Socialistická tradice (XXVIII. část) - Vědecký socialismus (1. část - Marx a Engels)

Mises.cz: 07. října 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(a) Marx a Engels

Během uplynulé generace Marx podnítil tak široký proud výkladů, kritiky, zbožňování a očerňování, že by zde bylo zcela ospravedlnitelné odkázat čtenáře, kterého toto téma ještě zajímá, na velmi rozsáhlou a dostupnou literaturu a přejít k dalšímu tématu. Přestože tato záplava knih, a knih o knihách, by mohla být ospravedlněním nechuti znaveného autora napsat o Marxovi jediné slovo, takové opomenutí by nebylo obhajitelné v práci, která mapuje postupné fáze vývoje socialistického myšlení v jejich vzájemných vztazích. Citlivý spisovatel by se také mohl bouřit proti nevděčnému úkolu, kterým je pokus reprodukovat zásadní jádro Marxova učení za účelem porozumění jeho místu v socialistické tradici. Bohužel je toto jádro poměrně rozlehlé a mnohostranné.

Nebudeme se do detailů zabývat Marxovým životopisem. Postačí jen několik faktů, které mohou mít souvislost s jeho doktrínou. Narodil se v roce 1818 v Trevíru, a stejně jako většina ostatních teoretiků socialismu, do prostředí, které by on sám popsal jako buržoazní. Mimo celkem úspěšné právní kariéry jeho otce Heinricha Marxe rodina vlastnila také několik vinic v údolí Mosely. Narodil se jako třetí z devíti dětí a stal se nejstarším synem rodiny poté, co jeho bratr Moritz zemřel v roce 1819. Dospělosti se dožil on a čtyři jeho sestry.  Rodina byla z obou stran židovského původu, ale z kariérních důvodů Heinrich (původně Herschel) Marx konvertoval v roce 1816 k protestantismu. Říká se, že v antisemitském prostředí židovští konvertité trpěli dvojnásob. Okolí se k nim chovalo jako k židům a neměli morální oporu v myšlence, že jsou Bohem vyvoleným národem. Marxova matka Henrietta pocházela z Nizozemí, a její sestra Sophie se provdala za bohatého obchodníka s tabákem Liona Philipse. (Phillipsovi také byli původně židovská rodina, která ve dvacátých letech devatenáctého století konvertovala ke křesťanství. Potomci Philipse jsou zakladateli elektrotechnické firmy Philips.) Philips byl jedním z řady rodinných příslušníků, od kterých Marx v průběhu života žádal finanční podporu, a Philips navíc zprostředkoval Marxovi výplatu podílů z jeho dědictví po otci a matce.

Marx zahájil studia na trevírském gymnáziu v roce 1830. V roce 1832 došlo na gymnáziu k policejnímu zásahu. Dva jeho učitelé byli zatčeni za „ateismus“ a distribuci podvratné literatury. Úspěšně odmaturoval v roce 1835. Jeho otec si z něho přál mít právníka a svého syna poslal na universitu v Bonnu a pak do Berlína. Marx svým vysokoškolským studiím mnoho nedal. Více než přednáškám se věnoval divokému studentskému životu. Opatřil si tehdy módní šrám ze souboje a zvyk plnými hrstmi rozhazovat peníze, které dostával od svého otce. To je opakujícím se tématem jejich dochované korespondence. Jeho hlavní intelektuální vášní se stala Hegelova filosofie, kterou se mladí hegeliánci bavili ve studentském Doktorklubu. Po smrti otce, kdy mu jeho příjem od rodiny vysychal a matka mu odmítala vyplatit jeho podíl z dědictví, dokud nedostuduje a nenajde si slušnou kariéru, svá studia v Berlíně ukončil. Svou doktorskou disertaci – „Rozdíl mezi démokritovskou a epikurejskou filosofií přírody“ – poslal univerzitě v Jeně, která mu titul udělila korespondenčně a bez ústní veřejné obhajoby v roce 1841. Tento manévr byl údajně nutný kvůli nepřátelství mezi ním a vyučujícími v Berlíně. Marxova matka očekávala, jak bylo tehdejší normou, že Karel, jako nejstarší muž v rodině, převezme odpovědnost za materiální zajištění její a jejích dcer (Karlových sester). Tato očekávání Karel naprosto nenaplnil.

 Marx se oženil, jak se tehdy říkalo, „nad svou úroveň.“ Jenny von Westphalen pocházela z mnohem lépe situované šlechtické rodiny, což byl fakt, na který byl Marx až podivně (nebo možná ne tak podivně) pyšný. Matka Jenny jim poslala peníze na svatební cestu a služebnou, která s nimi zůstala až do konce života, a se kterou si Marx pořídil nemanželské dítě. Bratr Jenny, Ferdinand von Westphalen, proti svazku svojí sestry s Marxem usilovně avšak marně bojoval. Po roce 1849 se Ferdinand von Westphalen stal pruským ministrem vnitra. Byl tedy odpovědným nejen za cenzuru Marxových revolučních spisů v Prusku, ale také za sledování života Marxovy rodiny. Díky němu máme zprávy informátorů o podmínkách, v jakých žila Marxova rodina v Londýně.

Do roku 1848 se Marx živil jako novinář a žil životem profesionálního revolucionáře, který nemá žádné trvalé místo, kde by mohl v poklidu spočinout. Kariéru zahájil v Prusku, kde od roku 1842 psal pro noviny Rheinische Zeitung. Po úředním zákazu novin, v létě 1843, odešel do Francie. K zákazu novin došlo na žádost ruského cara Mikuláše I. Rusko v té době bylo v alianci s Pruskem a Marx psal do novin divoké protiruské výpady. V Paříži Marx pracoval pro německo-francouzský almanach a narodila se mu zde jeho první dcera. Z almanachu vyšlo jen jedno číslo v únoru 1844. Marx se rozhádal s vydavatelem Arnoldem Rugem a celý podnik skončil krachem. V tomto jednom čísle almanachu jsou dva Marxovy eseje: Úvod do kritiky hegelovské filosofie práva a O židovské otázce. V Paříži navázal roku 1844 přátelství s Bedřichem Engelsem, se kterým se setkal už dříve (Engels také posílal články do Rheinische Zeitung), ale nyní vytvořili nerozlučné duo. Engelsova práce Podmínky pracující třídy v Anglii 1844 udělala na Marxe velký dojem. Ještě v Paříži společně napsali na podzim 1844 Svatou rodinu. Z Paříže byl Marx vypovězen v roce 1845 a odešel do Bruselu, když před tím slíbil belgické vládě, že se zdrží veřejných politických aktivit. Společně s Engelsem si v roce 1845 udělal výlet do Manchesteru a pak v Belgii sepsali Německou ideologii (1846) a Bídu filosofie (1847). Zapojil se do Svazu spravedlivých, který se později přeměnil na Komunistickou ligu. Tato organizace volně navazovala na Babeufovo „Spiknutí rovných“ z roku 1795. V roce 1847 byl touto organizací pověřen sepsat Komunistický manifest. Po určité době prokrastinace, a nátlaku, s Engelsovou pomocí nakonec slibovaný text dodal koncem ledna 1848. Následně byl z Belgie vypovězen, odjel do Francie, kde vypukla únorová revoluce, a kde se dozvěděl, že v německých zemích také vypukla revoluce. Spěchal se do ní zapojit a na několik měsíců obnovil vydávání Neue Rheinische Zeitung. Svými divokými články v této době burcoval k zavedení nejextrémnějších revolučních opatření – odmítání placení daní, zabavování majetků, popravy nepřátel revoluce. Bylo zřejmé, že jeho inspirací, jak se má skutečná revoluce dělat, je romantizovaný jakobínský teror let 1793 a 1794. Stejně zřejmé bylo, že bude muset odejít nebo strávit nějaký čas ve vězení, jakmile pruská armáda povstání porazila.

Od roku 1849 až do své smrti v roce 1883 Marx žil, až na pár kratších výletů, jako politický exulant v Londýně. Revoluce 1848-49 představovala zlom v Marxově životě, a lze říci, že v určitém smyslu zůstal mužem roku 1848. Zklamán, že buržoazie revoluci nezvládla dotáhnout, a jak umírněně jí dělala, Marx do konce života netrpělivě vyhlížel novou skutečnou revoluci, která musí nastat už každým okamžikem. Podmínky, v nichž v Londýně žil v prvních letech svého pobytu, byly velmi bídné, takže je skoro zázrak, že během té doby dokázal něco psát. Skutečným hrdinou a mučedníkem v Marxově domácnosti byla jeho manželka. Od revolucionáře bylo skoro sobecké oženit se s Jenny von Westphalen, a pak ji vzít do Dean Street. Musela mít v sobě něco ze světice, ale i světici by se dalo prominout, kdyby se stala neurotickou v manželství s Karlem Marxem. Nikdo nemá větší právo než ona říkat: „Nikdo nezná trápení, které jsem viděla.“ Ve světě plném glorifikace Marxe by bylo nespravedlivé zapomínat na trápení jeho manželky.

Co se týče Marxova psaní z této doby, tak Třídní válka ve Francii je série článků sepsaných mezi lety 1848 až 1850 pro Neue Rheinische Zeitung a pro noviny, které se Marx neúspěšně pokusil založit na počátku svého londýnského pobytu. Tyto články Engels vydal pod jedním názvem v roce 1895. Osmnáctý Brumaire Ludvíka Napoleona je několik esejí, které vyšly v němčině v roce 1852 v novinách Die Revolution. Ty v New Yorku vydával pro německé imigranty Joseph Weydemeyer. Grundrisse, jsou Marxovy poznámky k politické ekonomii, které si dělal v zimě 1857-58, a které byly vydány až v roce 1939 institutem Marxe a Engelse v Moskvě.  Příspěvek ke kritice politické ekonomie, kniha, která vyšla v roce 1859, se stala významnou především kvůli pasáži v předmluvě, kde Marx vyjádřil svoji materialistickou koncepci dějin. Jinak všechny její myšlenky byly inkorporovány do později vydaného Kapitálu. Mimoto Marx s Engelsem přispívali pravidelnými články do novin New York Tribune. (Většinu článků napsal Engels, ale vycházely pod Marxovým jménem). To byly komentáře k aktuálním evropským událostem.

Během života v Londýně se Marx dostával do stále větší závislosti na milodarech v rozsahu, který je pro normálního dospělého muže opovrženíhodný, a který musel být v hloubi duše opovrženíhodný pro něho samotného také, jakkoliv úspěšně se to snažil skrývat. Byl to Bedřich Engels (1820-1895), který byl živitelem Marxovy domácnosti, a bez jehož štědré a nevyčerpatelné pomoci, by pravděpodobně ztroskotala již na počátku londýnského exilu. Tyto okolnosti přirozeně nahlodávaly Marxovu sebeúctu a vyústily do přímo učebnicového komplexu méněcennosti. Byl ke všem podezřívavý. Dříve či později se pohádal a rozešel se všemi spolupracovníky – Engels byl jedinou výjimkou. Choval se arogantně a útočně. Ke všem, kteří okamžitě neuznali jeho nadřazenost, choval nejhlubší pohrdání. V jeho stylu a osobní korespondenci je zjevná závist, zahořklost a nenávist. Ke světu obecně nechoval ani toleranci, ani lásku.

Engels byl mnohem více než jen materiálním zachráncem Marxovy domácnosti. Spolupráce Marxe s Engelsem je docela unikátním jevem v literárních dějinách. Mnoho z významných počinů – včetně Komunistického manifestu, „toho nejlepšího, co Marx kdy napsal“ – bylo ve skutečnosti výsledkem rovnocenné spolupráce. Engels se narodil ve městě Barmen (v roce 1929 se Barmen sloučil s několika dalšími obcemi a vznikl Wuppertal) v Severním Porýní-Vestfálsku. Narodil se jako nejstarší syn v bohaté továrnické rodině, která vlastnila podíly v přádelnách bavlny v Barmenu a Manchesteru (Ermen and Engels, Victoria Mill). Jeho rodiče byli kalvinisté a svého syna vychovávali v přísné víře. V sedmnácti letech na přání otce přerušil svá studia na gymnáziu a začal se zaučovat do rodinného podnikání s vyhlídkou, že zaujme otcovo místo. Jeho zapojení do revolučních aktivit bylo pro rodiče zklamáním.

Engels v roce 1841 nastoupil povinnou vojenskou službu u gardového dělostřeleckého pluku posádkou v Berlíně. Ve volném čase navštěvoval veřejné přednášky na Berlínské univerzitě, zapojoval se do aktivit mladohegelovců a pod různými pseudonymy posílal své články do novin včetně Rheinische Zeitung. Po ukončení vojenské služby v roce 1842 se Engelsův otec rozhodl vyslat svého syna do Manchesteru s marnou nadějí, že změna prostředí způsobí i změnu v jeho radikálních názorech. Cestou do Manchesteru se Engels zastavil v Kolíně nad Rýnem v redakci Rheinische Zeitung a poprvé se naživo potkal s Marxem. První setkání proběhlo chladně, protože Marx se předtím ve zlém rozešel s mladohegelovci a pokládal Engelse za jednoho z nich.

V Manchesteru se Engels v rodinné továrně seznámil s mladou Irkou Marií Burnsovou, se kterou navázal celoživotní vztah. Engels se nikdy neoženil. Měl ovšem pověst muže s velkým sexuálním apetitem a během života vystřídal řadu milenek. Jeho vztah s Marií Burnsovou byl přesto výjimečný a její smrtí v roce 1863 byl těžce zasažen. Marie se stala jeho průvodkyní po Manchesteru a ukázala mu všechna nejhorší místa pro jeho výzkum. S těmito dojmy sepsal Engels článek „Nástin kritiky politické ekonomie,“ který poslal do Paříže Arnoldu Rugemu a který vyšel v Německo-Francouzské ročence 1844.

Na jaře 1849 se Engels účastnil jako pobočník Augusta Willicha bojů proti pruské armádě. Když bylo povstání rozdrceno a na něj byl v Prusku vydán zatykač, uprchl přes Švýcarsko do Anglie. Zde až do roku 1870 pracoval v továrně svého otce a po kariérním žebříčku postupoval z pozice pomocného úředníka až na partnera ve firmě.  V roce 1870 své podíly ve firmě prodal a přesunul se za Marxem do Londýna.

Engels byl jediným Marxovým přítelem, jehož přátelství vydrželo, ačkoliv při nejedné příležitosti bylo vystaveno velmi těžké zkoušce. To, že vydrželo, bylo zcela zásluhou Engelsovy mimořádné ochoty hrát druhé housle a podřídit se ve všech záležitostech. Nechal se připoutat k nudnému zaměstnání (v pozici, kterou by striktně vzato mělo být proti jeho svědomí přijmout), a to jen proto, aby umožnil Marxovi navštěvovat na plný úvazek Britskou knihovnu. Bez ohledu na to, kolik Marx získal peněz, tak to nikdy nestačilo. Věčně dlužil na nájemném a dával věci do zastaváren, aby měl na nejnutnější výdaje. Kdykoliv se – dědictvím nebo darem – dostal k nějaké větší finanční částce, tak jí okamžitě prohýřil a zvedl své životní výdaje natolik, aby s penězi neměl šanci vyjít. Od roku 1852 sliboval v dopisech Engelsovi, že dokončí první díl Das Kapital „během příštích pěti týdnů“, aby byl hotov až v roce 1867. Pak neustále sliboval „už brzy“ dokončit zbylé dva díly. Ty po jeho smrti v roce 1883 musel dát dohromady z jeho pozůstalosti Engels, protože málokdo byl schopen přečíst Marxův rukopis. Je otázkou, nakolik jsou skutečně Marxovým dílem, a jestli se Engelsovy zásahy omezily pouze na editování. Mezi lety 1867 až 1883 Marx ještě zveřejnil Občanskou válku ve Francii (1871) a Kritiku Gothajského programu (1875). Vzpoura pařížské Komuny v roce 1871 byla událostí, která Marxe dostala do obecnějšího povědomí v Evropě. Stal se veřejným intelektuálem, který obhajoval postupy Komunardů, včetně braní rukojmí a vraždy pařížského arcibiskupa. Kritika Gothajského programu je jeho vyjádřením nespokojenosti s politickým kurzem, kterým se vydala německá sociálně-demokratická strana, což si vyjasníme v části pojednávající o Ferdinandu Lassallovi a Bernsteinovi.

---

Marx se prohlásil za zakladatele „vědeckého socialismu“ v protikladu k předchozímu „utopickému socialismu.“ K tomuto rozlišování, které Marx s Engelsem velmi zdůrazňovali, bude vhodné přidat několik slov vysvětlení. „Utopisty“ byli míněni především Saint-Simon, Fourier a Owen. V Komunistickém manifestu je jim vyčítáno, že se neobraceli k proletariátu jako takovému, ale apelovali na celou společnost, a především na vládnoucí třídy. Snili o fantastických obrazech nové společnosti, a dokonce se snažili vytvořit „kapesní vydání Nového Jeruzaléma.“  Pro utopisty byl socialismus vyjádřením absolutní pravdy.¹ Apelovali na morálku, zatímco „z vědeckého hlediska tento apel na morálku a spravedlnost nepohnul záležitostí ani o píď.“² Utopisté konstruovali plány pro novou společnost ve vlastních hlavách³, a pak hledali, jako Fourier, nějakého kapitalistu, který by je uvedl do života. Jinými slovy chyběla jim filosofie dějin. Funkcí vědeckého socialismu se stalo odhalit socialismus jako „nutný produkt historického vývoje.“ Se znalostmi zákonů, podle nichž se odvíjí historie lidského rodu, může vědecký socialista ukázat, s použitím mnoha biologických metafor (lůna, porodní báby, pupeční šňůry)⁴, že současná kapitalistická společnost se nemůže vyvinout jinak než ke zrodu socialismu. Apel na morálku a spravedlnost, vize a sny byly nahrazeny porozuměním „dějinnému vývoji.“

Mnoho komentátorů mělo tendence zdůrazňovat, že Marx si v žádném ohledu nemůže činit nárok na „originalitu“. To je pravda, ale je to dozajista nepodstatné. Nemusí to platit pro svět přírodovědy a přírodovědných objevů, ale ve sféře společenskovědní lze ukázat jen na velmi málo idejí, které by neměly dlouhou předporodní historii. Nebo by nebyly jen jinou formulací něčeho, co se probíralo již v minulých generacích. V oblasti hudebních kritiků, kteří se potýkají s obdobnou otázkou hudebního plagiátorství „nezáleží na melodiích, ale na tom, co s melodiemi uděláte“.⁵ Stejným způsobem je bezesporu pravdou, že různé části marxistického myšlení lze vystopovat k řadě zdrojů. Své cihly Marx posbíral z mnoha cihelen, ale využil je ke stavbě struktury, která je z větší části podle jeho vlastního návrhu.

Provedeme jen stručný výčet nejdůležitějších zdrojů marxismu. Na prvním místě je Hegel, který dominoval Marxovým učednickým létům. Marx patřil ke generaci, pro níž byl hegelianismus stejně módní, jako byl fabianismus v devadesátých letech 19. století. Od Hegela se naučil principu vývoje kontrastem a konfliktem. Každý stav, každé podmínky nebo každé tvrzení vyvolají svoji negaci, která poté vyvolá negaci negace, která v sobě zahrne původní pozitiv a následnou negaci. Hegel zapřáhl tento aparát k vozu idealismu. Feuerbach učinil z Marxe „materialistu“, ale ačkoliv Marx opustil hegelovský idealismus, až do konce života přemýšlel ve schématech hegelovské dialektiky a nacházel mimořádné potěšení v čemkoliv, co mohlo být příkladem negace negace. Hegelianismus je právě druhem nauky, kterou bychom měli přenechat hegelovcům, kteří údajně pronikli do jejích tajemství. V méně nadaných rukách, jako například v Proudhonových, se nevzdělaným a hloupým vnějším pozorovatelům může jevit spíše jako podivná hračka, která umožňuje, aby každé zhoupnutí kyvadla bylo pokládáno za ztělesnění velkého filosofického principu.⁶ Nám postačí poznamenat, že od Hegela se Marx naučil, že vývoj pramení z konfliktu protikladů, který vede k syntéze na nové vyšší úrovni.⁷

Je pravděpodobné, že fráze a koncept „třídního boje“ převzal Marx od francouzských socialistů během svého pařížského pobytu. Je sice pravdou, že pokud se to někomu zachce takto interpretovat, tak ideu třídního boje může najít už ve slavných frázích z Platónovy Republiky. Avšak před Marxem byl třídní boj pojímán buď jako střet zájmů privilegovaných a neprivilegovaných, nebo chudých a bohatých. Ani Marx ani Engels nejevili zájem o chudé jako takové. Stejně jako velká část moderního sociálního zákonodárství omezili svůj zájem na „pracující“. Tak se smysl třídní války posunul, od konfliktu bohatých a chudých či zákonem privilegovaných a neprivilegovaných, ke konfliktu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli – což určitě není tentýž konflikt.

Po ekonomické stránce jsou zdroje marxismu jasné nad veškerou pochybnost. Je pokračovatelem klasické britské politické ekonomie. Vnějšímu nesofistikovanému pozorovateli se marxistická teorie hodnoty dokonce může jevit jako opsaný Ricardo podepřený ještě důkazem, kterým by sám Ricardo bezpochyby pohrdl. Toto lze ovšem tvrdit jen s velkou dávkou obezřetnosti, protože (jak zanedlouho uvidíme) nikdo si nemůže být tak docela jistý, co Marx míní pojmem hodnota. A následkem toho nikdo nemůže s jistotou říci, co má Marxova teorie hodnoty vyjádřit. Ale jako první aproximace, a pokud budeme mít na zřeteli, že Marx mohl mít na mysli něco docela jiného, než co zdánlivě tvrdí, Marx je v podstatě Ricardo. Nakonec koncepce nadhodnoty, jak jsme viděli v předchozí kapitole, byla známá Grayovi, Hodgskinovi a dalším raným anglickým socialistům a byla jimi vyjádřena s velkou mírou podobnosti. Ačkoliv bez marxistických kudrlinek.

Tento přehled, omezený rozsahem této kapitoly, by mohl být tedy příhodně shrnut do čtyř částí, ačkoliv podstatou Marxova génia je, že jednotlivé části této komplexní struktury jsou navzájem složitě provázány. Jde v první řadě o celkový pohled na dějinný vývoj – „filosofie dějin“ – do níž by mělo být vtěleno to, co má poněkud zavádějící název „materialistická koncepce dějin.“ Ta se má projevovat jako stále se obnovující a nikdy nekončící třídní boj, v němž každá negace negace vede k další negaci. Zadruhé obsahuje ekonomickou analýzu, která představuje jádro systému, nakolik se Marx snaží být rein wissenschaftlich. Ta se zabývá vysvětlením teorie hodnoty, která je následně aplikována na objasnění záhad procedury kapitalistického vykořisťování.  Zatřetí je množina proroctví, která mají ukazovat budoucí vývoj kapitalistického systému a jeho konečného cíle. Nakonec jsou prezentovány názory na stát a několik tajuplných náznaků, které se týkají provedení revoluce a vzdáleného ráje, kdy společnost přeroste potřebu státní mašinérie. Stručně se probereme každým z uvedených aspektů marxismu.

---

Materialistická koncepce dějin nebyla při svém zrodu pojmenována příliš šťastně. G. D. H. Cole navrhl jako vylepšení „realistickou koncepci historie.“ My se spokojíme s tradičním pojmenováním. Adam Smith na jednom místě poznamenal, že „chápání většiny lidí je nutně utvářeno jejich běžným zaměstnáním“.⁸ V kontextu nejsou tato slova pro marxismus příliš příznivá, ale, když jsou od něj bezskrupulózně oddělena, mohou posloužit jako první přiblížení materialistické koncepce dějin. Marx s Engelsem se přihlásili k tomuto pohledu proto, že se především snažili zavrhnout „idealistické“ vidění historie. Tedy názor, že lidé jsou jací jsou pod vlivem idejí, náboženství, zákonů, literatury a umění. Kauzalita je podle nich přesně opačná. V tom, co bylo zamýšleno jako epigramatické shrnutí teorie, to bylo vyjádřeno jako: „není to náboženství, co by tvořilo člověka, ale člověk si stvořil náboženství.“  V obecném Engelsově shrnutí je podstatou této teorie „vystopování politických událostí zpět k příčinám, které jsou v konečném důsledku ekonomické.“⁹ Ekonomický faktor, především způsob, jakým si lidé vydělávají na chléb svůj vezdejší, je jediným dynamickým faktorem dějin, který vysvětluje vše ostatní – strukturu společnosti, náboženství, právo a umění.

Je podivné, že k této záležitosti, kterou někteří učenci pokládají za nejcharakterističtější a nejoriginálnější vlastnost marxistického systému, nenalezneme ucelené pojednání nikde u Marxe a Engelse, z něhož by bylo možné získat jasný popis materialistické koncepce dějin a jejích implikací. Je roztříštěna do množství stran a odstavců a její jasnější popis pravděpodobně nalezneme spíše v Engelsovi než v Marxovi. To, co je dnes pokládáno za nejvýznačnější a nejucelenější popis, je odstavec v předmluvě k Marxově Kritice Politické Ekonomie. Existuje často citovaná pasáž jedné z pozdějších Engelsových předmluv ke Komunistickému manifestu. Jakkoliv se to může zdát podivné, tak jedním z nejznámějších zdrojů této marxistické teorie je Engelsův proslov na Marxově pohřbu. Alespoň jedna významná pasáž existuje v Osmnáctém Brumairu, útržky z teorie jsou rozházeny horem dolem po Německé Ideologii, celkem použitelné citace lze nalézt v Anti-Dühringovi a nakonec je to časté a opakující se téma v korespondenci mezi Marxem a Engelsem.

Ve světle neutuchajících kontroverzí, které materialistická koncepce dějin vyvolala a při roztříštěnosti autoritativních zdrojů, bude dobře, pokud budeme citovat několik význačnějších vět, kterými Marx s Engelsem vyhlásili svoje přesvědčení. Vezměme si nejprve jedno z jasnějších Marxových tvrzení:

„Při společenské výrobě svých existenčních prostředků lidé vstupují do určitých nutných vztahů, které jsou nezávislé na jejich vůli, výrobních vztahů, které odpovídají určitému stupni vývoje jejich materiálních schopností a výrobních sil. Agregát těchto výrobních vztahů představuje ekonomickou strukturu společnosti, skutečnou základnu, z níž vyrůstá právní a politická nadstavba, a které odpovídá určitá forma společenského uvědomění. Způsob výroby materiálních existenčních prostředků podmiňuje celý proces společenského, politického a intelektuálního života. Není to uvědomění lidí, které determinuje jejich existenci, ale naopak jejich sociální existence, která determinuje jejich uvědomění.“ (Předmluva ke Kritice politické ekonomie).

Z Osmnáctého Brumairu Ludvíka Bonaparta (str. 55):

„Na různých formách vlastnictví, na sociálních podmínkách jako základně, je postavena nadstavba rozmanitých a charakteristických pocitů, iluzí, myšlenkových návyků a pohledů na život obecně. Třída jako celek je vytváří a utváří z této materiální základny a z odpovídajících společenských vztahů.“

Z Německé ideologie lze vybrat množství vhodných citací (str. 7, 14-15):

„Produkcí svých existenčních prostředků lidé nepřímo produkují svůj skutečný materiální život… Co jsou, tudíž odpovídá produkci, jak tomu, co produkují, tak tomu, jak to produkují. Povaha jednotlivců tudíž závisí na materiálních podmínkách určujících jejich produkci.“

„Nevycházíme z toho, co lidé říkají, představují si, vymýšlejí, ani z toho, co je o lidech vyprávěno, myšleno, představováno, pojímáno, abychom dospěli k lidem z masa a kostí. Vycházíme ze skutečných, aktivních lidí a na základě jejich skutečných životních projevů demonstrujeme vývoj ideologických reflexů a ozvěny tohoto životního procesu… Morálka, náboženství, metafyzika, všechny ty zbytky ideologie a jim odpovídající formy vědomí si již nezachovávají ani zdání nezávislosti. Nemají žádné dějiny, žádný vývoj; ale lidé, kteří rozvíjejí svou materiální výrobu a hmotné vztahy mění spolu s tím i svou skutečnou existenci, své myšlení a produkty svého myšlení. Život není určován vědomím, ale vědomí životem.“

Ze stejného díla si můžeme vzít neúplnou větu, která může vysvětlit pohled na dějiny, které začínají od jednoduché materiální produkce životních potřeb (str. 28):

„… a tak, z tohoto počátku, můžeme vysvětlit celou masu různých teoretických produktů a forem uvědomění, náboženství, filozofie, etiky etc. etc., a sledovat jejich původ a růst.“

Nějaká tvrzení můžeme vybrat z Bídy filosofie¹⁰: 

„Společenské vztahy jsou těsně provázány s výrobními silami. Při získávání nových výrobních sil lidé mění své způsoby výroby; a při změnách způsobů výroby, změnách způsobu získávání své obživy, se mění rovněž všechny jejich společenské vztahy. Ruční mlýn nám dá společnost feudálních pánů, parní mlýn společnost průmyslových kapitalistů.“

Dva úryvky vybereme ze samotného Engelse, aby mohl svým hlasem přispět k této antologii. První pochází z Anti-Dühringa (str. 294):

„Materialistická koncepce dějin vychází z principu, že produkce, a s produkcí i směna vyrobených produktů, je základem každého společenského řádu; že v každé společnosti, která se v dějinách objevila, distribuce produktu a rozdělení společnosti do tříd nebo stavů je určeno tím, co se produkuje a jak se produkuje a jak se vyprodukované směňuje. Podle této koncepce výchozí příčiny veškerých společenských změn a politických revolucí nehledáme v myslích lidí, v jejich rostoucím vhledu do věčných pravd a spravedlnosti, ale ve změnách ve způsobu výroby a směny; nehledáme je ve filosofii, ale v ekonomice daného historického období.“

Druhý úryvek je vybrán z Engelsova proslovu u Marxova hrobu. Engels o Marxovi řekl:

„… objevil nový zákon evoluce lidských dějin; objevil prostý fakt, dosud skrytý pod nánosem ideologie, že lidstvo musí v první řadě jíst a pít, mít přístřešek a oblečení, než se může pustit do politiky, vědy, náboženství, umění etc.; a že produkce materiálních prostředků obživy a následně stupeň ekonomického rozvoje dosažený během dané epochy tvoří základnu, nad kterou se rozvíjí státní instituce, právní koncepce, umění a dokonce i náboženské představy, a tyto věci musí být tudíž vysvětlovány v tomto světle a nikoliv vice versa, jak platilo do té doby.“¹¹ 

Nakonec, ačkoliv je to trochu mimo obsah této kapitoly, ale přesto to může posloužit jako zajímavá ilustrace tradice, můžeme citovat Leninovy věty:

„Lidé vždy byli a vždy budou v politice hloupými oběťmi klamů a sebeklamů, dokud se nenaučí vidět zájmy některých tříd za všemi morálními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, deklaracemi a sliby.“¹²

„Objevem, že veškeré ideje a všechny různé tendence mají bez výjimek své kořeny v podmínkách materiálních výrobních sil, marxismus ukázal cestu k všeobjímajícímu studiu procesu vzestupu, rozvoje a úpadku socio-ekonomických formací.“¹³

Záměrně jsme vystavili čtenáře nebezpečí únavy výběrem poněkud těžkopádných prohlášení. Materialistická koncepce dějin v jistém smyslu bývá diskutována bez pevného ukotvení. Není jasné, jak daleko se tohoto principu drželi Marx s Engelsem, kteří s ním často nakládají jako s něčím, co je řečeno na okraj, spíše náhodně a jen pro dokreslení významnějších záležitostí. Proto se zdálo vhodné reprodukovat doslovně ta tvrzení, z nichž by měla být patrná jeho autentická podstata, než se spolehnout na souhrn či komentář, které by mohly být podezřelé ze zkreslení. Obecný směr úvah je poměrně jasný. Je to především ekonomický faktor, jak je vtělený do výrobních podmínek, který determinuje veškeré vztahy v lidské společnosti. Podle něj je utvářeno náboženství, zákony, dává tvar literatuře a umění. Duchovno je podmíněno materiálnem. To je pohled, který, navzdory popírání, má tendenci vést k fatalismu.¹⁴

Nerozlučně propojena s materialistickou koncepcí dějin, alespoň v jejím marxistickém podání, je teorie třídního boje. Materialistická koncepce dějin tak bývá vyjádřena jako nekonečný zápas mezi třídami. Komunistický manifest ji staví do popředí: „Dějiny veškerých existujících společností byly až dosud dějinami třídního boje.“ Manifest pokračuje výčtem protikladů svobodného a otroka, patricie a plebejce, šlechtice a nevolníka, cechovního mistra a učedníka, přičemž poněkud volně přeskakuje mezi staletími. Vše, co z dějin zbude, pokud vynecháme třídní boje, jsou jen nevýznamné triviality. Fáze, do které se třídní boje dostaly v roce 1848, odhalují střet zájmů mezi proletariátem a buržoazií. Teorie třídního boje, kterou nacházíme v Marxovi, je samozřejmě pouze mechanickou aplikací hegeliánského vzorce. Hegelianismus vyžaduje, aby se negace projevila bojem se svým protikladem a dala tak vzniknout vyšší syntéze, negaci negace. Následkem toho třídy musí zapadnout do řady a chovat se podle očekávání, ať už se jim to líbí nebo ne. Není však v žádném případě zřejmé – jak to implicitně předpokládá Marx – proč by boj zuřící v roce 1848 mezi kapitalisty a proletariátem měl lidstvo přivést k finální syntéze, vymizení všech tříd a vzniku světa byzantinské nehybnosti, jak s hrůzou poznamenal Bertrand Russell.

Jeden z aspektů neustávajícího třídního boje, který se netěší takové pozornosti komentátorů, je nicméně zajímavý a významný. V pozdějších vydáních Komunistického manifestu přidal Engels k této slavné úvodní větě doplňující poznámku, že se toto tvrzení týká pouze „zaznamenané historie.“ Engels se totiž ve pozdějších letech dostával stále více pod vliv teorií o původu pravěké společnosti a s uspokojením v nich nalezl zlatý věk, kdy neexistovalo ani vlastnictví, ani stát. Původ rodiny je z velké části glorifikací tohoto ztraceného ráje v protikladu k pozdějším nešťastným časům. Otázky ohledně skutečné podoby této pravěké společnosti bude lépe přenechat odborníkům, mezi které Engelse nemůžeme počítat. Je ovšem zajímavé podívat se na to, kde, podle Marxe a Engelse, nabral vývoj lidské rasy špatný směr. V tomto případě zlo vzniklo zavedením dělby práce, která byla tak drahá srdci Adama Smithe. Dělba práce a soukromé vlastnictví jsou ve své podstatě identické věci. Dělba práce implikuje nerovnou distribuci jak práce, tak jejích produktů.¹⁵ Zdůraznění tohoto zdroje třídního konfliktu v dělbě práce můžeme nalézt v následující pasáži:

„Dělba práce implikuje od samého začátku rozdělení podmínek práce, nástrojů a materiálu, a tudíž rozštěpení akumulovaného kapitálu mezi různé vlastníky a také rozdělení mezi kapitálem a prací a různé formy vlastnictví samotného.“¹⁶

Primitivní společnost byla roztříštěna dělbou práce a následným rozdělením společnosti do jednotlivých tříd.¹⁷ To, že princip dělby práce je kořenem veškerých třídních bojů je tématem také závěrečné části Anti-Dühringa, kde Engels (s Marxovým souhlasem) docela logicky kreslí obraz Utopie, ve které dělba práce zmizela spolu s řadou dalších věcí.¹⁸ Při pokusu o vyhodnocení filosofie společnosti Marxe a Engelse je zřejmě užitečné rozlišit mezi ranými a rigidnějšími tvrzeními materialistické koncepce dějin a tím, co se s ní stalo později pod vlivem kritiky. Není pochyb o tom, že v průběhu desetiletí byla poněkud zředěna. V jednom dopise adresovaném J. Blochovi (21. září 1890) Engels celkem zbavuje tuto doktrínu jejího charakteristického obsahu a uznává, že Marx i on částečně nesou vinu na tom, pokud mladší generace přikládá větší význam ekonomickému aspektu, než mu přísluší.

Pokud si vezmeme materialistickou koncepci dějin v její rané podobě, tak jakkoliv může být stimulující při poskytování kánonu pro interpretaci historických událostí, je očividné, že nedokáže obsáhnout všechno. Dějiny nemohou být vysvětlovány ryze na základě ekonomických faktorů, protože ostatní faktory, ať už byl jejich původ jakýkoliv, dosáhly nezávislé existence. Nacionalismus a náboženství, zákony a tradice, se zajisté rozvinuly do podoby primárních sil, které působí na jednání dokonce proti ryze ekonomickým zájmům.

Nejzřetelnější problém materialistické koncepce dějin, alespoň co se týče jejích unáhlenějších tvrzení, je její neplodnost v konfrontaci s problémem mysli a vlivu jedné mysli na jinou. Velké historické postavy byly bezpochyby ovlivněny svým prostředím, ale určitě nebyly vyprodukovány tímto prostředím. Někdo může sám sebe přesvědčit, že velcí vůdcové lidstva se mohli objevit jen tehdy, kdy se objevili. Je ovšem celkem absurdní předpokládat, že velcí lidé se musí objevit právě v určitém daném okamžiku. Engels ve svém dopisu z 25. ledna 1894 obhajuje právě tento mimořádný názor. To, že Napoleon, „tento konkrétní Korsičan,“ se objevil právě tehdy, kdy se objevil a učinil to, co učinil, byla náhoda. Kdyby se však tento konkrétní Korsičan neobjevil, „někdo jiný by zaujal jeho místo“ – očividně také se stejnou efektivitou. „Patřičný člověk byl vždy nalezen, jakmile ho bylo zapotřebí.“ Lidé jsou pak asi zabiti právě tehdy, když jich není zapotřebí, což lze pozorovat v našem dnešním světě. Engels pravděpodobně nepromyslel podivné teologické implikace názoru, že každý z nás má připraveného nějakého nástupce, který se dá do díla přesně v okamžiku, kdy my už v něm pokračovat nemůžeme. Není v žádném případě zřejmé, že kdyby Hegel a Marx zemřeli už v dětství, tak by hegeliánskou filosofii vytvořil nějaký Schmidt, aby ovlivnil tři svazky Kapitálu sepsané nějakým Mayerem. Zdá se spíš, že pravděpodobnost hraje proti tomu.

Také lze pochybovat, že by bylo možné z dějin bez náhrady odstranit ty možnosti, ke kterým došlo z triviálních a neekonomických příčin. Jsou tací, kteří osud světa přičítají klasickým liniím Kleopatřina obličeje. Pokud jí Shakespeare popsal věrohodně, tak pravděpodobně nebyla osobností, která by dopustila, aby pouhý zlomený nos, pokud by se jí v dětství přihodila nějaká nehoda, stál mezi ní a naplněním jejího osudu. Aniž bychom se obraceli k takovým za vlasy přitaženým příkladům, můžeme spekulovat o dopadech panenství královny Alžběty. Kdyby se bývala vdala a měla potomky, tak by dozajista nemohlo dojít ke spojení korun Anglie a Skotska v roce 1603. A kdo ví, jestli by se podobná šance znovu opakovala? Možná by „nakonec“ dopadlo vše podobně, ale přinejmenším historie Británie by na několik století byla docela jiná.

V marxistickém výkladu je třídní boj tak úzce provázán s materialistickou koncepcí dějin, že cokoliv podemílá víru v obecnou doktrínu, také oslabuje uvěřitelnost toho, že třídní boj je celým obsahem dějin. Třídní boj je samozřejmě celým obsahem pozdějšího syndikalismu, takže bude moudré si nejprve poslechnout syndikalisty, než dospějeme k nějakému závěru. Zde se omezíme na dvě poznámky. Zaprvé je absurdní snažit se dokázat, že každý konflikt v dějinách měl pouze ekonomické příčiny. Morální faktor lidi ovlivňuje asi silněji než ekonomika. Lidé se vědomě pouštějí do konfliktů, které jsou v rozporu s diktátem jejich ekonomického zájmu. W. Penty, který stál u zrodu cechovního socialismu, řekl docela jednoznačně: „je to morální otázka, která ovládá lidi.“¹⁹ Války vedené z náboženského nebo nacionalistického důvodu hrály v dějinách významnou roli. Náboženství i vlastenectví jsou pořád skutečné síly, jakkoliv jimi Marx s Engelsem pohrdali a prohlašovali je za zbytečný luxus ve stádiu atrofie. Je příznačné se podívat na jejich krátkozrakost, když už v Německé ideologii napsali, že velkoprůmysl ve všech zemích vytvořil třídu lidí, „pro kterou je národnost již mrtvá.“²⁰

Druhým bodem je, že do té míry, do které v dnešním světě existuje sentiment třídní války, tak je to připsatelné z velké části právě rozšíření učení Marxe samotného. Rozpor mezi chudými a bohatými tady jistě byl už před Platónem a sepsáním biblického Starého zákona. Marxovým příspěvkem je objev, že co se týče vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, tak ten v sobě obsahuje zárodek takového antagonismu, že se celá společnost nutně musí dostat do nekonečné války mezi těmito dvěma třídami. Bertrand Russell dospěl k závěru, že Marx svým učením vytvořil přesně takovou třídní válku, kterou předpověděl.²¹ René Gonnard v tom nachází důkaz falešnosti ústřední Marxovi teze, protože třídní boj má tedy ideologickou, a nikoliv ekonomickou příčinu: „lˊidée de la lutte de classes: De sorte que là où Marx semble avoir raison – il a tort“²² (Idea třídního boje: Tam, kde se zdá, že Marx má pravdu, tak se mýlí).

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Engels: Anti-Dühring, str. 25.
2) Engels: Anti-Dühring, str. 168.
3) Engels: Anti-Dühring, str. 292.
4) To má místy groteskní účinek. Oficiální biografie Lenina nám tak říká (str. 35): „Lenin rozpoznal procesy probíhající v lůně kapitalistické společnosti.“  Ani Sokrates, který má určitý nárok být původcem tohoto stylu metafor, se nepokládal za tak zručnou porodní bábu.
5) Fox Strangways, v osobním dopise.
6) Příklady „negace negace“ uvedené Engelsem v Anti-Dühringovi (str. 151-159) může být solidní hegelianismus, ale jinak se jeví být spíše hloupý. Zrno pšenice dopadne na hlínu a vzklíčí: negace zrna. Na podzim vyprodukuje více zrn pšenice: negace negace. Motýl se vylíhne z larvy: negace larvy. Po mnoha proměnách se rozmnoží a zemře: negace negace. Negujete a a dostanete – a. Negujete – a a výsledkem je a2, negace negace, která v sobě obsahuje jak a tak – a, protože po umocnění na druhou je obojí a2. Hegel je dozajista víc než jen tohle.
7) Marxovo shrnutí hegelianismu má určitou zábavnou hodnotu, obzvláště v originální francouzštině v La Misére de la Philosophie: „Le oui devenant non, le non devenant oui, le oui devenant à la fois oui et non, le non devenant à la fois non et oui, les contraires se balancent, se neutralisent, se paralysent.“ (Ano se stává ne, ne se stává ano, ano se stává ano i ne, ne se stává ne i ano, a zároveň ano, protiklady se vyrovnávají, neutralizují a paralyzují.)
8) The Wealth of Nations, Kniha V, kapitola 1.
9) Předmluva k Třídnímu boji ve Francii, str. 10.
10) Bída filosofie (anglické vydání Martina Lawrence), str. 92. Následující věty jsou často citovány v německé literatuře jako vhodné a snadno zapamatovatelné shrnutí celé teorie: „Die Handmühle ergibt eine Gesellschaft mit Feudalherren; die Dampfmühle eine Gesellschaft mit industriellen Kapitalisten.“
11) Bylo přidáno jako jedna z předmluv k většině vydání Komunistického manifestu. Také Marx: Vybrané spisy, díl 1, str. 16.
12) Lenin: Učení Karla Marxe, str. 11.
13) Lenin: Učení Karla Marxe, str. 24.
14) Autor The Interest of Scotland (1700) nabízí zajímavý a provokativní příklad působení materialistické koncepce dějin v jednom z jejích aspektů. Debatuje o věčné otázce rozdílů mezi Angličany a Skoty. „Ačkoliv šlechta a gentlemani obou království jsou stejní v nátuře a životních zvycích, prostí lidé se liší náturou i tělesnou stavbou z důvodu jejich odlišné stravy. Angličan je sebevědomý milovník svého břicha a troufalý, zatímco Skot je trpělivý, střídmý v jídle a má v sobě něco z nesmělé zdvořilosti.“ Naštěstí nemusíme soudit pravdivost těchto pozorování, ale očividně člověk je to, co jí. (Der Mench ist was er isst).
15) Německá ideologie, str. 21-22.
16) Německá ideologie, str. 65.
17) Engels: Původ rodiny, str. 193.
18) Engels: Původ rodiny, str. 309.
19) Penty: Post-Industrialism, str. 94.
20) Německá ideologie, str. 57.
21) Bertrand Russel: Svoboda a Organizace, str. 249.
22) Gonnard: Dějiny ekonomických doktrín, díl 3, str. 124.