Socialistická tradice (XXXVIII. část) - Evoluční socialismus (2.část - E. Bernstein a revizionismus)
Mises.cz: 16. prosince 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Ať dobré dílo pokračuje právě metodami, které již přinesly tolik úspěchů. Apel na revoluční násilí se stal nesmyslnou frází.
(b) Eduard Bernstein a revizionismus
Po předchozím popisu fabiánství bude vhodné zařadit odkaz na revizionistické hnutí, které v mnoha aspektech představuje v Německu stejný vliv, který se dopracoval ke stejným závěrům. V obou případech jde o opuštění nejméně udržitelných částí Marxe, které jsou vědomě zavrženy v německém hnutí. V obou případech existuje nevíra v revoluci jako k účinnému nástroji pokroku. Naopak je zde víra v pomalý a systematický postup, který však nemusí být v některých záležitostech zase až tak pomalý a postupný. V každém případě jsme vyzýváni k odvržení revoluce a korunování evoluce jako bohyně, která nás dovede do socialistické země zaslíbené.
Hlavním představitelem revisionismu byl Eduard Bernstein (1850-1932). Bernstein se narodil v Berlíně do židovské rodiny. Jeho otec byl strojvedoucím. Od roku 1866 do roku 1878 pracoval jako bankovní úředník. Do sociální demokracie vstoupil v roce 1872 a díky svému aktivismu se brzy stal jedním z vedoucích členů. Spolu s Augustem Bebelem a Wilhelmem Liebknechtem připravili slučovací sjezd v Gotě v roce 1875. Zde se strana spojila s Lassallovou ADA a přijala Gotský program, na který Marx odpověděl slavnou kritikou. Marx pokládal přijetí Gotského programu za vítězství lassallovců. Bernstein později poznamenal, že to byl Liebknecht, který byl pokládán za nejhorlivějšího Marxova příznivce, kdo prosadil do programu body, které tak silně Marxe popudily.
V roce 1878 došlo ke dvěma pokusům o atentát na císaře Viléma I. Spáchali je anarchisté, kteří byli předtím vyloučeni ze sociálně demokratického hnutí. Bismarck na tyto pokusy reagoval přijetím protisocialistických zákonů, které zakazovaly a potlačovaly politickou agitaci a publikace SPD v Německé říši. Přesto bylo možné, aby řadoví členové SPD vedli vlastní kampaň do Říšského sněmu jako jednotlivci a oficiální perzekuce jim ve skutečnosti nakonec prospěla. Ve volbách 1884 a 1887 strana neustále posilovala.
To však nebyl případ vedoucích funkcionářů strany jako byl Bernstein, na které byly vydány zatykače. Bernstein odešel do exilu ve švýcarském Curychu. V roce 1880 doprovázel Augusta Bebela na cestě do Londýna, kde se setkali s Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Ti kritizovali jeden novinový článek jako „žvást plný buržoazních a maloburžoazních idejí“ a účelem cesty bylo vyjasnit, že Bebel s článkem nemá nic společného. Cesta byla úspěšná a obzvláště Engels si Bernsteina velmi oblíbil. Bernstein mezi lety 1880 až 1890 byl vedoucím redaktorem stranického tisku Der Sozialdemokrat. Jako takový si získal pověst hlavního stranického teoretika a ortodoxního stoupence Marxova učení. V tom mu pomohl také jeho blízký vztah k Engelsovi.
V roce 1888 Bismarck zatlačil na Švýcarsko, aby vyhostilo vedoucí členy SPD a Bernstein zamířil do Londýna. Zde se spojil s Bedřichem Engelsem, se kterým navázal blízké osobní přátelství, a Karlem Kautským. Bernstein v této době komunikoval také s Fabiánskou společností. V roce 1891 byl spoluautorem Erfurtského programu a začal psát články, které nakonec vyústily v revizionistickou debatu. V roce 1895 editovali Bernstein a Kautský Engelsovu předmluvu k Marxovu Třídnímu boji ve Francii takovým způsobem, že se zdálo, že se Engels stal na stará kolena podporovatelem evoluční cesty k socialismu a odpůrcem revoluce.
Samotný Bernstein sdělil světu své revizionistické názory ve svazku s dlouhým německým názvem,1 který byl do angličtiny přeložen úsporněji jako Evolutionary Socialism. Bernsteinův odklon od marxistických pozic ve své době vyvolal velmi podstatné pnutí v socialistických kruzích. V jeho knize je obsažen také jeho dopis z října 1898 adresovaný sjezdu německé Sociálně-demokratické strany ve Stuttgartu. V něm vyjadřuje svoje pochybnosti, váhání a nevíru. Pro běžného čtenáře je tento dopis daleko uspokojivějším shrnutím dané problematiky než rozsáhlé pojednání v knize, která, popravdě řečeno, je místy docela nudná.
Problémy, se kterými se potýkal Bernstein, jsou podobné, jakým čelí každá poctivá duše, jenž je vychovávána v ortodoxii. Je podstatou ortodoxie, že časem zastará a přestane být uspokojivým vysvětlením pro svět, který se posunul dál. Realita se dostane do rozporu s vírou. V našem případě Marx poskytl určité ekonomické teorie a prognózy, které se zdály být vývojem událostí vyvráceny. Analyzoval společnost a společnost protiřečila jeho analýzám. Prorokoval a proroctví dosud nebyla vyplněna. Co udělá přemýšlivý následovník za těchto okolností? Má se upnout na starou ortodoxii s tím, že co není skutečnou pravdou, je přesto alespoň symbolickou pravdou, a tedy dostatečnou pravdou, aby u ní zůstal? Má obrátit zjevení v soreliánský mýtus a říkat, že pokud není pravdou, tak by pravdou měl být, a ačkoliv to není pravda, udělá nám dobře, když si budeme představovat, že to pravda je? Nebo má upřímně přiznat, že zděděná víra již neodpovídá okolní realitě, a tedy vyžaduje reformu a revizi? To poslední se stalo názorem Bernsteina a revizionistů. Marxistické doktríny měly být očištěny od toho, co čas prokázal jako mylné. Je dobré si povšimnout, že Bernstein netvrdil, že by odhalil něco nového. Ospravedlnění v jeho eseji bylo přiznáním se k tomu, co bylo známo již delší dobu.2
Dopis z října 1898 přímo říká, že věci se nevyvíjejí tak, jak Marx prorokoval, a tudíž bude potřeba změna taktiky. Bernstein uznává jako svůj ústupek marxistické víře, že teorie vývoje moderní společnosti z Komunistického manifestu byla správná natolik, nakolik byla charakteristikou obecných tendencí. Byla ovšem chybná především ve svém odhadu, kolik času bude potřeba na jejich naplnění. Slovy proroka Daniela (10:1): „A to slovo bylo pravdivé, ačkoliv čas naplnění byl dlouhý“ – daleko delší, než Marx naznačoval. Stručně řečeno, revoluce, která měla být už za dveřmi, se rozplývala někde v daleké mlze. Nedošlo k rozvoji akutního protikladu mezi třídami, který je základem argumentace v Manifestu:
„Je nejen zbytečné, ale je největším bláznovstvím, pokud to budeme tajit sami před sebou. Počet členů majetných tříd dnes není menší, ale větší. Ohromné zvětšení společenského blahobytu není doprovázeno klesajícím počtem velkokapitalistů, ale rostoucím počtem kapitalistů všech stupňů. Charakter střední třídy se změnil, ale ta nezmizela ze společenských vah.“3
Bernstein zároveň Marxe kritizuje za další prognózy, které byly obecně pokládány za důkaz jeho mimořádné předvídavosti. Když se Bernstein v devadesátých letech devatenáctého století díval na svět, neviděl žádné důkazy, že by probíhala nějaká koncentrace produkce ve všech oblastech a ve stejné míře. Navíc na místech, kde došlo ke koncentraci, tak neznamenala vymizení malých a středních podniků. „Obchodní statistiky vykazují mimořádně komplexní odstupňování podniků podle jejich velikosti. Z žebříku nezmizely žádné příčky.“4
Mezitím na druhé straně celkového obrazu docházelo k vývoji, který zlepšoval životní podmínky dělníků. K tomu se čím dál šířeji zavádělo všeobecné volební právo a příležitosti pro politickou katastrofu se pomalu zmenšovaly. Závěr z toho všeho byl, že pro současnost, a také pro delší výhled do budoucnosti, by socialisté měli „organizovat pracující třídy politicky, rozvíjet je v rámci demokracie a bojovat za reformy státu, které mohou prospět pracujícím třídám a posunout státy demokratičtějším směrem.“5 Vize bezprostředně nastávající revoluce a politické taktiky, které byly postaveny na tomto předpokladu, tedy měly ustoupit do pozadí. Navíc revoluce by ani nemusela být žádoucí z hlediska zájmů Sociální demokracie: „lepším zabezpečením pro trvalý úspěch je pomalý pokrok než možnosti, které nabízí katastrofální krach.“6 Taková je podstata Bernsteinova epochálního dopisu. V komentáři k tomuto dopisu, se vyznává ze své víry: „Silně věřím… v pokrok pracujících tříd, které krok za krokem budou pracovat na své emancipaci.“7 To je zajímavé tvrzení a lze ho srovnat s téměř identickou frazeologií fabiánců. Sidney Webb a Eduard Bernstein jsou téměř jako dvojčata.
Bernsteinova kniha není ničím jiným než rozpracováním a upřesněním těchto a dalších bodů. Její největší význam spočívá v tom, že jde o první kritické zhodnocení Marxe zevnitř marxistického tábora. Není třeba se zabývat detailnějším souhrnem. Vybereme jen několik zajímavých míst. Bernstein zavrhl, stejně jako Marx s Engelsem, některé rané a extrémní výklady materialistické koncepce dějin. Ve vývoji, kterého bylo dosaženo, se uplatnily ideologické a etické faktory jako síly z velké části nezávislé na materiálních faktorech. Implikací je, že jsme schopni ekonomický vývoj vědomě ovlivňovat a usměrňovat.8 Můžeme se stát pány vlastního osudu a rozhodnout, kam půjdeme. Marxistická teorie hodnoty a nadhodnoty je kritizována proto, že pojímá nadhodnotu jako něco, co se vynořuje „výlučně ve sféře výroby, kde ji produkuje průmyslový zaměstnanec za mzdu.“9 Podle Marxe pochází nadhodnota pouze z „živé práce.“10 Podle Bernsteina nadhodnotu „lze uchopit jako konkrétní fakt pouze v případě, pokud budeme přemýšlet o ekonomice společnosti jako jednom celku.“11 V každém případě jsou podle Bernsteina tyto jemnosti v analýze nepodstatné: „vědecký základ socialismu nebo komunismu nemůže spočívat na tom, že dělník nedostává celou hodnotu produktu své práce.“12 Tento bod je však v protikladu ke kořenům „vědeckého socialismu“ a můžeme si povšimnout, že po zavržení ekonomické báze musí být socialismus založen na morálních a etických úvahách.
Co se týče distribuce a koncentrace, Bernstein v knize především rozvádí myšlenky, které byly uvedeny v jeho dopise. Byl jedním z prvních socialistů, který si povšiml, že „ta nejmodernější forma kapitalistické koncentrace – Trust – má na distribuci bohatství docela jiný dopad, než se předpokládalo, protože dochází k rozdělování majetkových podílů.“13 Ve skutečnosti, pokračuje Bernstein, nedochází ani k absolutnímu ani k relativnímu poklesu v počtech lidí patřících do majetných tříd. Naopak, namísto, aby se společnost zjednodušovala rozpadem na dva extrémní protipóly, jak to předpověděl Marx, tak došlo k velkému rozšíření diferenciace. Jak v oblasti, odkud lidé v průběhu života čerpají svůj příjem, tak v podnikatelských aktivitách. Podniky všech druhů a velikostí nadále na trzích přežívají a nedochází k vývoji podle Marxova vzorce.14 Co se týče zemědělství (toho věčného kamene úrazu v socialistickém myšlení), tak oproti minulosti dochází po celém světě k rozvoji menších a středních zemědělských podniků, a naopak počet velmi velkých zemědělských podniků se snižuje.15 Stejně tak, pokud kolaps moderní kapitalistické společnosti závisí na vymizení střední třídy a jejím pohlcení extrémy nad ní a pod ní, potom uskutečnění světového socialismu „není v Anglii, Francii nebo Německu dnes o nic blíže, než bylo na počátku devatenáctého století.“16 Zánik střední třídy je vskutku nejméně zdařilou ze všech předpovědí v Komunistickém manifestu. A co platilo v poslední dekádě devatenáctého století je dnes ještě jasnější.
---
To je „revize“ – méně ohleduplní by mohli říci „zavržení“ – Marxe. Je v ní jen málo, co by se dnes nedalo považovat za již mnohokrát přežvýkanou a evidentní kritiku doslovného výkladu Marxe. Ovšem vyslovená v roce 1898 a z řad těch nejvěrnějších byla silným materiálem k přemýšlení. Nejzajímavější je Bernsteinův pohled na nejbližší a vzdálenější budoucnost společnosti. Úplně odmítá, že společnost je nebo někdy bude rozdělena do ostře protikladných tříd. Moderní pracovníci za mzdu – což je očividná pravda – netvoří žádnou homogenní masu. Existují obrovské rozdíly mezi různými typy zaměstnanců.17 Z toho plyne, že „pocit solidarity mezi různými skupinami zaměstnanců… je jen velmi omezený.“18 Taková je odpověď na otázku, jak přesně by se dal definovat moderní proletariát, o kterém se tolik mluví. Implikuje, ačkoliv sám Bernstein nic takového otevřeně nevyjádřil, že neexistuje žádná jednotná „pracující třída“ spojená v jeden celek věčným a nepřekročitelným Marxovým výnosem. Takto je dopředu zodpovězeno také mnoho argumentů syndikalistů o půl generace později. Nad partikulárními zájmy odborových svazů je něco širšího, což nazývá „komunitou“. Je to vskutku úhel pohledu, ze kterého se odborové svazy mohou jevit jako něco pro komunitu potenciálně škodlivého:
„I ty nejlepší asociace producentů, nakolik se zabývají jen prodeji a směnami, vždy stojí v latentní opozici k zájmům celé komunity… S výrobními družstvy, která podnikají jen v určitém odvětví výroby nebo veřejných služeb a na svůj vlastní účet, by komunita měla stejné třecí plochy, jako s kapitalistickými podniky.“19
Odborové svazy nevedou pracovníky nutně k socialismu. Dokonce se mohou stát „nesocialistickým sdružením.“20 Odbory se mají spokojit s úlohou partnerů. „Sdružení proti komunitě jsou stejně málo socialismem, jako jsou oligarchické vlády států.“21 Stejně nesympaticky se Bernstein dívá na hlavní slogan cechovního socialismu, že je potřeba demokratizovat řízení průmyslu kontrolou zdola. „Je zhola nemožné, aby management podniků byl zaměstnancem těch, které má řídit, aby jeho pozice závisela na jejich přízni a nepřízni.“22 Bernstein přemýšlí o „komunitě“ a „partnerství“ v této komunitě. Demokracie je pro něho definována negativně jako absence formy vlády, kde veškerá politická moc patří jedné privilegované třídě.23 Bernstein bezpochyby vyjadřoval názory, které jsou v některých kruzích pokládány za beznadějně zastaralé. Garantem tohoto partnerství se mělo stát všeobecné volební právo, které se bude uplatňovat svobodně a inteligentně. „Volební právo v demokracii činí ze všech členů společníky v jedné komunitě a toto obrazné partnerství nakonec povede ke skutečnému partnerství.“24 Nejvýznamnější je důraz, s jakým se Bernstein postavil proti doktríně, že stát je nutně třídní organizací, ve které pracující – ať už s volebním právem nebo bez něho – nemají žádné slovo. Stát pro něho představuje partnerství, na kterém by se všichni měli podílet. Koncepce „diktatury proletariátu“, která má kořeny v Marxově pohledu na stát jako na třídní organizaci, je Bernsteinem také bezpodmínečně odmítnuta. Patřila nižšímu stupni civilizovanosti. Je pouhým politickým atavismem.25 Pokud je neopodstatněné tvrzení, že stát je pouhou třídní organizací, tak staré heslo „proletariát nemá žádnou vlast“ je stejně neudržitelné. Pokud někdy platilo, tak dnes již jeho význam vybledl. „Pracující se, také vlivem socialistického hnutí, přesunují z kategorie proletářů do kategorie plnoprávných občanů.“ Vskutku, v jakém smyslu by vlast měla být upřena dělníkovi, „jehož děti společenství vzdělává, jehož zdraví chrání, který má pojištění proti úrazu a daleko více?“26 Pokud by tento termín nebyl nenávratně zdiskreditován, mohli bychom Bernsteina popsat jako národního socialistu.
Můžeme konstatovat, že revize, zavržení nebo vyvrácení Marxe přivedly Bernsteina obloukem ke staromódnímu viktoriánskému liberalismu. Ten je v jeho případě doplněn vírou v demokracii zabezpečenou všeobecným vzděláním a inteligencí, která je údajně výsledkem procesu vzdělávání. Demokracie není pouze prostředkem k dosažení socialismu. Je vyzdvihována a oslavována tak, až se stává cílem sama o sobě, jako naprostá podstata socialismu.27 Příbuznost s dřívějším liberalismem v přístupu a smýšlení nezůstává nevyslovena a jen v podvědomí. Je součástí Bernsteinova vyznání víry, že socialismus je legitimním dědicem liberalismu. Nejen chronologicky, ale v duchovních kvalitách. Říká, že neexistuje žádná skutečně liberální myšlenka, která by neměla místo mezi idejemi socialismu. Úkolem socialismu je stát se organizovaným liberalismem.28
Bernstein je ve své náchylnosti k „zastaralému liberalismu“ někdy připraven kritizovat myšlenky, o kterých se právem nebo neprávem předpokládá, že jsou drahé srdcím všech socialistů. Právo na práci, jak ho hlásali socialisté, není podle něho dokonce ani žádoucí: „absolutní právo na práci by zkrátka vedlo k dezorganizaci.“ Ohledně obecné otázky podpor v nezaměstnanosti je také překvapivě striktní:
„Požadovat ze státních peněz obživu pro všechny, kteří nemají zaměstnání, znamená učinit závislým na státu nejen každého, kdo práci hledá, ale také každého, kdo ji nenajde.“
K tomu ještě dodává: „Člověk nemusí být anarchistou, aby pochopil, že vršit na stát další a další povinnosti může být až příliš mnoho dobra.“29 V některých aspektech měl Bernstein blíž k McCullochovi než k Sidney Webbovi.
Bernstein se vrátil do Německa v roce 1901, kdy byl zrušen zatykač na jeho osobu. Stal se redaktorem stranického tisku Vorwärts a byl zvolen do Reichstagu v roce 1902. Ostatní špičky SPD jeho revizionismus veřejně odsoudily a polemizovaly s ním. Například Rosa Luxemburgová ve svém eseji z roku 1900 Sozialreform oder Revolution? Avšak velká část strany se začala postupně přiklánět k Bernsteinovi. Bernstein společně s ostatními sociálními demokraty hlasoval v roce 1914 pro válečné dluhopisy. Od roku 1915 se však stavěl proti válce. Když se SPD na válečné otázce rozštěpila, byl mezi zakládajícími členy protiválečné strany USPD. V roce 1919 znovu přestoupil do SPD. Jako velký anglofil se stal v roce 1920 členem parlamentní komise, která měla vyšetřit otázku válečné viny. Byl jedním z mála poslanců, kteří připustili, že Německo neslo vinu na rozpoutání války. V roce 1928 odešel do penze a zemřel v roce 1932.
To byl Bernstein, „radikál“, kterého osud zavál do kohort marxistů. Liberální svědomí (a smysl pro realitu) ho přivedly až k revizi Marxe, která spočívala v eliminaci a zavržení všech zásadních marxistických doktrín. Stát se pro něho stal univerzálním partnerstvím a vše, čeho je možné dosáhnout, je možné dosáhnout inteligentním využitím volebních uren. Mezitím dobré socialistické dílo pokračovalo: „Všude vidíme proreformní akce podporující společenský pokrok, akce směřující k vítězství demokracie.“30 V Anglii (zemi, která je hodna napodobení) nikdo neblouzní o blízkém vítězství socialismu prostřednictvím násilné revoluce. Více a více se spoléhá na práci lokálních samospráv a dalších demokratických institucí.31 Zní to jako ozvěna fabiánských salonů. Ať dobré dílo pokračuje právě metodami, které již přinesly tolik úspěchů. Apel na revoluční násilí se stal nesmyslnou frází. Vyjádřeno slovy tolik kritickými k teorii, jež je implikována v marxistické tradici: „něco je špatného na doktríně, která předpokládá, že pokrok závisí na zhoršení sociálních podmínek.“32
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.
Odkazy:
1) Die Voraussetzungen des Sozialismus und die Aufgaben der Sozialdemokratie (1899).
2) Evolutionary Socialism (anglické vydání), str. 26.
3) Evolutionary Socialism, str. xi.
4) Evolutionary Socialism, str. xi.
5) Evolutionary Socialism, str. xiii.
6) Evolutionary Socialism, str. xiv.
7) Evolutionary Socialism, str. xxii.
8) Evolutionary Socialism, str. 14.
9) Evolutionary Socialism, str. 36.
10) Evolutionary Socialism, str. 40.
11) Evolutionary Socialism, str. 38.
12) Evolutionary Socialism, str. 39.
13) Evolutionary Socialism, str. 43.
14) Evolutionary Socialism, str. 48-49.
15) Evolutionary Socialism, str. 71.
16) Evolutionary Socialism, str. 72.
17) Evolutionary Socialism, str. 103-105.
18) Evolutionary Socialism, str. 120.
19) Evolutionary Socialism, str. 119.
20) Evolutionary Socialism, str. 154.
21) Evolutionary Socialism, str. 141.
22) Evolutionary Socialism, str. 119.
23) Evolutionary Socialism, str. 142.
24) Evolutionary Socialism, str. 144.
25) Evolutionary Socialism, str. 146-147.
26) Evolutionary Socialism, str. 169-170.
27) Evolutionary Socialism, str. 166.
28) Evolutionary Socialism, str. 149-154.
29) Evolutionary Socialism, str. 168-169.
30) Evolutionary Socialism, str. 199.
31) Evolutionary Socialism, str. 203.
32) Evolutionary Socialism, str. 213.