Socialistická tradice (XXXI. část) - Vědecký socialismus (4. část - Ferdinand Lassalle)

Mises.cz: 28. října 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(b) Ferdinand Lassalle

Marx se pro další generace stal natolik výlučným představitelem vědeckého socialismu – zejména pokud si pod pojmem „Marx“ představíme zkratku pro partnerství Marx-Engels – že pedanticky rozšiřovat náš záběr o další jména se jeví jako téměř zbytečné. Přesto existují minimálně dvě osobnosti, které by nebylo docela spravedlivé přejít mlčením, ačkoliv v teoretickém oboru přidaly k Marxově stavbě jen málo vlastních cihel. Prvním je Ferdinand Lassalle (1825-1864), o něco mladší než Marx. Ten se zapsal do historie více jako politický tvůrce socialistického hnutí než jako teoretik. Druhým je Johann Karl Rodbertus (1805-1875), kterého lze pokládat za předchůdce fabiánství a který, straníce se lidského mumraje, si filosofoval v ústraní. Mnozí také tvrdí, že Rodbertus patřil mezi předchůdce Marxe, jejichž ideje si Marx přivlastnil.

Budeme ignorovat striktní chronologii a podíváme se nejdříve na Lassalla, protože byl z pohledu dějin významnější.¹ Mnoho z postav, které jsou zachyceny v této knize, jsou obestřeny určitým závojem tajemství. Ale nikdo není větší záhadou než Lassalle – ať už ho budeme pokládat za fascinující záhadu, jako George Meredith², nebo za odpudivou záhadu. To je z velké míry závislé na průvodci, kterého si vybereme z jeho životopisců. George Brandes, který s Lassallem sympatizuje, v něm viděl uvězněného orla, tragédii velikosti zkaženou „nečistým nánosem pýchy a povýšenosti.“ Na druhé straně každý čtenář mimořádné biografie Arna Schirokauera odejde s dojmem, že Lassalle byl ztělesněním lidské prohnilosti. Je zřejmé, že všechno, co Lassalle udělal a napsal, čpělo marnivostí a domýšlivostí. Byl to showman a dandy, který se při všech příležitostech strojil do nejluxusnějších obleků podle poslední módy a existují legitimní pochybnosti o upřímnosti jeho úmyslů a přesvědčení. Z jeho soukromé korespondence se občas zvedá žaludek. Na druhou stranu povrchní pozlátko, které ulpívá na Lassallovi v celém Schirokauerově životopise, nejde úplně dohromady s očividnou sečtělostí a pracovitostí, kterou Lassalle projevil sepsáním Das System der Erworenen Rechte. To je 900 stran hutné právní teorie, profesionální dílo, které není lehké smést z jeho police v právnické knihovně. A opět poslední tragédie jeho života – smrt v bláznivém a zbytečném souboji o dívku – nejde vůbec dohromady ani s jeho pozicí tribuna lidu, ani s autorstvím Erworenen Rechte. To byl dozajista pocit mezi německými dělníky po jeho smrti. Odboroví předáci se nepouštějí do takových duelů, které jsou zábavou aristokratů. Existují tedy zásadní pochybnosti, jestli Lassalle nakonec nebyl jen dobrým hercem v melodramatu života.

Lassalle se narodil ve Vratislavi (tehdy Breslau v Prusku) v rodině židovského obchodníka s hedvábím. Otec ho poslal studovat na obchodní školu v Lipsku, ale syn se otcovu přání vzepřel a vystudoval filosofii v Berlíně. Na rozdíl od Marxe dokončil školu s vyznamenáním v roce 1845.

Po dokončení studií si udělal výlet do Paříže, kde se setkal s básníkem Heinrichem Heinem, na kterého učinil mimořádně dobrý dojem. V roce 1846 se vrátil do Berlína a potkal zde hraběnku Sophii von Hatzfeld, která se právě chtěla dát rozvést se svým manželem. Lassalle se nabídl, že jí bude před soudem zastupovat. Došlo ke zdlouhavé a veřejnými skandály naplněné právní bitvě, která skončila až roku 1854. Lassalle údajně necouvl ani před uplácením svědků a paděláním důkazních listin. V jednu chvíli vyzval hraběte von Hatzfeld na souboj, ale jeho výzva byla odmítnuta.  Nakonec se úspěšně povedlo nebohého hraběte oškubat o většinu majetku. Vděčná hraběnka Sophie zajistila Lassallovi ze získaného jmění doživotní rentu ve výši 5000 tolarů ročně.

Během revoluce 1848 se Lassalle seznámil s Marxem, Engelsem a dalšími postavami revoluční agitace. On sám vyzýval ve veřejném proslovu občany Düsseldorfu, aby se postavili na ozbrojený odpor proti očekávanému rozhodnutí pruské vlády rozpustit Národní shromáždění. V důsledku toho byl zatčen a obviněn z podněcování ozbrojeného odporu proti státu. Byl odsouzen na šest měsíců vězení a byl mu udělen zákaz pobytu v Berlíně. Po odpykání trestu se přesunul do Porýní, kde pokračoval v soudním sporu hraběnky von Hatzfeld. Sepsal knihu o filosofii Hérakleita, která vyšla v roce 1858. Podle Marxova mínění to byla pouhá recitace hegeliánských axiomů. Také se pokusil o divadelní drama Franz von Sickingen, historická tragédie. Ovšem divadla ho odmítla uvést z důvodů nevhodnosti pro jevištní provedení.

V roce 1859 se Lassalle obrátil na známého liberálního učence Alexandra von Humboldta s prosbou, aby se přimluvil u pruského krále, aby byl Lassallovi zrušen jeho zákaz vstupu do Berlína. Této žádosti bylo vyhověno a Lassalle se přestěhoval do hlavního města. Zde si žil na vysoké noze, pronajal si luxusní dům a lóži v opeře, která byla hned vedle královské lóže. Vyhýbal se ještě nějakou dobu otevřeným politickým aktivitám. Publikoval jen několik komentářů k zahraniční politice a v roce 1861 svou práci Das System der Erworenen Rechte, která mu získala postavení uznávaného právního odborníka. 

2. ledna roku 1861 se novým pruským králem stal Vilém I., který se okamžitě dostal do sporu s liberálními poslanci Německé pokrokové strany v parlamentu. Lassalle byl požádán, aby se jako právník vyjádřil k ústavní otázce vztahu mezi parlamentem a monarchou. Lassalle odpověděl přednáškou, kde uvedl, že ústavní otázky jsou ve skutečnosti výsostně mocenskou záležitostí. Liberální tisk byl jeho proslovem pobouřen. Lassalle pojal plán, jak liberální síly v německých zemích podkopat a zničit jejich politickou podporu. Využije k tomu socialistické učení a Marxe, kterého znal ještě z roku 1848, a se kterým si občas vyměňoval dopisy.

  Lassalle pozval Marxe v roce 1861 do Berlína. Součástí výletu byla návštěva opery, kdy Marx seděl v lóži vedle pruského krále Viléma I. Marxova korespondence odhaluje, že Lassallovým úmyslům od počátku nedůvěřoval. Marx odpovídal na Lassallovy vřelé dopisy stejným tónem, ale v dopisech Engelsovi se svěřoval s hlubokou antipatií vůči Lassallovi a nazýval ho „židovskej negr“ (Lassalle měl kudrnaté tmavé vlasy podobné vlasům černochů). Toto je nejslavnější příklad Marxova chování, kdy se přetvařoval a mámil z dotyčného peníze, aby ho za zády naprosto nevybíravě pomlouval.

Lassalle se tedy pustil do úkolu přinést Marxovo evangelium těm, pro které bylo určeno. Respektive jeho části, jejichž osten se dal otočit proti liberálním příznivcům volného obchodu, svobodného podnikání a limitované státní moci. Lassalle neměl žádný zájem o „odplývání“ státu, ale spíše o jeho upevnění. Jeho inspirací v tomto ohledu byl daleko více Louis Blanc než Marx, navzdory tomu, že se to pak snažil popřít. Lassalle udělal ze socialismu v německých zemích skutečné politické hnutí. Založil Svaz německých pracujících (Allgemeine Deutsche Arbeiterverein) a spustil neutuchající ohnivou socialistickou agitaci. Lassalle byl skutečným tornádem aktivity během posledních tří let před svou náhlou smrtí. V dnešní době už jeho obraz vybledl, což je osud politiků, když jsou jejich konkrétní témata a problémy zapomenuty. Ovšem v době své smrti byl politickým gigantem a ohnivým symbolem srovnatelným s Marxem. Stal se během tří let legendou a námětem lidových písní.³

Z velmi vysokého počtu publikací, kterými se vyznačovaly bouřlivé roky Lassallovy agitace – bylo jich dvacet během sedmadvaceti měsíců! – můžeme vybrat tři nejvýraznější. Zaprvé Arbeiter-Programm, proslov z 12. 4. 1862, který udává obecnou filosofii a program dělnického hnutí. Zadruhé Offenes Antwortschreiben, Lassallovy názory na vztah Dělnické strany k ostatním stranám (především Deutsche Fortschrittspartei) v politické konfiguraci dané doby. Zatřetí Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, což je podle Bernsteina hlavní Lassallovo dílo v socio-ekonomické oblasti. Schulze von Delitzch byl prominentním členem liberální strany (Fortschrittspartei), ekonom a filantrop, který propagoval spořitelní družstva a svépomocné spolky. Jeho názory byly z velké části převzaty od Frédérica Bastiata. Lassalle si dal za úkol Schulze von Delitzch rozdrtit, ale dílo, ve kterém to činí, není zrovna příjemným čtením. Cituje téměř in extenso jednu současnou publikaci von Delitzche a pak se na něj na 250 stranách vrhá s přívalem přezíravého opovržení. Vykresluje ho jako největšího hlupáčka a huláká na něj, pokud bychom si vypůjčili frázi Sira Thomase Urquharta, jako domovníkova manželka.

Zde se budeme zabývat aspekty Lassalla, které úplně nepasují do Marxova všeobjímajícího systému. Také těmi prvky marxismu, na které kladl Lassalle zvláštní důraz a zpopularizoval je ve frázích, které přežily až dodnes. Je podstatou „vědeckého socialismu“, že příchod socialismu má být součástí nevyhnutelného běhu dějin a důkaz toho má být založen na filosofii dějin. Lassallova „filosofie dějin“ byla celkem prostá. Dějiny jsou rozděleny na tři období revolucemi 1789 a 1848. Ve všezahrnující generalizaci tvrdí, že revoluce nikdy nejde vytvořit. Vše, co lze udělat, je dát právní rámec důsledkům, které s sebou revoluce přinesla a uznat skutečnost vztahů existujících ve společnosti. Krátce řečeno, revoluce je uznáním a kodifikací toho, co se již odehrálo.⁴

Podle tohoto pohledu Francouzská revoluce 1789 byla odhalením faktu, že šlechta, jejíž moc spočívala v jejím pozemkovém vlastnictví, klesla do stavu bezvýznamnosti a stala se zcela závislou na buržoazii.⁵ Třetí stav dostal v zákonech pozici, kterou již před tím získal v realitě.⁶ Ale třetí stav ve skutečnosti nepředstavoval zástupce celého lidstva.⁷ To, co se vynořilo, byla buržoazie s nároky na privilegia spočívající v majetkové kvalifikaci pro volební právo. Kapitalbesitz se nyní na místo půdy stal určujícím pro politickou moc.⁸ Francouzská revoluce bezpochyby prohlásila pracující za osvobozené, ale nerozdělila mezi ně žádný kapitál. Pracující byl svobodný v očích zákona, ale ve skutečnosti bez prostředků, a tak přinucen prodávat svůj život podnikatelům, aby získal živobytí.⁹ Rok 1789 nahradil šlechtu s jejím vlastnictvím půdy buržoazií, s jejím vlastnictvím kapitálu. Rok 1848 byl předurčen k tomu, aby nahradil buržoazii a přinesl lidstvu novou éru založenou na všeobecném volebním právu. Lassalle tak dělí historii lidstva v podstatě na dvě entity, které jsou od sebe odděleny krátkým mezidobím jednapadesáti let.

Protože Lassalle psal a řečnil v letech 1862–1864 (celkem dlouho po revoluci 1848) z jeho analýzy by plynulo, že úsvit nové éry se ještě příliš efektivně neprosadil. Z větší části, ačkoliv daleko pitoreskněji a s větším propagandistickým nadáním, vychází jádro jeho důkazu z Marxe. Zaměstnanci vždycky doplácejí. Dělníci jsou vždycky vykořistěni. V Lassallově myšlení existoval jeden bod, který tehdy neupoutal takovou pozornost, jaké se mu dostalo později. Jedná se o relativní vztah přímého a nepřímého zdanění k volebnímu právu. Z povahy věcí plyne, že nepřímé zdanění dopadá více na nemajetné třídy. Vyjádřeno dnešní řečí, nepřímé zdanění je regresivní. Ovšem v Lassallově době příjmy z nepřímého zdanění tvořily větší část státního rozpočtu. Politická moc na druhé straně byla v systému volebních kurií podmíněna placením přímých daní, jejichž příspěvek ke státnímu rozpočtu však byl jen malý. Systém nepřímého zdanění byl tedy nástrojem – Lassalle mu říká „instituce“ – kterým si buržoazie zajistila, aby velkokapitál měl imunitu vůči břemenu zdanění.¹⁰

Ústřední důkaz vykořisťování je ryzí Marx bez marxistických kudrlinek a dialektiky, takže daleko srozumitelnější a přesvědčivější. Více se drží linie britských předchůdců Marxe. Dělník dostává jen tolik, kolik potřebuje ke své obživě (Lebensnotdurft). Zaměstnavatel shrábne zbytek.¹¹ Protože by bylo hodně repetitivní šířeji rozebírat podstatu Lassallova pohledu na tuto záležitost, zmíníme jen tři pozoruhodnější body. V první řadě je Lassallovi přisuzován vznik termínu „železný zákon mzdový.“ To je stará doktrína, kterou lze najít už u Turgota v preciznější podobě, než kterou jí dal Ricardo. Přesně řečeno ji Lassalle nazval „das eherne Gesetz“ nebo pro maniaky na přesnost „das eherne und grausame Gesetz,“ což zní ještě hůře. Železný zákon mzdový je idea s obrovským propagandistickým potenciálem, kterého Lassalle využil do nejvyšší míry. To, že vynalezl (nebo zpopularizoval) tuto frázi, založilo Lassalovi v dlouhém období nejtrvanlivější nárok na slávu.

Druhým bodem je Lassallova formulace „železného zákona“, která má své kořeny prorostlé s velmi primitivním malthusiánstvím. Aby byl jeho železný zákon mzdový uvěřitelnější, tak každé zvýšení mezd nad úroveň prostého přežití vede k nezadržitelnému vodopádu nově narozených dětí. A to je skutečně Lassallova pozice.¹²

Třetím bodem je Lassallův vztah k Ricardovi. Vědečtí socialisté a jejich dřívější angličtí předchůdci rádi prohlašovali, že na ortodoxní ekonomy útočí jejich vlastními zbraněmi. Stejně tak je už zažitou zvyklostí (možná původně zamýšlenou jako paradox) dívat se na Marxe a jeho následovníky jako na poslední výhonek britské klasické ekonomie. Lassalle sám vyslovil tuto pozici s obdivuhodnou jasností. Ricardo podle něj přivedl buržoazní ekonomii do jejího vrcholného bodu, kde další možností rozvoje už byla jen její přeměna na socialistickou ekonomii. Socialismus není nic jiného než bojem proti Ricardovi, ale zároveň je to boj, který je imanentním pokračováním jeho doktríny.¹³

Poněkud odlišný (a možná také nekonzistentní) zdroj vykořisťování přibližuje Lassalla více Proudhonovi. Přisuzuje naprosto mimořádný význam principu dělby práce a vyvozuje z něj dalekosáhlé důsledky do všech směrů. Je podle něj, mimo jiné, jedním z impulsů k vykořisťování. Argumentuje, nepřesvědčivě, že jedině v systému dělby práce lze vyprodukovat jakýkoliv přebytek nad holé přežívání.¹⁴ To bezpochyby závisí na tom, jak si definujeme „dělbu práce“, což může být otevřeno několika interpretacím. Lassalle argumentuje, že dělba práce je zdrojem veškerého bohatství – „die Theiling der Arbeit ist die Quelle aller Reichthümmer.“ Kapitalisté si pak přivlastňují veškeré výhody plynoucí z dělby práce a neustále se zvyšující produktivity.¹⁵

Princip dělby práce následně Lassalle používá k rozvoji myšlenky, která je pro něj velmi specifická. V produkci komodit podle něho převládl řád, zatímco v jejich distribuci se potýkáme s chaosem. Je podstatou dělby práce, že se rozvíjí více a stále komplexnějších výrobních řetězců mezi výrobcem a koncovým spotřebitelem. Kdysi bývaly doby, kdy výrobci produkovali „užitné hodnoty“ a žili z práce vlastních rukou. Nyní nikdo sám o sobě neprodukuje nic, co by bylo současně prodejné, natož z čeho by mohl žít.¹⁶ A je vskutku pravdou, že chlápek, který produkuje jednu osmnáctinu špendlíku, nemůže tuto osmnáctinu ani prodat ani s ní nakrmit svou manželku. S prodlužováním výrobních řetězců jsme všichni vystaveni rizikům událostí kdekoliv po světě. V důsledku toho a v protikladu k liberální samolibosti, která přisuzuje člověku „odpovědnost“ za jeho činy, Lassalle odpovídá frází, že v dnešním světě je každý člověk zodpovědný přesně za to, co neudělal.¹⁷ Ve všem jsme vystaveni působení náhody, a kde převládá náhoda, tam už svoboda jednotlivce neexistuje.¹⁸ Další kontrast také vede k epigramu: oproti tradiční pracovní teorii vlastnictví (Locke), která praví, že smísení práce s přírodou je základem vlastnického práva člověka na to, co sám vyrobil, žijeme v době, kdy všichni přispíváme k produkci „směnných hodnot“, které vstupují do oběhu, kde si každý může za vlastní prohlásit to, co ve skutečnosti nevytvořil. Je to vyjádřeno ve slavné a těžko přeložitelné frázi: „Das Eigenthum ist Fremdthum geworden“¹⁹, která je někdy ztotožňována s volným přivlastňováním u Proudhona, ale ve skutečnosti jde o odlišný přístup.

Pokud kombinujeme tyto myšlenkové linie dohromady, tak je možné popsat princip, který Lassalle naznačoval, se stejnou lstivostí, jakou se vyznačovali pozdější fabiánští socialisté. Ve skutečnosti žijeme v polosocialistickém světě. Revoluce, na kterou Marx čekal v budoucnosti, už proběhla v roce 1848 a nyní již jen stačí implementovat do praxe body z Manifestu. Pouhá existence dělby práce nás všechny vzájemně poutá dohromady a implikuje, že práce je vykonávána v jednotě. Je to společenské pouto, které nás svazuje s produkcí.²⁰ V produkci tedy existuje řád, dílenský řád, řád, který nás sjednocuje za dosažením společného cíle. Ale řád neexistuje v distribuci vyprodukovaného. Hluboký vnitřní rozpor naší společnosti je, že máme Gemeinsamkeit v produkci a Individualismus v distribuci.²¹ Žijeme tedy ve stavu „anarchistického socialismu.“²² Něco z pořádku na straně produkce musí být zavedeno také na stranu distribuce, aby náš socialismus přestal být jednostranný. Musíme říci, že Lassalle je v tomto ohledu méně přesvědčivý než pozdější fabiánští socialisté.

Tam, kde Lassalle mluví o bezprostředních politických úkolech, se ostře rozchází s Marxem a s Rodbertusem. Již jsme viděli, že Francouzská revoluce dala dělníkovi prázdnou svobodu a žádný kapitál. Ten tak zůstal bezmocný a byl nucen začít sám sebe prodávat podnikatelům. Co se musí tedy stát, je ponížit kapitál natolik, aby byl tím, čím by měl být – neživotným nástrojem ve službách práce.²³ Velká část Offenes Antwortschreiben se věnuje nedostatečnosti Shulzeových návrhů, které vycházejí z principů odpovědnosti, svépomoci a podobných ctností. Na základě nich nelze provést nic, co by pozvedlo všeobecnou životní úroveň. Spořicí družstva mohou pomoci jen menšině, a i té neúčinně. Jediným efektem bude prodlužování předsmrtných křečí. Spotřební družstva jsou stejný případ. Na pozadí vždycky funguje „železný zákon mzdový“. I kdyby, výjimečně a proti veškeré pravděpodobnosti, se povedlo svépomocí zlepšit podmínky dělníků, tak by se zase okamžitě a automaticky zhoršily, protože „železný zákon mzdový“ by způsobil pokles jejich mezd přesně o částku, kterou si předtím polepšili.²⁴ Železný zákon mzdový, jak je používaný Lassallem, je nepřekonatelnou bariérou všem aspiracím na postupné zlepšování životních podmínek.

Ale přesto, pokud má dojít k záchraně dělníků, tak je nezbytné železný zákon mzdový nějak obejit. Řešení svojí frazeologií poněkud připomíná Fouriera. Jeho podstata je přímočará jako u Louise Blanca. Pracovníci – nebo spíše Arbeiterstand, dělníci jako třída – se musí stát svými vlastními „zaměstnavateli.“ Princip sdružování tedy nabízí cestu ke spáse, ale musí být aplikován na oblast produkce, ve fabrikmässige Grossproduktion. Průmysl má být přeměněn vytvořením výrobních družstev – národních dílen, nebo jakkoliv byly nazývány v jiných dobách – s vlastnictvím a kontrolou svěřenou samotným dělníkům. Tímto způsobem bude zajištěno, aby rozdíl mezi mzdami a zisky (Arbeitslohn a Unternehmergewinn) začal mizet s koncepcí mzdy jako takové. Pracující obdrží jako svou odměnu celý produkt své práce, Arbeitsertrag.²⁵

Konečné řešení natolik připomíná návrh Louise Blanca, že by nemělo cenu ho nějak detailněji zkoumat. Lassalle bouřlivě protestoval, když jeho návrh někdo ztotožňoval s „ateliers nationaux“²⁶ neblahé paměti. Možná oprávněně. Je totiž otevřenou otázkou, nakolik lze samotného Louise Blanca identifikovat nebo činit odpovědným za praktickou realizaci „ateliers nationaux“. Nakolik tyto odrážely jeho ideje. Ale nikdo, kdo si přečte Louise Blanca a Lassalla, nemůže mít pochybnosti, že jejich návrhy, jak jsou vtěleny do tištěného slova, jsou v podstatě identické. Pokud existují rozdíly, tak jsou natolik miniaturní, že se z dnešního pohledu jeví jako záležitost pro hnidopichy.

Větší význam než pohled na svět družstevních dílen má otázka způsobu jejich založení. Zde Lassalle dodává část, která se týká jeho teorie státu a tato část je nejvíc lassallovská a nejméně marxistická. Očividně dělníci sami o sobě nemohou způsobit tento přechod. Musí začít vzhlížet ke státu, jehož úkolem se musí stát podpora této velké věci volného sdružování dělníků, a jehož „nejsvatější povinností“ je poskytnout patřičné prostředky.²⁷ To je vskutku naprosto odlišný stát, než popisují Marx s Engelsem, a který je popisován v syndikalismu, že jednoho dne bude rozbit a jeho následovník se pak rozplyne. Co je stát v Lassallově vizi? Při proslovu k německým dělníkům jim řekl, že stát patří jim a dalším potřebným třídám, že oni a jejich sdružení jsou stát. Stát je „die grosse Organisation, die grosse Assoziation der arbeitenden Klassen.“²⁸

Tady máme velmi pozitivní a velmi aktivní stát, z něhož na všechny strany prýští štědré subvence a dotace. Lassalle v klasické pasáži záměrně staví tento stát do kontrastu s „buržoazní“ vizí státu, kde se stát omezuje výlučně na ochranu svobod jednotlivců a jejich majetků. To je vskutku laissez faire ideál státu, který měl (jako u von Humboldta) omezit funkce státu na ochranu v nejužším smyslu slova. Ve frázi, která opět zdomácněla, nazval Lassalle tuto koncepci státu Nachtwächteridee, stát je nočním hlídačem bránícím krádežím a vloupání. Významně dodává, že v liberálním ideálu, pokud by neexistovali zloději a loupežníci, tak by se stát stal nadbytečným.²⁹ Takto je vzdálený cíl, který nábožně sledují anarchisté, syndikalisté a marxističtí komunisté zesměšněn Lassallovým sebevědomým tónem osoby, která vymyslela nezodpověditelné reductio ad absurdum.

Naprosto v protikladu k přání zredukovat roli státu na minimum a vzhlížet s nadějemi k jeho postupnému odplývání, Lassalle vidí ve státu dnes i do budoucnosti zásadní nástroj pro mravní regeneraci a pozdvihnutí celého lidstva. Ve svých chvalozpěvech na stát se stává téměř lyrickým. V Arbeiter-Programm stát existuje, aby rozvinul štěstí lidstva. Je to spojení jednotlivců do jednoho spirituálního celku. Jeho účelem je umožnit jednotlivcům dosáhnout výšin, kterých by nebylo dosaženo jejich vlastním úsilím.³⁰ V Offenes Antwortschreiben tento bod zdůrazňuje ještě více. Úkolem a účelem státu je umožnit kulturní pokroky lidstva. A na tato slova klade až nadměrný důraz: „Dies ist sein Beruf Dazu existiert er; hat immer dazu gedient und dienen müssen.“³¹ (Toto je jeho úkol, proto existuje, vždy sloužil a musel sloužit). To se blíží modlení se ke státu jako k nějakému božstvu, což, mimo Marxe a jeho školu, provozovala řada německých myslitelů.

Lassalle velmi obratně ujišťuje své posluchače, že oni jsou státem. Ale je to skutečně tak? Nepopisoval je on sám dříve jako „vyděděnce?“ A je krásné mluvit o posvátné povinností státu podpořit výrobní dělnická družstva. Jaká byla pravděpodobnost, že se do toho pruský stát roku 1862 pustí? To nás přivádí k poslednímu bodu Lassallova politického programu, který byl tehdy tím hlavním. Stát může dosáhnout těchto výšin teprve tehdy, až bude reprezentovat všechen lid. A bezprostředním cílem, který musí být dosažen, je všeobecné volební právo.³² Až ho dělníci dostanou, tak jim bude všechno ostatní přidáno. Ale je nutnou podmínkou a základem Lassallovy politiky. Dělníci by tudíž měli vytvořit vlastní politickou stranu, která se bude odlišovat od všech ostatních politických stran. Soustředí se na prosazení všeobecného volebního práva jako prvního kroku k přeměně státu na „servisní“ organizaci. Ve světle pozdější deziluze a kritiky se Lassallova víra v zázraky volební urny jeví jako naprosto naivní. Jako by předpokládal, že dosažení všeobecného volebního práva a vznik Nového Jeruzaléma od sebe bude dělit jen nejmenší časová prodleva.

Pruské úřady na mnoho Lassallových počátečních politických akcí hleděly s podezřením. On věděl, že bude potřebovat mocného spojence. V květnu 1863 si vyměnil několik dopisů s Otto von Bismarckem, které následovalo několik osobních schůzek. Bismarck, jako příznivec silného státu a obchodní protekcionista, pokládal začátkem šedesátých let liberální stranu za svého úhlavního politického protivníka. Liberálové ho viděli stejně. Lassalle žádal Bismarcka, aby využil svůj vliv na ministerstvu spravedlnosti a zamezil policejnímu zabavování jeho tiskovin a policejní šikaně nově formované dělnické strany. Sliboval mu rozdělení a zničení jeho liberálních oponentů. Knihu Herr Bastiat-Schulze von Delitzch věnoval Bismarckovi s dopisem, v němž stálo: „Musím informovat Vaši excelenci, že tato kniha způsobí naprostou destrukci liberálů a celé pokrokové buržoazie.“ Korespondence mezi Bismarckem a Lassalem byla zveřejněna až v roce 1927.

V roce 1878 se jeden ze zakladatelů a poslanec SPD August Bebel v parlamentním slyšení v Reichstagu vyptával Bismarcka na jeho vztah k Lassallovi. Kancléř odpověděl takto:

„Byl jsem s ním na několika schůzkách a od naší první konverzace jsem toho nelitoval. … Viděl jsem ho asi třikrát nebo čtyřikrát. Je nesmysl, že by naše rozhovory měly formu politického vyjednávání. Co by mi Lassalle mohl nabídnout? Neměl za sebou ještě nic… Ale přitahovala mě jeho osoba. Byl to jeden z nejinteligentnějších mužů, se kterými jsem se setkal. Velmi ambiciózní a žádný republikán. Byl to rozený nacionalista a monarchista. Jeho ideálem byla silná Německá říše, a to jsme měli společné…. Naše rozhovory trvaly vždy několik hodin a mě bylo vždycky líto, když končily.“

Eduard Bernstein poznamenal, že je vysoce nepravděpodobné, že by Bismarck řekl celou pravdu. Když Bismarck v roce 1866 založil Severoněmeckou konfederaci, zavedl v ní všeobecné volební právo.  V sedmdesátých a osmdesátých letech praktikoval „křesťanský socialismus“ nebo „monarchistický socialismus“, zavedením známých sociálních vymožeností – průběžného důchodového systému a nemocenského pojištění – pravděpodobně byl inspirovaný Lassallem. Jen ho mohlo občas mrzet, že umožnil vznik Socialistické dělnické strany.

  Devětatřicetiletý Lassalle potkal v létě 1864 ve Švýcarsku dívku Helene von Dönniges a okamžitě se do ní zamiloval. Problém byl, že Helene byla zasnoubená s rumunským knížetem Inacu Racoviţă a její rodina nechtěla o Lassallovi ani slyšet. Lassalle poslal výzvu k souboji jak otci von Dönniges, tak snoubenci Racoviţă, který ji přijal. K souboji na pistole došlo za úsvitu 28. srpna 1864 na předměstí Ženevy. Lassalle nikdy předtím z pistole nestřílel a na trénink měl jenom jeden den. Inacu ho střelil do břicha a Lassalle svému zranění podlehl 31. srpna 1864. 

To byl Lassalle. Co se týče teorie, tak především předával a popularizoval Marxovy doktríny. Ačkoliv musíme mít na paměti, že vzhledem k časové souslednosti nemohl číst Kapitál a vycházel z dřívějších Marxových prací. Nejvíc se soustředil na „vykořisťování“, a to tak, že jeho fráze „železný zákon mzdový“, kterou rozšířil skrze své propagandistické schopnosti, se používá dodnes.³³ Byl však mnohem více politikem než teoretikem socialismu. Jako takový se ostře odklonil od ortodoxního marxismu ve své víře ve stát, ve svém názoru, k jakým účelům by bylo možné stát využít a v pomoci, kterou by stát mohl poskytovat. K tomu dojde, jakmile stát zavede všeobecné volební právo a bude tak skutečným odrazem vůle svého lidu. Občas byl Lassalle nazýván prvním státním socialistou. Tento titul by po právu měl připadnout Louisi Blancovi. Lassalle byl však bezpochyby prvním socialistou připraveným stát se ministerským předsedou za Dělnickou stranu. Nebylo by mu pak proti srsti ani odejít do penze s honosným šlechtickým titulem.

V předcházejícím stručném souhrnu Lassallových názorů jsme na několika místech naznačili, že to, co říkal, nemusel myslet úplně upřímně. Možná je dnes nepodstatné, jestli byl o socialistických názorech skutečně přesvědčený, nebo je jen využíval jako propagandistický nástroj v politické hře. Ovšem při čtení Lassalla a o Lassallovi člověka pronásledují myšlenky, jestli jeho motivací vůbec mohlo být něco jiného než vášeň stanout ve světlech reflektorů a rozvinout svou vlastní zářnou kariéru. Existuje tradiční (a bezpochyby apokryfní) příběh o dvou mladých politicích, kteří při zjištění, že by si při kariérním vzestupu do premiérského křesla mohli navzájem překážet, pokud by byli členy stejné strany, hodili mincí, kdo půjde k liberálům a kdo ke konzervativcům. Bylo by na dlouho a mimo záběr této knihy detailně zkoumat, která z vyjádření a soukromých dopisů daly vzniknout podezření, že Lassalle byl připraven stejně vášnivě a zručně agitovat pro jinou věc, pokud by tam na něho čekal potlesk a sláva. Nepotřebujeme se nechat v této záležitosti příliš ovlivnit Marxovým názorem, který je velmi květnatě vyjádřen v jeho korespondenci s Engelsem. Lassalle Marxovi štědře vypomohl. Zároveň byl jeho velmi nebezpečným potenciálním rivalem. Dva výborné důvody pro Marxovu nenávist a pohrdání. Lassallův luxusní, požitkářský soukromý život, fantastická publicita aféry hraběnky von Hatzfeld, rozsah a divokost politické agitace, úvodní tahy v politické šachové partii s Bismarckem, bláhovost jeho smrti v souboji – to vše je materiál pro dobrodružný 120 minutový film spíše než stránka ze skutečného života. A od filmového herce nežádáme upřímnost, ale procítěné předstírání. Nezpochybnitelným historickým faktem je, že to byl Lassalle, se svými kvalitami a nectnostmi, kdo vytvořil německé dělnické hnutí a uvedl ho na politickou scénu.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Jeho skutečné jméno bylo Lassal. Jako mladík jel do Paříže a vrátil se jako Lassalle.
2) The Tragic Comedians je zcela jasně příběh Lassalla, idealizovaný a přenesený.
3) Zu Breslau ein Krichhof,
Ein Todter im Grab;
Dort schlummert der Eine,
Der Schwerter uns gab.
4) Arbeiter-Programm, str. 32.
5) Arbeiter-Programm, str. 23.
6) Arbeiter-Programm, str. 36-37.
7) Arbeiter-Programm, str. 39.
8) Arbeiter-Programm, str. 47.
9) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 105-106.
10) Arbeiter-Programm, str. 50-51.
11) Offenes Antwortschreiben, str. 39.
12) Viz např. Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 44. Tento bod je vyjádřen ještě hruběji na jiných místech. „Když dělník dostane mzdu nad své obvyklé potřeby, nebojte se – mladé vyrobí, i když ne zrovna kvůli podnikateli!“ (str. 195).
13) Zde stojí za citaci Lassallova slova: „Er (Ricardo) hat die bürgerliche Oekonomie bis zu ihrem Gipfel entwickelt, d.h. bis hart zu dem Abgrund, wo ihr vermöge ihrer eignen theoretischen Entwickling selbst nicht mehr übrig bleibt, als umzuchlagen und Sozial-Oekonomie zu werden. Die Soziale-Oekonomie ist nichts als ein Kampf gegen Ricardo, ein Kampf, der eben so sehr eine immanente Fortbildung seiner Lehre ist (Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 156-157).
14) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 110.
15) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 210-213.
16) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 107-108.
17) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 37.
18) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 41.
19) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 215.
20) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 114, 217. Dnešní práce je popsána takto: „eine streng in einander eingreifende gemeinschafliche Vereinigung Vieler zur Hervorbringung desselben Produkts“ (str. 57).
21) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 57.
22) Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 216.
23) „das Kapital wieder zum todten, dienenden Arbeitsinstrument zu degradieren“ (Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 217.)
24) Offenes Antwortschreiben, str. 44.
25) Offenes Antwortschreiben, str. 45-46.
26) Národní dílny vznikaly ve Francii mezi únorem a červnem 1848. Celý experiment skončil krachem a červnovým povstáním, které bylo krvavě potlačeno. Viz kapitola Louis Blanc.
27) Offenes Antwortschreiben, str. 46.
28) Offenes Antwortschreiben, str. 53. 57. Lassallova slova lze citovat kvůli jejich očividnému rozporu s marxistickou tradicí.
29) Arbeiter-Programm, str. 65.
30) Arbeiter-Programm, str. 66-67.
31) Offenes Antwortschreiben, str. 48.
32) Offenes Antwortschreiben, str. 31, 58.
33) 

Je symptomatické, že z celého Lassalla přežívají dvě efektivní fráze a jedna krátká pasáž ironického sarkasmu. Dvě fráze, které slouží jako Lassallovy záchranné bóje v průběhu doby, jsou samozřejmě „železný zákon mzdový“ a přirovnání buržoazního státu k „nočnímu hlídači.“ Obsahem ironické pasáže je výsměch pojetí úroku jako „odměny za abstinenci“ s dloubnutím do rodu Rothschildů jako hlavního příkladu odměn, které jdou asketům za jejich totální abstinenci. Protože to je jedna z pasáží, které vešly ve všeobecnou známost, aniž by je lidé znali a zároveň je to příklad Lassallova efektního, ale skrupulemi nezatíženého stylu, můžeme jí reprodukovat v poznámce:

„Der Kapitalprofit ist der „Entbehringslohn“! Glückliches Wort, unbezahlbares Wort. Die europăischen Millionäre Asketen, indische Büsser, Säulenheilige welche auf Einem Bein auf einer Säule stehen, mit weit vorgebogenem Arm und Oberleib und blassen Mienen einen Teller in’s Volk streckend, um den Lohn ihrer Entbehrungen einzusammeln! In ihrer Mitte und hoch über all seine Mitbüsser und Entbehrer das Haus Rothschild! Das ist der Zustand der Gesellschaft! Wie ich denselben nur so verkennen konnte!“ (Herr Bastiat-Schulze von Delitzch, str. 121.)