Státní teorie peněz (2/3)

Mises.cz: 06. února 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 17

Zajímavou výzvu pro teorii spontánního vzniku peněz představuje práce profesora Michaela Hudsona a jím založené ISCANNE (International Scholars Conference on Ancient Near Eastern Economies), mezinárodní skupiny asyriologů a archeologů.

Michael Hudson a vznik peněz v orientálních despociích

Podle Hudsona byly prvotní hospodářské systémy v podstatě centrálně řízenými nebo přinejmenším smíšenými ekonomikami se silnou rolí „státního“ či „veřejného“ sektoru, fungujícímu na byrokratickém principu vedení shora. Peníze se pak objevily nikoliv díky spontánnímu jednání jednotlivců, ale jako záměrný vynález byrokratické správy chrámů, která je potřebovala pro vedení účetních záznamů a efektivnější plánování.

Zaměření se na Mezopotámii a blízkovýchodní despocie oproti (relativně) svobodnějšímu Řecku a Římu má své důvody. Jak napsal už Menger: „Tyto (mezopotámské) kmeny vstoupily do historie na civilizační úrovni, kdy už překonaly standard primitivních platidel – pokud smí člověk učinit tento závěr na základě analogie s vývojem na jiných místech a z faktu, že se zdá nepřirozené předpokládat v primitivní společnosti velké platby v kovu nebo kovových nástrojích.“

Ranné záznamy z Mezopotámie mluví o placení v šekelech stříbra[13] (šekel byla hmotnostní jednotka) nebo v určitých objemech ječmene[14] a jasné doklady o předchozích peněžních formách a jejich postupném vývoji na cestě k odvažovanému stříbru nám zde chybějí.

Shrňme si tedy Hudsonovu teorii vzniku peněz.[15] „Peníze pro obecné využití se v naší civilizaci začaly používat a byly vyvinuty Sumerskými chrámy a paláci (jižní Mezopotámie) v průběhu třetího tisíciletí před Kr. … Rozsah jejich hospodaření a specializace v ekonomických funkcích si vyžádaly integrovaný systém měr a vah a cenových ekvivalencí pro zaznamenávání stavu obilí, vlny a dalších surovin, které byly distribuovány mezi závislou pracovní sílu a pro plánování a kalkulaci toků rent, dluhů a úroků, které dlužili [chrámům jejich poddaní]. … Zdrojům náležejícím těmto velkým institucím byly přiděleny účetní ceny, které byly vyjádřeny v ekvivalencích určitých hmotností stříbra, stejně jako veřejné poplatky a závazky. Hodnota jednotky [šekelu] stříbra byla nastavena jako ekvivalent měsíčního přídělu ječmene a výnosů z určité jednotkové plochy půdy, díky čemuž se stala standardním měřítkem hodnoty a platebním prostředkem… Mezopotámské chrámy a paláce byly redistributivními institucemi. Jejich vnitřní toky přídělů a surovin vyžadovaly transferové ceny z důvodů účetních a plánovacích. Tyto vnitřní účetní ceny nebyly tržními cenami, které by se ustavily v soukromých barterových směnách.“

Hudson dále mluví o tom, proč je dle jeho názoru chybou dívat se na dobytek jako na formu peněz.[16] „Dobytkářská terminologie byla metaforickým užitím konkrétního pro obecné. Sumerský termín pro úrok, mash, znamenal původně kůzle. Úroky byly splatné v konkrétních intervalech – v době sklizně, nebo za dobu, kdy by se jistina zdvojnásobila, za pět let (tedy 60 měsíců při standardizované úrokové sazbě 1/60 za měsíc) u dlouhodobých obchodních úvěrů. Jistina dávala úrok stejným způsobem, jako koza rodila nová telata, ačkoliv v tomto případě to byl samotný čas, díky kterému peníze rodily, když byl placen sezónně (většina zvířat rodí v konkrétní roční dobu)… Nejsou známy stopy toho, že by byl úrok placen ve formě mláďat dobytka. Pokud jsou peníze definovány jako kapitál přinášející úrok, tak stříbro spíše než dobytek představuje první takové peníze.“

Hudson poměrně vášnivě kritizuje teorii spontánního vzniku peněz[17] jako „individualistické mýty“, „pohádky“ a plody „libertariánské a monetaristické ideologie“, která se snaží „vyobrazit veřejný sektor jako zbytečně parazitický, uvalující daně a působící inflaci“ a odmítá mu přiznat „jakoukoliv pozitivní roli.“ Ovšem jak koherentní je Hudsonova teorie?

Pokud bychom si vzali izolovaně nějaké centrálně řízené hospodářství starověké despocie, postavenou okolo chrámu nebo paláce s jeho vládcem (božského původu) v čele a fungující na tom principu, že všechno vyprodukované je shromážděno do centrálních sýpek a skladů a z nich je to poté chrámovými či vládcovými úředníky přerozděleno, tak pro fungování takového modelu očividně není vůbec potřeba žádných peněz ani žádných cen. Konceptuálně ve vztahu mezi nadřízeným a podřízeným subjektem se neobjevuje problém dvojí shody potřeb. Nadřízený si zkrátka vezme od podřízeného cokoliv chce a dá mu, co uzná za vhodné. K tomu není potřeba hledat nějakou dvojí shodu potřeb a opačné pořadí preferencí jako v případě dobrovolné směny mezi sobě rovnými subjekty. A kde neexistuje dobrovolná směna, tam je kategorie prostředku směny absurdní.

Stejně pochybné je Hudsonovo tvrzení o administrativní potřebě peněz k účtování a plánování při arbitrárně stanovených směnných poměrech. Pro centrálně řízenou jednotku je jistě žádoucí a nevyhnutelné vést si záznamy – záznamy o množství jednotlivých komodit na skladech, o očekávaných přísunech a o předpokládaných výdajích přídělů. K čemu by ale mělo sloužit uvedení všech komodit navzájem do nějakých arbitrárně vymyšlených poměrů nebo jejich vztažení k jednotkám váženého stříbra v arbitrárně vymyšlených poměrech? Tím by se v plánování zmatek pouze zvýšil a žádný reálný problém by se neodstranil – naopak by jich ještě řada přibyla.

Ovšem existuje možnost se na celý problém podívat o jednu úroveň výše – je možné, že v Mezopotámii probíhala směna přebytků mezi jednotlivými chrámovými a státními celky, tedy mezi rovnoprávnými jednotkami. Je to v podstatě stejná situace jako v Řecku a Římě, kde můžeme předpokládat svobodnou směnu jen na úrovni rovnoprávných občanů – hlav jednotlivých domácností. Směna a tedy peníze nebyly nikdy potřeba ve vztahu pána a jeho otroka (případě pána domácnosti a podřízených členů rodiny, např. žen a dětí). Pokud mluvíme o zrození peněz ze směny, tak pochopitelně mluvíme o interakcích rovnoprávných subjektů, z nichž ani jeden není v pozici, že by si požadované statky mohl opatřit (ze svého hlediska) méně nákladnou metodou – tedy že by je někomu vzal pod hrozbou násilí. Jestliže v Mezopotámii existovalo větší množství nezávislých chrámových a státních hospodářských jednotek, které byly při vzájemném jednání v rovném postavení, mohl se mezi nimi rozvinout obchodní styk a v něm pak vygenerovat prostředek směny. Pak by účtování v odvažovaném stříbře a další peněžní vztahy dávaly smysl. Hudson sám se na mnoha místech zmiňuje, že chrámové hospodářské jednotky se angažovaly (nebo přímo iniciovaly a organizovaly) v dálkovém obchodě:[18] „Fakt že Enlil, hlavní bůh Nippuru, nesl přízvisko „obchodník se širším světem“, a že jeho žena byla nazývána „obchodnicí se světem“ naznačuje roli Babylónských chrámů při směně zboží.“ Ovšem směna – a především dálková směna – není možná bez ohodnocení směňovaných statků. Pokud mému chrámu výměnou za deset gurů ječmene nabízí jeden chrám pět talentů mědi a druhý chrám dvacet krav, na základě čeho poznám, která možnost je pro mě lepší? Na základě poměrů mezi statky, které jsem si o několik let dříve zcela svévolně vymyslel pro účely vedení záznamů, nebo na základě hodnocení své současné situace a naléhavosti svých současných potřeb?

Vznik prostředku směny by se tedy stejně odehrál podle Mengerova popisu, pouze obchodní interakci mezi hlavami jednotlivých rodin a hospodářských usedlostí by nahradila interakce mezi hlavami jednotlivých chrámů a městských států. Uvnitř centrálně řízené ekonomické jednotky samé není nic, co by mohlo vývoj peněz iniciovat. Jak napsal Mises[19]:

„Tam, kde je volná směna zboží a služeb neznámá, nejsou peníze zapotřebí. Ve společnosti, v níž by dělba práce, stejně jako veškerá výroba a spotřeba, probíhala pouze na úrovni domácnosti, by byly peníze stejně zbytečné, jako pro jednoho izolovaného člověka. Ovšem i v ekonomickém řádu založeném na rozsáhlejší dělbě práce by byly peníze také zbytečné, pokud by výrobní prostředky byly socializovány.“

Můžeme mít za to, že se první prostředek směny nezrodil až při obchodování mezi jednotlivými chrámy. Tímto narážíme opět na problém v rozdílných definicích. Hudson je svým pohledem na fenomén peněz neustále veden k otázkám typu: Co požadovaly veřejné instituce (chrámy) při odvádění poplatků? Jaké jsou důkazy, že se platily úroky z půjček v dobytku? Jaké jsou důkazy, že byla ta nebo ona věc používána pro celou komplexní řadu operací – od placení daní státu, půjčování, uchovávání hodnoty v dlouhém období, vedení účtů, splácení úroků až po nákupy ostatních komodit? Záznamy o provádění takových operací se pochopitelně dochovaly až díky činnosti státní a chrámové byrokracie, která nejenže o svých aktivitách pořizovala záznamy, ale uchovávala pak tyto záznamy v takové podobě, která přečkala staletí až do dnešních dnů. Menší hospodářské jednotky – rodiny a soukromníci – nemusely být v tomto vedení záznamů zdaleka tak aktivní a starší záznamy o již provedených obchodech pro ně nebylo nijak důležité zachovávat. A nakonec jestliže základní definiční funkcí peněz je, že jsou prostředkem směny, pak se otázka po důkazu jejich existence prakticky omezuje do dvou kroků: (1) Existovala na daném prostoru a v dané době svobodná směna mezi stejně postavenými lidmi? (2) Jestliže směna existovala, jak dlouho trvalo, než jeden člověk směnil svůj statek A s jiným člověkem za statek B a pak směnil statek B s třetím člověkem za statek C? Jakmile k tomu došlo, tak tady máme prostředek směny a tedy peníze. Všechny další jejich funkce jsou již jen odvozené z toho, že mohou posloužit jako prostředek směny. Sám Hudson píše, že Mezopotámská ekonomika byla smíšenou ekonomikou[20], kde vedle centrálně řízeného chrámového hospodaření existovala i řada menších rodinných hospodářství. Je těžko si představit, že by lidé museli s nepřímou směnou čekat na to, až jim bude z vrcholku chrámové hierarchie ukázáno, jak to mají dělat.

Hudson je přijetím Knappových předpokladů neustále svou logikou tlačen k tomu, aby vznik peněz kladl do doby až po vzniku státu. To je nejlépe patrné z této pasáže:[21]

„Tento status veřejného věřitele vyžaduje platební prostředky. Vskutku, již v Mezopotámii nacházíme uplatnění základní charakteristiky, kterou citoval Georg Friedrich Knapp v The State Theory of Money (1905). Ačkoliv v té době neexistovaly papírové peníze, veřejný sektor dal stříbru jeho hodnotu a původně to byl veřejný sektor, který zásobil komunitu stříbrem skrze své externí obchodní podniky. Asyrologové si ještě nejsou úplně jisti, jak k tomu došlo, ale evidentně to zahrnovalo dálkový obchod při kterém chrámy a paláce poskytly textil a další výrobky na export výměnou za zahraniční suroviny, včetně stříbra.“

A dále: „Co platí pro dnešní papírové peníze, to platilo i pro stříbro. Jeho hodnota byla stanovena veřejnými institucemi, které ho akceptovaly jako platbu [daní]. Stříbro sloužilo jako účetní jednotka pro měření hodnoty závazků a komodit v rámci těchto institucí… Pro monetární historiky spočívá význam těchto veřejných institucí v tom, že používaly stříbro jako administrativní nástroj k přiřazování hodnot pro vnitřní toky zdrojů… Aristoteles vyjádřil jen to, co bylo dlouho zavedenou praxí, když vyslovil chartalistickou ideu peněz jako právní instituce, jejíž hodnotu stanovuje vláda.”

Pokud pomineme interpretaci Aristotela, se kterou by například Schumpeter nesouhlasil (viz. poznámky na str. 6 a 14) tak Hudsonova představa je v tomto bodě zcela jasně neudržitelná. Na co by se chrámy angažovaly v dálkovém obchodě a dopravě stříbra ze vzdálených krajin, když ke stejnému účelu jako stříbro jim mohla posloužit jakákoliv věc, do níž by se dal otisknout vládní znak? Pokud fungovaly stříbrné peníze na stejném principu nuceného oběhu, jako fungují dnešní peníze, tak proč se vůbec kdy obtěžovat s nějakým nalézáním, dopravou a těžbou vzácného kovu? Pro účetní účely si chrámy mohly zvolit prakticky libovolnou komoditu, která již byla na místě přítomna (stříbro se přímo v Mezopotámii nevyskytovalo, ale bylo dopravováno z hor přes Iránskou náhorní plošinu nebo z Kappadokie ve středním Turecku). Zvláště pokud mohly úředně stanovit směnné poměry mezi jednotlivými komoditami. Zde zeje velká logická slabina Hudsonova výkladu – pokud stříbru daly jeho hodnotu až veřejné instituce, tak proč byly před tím vynakládány nemalé zdroje k jeho získání?

Ačkoliv se to našeho tématu přímo netýká, ještě dodáme stručnou poznámku ke třem modelům směny, které Hudson přebral od Polanyiho:[22] „Nejprve vznikla reciprocita výměny darů a vzájemné pomoci. Pak, v době bronzové, vzniknul redistributivní proces, charakterizovaný cenami stanovovanými velkými vládními institucemi, paláci a chrámy. Až na konci tohoto procesu se zrodily trhy, na kterých se ceny měnily podle posunů v nabídce a poptávce. Všechny tyto typy směny a oceňování koexistovaly v každé epoše.“

Podle Hudsona, Gardinera a dalších (klasičtí a neoklasičtí) ekonomové ignorují při vysvětlování vzniku peněz první dva modely a soustředí se výhradně na spotové barterové transakce, které ale nemusely být nijak časté. Zde se podle našeho mínění jedná o zásadní nepochopení klasických teorií. Nikdo nikdy nepopíral, že by si lidé dávali dary, nebo že celou známou lidskou historii existovala mocenská centra, která přerozdělovala vyrobenou produkci na netržním principu. Ale při těchto typech „směny“ jsou peníze očividně zbytečné a jejich vznik by předpokládal záměrný a naprosto převratně geniální plán, který by se měl zrodit ve státní byrokracii provádějící ono přerozdělování. A také překonání problému ekonomické kalkulace, kterému by náhle musela tato byrokracie čelit, kdyby její „vynalezené“ směnné poměry měly být skutečně efektivními směnnými poměry pro celou společnost. V novodobé historii se tento problém žádné centrálně řízené ekonomice vyřešit nepodařilo. Proto je (na základě analýzy problematiky ekonomické kalkulace a byrokratického způsobu správy a řízení) daleko realističtější předpokládat, že směnné poměry mezi statky se nejprve ustavily na trhu a chrámové byrokracie je odtud přejaly a pevně uzákonily až následně. Hudson oproti tomu předpokládá proces právě opačný a připisuje tak chrámové byrokracii Sumeřanů z počátku třetího tisíciletí př. Kr. schopnosti, kterými by překonala výkony byrokracií centrálně řízených ekonomik dvacátého století. Bohužel v kruzích asyrologů, antropologů a archeologů pravděpodobně nepanuje porozumění problematice ekonomické kalkulace na takové úrovni, aby tito mohli plně docenit dosah tvrzení, že se chrámovým byrokraciím dávných despocií podařilo vynalézt peníze, arbitrárně stanovit směnné poměry mezi penězi a všemi ostatními statky a na těchto základech pak úspěšně plánovat hospodaření několik dalších staletí.

13) Např. Chammurapiho zákonník § 17: „Jestliže někdo najde uprchlého otroka či otrokyni a přivede je nazpět jejich pánovi, tento za ně vyplatí dva šekely stříbra.“ a dále na různých místech. (http://www.general-intelligence.com/library/hr.pdf)
14) Chammurapiho zákonník § 257: Jestliže si někdo najal oráče, dá mu za jeden rok osm gurů obilí.“
15) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 99 a dále.
16) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 105 a dále.
17) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 108 a dále.
18) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 112.
19) Ludwig von Mises, Theory of Money and Credit, (New York: The Foundation for Economic Education, 1971.)
20) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 104.
21) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 107.
22) Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 109-110.

zobrazit komentáře (17)