Socialistická tradice (XXXXIV. část) - Lenin (2. část)

Mises.cz: 27. ledna 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Dosud jsme o diktatuře proletariátu hovořili jako o státu, aniž bychom se podrobněji zabývali mechanismem jeho fungování. Jedno z významnějších tvrzení ve Státu a revoluci je, že tato přechodná fáze se snaží zapojit celou populaci do dezintegrace státních funkcí, a proto bude nutné zavést „určitý návrat k primitivní demokracii.“¹ V důsledku toho diktatura proletariátu, ačkoliv je státem, „není státem v běžném smyslu toho slova.“ Příklad francouzské komuny měl na Lenina velký vliv.² Pokládal ho za konkrétní případ státu, který setřásl většinu toho, co je běžně pokládáno za orgány státu. V teorii je možné dát velmi prosté vysvětlení faktu, že proletářský stát se může obejít bez velké části mašinérie buržoazního státu. Všechny státy jsou nástrojem útlaku, ale v buržoazním státu je to malá menšina, která utlačuje velkou většinu, a proto je nutná velmi propracovaná státní mašinérie. Naopak v diktatuře proletariátu je lid většinou a bývalí vykořisťovatelé menšinou. Útlak je relativně jednoduchý úkol, který lze zvládnout „s velmi jednoduchou mašinérií, téměř bez mašinérie, bez zvláštního aparátu a pouze s organizovanou ozbrojenou masou.“³ Policie a armáda zaniká ve všeobecně ozbrojené mase lidu, a protože neexistuje specializovaná armáda a policejní síla a další nástroje represe, „stát již není státem v původním smyslu slova.“⁴ Patřičný třídní útlak tedy spočívá na aktivitě lidových mas.

Během vývoje státu, který není státem v původním smyslu slova, musíme rozlišit mezi dvěma fázemi na dlouhé cestě od kapitalismu ke komunistické společnosti. Lenin mluví o první „nižší fázi“ a druhé „vyšší fázi“ komunistické společnosti. V nižší fázi se ocitne společnost, která se právě vynořila z „lůna kapitalismu“ a nebude ještě skutečným komunismem. Bude socialismem, kde budou výrobní prostředky patřit společnosti jako celku, a kde „buržoazní“ práva ještě nebudou úplně zrušena.⁵ Když Lenin mluví o první fázi diktatury proletariátu, tak je z některých aspektů téměř cítit závan opovrhovaného Fabianismu. Bezprostředním úkolem je „zorganizovat celou národní ekonomiku po způsobu státního poštovního systému.“ Všichni občané se změní na zaměstnance jednoho obřího syndikátu – celého státu.⁶ Tento proces znárodnění je z Leninova úhlu pohledu velmi jednoduchý, protože má velmi svéráznou představu o řízení obchodních záležitostí. V plném rozsahu sdílí Marxův simplifikovaný pohled na to, že podniky se řídí vlastně samy a ve vedení není mnoho co dělat. Vedení podniků je zkrátka jen otázkou vedení účetnictví. Množství Leninových narážek na přesné vedení účetnictví jako souhrn a podstatu veškerého podnikání občas naznačují nějaký komplex. Účetnictví a nutná kontrola byly samotným kapitalismem natolik zjednodušeny, že „se z nich staly mimořádně jednoduché operace vedení záznamů a vydávání faktur, které zvládne každý, kdo umí číst, psát a zná první čtyři aritmetické operace.“⁷

Zde se dostáváme k sovětům a jejich teoretickému vztahu k diktatuře proletariátu. Otázku, jak sověty fungovaly v praxi, přenecháme kompetentním historikům. Za pozornost stojí, že Lenin z počátku revoluce zdůrazňoval, že mechanismus bank a syndikátů, ačkoliv musí být odňat kapitalistům, nesmí být rozbit. Vzhledem k ostatním názorům měl Lenin až překvapivý respekt před možnostmi bankovního systému. „Bez velkých bank by byl socialismus neuskutečnitelný,“ prohlásil, a aby tomuto prohlášení dodal důrazu, tak je celá věta kurzívou. Státní banka, tak obrovská, jak jen to bude možné, je podle něho už devět desetin socialistického aparátu.⁸ Ale v řízení celého dědictví kapitalismu musí „existovat kontrola zdola, kontrola dělníků a rolníků nad kapitalisty.“⁹ Tuto kontrolu mají zajistit spontánně vytvořené sověty dělníků, vojáků a rolníků.

Tím jsme se přiblížili na dohled některým aspektům syndikalismu a cechovního socialismu. V květnu 1917 mluvil Lenin o „sovětech a kongresech“ a tyto sověty a kongresy bankovních zaměstnanců měly být svolány a zřízeny, aby „vypracovaly praktická opatření pro sloučení všech bankovních a úvěrových institucí do jedné všeobecné státní banky a pro zavedení co nejpečlivější kontroly všech bankovních operací.“ Obdobně sověty a kongresy zaměstnanců všech syndikátů a trustů se měly věnovat „zavedení opatření pro kontrolu a účtování“. A stejným způsobem by mělo být dáno kontrolní právo sovětům dělníků v každé velké továrně.¹⁰ Jak sověty ve skutečnosti vznikly, je tak trochu záhada. Ale když už vznikly, tak je Lenin zakomponoval do svého systému jako základ společenské kontroly zdola.

Nyní budeme hledat onen neuchopitelný proletariát, jehož diktatura by měla panovat. Předpokladem je, že sověty by mohly být kandidátem na titul zástupců proletariátu. Avšak nejsou k dispozici také jiné orgány, které by mohly vznést podobný nárok buď v opozici k sovětům, nebo jako jejich doplnění? V tomto bodě se necháme informovat Stalinem, který podal vysvětlení v lednu 1926, kdy diktatura proletariátu byla něčím víc než jen teoretickým konceptem uskutečnitelným někdy v budoucnosti. V eseji O problémech leninismu je obzvláště zajímavá pasáž, která kritizuje heretika jménem Sorin. Ten opovážlivě tvrdil, že diktatura proletariátu v praxi neznamená nic jiného než diktaturu komunistické strany. V části, která se vnějšímu pozorovateli může jevit jako velmi kazuistická argumentace, Stalin podává oficiální pohled, jak vypadá struktura diktatury proletariátu a všechny její mechanismy s nezbytnými „převodovými pákami“.¹¹ Pokud si odpustíme mechanické metafory, tak existuje několik masových organizací proletariátu, bez jejichž pomoci by jeho diktatura nemohla být realizována. Jsou to odbory, sověty a družstva. Ty všechny jsou kategorizovány jako nestranické organizace. Pak také Svaz komunistické mládeže, který, ačkoliv je striktně vzato nestranickou organizací, je v celkem těsném spojení se stranou. A k tomu je zde strana, jejíž funkcí je koordinovat funkci všech masových proletářských organizací a směřovat jejich aktivity k cíli, kterým je emancipace proletariátu.¹² Všechny uvedené části dohromady tvoří mechanismus diktatury proletariátu. Takže, když strana vykonává diktaturu proletariátu, nedělá tak přímo, ale prostřednictvím a s pomocí odborů, sovětů a dalších masových organizací jako „převodových pák.“¹³  

Z tohoto pohledu místo, které přísluší straně („shromaždišti nejlepších elementů dělnické třídy“) ve vztahu k diktatuře proletariátu, je být inspirací a vedením. Vskutku strana se jeví jako všudypřítomná se svým právem veta a sankcemi: „Žádná důležitá politická nebo organizační otázka se v našich sovětech a dalších masových organizacích nerozhodne bez vedoucích direktiv strany.“¹⁴ Stalin je připraven přijmout fakt (protože už tak učinil Lenin), že „diktatura proletariátu je v podstatě diktaturou strany.“ Avšak, ani tohle podle něho neospravedlňuje názor, že diktatura proletariátu je diktaturou strany. Když totiž řekneme „v podstatě,“ tak tím nemyslíme „úplně“, a jevy, které jsou v podstatě stejné, nejsou identické. Je bezpochyby zbytečné pokračovat v této argumentační linii, protože pokračování je stále více podobné středověké teologii. Bezpochyby Lenin v pěti případech (které jsou vyjmenovány) skutečně mluvil o diktatuře strany. Ale, když mluvil o diktatuře, tak mluvil symbolicky a v metaforách, protože ve skutečnosti měl na mysli „vedení“, jak je jasně patrné z toho, že slovo diktatura umístil do obrácených uvozovek. Je to zvláštní, ale přesně tohle tvrdil Kautský o tom, jak původně tuto frázi použil Marx! Ze všeho řečeného si běžný člověk může udělat dva závěry. Zaprvé Stalin neměl rád, když někdo popisoval diktaturu proletariátu jako diktaturu strany. Zadruhé Stalin připustil, že diktatura proletariátu je v podstatě to samé jako diktatura strany. Po dlouhé cestě pustinou je toto snad dostatečnou odpovědí na otázku, co je onou mystickou „diktaturou proletariátu.“¹⁵

Pokud by měl kdokoli pocit, že tato pasáž byla příliš dlouhá, tak je nezbytné připomenout, že „diktatura proletariátu“ je souhrnem a podstatou leninismu. Lenin jí pokládal za jádro Marxe a víru v ní za test pravověrnosti dobrého marxisty. Nakonec jsme tedy nalezli sídlo diktatury proletariátu, neomezené žádnými zákony, ve straně, samozvané organizaci, která staví vlastní existenci na údajném lepším třídním uvědomění.

---

Vznik diktatury proletariátu na troskách starého buržoazního státu představuje bod, od kterého by měl stát začít teoreticky odplývat. Třídy by měly začít mizet a spolu s třídami také samotný stát a strana by mohly atrofovat.¹⁶ Existuje však dvě podmínky, z nichž jedna je zmíněna explicitně a druhou můžeme vyvodit ze Stalinových komentářů na téma, co všechno může zdržet proces odplývání státu. První je tvrzení, že ačkoliv je Engelsova původní formulace teorie správná, platit může jen za předpokladu, že socialismus zvítězí ve většině silných průmyslových zemí. Jinak si údajně přechodná forma socialistického státu nemůže dovolit odplývat. Z toho nevyhnutelně plyne, že stát bude existovat „dokud nebude zlikvidováno kapitalistické obklíčení a nezmizí nebezpečí zahraničního vojenského útoku.“¹⁷

Toto se dotýká otázky výkladu dřívějšího leninismu, kterou můžeme na tomto místě prozkoumat. Jaký je vztah proletářské revoluce v jedné zemi k širšímu tématu celosvětové proletářské revoluce? Jedna z Kautského námitek zněla, že „Bolševická revoluce byla založena na předpokladu, že se stane počátkem všeobecné celosvětové revoluce a smělá iniciativa Ruska se stane příkladem pro proletariát v celé Evropě.“¹⁸ Lenin se později na Kautského za jeho výrok energicky obořil. Pokud se však na věc podíváme nestranně, tak Kautský měl naprostou pravdu. Lenin vždy pokládal revoluci v Rusku jen za střípek v mnohem větší mozaice, která bude nevyhnutelně složena. Už na relativním počátku v letech 1905 a 1906 argumentoval, že ruský proletariát vyžaduje, aby mu evropský socialistický proletariát přišel na pomoc.¹⁹ Ještě v Dopisech z daleka (jaro 1917) připouští, že samotný ruský proletariát nemůže dovést socialistickou revoluci do jejího vítězného konce. Může začít revoluci, ale rozhodující bitvy budou vyžadovat spolupráci evropského a amerického socialistického proletariátu.²⁰ Právě vědomí potřeby pomoci proletariátu jiných zemí je spojeno se silným přesvědčením, že stojíme (nebo jsme v roce 1917 stáli) na prahu celosvětové proletářské revoluce.²¹ Dříve téhož roku (duben 1917) Lenin podpořil názor, že než válka skončí, „státní moc v přinejmenším několika válčících mocnostech“ přejde do rukou proletářů.²² Pokládal za součást svého úkolu „rozdmýchat revoluční oheň v Evropě“²³ a vůbec nepochyboval, že světová revoluce je již za dveřmi. Později, jak roky plynuly, se rétorika poněkud posunula. Ačkoliv vítězství pracujících alespoň v několika sousedních zemích bylo stále pokládáno za žádoucí pro zajištění první vítězné země, tak Stalin předložil ortodoxní stanovisko, že hlavním úkolem je vybudovat socialismus v jedné zemi. I kdyby vnější pomoc nepřišla. Každý jiný názor se stal odchylkou od víry.²⁴ Význam těchto posunů pro odplývání státu je očividný. Pro ty, kteří by měli ještě dnes chuť se zeptat, proč přechodný stát nevykazuje žádný sklon k vlastnímu rozpuštění, je připravena jednoduchá odpověď. Socialistický stát, který je obklopený kapitalistickými státy, nemůže sledovat svůj přirozený sklon se rozplynout. A (pokud odhlédneme od celé absurdity rozpuštění státu) toto je postačující odpověď.

Druhý důvod, proč se stát nemůže podle plánu začít rozplývat, není Stalinem explicitně vysloven, ale lze ho odvodit z určitých poznámek o funkci diktatury proletariátu. Je dobře známým fenoménem, že opoziční strana jemně upraví své názory, jakmile se stane vládní stranou. Je snadné (a příjemné) kritizovat z opozičních lavic vládnutí druhých. Po převzetí vládní odpovědnosti se dostavuje efekt vystřízlivění. V marxistické tradici, vytvářené z pozice volnosti opoziční strany, je stát výlučně represivním orgánem. Je vojákem, policistou, popravčím, bachařem, výběrčí daní – a to jsou veškeré jeho funkce. Pokud by šťastnější dny umožnily zredukovat armádu na velikost postačující pro Lichtenštejnské knížetství a nahradit popravčího psychiatrem na částečný úvazek, tak by stát mohl odplynout. Jenže co když se do myslí těch, kteří se k moci dostali s touto teorií, vloudí poznání, že stát je nebo by mohl být něco víc než jen toto?

Když se Stalin dostal k moci a měl k ruce stát, aby vykonával jeho vůli, tak stát podivuhodně projevuje kvality, které jsou docela mimo rámec staré Marxovy definice. Represivní stránky bezpochyby zůstaly, ale najednou existuje prostor pro „organizační a kulturní činnost diktatury.“²⁵ Pokud je stát shledán schopen pozitivních činů, tak proč trvat na rozsudku jeho odplývání? Doba tedy ještě není zralá pro zánik státu. Pokud by doba někdy byla zralá, tak zastínění Marxova pohledu na stát opačným pohledem inspirovaným Fabiánstvím může změnit celou situaci.

Navzdory možnosti, že zánik státu může být donekonečna oddalován, nebude bez zajímavosti podívat se, jak dlouhá cesta nás čeká do země zaslíbené. Jak si naši vzdálení potomci povedou, až se tam jednou dostanou. Je pravdou, že Lenin v jednom proslovu k mládeži sliboval, že dnešní patnáctiletí (v roce 1920) se za deset nebo dvacet let dočkají komunistické společnosti a budou jí pomáhat budovat.²⁶ Člověk by však neměl nést úplnou zodpovědnost za svá slova, když oslovuje sál plný studentů. Je příliš snadné se nechat unést. Když o tom Lenin uvažoval o samotě, tak byl daleko opatrnější. Jak dlouhá cesta nás čeká nevíme a nemůžeme vědět. Otázky, kolik času zabere přechod k beztřídní společnosti a jakou formu bude mít, až stát odplyne, musí zůstat otevřené, protože „nemáme k dispozici žádný materiál, na jehož základě bychom mohli odpovědět.“²⁷    

Samozřejmě, že do země zaslíbené nevedou žádné zkratky. To musí být jasné každému, kdo si uvědomí rozsah mravní regenerace, kterým je potřeba projít. Na straně ekonomické musí nejprve zmizet rozpor mezi duševní a fyzickou prací.²⁸ To je pouze menší část problému, než dojde k úplnému odstranění dělby práce. Nečetl nadarmo Lenin svého Engelse. První fází bude nahrazení profesních odborů velkými průmyslovými odbory. Pozdější vývoj necháme Lenina popsat jeho vlastními slovy:

„Později tyto celoprůmyslové odbory povedou ke zrušení dělby práce mezi lidmi. Vzdělání, výcvik a příprava lidí na práci se stanou natolik všestrannými, že lidi budou schopni dělat cokoliv. Komunismus postupuje a musí postupovat k tomuto cíli. A tohoto cíle dosáhne, ale až po mnoha letech.“²⁹

Po morální stránce zmizí nutnost omezování nebo přinucení, protože všichni budou dělat silou zvyku správné věci. Lidé si zvyknou dodržovat základní zásady sociálního života „bez donucení, podřizování, bez speciálního státního aparátu donucení.“³⁰ Lenin tvrdí, jakmile se všichni naučí vést si účty, „velmi brzy nutnost dodržování prostých, základních pravidel mezilidského styku se stane zvykem.“³¹ Cesta do Leninova ráje je dlážděna dobrými účetními.

V tomto ráji navíc nebude existovat otázka práce. Všichni budou dobrovolně pracovat podle svých schopností a neplacená práce pro obecné dobro se stane všeobecným fenoménem. Na druhé straně „každý si bude brát volně podle svých potřeb.“³² Když nahlédneme pootevřenými dveřmi do tohoto lepšího světa, tak pochopitelně zjistíme, že vstup vyžaduje „lidi nepodobné dnešnímu průměrnému člověku.“ Dokonalá společnost samozřejmě vyžaduje dokonalé lidi, kteří bohužel dnes neexistují. Můžeme z dálky zahlédnout zaslíbenou zemi, ale nemůžeme do ní vstoupit.

Toto je v zásadě opakování Engelsovy vize, kterou se utěšoval na sklonku svého života. Může se jednat o snaživé opakování oddaného žáka podle principu, že co bylo vyjeveno Marxovi s Engelsem, muselo být viděno také Leninem. Přesto je opakování této vlažně emotivní a adolescentně sentimentální Utopie jako konečného úspěchu marxistického systému, od něj šokující. Ještě více než jeho velcí předchůdci měl Lenin nárok o sobě tvrdit, že je tvrdým a chladnokrevným realistou. A přesto jeho vize zděděná po Engelsovi spočívá na tak mimořádném předpokladu, že přijde doba, kdy se všichni lidé na všem automaticky dohodnou. Aby Lenin osídlil svou Utopii, tak si musel představit lidi, kteří byli jemu samotnému naprosto nepodobní. Přesvědčit sám sebe a přesvědčovat druhé, že stačí vládu nad lidmi nahradit správou věcí, a ihned zmizí všechny kontroverze a konflikty idejí, je úplně dětinské. Charles Fourier byl (navzdory zmatené mysli) v tomto bodě daleko lepším psychologem než Lenin, Marx nebo Engels. Jako celek se lidstvo nikdy neshodne a byl by to mdlý svět, kdyby se shodlo. Lidé se vždycky rozdělí na různé strany – jestli to je v souladu s Božím plánem, jak by dodal Fourier, je nepodstatné. Možná je upřímný fanatik natolik přesvědčený o samozřejmosti své pravdy, že si nedokáže představit, jak by s ním nějaký člověk dobré vůle mohl nesouhlasit. Přesto fanatici, kterými se zde zabýváme, by tohle měli chápat. Biografie Marxe a Lenina ukazují, jak sami sebe viděli obklopené samými padouchy, renegáty, zrádci a hlupáky. Možná se dívali na tyto zrůdy a monstra jako na produkt mizerné doby a doufali, že až bude svět napraven, tak v něm už nebudou podvodníci jako Lassalle a renegáti jako Kautský. Pak budou všichni lidé bratři a oslovovat se jen „ano, soudruhu.“ Pak se lidská schopnost klást si otázky a pátrat po odpovědích rozplyne a zmizí. K tomu však nedojde. I v komunistickém světě budou heretikové flirtovat s „nebezpečnými myšlenkami.“ Staří a mladí budou snít o tom, jaké by to bylo žít v individualistickém a kompetitivním prostředí.

---

Co se týče Leninových příspěvků k Marxovu socialismu, tak by tato kapitola mohla skončit. Avšak ještě si něco povíme o aspektu Leninova učení, které se zabývá méně teorií a více taktikou revolučního socialismu. Hlavní autoritou je poměrně ranné dílo Co dělat? (1902), které mělo během patnácti let od svého vzniku v revolučních kruzích velký vliv. K tomu přidáme „Levicový“ komunismus (1920), který vrhá světlo na problémy pozdějšího období boje a zavedení diktatury proletariátu.

Zásadní bod Leninovy taktiky spočívá v tom, že revoluce je umění, které se dá naučit a lze ho redukovat do učebnicových pouček. Profesionální revolucionáři proto musí být vyškoleni stejně, jako policisté, kteří stojí proti nim.³³ Vyzbrojen poučkami, z nichž některé znějí triviálně, Lenin oponoval konceptu velké a rozptýlené politické strany. Podle něho početní výhoda nekompenzuje ztrátu zápalu, který se dostavuje ochabnutím členů po přílivu běžných lidí. Je nezbytná kompaktní strana zorganizovaná na bázi vojenské disciplíny. Jinak řečeno, je potřeba vytvořit uvědomělý předvoj, jehož povinností bude poskytovat vedení širším masám, jež jsou popsány nepříliš lichotivě jako váhající, apatické a neaktivní.³⁴ Z povahy věci plyne, že organizace profesionálních revolucionářů, oproti organizacím pracujících, nesmí být příliš rozsáhlá a musí být natolik utajená, jak je to jen možné.³⁵ Z toho dále plyne, že v takové organizaci není žádné místo pro charakteristiky demokracie, která spočívá v publicitě a volbách.³⁶ Namísto demokracie se vzájemné vazby hledají v „naprostém soudružství a vzájemné důvěře mezi revolucionáři.“³⁷ Pokud by si někdo myslel, že v takové organizaci chybí kontrola, tak Lenin zlověstně dodává, že „organizace skutečných revolucionářů se nezastaví před ničím, aby se zbavila nežádoucích členů.“³⁸ Toto vše vyžaduje vůdcovství, v německém překladu Führerprinzip, který je ospravedlněný tím, že se pracující třídy samy od sebe nedostanou nikam bez předvoje, který je vede za pomoci pokročilé teorie.³⁹ Takzvaná spontánní hnutí pracujících mají sklon upadnout k pouhému odborářství a omezenému pohledu „ekonomismu.“⁴⁰ A pouhé odborářství nestačí.

Dalším Leninovým specifikem je důraz na povinnost uzavírat kompromisy proti ultra-rigiditě extrémních levicových sektářů. Vyjádřeno Leninovými vlastními slovy, musíme být připraveni uzavírat praktické kompromisy „i se samotným ďáblem a jeho babičkou.“⁴¹ Historie bolševismu byla plná příkladů „manévrování, dočasných kompromisů s jinými stranami, včetně buržoazních stran.“⁴² Odmítat kompromisy z principu je dětinské a je symptomem politických vůdců, kteří jsou budižkničemu.⁴³ Lenin uvádí tři konkrétní příklady obecné teorie kompromisu jako „umění využít každé skulinky.“⁴⁴ Zaprvé komunisté nesmí bojkotovat odborové hnutí z důvodu jeho sklonů k „ekonomismu,“ ale naopak se do něj musí aktivně zapojit a snažit se ho využít ke svému prospěchu.⁴⁵ Zadruhé, ačkoliv komunistická strana pohrdá demokratickou mašinérií, je povinností jejích členů účastnit se parlamentních voleb. Je její povinností dostat se do parlamentu a pracovat v rámci parlamentu.⁴⁶ Neutralizace parlamentu bude následně umožněna „přítomností sovětské opozice uvnitř kontrarevolučního parlamentu.“ Zde je, pod závojem Fabiánství, politika páté kolony aplikována v neobvyklém odvětví. Třetí aplikace kompromisů se týká otázky „spojenců.“ Z obecné doktríny kompromisu plyne, že žádná politická strana nemůže existovat, aniž by neuzavírala různé koalice.⁴⁷ V Leninových spisech se hodně mluví o všech možných spojencích v jednotlivých fázích vývoje – liberálech, rolnících, proletářích ze zahraničí a tak dále – a jejich hodnotě jakožto spojenců. To vše v rámci lobbování a hry o pozice. Realista Lenin se již v roce 1905 naučil a nikdy nezapomněl, že na spojence si musí dávat stejný pozor jako by to byli nepřátelé.

---

Na prostoru jedné kapitoly bylo řečeno dost, aby bylo možné Lenina zařadit na správné místo v socialistické tradici. Ačkoliv akceptoval celé dědictví teorií Marxe a Engelse, přesto se ve skutečnosti omezil jen na vybrané oblasti. Leninismus se z největší části zabývá teorií diktatury proletariátu. Oproti ostatním soudruhům z této knihy je Lenin výrazný právě tím, že se mu nějak podařilo teorii překlopit do praxe. Na určitou dobu a v rámci jistých omezení si myslel, že věci půjdou podle jeho marxistického plánu. Situace v Rusku byla bezpochyby zralá pro revoluci a Leninovi se podařilo bouři spíše usměrnit než vytvořit. Zdroj jeho síly a povaha jeho omezení jsou také docela zřejmé. Jeho síla spočívala v koncentraci na jediný cíl a intenzitě, se kterou tento cíl sledoval. Byl to muž mající úkol, nekolísající a bezohledný až do jeho splnění. Mimoto trpěl těmi defekty, které často ze světců dělají inkvizitory. Christopher Hollis má pravděpodobně pravdu, když říká, že navzdory dlouhému období, které Lenin strávil v zahraničním exilu, se nikdy skutečně neseznámil s politikou a kulturou západní Evropy. Jeho odkazy na život a politiku v Anglii – a těch existuje dost – naznačují, že Lenin ani nestál na prahu jejich pochopení.⁴⁸ Konkrétně pak Lenin selhává – jako selhává celá Marxistická tradice – když odmítá přiřadit patřičnou roli náboženství a nacionalismu při posuzování dějů ve světě. Materialistická koncepce dějin vyžaduje, aby obě tyto síly byly vyloženy jako nástroj vládnoucích tříd používaný výhradně k nekalým cílům. To je iluze, kterou ze sebe člověk setřese, jakmile získá politické sebeuvědomění. Většina lidstva má pochopitelně citový vztah ke své domovině a slouží nějakému Bohu, i kdyby tento bůh byl pouze jejich vlastním výtvorem. Představit si nekonečné masy v údolí rozhodnutí, a vynechat přitom dva základní a rozšířené instinkty lidské povahy, znamená dříve či později zažít deziluzi. Tady je zřetelně vidět význam velmi živého boje mezi Leninem a Kautským. Kautský mohl být „renegátem,“ jako je jím každý, kdo během své životní pouti přehodnotil vlastní názory. Ale nemáme důkazy o tom, že by byl padouchem. Byl jen člověkem, který v období klidného politického počasí špatně odhadl relativní sílu emocí, které se zmocní lidí v době krize. Ústupky Druhé Internacionály namísto, aby provokovaly Lenina a Rosu Luxemburgovou k poznámkám o hnijících mrtvolách, je měly pohnout k pokornému vyhodnocení, jestli podvod s vlastenectvím a obranou vlasti nemá obsah, který předtím přehlédli. Doba s sebou přinesla podivné zvraty, takže dnešní Rusko buduje legendu, která dělá z Lenina národního hrdinu a pochodeň ruského vlastenectví.⁴⁹

Lenin byl mužem mnoha buržoazních a vskutku puritánských ctností. Nikdo nepracoval tvrději, nežil asketičtěji, nešetřil sám sebe méně. Byl mužem mimořádně silných rodinných citů. Nikdo nebyl tak něžným a starostlivým zetěm.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy: 

1) State and Revolution, str. 35 (L.L.L. No. 14).
2) The April Conference, str. 22 (L.L.L. No. 10).
3) State and Revolution, str. 70-71 (L.L.L. No. 14).
4) State and Revolution, str. 69. Viz také Letters from Afar, str. 28 (L.L.L. No. 8).
5) State and Revolution, str. 69 (L.L.L. No. 14).
6) State and Revolution, str. 70-71 (L.L.L. No. 14).
7) State and Revolution, str. 77. Pasáž ve stejném významu je v Will the Bolsheviks Maintain Power? str. 21 (L.L.L. No. 12)
8) Will the Bolsheviks Maintain Power? str. 20 (L.L.L. No. 12).
9) The Threatening Catastrophe, str. 33 (L.L.L. No. 11).
10) The Threatening Catastrophe, str. 33 (L.L.L. No. 11).
11) Stalin: On the Problems of Leninism, díl v, str. 131.
12) Stalin: On the Problems of Leininism, str. 133.
13) Stalin: On the Problems of Leininism, str. 134-135.
14) Stalin: On the Problems of Leininism, str. 135.
15) Můžeme si připomenout, že Machiavelli byl názoru, že pro provedení efektivní a celkové revoluce je zapotřebí diktatury jednoho člověka a jedné mysli: A je třeba brát jako obecné pravidlo, že se jen zřídka povede, aby nějaká republika nebo království byly od počátku dobře uspořádány. Pak je nutné, aby byl starý řád reformován. A je nezbytně nutné, aby byl pouze jeden, který bude udávat směr, a na jehož mysli závisí takový řád. (Discorsi sopra la prima Deca di Tito Livio, kniha I, kapitola 9). Machiavelli však nebyl ničitel starého státu: Ten, kdo si přeje nové uspořádání státu, musí zanechat alespoň stín starých pořádků, aby si národ nemyslel, že se jeho řád změnil. Ačkoliv ve skutečnosti jsou nové pořádky minulosti zcela cizí. (Discorsi sopra la prima Deca di Tito Livio, kniha I, kapitola 25). Čtenáři, který má čas, velice prospěje, pokud bude současně číst Lenina a Machiavelliho.
16) Stalin: Foundations of Leninism, str. 105.
17) Lenin and Stalin on the State, str. 43, 48 (L.L.L. No. 23)
18) Kautský: The Dictatorship of the Proletariat, str. 62.
19) The Revolution of 1905, str. 59 (L.L.L. No. 6).
20) Letters from Afar, str. 47 (L.L.L. No. 8)
21) On the Eve of October, str. 12 (L.L.L. No. 13)
22) The April Conference, str. 39 (L.L.L. No. 10).
23) Two Tactics, str. 45 (L.L.L. No. 17).
24) Stalin: On the Problems of Leninism, str. 155-158.
25) Stalin: On the Problems of Leninism, str. 131.
26) Lenin and Stalin on Youth, str. 35 (L.L.L. No. 21).
27) State and Revolution, str. 64, 73 (L.L.L. No. 14).
28) State and Revolution, str. 73 (L.L.L. No. 14).
29) Left Wing Communism, str. 33 (L.L.L. No. 16).
30) State and Revolution, str. 63, 68 (L.L.L. No. 14).
30) State and Revolution, str. 78 (L.L.L. No. 14).
31) State and Revolution, str. 74 (L.L.L. No. 14).
32) What is to be Done? Str. 117 (L.L.L. No. 4).
33) Left Wing Communism, str. 74 (L.L.L. No. 16).
34) What is to be Done? str. 105-106 (L.L.L. No. 4).
35) What is to be Done? str. 128 (L.L.L. No. 4).
36) What is to be Done? str. 131 (L.L.L. No. 4).
37) What is to be Done? str. 131 (L.L.L. No. 4).
38) What is to be Done? str. 27-28 (L.L.L. No. 4).
39) What is to be Done? str. 41 (L.L.L. No. 4).
40) Official Biography, str. 166.
41) Left Wing Communism, str. 52 (L.L.L. No. 16).
42) Left Wing Communism, str. 21 (L.L.L. No. 16).
43) Left Wing Communism, str. 53 (L.L.L. No. 16).
44) Left Wing Communism, str. 38 (L.L.L. No. 16).
45) Left Wing Communism, str. 44 (L.L.L. No. 16).
46) What is to be Done? str. 21 (L.L.L. No. 4).
47) Toto dobře ilustrují například Leninovi odkazy na Fabiánce. Když říká, že jsou skupinou buržoazních neotesanců, tak můžeme názor ještě přijmout. Když říká, že jsou nejnižší a nejpodlejší formou sociálního šovinismu, tak máme pocit, že už zachází příliš daleko. Ale říkat jim špinavá pěna na povrhu světového dělnického hnutí prozrazuje nedostatek smyslu pro uměřenost. Největší z Fabiánců byli obviněni z toho, že jsou pěnou už dříve, ale nikoli tímto druhem pěny.
48) To, že socialismus, který začal s popíráním vlasti, se může rozvinout do nového a silnějšího vlastenectví, není nový fenomén. Riccardo Bacchelli, který má ve svém románu Il Diavolo al Pontelungo fascinující studii stárnoucího Bakunina, poukázal na tento vliv v italském socialismu sedmdesátých let devatenáctého století: Konečně se láska lidí dočkala nové domoviny od těch, kteří se snažili zničit samotnou tuto koncepci.