Socialistická tradice (XXXVII. část) - Evoluční socialismus (1. část - Fabiánství)

Mises.cz: 09. prosince 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(a) Fabiánství

Fabiánství ve Velké Británii má – s jednou významnou výjimkou – právě místo, které na kontinentu patří Bernsteinovi, o kterém budeme mluvit v druhé části této kapitoly. Bernstein v podstatě představuje vědomou reakci na Marxe. Je to evoluce proti revoluci, trpělivé reformy a pomalé budování proti násilí a netrpělivosti Marxe. Podstata fabiánství je podobná Bernsteinovi, ale v jejich případě bylo přítomno jen málo nebo nic z Marxe, na kterého by museli fabiánci reagovat. Co platilo v osmdesátých letech devatenáctého století platí dnes také. Mimo intelektuální třídu marxismus v Anglii nikdy hluboce nezakořenil. Dominantními levicovými vlivy v Anglii osmdesátých let devatenáctého století byly vzdálené vzpomínky na chartismus, infiltrace Owenem a později poněkud beztvaré učení či kázání křesťanských socialistů. Hlavním knižním šlágrem v anglicky mluvících zemích se v té době stal Henry George se svou knihou Progress and Poverty (1879). Ta dosáhla celosvětového úspěchu. Z delšího časového odstupu je úspěch Henryho George záhadou, protože je v některých ohledech mělkým myslitelem a nepraktickým reformátorem. Přesto měl ve své době významný vliv v popularizaci jedné aplikace Ricardova zákona renty. Pokud fabiánství nemůžeme popsat jako reakci na Marxe, protože neexistovala žádná anglická škola marxismu, na kterou by se dalo reagovat, lze říci, že fabiánci byli způsobem, který umožnil anglickému socialismu obejít Marxe. Alespoň do doby, dokud se Marx nevrátil zpět na ramenou Lenina.

Fabiánská společnost představuje pitoreskní podobu anglického společenského a politického života v pozdní viktoriánské a edwardovské éře. Její historie byla poctivě zaznamenána jejím dlouholetým sekretářem E. R. Peasem. Fabiánci, navzdory jejich pozdějším aktivitám v municipální politice, mají podivnější etický a mystický původ. Potulný učenec Thomas Davidson (1840-1900) snil o „společenství lepších lidí napravujících zkažený svět.“ V roce 1883 navštívil Londýn a měl zde přednášku Vita Nuova, společenství nového života.¹ Semínko zaseté Davidsonem vyklíčilo jako „Společenství nového života,“ jehož cílem byla „rekonstrukce společnosti podle nejvyšších možných morálních principů.“ Z útrob tohoto společenství se 4. ledna 1884 zrodila Fabiánská společnost. Ta si definovala jako svůj cíl „pomáhat“ s rekonstrukcí společnosti, jak byla popsaná výše. Zakládající členové mezi sebou také vybrali 13 šilinků 9 pencí.²

Od počátku bylo fabiánství charakteristické určitými rysy. Pokud přemýšlíme o společenských záležitostech v rámci systému tříd, tak bychom ho nazvali středostavovským hnutím. Nejen středostavovským, ale svou podstatou velmi elitářským a intelektuálním, ve kterém neměli žádné zastoupení ti, kterým se mělo údajně pomáhat. Fabiánství bylo dítětem intelektuálů zrozené v saloncích nejlepších čtvrtí Londýna. Jednou z charakteristik nově vzniklého hnutí bylo disproporční zastoupení státních úředníků s jejich profesionální vírou v efektivitu vyšší administrativy. To byly doby, kdy státní úředníci ještě měli volný čas a než jim tlak událostí ztížil projevovat otevřeně vlastní názory. Fabiánská společnost nebyla ve svých počátcích či záměrech vyhraněně socialistickým podnikem. Její rodné listy svědčí spíše o vágním impulsu k etické a mravní rekonstrukci. Teprve pozdější debaty mezi jejími členy vedly k poznání, že žádoucí rekonstrukce společnosti bude dosaženo zaváděním socialismu.³  Ačkoliv slovo „socialismus“ se vyskytlo až v třetím Traktátu⁴, je nemožné číst první Traktát bez pocitu, že by ho měl již obsahovat.

Podle běžných zákonitostí v lidských aktivitách bylo možno v lednu 1884 prognózovat, že Fabiánská společnost povede chudokrevný a nezajímavý život, jaký je údělem salónních spolků. Tohoto osudu byla ušetřena, protože se jí shodou okolností podařilo nalákat do svých řad několik pozoruhodných osobností své generace. Lidé, kteří udělali z fabiánství to, čím se později stalo, nepatřili mezi zakládající členy. Nejprominentnější mezi prominentními, které můžeme nazvat Velkou čtyřkou, byli Sidney Webb, Bernard Shaw, Sydney Olivier a Graham Wallas. S tak schopným vedením a hvězdným obsazením by měl každý seriál zaručenou dlouhou řadu sezón. Fabiánská společnost se stala kulturním fenoménem a exkluzivním klubem.

Zvolený název měl prezentovat její názor na nejlepší politický postup, ale je pochybné, jestli to byla volba úplně šťastná. První traktát Fabiánské společnosti ho vysvětluje takto:

„Plodem rad tohoto muže – které byly mnohými pokládány za zbytečné průtahy – bylo zajištění bezpečí pro jeho spoluobčany a jeho stát.

Na správný okamžik je nutné trpělivě čekat, jako to dělal FABIUS, když válčil s HANNIBALEM, ačkoliv mnozí jeho otálení odsuzovali. Ale v pravý čas je nutné tvrdě udeřit, jako to učinil FABIUS, nebo bude vaše čekání marné a neplodné.“

Tento citát pravděpodobně pochází z díla anonymního autora, který při této příležitosti byl členem Fabiánské společnosti.⁵ Mnozí, kteří studovali tento citát z Wardour Street, se podivovali, kdy vlastně Fabius tvrdě udeřil. Někteří se ptali, jestli někdy tvrdě udeřili fabiánci, nebo jestli s úderem ještě otálejí. Mimo tuto lehce studentskou atmosféru, která obklopovala celý podnik, lze pochybovat, že by fabiánci byli úplně spokojení se svým rodným jménem, protože pouhý oportunismus, pouhé odkládání a zdržovací taktika nemohou nikdy poskytnout mapu cesty do království nebeského. Ani k fabiáncům samotným by nebylo poctivé říkat, že provozovali jen nerozhodnou a vlažnou politiku. Přes tyto výhrady k názvu spolku jde o dostatečně srozumitelné naznačení podstaty fabiánství. Jak řekl retrospektivně Bernard Shaw ve 41. Traktátu: „byli jsme skrz na skrz středostavovští.“ Bylo by bláhové od takového spolku očekávat, že se v něm sejdou zapálení třídní válečníci a revolucionáři.

V určitém smyslu můžeme říct, že neexistovala fabiánská doktrína, ale pouze fabiánská politika. Fabiánství se stalo primárně metodou propagandy, jejímž cílem bylo odzbrojit předsudky a podezřívavost střední třídy a usnadnit její infiltraci socialistickými ideály. Aby „pro normálního a respektu hodného Angličana bylo stejně přirozené prohlásit se za socialistu, jako se dnes může prohlásit za liberála nebo konzervativce.“⁶ Fabiánská společnost záměrně omezovala počet vlastních členů a prohlašovala, že jejím cílem je vytvářet socialismus a nikoliv socialisty. Její oblíbenou taktikou bylo „pronikání“, což znamenalo, že členové byli povzbuzováni, aby se stávali příslušníky jiných politických stran, nebo se dostávali do vedoucích pozic v důležitých institucích, kde následně vytvářeli fabiánské „buňky.“ Podstatou fabiánské politiky bylo přesvědčit ty, ke kterým infiltrace pronikla, že už ve skutečnosti jsou na půl cesty k socialismu, aniž by si to uvědomovali. Takže už klidně mohou být oběšeni pro krádež celé ovce místo krádeže jehněte. Ohledně otázky, jak si fabiánci představovali socialismus, postačí říci, že nikdy neexistovala fabiánská ortodoxie. Vyznání víry fabiánské společnosti vykazovalo velkou flexibilitu interpretací, které moderní tolerantní církve uplatňují v případech tradiční víry. Takzvaný „Základ“ je hlavním dokumentem.⁷ Uvádí, že jedním z cílů je „přenést na společnost vedení toho průmyslového kapitálu, který by bylo vhodné řídit socialisticky.“ Poslední z individualistů, který je přesvědčený, že žádný průmysl není vhodné řídit socialisticky, by takovou větu mohl podepsat bez velkých výhrad. „Základ“ dále naznačuje výhodnost takových opatření, pokud budou provedena „bez kompenzace, ale nikoliv bez úlev vyvlastňovaným jednotlivcům, jaké se bude společnosti zdát vhodné poskytnout.“ Opět je záměrná nejasnost v důležité otázce, v čem se úlevy budou lišit od kompenzací. Nejpitoresknější na fabiáncích je přiznání, že od začátku kritizovali všechno mimo socialismus „aniž bychom měli jasnou definici socialismu.“⁸ V průběhu doby se mezi fabiánci vyvinula velmi přesná a v některých ohledech celkem restriktivní definice socialismu. Veškerá státní aktivita se stala kritériem socialismu a jejich evangeliem se stalo co největší rozšíření státní moci, která se ovšem mohla projevit také ve fungování místních samospráv.

Hlavním dílem a projevem fabiánců, které z nich učinilo významnou veřejnou instituci po dobu jedné generace, se stalo vydávání Traktátů a odborných zpráv a posudků ke všem představitelným problémům. Vydání Traktátu č. 7 zabralo sice pět roků, ale od té doby byla stavidla otevřena a fabiánci byli připraveni vyjádřit se úplně ke všemu. Navíc, navzdory různé kvalitě a obsahu jednotlivých Traktátů, jejich největší množství se týkalo zcela konkrétních otázek: municipálních zastaváren a jatek, života pradlen, hygienického katechismu, tramvajových drah a trustů. Přechod od práv člověka k hygienickému katechismu nájemního bydlení může být symbolem podstaty fabiánství. Společnost se stále více stávala výzkumnou laboratoří, kde se měly uplatnit poslední poznatky vědy a společenského výzkumu. Fabiánci nemuseli věřit ve třídní válku, ale věřili v produkci velkého množství munice pro veřejné kontroverze. Pohledem historie je možně některé Traktáty považovat za nefunkční bomby nebo neúspěšné pokusy Guye Fawkese. Fabiánci však naučili pozdní viktoriánskou dobu, že ke každému tématu je možné sehnat vyjádření řady akademiků a odborných prací a o všem je možné hloubat a vést akademické dohady.

---

Podívejme se na fabiánce očima jejich formativnějších děl.  Jednou z otázek je pochopitelně vymezení počátku a konce fabiánské literatury. Koncem devatenáctého století byla velmi podstatná část anglicky psané literatury produkována členy nebo příznivci Fabiánské společnosti. Na jednu stranu by zřejmě bylo marnivým projektem akademického výzkumu hledat stopy fabiánství v básních Ruperta Brookea. Na druhé straně didaktický Bernard Shaw nikdy neodolal pokušení poučovat, opravovat a kritizovat. Předmluvy, které přikládal ke svým divadelním hrám, je možné brát téměř jako oficiální pohled na fabiánský způsob života. Spěchající Inteligentní žena může najít relativně stručné a přesné shrnutí fabiánství v jeho průvodci. Kromě History of the Fabian Society od E. R. Pease existují Fabian Essays in Socialism původně vydané v roce 1889 stejně jako množství dalších Traktátů, které anglické veřejné knihovny sotva pojmou.

Fabian Essays in Socialism se staly knihou, která byla čtena také mimo generaci, pro kterou byla původně sepsána. Nebo možná je pozdější zájem vyjádřením jejich důležitosti jako historického dokumentu. Bezpochyby jako všechno s „datem“ tato kniha zestárla a předmluvy pro další vydání jsou z velké části naplněny vysvětlováním toho, co bylo očím původních esejistů v době jejich sepsání skryto. Znepokojivá poznámka k Esejům říká, že jen v roce 1889 členové Fabiánské společnosti uspořádali více než 700 veřejných přednášek. Fabian Essays mají být vzorkem z této řečnické záplavy, ale v případě tak obratných propagandistů, jakými byli Fabiánci, je bezpečné předpokládat, že vzorek byl vybrán z nejčervenějších jablíček na vrcholu bedny. Obsahují osm esejů od sedmi hlavních fabiánců.⁹

Pokud si vezmeme za průvodce Fabian Essays a Traktát č. 70 - Report on Fabian Policy, získáme pravděpodobně jasnou představu o fabiánských názorech a záměrech.  Výše bylo řečeno, že fabiánství byla primárně politická taktika spíše než doktríny, ale pochopitelně existovala také jeho doktrinální stránka. Sir Ernest Baker a Beer shodně zdůraznili návaznost S. Webba na Johna Stuarta Milla.¹⁰ Na Milla v jeho pozdějším věku, kdy se přikláněl k socialismu. Ačkoliv Shaw tuto návaznost spíše popírá¹¹, v jedné pasáži Webb mluví, jako kdyby socialismus v Anglii vděčil Millovi za celou svou existenci.¹² Existuje podivné svědectví, že mladí fabiánci četli více Proudhona než Marxe.¹³ Když to říkají, tak to asi tak bylo. Bylo by ovšem zajímavé zjistit, jakou inspiraci fabiánci načerpali od anarchistického myslitele, který se chlubil, že nikdy stát nežádal o žádnou službu, a na svých stránkách neúnavně napadal stát jako arcinepřítele celého lidstva. Proudhon a Sidney Webb jsou vskutku podivní společníci.

Původní zdroj fabiánství je dostatečně zřejmý při prvním nahlédnuti do Esejů a raných pamfletů bez ohledu na introspektivní vzpomínky fabiánců samotných. První z esejů (jeden ze dvou, jehož autorem je Bernard Shaw) je variací na dvě témata: převyprávění Henryho George a jeho Ricardovy teorie renty a Jevonsova teorie hodnoty založená na konceptu klesajícího mezního užitku.¹⁴ Prostřednictvím Ricardova zákona renty je ukázáno, že původní vlastník půdy bude neustále bohatnout a nenechá žádnou mezeru pro později příchozí, kteří jsou tedy nuceni prodávat svou práci vlastníkovi půdy. Bernard Shaw si hraje s Jevonsovou technikou s gustem dítěte, které dostalo novou hračku. S rostoucí populací příjem mezního pracovníka klesá. To, co dostává, stačí jen k tomu, aby se udržel naživu. „Za minimální mzdy můžete mít tolik běžné práce, kolik si přejete.“¹⁵ Neobsahuje jediný náznak působení odborů na příjmy pracujících. Ti jsou jinak v pozici nadbytečných koťat odsouzených k utopení v koši, pokud se jich nikdo neujme. Jednou ze záležitostí, za kterou fabiánci v retrospektivě sami sebe kritizovali, byla slepota k významu a důležitosti odborových svazů. Tento defekt později více než dostatečně napravili.

Kdokoliv si dnes čte ranou literaturu fabiánců si nemůže nepovšimnout, jak mimořádný význam je v ní přičítán Ricardovu zákonu renty. To byl samozřejmě výsledek vlivu Henryho George. Ačkoliv v teorii se fabiánci zajímali o každý typ renty, nejen o rentu ze zemědělské půdy, ale o každý druh nevydělaného příjmu, budí dojem, a nejen na první čtení, že nejzásadnější roli měla půda. Bernard Shaw prohlásil v prvním ze svých esejů, že „veřejné vlastnictví půdy je základní ekonomickou podmínkou socialismu.“¹⁶ V druhém eseji říká, že „s jedním zákonem – zákonem renty – jsme zničili celou sérii předpokladů, na kterých je založeno soukromé vlastnictví.“¹⁷ V sedmém Traktátu je znárodnění půdy v popředí zájmu a v „Základu“, tomto základním dokumentu, má zničení soukromého vlastnictví půdy přednost dokonce před socializací průmyslového kapitálu. Fabiánci tedy byli z počátku fascinováni zákonem renty ve vztahu k půdě a po způsobu Henryho George byli stoupenci znárodnění půdy.

Lze namítnout, že v teorii se fabiánci neomezovali a zabývali se rentou také v jiných formách. Co je tedy zákon renty? Zákon renty je očividnou dedukcí ze dvou prostých faktů, takže ho může pochopit dokonce inteligentní žena Bernarda Shawa. Když se rozhlédneme po světě, tak vidíme, že identické komodity jsou produkovány s různými náklady, ať už se jedná o obilí, uhlí nebo pletené ponožky. Když se následně rozhlédneme po trzích, je jasné, že v zásadě identické a nerozlišitelné komodity jsou prodávány za stejnou cenu. Z obou nesporných faktů plyne, že musí existovat přebytek producenta, který své komodity produkuje za příznivějších podmínek než mezní producenti. Tento „přebytek producenta“ je rentou.

Dokud se nalézáme v Ricardových mezích, tak je teoretický argument dostatečně přesvědčivý. Pokud společnost ke své výživě potřebuje, aby byla kultivována také méně úrodná půda, tak cena zemědělských produktů musí být taková, aby pokryla alespoň náklady pěstitelů plodin v méně výhodných podmínkách. Taková cena je zdrojem přebytku pro šťastnější majitele úrodnější půdy. Pokud na půdě pracují přímo její vlastníci, tak tento přebytek zůstane jim. Pokud je však půda vlastníky pronajímána lidem, kteří na ní pracují, tak si přebytek strčí do kapsy majitelé. Navíc s růstem populace budeme nuceni kultivovat stále méně úrodnou půdu, a tak se tento přebytek bude pořád zvětšovat. Renta poroste, protože její výše je odvozena z rozdílu v úrodnosti mezi uvažovanou půdou a nejhorší půdou, kterou je společnost nucena kultivovat. Rozšiřování mezí kultivace do pustin zvětšuje tento rozdíl a zvyšuje rentu o další částky, které nemají původ ani v péči vlastníka a ani v potu zemědělce. Takto vyjádřen, máme zde silný argument pro znárodnění půdy, který je poskytnut Ricardovou teorií. Měli bychom pochopitelně dodat, že argument je přesvědčivější v teorii než v praxi. Není totiž vůbec jasné, kolik z „renty“ představuje platba za „původní a nezničitelnou kvalitu půdy“. Za druhé, vzhledem ke změnám v populačním růstu, v infrastruktuře a intenzivním zemědělství, ve skutečnosti nemusíme kultivovat stále méně a méně úrodnou půdu. Právě naopak, pokud pomineme válečné podmínky, meze kultivace se spíše snižují. Z toho plyne, že argument je v praxi silnější v případě rozvíjejících se městských sídel, kde mají ceny bytů a stavebních parcel tendenci strmě růst. To však leží poněkud mimo tradici Ricarda a George. 

Lidská vynalézavost pochopitelně způsobila, že myšlenka renty definované jako „přebytek výrobce“ dostala křídla a rozlétla se téměř ad absurdum. V průběhu celého života můžeme pozorovat, že lidé vynakládající podobné úsilí přesto dosahují velmi různorodých výsledků. Kdokoliv může použít žargon ekonomické školy a říct o dobrém, efektivním a rychlém pracovníkovi, že má užitek z renty svých schopností oproti svému nenadanému soudruhovi. Nekompetentní lékař, s vřelým přístupem k pacientům, může mít daleko větší obchodní úspěch než jeho zachmuřený, avšak kompetentnější rival. Pokud nemá rentu ze schopností, tak sklízí alespoň rentu ze své extrovertní povahy. To vše se může géniům jevit jako geniální, ale ve výsledku se jedná především o intelektuální hříčku. Stejně tak lze říct, že tvrdě pracující člověk se těší z renty, za kterou vděčí podivnosti svého charakteru, v němž chybí normální motivace omezit vynakládané úsilí na minimum. Pokud je poctivost nejlepší obchodní politikou (a promineme následovníkům Fouriera, že o tom pochybují), tak prosperita čestného člověka může být připsána rentě, kterou těží ze své poctivosti. Toto je postup, který v důsledku jen vyvolává další otázky. Kdekoliv existuje větší než normální zisk, můžeme ho s minimálním úsilím popsat jako důsledek nějakého druhu renty. A protože ke vzniku renty dochází bez vlastního přičinění, mělo by být možné každý takový zisk znárodnit. Nakonec tyto myšlenky vedou k perverznímu náhledu na celý lidský problém. Bernard Shaw definuje rentu jako schopnost „produkovat více než dokáže vyprodukovat průměrná hloupost.“¹⁸ V otázce zemědělství je nejméně úrodná půda objektivně zjistitelným faktem. Pokud si začneme hrát s rentou ze schopností, tak musíme přijmout nějaké předpoklady o průměrné lidské bytosti, kterou Bernard Shaw popisuje jako člověka běžné hlouposti, velmi obyčejné poctivosti a s vysokou averzí k práci. Kdokoliv překračuje tato mezní a minimální nadání je výjimečným člověkem užívajícím si „renty“, na kterou by podle zásad rovnosti neměl mít žádné právo. Mohli bychom ještě mluvit o myšlence „kvazi-renty“, což byl termín používaný Marshallem k označení rozdílu v ziscích, které se mohou dočasně objevit v důsledku rozdílné „kvality“ strojů, ale podstatu renty z rozdílu ve schopnostech by bylo lépe ponechat nedefinovanou.¹⁹

Tato odbočka k rentě není takovou oklikou, jak by se na první pohled mohla jevit. Raná fabiánská teorie, nakolik existovala, vycházela ze zákona renty a veškerý praktický program v podstatě spočíval v návrzích na znárodnění renty. Proto bylo užitečné podívat se, k čemu podobné smýšlení mohlo vést a jaká rizika se nacházejí na cestě.

Je podstatou fabiánství, že proces znárodňování a absorpce státem je ve skutečnosti již velmi pokročilý a bude pokračovat zcela legálními metodami a bez čehokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo násilnou revoluci. „Kousek za kouskem již byl odebrán.“²⁰ My v pozdější generaci můžeme dosvědčit, že tyto kousky odebrané zdaněním jsou stále tlustší. Rychle se blížíme momentu, kdy bude pryč úplně vše z přebytku výrobce. Proces „salámovou metodou“ pokračuje a přechod je postupný a nenásilný. Je z velké části nevědomý a řízený lidmi, kteří si představují, že nejsou poznamenáni socialistickým myšlením. Hlavním rozlišujícím znakem Fabiánské společnosti oproti konkurenčním socialistickým hnutím je podle Bernarda Shawa „rezolutní ústavnost.“²¹ Sidney Webb velmi rozsáhle popsal nevyhnutelnost gradualismu. Významné organické změny ve společnosti musí splňovat čtyři podmínky: (i) musí být demokratické, akceptovatelné pro většinu lidí. (ii) Musí být postupné a nepůsobit velký rozruch. (iii) Nesmí být velkou masou lidí vnímané jako nemorální. (iv) Musí být nenásilné a v souladu s ústavou.²² 

S tím jsou spojeny další dva aspekty tohoto evolučního procesu. Zaprvé zavádění socialismu je často dosaženo lidmi mimo socialistické strany, kteří často mohou dokonce halasně mluvit proti socialismu, ale ve svých činech naplňují rčení Sira Williama Harcourta, že dnes „jsme všichni socialisty.“ Tudíž Sidney Webb, když rekapituloval postup státní intervence a státní kontroly, mohl říct, že to všechno bylo dosaženo „praktickými“ lidmi, bez jakékoliv znalosti socialistické teorie, a lidmi, kteří věřili, že socialismus je ten nejbláhovější ze snů.²³

Glad hearts! Without reproach or blot
Who do thy work and know it not.²⁴

Za druhé, a právě z tohoto důvodu Graham Wallas opouští každou ideu cílového stavu: „… postupné zavádění socialistických institucí lidmi, kteří odmítají socialistické ideje, znamená, že se můžeme vzdát očekávání finální a dokonalé reformy.“²⁵ To je opakující se téma ve fabiánských pracích. Pohyb k socialismu je kontinuální proces. Neexistuje žádná hranice, po jejímž překročení bychom se dostali do zaslíbené země. Annie Besantová tento bod vyjádřila takto: „Nikdy nenastane okamžik, kdy společnost přejde hranici z individualismu do socialismu. Změna bude pořád pokračovat a naše společnost je na cestě k socialismu.“²⁶

Nejenže pohyb k socialismu bude dosažen zcela ústavními prostředky, nejenže to bude postupný a téměř nepostřehnutelný přechod, je to také změna uskutečněná lidmi mimo socialistické strany, kteří si nejsou vědomi vzdálenosti, kterou jsme již urazili. Navíc, ačkoliv z velmi odlišných důvodů, než které leží za Marxovými závěry, tento pohyb je svým způsobem automatický, nevyhnutelný a určený osudem. Ekonomická evoluce „postupuje potichu každý den,“ říká William Clarke, „prakticky nezávisle na našich individuálních přáních a předsudcích.“²⁷ Socialista (a především fabiánský socialista) je interpretem událostí spíše než jejich strůjcem. Slovy Huberta Blanda chce „přetvořit instinktivní počínání na odůvodněný krok rozumu.“²⁸ Fabiánci sami sebe viděli jako velekněze Zeitgeistu, jejichž funkcí je interpretovat ducha doby a ospravedlnit její tendence. Jejich účelem bylo poskytnout filosofii již probíhajícím změnám, které nebyly vyvolány žádnou jejich nepatrnou akcí, ale měnící se atmosférou celé společnosti.

---

Co se týče směru, kterým nás vede Zeitgeist, jehož jsou fabiánci interpreti, stačí se rozhlédnout kolem a pozorovat. Již v předmluvě k prvnímu vydání Esejů je uvedeno, že autoři sdílí „společné přesvědčení o nutnosti svěřit organizaci průmyslu a materiální výroby do rukou státu, který bude představovat všechen lid prostřednictvím naprosté demokracie.“ Implikací je, že ve skutečné demokracii je stát přítelem lidu. Ve skutečnosti je totožný s lidem a není tedy možné od státu žádat pro lid příliš mnoho. Z této stránky se fabianismus stal z velké části synonymem s požadavkem na nekonečné rozšíření státní aktivity. Existuje děsivá pasáž v eseji Sidney Webba, kde se škodolibě raduje nad tím, co všechno stát již dělá, a k tomu připojuje seznam aktivit, které stát nějakým způsobem reguluje nebo registruje. To zahrnuje výrobu hracích karet, sokolnictví, chovatelství psů, provozování taxíků, zřizování míst pro bohoslužby a tanečních sálů.²⁹ Pokud jmenované věci dělal stát v roce 1889, co můžeme říci o stavu o několik desetiletí později? Předpokládá se, že každý druh státní aktivity je případem socialismu, a proto je třeba jej patřičně vítat. Je zadostiučiněním pozorovat, jak stát udržuje své pastviny, a že některé koloniální vlády obchodují s guánem, chininem a opiem. To, že všechny druhy státní aktivity nebo kontroly se rovnají socialismu, je podivně zjednodušující pohled, proti kterému jeden z esejistů, Hubert Bland, našel odvahu protestovat. Obvykle se má za to, že to není jen co stát dělá, ale i za jakým účelem to dělá, co je klíčovým testem socialismu. Bland připojil výsměšnou poznámku těm, kteří by pokládali existenci licencí na provozování sokolnictví za „pokrok socialismu.“³⁰

Jenže ve Fabiánské společnosti převládl názor Sidney Webba a podpora státní aktivity všech druhů se stala cílem jejich podniku. Rozšiřování státu do všech oblastí života s sebou navíc přináší vymizení individuality. Není to jen kapitalista (který si nezasluhuje žádné sympatie), kdo je „registrován, auditován, kontrolován, a nakonec nahrazen komunitou.“³¹ Cílem je „zapojit každého schopného člověka přímo do služeb komunity.“³² Vizí je, že všudypřítomný stát nakonec bude fungovat jako univerzální zaměstnavatel. Tento přechod navíc bude usnadněn rozvojem akciových společností a jejich následným znárodněním, až k tomu dozraje čas. Jak poznamenává Sidney Webb, již více než třetina obchodních aktivit v Anglii je provozována akciovými společnostmi a jejich podílníky lze vyvlastnit procesem, který nezpůsobí větší rozruch než každodenní nákupy a prodeje na burze.³³ William Clark by navíc ani nechtěl vymazat práci, kterou kapitalisté nevědomě prokazují celé společnosti (vedeni neviditelnou rukou Adama Smitha?). Postačí připravit veřejnost, aby „převzala opratě, až vypadnou z ochablých rukou dnešní majetné třídy.“³⁴ Annie Besantová zdůrazňuje stejný bod. Kapitalisté nevědomě dláždí cestu svému vlastnímu nahrazení. Všechny podniky zorganizované do podoby trustů jsou zralé pro znárodnění.³⁵

V jednom aspektu politika neomezeného etatismu vyžaduje důležitý dodatek. Slouží ke cti fabiáncům, že si dříve než mnozí ostatní povšimli, že stát není jen Westminster a Whitehall. Existují municipální úřady a samosprávy a cesta do fabiánského ráje může být uskutečněna stejně tak akcemi místních autorit jako zákony parlamentu. V té době se fabiánství stalo téměř doktrínou municipálního socialismu. Nejpraktičtější kroky při posunování kontroly společnosti nad důležitou infrastrukturou lze podniknout s pomocí několika málo voličů, kteří „zajmou“ městské rady. Sidney Webb se odvolává na příklad Josepha Chamberlaina v jeho birminghamském období a vyhlašuje program „neomezené municipalizace místních veřejných služeb a rozšíření aktivity městských rad.“³⁶ „Vysoké lokální daně a zdravé město“ byla fráze, která epigramem shrnula prostředek a cíle.

Právě entuziasmus pro lokální autority, a především v té době nově vzniklé okresní rady (County Councils), do kterých byly vkládány velké naděje, svedly fabiánce až k podivným utopickým představám. Velká část eseje Annie Besantové je věnována spekulacím na téma, čeho mohou dosáhnout okresní rady založením okresních farem pro nezaměstnané. Tedy, na počátku měly být okresní farmy, ale konečná podoba se blížila kříženci Fourierovy Falanstéry s veřejnou dílnou Louise Blanca. A také po vzoru Louise Blanca se spekulovalo o tom, že soukromé podniky podlehnou konkurenci nového a efektivnějšího druhu podniků:

„Po nějaké době soukromé podniky zmizí, ne z důvodu, že by proti nim existoval nějaký zákon, ale protože se nevyplatí. Nikdo nebude chtít čelit obavám, obtížím a úzkostem individuálního boje o živobytí, když se mu nabídne pohoda, svoboda a zabezpečení v komunálních službách.“³⁷ 

Bernard Shaw byl rovněž sveden podobnou vizí a ozvěnou se od něho ozývá uklidňující ujišťování Louise Blanca o brzké kapitulaci soukromého podnikání:

„Na trhu bude konkurence těchto podniků se soukromými koncerny nezdolná.“³⁸

Jak později připustil Sidney Webb, fabiánci si z počátku neuvědomili, že místní autority jsou v podstatě sdružením spotřebitelů, nikoliv spolky producentů.³⁹

---

Koncentrace pozornosti na administrativní mašinérii vedla fabiánce ke glorifikaci efektivity, která občas žila v nesnadném svazku s jejich vírou v demokracii. Demokracie, pokud jsme sami k sobě poctiví, je – přinejmenším v marshallovském krátkém období – rivalem efektivity. Socialismus, jak vysvětluje Bernard Shaw v jedné z předmluv k početným vydáním Essays, zahrnuje plánování, organizaci a koordinaci. Má za to, že v minulosti jsme nedoceňovali „do jaké míry samotná existence společnosti závisí na zkušené práci úředníků a odborníků.“

Ačkoliv oslava efektivity se prolíná explicitně či implicitně celou fabiánskou literaturou, existují dvě pasáže, které jsou natolik osvětlující, že si zasluhují zvláštní odkaz. Sidney Webb ve větách, které mají godwinovskou příchuť, poznamenává, že „v každém okamžiku existuje jedno konkrétní uspořádání společenských vztahů, které zahrnuje minimum lidského utrpení, jaké je tehdy a tam možné.“ Nacházet takové uspořádání je otázkou pro vědecký výzkum. V evoluci a rivalitě mezi rasami a národy nejsou rozhodující kvality jednotlivců, ale „cennější společenská organizace.“ Ve francouzsko-pruské válce (která byla v té době stále v živé paměti) byli Francouzi poraženi, píše Webb, „protože německá společenská organizace byla pro dobové účely efektivnější než francouzská.“ A pokračuje:

„Pokud si přejeme předat potomkům náš přímý vliv, a ne pouze vzpomínky na naši dokonalost, tak musíme věnovat větší péči zlepšování sociálního organismu, jehož jsme součástí, spíše než našemu individuálnímu rozvoji. Nebo spíše dokonalý a padnoucí rozvoj každého jednotlivce neznamená nutně nejvyšší kultivaci jeho vlastní osobnosti, ale jeho nejlepší zapojení do velkého společenského soukolí.“

Na tomto místě se spojují obdiv k velkému soukolí a obětování jednotlivce, aby celé soukolí bylo ještě efektivnější. Nezáleží na „kultivaci osobnosti“, ale snadnosti, s jakou se každý uvolí být kolečkem ve „velkém společenském soukolí.“ Je toto platónské uspořádání světa? Ošidná harmonie fašismu? Zákon včelího roje? Pokud by si fabiánci měli vybrat mezi svobodou a efektivitou, tak by se bez nejmenšího zaváhání dovedli rozhodnout, co přináší lidstvu větší dobro.

Další významnou pasáž s mnohými implikacemi můžeme nalézt na konci dodatku, který Bernard Shaw napsal pro pozdější vydání Peasovy History of the Fabian Society. V něm Bernard Shaw komentuje anomálii, kdy sokolník nemůže provozovat své řemeslo bez patřičné licence, zatímco (ačkoliv Shaw by nepoužil takový výraz) každý hlupák může být zvolen do parlamentu.⁴⁰ Abychom napravili tento defekt, je naděje, že demokracie sama bude jednoho dne požadovat, aby mohli být voleni jen vhodní lidé. Můžeme namítnout, že demokracie by přestala být demokracií, pokud bychom populaci zamezili vybírat si do čela hlupáky, když k tomu má sklon. Za předpokladu, že demokracie, jak ji známe, znamená nepořádek a neefektivitu, je možné ji zachránit samu před sebou nějakou metodou, která by nepopřela demokracii? „Bez kvalifikovaných vládců“, říká Bernard Shaw, „je socialistický stát nemožný.“ A pokud socialistický stát nevyprodukuje kvalifikované vládce, co pak? Shaw mluví hlasem byrokratické kasty, která hledá efektivitu a naráží na překážky, jež jí kladou do cesty bláhoví lidé užívající si demokratické právo být bláhoví.

---

Závěrem a dodatkem k tomu, co bylo řečeno výše, se můžeme podívat na fabiánský Traktát č. 70, Report on Fabian Policy. Ten vyšel anonymně, ale podle Historie E. R. Pease je jeho autorem Bernard Shaw. Pro externího studenta fabiánství se pravděpodobně jedná o nejzajímavější ze všech Traktátů. V něm fabiánci uvažují sami nad sebou a podávají zprávu, jak si sami sebe představují. Většinu charakteristických vlastností jsme popsali na předchozích stranách. Bylo by zbytečné dále se zabývat problematikou fabiánských taktik, tolerance, a připravenosti ke kompromisu ve všem kromě nekompromisní ústavnosti. K poslednímu bodu máme dojemné a nesmírně zajímavé vyjádření víry v britskou ústavu, pokud bude drobně upravena:

„Až bude Dolní sněmovna osvobozena od veta sněmovny Lordů a bude otevřena kandidátům všech tříd skrze efektivní systém volby zastupitelů a racionálnější metody výběru, pak bude britský parlamentní systém, podle mínění Fabiánské společnosti, prvotřídním nástrojem demokratické vlády.“ 

Vyznání víry není jen pozitivním výčtem našich přání, ale zároveň odsouzením zla, které si zasluhuje odsouzení. Z tohoto úhlu pohledu mohou být zajímavé některé fabiánské odsudky. Zaprvé odmítali použití termínů „buržoazní“ nebo „středostavovský“ v hanlivém významu – což v jejich případě bylo docela správné. Jen nemocný pták kálí do vlastního hnízda. Opatrný přístup nebyl diktován jen vlastní sebeúctou. Obsahuje naprosto přesné pozorování, že veškeré socialistické hnutí bylo až do dnešní doby „inspirováno, poučeno a vedeno“ příslušníky buržoazie. Už jen s ohledem na Marxe a Lassalla je nemoudré příliš příkře kritizovat příslušníky střední třídy.

Další odmítnutí se týká mezd. Fabiánský socialismus výslovně říká, že nedojde k zrušení mezd, ale k zavedení „mzdových standardů pro udržení všech komunitních pracovníků odměnou za jejich služby.“ Ještě zajímavějším je pokračování, ve kterém Fabiánská společnost „rezolutně oponuje všem pokusům zbrzdit socializaci průmyslu návrhy na zavedení stejných mezd, stejné pracovní doby, stejného úředního statusu nebo stejné autority pro každého“. Takové podmínky by podle zlověstné fráze „byly nekompatibilní s rovností podřízení se společnému zájmu, což je základem moderního socialismu.“ Nakonec se fabiánci explicitně zřekli všech plánů na „zajištění nároku na celý produkt vlastní práce“ – což je u obhájců státního zdanění pochopitelné. Také se zříkají každého spojení s pokusy o založení Utopií v Americe nebo jinde. Všechny Falanstéry, Nové Harmonie, Freelandy a Ikárie jsou nelaskavě kritizovány jako naivní pokusy zavést socialismus skrze soukromé podnikání. Jednotlivci mohou být obtíží, jak fabiánské názory často implikují, a mohou si zasloužit všechnu „rovnost v podřízení se“, která na ně v socialistickém státě dolehne. Je však pochybné, jestli je možné dokonale eliminovat, nebo jestli by se šlo skutečně obejít bez soukromého podnikání. Není předmětem debaty, že všechny činnosti, co stojí za to vykonat, jsou nakonec provedeny nějakým jednotlivcem a jsou tudíž příkladem soukromé podnikavosti. Dokonce také zákony v parlamentu mají svůj původ v myslích jednotlivců. Dokonce menšinová zpráva k Chudinským zákonům byla ve skutečnosti dílem jednoho člověka. Fabiánský Traktát č. 70 (jak nás informoval E. R. Pease) byl napsán Bernardem Shawem.

---

To byli fabiánci, neposkvrnění a nejméně revoluční ze všech socialistů. V jednom aspektu je jejich socialismus velmi jednostranný a nepředstavuje víc než nekonečné rozšiřování státní aktivity. Přičemž licence na sokolnictví se stávají důkazem pokroku socialismu a existence policisty dokazuje, že již žijeme v komunismu. Na otázku, jak daleko by měl stát zajít, dali diskrétně mnohoznačnou odpověď. Cesta k socialismu je výletem bez předem daného cíle. Zpívali jednohlasně píseň poutníků do Samarkandu: We shall go always a little further.⁴¹

Protože věřili, že je lepší radostně cestovat než dorazit do cíle a cestovali ve veselé společnosti Bernarda Shawa, cestovalo se jim skutečně dobře. Navíc vozidlo, kterým cestovali, byl ctihodný kočár patřičně licencovaný příslušnou státní autoritou. Namísto barikád, pušek a pouličních lamp s příhodně rozvěšenými smyčkami provazu se spoléhali na volby a volební urny. Byli smetánkou inteligence a byli si toho vědomi – „společnost vysoce vzdělaných lidí“, říká E. R. Pease s uspokojením v hlase. Do jisté míry byli narcisté a snadno se nechávali strhnout, aby se zabývali sami sebou. Ve svém misionářském zápalu nebo sebepropagaci byli možná příliš nažhavení chytit se každé příležitosti a vydat se libovolným směrem. Jejich intelektuální těžkopádnost občas vypadá velmi nezáživně. Víc je pobuřovaly nepořádky ve světě, než je zraňovala jeho nespravedlnost. Fakt, že je svět řízen s tak malou moudrostí, nesvědčí o vysoké inteligenci Homo sapiens.

Přesto mají fabiánci místo v historii socialismu, které naprosto nekoresponduje s jejich příspěvkem k socialistickým doktrínám nebo myšlenkám. Pokud jejich primárním účelem bylo odzbrojit podezřívavost středních tříd a učinit socialismus respektovaným hnutím, aby se také církevní kazatelé v nejstřízlivějších momentech nemuseli stydět vyznat ze slabosti k socialismu, tak uspěli a překonali vlastní nejdivočejší představy. Vytvořili formu socialismu, které se mohli chytit dychtiví vysokoškolští studenti a připravit tak svým rodičům v devadesátých letech devatenáctého století onen lehký šok, který je moudré čas od času ordinovat, aniž by způsobil nějaký otřes v soudobém způsobu života. Fabianismu je naprosto cizí žádat od svých následovníků asketické odříkání. Spíše implikuje, že ačkoliv je přípustné doufat, že se jednoho dne zkažený Babylon přemění na Nový Jeruzalém, tak do doby, dokud bude existovat kapitalistický a soutěživý Babylon, by bylo bláhové nežít jako Babyloňané.⁴² Nakonec fabiánci nejenže zbavili socialismus stigmatu, ale dodali mu vlastní přitažlivost. Lze říci, že téměř přestřelili svůj cíl. Nejenže učinili socialismus respektovaným, ale udělali z něho módní záležitost, takže hlásit se k socialismu (všech typů) už není známkou rebelie, ale samozřejmostí.

Zaměřme pozornost k poslednímu bodu. Fabiánci zakládali argumentaci na tom, do jaké míry ve skutečnosti již stát kontroluje, řídí a „zasahuje“ do trhu, a vyvozovali z toho, že jsme již na půl cesty k socialismu. Při zpětném pohledu můžeme mít tendenci si myslet, že relativně řečeno přiživili drobný pramínek, ze kterého se vyvinula dnešní záplava na řece Mississippi. Nakolik byl souhlas veřejnosti s enormním nárůstem státních úřadů, aktivity a kontroly ovlivněn manipulativní propagandou a infiltrací fabiánců je otázkou, kterou je snadné položit, ale na kterou neexistuje zřejmá odpověď.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Pease: The History of the Fabian Society, str. 26, 28.
2) Pease: The History of the Fabian Society, str. 31-35.
3) „Jistí členové tohoto kruhu si skromně mysleli, že revoluce by musela být odložena po nerozumně dlouhou dobu, pokud by se muselo čekat, než dosáhnou dokonalosti a vyvěsili prapor militantního socialismu.“ (Bernard Shaw v Traktát č. 41).
4) Pease: The History of the Fabian Society, str. 38.
5) Tradice připisuje autorství této „citace“ Franku Podmorovi.
6) Bernard Shaw v předmluvě k vydání Fabián Essays z roku 1908.
7) Lze ho nalézet jako druhý dodatek v Pease: The History of the Fabian Society.
8) Fabiánský Traktát č. 41.
9) Esejisty byli Bernard Shaw, Sydney Olivier, William Clarke, Hubert Bland, Sidney Webb, Annie Besantová a Graham Wallas.
10) Baker: Political Thought in England from Herbert Spencer to the Present Day, str. 213. Beer: History of British Socialism, díl 2, str. 281.
11) Pease: History of the Fabian Society, str. 259.
12) Fabiánský Traktát č. 15, str. 11. Viz také Webb: Socialism in England, str. 19.
13) Baker: Political Thought in England from Herbert Spencer to the Present Day, str. 215. Také Fabiánský Traktát č. 41.
14) To se shoduje s názory Bernarda Shawa: „Abstraktní ekonomie fabiánských esejů, co se týče teorie hodnoty, vychází z Jevonse. Co se týče renty, je to ekonomie Ricardova.“ (Memorandum B. Shawa přiložené k Peasově History of the Fabian Society, str. 261).
15) Fabian Essays, str. 18.
16) Fabian Essays, str. 24.
17) Fabian Essays, str. 165.
18) Fabian Essays, str. 9.
19) Jako ilustraci pointy tohoto odstavce si vezměme následující: „Pokud ti, kteří nejsou spokojení, když nepracují trvají na tom, že budou pracovat více pro vlastní potěšení, tak nesmějí předstírat, že to je pro ně bolestná oběť, za kterou by měli být zaplaceni.“ (Průvodce inteligentní ženy po Kapitalismu a Socialismu, část 23, o „motivacích“).
20) Fabiánský Traktát č. 15, str. 13.
21) Předmluva k vydání Fabian Essays z roku 1931.
22) Fabian Essays, str. 32.
23) Fabian Essays, str. 46.
24) William Wordsworth, Óda na povinnost.
25) Fabian Essays, str. 123.
26) Fabian Essays, str. 141.
27) Fabian Essays, str. 58.
28) Fabian Essays, str. 195.
29) Fabian Essays, str. 44-45. Tyto dvě strany by člověk měl vidět, aby jim uvěřil.
30) Fabian Essays, str. 198.
31) Fabian Essays, str. 46.
32) Fabiánský Traktát č. 51.
33) Fabian Essays, str. 45.
34) Fabian Essays, str. 94-95.
35) Fabian Essays, str. 146.
36) Fabiánský Traktát č. 51, str. 7.
37) Fabian Essays, str. 147.
38) Fabian Essays, str. 182.
39) Úvod k Fabian Essays vydaným v roce 1919.
40) Pease: History of the Fabian Society, str. 268.
41) James Elroy Flecker: The golden journey to Samarkand.
42) Čtenáři se stačí podívat na kapitolu o „Osobní spravedlnosti“ v Shawově Průvodci pro inteligentní ženu: „Pokud se stanete socialistkou, nebude to znamenat žádnou změnu ve vašem osobním životě a ani nenaleznete nejmenší změnu, která by byla v tomto směru k užitku.“ Ani Ježíš Nazaretský ani Lenin by neoslovili své nové následovníky tímto způsobem. Ovšem ani jeden nebyl fabiáncem.