Socialistická tradice (XXXIII. část) - Anarchistická tradice (1. část - Bakunin)

Mises.cz: 11. listopadu 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(a) Bakunin

E. H. Carr ve své obdivuhodné biografii Michaila Bakunina (1814-1876) představil živoucí a velmi lidský obraz této nejvlivnější síly moderního anarchismu. Čtenáři, kteří touží po intimnějším vhledu do zvláštních a protichůdných elementů, jež vytvořily tuto záhadnou postavu, mohou jeho knihy bez obav využít. Stejně tak Gerald Brenan v rozplétání The Spanish Labyrinth odhaluje mimořádný vliv, který měl Bakunin v zemích velmi vzdálených od Prjamuchina, kde začal svou svízelnou a bouřlivou životní pouť. Ačkoliv ještě před rokem 1940 bylo obtížné sehnat jeho práce, v naší generaci neexistuje omluva pro jeho ignoraci.¹

Bakunin se zrodil, aby se stal legendou. Jeho otec Alexander Bakunin vystudoval universitu v Turíně a sloužil na ruské ambasádě v Paříži během revoluční doby. Po návratu do vlasti se pokoušel na svých statcích uplatnit model francouzského osvícenství. Prjamuchino navštěvovala řada prominentních ruských intelektuálů a Alexander ve výchově svých potomků implementoval myšlenky Jean-Jaquese Rousseaua. Také se angažoval v pokusech o emancipaci nevolníků, ale po porážce Děkabristů v roce 1825 se raději stáhl do ústraní a věnoval se výhradně výchově dětí a zvelebování svých statků. 

Michail Bakunin byl třetím dítětem a nejstarším synem z deseti dětí v rodině. Nejprve se připravoval na vojenskou dráhu. Navštěvoval dělostřeleckou školu v Petrohradě. Získal důstojnickou hodnost a umístění do Polska, kde právě doznívalo jedno z povstání. V roce 1834 dezertoval z armády a potrestání unikl jen díky vlivu své rodiny. K dezerci ho měl přimět soucit s utlačovanými Poláky. Odjel studovat filosofii do Moskvy, kde vedl bohémský život a stal se součástí intelektuálního kruhu kolem Nikolaje Stankeviče. Četl a překládal německé filosofy Fichteho a Kanta. V roce 1837 vydal první překlad Hegela do ruštiny. Získal si tím pověst předního ruského odborníka na Hegela a jeho přítel Alexander Herzen mu poskytl peníze, aby mohl v roce 1840 odjet studovat na Berlínskou universitu.

Zde to Bakunina přirozeně táhlo k mladým Hegeliáncům. V Drážďanech se v roce 1842 seznámil s Arnoldem Rugem (vydával s Marxem v roce 1844 Německo-francouzskou ročenku). Ten vydal jeho první článek Die Reaktion in Deutschland (Reakce v Německu) v Německé ročence. V něm Bakunin předstíral, že píše jako Francouz a propagoval pokračování Francouzské revoluce v Evropě a v Rusku.

Angažmá Bakunina v revolučních kruzích ve čtyřicátých letech vedlo k tomu, že mu ruské úřady zaslaly rozkaz k návratu do vlasti. Když ho ignoroval, tak ho ruský senát zbavil práv šlechtice a in absentia ho odsoudil k vyhnanství na Sibiř. Bez finanční podpory z domova Bakunin cestoval mezi revolučními, socialistickými a emigrantskými kruhy v Evropě. Navštívil Paříž, kde se spřátelil s Proudhonem a setkal se také s Karlem Marxem. V roce 1847 přijal pozvání polských emigrantů, aby pronesl projev při příležitosti výročí polského povstání. V něm vyzýval Poláky, aby se spojili s ruskou opozicí a společně svrhli carismus. Získal tím větší proslulost a ruský velvyslanec žádal o jeho deportaci. Bakunin byl vypovězen do Belgie. Aby zmírnil pobouření, kterou deportace Bakunina mezi francouzskými intelektuály vyvolala, tak vypustil do oběhu pomluvu, že Bakunin je ve skutečnosti ruským agentem, který zašel příliš daleko.

V roce 1848, po abdikaci Ludvíka Filipa, se Bakunin vrátil do Paříže, aby nasál zdejší revoluční atmosféru. S podporou přechodné vlády se vydal na cestu do polských částí Pruska agitovat za povstání proti Rusku, ale do svého cíle nikdy nedorazil. Zastavil se na slovanském sněmu v Praze, během kterého zde propuklo povstání. Bakunin na základě této zkušenosti vydal pamflet „Apel na Slovany“, ve kterém vyzýval k vytvoření Slovanské federace a povstání proti vládám Rakouska, Pruska, Turecka a Ruska.

V roce 1849 byl Bakunin zadržen v Saské Kamenici (Chemnitz) poté, co se účastnil revolučních bojů v Drážďanech (během nich se seznámil s hudebním skladatelem Richardem Wagnerem). Byl vydán do Ruska, poté do Rakouska a poté znovu do Ruska, kde byl vězněn v pevnostních vězeních kolem Petrohradu. Věznění, často na samotkách, podlomilo Bakuninovo zdraví (kvůli kurdějím přišel o všechny zuby), ale nezlomilo jeho revolučního ducha. V roce 1857 byl propuštěn z vězení do trvalého vyhnanství na Sibiři. Stejně jako v případě Lenina, toto vyhnanství, na rozdíl od předchozího věznění, nebylo poznamenáno nějakým zvláštním utrpením. Naopak to byla příležitost se oženit a v roce 1861 Bakunin přes Japonsko a Spojené státy uprchl do Londýna. Žil ještě nějakou dobu v Itálii a Švýcarsku, odkud se pokoušel přidávat k různým revolučním aktivitám. Po kolapsu Francie v roce 1870 navštívil Lyon, kde se snažil o vytvoření Lyonské komuny. V roce 1874 se pokoušel se svými stoupenci neúspěšně rozdmýchat povstání v Bologni.  

Pokud shrneme jeho životní dráhu, tak se Bakunin povznesl nad aristokratické tradice své třídy, stal se profesionálním revolucionářem, který se přidával ke všemu, z čeho zaváněla vzpoura nebo revolta, a nakonec si rozvinul neutišitelný destruktivní vztek. Vracel se do západní Evropy po letech věznění a vyhnanství jako duch minulosti, aby hájil věc anarchismu a federalismu proti Marxovu autoritářství. Zůstal chaotickou postavou – chaotickou ve svém životě, chaotickou v myšlení a chaotickou ve svých spisech – zcela nepraktickou a bez selského rozumu, jak se sluší na anarchistu. Navzdory všemu má vlastnosti, které si lze oblíbit. Je to s ním jako s roztomilým, ale zhýčkaným dítětem, které neustále mísí realitu s imaginací a hraje si na konspirace se všemi rekvizitami tajných kódů a šifer, které užívá v komunikaci s neexistujícími příjemci.

Bakuninovo místo a vliv v historii jsou v jistém smyslu mnohem významnější, než je jeho přínos k socialistickému myšlení. Existuje oprávněná kritika, že v jeho případě póza zaujala místo argumentu. Jeho dílo je jako celek nekoherentní a bez ohledu na afektovanou aktivitu, existuje jen jako roztroušené fragmenty. Žádnou započatou knihu nedokončil. Vždy se nechal od zahájené práce odvést aktuálními událostmi nebo při zpracování jednoho tématu zabrousil k nějakému docela jinému. Nikde nenajdeme souhrn jeho hlavních názorů a nešťastní komentátoři mohou nabýt dojmu, že to, co říká, je z větší části odvozeno od jeho předchůdců v anarchistické tradici. Podstatou Bakunina je převyprávění Proudhona s určitým vlivem ruského prostředí a možná vzdálené vzpomínky na Godwina. Ty nemusí být přímým nebo nepřímým Godwinovým vlivem na Bakuninovo myšlení, ale přirozeným důsledkem toho, jak anarchisté nahlížejí na svět. Na druhou stranu, ať už jsou Bakuninovy zásluhy jako myslitele a teoretika jakékoliv – a pravděpodobně jsou spíše menší, což koneckonců připouštěl i on sám – tak přesto sehrál v běhu věcí velmi podstatnou roli. Velká část událostí kolem První internacionály se týkala sporu mezi Bakuninem a Marxem. Byl to právě střet těchto dvou osobností, co způsobilo její rozpad. Nakolik je anarchismus samostatným hnutím, tak se dívá právě na Bakunina jako na svou inspiraci, která stojí spíše na Bakuninově legendě než na skutečném člověku. V kapitole pojednávající o anarchistické tradici po Proudhonovi musí mít tedy Bakunin první místo.

---

Co se týče Bakuninovy analýzy existující společnosti, tak nelze říci, že by se nějak podstatně lišila od Marxovy pozice. Svět je charakterizován vykořisťováním a třídním antagonismem. Mašinérie státu je vlastnictvím jedné ze tříd. V protikladu k les classes politiques (které by se podle následujících poznámek měly nazývat les classes privilégiées), jsou les classes ouvriêres, bídníci zbavení kapitálu, půdy i vzdělání. Mezi třídami leží nepřekročitelná propast.² Práce je otrokem kapitálu a vlastnictví.  Civilizace hrstky je založena na nucené práci a relativním barbarismu mnoha.³ Nejen, že někteří žijí na úkor jiných,⁴ ale buržoazní společnost nutí každého jednotlivce, aby se stal vykořisťovatelem druhých.⁵ Jinde definuje vlastnictví a kapitál jako moc a právo žít z práce druhých, vykořisťovat práci těch, kdo vlastnictví nemají a jsou nuceni prodávat svou produktivní sílu.⁶ Navíc byl v celé historii Stát vždy nástrojem privilegovaných tříd, které měly zájem na jeho existenci. Vskutku je pro bezpečnost státu podstatné, aby existovala nějaká privilegovaná třída, která bude mít zájem na jeho existenci.⁷

Toto však není podstatou Bakunina. Mohl si ošklivit vykořisťování, ale ekonomické vykořisťování pro něho bylo jen fází v zápasu s mnohem větším zlem. Bakunina motivovalo nepřátelství k tyranii a tyranie podle něj znamená jakýkoliv zásah do svobody. „La Liberté, toujours la Liberté, rien que la Liberté,“ bylo motto jeho učitele Proudhona. Bakunin se mu vyrovnal, protože už není možné překonat, nekompromisnímu přístupu svého mistra. Jeho stížnost na ostatní socialisty byla, že většina z nich podlehla vášni pro réglementation.⁸ Svoboda je nedělitelná. Useknete nejmenší kousek a celek je pryč. „Veškerá moje svoboda je koncentrována přesně do té části, jakkoliv byla malá, kterou jste odsekli.“⁹ Závěr je ilustrován odkazem na manželku Modrovouse, která, tím že měla zakázáno vstoupit do jedné místnosti, neměla žádnou svobodu. Se vzpomínkou na Godwinovu zásadu, že první princip morálky je neposlušnost, musela vstoupit právě do oné zakázané místnosti, jako „nezbytný akt svobody.“ Pokud se obrátíme od světské k posvátné historii, totéž platí o hříchu Adama a Evy. Jeden zákaz uvalen Všemohoucím byl „un acte d’affreux despotisme.“ Pokud by poslechli, tak celá lidská rasa by zůstala uvězněna v ponižujícím otroctví. Jejich neposlušnost byla prvním aktem lidské svobody. Naši prapředci mohou být pochváleni, že předvedli dvě základní vlastnosti člověka: „la faculté de penser et besoin de se révolter“¹⁰ (schopnost přemýšlet a potřebu se bouřit). Jakýkoliv příkaz je urážkou a jedinou možnou odpovědí je neposlušnost – už z principu. Stejně tak je možné se u Bakunina setkat s obdivnými slovy k Satanovi jako k prapůvodnímu rebelovi proti Bohu. Když o někom píše, že si váží Satana nebo že se přiklání k Satanovi, míní to jako slova nejvyšší chvály.

Jádro Bakunina tedy spočívá v zavržení každé autority a – pokud neposlušnost znamená rebelii – tak v rebelii proti každé autoritě, která si nárokuje moc rozkazovat. Vskutku jsou pouze dvě základní autority, které si takto činí nárok na podřízení a poslušnost člověka. Je to Bůh a je to Stát, kteří jsou spojeni v názvu Bakuninova nejslavnějšího pamfletu.¹¹ Až budou Bůh a Stát zavrženi a svrženi, tak nezůstane nikdo, kdo by vydával rozkazy a lidstvo vstoupí do požehnaného období proudhonovské svobody.

Revolta proti Bohu (nebo ideji Boha) a rebelie proti Státu – ateismus a anarchismus – mohou být pokládány za dvě různé fáze Bakuninova evangelia neposlušnosti. Je pravdou, že v jeho mysli se tito dva tyrani slili v jednoho. Jak kdysi poznamenal Sir Thomas Browne, skutečný ateismus může těžko existovat. Bacon ve stejném duchu říkal, že velcí ateisté jsou ve skutečnosti pokrytci. I v Bakuninově případě není často jasné, jestli svou válku vede proti Bohu (v jehož existenci tím implicitně věří) nebo proti člověku, který si představuje Boha. Není jasné, jestli chce sesadit Boha, který je, nebo kritizuje člověka za jeho bláhovost vynalézat si Boha, který není. Toto naštěstí není historie ateismu, a tak bychom mohli tuto fázi Bakunina úplně ignorovat, nebýt faktu, jak těsně je propojena s jeho politickými názory a jak může osvětlit jeho anarchismus.

V Bakuninově myšlení jsou ateismus a anarchismus téměř zaměnitelné termíny, ačkoliv někdy by se jeho ateismus dal přesněji popsat jako anti-klerikalismus. Revoluce, říká, musí být ateistická, a důvod, který k tomu uvádí, může být překvapující. Zkušenost i logika ukazují, že jedna nadřízená bytost na nebesích dostačuje k tomu, aby vznikly tisíce nadřízených na zemi.¹² Jinak vyjádřeno, idea nadřazené bytosti dokonce na vzdálených nebesích musí být vyvrácena, aby nebylo místo pro ideu nadřízených na zemi. Navíc církev (ztělesňující ideu náboženství a Boha) a stát vděčí za svůj původ stejným příčinám. Jsou to stejné nástroje zotročení masy hrstkou. V pitoreskní frázi stát je mladším bratrem – le frère cadet – církve. Proto musí být útok veden na oba zároveň. Vskutku těsný vztah církve se státem v Rusku mohou vysvětlit nejen velkou část Bakunina, ale současně velkou část nedávné historie.

Bakuninův ateismus budeme zkoumat jen natolik, nakolik nabízí velmi přesnou analogii k jeho anarchismu. Jeho hlavní starostí je, že existence uznávaného nadřízeného kdekoliv implikuje a podporuje podrobení se a otroctví všude jinde. V epigramatickém shrnutí:

„Dieu est, donc l’homme est esclave. L’homme est intelligent, juste, libre – donc Dieu n’existe pas.“¹³ (Bůh je, proto je člověk zotročen. Člověk je inteligentní, spravedlivý a svobodný – proto Bůh není.)

S tím kombinuje proudhonovskou ideu, že nakolik náboženství učí závislosti a podrobení, natolik podemele důstojnost člověka. Křesťan, ať už je jinak čímkoliv – a může být prorokem, svatým, knězem, králem nebo i více – nemůže být člověkem, protože nemá respekt k lidské důstojnosti sám v sobě, a tak nemůže respektovat druhé.¹⁴ Podstatou všech náboženství je ponížení lidskosti pro větší slávu toho, co je božské.¹⁵ Navíc, z kuriózních důvodů, které může čtenář najít rozvedeny v Bohu a státu, idea Boha a nesmrtelnosti je fatální pro lásku mezi lidmi. Vede ke kompletnímu egoismu. To je obzvláště případ protestanství.¹⁶ Náboženství je nutně protispolečenské, protože idea Boha vylučuje všechno ostatní. Pro nábožného člověka je jeho vztah k Bohu vším, na čem mu záleží. V důsledku toho nemá žádnou morální potřebu svých bližních.¹⁷

Stejně tak láska je možná jenom mezi rovnocennými bytostmi. Láska mezi Bohem a člověkem, ve světle jejich nerovnosti, implikuje despotismus jednoho a otroctví druhého. Jediný způsob, jak by Bůh mohl emancipovat člověka, by byla rezignace na pozici Všemohoucího. Toto je bezpochyby hluboká metafyzická otázka, ale Bakunin zdá se přišel s jednou věcí, kterou Všemohoucí nemůže udělat. Na Voltairovu slavnou frázi, že kdyby Bůh nebyl, tak bychom si ho museli vytvořit, odpovídá, že „kdyby Bůh skutečně existoval, musel by zmizet.“¹⁸ Mezi navrhovanou abdikací Boha a připraveností Bakunina nechat Všemohoucího zmizet se posouváme do podivného světa.

---

Tento rozbor mimo oblast hlavního zájmu lze snad prominout, pokud nám pomůže lépe porozumět Bakuninovi v další fázi naší cesty. Jeho přístup ke státu je totiž mutatis mutandis odrazem jeho přístupu k Bohu. Pokud existuje větší násilí v jeho boji proti státu, tak je to jen proto, že stát je očividnějším a všudypřítomným tyranem. Stát také ze své povahy vydává rozkazy a ničí tak svobodu. Opakuje, že stát je negací svobody a součtem negací svobod všech jednotlivců.¹⁹ Vítanou změnou frazeologie je metafora, ve které je stát ohromným pohřebištěm, na kterém je obětován a umírá veškerý individuální a lokální život a vše, co tvoří společnost.²⁰ Stát má další neblahou vlastnost společnou s církví v tom, že předpokládá, že všichni lidé jsou foncièrement mauvais²¹ (zásadně zkažení). Je běžné, že náboženství předpokládají, že každý člověk je od svého mládí zasvěcen zlu. Státy nezaostávají za svým starším bratrem a předpokládají, že lidé jsou neschopní se postarat sami o sebe a musí být ovládáni a trestáni. Zločin je nezbytnou podmínkou existence státu. Je to jeho exkluzivní monopol.²² Stát implikuje dominanci a dominance implikuje existenci mas, kterým je vládnuto.²³ Stát je ručitelem všech vykořisťovatelů, kdy menšina hraje úlohu kladiva a většina kovadliny.²⁴ Nejlepší charakteristiku státu najdeme ve větách, kterými vrcholí dlouhá pasáž v Bohu a státu. V původní francouzštině má obzvlášť peprnou příchuť:

„L’État c’est l’autorité, c’est la force, c’est l’ostentation et l’infatuation de la force. Il ne s’insinue pas, il ne cherche pas à convertir: et toutes les fois qu’il s’en mêle, il le fait de très mauvaise grâce; car sa nature, ce n’est point de persuader, mais de s’imposter, de forcer. … Alors même qu’il commande le bien, il le dessert et le gâte, précisément parce qu’il le commande, et que tout commandement provoque et suscite les révoltes légitimes de la liberté; et parce que le bien, du moment qu’il est commandé … devient le mal. La liberté, la moralité et la dignité humaine de l’homme consiste précisément en ceci, qu’il fait le bien, non parce qu’il lui est commandé, mais parce qu’il le conçoit, qu’il le veut et qu’il l’aime.“²⁵ 

(Stát je autorita, je to síla, je to okázalost a poblouznění silou. Nesnaží se přesvědčovat slovy, ale kdykoliv se pustí do přesvědčování, činí tak s velmi malou grácií, neboť jeho přirozeností je nutit. … I tehdy, kdy přikazuje dobro, tak je kazí a kazí je právě proto, že je přikazuje. Každý příkaz provokuje a vyvolává oprávněné vzpoury ve jménu svobody. Proto se dobro, od okamžiku, kdy je přikázáno … stává zlem. Svoboda, mravnost a důstojnost člověka spočívají právě v tom, že koná dobro nikoli proto, že je mu přikázáno, ale proto, že si ho představuje, chce ho a miluje ho.)

I když stát přikazuje dobro, tak se dobro stává zlem a státní akce provokují „oprávněné vzpoury.“ Jinde říká, že je to „legitimní sentiment“, který nutí všechny lidi se bouřit proti opatřením, jež jsou jim vnucována.²⁶ Jsme tak zpátky u manželky Modrovouse, která stojí před zakázanými dveřmi. Pouhý rozkaz zničí všechno. Povinnost neposlechnout přebije jakékoliv jiné důvody – včetně toho, co by jinak mohlo být v našem vlastním zájmu.

Toto vše nevyhnutelně vede k zavržení jakékoliv instituce, která si dělá nárok na uplatňování každého stupně kontroly, odmítnutí jakékoliv organizace, která v sobě zahrnuje regulující autoritu libovolného druhu.²⁷ Z toho, že stát je ve všech ohledech flagrantním znásilněním lidskosti a udržuje lidstvo v otroctví, Bakunin odvozuje „absolutní nezbytnost destrukce států.“²⁸ Ve významné frázi rozšiřuje svou definici revoluce, která zahrnuje válku za zničení lidí a všech věcí.²⁹ Destrukce se stává cílem sama o sobě.

Tím směrem leží šílenství, divoký sen o „amorfním světě“, univerzální destrukci všech společenských institucí, a Nihilismus, který představuje rozvinutí tohoto destruktivního vzteku. Zde nalezneme slova, která mohla mít svůj původ jen v mysli s narušeným rozumem. V literatuře, která pojednává o Bakuninovi, se obvykle věnuje velká pozornost Katechismu revolucionáře, šifrovanému dokumentu, který vznikl během jeho kontaktu se Sergejem Něčajevem v roce 1869.³⁰ Není jasné, jestli jeho autorem byl Něčajev nebo sám Bakunin, ale i kdyby Bakunin nebyl přímo autorem, tak ho určitě inspiroval a schvaloval. S tím se pojí i program Alliance de la Démocratie Socialiste³¹ který je bez pochybností Bakuninovým výtvorem. V těchto dokumentech se anarchismus stává propagandou atentátů, vraždění, univerzální destrukce a bezohledného, brutálního postupu, aby nezůstal stát kámen na kameni. Má vzniknout chaos bez přílišného promýšlení toho, co tento chaos bude následovat. Možnou, ačkoliv nepříliš dobrou obranou Bakunina může být, že se na stará kolena natolik sžil s rolí univerzálního strašáka, do kterého jeho a anarchismus pasovala carská Ochranka, že ho začal hrát tak, až byl on sám ohromen.³²  

Odolejme nyní nutkání, které by nás táhlo k temnému nihilismu, chaosu a rozpitvávání Bakuninovy destruktivní stránky, a položme si otázku, jestli je v něm možné nalézt náznaky něčeho konstruktivního. Pravděpodobnou odpovědí na toto zkoumání je, že ačkoliv se všechny státy mohou rozpadnout a zaniknout, tak společnost přetrvává. Je to společnost a nikoliv stát, co je důležité a co dává člověku jeho přirozený domov. Mimo to další odpovědí může být „federalismus“, což je slovo³³, které má více než jednu interpretaci, ale v anarchistické tradici z větší části implikuje spontánní a dobrovolné sdružení. S těmito pevnými body si už můžeme představit, jak Bakunin ve svých střízlivějších momentech tento problém řešil. Byl pod vlivem Proudhona, takže socialismus definoval jako spravedlnost – to nejzáludnější slovo. Není třeba zdůrazňovat, že tato spravedlnost není spravedlností římského práva, ani spravedlností církví, ale je to spravedlnost, kterou lze nalézt ve svědomí člověka, v jejím proudhonovském smyslu. I v této definici zůstává spravedlnost poněkud mnohoznačná, ale podle Bakuninova názoru může být problém spravedlnosti zredukován do docela konkrétních opatření. Nutné je

„zorganizovat společnost takovým způsobem, aby každý jednotlivec, žena či muž, při svém narození měl přibližně rovný podíl pro rozvoj svých různých schopností a jejich využití pro práci. Zorganizovat společnost tak, aby v ní bylo vykořisťování jednoho člověka druhým nemožné, a která by každému umožnila podílet se na užívání společenského bohatství (které není produktem ničeho jiného než práce) jen do té míry, do které sám přímo přispěl k produkci tohoto bohatství svou vlastní prací.“³⁴

V takovém světě bude každý le fils de ses œuvres (synem svého díla) a ničím víc. To je program, který, aniž bychom přemýšleli nad tím, nakolik je uskutečnitelný, přináší Bakunina velmi blízko ideálu „práva na celý produkt práce“ v jeho doslovné interpretaci.

Prostředí, ve kterém bude tato spravedlnost dosažena, je federalismem. Na jednom místě je Bakunin v záležitosti federalismu až překvapivě konkrétní a načrtává principy, podle kterých by mohly vzniknout Spojené státy evropské.³⁵ „Blahodárný princip federalismu“ je v protikladu k centralizaci a všemocnosti státu³⁶ a první podmínkou ustavení Spojených států evropských je, že budou zcela odlišné státy od těch, jak je známe dnes. Centralizované státy nebudou do federace vpuštěny. Základem budoucí organizace světa se stane „svobodná federace jednotlivců v komunách, komun v provinciích, provincií v národech a národů ve Spojených státech, nejprve Evropy a později celého světa.“³⁷ Na první pohled to může vypadat jako grandiózní hierarchická struktura, ale princip vládnutí odhaluje, že tento mrakodrap od jednotlivce až po Spojené státy světa nedrží pohromadě žádný ocelový rám. Je totiž jasné, že každý národ, každá provincie a každá komuna se těší kompletní autonomii, a že je tu právo na svobodnou secesi na všech úrovních žebříku.³⁸ Právo na secesi je vskutku popsáno jako první a nejdůležitější politické právo: „nelze akceptovat žádný věčný závazek“. Je obtížné si představit takové „Spojené státy světa“, což je pravděpodobně zavádějící pojmenování v systému, který by byl ve stavu neustálé proměny. Nejsou přítomny žádné pevné svazky a komuny, provincie a národy se mohou oddělovat a přeskupovat velmi snadno.

Po trochu odlišné linii lze argumentovat, že Bakunin, když se pokouší být konstruktivní, téměř zapadá do saint-simonovské tradice, která by chtěla nahradit politiku „administrativou.“ Na jednom místě říká, že vše, co se podílí na povaze politické moci, musí být zrušeno – z mnoha výše citovaných důvodů. Ovšem zrušené má být „nahrazeno organizací produktivních sil a ekonomických služeb.“³⁹ Ve stejném díle definuje konečný cíl jako „transformaci politické federace v národní a mezinárodní ekonomickou federaci.“⁴⁰ To může být mnohoznačné, ale není to záměrná „beztvarost.“ Jak bylo zmíněno na jiném místě, tak idea udržet ekonomickou administrativu (pod všemi představitelnými názvy) jako něco odděleného od politiky nikam nevede.

V každém případě tady nebude a ani nemá být žádná politická struktura. To je koneckonců už od časů Proudhona podstatou anarchismu. Ale je zde společnost, což je všechno, co člověk potřebuje, a společnost si zvládne zařídit věci i bez cukru a biče z Whitehallu. Nejen to, ale je současně poněkud překvapivé, vzhledem k jeho rousseauovské výchově, že Bakunin považuje společnost za velmi důležitou pro život každého člověka. Společnost neomezuje svobodu člověka. Naopak je to právě společnost, která jeho svobodu vytváří.⁴¹ To je základem Bakuninovy docela efektivní kritiky konceptu společenské smlouvy. Tato fikce uvažuje jen o izolovaných jednotlivcích a výsledném státu a zapomíná na společnost, která je „přirozeným stavem existence lidí žijících pohromadě,“⁴² bez ohledu na nějakou smlouvu. Svobodu nemůžeme hledat na počátku dějin, než byl kontrakt vynalezen. Je spíše cílem, ke kterému lidstvo směřuje. Kompletní emancipace všech jednotlivců bude představovat konec dějin.⁴³ Jen ve společnosti se člověk stává člověkem a Bakunin by zde téměř mohl citovat Aristotela. Stejně tak neplatí, že svoboda jednoho je omezením mojí svobody. Ve skutečnosti si mohu svobodu užívat jenom tehdy, když všichni ostatní mají stejnou svobodu. Toto jsou vznešené sentimenty, které mohou dobře ilustrovat idealistickou stranu anarchismu.

Ještě poslední bod, než opustíme Bakunina. Viděli jsme, že stát bude zničen, ale společnost přežije. Společnost je přirozená a nevyhnutelná. V tomto budoucím světě lidé stále budou omezováni a budou muset být omezováni. Budou omezováni společností, avšak bez jakéhokoliv zásahu do své svobody. Bakunin rozlišuje mezi oficiální, a tedy tyranskou autoritou státu, a neoficiální a plně přirozenou reakcí společnosti na jednání každého ze svých členů. Dojde dokonce velmi blízko zjištění, že autorita společnosti může být nakonec stejně tyranská jako vykonávaná státem. Působení společnosti je méně nápadné, ale možná z tohoto důvodu o nic slabší. Působí skrze zvyklosti, předsudky a tradice. Bakunin vskutku mluví o „la tyrannie sociale, souvent écrasante et funeste“⁴⁴ (tyranie společnosti je často drtivá a zničující). Rebelovat proti tomuto (a rebelie je první povinností každého anarchisty) je stejně obtížné, jako rebelovat proti přírodě.⁴⁵ Tlak společnosti na jednotlivce může být, jak sám říká, ohromný.⁴⁶ Většina lidí je spokojená jen tehdy, pokud věrně následuje tradice a rutiny.

Tato pozice je trochu zvláštní. Až nás stát se svou zbrojnicí zákonů přestane tyranizovat, tak máme být jemně vedeni veřejným míněním a tichým tlakem našich bližních. Ve skutečnosti má veřejné mínění tento regulující vliv především v malých komunitách. Vskutku konzistentní anarchisté vždy propagovali, ať už výslovně nebo implikací, svět venkovských komunit, kde jsou všichni neustále pod dohledem všech a všichni se aktivně zajímají o dění na sousedově zahradě. Taková sousedská bdělost zmůže velmi mnoho na malé obci, ale vytrácí se v anonymitě velkoměsta. Další problém můžeme vyjádřit takto: kde jsou okolnosti takové, že veřejné mínění může být efektivní náhradou za zákonodárce, tak může dosáhnout úrovně tyranie, nad kterou si nelze představit větší. Konec konců to řekl i sám Bakunin. Každý, kdo navštívil Kavkovu vesnici pod Zámkem, si může vzpomenout na epizodu ukazující, jak hořkou může být tyranie pyšných a samolibých řečí – tyranie o to tíživější, že je vágní a nedefinovatelná. „Psané právo“, jak říkali dřívější političtí filosofové, má stále určité výhody. 

To všechno naznačuje, že kdyby Bakunin zbavil lidskou rasu jednoho viditelného tyrana, tak by jí přesto mohl zanechat v ještě těžším stavu tyranie.
 

Dodatek: Vztah Bakunina a Marxe

Následuje několik výňatků z dopisů a rukopisů, kde se Bakunin vyjadřuje o Marxovi, a které mohou osvětlit dlouhodobě napjatý vztah mezi těmito dvěma osobnostmi. Toto psal Bakunin v roce 1871 o svém seznámení s Marxem v Paříži:

„Co se týče sečtělosti, tak Marx byl a stále je nesrovnatelně pokročilejší než já. V té době (1843) jsem o politické ekonomii nic nevěděl. Ještě jsem se nezbavil svých metafyzických odchylek a můj socialismus byl jen instinktivní. Ačkoliv byl (Marx) mladší než já, byl tehdy už ateistou, uvědomělým materialistou a informovaným socialistou. To byla doba, kdy pracoval na základech svého systému, jak existuje dnes. Vídali jsme se docela často. Respektoval jsem jeho učenost a jeho vášnivou oddanost – ačkoliv ta byla vždy smísena s marnivostí – pro věc proletariátu. Dychtivě jsem vyhledával konverzace s Marxem, které byly vždy poučné a vtipné, pokud nebyl zrovna v náladě malicherné nenávisti, což, bohužel! býval dost často. Nikdy mezi námi nevzniklo intimní přátelství – naše temperamenty to nedovolovaly. Říkal o mně, že jsem sentimentálním idealistou, a měl pravdu. Já jsem o něm říkal, že je marnivý, záludný a mazaný a měl jsem také pravdu.“ (Bakunin on Anarchy, str. 25). …

„V roce 1845 byl Marx vůdcem německých komunistů. Ačkoliv jeho oddaný přítel Engles byl stejně inteligentní jako on, tak nebyl tolik sečtělý. Nicméně Engels byl praktičtější a o nic méně schopný při pomlouvání, politikaření a intrikách. Spolu založili tajnou společnost německých komunistů čili autoritářských socialistů.“ (Bakunin on Anarchy, str. 26).

V roce 1847 psal Bakunin z Bruselu o Marxovi svému příteli Herwegovi:

„Němci, Bornstadt, Marx, Engels – ale obzvláště Marx – otrávili celou atmosféru. Marnivost, zlomyslnost, klepy, předstírání a vychloubání se v teorii a zbabělost v praxi. Pojednání o životě, akci a citech – a naprostá absence života, akce a citů. Nechutné lichocení těm pokročilejším – a prázdné tlachy. Podle nich je Feuerbach „buržoazní“ a nálepku „buržoazní“ vykřikují ad nauseam lidé, kteří jsou od hlavy k patě víc buržoazní než kdokoliv v provinčním městě – krátce řečeno lži, lži a bláhovosti. V takové atmosféře nikdo nemůže svobodně dýchat. Držím se od nich dál a otevřeně jsem prohlásil, že nepůjdu do jejich Kommunistischer Handwekerverein a nebudu mít nic společného s touto organizací.“ (Bakunin on Anarchy, str. 27). 

V revolučním roce 1848 se Bakunin setkal s Marxem a Engelsem v Kolíně nad Rýnem, kde obnovili vydávání Neue Rheinische Zeitung. Tehdy „Demokratická Legie Paříže“ zorganizovala výpravu s cílem podnítit povstání v Bádenském velkoknížectví. Tento pokus byl fiaskem. Marx s Engelsem divoce zaútočili na Bakuninova přítele Herwega, který byl spolu s několika dalšími německými exulanty účastníkem této expedice. Bakunin ho bránil. V roce 1871 k tomuto incidentu napsal:

„Musím otevřeně připustit, že v podstatě tohoto sporu měli Marx a Engels pravdu. Ovšem s charakteristickou drzostí pomlouvali Herwega osobně, když tam nebyl, aby se nemohl bránit. Bránil jsem ho tedy já a myslím, že tehdy začala naše vzájemná nevraživost.“ (Bakunin on Anarchy, str. 27).

6. července 1848 publikoval Marx v Neue Rheinische Zeitung následující text:

„Ve vztahu k pro-slovanské propagandě nám bylo včera řečeno, že George Sandová je v držení dokumentů, které velmi kompromitují ruského exulanta Michaela Bakunina a odhalují ho jako nástroj nově získaných ruských agentů, který sehrál klíčovou roli při zatýkání nešťastných Poláků. George Sandová ukázala tyto dokumenty několika svým přátelům.“

Bakunin na tyto pomluvy okamžitě reagoval v Allgemeine Oder Zeitung ve Vratislavi. Také napsal přímo George Sandové, která odpověděla, že žádné podobné dokumenty v životě neviděla. Marx nakonec přetiskl v Neue Rheinische Zeitung její odpověď se svým komentářem: „Splnili jsme povinnost tisku vykonávat přísný dohled nad prominentními veřejnými osobnostmi a zároveň jsme dali panu Bakuninovi příležitost rozptýlit podezření, které obíhalo v jistých pařížských kruzích.“ Je asi zbytečné bádat nad tím, jestli je povinností tisku šířit neověřené pomluvy.

V srpnu 1848 se Bakunin znovu setkal s Marxem v Berlíně a na naléhání společných přátel bylo zorganizováno jejich usmíření. Bakunin na toto usmiřování vzpomíná v roce 1871:

„Společní přátelé nás přiměli, abychom se usmířili, a během této konverzace mi Marx s potutelným úsměvem řekl: Víte, že teď jsem vůdcem tajné komunistické společnosti, která je tak disciplinovaná, že kdybych nějakému členovi řekl – zabij Bakunina – tak byste byl mrtvý?“  

Na Bakuninův pamflet Apel na Slovany Marx reagoval v Neue Rheinische Zeitung 14. února 1849:

„Bakunin je náš přítel, ale to nám nezabrání kritizovat jeho pamflet. Mimo Rusů, Poláků a možná balkánských Slovanů, nemá žádný slovanský národ budoucnost z prostého důvodu, že postrádá nezbytné historické, geografické, politické a průmyslové podmínky pro nezávislost a vitalitu.“

Ohledně odlišného pohledu na slovanskou otázku napsal Bakunin v roce 1871:

„V roce 1848 jsme se neshodli a musím připustit, že jeho argumenty byly správnější než moje. Nechal jsem se unést atmosférou revolučního hnutí a víc jsem se zajímal o negativní než pozitivní aspekty revoluce. Nicméně je jeden bod, kde se Marx mýlil a já měl pravdu. Jako Slovan jsem si přál emancipaci slovanské rasy od německého jařma a on, jako německý vlastenec, neuznal tenkrát, stejně jako by neuznal dnes právo Slovanů na to zbavit se německé nadvlády. Tehdy i teď si myslí, že je posláním Němců zcivilizovat – to jest zgermanizovat – Slovany.“ (Bakunin on Anarchy, str. 29).

Bakunin se znovu setkal s Marxem až v roce 1864. Setkání mělo nastolit přátelštější vztah, který utrpěl tím, že Marx v roce 1853 v novinách zopakoval starou pomluvu, že Bakunin je ve skutečnosti ruský agent. Marx nabídl Bakuninovi účast na Internacionále, ale ten to tehdy odmítl a místo toho se věnoval revoluční činnosti v Itálii. Členem Internacionály se Bakunin stal až v červenci 1868 spolu s celou Aliancí sociální demokracie, kterou předtím založil. Na čtvrtém kongresu Internacionály v Basileji (září 1869) bylo jasné, že delegáti se rozdělili na dvě křídla. Němci, německy mluvící Švýcaři a Angličané byli proponenty státního komunismu. Belgičané, francouzsky mluvící Švýcaři, Francouzi a Španělé, byli „federalisté“ či anarchisté.

Marxovi přívrženci Bokheim a Wilhelm Liebknecht v té době znovu začali opakovat v novinách starou pomluvu, že Bakunin je ruským agentem. Na kongresu v Basileji vyzval Bakunin Liebknechta, aby toto obvinění prokázal před „čestným tribunálem“. Liebknecht se omluvil a svou omluvu dal Bakuninovi i písemně.

Marx, který pojal podezření, že se Bakunin bude snažit Internacionálu ovládnout pro svoje vlastní účely, ve své kampani proti Bakuninovi změnil obvinění a v dopisech německým stoupencům začal naznačovat, že Bakunin je agentem pan-slovanské strany, od které údajně dostává pětadvacet tisíc franků ročně.

V roce 1869 se na scéně revolučních exulantů objevil mladý fanatický revolucionář Sergej Něčajev a okamžitě si získal Bakuninovu přízeň. Něčajev vystupoval jako zástupce rozsáhlé (ovšem neexistující) podzemní organizace v Rusku a Bakunin byl oslněn možností vyvolat jeho prostřednictvím v Rusku revoluci. Vybavil ho penězi a kontakty a vyslal zpátky do Ruska. V Rusku Něčajev předstíral, že je zástupcem „Celosvětové revoluční unie“ (která také neexistovala) a rekrutuje členy pro její místní pobočku. Jeden z rekrutů – student Ivan Ivanov – však revoluční skupinu chtěl opustit a Něčajev s komplici ho v prosinci 1869 zavraždili. Něčajev po tomto činu uprchl zpět do Švýcarska. Tam se ještě nějakou dobu těšil Bakuninově přízni. Přesvědčil ho, aby odložil plánovaný překlad Marxova Kapitálu do ruštiny, se kterým Bakunin právě začal a věnoval se výhradně ruské revoluční propagandě. Ovšem Něčajevova volatilní povaha, rozesílání výhrůžných dopisů a sestavování seznamů „nepřátel“ k zabití nakonec vedly ke vzájemné roztržce. Od Něčajeva se Internacionála distancovala. Ten byl v roce 1872 zatčen ve Švýcarsku a vydán do Ruska, kde byl odsouzen za vraždu Ivana Ivanova.

Během prusko-francouzské války 1870 bylo zřejmé, že sympatie Bakunina jsou spíše na straně Francie a sympatie Marxe na straně Pruska. Marx se otevřeně vysmál Bakuninovu pokusu založit komunu v Lyonu, byť později oslavoval komunardy z Paříže, což byl nakonec stejně neúspěšný, ale daleko krvavější pokus.

Před kongresem Internacionály v Haagu v roce 1872 se objevil „důvěrný oběžník“, sepsaný Marxem, s názvem „Údajné rozkoly v Internacionále.“ Prominentní Bakuninovi stoupenci v něm byli osobně napadáni a Bakunin od Marxe dostal přezdívku „Locarnský papež.“ Bakunin na tento oběžník odpověděl:

„Damoklův meč, který nad námi tak dlouho visel, nyní dopadl na naše hlavy. Není to ve skutečnosti meč, ale obvyklá zbraň Marxe, kýble hnoje.“ (Bakunin on Anarchy, str. 46).

Rozhodnutí o vyloučení Bakunina z Internacionály padlo poslední den kongresu, 7. září, kdy většina delegátů již odjela domů. Hlasování bylo dvacet sedm pro, sedm proti, osm se zdrželo. Vyšetřování pětičlenného výboru za zavřenými dveřmi shledalo Bakunina vinným ze dvou obvinění, které vznesla Marxova klika:

1. Koncept dopisu podepsaný „Bakunin“ dokazuje, že řečený občan se snažil v Evropě založit takzvanou „Alianci“ s pravidly v sociálních a politických záležitostech neslučitelnými s Internacionálou.

2. Občan Bakunin použil podvodné triky, aby si přivlastnil část peněz jiné osoby, což představuje podvod, a on nebo jeho agent se uchýlil k výhrůžkám, aby nebyli nuceni dostát svým závazkům.

Druhý bod se týká tří set rublů zálohy, které dostal Bakunin za překlad Marxova Kapitálu do ruštiny a dopisu, ve kterém Něčajev vyhrožoval vydavateli Poliakovovi, aby Bakunina zprostil jeho smlouvy.

Velká část organizací, které tvořily První Internacionálu, Bakuninovo vyloučení neuznala a vypověděla poslušnost Marxovu Centrálnímu výboru téhož roku na vlastním truc-sjezdu v St. Imer ve Švýcarsku. Marx na to odpověděl pamfletem L'Alliance de la démocratie socialiste et l'Association internationale des travailleurs (vyšel francouzsky v roce 1873), který zůstane jedním ze slavných příkladů jeho stylu vyřizování si účtů s bývalými spolupracovníky.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Pro ty, kteří k nim mají přístup, stručná biografická poznámka se nalézá v druhém ze šesti svazků Bakuninových sebraných spisů.
2) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 24.
3) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 26, 30.
4) Lettres aux Internationaux du Jura, Œuvres, díl. 1, str. 255.
5) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 314.
6) Dodatek k L’Empire Knouto-Germanique et la Révolution Sociale, Œuvres, díl. 3, str. 191.
7) Lettres aux Internationaux du Jura, Œuvres, díl. 1, str. 226.
8) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 39.
9) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 144.
10) L’Empire Knouto-Germanique et la Révolution Sociale, Œuvres, díl. 3, str. 19.
11) Název tohoto pamfletu nebyl vybrán Bakuninem.
12) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 89.
13) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 64. V podstatě stejná slova se vyskytují i v jiných dílech Bakunina.
14) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 280.
15) L’Empire Knouto-Germanique et la Révolution Sociale, Œuvres, díl. 3, str. 62.
16) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 304.
17) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 316. Bližní mohou skutečně být překážkou k dosažení Boha. Existuje tvrdé přísloví, které nelze vysvětlit jen jako příklad orientální hyperboly: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš, 14:26). Tawney, při shrnujícím komentáři k učení Luthera použil významná slova: „jen duše izolovaná od společnosti lidí může vstoupit do společnosti svého Stvořitele.“ (Religion and the Rise of Capitalism, kapitola II).
18) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 317-318.
19) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 12, 143. Lettres aux Internationaux du Jura, Œuvres, díl. 1, str. 227.
20) Lettres aux Internationaux du Jura, Œuvres, díl. 1, str. 225.
21) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 160. Lettres aux Internationaux du Jura, Œuvres, díl. 1, str. 224.
22) Les Ours de Berne et l’Ours de Saint Petersbourg, Œuvres, díl. 2, str. 24.
23) L’Empire Knouto-Germanique et la Révolution Sociale, Œuvres, díl. 2, str. 326
24) Trois Conférences faites aux ouvriers du Val de Saint Imier, Œuvres, díl. 5, str. 312.
25) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 288.
26) Lettres à un français sur la crise actuelle, Œuvres, díl. 2, str. 95.
27) L’établissement d’une autorité réglémentaire de quelque nature que ce fût. Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 56.
28) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 155-157.
29) Les Ours de Berne et l’Ours de Saint Petersbourg, Œuvres, díl. 2, str. 20.
30) Viz např. Laveleye: Le Socialisme Contemporain, str. 237; Rae, Contemporary Socialism, str. 275. Sergej Něčajev byl inspirací pro Dostojevského román Běsi, kde je na něm založen charakter Petra Stěpánoviče Verchovenského. Leninův popravený bratr Alexandr Uljanov byl součástí organizace, která svůj program založila na Něčajevovi. Sám Lenin Něčajeva chválil jako „titána revoluce“.
31) Laveleye: Le Socialisme Contemporain, str. 229, 234.
32) Několik vět z těchto dvou dokumentů mohou ilustrovat stínové podsvětí, kam tato stránka Bakunina vede.

Z Katechismu revolucionáře: „Revolucionář se má pokládat za prokletého muže. Nemá mít žádné osobní zájmy, žádné jiné povolání, žádné city, žádný majetek. Má se zabývat výlučně svou jedinou vášní: Revolucí. … Má jen jediný cíl, jedinou vědu: destrukci. Proto a jen proto studuje mechaniku, fyziku, chemii a medicínu. Se stejným cílem pozoruje lidi, jejich charakter, názory a všechny podmínky společenského řádu. Pohrdá a nenávidí existující morálku. Všechno je morální, co přinese triumf revoluce. Všechno je nemorální a kriminální, co jí brzdí… Mezi ním a společností existuje válečný stav. Je to válka na smrt, neustávající a nesmiřitelná… Musí dělat seznamy těch, kdo jsou odsouzeni na smrt a neprodleně vykonat jejich rozsudek v pořadí jejich relativního významu.“

Z programu Alliance: „Společenství mezinárodních bratří žádá univerzální revoluci společenskou, filosofickou, ekonomickou a politickou, aby ze stávajícího řádu založeného na vlastnictví, na vykořisťování, na principu autority, ať už náboženské nebo metafyzické, nezůstal kámen na kameni. Nejprve v celé Evropě a poté na celém světě. S hesly „Mír dělníkům!“ „Svobodu utlačovaným“ a „Smrt všem tyranům, vykořisťovatelům a strážcům stávajícího řádu!“ si přejeme zničit všechny státy a veškeré církve se všemi jejich institucemi, zákony, náboženstvím, politikou, soudy, finančníky, právníky, policisty, akademiky a ekonomy.“
33) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 54.
34) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 55.
35) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 14.
36) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 12.
37) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 16-17.
38) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 18.
39) Les Ours de Berne et l’Ours de Saint Petersbourg, Œuvres, díl. 2, str. 39.
40) Les Ours de Berne et l’Ours de Saint Petersbourg, Œuvres, díl. 2, str. 57.
41) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 275.
42) Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme, Œuvres, díl. 1, str. 141. Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 266.
43) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 277.
44) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 284.
45) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 286.
46) Dieu et l’État, Œuvres, díl. 1, str. 295.