Socialistická tradice (XXXXV. část) - Doslov (1. část)
Mises.cz: 03. února 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1
V předchozích kapitolách jsme se pokusili představit zdroje a původ socialistického myšlení a jeho nejvlivnější postavy. Než skončíme, tak by bylo vhodné spojit jednotlivé vývojové linky dohromady.
V předchozích kapitolách jsme se pokusili představit zdroje a původ socialistického myšlení a jeho nejvlivnější postavy. Než skončíme, tak by bylo vhodné spojit jednotlivé vývojové linky dohromady. Posoudit, co z nich vzešlo a k čemu – obzvláště v naší zemi – povedou do budoucnosti.
V prologu jsme mluvili o tom, že je daleko jednodušší dosáhnout všeobecné shody, kdo jsou „významní socialisté“, než vymyslet nějakou stručnou definici socialismu, která by zahrnula všechny socialisty a vyloučila všechny nesocialisty. Intenzivní spory mezi různými socialistickými školami poskytují bohaté svědectví, že socialismus jednoho člověka je hereze pro druhého, a že soudruh odchylující se od stranické linie je často nenáviděn více než společný třídní nepřítel. Pokud se máme pokusit zformulovat definici socialismu, nebo (pokud se to ukáže příliš složitým a choulostivým úkolem) alespoň vyjmenovat prvky běžně přítomné v každém socialismu, tak můžeme začít od toho, co socialismus není. Jak je dnes běžně chápán, socialismus je pokládán za protiklad individualismu. Navzdory určitým výhradám, které se mohou objevit, není tento kontrast neopodstatněný. V klasickém pojetí individualismu a laissez faire existuje základní předpoklad, že jednotlivci jsou nejkompetentnější se o sebe postarat sami. Jsou nejlepšími soudci, co je pro ně dobré a bez příkazů od vnější autority nejlépe vědí, jak si zařídit své věci. Nejlepší služba, kterou mohou poskytnout své době a generaci, je hledět si svých vlastních záležitostí. Druhým sloužíme nejlépe tak, že se necháme vést osvíceným vlastním zájmem. Všichni jsme vedeni neviditelnou rukou k cílům, které nebyly součástí našeho záměru. Se světem fungujícím na základě konkurence a osvíceného vlastního zájmu je v zásadě vše v pořádku. Svatý Pavel, který byl v některých ohledech velmi tvrdým individualistou, to vyjádřil v dopise Tesalonickým (4:11): „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili.“
K otázce vztahu individualismu a socialismu však můžeme říci toto. Ačkoliv by mohlo být pohodlné postavit individualismus a socialismus jako protiklady, tak se jedná o komplementární principy. Tak jako není nikdo, kdo by byl kompletním a exkluzivním individualistou, tak ani nikdo není kompletním a exkluzivním socialistou. Všichni jsme jednotlivci ve společnosti. Jako jednotlivci se vyjadřujeme prostřednictvím společnosti, a ať se nám to líbí nebo ne, tak závisíme na společnosti. Čas od času, a hlavně v době velkých životních zkoušek zjišťujeme, nebo bychom měli zjistit, že si nejvyšší odpovědnost neseme k sobě samotným. Naplnit náš život musíme svým vlastním způsobem, byť by byl celý svět proti nám. „Nemohu jinak, běda mně“ (1. Korintským 9:16) řekl apoštol a myslel tím pravděpodobně totéž co Luther, když na sněmu ve Wormsu prohlásil: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Tedy, že v dané otázce se postaví mocnostem a státům světa a poslechne pouze diktát vlastního svědomí. „Církev a stát mohou jít k čertu“, prohlásil Robert Burns, když se vydal za daleko méně chvalitebným dobrodružstvím. Tato motivace každého člověka vede k tomu, aby sám sebe pokládal za nejvyšší účel. Je všudypřítomná, ačkoliv může dlouho dřímat u poslušných a ponížených. V extrémním případě se může stát právem na rebelii, při které můžeme obětovat svět a samotný život, pokud by cena, kterou bychom museli zaplatit, znamenala neuposlechnutí nutnosti, jež nám byla uložena.
Druhým instinktem, který je nám všem společný, je samozřejmě spřízněnost s našimi bližními. Pocit, že jsme všichni součástí většího celku, že potřebujeme společnost, a to zdravou společnost. Je to instinktivní tíhnutí k Aristotelovu zjištění, že mimo společnost bychom byli méně lidmi. Jestli můžeme tyto dva základní instinkty definovat jako zaměření se na sebe sama a na druhé, zda je lze klasifikovat jako egoismus a altruismus, je irelevantní. Ať už jim budeme říkat jakkoliv, tak jsou přítomny ve všech lidech. Navíc hranice mezi nimi není ani ostrá a ani ji nejde dobře definovat. Ve společnosti, kde je základní jednotkou stále rodina, každý očividně projektuje svoji osobnost do své rodiny. Ovšem péče a láska k dětem a vnoučatům, ačkoliv má svůj původ v sobecké motivaci, je projevem altruismu. Père Goriot, který se kvůli svým dcerám vyhladověl k smrti, vykazuje tento druh altruismu dovedený do extrému. Mimo rodinu existují další skupiny a vztahy. Fungují církve, odborové svazy a další spolky, které podporují pokládání určitých obětí ve prospěch jasně identifikovatelné skupiny. Jejich výzvy mají odezvu v přímé úměře k tomu, jak hluboce se my sami identifikujeme se záležitostmi, v jejichž prospěch jsou tyto výzvy činěny. Tímto způsobem můžeme sledovat kontinuální přechod mezi extrémním egoismem a čistým altruismem.
---
Můžeme poukázat na další bod na prahu obecných pozorování. Panuje shoda, že společnost, jejíž členové by jednali výhradně ve svém sobeckém zájmu, nemůže existovat. Byla by ve stavu neustálého boje a život v ní by byl osamělý, ubohý a krátký. Je stejně tak pravdou, že svět, kde by vládl dokonalý altruismus by byl také nesnesitelnou noční můrou. Pokud bychom doslovně interpretovali Godwinovy základní principy, tak bychom své kalhoty museli odevzdat druhému člověku pokaždé, kdybychom potkali někoho, jehož potřeba by byla větší než naše. I kdyby k této směně (také podle Godwinovských principů) nakonec nedošlo, tak nekonečné debaty o těchto tématech by byly čas sžírajícím a zdlouhavým procesem. Osoba, která by jednala výlučně altruisticky, by byla do týdne na mizině a zátěží pro společnost jako celek. „Ať se každý stará o všechny ostatní a nikdo se nestará o sebe“ zvolal opilý Stefano.1 To je sentiment, který by pravděpodobně po vystřízlivění vyjádřil jasněji. Je to princip, který by vedl k chaosu stejně jistě, jako opačný extrém.
V širokém smyslu tak můžeme říci, že rozdíl mezi individualistou a socialistou není v tom, že by zastávali nekompromisně protikladné a neslučitelné principy, ale v tom, že zastávají oba principy v různých proporcích. Podle toho, který z nich zrovna převládá, může být člověk příhodně popsán jako socialista nebo individualista. Celkově socialismus staví na první místo společnost a poukazuje na chaos a konflikty, které by mohly povstat z nespoutaného individualismu. Obhajuje silný stát, ve kterém nějaká autorita reprezentuje celou komunitu a může organizovat věci. Individualismus oproti tomu klade největší důraz na osobu každého jednoho občana a hájí postoj, aby mu byl dán prostor pro jeho nespoutaný rozvoj a podnikání. V jednom případě má prioritu společnost a nároky jednotlivce jsou bezvýznamné oproti nárokům společnosti. V druhém případě je jednotlivec nejvyšším účelem a stát je ospravedlněn jen tehdy, pokud vytváří dostatečný prostor pro jednotlivce. To je bezpochyby poněkud zevšeobecněný a idealizovaný kontrast, proti kterému je možné mít řadu výhrad. Narušuje ho existence anarchistické tradice, která boří všechny snadné generalizace. Za určitých omezení je toto obhajitelné tvrzení, které může být prvním krokem na naší cestě k odhalení podstaty různých typů socialismu.
Bude pravděpodobně moudré projít si napřed starší pokusy o definování socialismu, kterými jsou naplněny obvyklé zdroje osvícení v těchto záležitostech. Dřívější autoři (jako Flint a Graham)2 se pokoušeli vzdělat svoje čtenáře shromažďováním reprezentativních definic, které mohou ilustrovat cestu, jakou jsme ušli. Citují Proudhona, který definoval socialismus jako „všechny snahy o zlepšení společnosti.“ V tomto případě, jak prohlásil Sir William Harcourt o půl století později, „jsme všichni socialisty.“3 Proudhon mohl odvést lepší práci. Sidgwick na jednom místě definuje socialismus jako „pokus zmírňovat největší nerovnosti v rozložení příjmů.“4 Existuje zajímavá linie francouzských učenců, která jde od Janeta skrze Leroy-Baulieua a Laveleye k Emile Faguetovi, a která vidí jako základ socialismu usilování o rovnost. De Laveleye říká: „Každá socialistická doktrína má jako účel dosažení větší rovnosti ve společenských podmínkách. Za druhé se tohoto cíle snaží dosáhnout pomocí státních zásahů.“ Socialismus je pro něj „égalitaire et niveleur“5 (rovnostářský a nivelizující). S charakteristickou pronikavostí zahajuje Faguet svou diskusi tvrzením: „J’appelle socialisme toute tendance ayant pour objet lˊégalite réelle entre les hommes.“6 (Za socialismus považuji jakýkoliv směr, jehož cílem je materiální rovnost mezi lidmi).
Ohledně zmíněných definic učiníme dvě pozorování, abychom získali patřičnou perspektivu. Zaprvé definice toho druhu, které nabízí de Laveleye, poukazují na pouhé reformy a neexistuje nikdo, kdo by alespoň nepředstíral, že je reformátorem. Bezpochyby existuje jak evoluční, tak revoluční socialismus (ačkoliv revoluční socialista by odsoudil evolučního jako podvodníka). Avšak evoluční socialista má za cíl něco více než pouhé reformy. Přeje si naprosté přetvoření společenského řádu a doufá, že toho dosáhne ústavními prostředky. Nicméně finální výsledek má být nahrazení existujícího stavu věcí něčím zásadně jiným. Socialista je, nebo by měl být, něčím více než pouhým reformátorem. Druhé pozorování je, že socialismus nemá monopol na aspirace zlepšit svět a učinit ho příjemnějším místem také pro chudé a hladové. Existuje reálná a bezpochyby upřímná benevolence, která je spojována s tím, co můžeme nazvat toryovský despotismus. Člověk nemusí být socialistou, aby pociťoval rozhořčení nad těmi, kdo bohatnou z nespravedlnosti a své spoluobčany uvrhávají do bídy. Je třeba něco více než jen rozhořčení, aby se z člověka stal socialista, a ne všichni ti, kdo projevovali rozhořčení, jsou socialisty. Nemělo by být nutné toto připomínat, ale očividně je.
Krátce řečeno socialismus, mimo rozhořčení a požadavku reforem, žádá zrušení soukromého vlastnictví většiny (pokud ne všeho) bohatství, a žádá, aby toto zabavené bohatství bylo nějakým způsobem spravováno komunitou jako celkem. Vždy ovšem musíme mít na paměti, že anarchismus je tady samostatnou třídou, a definice, která odvede svou práci v současnosti, může být brána jen jako ortodoxní pohled v této zemi a době. „Socialismus popírá individuální vlastnictví a má za cíl, aby společnost organizovaná ve státu se stala vlastníkem veškerého bohatství, řídila veškerou práci a zařizovala rovnou distribuci veškerého produktu.“7
---
Nakonec se při hledání definice, která by pokryla většinu, když už ne veškeré území, můžeme obrátit k tomu, co o tématu řekl Hubert Bourgin. Ten strávil mnoho času nad svým Les Systèmes Socialistes a získal nárok, aby mu bylo nasloucháno s velkým respektem. Při hledání kritérií, které by rozhodly, jestli daný systém má nebo nemá být zahrnut do jeho Systèmes Socialistes, formuloval čtyři body, které vyjmenoval v odstavcích začínajících: N’est pas socialiste tout système qui ne…8 Postupuje pak vylučovacím způsobem. V první řadě vylučuje takové systémy, které neimplikují snahu o „celkovou rekonstrukci společnosti.“ Socialistický systém musí zasahovat veškerou strukturu společenských vztahů a institucí fungujících ve společnosti v době, kdy byl vytvořen. Za druhé, ačkoliv z hlediska obyčejného člověka je tento bod implikovaný již v bodě předchozím, jsou vyloučeny systémy, které nejsou postaveny na radikální kritice stávajících společenských institucí. „L’instutution sociale toute entière, dans son existence, dans son organisation ou dans son fonctionnement.“ (Všechny společenské instituce, jejich existenci, organizaci a fungování.) Zatřetí vylučuje systémy, které neimplikují ideu „régime social coordonné“ (koordinovaného společenského systému). A za čtvrté systémy, které neobsahují „un principe social d’intervention dans les rélations entre les individus“ (princip společenského zasahování do vztahů mezi jednotlivci).
Bourgin je možná až zbytečně přísný. První a druhý test zdůrazňuje, že socialismus není záležitostí několika omezených reforem, není to pouhé „upravování parametrů.“ Všechny věci musí být zbořeny a všechny vystavěny znovu. Je však pravděpodobné, že velká část socialistů nezbytně nevolá po rekonstrukci veškerých institucí. Například v otázkách manželství a rodiny si velká část socialistů nepřeje jejich zrušení. Naopak někteří lidé si mohou přát zrušení manželství, aniž by byli socialisty. Třetí Bourginova podmínka odkazuje na to, co by se současnou frazeologií dalo popsat jako centrální plánování a čtvrtá volá po určité centrální autoritě, která bude toto plánování provádět a vynucovat. Pokud to shrneme, tak Bourgin nenabídl nějakou ostrou definici. Ohledně socialismu postuluje, že jeho prvkem je zásadní kritika stávajícího společenského uspořádání, zásadní transformace fungování společnosti a centrální autorita s plánem a mocí intervenovat a regulovat. Jestli by skutečně všechny typy socialismů debatované v Systèmes Socialistes prošly všemi stanovenými kritérii díky svým objektivním vlastnostem, nebo díky benevolenci zkoušejícího, je jinou otázkou.
---
Opusťme nyní pátrání po nějaké vodotěsné definici socialismu. Než se pustíme do klasifikací typů socialismu, tak může být přínosné vypořádat se s otázkou konečných cílů socialismu. V určitém ohledu se může zdát, že socialismus směřuje k cílům, které jsou vzájemně neslučitelné. Snad se příliš nemýlíme, když řekneme, že socialismus měl dvě hlavní inspirace. Na prvním místě je to protest proti nespravedlnostem tohoto světa. Socialista se dívá na pokřivené tváře chudých a obrovskou nerovnost v materiálních a morálních podmínkách mezi lidmi a staví tuto odpornou realitu do kontrastu s lepším světem, ve kterém by převládla spravedlnost. Ale socialismus je stejně tak protestem proti neefektivitám, zmatkům a nekompetenci současného světa postaveného na principu kapitalistické konkurence. Fabiánci vidí celé kohorty vzájemně si konkurujících individuálních mlékařů rozvážejících mléko v každé ulici. Fourier vidí ubohé hospodyňky vařících ubohé večeře na individuálních plotnách. Všichni si pak představují, jak velké úspory z rozsahu by nastaly, kdyby tyto záležitosti byly organizovány centrálně. Konkurujeme si tam, kde bychom měli spolupracovat. Pleteme se navzájem do cesty a plýtváme svým úsilím, protože se nejsme schopni podívat na životní úkoly z ptačí perspektivy a vidět je v jejich celistvosti. Spravedlnost (jen pokud bychom věděli, co to je) a efektivita jsou chvályhodné ideály, ale jsou to také různé „hodnoty.“ Spravedlnost se týká jednotlivců a je to něco, co je přislíbeno jednotlivcům. Například že se jim dostane „férového jednání“ – když záměrně použijeme nejednoznačného jazyka. Naproti tomu efektivitu socialisté hledají ve fungování celkového soukolí. Společnost by se měla stát efektivním organismem. Potom nejenže jsou spravedlnost a efektivita různé hodnoty, ale mohou se dostat do vzájemného konfliktu. V jisté době bylo hlavním sloganem socialismu právo na celý produkt práce. To je slogan bezpochyby postavený na představě spravedlnosti, ovšem v určitých interpretacích je to ten nejvíce individualistický z principů s naprosto protispolečenskými důsledky. Efektivita a humanismus nejsou vždy kompatibilními společníky. V extrémních případech může efektivita vyžadovat od jednotlivce i jeho naprosté potlačení, což je hlubokou nespravedlností. V některých zemích a dobách padaly návrhy na to, aby staří a nemocní byli zlikvidováni jako příspěvek k národní a společenské efektivitě, stejně jako jsou zlikvidováni trubci ve včelím úle, když je příležitost pro jejich použitelnost vyčerpána.
Na tento bod můžeme pohlédnout ještě z jiného úhlu. Na první pohled se to může zdát podivné, ale přesto je pravdou, že socialistické společenství je ze všech státních uspořádání tím, které žádá od jednotlivců nejvíce. Už svým pojmenováním prohlašuje, že zájem celku pro něj stojí před zájmem jednotlivce, že jednotlivec je podřízený a musí být připraven, když nastane taková potřeba, být obětován pro vyšší dobro. Je to evangelium oběti, vzdání se a odříkání. Je zbytečné připomínat, že ve své vlastní propagandě se socialismus takhle neprezentoval. Místo uvalování břemen na jednotlivce raději slibuje všechno všem.
Další z možných konfliktů ideálů spočívá v nekompatibilitě mezi svobodou a pořádkem – což může být podmnožinou výše zmíněného. Socialismus a jeho vedoucí představitelé se téměř vždy snaží sami sebe vydávat za osvobozující sílu. Zbavíme proletáře jejich okovů, dáme skutečnou náplň lidským právům, která mohou v současných podmínkách být jen na papíře. Nelze popřít, že vliv socialismu mířil tímto směrem. Stejně tak je jasné, že socialismus nemůže být společností svobodných lidí, kteří by měli právo na to plnit si své vlastní cíle, pro které se rozhodnou. Socialismus musí být společností příkazů, jejímž cílům a plánům jsou všichni jednotlivci podřízeni. Jeden ideál vylučuje druhý. Centrálně plánovaný stát, spořádaný stát socialismu, musí stát na velmi podstatném omezení svobod jednotlivců.
Můžeme pochybovat o tom, kolik toho socialismus získal při hraní si s ideou spravedlnosti, která byla tak drahá Proudhonovi. Émile Faguet rozsáhle dokazuje, že idea abstraktní spravedlnosti nás nakonec nikam nedovede. Lásku známe. Efektivitu si myslíme, že známe. O „laskavosti“ se můžeme dohadovat. Ale co je spravedlnost? Samotný Všemohoucí nemá za cíl spravedlnost a ani žádné z teologických dogmat to o něm netvrdí, ať už ve vztahu k tomuto světu nebo ke světu příštímu. „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji“ (Římanům 9:15). Jeden člověk se narodí do tohoto světa zdravý, druhý se narodí zdeformovaný, slepý nebo hloupý. Na svět vstupujeme s rozdílnými schopnostmi, nadáním i defekty a na pouti životem se setkáváme s velmi různými překážkami. V tom všem není žádná „spravedlnost.“ Můžeme se pak zoufale ptát, jestli jsou na tom obyvatelé Sionu lépe než obyvatelé Babylonu, ale jedinou odpověď, kterou dostaneme, je „on ne raisonne pas avec Dieu“ (s Bohem se nedá debatovat), jak poznamenal Proudhon v jednom ze svých jasnějších teologických momentů. Můžeme jen ozvěnou připomenout bolesti z knihy Jobovy. V běžných záležitostech tohoto světa nemůžeme dát „spravedlnosti“ jiný smysl než ten, na který má člověk nárok plynoucí z kontraktu nebo ze zákonů jeho země. Ani soudní dvůr se běžně nezabývá „spravedlností“. Stanovuje práva za určitých podmínek, ale jestli je smlouva, kterou vynucuje, spravedlivá, nebo zákon, který uvádí do života, je spravedlivý, tím se obvykle nezabývá. Když Porcie řekla „Žid bude mít všechnu spravedlnost“9, tak věděla, stejně jako věděli všichni okolo, že spravedlnost tady znamená jen nepatřičně doslovné vynucení špatně formulované smlouvy a Žid ve skutečnosti dostane to, co zaslouží. Ale je toto spravedlnost?
---
Pusťme se nyní do úkolu klasifikovat různé typy socialismu. Pokud pečlivě vytvoříme seznam jejich rozdílů, vynikne současně to, co mají společné. Je možné, že různé typy socialismu představují různé pokusy o zodpovězení stejné otázky. Jestli je tomu tak, jak zní tato otázka? Toto cvičení v klasifikaci je užitečné, protože dnes okolo určitých termínů panuje velký zmatek, který je téměř nemožné rozptýlit. Konkrétně jde o termín „komunismus“, který v průběhu doby radikálně změnil svůj význam a v různých fázích měl velmi odlišné konotace.
Pro naše účely jsou irelevantní určitá hnutí, která byla sice socialismem inspirována, ale sama o sobě mají pro socialismus jen pochybnou hodnotu. To bylo například družstevní hnutí. Socialistické systémy, které byly prominentní v poslední generaci, lze rozdělit přibližně na čtyři skupiny. První je anarchismus, druhou kolektivismus, třetí komunismus a čtvrtou syndikalismus a cechovní socialismus. Tento čtvrtý typ bychom možná přesněji mohli popsat jako odborářský socialismus, což je také překlad „syndikalismu“ bez asociací, které toto slovo má v našem jazyce. Čím se tyto typy liší?
O anarchismu stačí říci jen málo. Je pochybné, jestli vůbec patří mezi socialistické systémy. V posluchárně nebo na papíře je snadné dokázat, že anarchismus ve skutečnosti představuje opak většiny typů socialismu. Anarchista je liberálem, který svou nedůvěru ve stát dovedl tak daleko, že si přeje jeho úplné zrušení. Přesto v praxi anarchistické hnutí fungovalo jako jedna z forem socialismu. Má své kořeny na té straně socialismu, která hledá svobodu. Stát je přitom ten největší z tyranů, a je tudíž hlavním nepřítelem. Po zrušení státu bude práce světa prováděna dobrovolnými sdruženími, která se budou spontánně objevovat. Anarchismus je kouzelným snem nevinného dítěte. Postuluje zmizení všech politických struktur, zchlazení vášní a vládu rozumu. Co se týče vztahu existujícího mezi anarchismem a jinými formami socialismu, tak velký význam má, že konečný ideál Marx-Engels-Leninovy tradice po odplynutí státu jsou podmínky anarchie, které se podobají jiným anarchistickým snům. Marx s Leninem sice opovrhovali anarchismem, ale nebylo to kvůli jejich nesouhlasu s konečnou vizí. Bylo to proto, že anarchisté si podle nich bláhově představovali, že tato vize je uskutečnitelná okamžitě a jako výsledek pouhého chtění.
O kolektivismu a komunismu můžeme uvažovat dohromady. „Komunismus“ je slovo s dlouhým rodokmenem, jak můžeme vidět také v Komunistickém manifestu. Zajímavé je i to, jak toto slovo používal John Stuart Mill. „Kolektivismus“ je slovo daleko novější. Kolektivismus dnes označuje ten typ socialismu, který se pokouší o centrální plánování na straně produkce. Jeho krystalickou podobu můžeme vidět ve Fabiáncích. Metodou znárodnění se veškerý průmysl nakonec dostane do rukou státu. Soukromí kapitalisté zmizí. Kritikové z řad jiných škol socialismu tvrdí, že takto vznikne pouze státní kapitalismus. Všichni nebo téměř všichni lidé se stávají státními zaměstnanci. Stát se stává nezpochybnitelným monopolistou s obrovskou mocí. Kolektivismus nemusí přinést rovnost. Stejně jako je hierarchie a velká nerovnost v současné státní správě, tak může nerovnost existovat také ve znárodněných továrnách kolektivistického státu. I zde mohou hodnostní stupně značit i patřičné rozdíly v odměňování.
Komunismus je hůře uchopitelný, ale můžeme si ho představovat skrze Utopii Thomase Morea nebo stručné záblesky, kterými dával Lenin nahlédnout svým čtenářům do tohoto vzdáleného ráje. Komunismus je socialismem spotřeby. Je to socialismus, kde metaforicky řečeno všichni jedí ze stejného hrnce a o všechno se dělí podobně jako členové jedné rodiny. Bylo by chybou pokládat za základ komunismu rovné rozdělování, protože nic není menší rovností než formální rovnost. Jde tu o distribuci podle potřeb. Předpokládejme – a je to snadný předpoklad – že více než dost bylo vyprodukováno pro všechny skrze lásku, kterou lidé pociťují ke své práci. Předpokládejme – a znovu je to snadný předpoklad – že svět byl vyléčen z nerozumu a všichni lidé jsou rozumní. Pokud jsou rozumní, tak si pro sebe neberou více, než potřebují. Problém distribuce lze snadno vyřešit tím, že necháme všechny, aby si vzali, co chtějí ze společných skladů. Můžeme tak říci, že kolektivismus je socializovanou produkcí, motivovanou snahou o co nejvyšší efektivitu, který nemusí být nutně přehnaně revoluční v otázkách distribuce. Komunismus je socialismus spotřeby motivovaný snahou o rovnost a spravedlnost, který se příliš nezajímá o to, jak bude spotřebovávané zboží produkováno.
Zde bychom celou záležitost mohli opustit, kdyby nebylo zmatků, za které vděčíme tomu, jak slovo „komunismus“ bylo využito vládnoucí stranou v Sovětském svazu. Lenin si v určitém momentu politického vývoje přál změnit jméno své strany. Ze sentimentálních důvodů vybral název, který byl spojen s počátkem Marxovy kariéry. Výsledek byl ovšem velmi nešťastný, protože jeho komunistická strana není vůbec komunistickou stranou – alespoň ne teď. Jak jsme o tom psali v kapitole o Leninovi, bude potřeba ještě velmi dlouhá cesta, než tato fáze bude dosažena. Nejdřív je diktatura proletariátu, což je režim tvrdé represe, následovaná dlouhým procesem odplývání státu. Proces, který, pokud to bude podle Stalina nutné, může být odložen na neurčito. Teprve až stát nakonec odplyne, tak můžeme očekávat komunismus. Komunismus komunistické strany je odsunut do tak daleké budoucnosti, jakou zvládne pojmout lidská představivost. Je důležité si toto uvědomit, protože ortodoxní sociální demokracie vykazovaly jen malou inklinaci identifikovat se s „komunismem“ a byly za to z různých stran kritizovány a nepochopeny. Komunismus je vizí lidského bratrství, kdy celé lidstvo žije jako jedna rodina. I když je tato vize neuskutečnitelná, tak může znít mnoha lidem vznešeně. Když však buržoazní poslanci za labouristy a sociální demokraty nechtějí přijít do příliš těsného kontaktu s komunisty, není to proto, že by odmítali tuto vizi ultra-vzdálené budoucnosti. Co jim vadí je diktatura proletariátu v současné realitě, kde je diktatura daleko prominentnější než proletariát.
Čtvrtou skupinu můžeme popsat jako pokus nalézt nějaké přijatelné řešení problému vlastnictví. Jestli námitkou proti nepřítomnému vlastníkovi pozemků, nepřítomnému vlastníkovi dolů, nepřítomnému vlastníkovi akciových podílů obecně je, že nepřítomný vlastník nic nedělá, a přitom si žije v blahobytu, tak celkem očividným návrhem, který se nabízí je, že spravedlnosti bude učiněno za dost, když tato nespravedlivá majetková práva zmizí. Železnice tak dostanou železničáři, doly horníci, půdu zemědělci a výrobní nástroje obecně ti, kteří s nimi odvádějí práci. Ovšem syndikalismus a cechovní socialismus jdou dále než k takové změně vlastnických vztahů. Odborářský socialismus je nejlépe pochopitelný jako produkt marxistické nenávisti k třídnímu státu v kombinaci s anarchistickými vlivy. Pokud zničíme stát, dokáží si pracující třídy vskutku samy vytvořit vlastní mašinérii, která by stát nahradila – nebo ho zredukovala do jeho patřičné role? Odpovědí v jednom případě je, že nemusí existovat nic jiného než odborové svazy a v druhém případě je, že vzniknou cechy, které dostaneme mírným přetvořením odborových svazů. A pokud potom ještě zbude něco ze státu, tak to bude jen stín jeho bývalé slávy. Tak se zrodí svět, ve kterém vláda, pokud bude nějaká existovat, bude na ramenou organizací pracujících a zde se pracující budou těšit úplné svobodě od tyranie.
---
Ve světle klasifikace čtyř hlavních typů socialismu není obtížné přijít na to, co je hlavní otázkou socialismu. Už na začátku této kapitoly jsme řekli, že socialismus a individualismus jsou komplementární v tom smyslu, že socialismus klade na první místo společnost a podřizuje jí jednotlivce, zatímco individualismus podtrhuje význam jednotlivce a společnost je pro něj sekundární. Je to otázka relativního důrazu na dvě očividné hodnoty. Stručně shrnuto, rozdíl mezi individualismem a socialismem spočívá ve věčné otázce vztahu jednotlivce ke společnosti. V minulé generaci nám bylo dostatečně vtlučeno do hlav, že si nesmíme plést společnost a stát. A to bychom neměli. Ovšem přesně vymezit, co stát vlastně je, a jaký by měl být vztah mezi státem a společností, jsou otázky, na které se nenabízejí snadné odpovědi. Nebesa chraň, abychom na konci knihy padli do obklíčení nekonečného labyrintu sociologických a politologických teorií. Je naprosto jasné, že se právě dotýkáme jádra socialismu, a to především moderního socialismu. S tím, jak jsme se blížili Leninovi, se socialismus smršťoval na obecnou, základní a věčnou politickou otázku. Potřebujeme stát? Co je vlastně stát? Můžeme mazaně nějak obejít stávající stát a dorazit k něčemu funkčnějšímu? Můžeme využít stát tak, jak je dnes a s jeho pomocí vytvořit lepší svět? Nebo je rakovina v srdci státu, všech států, které kdy poznalo lidstvo, které z nich činí nástroj věčného útlaku a jedinou léčbou je jejich „rozbití“? To jsou v různých kombinacích problémy, které více či méně leží v srdci soudobého socialismu. V moderní podobě je socialismus z větší části nespokojený s tradičními odpověďmi a skepticky zkoumá teorie podstaty a funkce státu.
Podstatou Aristotelova učení k tomuto tématu je, že stát má svou přirozenou existenci. V často citované větě: „Stát vznikl, aby umožnil život, a existuje, aby byl život dobrý.“ Pokud bychom byli tak netaktní a zeptali se Aristotela, čí dobrý život stát umožňuje, dostali bychom pravděpodobně odpověď, která by nás odradila, abychom citací Aristotela reagovali na Lenina. V Aristotelově světě bylo příliš mnoho bezejmenných otroků a jen hrstka těch, pro které byl život dobrý. Co se týče nevyhnutelnosti nebo přirozenosti státu, je Aristotelovo učení relevantní dnes stejně jako před staletími. Podmínky nutné pro anarchii, ať už by to byla přímočará anarchie Godwina a Kropotkina, nebo do nekonečna odsunutá anarchie Marxe-Engelse-Lenina, jsou tak vzdálené od reality, že anarchismus je odsouzen zůstat doktrinářskou a akademickou hračkou. Stejně tak lidská povaha se dosud nezměnila natolik, jak Lenin výslovně připustil, aby to umožnilo konečné odplývání státu. Stát tak zůstává.
S drobným zaváháním lze říci totéž také o odborářském socialismu. Jeho hlavní exempláře jsou hybridní dcery nebo vnučky anarchismu a jako jiní hybridi, nemají žádnou naději na potomstvo. Ve svém vztahu ke státu je syndikalismus téměř zcela anarchistický. Cechovní socialismus o něco méně. Společně nechali nezodpovězenou řadu otázek, pro jejichž zodpovězení by nakonec povolali stát (nebo jeho ekvivalent) z polospánku, do kterého ho na počátku odsoudili. Ideje podobné syndikalismu a cechovnímu socialismu se bezpochyby budou čas od času znovu objevovat, aby oživily a zúrodnily veřejnou debatu. S velkou mírou jistoty lze říct, že budoucnost socialismu neleží v jejich směru.
Ústřední otázka současného socialismu je volba mezi pesimistickým pohledem na stát, který je inherentní v anarchistické a marxistické tradici a optimističtějším přístupem, který představuje Bernstein, revizionisté a fabiánci. Tyto názory jsme podrobně představili v příslušných kapitolách. Marxistický pohled je, že stát vždy byl, je dnes, a vždy bude nástrojem útlaku. V důsledku toho z něj nemůže nic dobrého vzejít a nic dobrého nelze skrze něj dosáhnout. Je nutné ho zničit a nahradit něčím docela jiným. Toto je revoluční socialismus, podle kterého může být socialismus uskutečněn pouze jako výsledek revoluce. Opačný pohled je, že stát není tak špatný. Může být využit a byl využit jako nástroj reformy – včetně reformy státu samotného. V důsledku toho revoluce není nevyhnutelnou nutností, ale nejistým hazardem. To je evoluční socialismus, který využívá stávající stát a jeho státní mašinérii.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.
Odkazy:
1) Shakespeare, Bouře, (Akt 5, scéna 1).
2) Robert Flint: Socialism; William Graham: Socialism, Old and New.
3) Robert Flint: Socialism, str. 23.
4) Sidgwick: Elements of Politics, str. 160. Sidgwick patřil ke generaci, pro kterou bylo vlastnické právo stále opěrným bodem svobody. Můžeme přemítat nad tím, jak se doba změnila, když vidíme jeho vysvětlení slova socialismus: „požadavek, aby bezúhonný dospělý člověk, který se k tomu nezavázal smluvně a proti kterému neexistuje nárok na reparace, pozitivně přispíval, ať už penězi nebo službami, na podporu ostatních, budu nazývat socialismem.“ (Elements of Politics, str. 42).
5) De Laveleye: Le Socialisme Contemporain, úvod.
6) Fauget: Le Socialisme en 1907, str. 1.
7) Bradlaugh.
8) Bourgin: Les Systèmes Socialistes, str. 3-6.
9) Shakespeare: Kupec benátský (Akt 4. scéna 1.)