Socialistická tradice (XXX. část) - Vědecký socialismus (3. část - Marx a Engels)
Mises.cz: 21. října 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
O zbývajících částech Marxe pojednáme s větší stručností. Máme zde třeba různá „proroctví“, jakými cestami se bude kapitalismus ubírat, než nastane zrození nového řádu.
Není se snad potřeba omlouvat za předchozí příspěvek k obecné debatě o Marxově teorii hodnoty a nadhodnoty. Ty představují, jakkoliv mohlo být nedokonalé, jádro Marxova systému jako „systému“. Engels vskutku pokládá materialistickou koncepci dějin a doktrínu nadhodnoty za základ celého Marxe a socialismu. O zbývajících částech Marxe pojednáme s větší stručností. Zaprvé zde máme různá „proroctví“, jakými cestami se bude kapitalismus ubírat, než nastane zrození nového řádu. Opustili jsme kapitalisty zběsile chňapající ve všech směrech po zvyšování nadhodnoty a celkem krátkozrace zavádějící k tomuto účelu do výroby nové stroje. Tyto tendence přinesou několik důsledků. Vzniká průmyslová rezervní armáda, síla připravená vykonávat pokyny kapitalismu, když se k tomu naskytne příležitost. S tím mizí veškerá střední třída, která klesá na úroveň proletariátu do stále větší bídy a opovržení. Existuje zákon – nebo princip, nebo proroctví, nebo jakkoliv se to dá nazvat – o stále větší koncentraci kapitálu. Stále méně pořád větších kapitalistů existuje na jedné straně a stále se rozrůstající masa bídy na druhé, až náhle dojde k tomu, že vykořisťující jsou vykořistěni a nastane úsvit nového věku. To, že bídáci budou jednoho dne svrženi, je samozřejmě v určitém smyslu látkou veškerých proroctví. Již Izajáš pravil (16:4): „Utlačovatel, ten vezme za své, zhouba skončí. Ze země vymizí ti, kdo ji podupali.“
Právě neochota světa vyplnit Marxova proroctví později stála u zrodu „revizionismu.“ Marx má pravděpodobně nejpevnější půdu pod nohama jako prorok s ohledem na průmyslovou rezervní armádu. Problém masové nezaměstnanosti během Velké deprese třicátých let zcela nenaplňoval parametry Marxovy předpovědi. Marx předvídal nepřetržité zhoršování podmínek. Nezaměstnanost je dozajista velkou bolestí společenské struktury a bylo velkým problémem najít na ní vhodnou léčbu. Co se týče koncentrace kapitálu, dají se najít polovičatá tvrzení ve prospěch Marxe. K nějaké koncentraci určitě došlo, ale byla to často primárně koncentrace managementu. Je pochybné, jestli tady byla nějaká výrazná koncentrace majetků. V každém případě jsme viděli během dvacátého století i období, kdy došlo k výraznému zředění majetků. Pokud se podíváme na největší podnikatele a boháče v každé generaci, tak vidíme, že se tento seznam obměňuje. Mnoho dříve bohatých a vlivných rodin svůj význam ztratilo a zrodili se noví bohatí vzešlí často z průměrných poměrů. Není vidět akumulaci majetku do stále stejných rukou. Malí vlastníci a podnikatelé, kteří projevují největší tendenci k „buržoaznímu“ myšlení, jsou zde s námi pořád. Co se týče vymizení střední třídy, tak Marxova proroctví zcela minula cíl. Společnost se s podivuhodnou tvrdohlavostí odmítla rozdělit do dvou extrémních táborů.
Doktrína zvyšující se bídy pracujících tříd je v rámci výkladu marxismu zajímavá tím, že máme čtyři až pět různých interpretací, které jsou všechny pokládány za konzistentní s ortodoxií. Nejsou všechna dogmata takto ohleduplná vůči svým přívržencům. Tak, jak byla popsána v Komunistickém manifestu – a navzdory všem později vznášeným argumentům – je jasné, že nejdřív mělo dojít k doslovnému a absolutnímu zvyšování bídy:
„Moderní dělník ale, místo aby se s pokrokem průmyslu povznesl, klesá stále hlouběji pod podmínky své vlastní třídy. Dělník se stává chudobným a chudoba se množí rychleji, než obyvatelstvo a bohatství.“1
Když se rozhlédneme kolem sebe a promluvíme si s prarodiči, tak je docela zřejmé, že dnešní chudí nejsou chudší, než byli chudí v roce 1848. Nedostavila se „narůstající chudoba.“ Jeden ze způsobů, jak z této otázky vybruslit, jsme již viděli. „Když Marx mluvil o narůstající chudobě,“ říká nám jedna autorita, „tak mluvil o tom, co by se stalo v čistém kapitalismu.“ Čistý kapitalismus samozřejmě nikde neexistoval, takže historická fakta nemohou ani potvrdit ani vyvrátit přesnost Marxovy diagnózy. Marx predikoval jen hypotetický efekt čistého kapitalismu na mzdy. Toto samozřejmě Marxe pouze přesouvá do pohádkového světa hypotetického kapitalismu, který nás nemusí nijak zvlášť zajímat.2 Mimo doslovné interpretace, která jako jediná odpovídá slovům z Komunistického manifestu (a Engelsovi) a útěku Lindsaye do nereality, existuje volba mezi třemi dalšími interpretacemi. Zaprvé rostoucí chudoba může být relativní a nikoliv absolutní. Pracujícím třídám se může zvyšovat jejich příjem, ale nikoliv úměrně tomu, jak roste příjem společnosti jako celku. Tato doktrína je příbuzná s Rodbertusovým „snižováním podílu mezd.“ Pokud je míra pokroku, které dosahují pracující třídy vůči nim méně příznivá, než je míra pokroku těch šťastnějších a bohatších, pak lze argumentovat, že jejich pozice v rámci společnosti se relativně zhoršuje. Můžeme být na pochybách, jestli by se tento případ dal statisticky dokázat, zvláště ve světě dnešních daňových sazeb. Zadruhé existuje psychologická interpretace „zbídačení“, kterou například F. Muckle pokládá za jedinou obhajitelnou interpretaci.3 Podle tohoto názoru a zcela bez ohledu na to, jestli jsou dělnické mzdy vysoké nebo nízké, kapitalismus znamená degradaci, která pramení ze závislosti a podrobení. V Kritice Gothajského programu se objevuje právě tato psychologická teorie:
„V současné společnosti jsou výrobní nástroje monopolem kapitalistické třídy. Výsledná závislost pracujících tříd je příčinou bídy a poddanství ve všech jeho podobách.“4
Později v Cechovním socialismu se tato interpretace objevuje jako „bestiálnost“ mzdového systému a mzdového otroctví. Samotný fakt, že dostává mzdu, činí člověka stále více a stále akutněji nešťastným.
Existuje ještě další interpretace doktríny „vzrůstající chudoby,“ která se dá popsat jako „opožděná akce“. Tato teorie našla svého velkého zastánce v Leninovi a její vysvětlení poskytl G. D. H. Cole. Marx podle něho předpovídal věk ekonomického imperialismu.5 Pouze tehdy, když je dosažena éra válek o koloniální panství a imperiální rivality, se kapitalistický systém přemění…
„svou inherentní tendencí, které nelze uniknout, na okovy pro efektivní využití dostupných zdrojů. V této fázi, ale nikoliv před dosažením této fáze, Marx tvrdí, že kapitalistický systém přinese ze své podstaty pokles životní úrovně pracujících tříd.“6
Vyjádřeno jinak, dokud se bude kapitalismus rozvíjet dobýváním nových trhů na koloniálních územích, tak je nárůst životní úrovně pracujících tříd v domovských zemích možný. Ovšem až se tyto možnosti vyčerpají, tak se kapitalismus dostane do problémů a životní úroveň pracujících poklesne. „Jedině tato interpretace,“ říká Cole, „je konzistentní jak s tím, co Marx řekl, tak s následným vývojem kapitalismu.“7 Ne každému proroku se poštěstí, aby jeho proroctví byla takto shovívavě reinterpretována ve světle následného vývoje. Podle Colea došlo k tomuto vrcholu ve Velké Británii v první dekádě dvacátého století. Je samozřejmě jasné, že Marx si už v roce 1848 myslel (bez ohledu na to, jak svůj názor modifikoval později), že kapitalismus je za vrcholem, a že sekyra byla přiložena ke kmeni stromu. Doktrína zvyšující se bídy (Schumpeterův barbarský, ale vhodný překlad je immiserization) bezpochyby sehrála větší roli v kontroverzích, které se kolem ní strhly na kontinentu než u nás v Anglii. Nám může posloužit k tomu, abychom ukázali, jaká šíře interpretací je konzistentní s ortodoxií. Celou doktrínu můžete převést do abstraktního kapitalismu, který nikdy neexistoval na zemi ani na moři, nebo se můžete prohlásit za příslušníka „relativní“, „psychologické“ nebo „koloniální“ školy.
---
V předchozích pasážích bylo řečeno jen málo ohledně Marxových názorů na stát, na povahu nadcházející revoluce a na to, co přijde po ní. Ohledně podstaty státu máme řadu pasáží z Marxe i Engelse, které nám jejich pozici umožňují popsat jasně a jednoznačně. Na druhou stranu, co se týče nevyhnutelné revoluce a struktur, které mají přijít po ní, je Marx extrémně tajnůstkářský. Zde se lze odkázat jen na relativně málo slov, která v důsledku toho získala důležitost, jaká by jim sama o sobě těžko náležela.
Marxův pohled na stát, jak dnes existuje, vychází z jeho materialistické koncepce dějin. Stát „není ničím jiným než formou organizace, kterou buržoazie nutně přijala z externích a interních důvodů, aby jim garantovala jejich majetky a zájmy.“8 Slova se mohou lišit, ale základní idea zůstává stejná: Stát je třídní organizací, která reflektuje ideje a zájmy dominantních tříd. Marxův popis Červencové monarchie ve Francii se odkazuje k jednomu konkrétnímu státu, ale obecná koncepce je společná všem státům. „Není to nic jiného než akciová společnost pro vykořisťování francouzského národního bohatství, kde jsou dividendy rozdělovány mezi ministry, poslance a 140 000 voličů a jejich podporovatelů.“9 Navíc, protože je stát výrazem dominance vládnoucí třídy, a tudíž součástí mašinérie třídního boje, podstatou státní moci je její „ryze represivní charakter.“ Jinak vyjádřeno, pokud můžeme pozvat Engelse do jeho obvyklé role druhého hlasu: „Stát není ničím jiným než nástrojem útlaku jedné třídy třídou druhou.“10 Není daleko od pravdy konstatovat, že Marxova politická filozofie začíná a končí tvrzením, že stát je organizací vládnoucí třídy.
Při pohledu do budoucnosti je Marx záměrně vágní. Vykořisťující budou vykořistěni, ale otázky, jakým procesem k tomu přesně dojde a jak bude vypadat situace na úsvitu revoluce, jsou ponechány bez konkrétních odpovědí. Marx ani nepokládá za svůj úkol hledat konkrétní odpovědi v těchto záležitostech. Přesto je jedna věc jasná. Až bude docházet k vykořistění vykořisťujících, tak bude ještě po nějakou dobu stát potřeba, i kdyby to nebyla stará státní mašinérie, která je kontaminována v příliš mnoha ohledech svými bývalými spojenectvími. Francouzská Komuna sloužila Marxovi s Engelsem jako zajímavá lekce v revoluční technice. Engels napsal (v roce 1891): „Komuna byla nucena od začátku počítat s tím, že pracující třída, když se zmocní vlády, nemůže uplatňovat svou moc skrze starý státní aparát.“11 Bezpochyby má být konečným cílem revoluce zrušení všech tříd, ale tohoto cíle nebude dosaženo ihned. Nová organizace – stát nebo jinak nazvaný stát – bude pořád třídní organizací. Pouze třída, jejíž zájmy nyní bude reprezentovat, bude proletariát. Klasická pasáž, která to vysvětluje, se nachází v Kritice Gothajského programu:
„Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční transformace jedné do druhé. To odpovídá také politickému přechodnému období, ve kterém stát nebude ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu.“12
Toto je ona slavná a možná špatně chápaná „diktatura proletariátu.“ Současný stát se svou třídní mašinérií má být nahrazen státem, který nebude o nic méně třídní mašinérií, jež si nebude dělat žádný nárok na to, že zastupuje zájem všech, nebo že může nestranně rozhodovat. Hlavním rozdílem mezi současným buržoazním státem a „diktaturou proletariátu“ bude v tom, že zatímco současný stát usiluje o zachování třídních rozdílů a o vlastní trvání, „diktatura proletariátu“ směřuje k zániku všech tříd a připravuje cestu pro své vlastní zmizení.
V tomto bodě je Marx-Engelsova teorie logická jako teorie, ačkoliv příliš neodpovídá skutečným událostem budoucích revolucí. Pokud je stát ze své podstaty vyjádřením zájmů určité třídy, plyne z toho, že při zrušení všech tříd zmizí také stát. Zrušení tříd v sobě implikuje zrušení státu a ve společnosti, kde nebudou třídy, nebude ani stát. Bohužel pasáže, ve kterých je toto vyjádřeno nejjasněji, pocházejí spíše od Engelse než od Marxe. Ne, že by na tom v případě těchto spojených duší tak záleželo. Nejznámější je pasáž z Anti-Dühringa z níž musíme nevyhnutelně odcitovat několik vět.
„Až se nakonec stát stane zástupcem společnosti jako celku, stane se také zbytečným. Jakmile už nebude existovat třída, kterou by bylo nutné držet v poddanství… nebude už existovat nic, co by vyžadovalo speciální represivní moc státu. První čin, který stát podnikne jako představitel společnosti jako celku… bude zároveň jeho posledním nezávislým činem jako státu. Zásahy státní moci do společenských záležitostí se stanou v jedné oblasti po druhé zbytečnými a pak přestanou existovat. Vláda nad lidmi bude nahrazena správou věcí a řízením výrobních procesů. Stát není „zrušen“ ale sám odplyne.“13
O nic méně důrazná a možná ještě pohrdlivější je méně známá pasáž z Původu rodiny:
„Dnes se rychle v rozvoji výrobních možností blížíme fázi, kdy existence těchto tříd přestává být nutností, ale stává se brzdou dalšímu rozvoji výroby. Padnou stejně nevyhnutelně, jako se kdysi objevily. Státy nevyhnutelně padnou spolu s nimi. Společnost, která svou produkci zorganizuje znovu na základě svobodného a rovnocenného spojení výrobců odhodí celou státní mašinérii tam, kam patří – do muzea starožitností, hned vedle verpánku a bronzové sekery.“14
Toto je „odplývání státu“, kulminační a vzdálený bod, do kterého má marxistická politika údajně směřovat.15 Můžeme si vzpomenout, že i Saint-Simon si pohrával s ideou nahradit vládu jednoduchou administrativou. Ta však zůstává pouhou bludičkou. Není tak snadné „vyjmout věci z politiky“. I kdyby všechny záležitosti měly zůstat ve stavu „Byzantské nehybnosti“, lidé se stále budou dohadovat o „administrativu“ – a je skoro nemožné si představit, že by tomu tak nebylo. Je snadné říct, že systém sociálního pojištění bude vyjmut z politiky, nebude ho řídit žádné ministerstvo, ale rada „nezávislých“ odborníků. Přesto to nezabrání té nejsilnější politické bouři v parlamentu a zemi, až tato rada poprvé zveřejní výši starobních důchodů. Fascinující je, že se zde ocitáme zpět ve stavu Godwinovské anarchie s jejími „volnými asociacemi výrobců“, kteří se spolu potkávají ve vzduchoprázdnu.
Tento pohled do budoucna nás přivádí zpět přímo k Fourierově Utopii. Můžeme si připomenout, že rozdělení společnosti do tříd má v marxistické teorii svůj původ v dělbě práce. Marxisté jsou svým zvláštním způsobem velmi logičtí. Stejně jako stát podle marxistických definic musí „odplynout“, až nebudou existovat třídy, tak i dělba práce musí zůstat jednou provždy zavržena, aby se zamezilo znovuobjevení tříd. V komunistickém světě tedy všichni dělají všechno. Tato antipatie k dělbě práce se objevuje tu a tam v Kapitálu, ale plného květu dosahuje v Anti-Dühringovi. Dřívější dělba práce musí zmizet. Produktivní práce se v novém zlatém věku stane prostředkem k emancipaci člověka…
„každému jednotlivci se dostane příležitostí rozvíjet a procvičovat veškeré dovednosti, fyzické i duševní, ve všech směrech: produktivní práce se tedy stane potěšením a nikoliv břemenem.“16
Tento sen celkem očividně nerespektuje úzká omezení lidského života. Život je sérií voleb a každá volba v sobě implikuje vzdání se určité příležitosti. I obyvatel Engelsovy pohádkové země se bude dříve nebo později muset rozhodovat, jestli chce být raději arcibiskupem z Canterbury nebo Prvním lordem admirality. Jestli chce vyniknout jako houslista nebo jako zápasník. Jestli chce raději proniknout do skrytých zákoutí čínské literatury, nebo odhalit tajemství života makrel. Pasáž v Německé ideologii nám ještě názorněji odhalí zmatek, do kterého by se svět ponořil při pokusu o realizaci Marxových vizí:
„V komunistické společnosti, kde nikdo nemá výlučnou sféru aktivit, ale každý se může věnovat libovolnému odvětví, společnost reguluje obecnou produkci, a tak mi umožní dělat jednu věc dnes, další věc zítra, lovit ráno, vyrazit na rybolov odpoledne, zahánět dobytek navečer, být kritikem po večeři, jak se mi zrovna zlíbí, aniž bych se musel stát profesí lovcem, rybářem, pastevcem nebo kritikem.“17
Krátký víkend na statku by mohl Marxe přesvědčit o tom, že dobytek sám by mohl mít námitky, pokud by se o něj pečovalo jen takto svévolným způsobem. Co se týče obecné úrovně tématu, tak je podivné, že právě nejautoritativnější škola socialismu takto kulminuje do anarchie. Autoři, kteří projevili největší pohrdání Utopiemi, nám malují Utopii, ke které by ani Fourier nemohl přidat nějaký tah štětcem.
Že se tato kapitola nakonec roztáhla do větší šíře, než bylo původně zamýšleno, lze snad omluvit tím, jak ústřední pozici Marx má vzhledem k dalšímu rozvoji socialismu a jeho unikátnímu vlivu na myšlení a další vývoj. Přesto Marx zůstává neproniknutelnou hádankou. Jeho systém se ošoupal až na dřeň. Jeho nejoddanější následovníci neměli žádné zábrany házet jeho jednotlivé části přes palubu, jakmile měli pocit, že je to politicky výhodné. A přitom se tvářit, že jen realizují slova svého mistra a předstírat, že zachovávají něco z jeho odkazu. Pravděpodobně nejvýraznější a nejtrvanlivější část Marxe je materialistická koncepce dějin. Tady je něco, co ve zručných rukách může poskytnout alespoň zajímavou techniku interpretace historických událostí. Naneštěstí je spojena s doktrínou třídního boje, která měla omezující a sterilizující účinek na následný rozvoj socialistického myšlení. Dalšími významnými částmi marxismu jsou aspekty, které ho spojují s Leninem a „diktaturou proletariátu“ v technice provedení revoluce. Nejedná se o vědeckou otázku, ale právě tady je možné vidět Marxe jako sílu a vliv. Na druhou stranu jeho teorie hodnoty je mrtvá a pohřbená, a s ní také teorie vykořisťování. Není nic hloupějšího než tvrzení, že ačkoliv je Marxova teorie hodnoty špatnou ekonomií, tak teorii vykořisťování lze nějak zachovat. Nemuseli jsme čekat, až Karel Marx přijde z Trevíru do Britské knihovny, abychom se dozvěděli, že chudí měli často v dějinách těžký úděl. Pokud má „vykořisťování“ znamenat jenom tohle, tak to zajisté nevyžaduje „vědecký“ důkaz. A navíc doktrína vykořisťování nadhodnoty tohle neříká. Jejím jádrem je tvrzení, že kdykoliv se člověk nechá zaměstnat a pobírá mzdu, tak je svým zaměstnavatelem nutně podváděn – a to je tvrzení, které je daleko obtížnější spolknout. Stejně tak, že Marxova „konkrétní“ proroctví z velké části odmítla být naplněna je dostatečně zřejmé z rozvoje Revizionismu. V celku tedy z Marxe moc nezbývá a to, co zbývá, není striktně vzato podstatou Marxova systému.
Je tady ještě jedna zajímavá věc. Viděli jsme, jak se nejlepší autority marxismu shodnou, že Marx se zabýval studiem abstraktního modelu „hypotetického kapitalismu“, který v praxi neexistoval nebo nemohl existovat. Pokud tomu tak bylo, tak Marxův úspěch spočíval v tom, že byl kompletně nepochopen. Profesor Wilbrandt tento bod zdůraznil z jiného úhlu. Podle něj nikdo neměl šanci pochopit první díl Kapitálu (1867) dokud nevyšel třetí díl v roce 1894. Ale tohle byla přesně doba, kdy byly položeny základy Marxova vlivu. Je obtížné ukázat na podobný případ, kdy by nějaká kniha byla vlivná právě proto, že nebyla pochopena.
Nejde poctivě říci, že by Marxův vliv spočíval v jeho uchvacujícím literárním stylu. V částech prvního dílu Kapitálu je vidět oheň bulvárního novináře, ale většina je naprosto rozbředlá. A v němčině to není o mnoho lepší než v angličtině. Kdo má pochybnosti, nechť si vyzkouší své čtenářské zuby na prvních patnácti stranách Kapitálu.
Podle toho, co o Marxovi víme, se nám nejeví jako člověk, který by byl schopen úspěšně apelovat na dělníky světa. Můžeme pochybovat, že někdy poznal nebo se blíže stýkal s některým britským nebo německým dělníkem, nebo s nimi mluvil v hospodě u piva. Jeho přirozeným okruhem známých byli intelektuální revoluční exulanti a mezinárodní intrikáni – naprosto odlišný typ oproti dělníkovi, na kterého se snažil apelovat. Ani se nedá říct, že by měl Marx nějakou skutečnou znalost světa, který se tak aktivně snažil analyzovat. Neobcházel se zvídavým pohledem a otázkami na rtech místa, kde dělníci pracovali a žili. Bezpochyby toho věděl hodně, ale jeho znalosti byly odvozené ze statistických ročenek a zpráv z vyšetřování vládních inspektorů. Mizející historie jedné epochy už v době, kdy jí četl. Wilbrand nám poskytl příhodnou frázi k této záležitosti. Když mluvil o vztahu mezi Marxem a Engelsem, tak řekl: „Byl to Engels, kdo byl jeho oknem do reality.“18 Je to vysloveno jako velká chvála Engelsovi, ale ve skutečnosti to odhaluje nahotu Marxe. Realita je přesně tou věcí, kterou nikdo z nás nemůže vidět okem druhých. Marx strávil většinu života přežvykováním svých intelektuálních výtvorů, aniž by někdy pohlédl z okna.
A přesto, navzdory svému nudnému stylu, navzdory zmatkům a vnitřním rozporům své teorie, navzdory všem osobnostním defektům, které z něj činily toho posledního, kdo by se mohl stát lidovým hrdinou, je Marx jednou z nejvlivnějších postav devatenáctého století. Určité vysvětlení této záhady můžeme nalézt ve faktu, že se marxistická tradice a vliv rozvíjela po dvou velmi odlišných liniích. V Anglii se stal Marx hlavní postavou kultu poněkud chudokrevných intelektuálů, kteří, stejně jako Marx sám, dávají přednost pozorování reality očima druhých lidí. V této vytříbené akademické atmosféře je možné donekonečna debatovat o tom, která z pěti možných interpretací doktríny „narůstající chudoby“ je správnější, nebo jak teorii odvozenou z hypotetického kapitalismu napasovat na kapitalismus, který není tak hypotetický. Mimo tyto okruhy ovšem žijí lidé, kteří v Marxe uvěřili, aniž by ho četli – a možná v něj uvěřili právě proto, že ho nečetli. Můžeme bezpečně předpokládat, že třetí díl Kapitálu je dnes čten méně, než je kniha Abdijášova v Bibli. A když je čten, tak pravděpodobně se stejně nízkým stupněm porozumění obsahu. Stejně jako – soudě podle praktického chování – dobrý křesťan nepotřebuje číst svou Bibli, tak dobrý marxista nepotřebuje číst svého Marxe. Stačí mu vědět, že tam je. Pro většinu věrných je tak Marx osvíceným autorem soreliánských mýtů, které zapadají do jejich obecného náhledu na život, objasňují jejich každodenní obtíže, dávají smysl jejich existenci a odpovídají jejich instinktu. A tito lidé se docela správně nezabývají metafyzickými záležitostmi okolo teorie hodnoty. Berou jako fakt, že vykořisťování bylo dokázáno Marxem, kterého si pochybovač může přečíst, pokud to zvládne, a pokud chce. Marxem, který přečetl tolik knih, že odkazy na ně zaplní několik stran drobným písmem. Navíc „zvětšování bídy“ zkrátka znamená „zvětšování bídy“. Nic víc a nic míň. Ve světě, kde máme všichni pocit, že je nám dopřáno daleko méně štěstí, než by mělo být, je utěšující, když nám někdo řekne, že máme pravdu a ukáže nám, kdo může za naše neštěstí. To přesně Marx udělal a zde leží tajemství jeho vlivu. Uvažovat o tom, jestli měl Marx „pravdu“ nebo se „mýlil“, poukazovat na chyby a logické nekonzistence mezi prvním a třetím dílem Kapitálu, „vyvracet“ Marxův systém je nakonec jen plýtvání časem. Tam, kde se dnes pohybujeme, se Marx již nenachází ve světě rozumu a logiky. Měl vizi – jasnou vizi toho, jak všechny stávající věci pominou a mlhavou vizi toho, jak budou vystavěny znovu. A jeho vize, nebo něco z ní, se dotklo strun v srdcích mnoha lidí. Poslední slovo tu můžeme dát profesoru Wilbrandtovi: „Das ganze System ist Darstelling, nicht Beweis.“19 Jeho systém byl vidění, nikoliv důkaz. Dal nám vizi a vize jsou nad veškerou logikou.
Poznámka o hodnotě
Aniž bychom se chtěli zamotat do labyrintu, kterým je teorie hodnoty, lze poznamenat následující k Marxovu pozdějšímu přání nějak odlišit hodnotu a cenu. Kdo někdy nahlédl za scénu Výboru pro regulace cen, nebude s lehkým srdcem již nikdy přednášet o jakékoliv teorii hodnoty. Dnešní ceny jsou ve velkém rozsahu fixovány poněkud svévolně v přiměřeně širokém rozsahu. Teoreticky je to zdůvodněno tím, že většina komodit jsou společné produkty natolik, nakolik žádná průmyslová jednotka neprodukuje jen jediný artikl. To znamená, že „výrobní náklady“ na jednotku bývají nezjistitelné. Vždy jsou zde společné náklady, „režijní náklady“, jejichž přisouzení některému vyrobenému artiklu je z velké části záležitostí obchodní politiky. Pokud chce firma tlačit prodeje, zbaví daný artikl většiny z jeho podílu na „režijních nákladech“. Pokud jinde prodeje unesou více, tak budou také více zatíženy režijními náklady. Navíc maloobchod si přihodí rovnou sazbu 33 až 50 procent bez ohledu na marketingové náklady konkrétní komodity, a výsledné číslo pak zaokrouhlí na nejbližší příhodnou kulatou částku. S tím se pojí další problém, že některé cenové rozdíly jsou dány částečně tradicí a částečně tím, co veřejnost očekává a chce. Pokud u nějakého produktu vytvoříme jeho levnou verzi, běžnou verzi a luxusní verzi, tak rozestupy mezi cenami budou víceméně dopředu pevně nastaveny. A veřejnost, která je za běžný produkt ochotna platit 1s 11d, může mít podezření, pokud luxusnější bude stát méně než 3s 1d. Navíc existují jisté ceny, kolem kterých panuje tabu. Můžeme spekulovat o ekonomických implikacích kryptického aforismu obchodníků, že 11s 11d „není cena“. Pokud to není cena, co to je? Není to cena proto, že 11s 11d by na cenovce vypadalo divně, zvláště tehdy, pokud by symbol pro šilink byl nakloněný stejně jako jedničky? Nebo je to proto, že „Eleven eleven“ by bylo pro ucho zákazníků matoucí jako je „Seven, double seven, double seven“ pro telefonistky? Na druhou stranu 9s 9d je cena. Zjištění, že cena v sobě obsahuje svévolný prvek, může podnítit pátrání po hodnotě, která je od takových svévolí očištěna. Ovšem termíny by přinejmenším měly být jasně definovány, aby se pak hledání pravdy nemotalo zase v kruhu.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.
Odkazy:
1) Manifest komunistické strany
2) Lindsay, Karl Marx’s Capital, str. 25.
3) Muckle: Die grossen Sozialisten, díl 2, str. 116.
4) Kritika Gothajského programu, str. 7.
5) Cole: What Marx Really Meant, str. 57.
6) Cole: What Marx Really Meant, str. 59.
7) Cole: What Marx Really Meant, str. 112-113.
8) Německá ideologie, str. 59.
9) Třídní boj ve Francii, str. 36.
10) Úvod do Občanská válka ve Francii, str. 19.
11) Úvod do Občanská válka ve Francii, str. 17.
12) Kritika Gothajského programu, str. 28.
13) Anti-Dühring, str. 308-309.
14) Engels, Původ rodiny, str. 198.
15) Zajímavá je pasáž z Fichteho, který v již roce 1794 předložil všechny zásadní doktríny pro odplývání státu. Lze ji najít v jeho přednášce pod názvem Über die Bestimmung des Menschen in der Gesellschaft, která je druhou ve Vorlesungen über die Bestimmung des Gelehrten. Fichte zde pojednává o rozdílech mezi společností a státem. Stát je jen prostředkem sloužícím společnosti k dosažení určitého cíle a stejně jako všechny ostatní lidské instituce, které jsou prostředkem k dosažení cíle, v sobě obsahuje svou vlastní destrukci. Rychle ovšem dodává, že tato událost není nic, k čemu by mělo dojít v blízké době. Může to trvat ještě tisíce a tisíce let. Ovšem teoreticky před námi leží doba, kdy budou všechny instituce státu zbytečné. Ta doba přijde, až bude rozum, na místo síly a lstivosti, uznán za nejvyššího soudce. To nebude znamenat, že v této vzdálené budoucnosti lidé již nebudou chybovat nebo že svými chybami nezpůsobí škody svým bližním. Ale bude to znamenat, že zločinci budou toho typu, který popisují Godwin a Bertrand Russel, a jakmile budou usvědčeni ze svého omylu, okamžitě podniknou kroky k nápravě. (Fichte, Sämmtliche Werke, vydání 1845, díl 6, str. 306-307).
16) Anti-Dühring, str. 322.
17) Německá ideologie, str. 22.
18) Wilbrand, Karl Marx, str. 14.
19) Wilbrand, Karl Marx, str. 128.