Mises.cz

Mises.cz

Státní teorie peněz (3/3)

Mezi stoupence chartalismu se hlásí Charles Goodhart, kterého bychom mohli pokládat za dnešní nejprominentnější postavu tohoto proudu (bývalý člen výboru pro měnovou politiku Bank of England, profesor na London School of Economics, autor Goodhartova zákona).

Charles Goodhart a „chybějící“ mince přelomových období

Mezi stoupence chartalismu se hlásí Charles Goodhart, kterého bychom mohli pokládat za dnešní nejprominentnější postavu tohoto proudu (bývalý člen výboru pro měnovou politiku Bank of England, profesor na London School of Economics, autor Goodhartova zákona).

V článku „The two concepts of money“  z roku 1998 upozorňuje v rámci tehdejších debat o zavedení jednotné evropské měny na některé implikace, které vyplývají pro tento projekt z chartalistické tak z „mengerovské“ teorie. Z důvodu zajímavosti (a aktuálnosti) tuto záležitost stručně zmíníme spolu s naším názorem na ni, ačkoliv není hlavním tématem této kapitoly.

Z hlediska metalismu nehraje velkou roli a je naprosto přirozené, že jedna měna bude obíhat ve více zemích, nebo více měn v jedné zemi, pokud měna je tržním a nikoliv politickým fenoménem. Ideálně je stát oddělen od hospodářství a peněžního oběhu a pak státní hranice nemají pro určení optimální měnové oblasti žádný význam. Podle Goodhartova názoru ekonomové, kteří mluví o výhodnosti společné měny v Eurozóně a úsporách transakčních nákladů, které její zavedení přinese, byli příliš ovlivněni metalistickým pohledem[1]. Chartalistický pohled (podle Goodharta přesvědčivější) naproti tomu implikuje, že každá měna potřebuje nějakého státního suveréna. Mezi měnovou oblastí a území suverénního státu tak vždy existuje těsná vazba. A pokud v eurozóně zůstane politická a fiskální moc na úrovni národního státu, kdežto měna se bude řídit z nadnárodní centrální banky, tak to povede k napětí a nestabilitě.

Samozřejmě hlavním výchozím bodem takovýchto analýz by měla být schopnost rozlišit mezi tržními a politickými penězi. Politické peníze nutně znamenají monopol na produkci peněz udržovaný státní mocí a ten pak znamená monopolní zisky z produkce peněz (které jdou na něčí úkor). Suverénní státy se mohou být schopny relativně jednoduše dohodnout, že budou respektovat a udržovat jednotný monopol, ale problém pro ně většinou nastává právě ve chvíli, kdy se má určit, jak by měly být děleny zisky z tohoto monopolu a na koho budou dopadat ztráty. Při různé úrovni zadlužení jednotlivých státních suverénů to lze velmi názorně ilustrovat na tomto klasickém problému: pro vysoce zadlužené státy by bylo výhodnější, aby jim uvolněná měnová politika a vyšší míra inflace „pomáhaly“ splácet jejich dluhy. Oproti tomu pro věřitelské země by byla výhodnější tvrdší měna. Pokud mají o měnové politice rozhodovat společně, pak není těžké vidět to, jak jejich protichůdné zájmy povedou k vážným třenicím.[2] Oddělení a monetárního rozhodování peněz od politiky je pak vždycky pouhou fikcí.

Oproti tomu v „metalistickém“ systému tržních peněz je odloučení peněz od politiky realitou. Žádný stát nemůže ovlivnit budoucí vývoj hodnoty měnové jednotky a pak samozřejmě není k takovýmto třenicím žádný důvod. Čímž se vracíme k otázce, jestli taková měna existovala nebo jestli by mohla existovat.

Goodhart je toho názoru, že ačkoliv nějaký neformální prostředek směny se mohl vyvinout i na trhu, tak obecnost a šíři jeho přijímání zaručuje až vládní pečeť. Náklady na správné určování ryzosti kovu při každé transakci by byly nepříjemně vysoké a tak je lepší pro plynulost obchodu mít kov ve standardizovaných jednotkách se zaručenou ryzostí a teprve to mu dodá tu patřičnou „obecnou“ přijímanost jakožto prostředku směny. A tuto standardizaci a záruku nezvládne učinit nikdo jiný než vládce (či vláda), který jednak stanoví míry a váhy a za druhé jako nejznámější osoba se zaručí za jejich ryzost. A takto se z „produkce peněz“ stane přirozený vládní monopol.

K tomu Goodhart dodává dva důvody:

„Zaprvé, mincovna musí mít zásobu drahých kovů. Tudíž bude přitahovat zloděje a loupežníky. Vyžaduje ochranu a ochránce (který má dostatek síly udržet právo a pořádek v ekonomickém systému).

Zadruhé, náklady na identifikaci skutečné hodnoty (kvality) kovu včetně vyražených mincí vedou k časové nekonzistenci. Provozovatel mincovny musí hlásat, že jeho kvalita bude dodržena navěky, ale v praxi je vždy v pokušení znehodnotit měnu a získat tak okamžité a rychlé zisky. Olson popsal, jak ustavení stabilních dynastických režimů snížilo časovou nekonzistenci vládců.“

Pokud se zamyslíme nad tím, že s významnějšími částkami pracovali i soukromí zlatníci a bankéři, a že popsaná „časová nekonzistence“ (mohli bychom říci nutkání k podvodu) je ve skutečnosti přítomná při výrobě čehokoliv, kde si kvalitu nemohou zákazníci při nákupu snadno ověřit (například veškerých kovových nástrojů), tak nám tyto dva argumenty neznějí nijak přesvědčivě. Každý kovář ve starověku se mohl pokusit podvést své zákazníky dodáním nástrojů, zbraní nebo brnění vyrobených z kovu nižší kvality, než byla deklarovaná. Stejně tak každý zlatník vyrábějící šperky a klenoty. Přesto se tato řemesla nestala vládním monopolem. Zdá se, že na ochranu zákazníků dostačovaly běžné mechanismy – potřeba udržet si dobrou pověst, konkurence, morální a zákonné odsouzení podvodu.

Z našeho úhlu pohledu také Goodhart zaměňuje výrobu peněz a výrobu mincí. Toto je v určité míře rozšířený předsudek, který se implicitně udržuje například v numismatické terminologii. Z definice je pro numismatika mince jen ten kousek kovu, který byl řádně státem označen. Podobné kousky kovu, které by byly označeny soukromou značkou, se za mince nepokládají. Pak jsme opět u oné kruhové definice, ke které chartalisté obvykle sklouznou.

Vyjdeme –li ze širšího pohledu na fenomén tržních peněz, tak tyto peníze nevznikají v mincovně. Vznikají při těžbě peněžního kovu (respektive při výrobě toho statku, který jako peníze slouží) a pokud má kov do mincoven přístup v neomezeném množství, tak jeho zmincování představuje jen jednu z technických operací, která není o nic významnější, než je rozemletí rudy a vylouhování zlata z horniny. A pokud vedle sebe existuje více relativně malých států, které vyrábějí mince a zároveň příliš neomezují pohyb drahých kovů (jako tomu bylo v určitých dobách na italském poloostrově nebo ve Svaté říši římské), pak není významná ani otázka ražebného (seignorage), protože v takové vzájemné konkurenci bude možnost monarchů ho zvyšovat velmi omezená. Ale ani tam, kde takové předpoklady nejsou splněny, mají peníze ve formě státních mincí svoje substituty. Jak o tom píše Benjamin Anderson:

„Tvrzení, že veškerá hodnota peněz je odvozená od jejich kovového obsahu, je nejblíže pravdě v situaci, kdy existuje volná ražba peněz a zároveň není žádná právní překážka přetavovat mince zpátky na kov pro jiná využití. Když je volná ražba přerušena, tak konkrétní služby, které mohou vykonávat pouze peníze – nebo lépe řečeno, které peníze mohou vykonávat lépe – mohou snadno vést k ažiu mincí oproti neraženému kovu. Samotný fakt, že mince mají určitou známou a ověřenou ryzost, má jisté následky. Při větších transakcích mohou posloužit cihly a slitky ověřené důvěryhodnými zlatníky, ale pro menší transakce nejde mince snadno nahradit. Vyšší prémium na drobnější mince může mít svůj původ v jejich samotném peněžním užití. Pokud jsou vzácné ve srovnání s objemem obchodu, tak toto prémium může být ještě větší. Ovšem toto prémium nemůže dosáhnout nekonečné výše a ani se nemění přesně nepřímo úměrně s množstvím. Pokud je prémium příliš velké, lidé začnou používat pro transakce i neražený kov – tak, jako tomu bylo v naší zemi během období greenbacků. Výhody mincí nejsou absolutní. Mince jsou zkrátka vhodnější pro řadu účelů než jiné věci. Prémium je vždy shora omezeno možností substitutů. Dále ho omezuje fakt, že příliš vysoké prémium budí nedůvěru, která toto prémium ničí.“ 

I kdybychom připustili, že mincování měnového kovu je činnost, kterou může v požadovaném rozsahu zvládnout jedině stát nebo někdo s oporou státního monopolu, z našeho pohledu to neznamená, že by stát měl monopol na peníze, nebo že by dokonce byl původcem peněz. A je vůbec pravdou to, že by stát byl původcem mincování a jedinou institucí schopnou výroby mincí? Podívejme se, jaké argumenty k tomu Goodhart uvádí:

„Jen málo vynálezů vzešlo od vládních těles (možná s výjimkou oboru vojenství). Tak tomu bylo i v peněžnictví. Rozvoj metalurgie i vynález bankovek, v Číně a na západě, byly dílem soukromého sektoru. Ale původní role peněz jako platebních prostředků na pokuty, při náboženských příležitostech nebo placení za nevěsty (která pravděpodobně předchází roli peněz jako prostředku směny) a jejich role v udržování fiskální základny vlády, znamená, že peněžní proces, tedy garance ryzosti a stanovení hmotnosti mince, byl od počátku pilířem suverénního státu… Ačkoliv se zdá nápad a technický proces mincování jako něco, co by se dalo provozovat v rámci soukromého sektoru jako je tomu u jiných kovozpracujících procesů, v praxi bylo mincovnictví ve velké většině případů operací vládního sektoru.“ 

Goodhart k tomu v poznámce uvádí výňatek ze zákona vydaného králem Ethelredem II v roce 1002: „And let no man have a minter but the King.“  Ovšem to, že si vládní sektor násilně zmonopolizoval nějakou činnost, ještě není důkazem toho, že by jí soukromý sektor nezvládl. A že šlo ze strany vlády o násilnou monopolizaci, to se můžeme dočíst o několik řádek dále i ve stejném Ethelredově zákoně: „Minters who work in woods and like places shall forfeit their lives, unless the King pardon them.“  Mincování bylo převážně státní aktivitou, protože zkrátka stát (panovník) veškerou obdobnou soukromou aktivitu zakázal.

Bylo mincování vynalezeno někým ze státní byrokratické správy? I sám Goodhart v poznámkách připouští , že o tomto bodě existují pochybnosti. Uvádí, že podle výzkumu Priceho , byly nejrannější elektronové mince pravděpodobně raženy soukromě. Stejné pochybnosti vyslovil i Thomas J. Figueira: „Je nejisté, jestli to byl někdo s politickou autoritou jednající za svou komunitu, nebo jednotlivec jednající sám za sebe, kdo první přišel s myšlenkou mincování.“

Pokud tedy můžeme pochybovat o tom, že se mincování jako státní aktivita již zrodilo, není pravda alespoň to, že od jistého rozsahu je státní účast na mincování nevyhnutelná. Goodhart k tomuto pohledu přidává následující historické ilustrace.

„Když barbaři dobyli Řím, silná vláda se rozpadla. Jak u vlády, tak u mincování se projevila dezintegrace do menších slabších jednotek… Se slabšími a vratkými vládami se staly slabší i jejich měny, byly častěji znehodnocovány a méně přijímány v obchodních vztazích mezi jednotlivými mocenskými centry. Většina obchodních vztahů se vrátila na úroveň barteru. Tento úpadek zastavili až Karel Veliký a jeho následník, Ludvík Pobožný.

Pouze tehdy, když nastoupila silná a stabilní vláda, mohly autority nabídnout jak dostatečně dlouhý časový horizont, tak nezbytnou kontrolu pro provádění vysoce kvalitního mincování…

Z C [chartalistického] úhlu pohledu oslabení nebo kolaps silné vlády vede k zastavení či úpadku mincování a návratu k barteru. Z M [mengerovského] úhlu pohledu, jakmile se soukromý sektor dostane do peněžní rovnováhy, tedy sníží transakční náklady na minimum, není v modelu žádný mechanismus, který by vedl zpátky k barteru… Například v Japonsku se jako prostředek směny poté, co vláda přestala razit mince v roce 958, používaly látky a rýže. Peněžní oběh ustal a ekonomika se vrátila zpět k barteru.) “

Než se pustíme do rozboru těchto historických ilustrací, zastavíme se na chvíli u onoho výkladu, co říká mengerovská teorie, protože tato námitka bývá obecně vztáhnuta i na celou neoklasickou teorii. Její odpůrci jí přisuzují tuto extrémní statičnost a plochost – jakmile je dosaženo nějaké rovnováhy, tak jak je možné, že se znovu a znovu dostáváme do nerovnováhy? A když podle teorie fungují trhy hladce, tak jak to, že v praxi vidíme všechny problémy a nedokonalosti, které vidíme? Nezůstávají ekonomové díky svým teoriím k těmto problémům slepí?

Podle našeho názoru odpověď na takovou obecnou námitku spočívá ve faktu, že abychom uměli posoudit důvody, kvůli kterým nějaký systém nefunguje, musíme mít nejprve představu, jak by vypadal, kdyby ideálně fungoval. A tuto představu nám nabízí právě abstraktní teorie, která nejprve vyjde z určité zjednodušující představy ekonomiky bez existence státních (a jiných externích) zásahů, abychom pak na jejím základě uměli posoudit to, jakým směrem tyto zásahy ekonomiku posunou. Jak to v souvislosti s centrálním peněžním monopolem vyjádřil George Selgin: „Například v přednáškách o mezinárodním obchodě se vždy začíná s tím, jaké by byly implikace volného obchodu. Navzdory tomu, že na světě nikdy neexistoval dokonale volný obchod a pravděpodobně ani existovat nebude. Všichni ale rozumíme tomu, že dopady celních tarifů a dalších druhů státních zásahů do volného pohybu zboží mohou být patřičně zváženy jen při porovnání s alternativou volného obchodu. A nikdo, kdo neprostudoval tuto alternativu, nemůže očekávat, že jeho prohlášení o přínosech protekcionismu budou brána vážně. Na druhé straně na přednáškách o monetární ekonomii je přítomnost monetárního centrálního plánovače od počátku předkládána jako daná věc a alternativě „volného obchodu v penězích a bankovnictví“ není věnována žádná pozornost.“

Goodhartův argument by se dal parafrázovat a přenést na mezinárodní obchod například takto: Podle klasické (a neoklasické teorie) se bude díky výhodám mezinárodní dělby práce objem mezinárodního obchodu zvyšovat a v té teorii samé není nic, co by vysvětlilo pokles nebo nějakou retardaci. Přesto po roce 1929 můžeme vidět pokles mezinárodního obchodu až na úroveň roku 1913 (nemluvě už o stavu během Světových válek).

Pokud je společnost stižena nějakou zjevnou katastrofou (invazí barbarů), nepotřebujeme sofistikované teorie k vysvětlení toho, že její instituce zažijí úpadek – a to včetně peněžní instituce. Mengerovská teorie tedy nevysvětluje něco, co vysvětlení ve skutečnosti nepotřebuje a Goodhartova námitka je lichá.

Navíc Goodhartův historický příběh lze převyprávět jinak. Úpadek peněžnictví v Římské říši nenastal až v jejím závěru, ale právě na samém vrcholu její moci a centralizace. První příznaky tohoto úpadku byly vidět už za císaře Nerona a vyvrcholily pak při přechodu od Principátu k Dominátu. Viz. Např.: „Pokles obsahu stříbra se od doby Neronovy reformy nezastavil… Za vlády Antonia Pia obsahoval denár ještě 80% stříbra… K výraznému zlomu došlo na přelomu 2. a 3. století, kdy tehdejší denáry měly již pod 60% stříbra. Přes Caracallův pokus ozdravit římskou měnu, kdy denár měl ryzost asi 60,2% stříbra a nově zavedený dvoudenár (antoninianus) asi 58,9% stříbra, nebylo již možné rozvrat peněžního hospodářství zastavit. Denár nakonec po polovině 3. století zmizel z oběhu a tehdejší antoninianus byl vlastně jen postříbřenou mincí z méněhodnotného kovu o obsahu 3-5% stříbra.“

Inflace římské měny, (kterou lze možná v tehdejších poměrech označit až za hyperinflaci) byla pravděpodobně jednou z příčin (nebo alespoň výrazným doprovodným jevem) úpadku Římské říše dlouho před jejím definitivním zánikem. Hyperinflace vedla k velmi slavnému pokusu císaře Diokleciána regulovat rostoucí ceny ediktem stanovujícím jejich maximální výši.

Není těžké pochopit, že peněžnímu systému trvalo nějakou dobu, než se z hyperinflace vzpamatoval – zvláště když došlo k celkovému rozkladu společenských struktur a dálkového obchodu a tak nebyl jednotný standard zapotřebí. Čekalo se ale skutečně s obnovou mincovního hospodářství až do doby Karla Velikého? I o tom máme oprávněné důvody pochybovat.

Můžeme poměrně dobře usuzovat ze situace v Merovejské Galii. Mitchell-Innes, který je v určitých kruzích chartalistických teoretiků velmi populární, a jehož úvěrovou teorii peněz budeme důkladně rozebírat v další kapitole, napsal: „Ve skutečnosti po celé toto období (457-751 n.l.) existovala naprostá svoboda vydávat mince bez jakékoliv formy úředního dohledu. Po celou tuto dobu neexistoval jediný zákon týkající se měny, a přesto nevíme o žádných zmatcích pocházejících z této svobody.“

Právě z této doby a z tohoto prostoru se zachovalo množství mincí, které dokládají, že se razilo v desítkách místních mincoven, občas podle římských vzorů a nesoucí jména lidí, z nichž jen málo bylo známými vladaři.[3] Je pravdou, že „silný“ vladař Karel Veliký se vydal cestou standardizace a unifikace mincovní produkce (a jeho systém, který imitoval systém římských nominálů, kdy se základní mincí stal opět stříbrný denár, byl mustrem pro mincovní systémy středověké Evropy), aby tak symbolicky navázal na tradici Římských císařů. Jestli tato centralizace byla pro celkovou kvalitu peněžního systému lepší a prospěšnější než předchozí decentralizovaná produkce zůstává podle našeho názoru otázkou, na kterou nelze jednoznačně odpovědět.[4]

O tom, co se přesně odehrálo během „temného období“ po rozpadu Západořímské říše pravděpodobně nikdy nebudeme vědět nic lepšího, než co lze vydedukovat z velmi útržkovitých informací a archeologických nálezů. Ovšem i kdyby existovaly důkazy, že soukromá iniciativa nebyla v tomto období schopna adekvátně nahradit centralizované státní mincování, ještě to neznamená, že soukromé podnikání je v této oblasti odsouzeno k nezdaru za všech okolností. Existují tedy historické příklady úspěšného soukromého mincování? Ano, můžeme uvést dva.

Jedním je období mezi lety 1775-1821 ve Velké Británii. Zde byl závažný nedostatek drobných mincí[5] vyřešen rozmachem soukromého podnikání v jejich produkci. Peněžní substituty v podobě drobných mincí byly emitovány řadou soukromých společností a osob a úspěšně řadu desetiletí vyplňovaly na trhu mezeru ponechanou britskou Roayal Mint. V tomto případě lze mluvit o obdobě bankovního podnikání, kdy peněžní substituty nemají formu papírových bankovek či účetních záznamů, ale kovových koleček, na kterých je vyražen obdobný slib, jako bývá na bankovkách – že na požádání budou vyměněny za standardní peníze. Royal Mint si žárlivě ohlídala své privilegium ražby standardních mincí starými (v podstatě středověkými) metodami oproti konkurenci moderních parou poháněných soukromých mincoven a nakonec v roce 1821 prolobovala kompletní zákaz těchto soukromých aktivit (v rámci zákona, kterým byl v Británii obnoven zlatý standard).[6] Ovšem například v Kanadě byly peněžní substituty ve formě mincí, vydávané tamějšími bankami, běžně k vidění minimálně do poloviny devatenáctého století. 

Takovéto vydávání peněžních substitutů se ovšem v podstatě neliší od emisí substitutů v podobě bankovek nebo běžných účtů, což (to druhé) konec konců dělají soukromé společnosti dodnes. Stejně tak na podobném principu dnes fungují různé lokální měny, stravenky či poukázky do obchodů a to, že nemají podobu kovových žetonů s mincovním designem je spíše technický rozdíl, který nemá vliv na ekonomickou podstatu. Ovšem druhá historická epizoda, kterou si uvedeme, je dokladem, že soukromé podnikání se uplatnilo i při výrobě plnohodnotných standardních mincí.

Při vypuknutí Kalifornské zlaté horečky na konci čtyřicátých let devatenáctého století neexistoval na západ od Mississippi v podstatě žádný vládní úřad, který by měl možnost něco dozorovat. Nově vytěžené zlato by bylo nutné zasílat ke zmincování až do Filadelfie. Během roku 1849 tak vznikla řada soukromých firem, které nabízeli těžařům mincovní služby přímo v Kalifornii. Prezident Millard Fillmore mluvil o potřebě založit západní pobočku státní mincovny už v roce 1850, ale tato začala, v důsledku politických tahanic, fungovat až od roku 1854. V mezidobí byli těžaři odkázáni výhradně na služby soukromých mincoven, které produkovaly mince se stejným hmotnostním standardem, jako byly tehdejší oficiální mince USA. Posléze pak i se svým vlastním designem a mincovními značkami jednotlivých společností, jako byly Baldwin & Co, Massatchusets & California Co, Moffat & Co, atd. Pobočka státní mincovny v San Francisku vznikla právě transformací Moffat & Co, na kterou se obrátily vládní autority s prosbou, aby se ujala výroby oficiálních mincí. Příběh Moffat & Co nám může detailněji ilustrovat podobu soukromého podnikání v mincovnictví, stejně jako boje, které proti němu vláda vedla. Takto ho popisuje Donald Kagin:[7]

„První inzerát Moffat & Co. se objevil v kalifornských novinách 21. června 1849. Tento inzertát obsahuje několik doporučení. Jedno z nich, od Beebee, Ludlow & Co., největšího obchodníka s drahými kovy v USA, který srovnává schopnosti Moffat & Co. s londýnskou mincovnou. Druhé doporučení, podepsané několika prominentními obchodníky, zmiňuje Moffatovu výjimečnou zručnost ve zpracování kovů a osobní poctivost.“

Zdá se, že Moffat dobře chápal nutnost vybudovat si dobrou reputaci. A jak uvidíme dále, také své pověsti plně dostál.

V prvním inzerátu se o Moffat & Co. ještě nepíše jako o mincovně, ačkoli pravděpodobně začala vydávat své slavné čtvercové ingoty brzy poté, co zahájila provoz. Jako odpověď na akutní potřebu mincí vyráběla Moffat & Co. tyto ingoty, s nominálními hodnotami od 9,43 dolarů až po 264 dolarů po dobu asi dvou měsíců, než se pustila do výroby mincí… Na těchto ingotech byla ručně vyražena ryzost kovu, hmotnost v gránech a hmotnost v dolarech a centech. Tyto první ingoty byly jen přetavenou hrubou surovinou, [v množstvích, v jakých byla jednotlivými těžaři do podniku přinášena] a příliš se tedy nehodily jako obecný prostředek směny…

Úřední vládní zkoušky těchto ingotů potvrdily, že měly obvykle vyšší obsah zlata, než kolik na nich bylo vyraženo, a to v průměru o čtvrt gránu na unci.  Tyto ingoty byly vydávány do začátku července, kdy do Kalifornie dorazil George Albrecht Ferdinand Kuner a okamžitě nastoupil u Moffat & Co. jako hlavní rytec, jehož úkolem bylo navrhnout 10 dolarovou oběžnou minci…

Kunerem navržené kusy byly velmi podobné oficiálním „orlům“ Spojených států a ražené ve velmi vysoké kvalitě. Brzy poté byla vydána pětidolarová mince a v roce 1850 pak další emise ve stejných nominálech a se stejným designem.

Vrchní přezkušovatel (assayer) U.S. mincovny J. R. Eckfeld odhadl průměrnou hodnotu Moffatovy desetidolarové mince na 9,98 dolaru bez přidané stříbrné příměsi. [Prakticky tedy byla stejná jako oficiální zlatá desetidolarovka. Kalifornské zlaté mince se obvykle razily s vyšším obsahem stříbra – jejich ryzost byla 88% oproti vládním 90%.] Protože Moffat & Co. nabízela zpětnou výměnu svých vlastních mincí za stříbro v jejich nominální hodnotě, tak se firma těšila příznivé pověsti a její mince byly široce přijímány. Byla také jednou ze dvou firem, (ta druhá byla Norris, Gregg & Norris), která přežila první rok tohoto podnikání.

Na začátku roku 1850 se objevila první vlna agitace proti soukromému mincování. Kalifornským legislativcům byl předložen návrh zákona z dílny senátora S. E. Woodwortha, který měl soukromé mincovny postavit na roveň padělatelům. Noviny Alta California přetiskly návrh tohoto zákona spolu s pochvalným úvodníkem. Ten mimo jiné poukazoval na to, že soukromé mince nelze použít na placení cel a poštovních poplatků.

Moffatova velmi přesvědčivá odpověď se v novinách objevila příštího dne. V ní připomíná legislativcům a novinářům, že pan Bechtler[8] z Rutherfordtonu v Severní Karolíně vyrazil soukromě zlatých mincí asi za dva miliony dolarů, ačkoliv se nachází jen asi osmdesát mil od nejbližší pobočky státní mincovny v Charlotte. Ústava sice zakazuje razit vlastní mince jednotlivým státům, ale neexistuje zákon, který by to zakazoval jednotlivcům. A nakonec dává svou hlavu na špalek za to, že žádná osoba nebyla jeho společností ošizena o jediný cent. Kdokoliv, kdo jeho mince dá do tavby U.S. mincovny ve Filadelfii, bude mít zisk a nikoliv ztrátu.“

Jak je vidět z této odpovědi, můžeme mít podezření, že tažení proti soukromým mincovnám bylo, jako v mnoha jiných případech podobných regulačních kampaní, dílem hysterie médií a politiků a nikoliv promyšlenou reakcí na skutečný problém.

„Původní legislativa byla nahrazena kompromisním zákonem přijatým 10. dubna 1950. Tento zákon zakazoval soukromou ražbu mincí lehčích než čtyři unce. Jasným záměrem tedy bylo omezit soukromé mincování, protože čtyřuncový kus zlata (tehdejších cca 64 dolarů) by byl příliš velký pro většinu transakcí.  A všechna potřeba kusů těchto velkých denominací mohla být jednoduše uspokojena na puncovním úřadu Spojených států, který právě v dubnu otevřel v San Franciscu svojí pobočku. Ovšem zákon nesplnil svůj účel a nebyl ani nikdy vážně vynucován, protože stále existovala potřeba razit menší nominály (tj. 2,5 dolaru, 5 dolarů, 10 dolarů a 20 dolarů), kterou dokázaly uspokojit pouze soukromé mincovny.“

V podstatě tedy došlo k tomu, že díky přijetí tohoto zákona bylo zastaveno mincování v těch největších mincovnách s nejlepší pověstí, ale mincování volně pokračovalo v „ilegalitě“ po všech malých kůlnách a dílničkách.

„Moffatova mincovna [která byla největší a nejvíce na očích] ukončila mincování emisí roku 1850 a dále se věnovala jen tavbě a puncování, ovšem s jednou významnou výjimkou. K té došlo v roce 1852 a události okolo této emise stojí za zaznamenání…

Na místo nahrazení různých soukromě ražených denominací stejnými oficiálními mincemi, puncovní úřad razil pouze 50$ kusy, jedinou denominaci, kterou byl oprávněn vydávat. Účinek takové krátkozraké politiky se neprojevil hned, ale brzo nebylo v oběhu vidět nic jiného, než tyto 50$ obry.

Už v březnu 1851 Moffat & Co. žádali ministra financí Thomase Corwina o oficiální povolení vydávat 10 a 20 dolarové kusy. To jim nebylo poskytnuto. Na konci roku už byly nepříjemnosti spojené s nedostatkem nižších nominálů takové, že většina obchodníků přijímala velké 50$ mince s diskontem více než tři procenta. V novinách vycházely úvodníky o tom, jak jsou velké nominály zátěží pro trh.

Zaměstnanec puncovního úřadu Augustus Humbert psal v prosinci ministru Corwinovi, že bankéři jsou nuceni platit vysoké prémium za mince menších nominálů a pokud se brzy něco nepodnikne, dojde pravděpodobně opět k rozšíření soukromých mincoven. Přezíravý postup vlády popudil obchodníky ze San Francisca natolik, že se v lednu 1852 šedesát z nich obrátilo na Moffat & Co. s peticí žádající, aby společnost opět začala razit mince nižších denominací. Firma odpověděla o dva dny později, že s ražbou mincí dosud čekala na oficiální povolení ministerstva financí, ale protože je nyní potřeba tak akutní, splní přání obchodníků bez ohledu na názor vlády. O týden poté začala vydávat nové 10$ mince, které byly veřejností velmi vřele přivítány. Moffat & Co. své jednání zaštítila právním názorem advokáta J. H. Mudda a kalifornského výběrčího cel Kinga. Tento text byl zaslán ministerstvu financí.“

Vývoj po několika letech dospěl k tomu, že Moffat & Co. „povýšil“ na oficiální pobočku státní mincovny. Kongres byl po tuto dobu zaseklý v typické politické hře. Po návrhu na založení pobočky mincovny v San Francisku vystoupili delegáti New Yorku, že by chtěli mít svojí vlastní mincovní pobočku. Proti tomuto spojenému návrhu pak bojovala mocná delegace Pensylvánie, která se obávala, že by Filadelfská mincovna přišla o své výsadní postavení.

Mezi tím se v roce 1852 rozmohla soukromá ražba mincí v Kalifornii s novou silou, kdy se začaly razit i malé zlomkové nominály – 1 dolary, půldolary a čtvrtdolary, které neměly svůj oficiální předobraz v zákonné nominální soustavě. Je známo více než 450 variant těchto drobnějších mincí s datováním mezi lety 1852 až 1882. Většina je anonymních, nebo jsou označeny pouze iniciálami, ale podrobným výzkumem se většinu z nich podařilo přiřadit k zlatnickým dílnám působícím v Kalifornii a Kansasu. V peněžním oběhu byly tyto mince pravděpodobně především mezi lety 1852-1856 a později byly vyráběny už jen jako tretky, suvenýry a sběratelské kuriozity (tyto pozdější ražby se většinou dochovaly v perfektním stavu a obsahují mnohem méně zlata, než by byla jejich nominální hodnota).

Soukromá ražba byla zakázána zákonem 8. června 1864[9] v reakci na její rozšíření během Občanské války, kdy byly soukromě raženy především nedostatkové mince drobných nominálů (centy a dvoucenty). Definitivní tečku za výrobou kalifornských zlatých mincí učinilo tažení plukovníka Henryho Finnegasse, šéfa Tajné služby Spojených států v okrsku San Francisco v roce 1883. (Plukovník Finnegass obešel obchody kalifornských zlatníků a zabavil zboží těm, u kterých tyto mince našel vystaveny ve výloze.)

Charles Goodhart a základní ideologický pohled

Snad tato poněkud delší odbočka posloužila k tomu, aby si čtenář nyní dokázal alespoň představit možnosti soukromého mincování. Z našeho úhlu pohledu nenacházíme na celém procesu výroby peněz (těžby, tavby a mincování) nic, co by nás opravňovalo prohlásit, že některý jeho aspekt musí být výlučně státní aktivitou. Chápeme ovšem, proč někteří lidé tento pohled sdílet nebudou a sám Goodhart onen důvod ve svém článku popsal s velkou upřímností:

„Vycházím z přijímaného předpokladu, že zavedení práva a pořádku zahrnuje a vyžaduje existenci vládní struktury. Jiní, jako například Benson, tento předpoklad nepřijímají. Tohle je vskutku onen zásadní bod. Pokud zákon a pořádek, vynucování kontraktů a celá infrastruktura, na které fungování trhů (a peněz) stojí, může být skutečně nezávislou na vládních strukturách našich společností, pak má mengerovský přístup daleko pevnější základy – o to více, pokud jsou vlády ve skutečnosti nepřátelské k této nezbytné infrastruktuře. Mě se ale koncept existence práva a pořádku nezávislého na vládě jeví jen jako anarchistické zbožné přání.“  

Zde bychom se mohli navrátit k citátu Herberta Spencera, kterým jsme uvedli tuto kapitolu. Je jasné, že tento zásadní problém základního ideologického pohledu je mnohem širší, než abychom ho dokázali vyřešit na omezeném prostoru a tak se musíme nutně omezit pouze na několik poznámek.

Žádný člověk se pravděpodobně nedokáže na historická fakta podívat zcela bez předsudků a bez nějaké teorie, která těmto faktům dává smysl. Lidské myšlení velmi jednoduše podléhá klamu narativity – z historických událostí si vystaví příběh, v němž tato fakta a události do sebe nějakým způsobem zapadnou jako příčiny a následky. Tak tomu je jak s Goodhartovým příběhem o úpadku vlády a mincování, tak s naším příběhem o kalifornském mincování a o Římské hyperinflaci. Nesnažíme se zde předstírat, že ty naše příběhy jsou onou konečnou a objektivní historickou pravdou, ke které nakonec dojdou všichni nezaujatí výzkumníci. Chceme ukázat, že i s mengerovskou teorií lze vyprávět historii minimálně stejně dobře a stejně přesvědčivě, jako jí vyprávějí Goodhard nebo Hudson. Věříme tomu, že pravdivosti nebo mylnost určitého přístupu lze rozhodnout spíše na základě prozkoumání logické koherence teoretického jádra, než na základě působivosti příběhů z dávných nebo novějších dějin.

Narativitě se nelze vyhnout (hlavně pokud píšeme přímo o historii), ale poctivé je čtenářům sdělit jednak z jakého vycházíme úhlu pohledu (alespoň tak, jak to učinil Goodhart) a pak také to, že existují i jiné možné interpretace. A pokud se snažíme nějak zkonfrontovat jejich věrohodnost (jako v této práci), standardem by měl být pokus o co nejpříznivější interpretaci cizích tvrzení, protože kritika karikatury na místo skutečné doktríny je až příliš častým nešvarem. Jak řekl Karl Knies: „Ten, kdo chce vítězit na poli vědeckého výzkumu, se musí se svými vyzyvateli utkávat, když jsou plně vyzbrojeni a ve veškeré své síle.“  Pokud se budeme upřímně a intelektuálně poctivě konfrontovat s opačnými názory, než jsou naše, tak se nám snad podaří alespoň nahradit méně přesnou sadu historických předsudků sadou přesnější. Jak jsme v tomto úkolu obstáli necháme na čtenářově posouzení.


1) Z ekonomů, hlásících se k Rakouské škole, se v tomto smyslu vyjadřuje především Jesus Huerta de Soto, (viz. https://mises.org/daily/6069/An-Austrian-Defense-of-the-Euro ), který zavedení Eura chválí za zpřetrhání linky mezi státem a národní měnou (což by ovšem podle něho mělo být jen prvním krokem k celkové depolitizaci peněz). Podle Ch. Goodharda je celá „teorie optimálních měnových zón Mundella, Mc.Kinnona a Kenena pouze přirozeným rozšířením metalistické teorie na geografické prostředí“. (Two concepts of money, str. 409).

2) Více o této problematice viz. Philipp Bagus, The Tragedy of Euro, (Auburn, Al.: Ludwig von Mises Institute, 2010) ISBN: 978-1-61016-118-3. Problém zemí sdružených v měnové unii s politickou měnou je v podstatě analogií problému řízené měny v jednom státu, který popsal Ludwig von Mises a dal by se shrnout následujícím způsobem. Jakmile lze s vývojem hodnoty měnové jednotky manipulovat, tak na tom některé zájmové skupiny mohou vydělat a jiné prodělávají. Exportéři a dlužníci mohou vydělávat na „zlevnění měny“, importéři a věřitelé na „zdražení měny“ atd. Pak nastává střetávání mezi těmito zájmovými skupinami v rámci politického boje, který má vítěze a poražené a jehož výsledkem nebývá nějaké „obecné dobro“ nebo stav, který by byl nejrozumnějším kompromisem mezi všemi dotčenými zájmy. Obvykle v rámci národních států vítězí politika „levnějších peněz“, protože ta přináší krátkodobé a koncentrovanější zisky mocnějším zájmovým skupinám a je v lepším souladu s obecně sdílenými merkantilistickými představami o „podpoře vývozu“. Měnová unie tento střet zájmů posunula o jednu úroveň výše a prozatím zůstává otevřenou otázkou, jestli se poražení státní suverénové se svou porážkou smíří, pokud mají možnost měnovou unii opustit. K tomu přibyly další specifické evropské problémy, které jsou dány různou mírou cenových strnulostí na jednotlivých národních trzích (především na pracovním trhu a na „jižním křídle“ Eurozóny). Stejně problematickou se ukázala i konvergence úrokových měr.

3) Viz. Alan M. Stahl, „A Numerical Taxonomy of Merovigian Coins,“ Computers and the Humanities, Vol. 12. No. ½, 1978. „Na mincích z Merovejské Galie se objevují názvy stovek měst z celého království a tisíců mincmistrů, z nichž jen jeden může být spolehlivě identifikován. Jen málo mincí [z tohoto období] nese jméno vladaře nebo nějaký jiný znak, podle něhož by se dala identifikovat doba jejich ražby.”

4) Nálezy merovejských mincí je poměrně obtížné s jistotou časově zařadit, nebo přiřadit jim nějaké konkrétní místo vzniku, právě kvůli „anarchii“ v mincovních obrazech, která tehdy panovala. Obecně se soudí (viz. např. Alan M. Stahl, The Merovingian Coinage of the Region of Metz), že jejich ryzost postupně klesala, protože nově těženého zlata bylo málo a mincovny především recyklovaly starší mincovní materiál. Pokud nebyla pevně daná (nějakými úředními či královskými výnosy) soustava mincovních nominálů, nemusel pokles ryzosti nutně znamenat podvodné rozkládání mincovního systému. Jestliže neexistovalo zákonné donucení lidí brát mince při směně, tak výroba mincí s nižším obsahem zlata (které se mincovním obrazem lišily od předchozích sérií) mohla být přirozenou reakcí na nárůst poptávky po drobnějším oběživu, případně na rostoucí cenu drahých kovů a jejím cílem nebylo uživatele peněz nijak ošálit. Oproti tomu v Římském císařství byl pevně stanovený systém nominálů a zároveň zákonná povinnost přijímat při směně mince s císařovým portrétem. Tak měla státní pokladna zajištěnu možnost systematicky se zlehčováním mincí obohacovat.

5) Proč zásobování trhu drobnými mincemi bylo po staletí závažným problémem rozebírají Thomas J. Sargent a François R. Velde v knize The Big Problem of Small Change (New Jersey: Princeton University Press, 2002. ISBN: 0-691-02932-6). Tento problém souvisel především s fungováním monopolních královských mincoven, které měly ražebné stanovené jako určité procento z hmotnosti kovu, který jim byl dodán. Při výrobě mincí například z libry stříbra tak byl jejich příjem stejný, ať už razily velké nebo malé nominály. Ovšem náklady na ražbu mnoha menších mincí byly podstatně vyšší než náklady na ražbu několika velkých mincí. Proto existovala v královských mincovnách pochopitelná neochota malé nominály razit. Obchodníci pak velké stříbrné mince rozřezávali na půlky nebo čtvrtiny, aby získali vhodnější velikosti.

6) Tuto epizodu britských monetárních dějin detailně popisuje George Selgin, Good Money: Birmingham Button Makers, the Royal Mint, and the Beginnings of Modern Coinage, 1775-1821 (Oakland, CA.: The Independent Institute, 2009. ISBN: 978-1-59813-043-0.)

7) Donald H. Kagin, Private Gold Coins and Patterns of the United States, (New York: Arco Publishing, 1981.) Str. 85-92. O problematice soukromého mincovnictví v Kalifornii viz. dále Edgar Holmes Adams, Private Gold Coinage of California 1849-55. (Brooklyn, New York, 1913.)

8) Mincovna Christopha Bechtlera byla v provozu mezi lety 1831-42. V roce 1831 horníci a obchodníci ze Severní Karolíny žádali peticí Kongres o otevření mincovní pobočky v této lokalitě. Kongres jim nevyhověl a tak se obrátili na zlatníka Bechtlera. Ten si vyrobil vlastní razidla a lisy a začal s ražbou zlatých mincí o nominálech 1$, 2,5$ a 5$. Pobočka státní mincovny v Charlotte byla otevřena v roce 1838, přesto Bechtler razil mince až do roku 1842. Podle závěrečné zprávy předložené ministerstvu financí vyrazil za dobu svého fungování 2 241 840 dolarů. (více viz: http://www.southerngoldsociety.org/thebechtlers.html, obrazy Bechtlerových mincí lze nalézt v Standard Catalog of World Coins 1801-1900, ed. George S. Cuhaj, 6. vydání, Iola, Wi.: Krause Publications, 2009, ISBN: 0-89689-940-3, str. 1234.)

9) United States Code, Title 18, Part I, Chapter 25, § 486 - Uttering coins of gold, silver or other metal: Whoever, except as authorized by law, makes or utters or passes, or attempts to utter or pass, any coins of gold or silver or other metal, or alloys of metals, intended for use as current money, whether in the resemblance of coins of the United States or of foreign countries, or of original design, shall be fined under this title or imprisoned not more than five years, or both.
(zdroj: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/18/486). Tento zákon je stále v platnosti a v roce 2011 byl podle něj odsouzen tvůrce Liberty Dollaru Bernard von NotHaus. (viz: http://www.fbi.gov/charlotte/press-releases/2011/defendant-convicted-of-minting-his-own-currency)

Obrazová příloha

Kalifornské zlaté mince:

5 dolarů Moffat & Co

  

5 dolarů Norris, Gregg & Norris

 

10 dolarů Baldwin & Co.

 

20 dolarů, Augustus Humbert - polooficiální zlatá mince, vyráběná zaměstnancem státního puncovního úřadu, ale s vlastním designem a bez oficiální autorizace.

 


5 dolarů, Christopher Bechtler - mincovna v Sev. Karolíně



 

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed