Socialistická tradice (XXXXVI. část) - Doslov (2. část)

Mises.cz: 10. února 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Marxistická teorie státu sama o sobě plyne z dogmatu třídního boje. V marxistické tradici historie není ničím víc než jen záznamem o třídních bojích. Stát se zrodil spolu s rozdíly mezi třídami. Až se po nadcházející revoluci budeme přibližovat beztřídní společnosti, tak se bude současně blížit konec státu. Stát a třídní boj jsou tak téměř zaměnitelné termíny. Či přesněji řečeno stát je nejdůležitější součástí výzbroje používané v třídním boji. V tomto smyslu mají syndikalisté pravdu, když vidí v třídním boji nejdůležitější jádro Marxe. V předchozích kapitolách jsme popsali názory Marxe, syndikalistů a dalších na třídní boj, aniž bychom se hlouběji pokoušeli zkoumat, nakolik je naše společnost ve skutečnosti utvářena třídním bojem mezi buržoazií a proletariátem, který bude trvat věčně – nebo alespoň do doby, dokud buržoazie nepadne. Na tomto místě, kde se pokoušíme spojit jednotlivá vlákna dohromady, se můžeme podívat blíže na „třídní boj“, který údajně je jádrem všech věcí. 

Je jasné, že ve všech dobách a ve všech společnostech ve známé historii existovaly konflikty zájmů. V extrémních případech, když se vytvořila nepřekročitelná propast mezi různými částmi společnosti, mohlo nastat něco jako třídní válka a stát mohl být pravdivě popsán jako třídní organizace. Ve Velké Británii ještě v osmnáctém a na počátku devatenáctého století neměla masa lidí volební právo a stát, podle marxistického vzorce, reprezentoval zájmy úzké vrstvy populace. Avšak v dnešním světě, ačkoliv máme neustále konfliktní zájmy, tak tyto zájmy jsou ve stavu neustálého pohybu a přelévání se z jedné strany na druhou. Nepozorujeme nic, co by nás opravňovalo k předpokladu, že existuje věčná válka mezi dvěma jasně vyhraněnými třídami rozdělenými nepřekročitelným výnosem. Pokud někdo chce mluvit alespoň s náznakem symbolické přesnosti o třídním boji, tak nejprve musí definovat třídy, které mají být ve vzájemné opozici a předpokládat o nich, že se nijak nemohou mísit. Člověk musí předpokládat, že všichni, kdo stojí na jedné straně plotu, mají jeden společný zájem. Že existuje skutečná „solidarita“ mezi všemi pracujícími po celé délce bojové fronty. To znamená stejný zájem spojující proletáře celého světa a stejně tak se musí předpokládat, že stejný zájem existuje také mezi všemi zaměstnavateli. Všichni pracující musí mít stejný zájem proti všem zaměstnavatelům. Obě strany si musí být vědomi svého společného zájmu. Podél frontové linie nesmí dojít k žádným zmatkům. Pokud polnice vydá nejasný signál, kdo by se měl chystat do bitvy?

  Ve skutečnosti asi neexistovala žádná jiná bitva, kde by polnice vydávala tak nejasné signály. Předpokládaná solidarita všech zaměstnanců, základní podmínka třídního boje, je pouhou iluzí. V každém odvětví mohou nastat střety zájmů dokonce mezi různými stupni zaměstnanců. Přednostové stanic, výhybkáři, strojvedoucí a průvodčí mohou mít určitý společný zájem plynoucí z toho, že mají stejného zaměstnavatele, ale ze stejného důvodu mohou mít také řadu rozdílných zájmů. Pokud přednostům stanic rostou platy, tak to může být na úkor průvodčích. Různé skupiny zaměstnanců mohou být rozděleny vzájemnou žárlivostí stejně jako spojeni vzájemnou láskou. Obdobně platí, že pracující v různých odvětvích mohou mít ostře protichůdné zájmy. Stávka v uhelných dolech, která úspěšně zvedne platy horníků, může vést k dražšímu uhlí, což negativně ovlivní zaměstnance na bezpočtu dalších pozic. V archivech ministerstva práce jsou založeny záznamy sporů, které mezi sebou vedly odborové svazy z různých průmyslových odvětví a v těchto případech byly častými spojenci odborových svazů asociace průmyslníků z daného odvětví. Tím nejhorším protivníkem pak byl odborový svaz z druhého odvětví. Ve skutečnosti časté spojenectví mezi odborovými svazy a svazy průmyslníků, jakkoliv se z určitého úhlu pohledu mohou jevit jako chvályhodný důkaz třídní spolupráce v dnešní době, mohou také představovat nebezpečné spolčení proti zájmu zákazníků.

Když se podíváme na údajnou solidaritu mezi dělníky z různých zemí a národů, tak se celá třídní konstrukce žalostně hroutí. Konkurence mezi jednotlivými zeměmi se přenáší na konkurenci mezi dělníky různých národností a zaměstnanci spolu se zaměstnavateli mají společný zájem manipulovat celní tarify (a dělat další věci) tak, aby si udrželi, co mají, na úkor zaměstnanců jiných národností. Nepostačuje odpověď, že by to tak nemělo být, a že kdyby byli dělníci lépe vzděláni a měli vyšší třídní uvědomění, tak by se chovali jinak. Pointou socialistického učení o třídním boji je, že tento boj zuří právě teď a zuřil tak dlouho do minulosti, nakolik sahá lidská paměť. Jenže třídní boj stojí na solidaritě zájmů mezi pracujícím a v současném okamžiku je jasné, že žádná taková solidarita zájmů neexistuje.

Omyl tohoto předpokladu věčného třídního boje mezi buržoazií a proletariátem je ještě zřejmější v naší zemi. Pro nás je tato idea tak cizí, že anglický jazyk je nucen uznat svou nedostatečnost a vypůjčovat si výrazivo z cizích jazyků, kterému rozumíme jen nedokonale. Možná v jiných zemích vědí daleko přesněji, co to je buržoazie. V této zemi nemá pravděpodobně nikdo jasnou koncepci ideje, kterou chce sdělit druhým, když použije ve větě slovo „buržoazie.“ Může to být pohrdlivý termín pro to, co je hodno pohrdání. Tak, jako jsou jiná urážlivá slova. „Buržoa“, říká Lenin, „znamená vlastník majetku… Velký buržoa je vlastníkem velkého majetku. Drobný buržoa je vlastníkem drobného majetku.“ Jenže, kde přesně leží hranice mezi velkým a malým majetkem a mezi drobným buržoou a proletářem? Tato nejednoznačnost v definici dvou znepřátelených stran se v praxi promítá do toho, že nejde vytyčit žádnou frontovou linii. Společnost odhaluje nekonečnou řadu téměř nepostřehnutelných přechodů. Navíc je společnost ve stavu neustálé přeměny. Na rozdíl od středověku moderní společnost není statická. Když navštívíte některou zcela průměrnou proletářskou rodinu, stejně nedokážete s jistotou predikovat, jaký bude její osud v příští generaci. Tuto obtíž pociťují všichni poctiví výzkumníci, kteří by si chtěli rozdělit společnost do kategorií, kterým se společnost odmítá přizpůsobit. Cole, který zápasil s termínem petite bourgeoisie, položil sobě a svým čtenářům následující otázku:

„Jak budeme klasifikovat rodinu, ve které otec je majitelem místního krámku s potravinami, matka je dcerou ředitele větší továrny, jeden syn je majitelem garáží, další obecním úředníkem a třetí technikem ve velké firmě. Jedna z dcer se provdala za učitele a jedna za činovníka odborů?“¹   

Blaze muži, který má mnoho potomků (žalmy 127:5). Kromě lítosti, že nezbyl nikdo, kdo by převzal otcův obchod, tak můžeme odpovědět, že když se nepustíme do třídní války, tak nebudeme mít žádnou potřebu uvedenou rodinu klasifikovat. A pravděpodobně ani zeť, který je odborářem, nikdy nepocítil takovou nutnost. Můžeme ještě dodat, že Cole byl docela umírněný v rozložení rodiny ve svém příkladu. Ve Skotsku, kde jsou příslovečně všichni se všemi příbuzní, máme prostředí a tradici, která umožnila jednotlivým rodinným příslušníkům pohybovat se skrze společnost volněji, než tomu bylo jinde. Vydejte se do jakékoliv skotské vesnice a prvního člověka přiměřeného věku, kterého potkáte, se zeptejte na osudy jeho bratranců – za předpokladu, že je zná a že patřil ke generaci, kdy rodiny byly početné a bratranci odpovídajícím způsobem hojní. V překvapujícím počtu příkladů bude výsledkem miniaturní obraz celé společnosti. Další test, který je oblíbeným nástrojem romanopisců – sledujte osudy jedné rodiny dvě nebo tři generace. Jednou z mála výhod vyššího věku je, že dnes můžeme vidět pravnuky jejichž praotce si ještě vzdáleně pamatujeme. Tento příběh je v zásadě stejný. Společnost je ve stavu neustálého pohybu a neexistují tu žádné rigidní třídy, mezi kterými by se musela vést věčná válka.

Třídní boj je kořenem marxistického pohledu na stát a je to mocný vliv při vytváření tvaru marxistické politiky, takže bude přípustná ještě jedna úvaha o tom, nakolik dnes třídní boj existuje nebo neexistuje jako skutečný fakt. Nejprominentnější pozici má třídní boj u syndikalistů, tak se můžeme podívat na implikace jistých tvrzení Sorela ohledně tohoto tématu. Labriola může vášnivě tvrdit, „jedinou realitou, kterou uznáváme, je existence třídního boje.“² Přesto je jasné, že pro intelektuály se tato „realita“ rozplynula do pouhého mýtu – jedné z těch věcí, o kterých je pěkné přemýšlet, i kdyby byly nepravdivé. Existuje významný odstavec v Préface pour Calajanni k tomuto bodu. Marxova teorie tříd, říká Sorel, je abstrakcí. Střední třídy nemizí, a právě ze středních tříd se rekrutuje většina vůdců socialismu. Marx ve skutečnosti představuje konflikt ryzích idejí „sous la forme de luttes engagées entre couples antagonistes“ (ve formě bojů mezi nepřátelskými páry). Bez této dichotomie a rozdělení společnosti by nebylo možné, aby socialistická propaganda dostala ke svým posluchačům ideu revoluce – de faire comprende l’idée révolutionnaire (aby pochopili myšlenku revoluce). Třídní boj je ve skutečnosti symbolickou abstrakcí, jejímž ospravedlněním je, že umožňuje efektivní propagandu za tímto účelem.³ 

Ještě významnější je odpovídající pasáž v Reflections on Violence. Sorel, mluvící o Marxově rozdělení společnosti do fundamentálně znepřátelených skupin, přiznává, že „bude nutné určité úsilí, než bude možné toto verifikovat ve fenoménech každodenního života.“ Musíte dopředu vědět, že to, co uvidíte, je třídní boj, než se vaše vize naplní. Je podivné, že pokud vidíte jen každodenní nudu, tak ji můžete překonat zavedením koncepce generální stávky: zde je společnost jasně rozdělena do dvou táborů a pouze dvou táborů.⁴ Takto jeden mýtus dává svou oporu a sílu druhému. Z těchto tvrzení můžeme vyvodit fakt, že třídní boj není vůbec „jedinou realitou“, ale je to jen další mýtus, kterému by někteří z nás rádi uvěřili.

Bez zbytečného puntičkářství lze ve všech Sorelových úvahách o třídním boji vysledovat kruhové uvažování, které prostupuje celou otázkou. Účelem syndikalismu je vytvořit přesně to ostré rozdělení do tříd, které syndikalismus postuluje jako jediný důvod své existence. Při pohledu na syndikalistické filosofy lze říci, že třídní boj existuje hlavně pro ty, kteří jsou připraveni vynaložit nezbytné úsilí, aby ho viděli. To řekl největší ze syndikalistických filosofů.

Možná, že v celém třídním boji je něco, co nám anglo-sasům uniká a diskvalifikuje, abychom soudili. Měli bychom mít dost moudrosti, abychom zjistili, že nikdy nepochopíme své sousedy. Sorel běduje nad tím, že Angličané a Američané nemají žádné přirozené porozumění pro třídní válku. V případě Ameriky jsou jeho komentáře obzvláště poučné. Říká, že v Americe la vie ouvrière (dělnický život) není vnímán jako něco, co by bylo vlastní jenom určité části lidí. Spíš je to vnímáno jako příprava nebo škola, kterou si procházejí všichni.⁵ To může a nemusí být přiléhavá analýza americké situace, ale my jí vnímáme jako šťastný a zdravý kontrast k třídnímu boji. Přitom si můžeme všimnout, že v žádné jiné zemi není kapitalismus tak plně rozvinutý. Ve vztahu k soudobé Anglii Sorel pouze poznamenal, že „Angličané se vyznačují mimořádným nepochopením pro třídní válku.“⁶ Sorel vyprodukovat také naivní poznámku pod čarou, která srovnává anglické a francouzské odborové předáky: „Angličtí odboroví předáci se rychle stali gentlemany, aniž by je za to někdo obviňoval.“ Dozajista nechápeme třídní válku.⁷ 

---

Tento delší rozbor byl nezbytný, protože předpoklad tříd, které spolu vedou věčný boj, vysvětluje marxistickou koncepci třídního státu. Jestliže, když mluvíme o této zemi a s podporou Sorela, Marxovo rozdělení společnosti neodpovídá realitě, ale je, přinejlepším, živě efektivním symbolem s propagandistickou hodnotou, tak „třídní stát“ také není realitou. Stát, jak jsme ho poznali v posledních dvou generacích, byl vším možným, jen nebyl orgánem nějaké jasně definované třídy. Dal nám překvapující důkazy své schopnosti se přizpůsobovat a zavádět změny, které byly pokládány za žádoucí. Stát může být využit, a pokud nedebatujeme s těmi, pro které by byla násilná revoluce příjemným zážitkem, tak není žádný důvod ho „ničit“. 

To znamená, že můžeme eliminovat marxismus jako jednu z vývojových cest, kterou by se dnešní britský socialismus mohl vydat. V této zemi jsme příliš nenasákli Marxem a nemusíme litovat, že se u nás moc dobře neaklimatizoval. Marx se stal tak velkou částí historie během uplynulých dvou generací, že je možná zbytečné spekulovat o tom, jak by bylo světu bez něj. Dnešní historikové mají zřetelnou tendenci přeceňovat Marxův vliv v době, kdy ještě žil. Je celkem jasné, že v době své smrti měl v očích světové veřejnosti jen malou váhu. Nakonec ovšem lze bez pochybností říct, že vnesl do socialistického hnutí něco, co do té doby postrádalo – hnací sílu, okouzlení revolucí, démonickou energii. Stejně tak je pravdou, že když se marxistická tradice stala dominantní, socialismus tím něco ztratil a byl o to chudší. Naše kritika Marxe je nakonec prostá. Vybudoval socialismus na třídním boji a nenávist, nikoliv lásku, umístil do centra všeho dění. V jeho rukou socialismus ztratil svou vizi a ztratil svůj dech. Jakkoliv je nenávist užitečná emoce v krátkém období v předvolebních kampaních, tak doktrína věčné zášti, třídního boje a nepolevující zahořklosti se ukázala být nedostatečným základem pro životní filosofii. Možná, že tohle je jeden z důvodů, proč se marxismus ukázal být tak málo kompatibilní s britským temperamentem. Angličané (a je to více anglickou, než skotskou ctností) mají ze všech národů nejmenší sklon živit si národní ublíženost a současnou nenávist krmit vzpomínkami na minulé křivdy.

Procesem eliminace se tak dostáváme k tomu, že u nás se bude využívat stávající stát a mašinérie stávajícího státu. Pro socialisty, kteří se hlásí k socialistickým ideálům, je otázka, jak by měli existující stát využít, velmi složitá. Jejich dnešní odpověď také bude odlišná od toho, jak by odpověděli před čtyřiceti lety. Ideál ortodoxních socialistů býval naprosto kolektivistický stát, vzniklý znárodněním všech průmyslových odvětví a vytvořením ministerstev pro každé jednotlivé odvětví. Tato vize již poněkud vybledla, z části vlivem kritiky a z části pod tlakem událostí. Problémy kompletně kolektivistického státu jsou ohromné. Všichni by byli státními zaměstnanci. Život v něm by byl sérií úřednických zkoušek, kde by nebyli žádní propadlí. Nebyl by žádný vnější prostor, kam vyhodit nekompetentní a neposlušné. Kompletně kolektivistický stát by byl největší tyranií. Stát by byl vším a nic by neexistovalo mimo stát. Zdá se, že tohle netrápilo tolik kolektivisty a socialisty předchozí doby, ale v současné generaci je více lidí, kteří začali pochybovat, jestli by v takovém uspořádání byl dostatek čerstvého vzduchu. Stát může být stejně tvrdým zaměstnavatelem jako běžný kapitalista a ve světě „státního kapitalismu“, kde bychom neměli ani možnost měnit zaměstnavatele, by život mohl být ještě nepříjemnější, než je v současnosti.

Jenže, jak se to občas v životě stává, nastala velká změna v přístupu ke zcela nezředěnému kolektivismu kvůli tomu, že během dlouhé kontroverze obě strany do značné míry uspěly v přesvědčování svých oponentů. Dnes by už nebylo pravdivé konstatovat, že jsme všichni socialisté. Lenin by určitě řekl, že nejsme a nikdy jsme nebyli. Lze po pravdě připustit, že agenda, za kterou socialisté bojovali před čtyřiceti lety, je nyní všeobecně přijímána většinou populace. Všichni, až na pár výjimek, bychom byli pokládáni za socialisty – a vskutku za nebezpečné socialisty – v očích Sudreho a Thonissena. Na druhou stranu socialisté byli do velké míry přesvědčeni argumenty svých oponentů posílených (možná trochu podivně) o argumenty anarchistů, že nezředěný kolektivismus by byl šedým a strnulým světem, ale především, že by nefungoval.

Skutečnost, že znárodněný průmysl není nezbytně efektivním průmyslem, je dnes téměř obecně uznávaným faktem a debatuje se hlavně o tom, proč tomu tak je. Kdekoliv se lidé setkávají a kdykoliv mají nutkání napsat něco do tisku, tak se debatuje o nekompetenci ministerských odborů ve srovnání s větší efektivitou, kterou se vyznačují obchodní kruhy. Nedostatek zápalu, kterého si všiml Adam Smith u zaměstnanců akciových společností, kteří nemají motivaci v tom, že se starají o svůj vlastní majetek, teď můžeme pominout. Celá debata přehlíží fakt, že se srovnává práce za zcela rozdílných podmínek. Dokud žijeme v systému parlamentní vlády, tak služebníci státu musí pracovat s omezeními, které soukromý obchod nezná. Podnikatel zodpovídá jen sobě a svým akcionářům, které není tak těžké potěšit, když se podniku daří alespoň průměrně. Vláda se musí odpovídat sněmovně, veřejnosti, tisku a komukoliv, kdo si zamane klást otázky. Podnikání může být relativně neformální a důvěrné. Vláda, v časech míru, musí být připravena žít pod mikroskopem a hájit všechno, co provádí. Od vůdce opozice se dopředu očekává kritičnost a usilovné pátrání po jakékoliv chybě, které se vláda mohla dopustit. To je přirozeným důsledkem stranického systému, jak ho známe. Každý jednotlivý počin vlády může být oddělen a může se stát předmětem veřejné kontroverze. A odpovědi vlády – pokud se mezi tím nezměnila legislativa – musí být konzistentní s tím, jak vláda odpovídala v posledních deseti letech. Musí se dbát na precedenty a dbát na precedenty znamená zdržení a byrokracii. Soukromé podnikání je od těchto záležitostí do velké míry osvobozeno. Především princip ministerské odpovědnosti má dalekosáhlý dopad na vytvoření atmosféry opatrnosti a obezřetnosti ve vládních aktivitách. Ministr je právě od toho, aby byl ostřelován. Cokoliv udělá, bude se na to útočit. Někteří ministři si tuto politickou bitvu užívají. Jiní jsou svým temperamentem vedeni k tomu, aby úderům vystavovali jen tak malou plochu, jak je to možné. Všechno, co úředníci ministerstva dělají, je teoreticky činem ministra. Ideální úředník je tak téměř neviditelný. Je jen nástrojem, skrze který ministr provádí svou vládu. Musí se přizpůsobovat tomu, o čem věří, že je vůle jeho ministra. Co má ale chudák úředník dělat, pokud nedostane jasné pokyny a má na výběr povolit něco velkolepého a odvážného (kde však je šance, že by mu to ministr nemusel schválit), nebo udělat něco přízemního a konvenčního, co se ovšem nachází v bezpečných mezích? Pokud je dobrým úředníkem, tak nebude dělat vlny. Jeho první povinnost je k jeho ministrovi, a především nesmí svého ministra dostat do průšvihu.

Můžeme si všimnout dalších rozdílů. Zásadní odlišnosti jsou například ve finanční pozici vlády oproti soukromému podniku, trvanlivost ministrů a tak dále. Snad bylo řečeno dost, aby bylo jasné, že dokud žijeme v parlamentní demokracii, tak vládní soukolí a obchodní soukolí operují za docela rozdílných podmínek. Administrativní mašinérie v této zemi může být velmi efektivní, ale obklopili jsme jí podmínkami, které ji nutí k opatrnosti, k dodržování formální korektnosti, vyhýbání se nepřiměřenému riziku a krytí si zad proti kritice. To nejsou kvality, které by byly potřeba pro úspěch v podnikání. Jen málo podnikatelů, jakkoliv může být jejich kritika vládní nekompetence ostrá, by si trouflo vést své záležitosti pod neustávající palbou parlamentních dotazů s několika stovkami poslanců poštěkávajících ze stran.

Tyto praktické úvahy se staly hlavními argumenty proti kolektivismu ve starším smyslu. Stát – nebo alespoň náš parlamentní stát – není vhodným nástrojem pro každodenní provoz velkého průmyslu. Důsledkem je, že požadavky na znárodňování v této zemi podivně ustoupily do pozadí. Toto slovo dokonce získalo poněkud staromódní nádech. Cole je příhodným komentátorem:

„Ideál socializace zůstává; ale možná zjistíme, že už nechceme „znárodňovat“ jakýkoliv průmysl, alespoň ne ve starém smyslu slova.“⁸     

Jinde zase poznamenává:

„Co se socialisté v zásadě vypravili znárodnit, nebo možná lépe zespolečenštit, není to nebo ono konkrétní průmyslové odvětví, ale kontrola a směřování ekonomického života společnosti jako celku.“⁹

Kontrola a regulace se tak dostává na místo staršího a příliš povrchního návrhu na znárodnění. Důvody k tomu jsou přiznáním pravdivosti individualistických argumentů. Věci jdou lépe, když je řídí lidé, jejichž prací je vědět, jak je řídit. Je tedy lepší nechat skutečné řízení podniků v rukou těch, kteří mají něco z ctností individualistických podnikatelů. Význam národního vlastnictví ustupuje, jak Cole výslovně uznává:

„Stát může regulovat národní průmysl a pak se nemusíme starat o to, kdo ho vlastní, dokud má stát v rukou neomezenou moc zdaňovat.“¹⁰

Zde leží význam různých třetích cest, které byly vynalézány v meziválečném období a také periodicky se objevujících požadavků, aby určité věci byly „vyjmuty z politiky.“ London Passenger Transport Board je dokonalým příkladem podivné hybridní formy, která má údajně kombinovat výhody soukromého podniku s výhodami společenské kontroly, eliminovat ziskový motiv a klást důraz na ideu veřejné služby. Spolu s tím se zrodily různé zvláštní výbory, které jsou pokusem dělat věci jménem státu, ale nikoliv přímo skrze stát. Byly pokusy reformovat poštovní úřad, aby se více podobal modelu soukromého podniku. Původní Unemployment Assistance Board neměl být, a teoreticky ani jeho nástupce, Assistance Board, není přímo vládním úřadem. Obzvláště tento poslední příklad má své kořeny v pošetilé víře, která se periodicky znovu vynořuje, že hospodářství a politika mohou být udrženy odděleně, že „správa věcí“ se liší od vlády nad lidmi, a že cokoliv, co je rutinním děláním věcí, může být vyjmuto z politiky. V těchto otázkách rozvoje kvazi-státní aktivity můžeme v současné době sledovat podivné divadlo. Čím více stát zasahuje a reguluje, tím menší vykazuje ochotu nést konečnou a přímou odpovědnost za to, co udělal.¹¹

Tyto třetí cesty vyprovokovaly vznik poměrně rozsáhlé literatury o jejich hospodářské a administrativní stránce, ale dosud nebyly zkoumány ústavními právníky. Například London Passenger Transport Board má velmi rozsáhlé pravomoci a pokud se rozhodne, může je aplikovat docela svévolně. Komu se zodpovídá a jak by tato odpovědnost měla být vynucena jsou otázky, na které nebude snadné odpovědět. Nemusíme dodávat, že tyto uvedené příklady jsou pouhou ilustrací našeho argumentu. Pokud si zvolíme zůstat u stávajícího státu a odmítneme se nechat zotročit univerzálním znárodněním, tak jeden z úkolů pro příští generaci bude prozkoumat způsoby, jakými stát – který sám zůstává v pozadí – může vykonávat kontrolu skrze instituce, které byly založeny státem, ale přesto nejsou součástí státu. 

---

Pochybnosti o kolektivismu, které jsou vyjádřeny v předchozích odstavcích, jsou založeny na poznání, že ministerský odbor není vhodným nástrojem pro řízení většiny podniků v zemi, pokud má ministerstvo zůstat odpovědné parlamentu a veřejnosti. U nás je dnes málo lidí, kteří by otevřeně nebo vědomě navrhovali, že ministři by v době míru měli být vysvobozeni z okovů své odpovědnosti parlamentu. Ačkoliv můžeme pozorovat, že všechny navrhované třetí cesty jsou ve své podstatě nástroji, jak zmenšit nebo rozmělnit ministerskou odpovědnost. Pokud o tom někdo pochybuje, ať si prostuduje odpovědi, které ve sněmovně zaznívají na dotazy týkající se B.B.C. Je pravdou, že vláda, která by se nemusela zodpovídat, pokud bychom si vybrali tuto cestu, by v krátkém období mohla být efektivnější vládou. Můžeme si připomenout, že v marxistické teorii je po revoluci první fází budování socialismu diktatura. Vlády, které se nemusí zodpovídat parlamentům, mohou plánovat. A organizace a plán byly vždy výraznou součástí socialistické vize. V dnešní době je důležité přemýšlet nad tím, nakolik „plánování“ vyžaduje neodpovědnou vládu a nakolik je ho možné začlenit do soustrojí demokratické odpovědnosti.

Nakolik je plánované hospodářství protikladem ke konkurenčnímu, jde primárně o socialistický ideál. Téměř univerzální touha po plánovaném hospodářství, která existuje dnes, může být po právu citována jako ilustrace obecného přijetí velké části toho, co socialismus vždy propagoval. V každém případě jen blázen neplánuje, pokud opak znamená dělat věci bez předvídavosti a bez kalkulace. Přesto současná mánie pro plánování má svá rizika a lze pochybovat o tom, jestli „plánování“ jak je chápáno jeho horlivými stoupenci, je konzistentní s našimi svobodami. Může se vskutku ukázat zkratkou k diktatuře. Ať si nikdo nedělá iluze, že lze mít hospodářský plán izolovaný proti politickému životu země. Pokud se dohodneme na přijetí plánu, pak buď nebudeme moci kritizovat plán, jakmile byl jednou přijat, a plán se během doby své platnosti stane našim diktátorem; nebo si necháme právo kritizovat a modifikovat plán, a v tom případě plán přestane být plánem tak, jak je dnes mnohými lidmi chápán. Jeden zaslepený nadšenec hovořil zapáleně o dlouhodobém pětasedmdesátiletém plánu. Kdo jsme, abychom očekávali od svých vnoučat takovou míru respektu a poslušnosti, kterou neprojevujeme vůči našim vlastním předkům? Může někdo seriózně tvrdit, že kdyby nejlepší mozky někdy kolem roku 1875 vymyslely pán, tak by byl v následujících desetiletích posvátně naplňován, a že bychom se ještě dnes řídili tímto plánem? Kritikové mohou říct, že demokracie znamená právo měnit názor s nespecifikovanou frekvencí. Znamená to také právo setřást okovy, které ukovali naši předkové. Ani pod jménem „plán“ nedokážeme k ničemu zavázat naše potomky. Socialismus bude v pokušení představit plánování jako svou silnou stránku. Měl by se jen ujistit, že tento plán bude služebníkem podléhajícím veřejné kritice a kontrole, nikoliv pánem ukrývajícím v sobě diktaturu.¹² 

Vcelku je marným plýtváním času představovat si, jak budou věci vypadat za několik desetiletí. V současné době se jednotlivec nachází ve stínu – což je možná nespravedlivé a dokonce nebezpečné. Společnost v uplynulé generaci prošla zvláštním procesem homogenizace. Vyjadřujeme se jen skrze skupiny, ke kterým patříme. Dělník je ničím, pokud není členem odborových svazů. I zaměstnavatel je vyvrhelem, pokud se nepřipojí ke svému svazu zaměstnavatelů. Dokonce samotní individualisté vytvářejí spolky individualistů – zlověstné znamení klesající důvěry v individualismus. Z hlediska vyjednávání v rámci průmyslové struktury je takové shlukování pravděpodobně výhodné. Umožňuje dosáhnout takové organizovanosti průmyslu, která by nebyla možná v atomistické společnosti. Bezpochyby dává jednotlivcům jen malou roli. Jednotlivec nezíská svou sebeúctu ani když z pozice voliče zvažuje fungování politického soukolí. Je marné zapírat, že demokracie nefungovala docela tak, jak od ní bylo očekáváno. Pokud teď dáme stranou Hitlera a Lenina, jako poněkud násilnické a předpojaté svědky, stále máme tíživý pocit z toho, že váha jednotlivého voliče je nulová a nemůže nic ovlivnit. Můžeme ho opakovaně stavět před volbu mezi dvěma nebo třemi kandidáty, mezi kterými ve skutečnosti necítí žádnou preferenci. Leninovo tvrzení, že sověty daly všem pracujícím pocit, že jejich hlas se počítá, může nebo nemusí být pravdivé. Jen málo lidí může mluvit o Rusku na základě skutečných znalostí stavu věcí. Bylo by však bláhové popírat, že implikovaná kritika fungování demokracie má určitý základ v realitě. Vedení strany může být až příliš silné, lokální stranické organizace příliš slabé, ale osamělý volič, který necítí entuziasmus pro některou z nabízených hlavních politických stran, se počítá jako nula a oprávněně cítí, že se počítá jako nula. Toto je částečné vysvětlení apatie, kterou můžeme sledovat během voleb, a která je tak často kritizována strážci veřejné morálky. Jenže tato kritika je na místě – elektorát, který abdikoval, chtě nechtě otevírá dveře diktatuře v té či oné podobě. Demokracie, má-li čelit budoucnosti s vyrovnaným klidem, musí objevit nějaké prostředky, kterými vylepší sebevědomí běžného voliče. 

Pokud je naším cílem najít rovnováhu mezi společenskou kontrolou a spontánností individuální iniciativy, tak je pravděpodobné, že v dohledné budoucnosti budou váhy vychýleny na stranu společnosti. Zvědavý pozorovatel může být vyzván, aby zvážil, jaký bude dopad na náš měnící se pohled na funkce státu, který se bude potýkat s blížícím se a nevyhnutelným poklesem počtu obyvatel Britského impéria, pro který jsou nyní připraveny podmínky. Lze velmi přesvědčivě argumentovat (zde se do toho pouštět nebudeme), že klesající počet obyvatel vyvolá velmi obtížné a citlivé otázky, které nebude možné nechat, aby se vyřešily samy jen postupem času a důvěrou v přežívající zbytky laissez faire. V expandujícím světě, s expandujícími trhy a expandujícím průmyslem, si individualismus mohl přijít na své a v určitém smyslu v něm šlo politiku laissez faire dokonce vynutit. Na druhou stranu asi neexistuje obtížnější úkol, než elegantní a přiměřené smršťování, při kterém se podaří vyhnout se zjevným deformitám v těle společenském a také ekonomickém. Zde je úkol pro příští generaci, který bude od našich vládců vyžadovat zcela mimořádnou kombinaci pevnosti a jemnosti. Pokud se máme dostat skrze roky zmenšování, budeme potřebovat stát, který na sebe přijme závazky ve všech oblastech národního života. Nakonec se může zjistit, že faktor populace, jak se ukáže v příštích padesáti letech, bude hlavní příčinou pohybu směrem k socialistickému státu.

Ačkoliv vidíme, že pro všechny účely politický proud stále plyne, a ve střednědobém horizontu pravděpodobně silně poplyne, směrem k většímu státu na úkor svobod jednotlivce, tak právě z tohoto důvodu je nutné zdůrazňovat druhou stranu, už jen kvůli zachování patřičné rovnováhy. Je podstatou demokracie, že by měl existovat někdo, kdo poukazuje na inherentní rizika v názorech převládající většiny a na úskalí na cestě, kterou tato většina kráčí. Mimo ekonomických a politických záležitostí – které jsou z hlediska věčnosti možná těmi méně významnými částmi života – se dnes asi až příliš ztrácíme v davech. Rasa excentriků, která byla solí světa, jako by z něho zmizela. Kdo jsou dnešní Saint-Simon nebo Fourier? Kdo by jim naslouchal, kdyby povstali a promluvili? Dnes potřebujeme především proroky liberalismu. Nikoliv proto, že liberalismus by byl více než jiné politické směry majitelem moudrosti a pravdy, ale protože liberalismus, nakolik se staví za nejvyšší hodnotu jednotlivce, je nezbytnou ingrediencí v jakémkoliv vyváženém pohledu na věci. A také proto, že liberalismus je v současném okamžiku v nebezpečném úpadku. Silou liberalismu nebo individualismu je, že všechny velké věci byly počaty lidmi, kteří se spolehli sami na sebe, a nikoliv na své bližní nebo na stát. Mohl existovat Bohem inspirovaný člověk. Mohl existovat také nebesy seslaný státník. Ale nikdy neexistoval Bohem inspirovaný stát. V těch největších a nejtěžších životních okamžicích je člověk nutně osamocen. Všechny životy jsou poutí a všechny opravdové poutě končí o samotě. Jak řekl John Bunyan, člověk může mít společnost, když se vypraví do nebes, a přesto tam dorazí sám. Riziko v nutkání budovat stále aktivnější intervencionistický stát je v tom, že na konci této cesty leží – jakkoliv chytře se bude maskovat – totalitářství. V něm je jedinec ještě méně než hnojem Cechovních socialistů. Velká a zasloužená pozornost, které se dostalo The Road to Serfdom Friedricha Hayeka může být interpretována jako znamení, že veřejná mysl a svědomí v této otázce ještě nejsou zcela rozhodnuty. 

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy: 

1) Cole: What Marx Really Meant, str. 127.
2) Syndicalisme et Socialisme, str. 17.
3) Sorel: Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 184-188.
4) Sorel: Reflections on Violence, str. 143-144.
5) Sorel: Préface pour Gatti, v Matériaux d’une Théorie du proletariat, str. 213.
6) Sorel: Reflections on Violence, str. 132.
7) Poslední slovo k tématu třídní války můžeme dát filosofovi. Croceho finální shrnutí má svou zábavnost:

„Měl bych pokušení říci, že historie je historií třídních bojů pokud (1) existují třídy; (2) mají protikladné zájmy; (3) jsou si vědomy svých protikladných zájmů. To by nám dalo rovnici, že historie je třídním bojem jen tehdy, když probíhá třídní boj… ve skutečnosti některé třídy nemají protikladné zájmy, a i když mají, tak často si toho nejsou vědomy. To si sami socialisté dobře uvědomují, když se pokoušejí, ne vždy úspěšně… zvýšit třídní uvědomělost moderního proletariátu.“ (Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 85).

8) Cole: The Next Ten Years, str. 134.
9) Cole: The Next Ten Years, str. 131.
10) Cole: The Next Ten Years, str. 143.
11) To, že nový Leviathan je vskutku odlišný a zdrženlivější Leviathan můžeme ilustrovat na dvou příkladech. Jsou to příklady relativně triviální, které právě proto mohou poskytnout větší poučení než nějaká velká kontroverzní témata.

1. The London Passenger Transport Act 1933 (23 Geo. 5, Kapitola 14) nařídil založení London Passenger Transport Board. I kdyby si vláda přála zbavit se veškeré odpovědnosti za fungování této instituce, tak člověk by čekal, že převezme odpovědnost za to, koho jmenuje do této rady. Ale ne. Paragraf 1 tohoto zákona svěřuje tuto odpovědnost výboru „ustanovených správců“, kterými jsou předseda londýnské městské rady, předseda výboru londýnských clearingových bank, prezident právnické komory a prezident sdružení akreditovaných účetních v Anglii a Walesu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu je očividným a nevysvětlitelným opomenutím v tomto seznamu. Vláda si tak umývá ruce nejen nad fungováním dopravního podniku města Londýna, ale zříká se také odpovědnosti za výběr těch správných lidí pro tuto práci.

2. Když vznikl výbor pro rádiové vysílání (Broadcasting Committee) v roce 1935, kterému předsedal lord Ullswater, tak bylo poukázáno na to, že v dřívější době byl ředitel pošty přirozenou volbou jako úředník odpovědný za vysílací službu. Ovšem v uplynulých letech tato služba získala „vysoký a dozajista nepředvídatelný význam pro kulturu a vzdělání.“  Proto navrhli, aby „odpovědnost za kulturní stránku vysílání převzal ministr vlády z Dolní sněmovny, který nemá jinou závažnou ministerskou odpovědnost.“ Memorandum ředitele pošty ohledně rozhodnutí vlády je významné (Cmd. 5207). „Vláda uvážila, že kdyby ustanovila svého člena, který nemá jinou závažnou ministerskou odpovědnost, odpovědným za širokou otázku kulturní politiky ve vysílání B.B.C., tak by nad vysíláním byl povinen ve stále větší míře vykonávat skutečnou kontrolu.“ Jinými slovy odpovědnost za B.B.C. bude lépe svěřit některému přepracovanému ministrovy, který pak bude nucen brát tuto povinnost zlehka. Kdybychom ji svěřili nějakému ministru bez portfolia, (které by stálo za zmínku), tak by ve svém hojném volném čase mohl vzít tuto odpovědnost vážně a skutečně začít zasahovat do vysílání B.B.C. V zásadě tu máme, navzdory zdání, velmi krotkého a bojácného Leviathana.

12) Naivní představa, že k utišení hlasů politické kontroverze postačí vytvořit plánovací komisi, byla vyjádřena Lipsonem v publikaci A Planned Economy or Free Enterprise (str. 296-297). Do působnosti jeho plánovací komise spadá dvanáct velkých problematických oblastí, a i tak seznam pravděpodobně není vyčerpávající. Jeho komise má (i) řídit zdroje země; (ii) řídit národní bezpečnost; (iii) přijímat opatření k zabránění hospodářským cyklům; (iv) přesouvat pracovní sílu a kapitál z upadajících odvětví; …(vii) vytvořit komplexní zákoník práce týkající se mezd, pracovní doby, dovolených, odborného vzdělávání, bydlení a obecných pracovních podmínek; (viii) dohlížet na obchodní asociace; (ix) zřizovat veřejné korporace v odvětvích, která nejsou ponechána soukromému podnikání; (x) formulovat měnovou politiku; (xi) kontrolovat investice do zahraničí; (xii) rozvíjet mezinárodní hospodářskou spolupráci.

Předpokládá se, že výhodou takového návrhu bude, že „vyjme národní plánování z arény stranických sporů, a že taková plánovací komise bude oddělená od politiky. Bude tak mít vliv, který strany budou muset respektovat.“

Pokud my (prostřednictvím parlamentu) nemůžeme debatovat o těchto věcech, protože plánovací komise se už vyjádřila, nebo se k nim chystá vyjádřit, tak co nám zbývá k řešení? Ale ve skutečnosti každá z těchto položek by zcela oprávněně vyprovokovala parlament k dlouhé a bouřlivé debatě. Vezměme si jen bod 7. který byl odcitován v plném znění. Jaká je šance, že by dotčené strany pomlčely o takovém zákoníku pouze na základě ujištění, že to plánovací komise nějak rozhodne?

V textu se předpokládá,  což předpokládá většina občanů, že plán bude mít nějakou dobu platnosti. Může to být plán na krátké období, který nás má přenést k definovanému a nepříliš vzdálenému cíli. Nebo to může být plán na delší období pro vzdálenější budoucnost. Jednotlivá rozhodnutí, která jsou zkrátka činěna po sobě, ještě nepředstavují plán. Wootton, v eseji, která byla příspěvkem k fabiánské publikaci Can Planning be Democratic? interpretoval plánování ve smyslu záměrného velkého ekonomického rozhodnutí. Plánování je více než jen tohle.