriera. Není jisté, jestli Thompson četl Fouriera, ale je možné nabýt takového dojmu. Slovy, která se velmi blíží jedné z Fourierových nesmrtelných obžalob konkurence, nám Thompson říká:
„V medicíně je sice v zájmu lékaře vyléčit nemoc, ale vyléčit jí tak pomalu a s takovým ziskem, jaký mu konkurence jiných lékařů dovolí. Je v zájmu všech lékařů, aby nemoci existovaly a šířily se, jinak by se jejich profese smrskla desetinásobně nebo stonásobně.“
Tyto argumenty lze samozřejmě mutatis mutandis aplikovat na celý svět a byly tak aplikovány Fourierem i Thompsonem, který všude nacházel konflikt mezi konkurencí a benevolencí. Poté, co poukázal na přirozenou tendenci lékařů léčit nemoci tak pomalu, jak je to jen možné, hýčkat si výnosné nemoci a obávat se, že léčení bude přerušeno předčasným uzdravením, Thompson dodává ještě další zajímavý komentář:
„Odtud plyne téměř univerzální nepozornost, živená zájmem lékařů, k životosprávě, k zachovávání zdraví tím, že se dbá na stravu, ovzduší, vlhkost, čistotu a další okolnosti, které zdraví ovlivňují.“33
To, že Thompson v roce 1824 popsal základní zásady preventivní medicíny, ho umisťuje do srdce jedné ze současných kontroverzí.
Další zajímavé vedlejší body ukazují, jak, ve stejné linii jako Bray, rebeloval proti tyranii rodičů. Všichni rodiče, pozoruje, mají „hrozivě despotickou moc“ nad myslí a tělem svých potomků. Tato moc, která je neoddělitelná od systému individualistické konkurence, má „sklon k enormnímu zneužití.“ V souladu s tím rodičovská moc využívaná ke zlým účelům by měla být „odvržena“ a měla by zůstat jen ta část, která slouží „dobrým účelům.“ To je bezpochyby ekvivalent Brayova pohlazení rodičovskou láskou. Stejná myšlenka se samozřejmě vyskytuje také ve Fourierovi. Zde se tedy nejlepší autority shodnou, že existuje závažný argument k „odvržení“ rodičů.
Karel Marx několikrát v poznámkách citoval Thompsona v Bídě filosofie a také v samotném Kapitálu. S jeho dílem se seznámil pravděpodobně během své návštěvy Manchesteru v roce 1845. Podle mínění Antona Mengera „celou teorii nadhodnoty, její původ, její pojmenování, odhady jejích kvantitativních dopadů, převzal Marx ve všem podstatném z Thompsonových spisů.“34
(e) Thomas Hodgskin
Mezi anglickými předchůdci Marxe je Thomas Hodgskin (1787-1869) tím, který budí největší dojem intelektuální významnosti. Vyvolává u čtenáře pocit, že se mu nedostalo většího uznání jen z důvodů, že se narodil na nevhodném místě a v nevhodném čase. Hodgskin byl důstojníkem námořnictva a jeho citlivost na nespravedlnosti, které zde zažil, ho podnítila k publikaci An Essay on Naval Discipline (1813), což přirozeně znamenalo konec jeho námořní kariéry. V roce 1815 se vydal na cesty Evropou, aby pozoroval svět a jeho podmínky. Toulal se Francií, Itálií a německými zeměmi. Většinou pěšky. Po návratu vydal v roce 1820 dva tlusté svazky Travels in the North Germany, ve kterých se nevinné cestopisy mísí s anarchistickými a revolučními úvahami, bezpochyby k údivu mnoha čtenářů. Jak si stěžoval jeden z recenzentů – informace, které autor předkládá, jsou „prokládány poznámkami, které nejsou zrovna vkusné, a které neukazují na nejsprávnější úsudek a zásady.“ V roce 1825 sepsal krátký pamflet, který mu zajistil místo v historii, Labour Defended against the Claims of Capital. Mezitím se stal aktivním v rámci Londýnského mechanického institutu. Z jeho přednášek se zrodila Popular Political Economy (1827), kde „popular“, jak Hodgskin sám řekl, nemělo znamenat „zábavná“, ale viděná z úhlu pohledu lidu. O něco později uveřejnil knihu ve formě dopisů adresovaných Lordu Broughamovi The Natural and Artifical Rights of Property Contrasted. Poté, vyjádřeno frází pana Halévyho, „mizí v neznámu anonymní žurnalistiky.“35
Je to poněkud zvláštní, ale základem Hodskina je směs Adama Smitha a Godwina. Projevuje liberální nedůvěru ke státu, která se v anarchistické verzi stává obsesí. Nikdy neodkládá svůj individualismus. Jeho cestopis je dnes zajímavý kvůli jeho reakcím na intenzivní způsoby vládnutí v německých zemích.36 Nevynechá jedinou příležitost poukázat na problémy státních zásahů. Jeden z jeho typických komentářů zní: „můžeme dojít k závěru, že to, co podporuje prosperitu lidí, je vždy lépe uděláno jimi samotnými než oddělenými a vzdálenými jednotlivci, kteří jednají jako vláda jménem celku.“37 Tento sentiment jde až k vyznání se z anarchismu jako v kapitole pojednávající o vládě v Hannoveru:
„Když poznamenáme, že prosperita každého národa je v nepřímé úměře k moci a zásahům jeho vlády, tak to téměř svádí k závěru, že obecné mínění, že vlády jsou nutné a prospěšné, je jedním z těch předsudků, který lidstvo zdědilo ze své barbarské minulosti, a který s rozšiřujícími se znalostmi a postupem civilizace bude odhalen jako zlý omyl.“38
Jinde zase pochybuje o užitečnosti zákonodárných shromáždění obecně a poukazuje na to, že „celé evropské zákonodárství týkající se produkce bohatství je a dlouho bylo porušováním všech přirozených zákonů, podle kterých je bohatství produkováno.“39 Příroda už vytvořila zákony pro jednání jednotlivců i národů a organizovat další zákonodárná shromáždění by jen zvyšovalo zla příliš velké vlády. Podporuje také extrémně anarchistický pohled, že existence trestního zákoníku je kontraproduktivní. Dává nám podněty ke zlým myšlenkám a jsme vedeni udělat něco, co by jinak vůbec nevstoupilo do naší mysli. „Když lidem řeknete, že nesmí něco udělat pod trestem oběšení, tak je okamžitě přesvědčíte, že budou mít velké výhody z toho, když to udělají, pokud se při tom nedají chytit.“40 Ideálem je obejít se bez parlamentu a podobných institucí a vzhlížet k době, kdy se lidská rasa „zbaví zbytečné úcty, se kterou se nyní modlí k určitým jedincům a podrobí se nadvládě rozumu jako jediného přirozeného pána a vládce.“41 V nezveřejněné korespondenci s Francisem Placem a některých pozdějších pracích jsou ještě extrémnější výroky tohoto druhu. I z toho, co Hodgskin zveřejnil vlastním jménem, je patrné, že rámec jeho myšlenek je v zásadě anarchistický.
Neméně zajímavé je pak povšimnout si tolerance a příčetnosti, kterou Hodgskin projevuje na nečekaných místech. Mnoho socialistických anarchistů bylo svým způsobem neznalých fungování světa, který zavrhovali, ale stejnou kritiku nelze použít proti Hodgskinovi. Jeho poznámky, co se týče obchodu v Popular Political Economy, jsou velmi pozitivní. Maloobchodní prodejci jsou „výtečnými prostředníky“ a kritizuje Owena za to, že si představuje, že jeho paralelogramy se bez těchto užitečných lidí obejdou.42 Když mluví o velkoobchodě, tak se jeho pojednání mění v oslavný hymnus chválící obchod a požehnání volného obchodu, který by nepřekonal ani samotný Adam Smith.43 Jeho obrana obchodníků se odvíjí po ortodoxní linii klasické politické ekonomie: „Své obchody nedělají s tak vysokými cíli. Jsou k nim vedeni instinktivním pohledem svého vlastního zájmu.“ Zatímco pracují pro sebe, jsou užiteční pro druhé. Jejich motivace může být sobecká, ale důsledky jejich činnosti jsou vysoce příznivé.44 Dokonce i bankéři – což je v socialistické tradici asi unikátní – „jsou velmi důležití a dlouho byli velmi užitečnými pracovníky.“45 Ani tady Hodgskina neopouštějí principy laissez faire. „Nikdy nezapomínejme, že bankovnictví … je docela soukromým podnikáním a nepotřebuje být regulováno zasahujícími politiky více než výrobny papíru.“46
Můžeme citovat ještě jeden příklad překvapivé ortodoxie. Ačkoliv Hodgskin hodně mluví o peněžních cenách a přirozených cenách, jeho postoje nevedou k žádným revolučním návrhům. Závěrem je, že cenový systém na trzích má přímý vztah k potřebám společnosti a dokonce je „prstem nebes ukazujícím všem lidem, jak mohou využít svůj čas a talent co nejvýnosněji pro sebe a co nejvýhodněji pro celou společnost.“47
Takový extrémní individualismus přetékající do anarchie umísťuje Hodgskina na linku táhnoucí se od Godwina k Bakuninovi a dále. V tomto rámci se nyní podíváme na prvky, které z něho učinily předchůdce Marxe. Zásadním bodem je význam, který Hodgskin přičítá práci a rozvoji idejí, které odvodil ze Smitha a Ricarda. Pro Hodgskina práce znamená vše. V jedné rétorické hyperbole říká: „Práce, osvícená a dobře řízená, přemění neplodný kámen na úrodné pole a není přeháněním říkat, že vydupe chléb ze slaných vln.“48 Jeho účelem je vyloučit půdu a kapitál, takzvané další dva faktory výroby, nebo je alternativně redukovat na práci.49 Půda nevytváří bohatství o nic víc než déšť nebo sluneční svit. V dlouhém dopisu Placeovi podrobuje Hodgskin celou Ricardovu analýzu renty destruktivní kritice, která je velmi přesvědčivá.50 Argumentuje, že mimo lidskou práci neexistuje žádná původní a nezničitelná kvalita půdy. Ceny půdy jsou určeny faktem, že půda v Evropě byla kultivována prací nevolníků a mzdy v zemědělství jsou vzpomínkami na výši odměny, kterou dostávali dříve nevolníci.51 To, že dřívější dny feudalismu a otrokářství vrhají svůj stín do současnosti, je myšlenkou, která se v Hodgskinovi často opakuje.
V krátkém pamfletu Labour Defended against the Claims of Capital52 se zabývá eliminací kapitálu jako výrobního faktoru a staví svou analýzu na učení příslušných ekonomů. Za prvé, co je oběžný kapitál, na kterém, podle McCullocha a staršího Milla, dělníci závisejí během své práce?53 Žádný kapitalista nemá sklady komodit, které by poskytoval jako zálohu svým dělníkům. Tyto věci, které dělníci musí dostávat, jsou produkovány průběžně. Chleba se například peče každý den. Kapitalista nezačíná se skladem chleba, který by byl spotřebováván během práce. Žádný dělník nezávisí na dopředu přichystaných zásobách, protože žádné takové zásoby neexistují.54 Na čem dělníci závisejí je „spoluexistující práce“ jiných dělníků. Krátce:
„všechny třídy lidí provádějí svou denní práci s plnou důvěrou v to, že zatímco se věnují svému konkrétnímu zaměstnání, někteří jiní připravují cokoliv budou potřebovat, jak k okamžité, tak ke vzdálenější spotřebě a užití.“55
Pokud se podíváme na fixní kapitál, tak nejenže jsou všechny nutné nástroje a budovy produktem práce, ale samy o sobě jsou „netečnou, chátrající a mrtvou hmotou“, dokud nejsou využity „šikovnýma rukama.“56 Jinak řečeno: „užitečnost fixního kapitálu se neodvíjí od minulé, ale od současné práce. Nepřináší svému vlastníkovi zisk proto, že byl ušetřen, ale protože je prostředkem, jak získat nadvládu nad prací.“ Kapitál se stává „svým způsobem kabalistickým slovem.57 Je iluzí mluvit o kapitálu, jako by šlo o něco ušetřeného.“58
S důrazem na nadřazenost práce, který je implicitně obsažen v Ricardově teorii hodnoty, je Hodgskin schopen vzít si na pomoc také Ricardovo učení o mzdách. Přehoupne se přes výhrady a výjimky, a označí za přirozenou takovou výši mezd, která umožňuje pracujícím přežít a zachovat svou rasu bez zvýšení či snížení. „To je, co jim podstata zisků či úroku z kapitálu umožní dostat a taková byla jejich odměna vždy.“59 Ačkoliv by výhody dělby práce měly přirozeně patřit pracujícím, „vše, co vyprodukují vzrůstající schopnosti a znalosti, padne do klína chamtivému domácímu, lichvářskému kapitalistovi a rozhazovačným podporovatelům rozhazovačných vlád.“60 Kapitál, univerzální prostředník, je v pozici, odkud může vykořisťovat a jeho požadavky nemají hranici.
---
Existují tři body, kde Hodgskin projevuje větší osvícení než jiní členové této skupiny. První se vztahuje k implikovanému právu pracovníka na to, co on sám vyprodukoval. Někdy se k tomu vyjadřuje jako sobecký individualista61, ale jinde dochází k poznání, že v komplexním světě založeném na dělbě práce je nemožné mluvit o tom, co kdo sám vyprodukoval, protože všechno se stává společným podnikem. „Není už nic, co bychom mohli nazvat přirozenou odměnou individuální práce. Není už nic, co by pracovník mohl vzít a říct: to je můj produkt, který si nechám pro sebe.“62 Tato úvaha torpéduje řadu socialistických argumentů včetně několika Hodgskinových nejvýmluvnějších pasáží. Není ani snadné přijít s nějakým řešením. Hodgskinův vlastní návrh se rovná bezradnému rozhození rukama. Tato otázka by měla být vyřešena „nestranným úsudkem pracovníků samotných“. Avšak, když je definice pracujících rozšířena tak, jak ji rozšířil sám Hodgskin, tak zde není žádná široká cesta do socialistického ráje. Toho se týká druhý bod, ve kterém Hodgskin protestoval proti tendenci omezovat termín „práce“ jen na manuální činnosti. Mentální úsilí je stejně důležité jako výkony svalů a termín práce by se neměl omezovat jen na práci rukou.63
Za třetí, Hodgskin mimořádně jasně rozlišuje mezi kapitalistou a podnikatelem, jejichž funkce je často spojená v jedné osobě. „Vedoucí jsou stejně tak pracující jako učňové“ a jejich zájem je identický se zájmem jejich mužů. Pouze se v roli kapitalistů objevují jako prostředníci a utlačovatelé.64 Z důvodů korektnosti je tedy nutné odlišit část vedoucích, která z nich činí pracující od té části, kde vystupují jako kapitalisté a utlačovatelé. Mzdy vedoucích byly „smíchány“ se zisky kapitalistů.65 Přestože je tato odměna bezpochyby příliš vysoká, tak je jasné, že Hodgskin nemá žádné námitky proti tomu, když jsou „mzdy managementu“ vyšší než u řadových dělníků. Dokonce naznačuje, že až kapitalistický zisk zmizí, tak mistři a vedoucí pracovníci budou mít také vyšší podíl na odměnách za svou pracovitost.66
Je tedy Hodgskinovou zásluhou, že dovedl k finálním závěrům implikace klasické politické ekonomie, jak byla reprezentována především Ricardovými teoriemi hodnoty a mezd. Jeho kritika je doprovázena sentimentem spravedlivého rozhořčení, které se občas projevuje ve výmluvných pasážích:
„Jsem si jistý, že dokud nebude triumf práce kompletní, dokud jen produktivní pracovitost nebude opulentní, a dokud zahálka nebude mít nic, dokud obdivuhodné rčení „ten, kdo seje, by měl sklidit“ nebude pevně zakotveno, dokud právo na vlastnictví nebude založeno na spravedlnosti, a nikoliv na otroctví, dokud člověk nebude ctěn více než hrouda, po které šlape, nebo stroje, které ovládá – nemůže a neměl by být mír na zemi a dobrá vůle mezi lidmi.“67
Přesto po strávení celého Hodgskina zažije asi většina čtenářů pocit zklamání, že ohledně cesty k realizaci svého snu řekl tak málo. Hodgskin není nepřátelský vůči vlastnictví. Majetek je podle něj výsledkem působení přirozených zákonů, a dokonce mluví o „posvátnosti vlastnických práv“ – ačkoliv tato posvátnost je zdůrazňována především proti „agresi a zvůli vlády.“68 Avšak, aby bylo vlastnictví ospravedlněno, musí být založeno na individuální pracovitosti. Ideálem je, aby „práce byla opulentní a zahálka neměla nic.“69 Ačkoliv ve výše citovaných pasážích z Labour Defended Hodgskin uznává obtíže v moderních podmínkách identifikovat individuální produkt každého pracujícího, přesto obecně pořád přemýšlí o individuálním pracovníkovi, který vytvoří něco, co je nepopiratelně jeho s vyloučením všech ostatních. Vlastnictví je vskutku definováno jako právo člověka „přivlastnit si to, co vytvořil svou vlastní prací.“ Je ovšem poměrně vágní v tom, co by mělo být jeho konečným cílem, jak by měl být tento cíl dosažen. A jak by měl být po dosažení zachován, pokud to nemá znamenat uvalení závažných omezení na vlastnická práva, která pokládá za zásadní. Krátce řečeno, tvrdohlavý individualismus, který je základem Hodgskinova myšlenkového cvičení, měl paralyzující dopady na jeho socialistické aspirace.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
Odkazy:
1) Anton Menger: The Right to the Whole Produce of Labour, s úvodem od H. S. Foxwella (1899). Byla to tato kniha, která přinesla opožděné uznání příslušníkům této skupiny.
2) Po způsobu doby byl kompletní název ještě podstatně delší: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth most conductive to Human Happiness; applied to the newly proposed system of the Voluntary Equality of Wealth.
3) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 1-2.
4) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 19.
5) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 20.
6) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 21.
7) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 22.
8) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 19.
9) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 6.
10) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 6-7.
11) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 35, 145-147, 584.
12) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 381.
13) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 583.
14) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 91.
15) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 94.
16) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 99.
17) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 103, 143.
18) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 164–165.
19) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 167.
20) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 165.
21) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 166.
22) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 167.
23) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 36.
24) Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 168-169.
25) Vliv raných anglických socialistů na Marxe byl široce diskutován, takže nám k vytvoření názoru pomůže reprodukce Thomsonova jednoho až neobvykle marxistického odstavce:
„Pokud naopak převládne pohled kapitalistů, jaký bude důsledek? Touha po akumulaci, podněcována uspokojováním neomezených tužeb, po nadřazenosti bez jasných hranic, nad okolní bídou, vytlačuje u kapitalisty dokonce i lásku k prožitkům. Nerovnost bohatství nemá hranic: stává se vládnoucí vášní. Význam, který poskytuje, závist, kterou vzbuzuje, nutí lidi, aby ho získávali jakýmikoliv prostředky. Obětují mu své nadání i ctnosti. Každý prostředek, který může síla a lstivost použít k tomu, aby si přivlastnila plody cizí práce a s tímto cílem udělala z masy lidí nevědomé spokojené dříče, se stává zvykem nebo zákonem. Všude existuje všeobecné a vždy bdělé spiknutí kapitalistů, což jsou nutně ti nejchytřejší, které spojuje zájem přimět dělníky, aby pracovali za co nejnižší mzdu a urvat co nejvíce z produktů jejich práce k podpoře další akumulace a výdajů kapitalistů. Přesto je touha těchto lidí po vyniknutí, po výdajích jako nástroji vyniknutí, nikoliv po přímém požitku, tak silná, že produkt práce tisíců lidí je pohlcen jen proto, aby se uspokojily tyto nepodstatné touhy. Bohatství, které je v takové komunitě nahromaděno, je shromážděno v rukou několika málo lidí a do očí bije, jak svým objemem, tak kontrastem s okolní chudobou. Produktivní dělníci, zbavení veškerého kapitálu, nářadí, domů a materiálu, se kterým je jejich práce produktivní, se musí nechat zaměstnávat z nouze, z existenční nutnosti, jejich odměna je udržována na té nejnižší úrovni slučitelné s existenci pracovních návyků… Převládají extrémy pýchy a okázalosti. Zlo nerovnosti je dotaženo do krajnosti. Touha po hromadění vládne bez jakýchkoliv mezí. Výrobu podněcuje nedostatek“ (str. 170-171).
26) Celý název zní: Labor Rewarded. The Claims of Labor and Capital Conciliated: or, How to Secure to Labour the Whole Products of its Ecertions. By One of the Idle Classes.
27) Thompson: Labor Rewarded, str. 13.
28) Thompson: Labor Rewarded, str. 2.
29) Thompson: Labor Rewarded, str. 3.
30) Thompson: Labor Rewarded, str. 6.
31) Thompson: Labor Rewarded, str. 16.
32) Thompson: An Onquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, str. 371.
33) Anton Menger: The Right to the Whole Produce of Labour, str. 101. Bude vhodné zde citovat Mengerovu poznámku pod čarou: „Engels, který ve svém Anti-Dühringovi (1877, str. 10, 162) a ve svém pamfletu Vývoj socialismu od utopie k vědě vynášel Marxe jako objevitele teorie nadhodnoty, od jejíhož objevu datuje vědecký socialismus, v předmluvě k 2. dílu Kapitálu (1885, str. xiv) připouští, že Marx měl předchůdce v teorii nadhodnoty mezi staršími anglickými socialisty. Je však pochybné, jestli Marx odvodil svůj názor na tuto otázku z citovaného pamfletu The Source and Remedy of the National Difficulties (Londýn, 1821), který obsahuje jen slabé náznaky této teorie. Skutečnými autory teorie nadhodnoty jsou Godwin, Hall a obzvláště W. Thompson. Marx, stejně jako Rodbertus, pomlčel o zdroji svých názorů, ačkoliv jinak zpravidla nijak nešetří citacemi.“
34) Elie Halévy: Thomas Hodgskin (1903), str. 142. Je docela výjimečné, že Francouzovi vděčíme za jediný životopis Hodgskina. Navíc naše vědomosti o Hodgskinovi spočívají z větší části na těch úryvcích z jeho nepublikovaných děl, které se E. Halévy rozhodl přeložit do francouzštiny.
35) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 210.
36) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 292.
37) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 417.
38) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 467.
39) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 180.
40) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 205.
41) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 150.
42) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 168-170.
43) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 149.
44) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 206.
45) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 218.
46) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 235.
47) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 16.
48) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 19.
49) Halévy: Thomas Hodgskin, str. 54-72.
50) Halévy: Thomas Hodgskin, str. 59-60.
51) Odkazy jsou na vydání z roku 1922 od Labour Publishing Company.
52) Hodgskin: Labour Defended, str. 38.
53) Hodgskin: Labour Defended, str. 44.
54) Hodgskin: Labour Defended, str. 51.
55) Hodgskin: Labour Defended, str. 53.
56) Hodgskin: Labour Defended, str. 55.
57) Hodgskin: Labour Defended, str. 60.
58) Hodgskin: Labour Defended, str. 81.
59) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 120-121.
60) Např.: „Z tohoto faktu se můžeme poučit, že lidé jsou neopatrní úměrně tomu, nakolik jim jejich potřeby obstarávají jiní. Jednoduchým prostředkem, jak naučit lidi šetrnosti, je nestarat se o potřeby žádného člověka a ponechat každému to, co vyprodukuje svou vlastní prací.“ (Travels in the North Germany, díl 2, str. 86.)
61) Hodgskin: Labour Defended, str. 85.
62) Hodgskin: Labour Defended, str. 87.
63) Hodgskin: Labour Defended, str. 90-91.
64) Hodgskin: Labour Defended, str. 89.
65) Hodgskin: Labour Defended, str. 90.
66) Hodgskin: Labour Defended, str. 104-105.
67) Hodgskin: Popular Political Economy, str. 237.
68) Hodgskin: Travels in the North Germany, díl 1, str. 302.