Socialistická tradice (XXVII. část) - Anglický socialismus (3. část)

Mises.cz: 30. září 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 5

(f) J. F. Bray

John Francis Bray se narodil roku 1809 ve Washingtonu D.C., kde byl jeho otec zaměstnán u herecké společnosti. V roce 1822 rodina emigrovala z USA do Leedsu, odkud původně pocházela. Brayův otec krátce po příjezdu do Anglie zemřel. Mladý John vyrůstal u příbuzných a stal se učněm v tiskárně. V roce 1832 začal pracovat pro místní noviny v Leedsu a zapojil se do Chartistického hnutí. Jeho nejznámějším dílem je Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (1839). V roce 1842 se Bray přestěhoval zpět do Spojených států a v Detroitu se stal tiskařem. Byl aktivním v místním odborovém hnutí, podporoval Socialistickou stranu práce a Populistickou stranu. Zemřel v roce 1897.

Z předmarxistických autorů je Bray další přiznanou inspirací Marxe. Karel Marx ho rozsáhle cituje v Bídě filosofie (1847), kde na něm dokazuje neoriginalitu Proudhonových návrhů.

Ačkoliv je Bray čas od času poněkud repetitivní, z jeho zásadních pasáží sálá oheň, takže si také po staletích dovede udržet pozornost čtenáře lépe než většina jeho současníků. Pozadí jeho myšlenek není citelně odlišné od ostatních členů skupiny a může být popsán jako směs Owena a Godwina. Konkrétně je velký utilitarista. Stejně jako jiní autoři jeho doby si dělá nárok na vhled do mysli Všemohoucího a chce bránit pověst svého Stvořitele. „Tvrdit, že v tomto vesmíru plnému radosti je jen člověku souzeno rodit se k zármutku a starostem, znamená ošklivě pomlouvat Všemohoucího!“¹ Jinde pozoruje: „Stvořitel zamýšlel, aby všechna jeho stvoření byla šťastná.“² Pokud jsou lidé nešťastní, tak to znamená, že žijí v nepřirozeném stavu. S Owenem a Godwinem se shodne, že lidé jsou formováni svým prostředím a aplikací správného prostředí je lze libovolně modelovat. Charakter, ať už dobrý nebo špatný, je jen příhodnou fikcí. Evropan nebo Etiopan, jakkoliv se mohou jevit různí, by si mohli zcela prohodit charaktery i názory, kdyby došlo ke změně okolností, kterým jsou vystaveni.³ „Okolnosti“, slovo, které fascinovalo Owena, „poskytují semínka dobrého a zlého a člověk je jenom půdou, z níž semínka vzklíčí.“⁴ Nakonec je Bray asi ten největší pesimista, co se týče stávajícího stavu věcí: „je jisté, že horší systém, než je současný, by nemohl být nikde vynalezen.“⁵

Pokud Stvořitel nezamýšlel, aby byl člověk nešťastný, kdo je tím „velkým nepřítelem“, který se jeho záměrům zprotivil?⁶ Spolu s velkým houfem dalších svědků Bray ukazuje prstem na „instituci soukromého vlastnictví, jak nyní existuje.“ Později následuje Rousseaua v prohlášení, že „veškeré špatnosti a veškerý žal, které kdy člověka postihly nebo je nucen je snášet, lze vystopovat k předpokladu, že právo na půdu mají jen určití jednotlivci a třídy s vyloučením ostatních jednotlivců a tříd.“⁷ Tajným nepřítelem je tedy existence vlastnictví, obzvláště pozemkového vlastnictví. Dále fakt, že člověk byl předurčen k životu ve „společenství“ a místo toho existuje rozdíl mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, mezi zahálejícím a pracujícím. Zároveň toto není otázkou pouze formy vlády. Bray srovnává podmínky v evropských královstvích s republikánskou Amerikou a extrémní nerovnost nachází na obou březích oceánu.⁸

Pokud chceme předělat svět, je nutné jít až ke kořenu, a Bray tak s pýchou činí. Jedním z prvních principů, říká nám, které byly „oznámeny velkou knihou Přírody“ je, že všichni lidé jsou stejní. Jejich podstata i jejich potřeby jsou stejné. Za druhé, každý člověk by měl pracovat. Za třetí, protože lidé jsou stejní a jejich práva musí být stejná, tak země, z níž čerpají svoji obživu, musí být společným vlastnictvím všech jejích obyvatel. K tomu přidává čtvrtou zásadu v odlišné rovině, totiž, že rovnost práce vyžaduje rovnost v odměňování.⁹ Ve světle těchto čtyř principů, zavedených Stvořitelem pro vedení a blaho lidstva, jsme konfrontováni se světem, ve kterém vlastnictví půdy vedlo postupně až k vlastnictví lidí, veškeré zákony jsou tyranské a všechny vlády nezodpovědné.¹⁰

Poté Bray zve na svědeckou lavici proponenty politické ekonomie, protože je oblíbenou kratochvílí doby vyslýchat tyto nepřátelské svědky a vymámit z nich kompromitující přiznání. „Bojovat na jejich vlastní půdě a jejich vlastními zbraněmi.“¹¹ Ekonomové, kteří jsou zde trochu záhadnou rasou, uvedli následující podmínky produkce bohatství: za prvé práce. Za druhé akumulace předchozí práce, která se nazývá kapitál. Za třetí směna.¹²

Jak jsou podle Braye tyto podmínky naplňovány? Co se týče první, tak argumentuje, že přikázání pracovat se týká společnosti jako celku. Je to obecný zákon, ze kterého neexistují žádné výjimky. Poněkud absurdně je nám řečeno, že příkaz – „BUDEŠ PRACOVAT“ – je určen všem bytostem. V tomto velkém zákonu, kterým se řídí vše od nejmenších bakterií v kapce vody až po velryby ve vlnách oceánu, nejsou přirozeně a neměly by být ani uměle žádné výjimky. Tomuto přikázání se může jeden člověk vyhnout pouze na úkor druhého. Pokud někdo unikne práci, tak břemeno spočine tíživěji na někom jiném. Navíc nerovnost hodnoty práce není žádným důvodem pro nerovnost v odměňování. Příhodnost a spravedlnost jsou na straně rovnosti odměňování za předpokladu, že se všichni podobně nadřeme. Všichni jsme „články“ ve velkém řetězci a ve skutečnosti žádná práce není důležitější než jiná. Pokud by si vynálezce přál dostat víc než obyčejný dělník za svůj vynález, tak se může spolehnout na „hold našeho obdivu.“ Taková je v hrubých obrysech Brayova argumentace. V ní se, jak by se dalo poukázat ve studentském debatním spolku, podmínka „bude tu práce“ uprostřed argumentu skrytě změní na božské přikázání: „BUDEŠ PRACOVAT“ adresované všem od nejmenších bakterií až po nejmohutnější velryby.¹³ 

Co se týče druhé podmínky, totiž nezbytnosti „akumulace“, tak Bray eliminuje z obrazu jednotlivce, z bohatství udělá národní dědictví a jeho pokračování je národní odpovědností. Naše „akumulace“ pochází z předchozích generací, a my kapitál „pouze držíme, jako by nám byl svěřen, pro potřeby naše a našich následovníků.“¹⁴ Je naší povinností předat tuto akumulaci s patřičným navýšením. Je ovšem marné žádat akumulaci od „produktivních tříd“, protože existující akumulace, „která byla předána pro využití celou současnou generací“, byla přivlastněna a je využita exkluzivně určitými jednotlivci a třídami. Je zřejmé, aniž by to explicitně řekl, že Bray učinil ze státu univerzálního dědice majetku všech občanů. Veškeré zděděné bohatství patří společnosti jako celku. To se blíží pohledu Saint-Simonovců.¹⁵

Právě ve vztahu ke třetí podmínce, tedy směně, je Bray nejočividnějším předchůdcem Marxových myšlenek. Směna se odehraje mezi dvěma stranami, z nichž každá dává něco, po čem touží méně, než při směně dostane.¹⁶ Příklad, kterému je věnována veškerá pozornost, je zcela marxistický v tom, že jde o pracovní smlouvu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V systému směn je nutné, aby obě strany měly ze směny stejný prospěch. „Stejná hodnota by měla být směňována za stejnou hodnotu“ – temná věta, která předpokládá, že víme, co je to hodnota. Směna by tedy měla být „rovná.“ Brayovou tezí je, že v tomto nedokonalém světě jsou všechny směny „nerovné“ a prokletí nerovných směn je kořenem všech našich problémů. K čemu dochází nyní, že dělníci dávají kapitalistům práci celého roku výměnou za hodnotu pouhého půl roku.¹⁷ Práci šesti dnů za ekvivalent tří nebo čtyř dnů.¹⁸ Nerovná směna je mírné označení. Ve skutečnosti není vůbec žádná směna. Kapitalisté totiž nedávají nic. Nedávají žádnou vlastní práci, protože nepracují, a nedávají ani žádný kapitál, protože ten z definice jen stále více akumulují na stále větší hromadu. Skutečností je, že kapitalisté a vlastníci dávají pracujícím za práci tento týden část bohatství, které pracující vytvořili minulý týden! Dávají pracujícím nic výměnou za něco. Popisovaná transakce je, slovy Braye, jasný podvod a drzá, legalizovaná zlodějina.¹⁹ Toto je samozřejmě podstatou Marxe a můžeme nabýt dojmu, že je to lépe sepsané než v samotném Marxovi. Ani v ohnivých pasážích nezůstává Bray pozadu, když deklaruje: „všechno toto bohatství pochází z kostí a šlach pracujících tříd během mnoha generací a byli o něj připraveni podvodným a zotročujícím systémem nerovných směn.“²⁰ Právě působením neviditelné magie nerovných směn se z práce a kapitálu staly dvě oddělené a protikladné síly. Bohatství a nadvláda jedné závisí na chudobě a ponížení druhé.²¹ Je pouze rozšířením tohoto argumentu, že i v záležitostech zdanění celé břemeno spočívá na pracujících, protože kapitalisté, nakolik nepřispívají k produkci, nemají nic svého, z čeho by daně platili. Zavedení rovných směn by samozřejmě přinutilo zahálející k práci.²²

Změna vyžaduje změnu systému od základu. Bray věnuje hodně prostoru dokazování neúčinnosti obvykle prosazovaných řešení. Všechny návrhy selhávají, protože se všechny zaměřují spíše na důsledky a nechávají příčinu nedotčenou.²³ Co jiného očekávat od „povrchních hochštaplerů“? Politická náprava je zbytečná. Stejně tak snahy odborů. Ty vedou pouze „k částečnému zmírnění podmínek pracujících tříd jako pracujících tříd.“ Jinými slovy odbory ponechávají základní pozici zaměstnanec-zaměstnavatel netknutou. Emigrace, tehdy populární prostředek nápravy, nakonec jen změní kulisy nespravedlnosti vůči pracujícím. Co se týče formy společnosti, která by měla nahradit takovou, v níž lidstvo trpí v současnosti, Bray má jasno, že „společné vlastnictví, v každém ohledu, je nejdokonalejší formou společnosti, jakou může člověk vytvořit.“²⁴ To je téměř ozvěna Platóna. Naneštěstí to vyžaduje „odpovídající stupeň osvícení“ od těch, kteří by chtěli vstoupit do tohoto pozemského ráje. Bray jasně vidí vše, co tolika jiným vizionářům unikalo. Uvědomuje si, že řada komunistických experimentů zkrachovala právě proto, že ti, kdo je podnikali „byli téměř bez výběru vzati z různých koutů světa a přinesli si s sebou své staré city, předsudky a zvyky.“²⁵ Je nebezpečné plnit ulice Nového Jeruzaléma poškozeným zbožím z tohoto světa, poskvrněným „odporným a hnusným sobectvím, které dnes provází každý čin, lpí na každé myšlence a znečišťuje každou snahu.“²⁶ V důsledku toho ti, kteří se snaží zavést nový systém, musí disponovat dostatkem kapitálu, se kterým by se přenesli přes období lidské regenerace, nebo se v současnosti musíme spokojit jen se zastávkou  na půli cesty.²⁷

Bray věnuje hodně úsilí popisu, jak by taková „zastávka na půli cesty“ mohla vypadat, a kde by se společnost „jaká teď je, připravovala na cestu za dalšími a lepšími změnami.“²⁸ Ale my ho už detailně následovat nemusíme. Očividně na něj udělal dojem pokrok a efektivita akciových společností a uvědomil si, že „tyto společnosti si ve všech směrech uzurpují pozici, kterou až dosud měli individuální kapitalisté a obchodníci.“²⁹ To ho inspirovalo k návrhu, aby vznikly „akciové modifikace pro celou společnost.“³⁰ Každá profese si založí zárodky budoucí společnosti. Nakonec bude celá společnost jednou velkou akciovou společností, která bude složená z nespecifikovaného počtu menších korporací, které všechny budou produkovat a vzájemně spolu obchodovat na bázi dokonalé rovnosti.³¹ Tak budou individuální zaměstnavatelé a kapitalisté nahrazeni. Brayův systém, obzvláště po finanční stránce (kde je velmi slabý), není úplně jasný. Konečný výsledek, nakolik je ho možné si vizualizovat, by se mohl jevit jako kříženec mezi projekty Owena a Louise Blanca.

V tomto „akciovém systému“ je jeden bod, který může mít širší význam. Bray je jedním z prvních a nejextrémnějších obhájců rodinných nadací. Chtěl by zrušit veškerou materiální závislost manželek na manželech a dětí na rodičích. „Výživa a výuka dětí rodiči je jasným defektem jakéhokoliv společenského systému, kde tato praxe převládá.“ Na každé dítě by se mělo hledět jako na dítě celé společnosti a rodiče by „neměli mít jinou roli než poskytování rodičovské lásky.“³² Bray mlčí o tom, jakými mechanismy by toho chtěl dosáhnout. Avšak vzhledem k jeho směřování k naprosté „komunitě“, je zmizení rodiny téměř nevyhnutelným řešením.

Z hlediska propagandistické přesvědčivosti je Bray asi nejefektivnějším z anglických předchůdců Marxe. Možná na druhé přečtení vzbudí ve čtenáři neklidný pocit, že tezi, kterou dokazuje, často propašuje do výchozích předpokladů. V tomto ohledu samozřejmě není jediný a možná právě to je podstatou účinné propagandy.

(g) John Gray

John Gray (1799-1883) je jednou z barvitějších anglických postav, které anticipovaly Marxe. Byl skotského původu, v mládí pracoval v Londýně, aby se později přesunul do Edinburgu. Tam se svým novinářským podnikem The North British Advertiser nakonec dosáhl úspěchu a bohatství, když předtím ve třicátých letech jeho podnikání krachovalo a krátce si pobyl dokonce ve vězení pro dlužníky. Zdá se, že jeho pozdější bohatství a úspěch způsobily, že na stará kolena byl daleko menším revolucionářem než v bouřlivém mládí. Zde se budeme zabývat jen jeho rannými pracemi, které zastupuje Lecture on Human Happiness. Ta byla vydána v roce 1825, kdy bylo Marxovi sedm let, a představuje pozoruhodnou anticipaci jistých částí Marxova systému.   

Grayův výchozí bod připomíná Adama Smitha, který svou první kapitolu začíná dělbou práce. Podle Graye je to „sklon směňovat práci za práci“, který umožnil lidstvu vymanit se z pravěkých podmínek.³³ Ovšem právě skrze barter, a nikoliv kvůli defektům vlády, se objevila na světě možnost, jak jeden člověk mohl tyranizovat druhého. Celá společnost a všechny její instituce jsou postaveny na barteru. Tento výchozí bod je mazaně zvolen z toho důvodu, že později umožňuje zdůrazňovat význam spravedlivé směny. Gray, jako mnozí další z této doby, je neředěným stoupencem utilitarismu: štěstí je „cílem a smyslem veškerého lidského snažení.“³⁴  Nedá se ani uchlácholit rčením, že štěstí spočívá ve snaze, a nikoliv v dosažení vytouženého cíle. Gray, se svou dávkou selského rozumu, dává jasně najevo, že cesta není důležitější než cíl.

„Který z nás, když nás přepadne hlad nebo žízeň, nachází více potěšení ve vaření než v konzumaci jídla? Kdo z nás, pokud se vystavíme nepřízni počasí, mokří deštěm nebo mrznoucí v zimě, zažíváme větší potěchu při hledání krbu než v sezení u zapáleného krbu?“³⁵

K důležitosti barteru jako základu veškeré společnosti a k utilitarnímu předpokladu, že štěstí je jediné, na čem záleží, můžeme přidat ještě třetí zásadní předpoklad. Tím je rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací – což je dědictví po fyziokratech. Veškeré nezbytnosti a veškerý komfort pocházejí z práce. Jsou popisovány různé typy práce a všichni, kdo se nevejdou do této klasifikace, jsou neproduktivními a zbytečnými členy společnosti a jsou (největšími kapitálkami) „PŘÍMOU DANÍ“ uvalenou na produktivní třídy.³⁶ Bohužel Grayova definice produktivní práce je extrémně úzká. Jak říká na mnoha místech a zvýrazňuje to kurzívou, „jediní produktivní členové společnosti jsou ti, kdo přikládají své vlastní ruce buď ke kultivaci samotné půdy, nebo pro přípravu produktů půdy k jejich dalšímu využití.“³⁷ Mimo to dělá ještě poněkud neochotný ústupek v případě dopravců a obchodníků („pouhých distributorů bohatství“) kteří jsou „užiteční pouze v omezených počtech.“

Za těchto výchozích podmínek se podívejme, jak vypadá soudobá společnost podle Graye. Jeho názory jsou odhalovány v podobě ironických poznámek. „Je úžasné, že existující uspořádání společnosti přivádí k šílenství jen relativně málo lidí.“³⁸ Velký dojem na Graye, stejně jako na řadu dalších lidí jeho generace, udělala Colquhounova práce General View of Society, která se v roce 1812 pokusila statisticky zachytit, z jakých zdrojů pochází majetek ve Velké Británii a Irsku, a jak je distribuován mezi různé společenské třídy.³⁹ Při úzké definici „produktivní práce,“ ze které Gray vychází, odhadl, že produktivní třídy netvoří ani polovinu z celé populace, přičemž nedostávají ani pětinu z celkového každoročního národního produktu.⁴⁰ Gray je nejzajímavější a zároveň nejvtipnější v komentářích, které přidává k jednapadesáti kategoriím, do kterých rozdělil populaci. Když smete ze stolu obsáhlou skupinu nazvanou „šlechta, panstvo, rytíři, dámy a pánové,“ přidává ve stylu Owena smířlivý komentář, že „toto neštěstí není vinou vyšších vrstev, které se narodily do nespravedlivého systému.“⁴¹ Ve skromném návrhu na zrušení právníků všech druhů „bez jediné výjimky“ Gray mluví autentickým hlasem Godwina. Jako mnozí jiní je přesvědčen, že veškeré právo je kriminální právo, a že všichni právníci věnují veškerý čas jednání se zločinem a zločinci. Argumentem ke zrušení právníků je, že tresty, namísto, aby bránily zločinu, mají nevyhnutelnou tendenci ho zvyšovat. Rozsah zločinů udržuje tempo s rozsahem trestů. „Nezměrná laskavost“ je jedinou účinnou prevencí. Musíme projevovat porozumění bez zloby, kterou špatné činy produkují ve společnosti. Je uklidňující vědět, že tento způsob léčby nikdy neztratí kýžený efekt – ačkoliv je v něm třeba vytrvat.⁴² Mohl by se sám Godwin vyjádřit jasněji?

V komentáři ke skupině „prodavači a maloobchodníci“ Gray dosahuje efektu extravagantních fantazií, které se podobají Fourierovi. Jejich počet „není omezen na ty, kteří by byli skutečně nezbytní pro vykonání této činnosti racionálním a patřičným způsobem, ale na všechny, kteří tím mohou získat živobytí.“ Prodavače samotné pak komentuje s jemnou ironií:

„Je jisté, že tito lidé nejsou neproduktivní, protože na tváři země nikdo nikdy neprodukoval tolik podvodů a falše, bláznovství a extravagance, zotročení tělesných a prostituce duchovních schopností člověka, jako náš systém maloobchodu… Čtvrtinu nebo pětinu času tráví zdobením svých vitrín, to znamená plýtvají zbožím, a polovinu času čekají na zákazníky nebo nedělají nic užitečného.“⁴³

Ve stejném duchu a ohledně stejné otázky maloobchodu existuje pasáž tvrdící, že falešná reklama je nevyhnutelným důsledkem konkurence. Stejné kapitály se stejnými schopnostmi a pracovitostí budou tvořit zboží za stejné ceny. V důsledku toho existuje neustávající konkurenční boj, ve kterém se každý snaží, aby se jeho zboží jevilo levnější než zboží souseda. Pravda je k ničemu a podvod nutností:

„Co nám říká zkušenost? Neexistuje ani jedna reklama ze sta, které se objeví ve veřejném tisku ve vztahu k maloobchodním cenám, která by byla pravdivá. Ať to zkusí popřít kdokoliv, kdo ví něco o obchodu. Tiskaři novin by měli veškerou maloobchodní reklamu umístit pod titulek „Lži, zavádějící etc.“ Může v takové společnosti vůbec existovat obecná upřímnost?“⁴⁴

Aniž bychom hodnotili spravedlivost Grayových závěrů, můžeme pozorovat, že jeho základním postulátem je „stejná pracovitost a schopnosti“ – jinými slovy předpokládá existenci oné uniformity lidstva, která se tak často vynořuje v socialistické tradici.

Jak si v této analýze společnosti stojí takzvané „nezávislé třídy“? Pokud máme na paměti prvotní předpoklad, že všechno pochází z práce, tak právě tyto nezávislé třídy jsou ze všech nejvíce závislé. Závislost tu existuje dvojí: závisejí na pracovitosti svých bližních a na nespravedlnosti, která jim umožňuje pracujícím poroučet. První bod je dokázán očividným argumentem:

„Závisejí na pekaři, že jim dodá chléb, a na řezníkovi, že jim dodá maso. Závisejí na zedníkovi, že jim postaví dům, a na tesaři, že jim dodá nábytek. Závisejí na krejčím se svým oblečením a na svých komornících a služkách, že je do něj obléknou. Pokud by existoval název, který by popsal lépe než jiný tuto třídu lidí, tak by to bylo slovo ZÁVISLÍ.“ ⁴⁵

Proti tomu lze argumentovat, že žijí na svém majetku, ale Gray odpovídá, že „práce je jediným základem majetku a ve skutečnosti veškerý majetek není ničím jiným než naakumulovanou prací.“⁴⁶ Na námitku, že platí penězi za spotřebované, odpovídá, že ty peníze nejsou jejich. Pocházejí z nájemného a úroku, které nemají spravedlivý základ, a nezávislé třídy jsou tedy plně závislé na nespravedlnosti. V dnešní době, kdy nájemné a úroky nejsou hlavním zdrojem nadměrných zisků, může jeho argumentace vypadat přepjatě. Dnešní milionáři určitě nejsou produktem nájemného ani úroku v úzkém významu toho slova. Co se týče nájemného, tak podle Grayova pohledu spočívá výlučně na „moci a zvyku jeho placení.“⁴⁷ Úrok je jen jinou metodou, jak získávat práci, aniž by za ní bylo placeno ekvivalentní prací. V poněkud legračním příkladu si představuje výrobce klobouků, který nashromáždí 10 000 klobouků o hodnotě 20 šilinků za každý. Přemění je na peníze, a poté, co si pohodlně žije celý život, má stále ekvivalent 10 000 klobouků. „Dokáže toto včela? Dokáže toto mravenec?“ táže se svých čtenářů. Připomíná to muzikálové převrácení jedné burleskní písně, kde se zpěvák poté, co vyjmenuje zásluhy slepice, táže se stejnou relevancí: „Dokázal by totéž Lloyd George?“ Jak řek sv. Pavel, všichni jsme dostali různé vlohy.

„Veškeré spravedlivé kontrakty mají ve svém základu směnu stejného množství práce.“ To samozřejmě vyplývá z Ricarda, pokud se nějak přeneseme přes všechny komplikace, jak zhodnotit zásluhy různých druhů práce. Je to v souladu s Grayovým výchozím bodem, že základem společnosti je barter, a právě nespravedlivým barterem se na tento svět dostala tyranie.  

V kontrastu s bídným stavem světa, jak ho Gray viděl, se nabízí otázka, jak by vypadal svět, ve kterém by si „užiteční pracovníci“ mohli „ponechat ke svým účelům veškerý majetek, který vytvářejí“?⁴⁹ K tomu by bylo třeba jen jediné reformy, která má veškeré individualistické tendence striktního výkladu práva každého na celý jeho produkt. Můžeme si povšimnout, že dodržování tohoto práva by zcela jasně nebylo konzistentní s jakoukoliv formou chudinských zákonů nebo přerozdělování na jiném než dobrovolném základě. Logicky lze pochybovat, jestli by toto právo bylo kompatibilní s jakýmkoliv systémem státního zdanění. Výsledkem reformy, podle Grayova mínění, by byl ovšem stav univerzálního nadbytku pro všechny, dosaženého jen s několika málo hodinami denní práce. Gray totiž byl, jako hodně lidí z této skupiny, přívržencem myšlenky, že máme chudobu ve světě s možností snadného dosažení neomezeného nadbytku. Odkazuje se na nejdůležitější pravdu, která je produktem lidské mysli, což je myšlenka, že ačkoliv převládá chudoba,

„ti samí obyvatelé, za pomoci velké mechanické moci, kterou nyní vládnou, by byli schopni vytvořit svou vlastní prací všechny ty životní nezbytnosti i komfortní předměty v téměř neomezeném rozsahu. Určitě v tom rozsahu, který by stačil uspokojit potřeby všech členů jejich komunit.“⁵⁰

Při analýze stavu, proč společnost nedosahuje v tvorbě bohatství svého potenciálu, se Gray dotýká částečně bodů, jež jsou nám nyní povědomé, a částečně zůstává v temnotě. V zásadě se snaží dokázat, že kapitál si navzájem konkuruje, místo spolupráce. To ukazuje směrem nahrazování konkurence kooperací. Argumentuje, že existují dvě přirozené hranice tvorby bohatství. První je vyčerpání našich produktivních sil, druhá je uspokojení našich potřeb. Ovšem vytvořili jsme si třetí nepřirozenou hranici růstu výrobních možností, kterou představuje konkurence.⁵¹ 

Třetí hranice produkce je dána faktem, že v současné době je produkce závislá na poptávce. Výrobci si nekladou otázku, kolik by měli vyprodukovat k uspokojení potřeb lidstva, ale kolik mohou prodat se ziskem. Produkce nemá vztah k uspokojení našich potřeb nebo k rozsahu našich výrobních kapacit. Je určena výlučně kalkulací toho, kolik může trh vstřebat při stálé tvorbě zisku.⁵² Tento argument se o několik generací později stal jedním ze základů cechovního socialismu a vykrystalizoval ve známou frázi, že produkujeme pro zisk, a nikoliv pro užití.

Zatím se nacházíme na známém území. Pokud je ovšem produkce omezena poptávkou, tak další fází argumentace je zkoumat, co omezuje poptávku. Poptávka není ničím jiným než agregovaným množstvím bohatství, které „práce, služby a vlastnictví“ celé společnosti mají k dispozici.⁵³ Ale toto množství je v každém jednotlivém případě podle Graye udržováno na minimu vlivem konkurence. Co se týče mezd, tak argument je očividný a v dobových okolnostech také dostatečně srozumitelný. Konkurence nezaměstnaných „kandidátů na zaměstnání“ má ten dopad, že „udržuje část bohatství, které dostávají masy v takovém objemu, který sotva stačí na podporu jejich tělesné síly a udržení jejich rasy.“⁵⁴ Grayovi ovšem nestačí železný zákon mezd. Postuluje železný zákon, který funguje napříč celou společností a projevuje se jako železný zákon zisků a železný zákon úroku a tak dále. Takže zisky jsou prostřednictvím konkurence drženy na minimu a všichni jsou nuceni prodávat jen velmi těsně nad náklady. Totéž aplikuje mutatis mutandis na nájemné z domů a peněžní úroky. Jeho závěr vede k obecnému principu:

„Tudíž příjem KAŽDÉHO JEDNOTLIVCE, a v důsledku toho CELÉ SPOLEČNOSTI, mimo lidí, kteří mají fixní peněžní příjem, je OMEZEN KONKURENCÍ a všichni dostávají za své zboží a služby TO NEJMENŠÍ, CO JE MOŽNÉ DOSTÁVAT.“⁵⁵

Tato analýza, s veškerým respektem, je nejen zmatená, ale přímo v rozporu s účelem Grayovy předchozí argumentace. Vykořisťování dělníků prostřednictvím Ricardovsko-Lassalovského železného zákona mezd je zcela pochopitelný koncept. Ovšem, kde existuje vykořisťování, tam z něho musí mít výhodu druhá strana transakce. To se zde ztrácí, protože kapitalisté a majitelé půdy se musí také spokojit s tím nejnižším nájemným a nejnižším úrokem, který jsou nuceni přijmout (což může bezpochyby fungovat podle neúprosných zákonů rakouské ekonomie, kde dominuje situaci marginální analýza). Avšak pokud popisujeme společnost charakterizovanou vykořisťováním, tak vedle vykořisťovaných musí existovat vykořisťovatelé. Grayův svět obsahuje jen vykořisťované – mimo těch, kteří jsou příjemci fixního peněžního příjmu. A ti budou mít také nakonec příjem zafixovaný tak nízko, jak jen to bude možné.

Důsledek nepřirozeného omezení produkce je vyjádřen daleko jasněji než argument, na kterém spočívá. Obyvatelé země „mají pod kontrolou síly, kterými by dokázali vytvořit bohatství bez jakéhokoliv omezení, a přesto je polovina z nich ve stavu tíživé chudoby.“ 

Ke konci vlastní argumentace Gray citelně ztrácí na přesvědčivosti. Jeho diagnózou je všeobecný nedostatek kupní síly – což by následně vedlo k hledání monetárních řešení. Vskutku, byla to otázka peněz, které se Gray věnoval ve svých pozdějších pracích. V Lecture on Human Happiness se spokojil s tím, že konkurence je nepřirozenou bariérou, která nás nutí k chudobě a musí být zrušena. Mimo ujištění, že toto zrušení lze provést kdykoliv, aniž by to způsobilo nejmenší komplikace, nelze říci, že by byla k dispozici mapa, která by pomohla, jakémukoliv křižákovi bojujícímu za lepší společenský systém, postupovat v jeho šlépějích. Existuje několik pozdějších článků, ve kterých propaguje vytváření společenství na principech vzájemné spolupráce. Ty vypadají jako kříženci mezi Fourierem a Owenem. Pokud někoho zajímá příbuznost idejí, tak za povšimnutí stojí, že je sedmnáct těchto článků inspirováno Fourierem. Gray zdůrazňuje zatraktivnění práce pro členy společenství, které bude dosaženo střídáním povolání po dvou nebo maximálně třech hodinách.⁵⁶ Fourierův motýlek by řekl, že Gray je na správné cestě.

To byl John Gray, a ačkoliv nedokončil cestu na finské nádraží⁵⁷, jeho místo vykladatele marxismu v časech, kdy Marx po ulicích Trevíru tahal kačera, je dostatečně pozoruhodné. Učil, že majetek není nic jiného než akumulovaná práce. Hlásal doktrínu vykořisťování, loupeže a nezaplacené práce. Vykládal, že konkurence mezi nezaměstnanými (což bylo později popsáno jako průmyslová rezervní armáda) tlačí mzdy dolů tak, že pracující jsou sotva schopni se udržet naživu. Pokud by někdo vyžadoval konkrétní ukázku marxistické frazeologie, připomeňme si, že Gray vysvětloval chudobu faktem, že „osoby od nich kupují jejich práci za jednu cenu a prodávají ji za jinou cenu.“

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 10.
2) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 40.
3) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 113.
4) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 115.
5) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 123.
6) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 17.
7) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 34.
8) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 19-22.
9) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 28-30.
10) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 34-36.
11) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 41.
12) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 42.
13) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 42-45.
14) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 46-47.
15) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 47.
16) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 47.
17) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 48.
18) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 56.
19) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 49-50.
20) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 57.
21) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 60-61.
22) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 74.
23) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 98.
24) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 133.
25) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 130.
26) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 133.
27) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 134.
28) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 194.
29) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 155.
30) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 161.
31) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 170-172.
32) Bray: Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy (London School of Economics Reprint), str. 165-166.
33) Lecture of Human Happiness (reprint London School of Economics), str. 5.
34) Lecture of Human Happiness, str. 13.
35) Lecture of Human Happiness, str. 13.
36) Lecture of Human Happiness, str. 15.
37) Lecture of Human Happiness, str. 69.
38) Lecture of Human Happiness, str. 28.
39) Název knihy Patricka Colquhouna je A Treatise on the Wealth, Power and Resources of the British Empire. Jde o čtvrtou kapitolu tohoto působivého díla, která je často citovaná v rané anglické socialistické literatuře. V této kapitole se pokouší odhadnout příjmy různých společenských tříd a poznatky shrnuje do tabulky (No. 4), která nese název An Attempt to Exhibit a General View of Society (str. 124-125). Je zřejmě zbytečné dodávat, že debata i tabulka jsou z dnešního hlediska provedeny zcela amatérsky a údaje jsou v nejlepším případě velmi přibližné odhady ve vágně definovaných kategoriích. Odkazy na Colquhouna u Graye a jiných však mohou zanechat mylný dojem u všech čtenářů, kteří nemají přístup přímo ke Calquhounovu masivnímu svazku.

Ten v žádném případě není vzdáleným předchůdcem fabiánských statistických traktátů. Colquhoun vychází z definice produktivní práce Adama Smitha a přemýšlí v kategoriích „prodejné komodity.“ Jeho vlastní odhad je, že podle těchto definic je jedna pětina společnosti neproduktivní a dostává asi jednu třetinu ze všeho každoročně vytvořeného bohatství. Colquhoun ovšem své čtenáře velmi rychle varuje, že i neproduktivní pracovník podle definice Adama Smitha může být společensky velmi užitečnou osobou. Gray si vzal Colquhounovu tabulku a na základě svých vlastních definicí užitečné a neužitečné práce z ní odvodil své vlastní závěry, které zachycují jeho vlastní předsudky. Je svědectvím jeho loajality vůči koruně, že ačkoliv vysoké duchovní a šlechtu klasifikuje jako 100% neproduktivní, tak dokonce vzdálené větve královské rodiny jsou 100% produktivní. Biskupové jsou 100% neproduktivní, nižší kněží 100% produktivní. Celá právnická profese od soudců k písařům je klasifikována jako neproduktivní. Divadelní profese (trochu podivně) opouští inkviziční tribunál bez poskvrny a je shledána 100% produktivní. Ve většině případů se jedná o svévolné odhady, že polovina nebo třetina nějaké profese je „neproduktivní.“ 
40) Lecture of Human Happiness, str. 20.
41) Lecture of Human Happiness, str. 22.
42) Lecture of Human Happiness, str. 24.
43) Lecture of Human Happiness, str. 26-27.
44) Lecture of Human Happiness, str. 43.
45) Lecture of Human Happiness, str. 34.
46) Lecture of Human Happiness, str. 34.
47) Lecture of Human Happiness, str. 36.
48) Lecture of Human Happiness, str. 38.
49) Lecture of Human Happiness, str. 57.
50) Lecture of Human Happiness, str. 60.
51)Lecture of Human Happiness, str. 60-61.
52) Lecture of Human Happiness, str. 62.
53) Lecture of Human Happiness, str. 62.
54) Lecture of Human Happiness, str. 63.
55) Lecture of Human Happiness, str. 65.
56) Lecture of Human Happiness, dodatek, str. 10.
57) Narážka na Leninovu cestu do Ruska v roce 1917 v zapečetěném železničním voze. (Pozn. překl.)