Socialistická tradice (XXXVI. část) - Anarchistická tradice (4. část - Závěr)

Mises.cz: 02. prosince 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(d) Závěrečné zhodnocení anarchismu

V předchozích kapitolách jsme prozkoumali anarchismus Godwina a Proudhona a nyní tři modernější představitele této školy. S anarchisty se dále v této knize již nesetkáme, s výjimkou toho, nakolik byl anarchismus jednou z ingrediencí syndikalismu. V závěru této kapitoly tedy bude vhodné zdůraznit několik bodů, které jsme diskutovali nebo kterých jsme se na předcházejících stránkách zlehka dotkli.

Ve vztahu k anarchismu samotnému by člověk měl rozlišovat mezi individualistickým anarchismem a anarcho-komunismem. My jsme v této knize pozornost koncentrovali na anarcho-komunismus. Také jsme z větší části míjeli populární koncepci anarchismu, která je bohužel pevně zakotvena v lidových představách. Od dob nihilismu je anarchista pro širokou veřejnost především vrhačem bomb, posedlým destruktivním vztekem. Tato fáze anarchismu – která nebyla Bakuninovi cizí – je pěnou u úst, která nenechává žádné místo pro společenskou teorii. „Je zahořklá do stupně, který se stěží může jevit příčetný,“¹ jak to vyjádřil Bertrand Russell. Fáze nihilistického anarcho-komunismu na přelomu devatenáctého a dvacátého století zanechala v dějinách svou krvavou stopu. Anarchismus tohoto podání se stal krédem často vyšinutých jedinců, kteří se chtěli pomstít společnosti, nebo se proslavit vraždou někoho významného. (Takový byl případ nejen Luigiho Lucheniho). Neúplný výčet násilných přímých akcí zahrnuje:

1878 Giovanni Passannate zranil krále Umberta I. a italského ministerského předsedu Benedetta Cairoliho.

1878 Dva neúspěšné pokusy o atentát na císaře Viléma I. První spáchal Max Hödel, jehož výstřely minuly cíl. Druhý Karl Nobiling, jehož výstřel z brokovnice císaře vážně poranil. Max Hödel měl přímý kontakt se socialistickým a anarchistickým hnutím. U Karla Nobilinga se motivaci nepodařilo zjistit.

1881 Bombovým útokem v Petrohradu byl zabit ruský car Alexander II.

1883 Bombový útok na císaře Viléma I. Dynamitová bomba selhala v důsledku nepřízně počasí.

1886 Během stávek v Chicagu byla na kordon policistů hozena bomba, která jednoho policistu zabila a několik desítek zranila. Za tento zločin byli kontroverzně odsouzeni anarchisté, kteří protestní shromáždění organizovali, aniž by jim bylo dokázáno, že se na bombovém útoku podíleli. Na základě tohoto incidentu vyhlásila Druhá Internacionála v roce 1889 na svém ustavujícím sjezdu v Paříži první květen jako mezinárodní svátek práce. Poprvé se celosvětově slavil v roce 1890.   

1892 Alexander Berkman se pokusil zavraždit průmyslníka Henryho Clay Fricka odvetou za to, že si najal Pinkertonovi detektivy proti stávkujícím. Frick byl vážně zraněn, ale přežil.

1893 Santiago Salvador hodil bombu do orchestřiště divadla Liceu v Barceloně, zabil dvacet lidí a zranil několik desítek dalších.

1893 Auguste Vaillant hodil bombu z galerie přihlížejících do sálu francouzského parlamentu a zranil dvě desítky osob.

1894 Émile Henry odpálil bombu v Café Terminus (poblíž stanice Gare Saint-Lazare v Paříži). Zabil jednoho a zranil dvacet lidí. Motivací byla pomsta za odsouzení Augusta Vaillanta k smrti. Henry prohlásil, že neexistuje žádný nevinný buržoa.

1894 Martial Bourdin měl v úmyslu vyhodit do povětří Královskou observatoř v Greenwichi. Bomba vybuchla předčasně a usmrtila ho.

1894 Sante Geronimo Caserio zavraždil francouzského prezidenta Sadi Carnota.

1896 Bombový útok na církevní procesí Corpus Christi v Barceloně.

1897 Michele Angiolillo zastřelil španělského ministerského předsedu Antonia Cánovase del Castillo.

1898 Luigi Lucheni zavraždil rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou.

1900 Gaetano Bresci zavraždil italského krále Umberta I.

1901 Leon Czolgosz zastřelil prezidenta USA Williama McKinleyho.

1902 Gennaro Rubino se pokusil zavraždit belgického krále Leopolda II. Jeho tři výstřely minuly monarchův kočár.

1902 Bombový útok na biskupský palác v Livornu. Zemřelo jedno dítě a dva lidé byli zraněni.

1905 Pokus o atentát na tureckého sultána Abdula Hamida II, který provedli společně arménský anarchista Christapor Mikaelian a belgický anarchista Edward Joris. Jejich bomba minula cíl, zabila 26 lidí a 58 zranila.

1906 Španělský anarchista Mateu Morral hodil bombu na svatební průvod krále Alfonsa XIII. Král byl nezraněn, ale 24 přihlížejících bylo zabito a asi 100 zraněno.

1908 Anarchisté Manuel Buíça a Alfredo Costa zastřelili portugalského krále Carlose I. a jeho syna korunního prince Luíse Filipa.

1911 Dimitrij Bogrov zastřelil ruského ministerského předsedu Pjotra Stolipina v Kijevské opeře.

1912 Manuel Pardiñas zastřelil španělského ministerského předsedu José Canalejase.

1913 Alexandros Schinas zastřelil řeckého krále Jiřího I.

1919 Série bombových útoků na významné osoby a instituce ve Spojených státech, které provedli Galleanisté.² Nejvážnější následky v počtu obětí měl výbuch před burzou na Wall Street.

Tento ilustrativní výčet může dát zkreslený obrázek o intenzitě tohoto druhu anarchistického násilí v jednotlivých zemích. Bezpochyby zemí s největší intenzitou anarchistických násilných aktivit bylo carské Rusko a s odstupem ho následují státy jižní Evropy. V USA bylo anarchistické násilí vnímáno jako cizorodý prvek, který do země přinesli čerství imigranti a posloužilo jako jeden z důvodů pro první omezování migrace na přelomu devatenáctého a dvacátého století. 

Propaganda přímou akcí nakonec neměla důsledky, ve které anarchisté doufali. Státní režimy se spíše zatvrdily, jejich šrouby se utáhly a veřejné mínění se semklo na jejich obranu a proti anarchistům. V USA vedly akce Galleanistů ke vzniku FBI. Vražda císařovny Alžběty se stala impulsem pro první mezinárodní policejní konferenci v Římě, kde se policejní složky jednotlivých států dohodly na společném postupu proti anarchistickému nebezpečí a společném sdílení informací.

Pro účel naší knihy jsme se zabývali anarchismem především jako filosofickou teorií společnosti a státu, která, ačkoliv může někde mluvit o revoluci, má zřetelnou afinitu k pacifismu. Je to teorie často vysoce inteligentních, ale v životě nepraktických lidí. Jejím ústředním motivem není ani tak vášeň pro rovnost nebo sociální spravedlnost, ale hrůza z každé autority, z každého rozkazu a všech omezení. Z toho plyne, že anarchismus přelomu devatenáctého a dvacátého století byl téměř nezbytně ateistický, ačkoliv můžeme mít na paměti slova Sira Thomase Browna, že skutečný ateismus je fakticky nemožný. Ve světě, kde byl Bůh nejvyšší autoritou a nejvyšším zákonodárcem vesmíru, jsou pro Proudhona a Bakunina Bůh se Státem spojeni dohromady jako dvojí ztělesnění tyranie nad člověkem.

Druhým obecným bodem je, že anarchokomunisté explicitně či implicitně předpokládali, že člověk je bezchybný a zcela racionální. To není vždy snadný úkol, zvláště, když žijeme mezi svými bližními. Společnost, kde veškerá omezení budou odstraněna a kde každý bude dělat to, co je podle něho správné, vyžaduje, aby byly všechny vášně uhašeny a aby lidská benevolence a vzájemná tolerance dosáhly dosud neprozkoumaných výšin. Z podobných důvodů to anarchisty univerzálně táhlo k preferování menších skupin. Počínaje Godwinem je veřejné mínění ve skupině nástrojem, který má sehrát roli omezujícího vlivu namísto státního zákona. Samozřejmě pouze v menších skupinách mohou zvědavé pohledy našich sousedů sehrát tuto úlohu. Anarchismus tak začíná být myslitelný především ve světě složeném z malých komunit, které korunovaly rozum svým nejvyšším králem a kde každý člověk umrtvil vlastní vášně.

Ve vztahu k části anarchistického ideálu, který požaduje rovné rozdělení základních statků bez ohledu na to, kolik kdo odvedl práce, můžeme zmínit dva body. Zaprvé by mělo být jasné, že takové minimum rozdílené mezi všechny, ačkoliv může být součástí anarchistické teorie, nikdy nemůže být administrativní částí anarchistické praxe. Kropotkin uvádí příklad vody dodávané zdarma všem až do krajních mezí jejich potřeb (samozřejmě až na placení vodného). Bertrand Russell tento příklad se souhlasem přejímá. Pokud se jen na okamžik zamyslíme, tak je zřejmé, že dodávky vody k potřebám všech by byly nejen výkonem vládní autority (ať už centrální nebo místní), ale vyžadovaly by současně rozvoj administrativního aparátu s vysokým stupněm komplexity. Vodovodní sítě jsou dílem donucovací moci, jejího přinucení a jejích zákazů. Je docela možné, že jednoho dne budou pro spotřebitele „bezplatné.“ To je vývoj, který státní socialisté fabiánského typu mohou docela legitimně zvažovat. Rozhodně nikoliv anarchokomunisté, pokud chtějí zůstat v podmínkách anarchie, protože rozvoj jednoho by vyžadovalo nejen silný stát, ale zároveň extrémně efektivní stát.

Druhý bod ve vztahu k ideálu „bezplatné distribuce“ se může přiblížit aktuálním politickým sporům, a protože je obsažen v anarchistické filosofii, tak ho zde přesto zmíníme. Anarchisté často říkají, že i kdyby se určitá část populace rozhodla žít v nečinnosti, tak by na tom záleželo jen málo nebo vůbec. A vskutku, pokud přijmeme doktrínu, že práce se stane v anarchistickém světě potěšením, tak by nedošlo k žádné velké škodě, pokud by část lidí přenechala práci těm, kteří si jí více užívají. Příživník by tak mohl být prezentován jako veřejný dobrodinec, který se svým nesobeckým vyhýbáním se práci zvyšuje součet potěšení druhých. Dokud se však lidé na práci budou dívat jako na vyčerpávající břemeno, tak se situace bude jevit v docela odlišném světle. Příživník bude vnímán jako parazit tyjící z potu svých bližních. Dnes se bezpochyby politický proud posouvá směrem k daleko shovívavějšímu přístupu k příživníkům a může být zajímavé spekulovat, jaké jsou k tomu důvody. Můžeme navrhnout, že to souvisí se stále rostoucí komplexností průmyslové organizace. V předchozí kapitole jsme viděli, že v rozvinutém systému dělby práce je nemožné stanovit podíl jedince na celkové produkci. Kropotkin, figurující v této kapitole, je extrémním příkladem tohoto přístupu. Z jeho pohledu je produkce společenský proces, ve kterém všichni více či méně dělají všechno, a to za pomoci všech předchozích generací. O nikom konkrétním tak nelze říci, že by něco produkoval. Existuje příliš mnoho vzájemné provázanosti, aby taková kalkulace byla možná. Kde je produkce takto odosobněna, tam se propojení mezi individuálním úsilím a konečným výsledkem ztrácí z dohledu a může být dokonce zapomenuto. Je učebnicovou poučkou, že dělba práce může oslabit cit pro osobní odpovědnost. V takové atmosféře je naprosto zjevné, že pohled na někoho, kdo jí chleba, přestože odmítl pracovat, bude méně urážlivý než ve věku a společnosti, kde byl vztah mezi individuálním úsilím a finálním výsledkem nejen uznáván, ale přijímán jako jeden ze základních předpokladů života. Zřejmě z tohoto důvodu jsou zemědělské a rybářské komunity příslovečně nejvíce individualistickými částmi společnosti. Jsou nejblíže základním životním realitám. „Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena“ (Přísloví 24:30) pravil Šalamoun. Jeho pozorování zcela zapadá do individualistické filosofie.

Na druhou stranu, ve stále komplexnější společnosti, kde je většina populace vzdálená od produkce reálných komodit, které by tvořily mzdu příživníka, máme stále zřetelnější tendenci předpokládat, že bohatství světa tady zkrátka je k dispozici. Jen čeká na distribuci, aniž by předtím někdo musel nutně pracovat. Válka nám může občas a částečně, ale nepříliš účinně, otevřít oči. Moderní městská společnost nemá zkrátka znalosti a příliš nepřemýšlí o tom, kolik práce leží za uspokojováním jejích potřeb. Kropotkinova teorie (hrubě vyjádřená), že všichni pomáháme všem dělat všechno, může být v praxi snadno reinterpretována tak, aby implikovala, že vše, co potřebujeme k životu tady zkrátka je, v regálech obchodů nebo pod pultem, bez individuálního úsilí ze strany kohokoliv.

V této neosobní atmosféře návrhy, aby byl nepracující příživník vítaným hostem u společného stolu, nešokují tolik, jako by tomu bylo v méně sofistikované době, kdy jsme žili daleko blíže pluhu a měli jsme znalosti, které taková blízkost obnáší. Závěrem je, že tento konkrétní aspekt Russellova anarchismu – posvěcení Práva na lenost – bude možný pouze v nějaké umělejší společnosti s určitým řízením shora, jejíž komplexita by zastínila základy, na kterých staví.³

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Roads to Freedom, str. 66.
2) Následovníci anarchisty Luigi Galleaniho, který v roce 1901 uprchl do Spojených států a vydával radikální noviny Cronaca Sovversiva. Za protiválečnou propagandu během První světové války byl deportován zpět do Itálie.
3) Příživník Bertranda Russella s jeho mzdou povaleče byl při svém objevení spíše komickou figurkou. Od té doby se však tato zlověstná postava objevuje na nečekaných místech. Když si vezmeme Report on Social Insurance and Allied Services (Cmd. 6404) a čtenář sleduje historii člověka diskvalifikovaného z pobírání běžných dávek, nalezne jeho konečný osud v odstavci 371. Zde se píše, že národní asistence postačující k adekvátní úrovni přežití bude poskytnuta „lidem diskvalifikovaným z nepodmíněných dávek v nezaměstnanosti i když odmítnou vhodné pracovní místo.“ Zde je Russellův příživník, který dostává nový status a oficiální uznání. Navíc je ujištěn o tom, že i když bude konzistentně odmítat pracovat (a k tomu na vhodné pracovní pozici), přesto bude mít zajištěny všechny základní potřeby. Je jednou věcí říct, že v civilizovaných státech ani lidé odmítající z principu pracovat nebudou ponecháni, aby umřeli v příkopu. Jinou věcí je vystavit ve výloze ceduli, že bude postaráno i o ty, kteří odmítnou pracovat. Zařazení tohoto prvku z anarchistické tradice je skvrnou na jinak dobře míněné správě.