Mises.cz

Mises.cz

Státní zaměstnanci daně neplatí

Jak název napovídá, dnešní článek se bude týkat daní a to zejména daně z příjmu, která se údajně týká každé pracující osoby.

Jak název napovídá, dnešní článek se bude týkat daní a to zejména daně z příjmu, která se údajně týká každé pracující osoby. Daň z příjmu se však týká pouze osob, které nejsou placeny ze „státních peněz“. Státní zaměstnanci totiž žádné daně z příjmu neplatí.

Jakou kdo platí daň z příjmu (daní z příjmu se rozumí i všechna ta „pojištění“, která ve skutečnosti žádnými pojištěními nejsou, protože u příjemce platby nezakládají právní povinnost plnit při výskytu „pojistné události“) si každý může velice snadno rozmyslet. Stačí si uvědomit, jaký by byl jeho příjem při nulové úrovni zdanění. Příjem státních zaměstnanců by klesnul na nulu o výši jejich příjmu, státní zaměstnanci tedy daně pouze a jedině spotřebovávají, žádné neplatí.

Jsou jim podle jistých formálních pravidel rozděleny prostředky vybrané na daních od soukromého sektoru a výše jejich příjmu se odvíjí od předpokládané výše prostředků vybraných na daních a jejich alternativních použití. Například OSN už dávno pochopila, že ona účetní maškaráda, jejíž účelem je pouze zakrýt ekonomickou podstatu, aby se pracující masa nebouřila, pouze spotřebovává další prostředky, a v OSN už si na daň z příjmu dávno nikdo nehraje (nebo alespoň jistý čas nehrál).

Podobnou účetní maškarádu představuje tzv. „hrubá mzda“, což je číslo, které nemá žádnou rozumnou interpretaci a význam, nejde totiž ani o náklad na zaměstnance, ani o to, co zaměstnanec skutečně obdrží. Účelem je opět zakrýt ekonomickou podstatu a skutečnou daň uvalenou na zaměstnance, protože do té spadají i všechny částky, které za zaměstnance „odvádí“ zaměstnavatel.

Pikantní na celé situaci je, že všeobecná daň z příjmu byla pracujícími chudáky akceptována zejména proto, že všichni tiše předpokládali nejvyšší zdanění bohatých.

Bohatí (ve 'vyspělých' společnostech, kde získávat prostředky pod pohrůžkou násilí může běžně pouze stát) ovšem nejsou bohatí jen tak pro nic za nic, nýbrž proto, že jsou nejúspěšnější v akumulaci majetku, jeho udržování a rozmnožování (pokud ne, brzy o něj přijdou, protože je o něj připraví někdo bystřejší). Právě oni často disponují znalostmi, které jim umožňují platit mnohem menší daně, než by teoreticky – podle daňových zákonů – měli a nejvyšší daňové břemeno padá na střední třídu a chudé (chudým se na finančních trzích rozumí každý, jehož čistý finanční majetek – rozdíl finančního majetku a závazků - je záporný; to je dnes mnoho lidí ve vyspělých společnostech, zejména díky hypotékám, leasingům a ostatním úvěrům).

Nejedná se ale o ilegální praktiky (ilegální beztak není synonymem pro nemorální), nýbrž o ony „díry v zákonech“, o nichž jistý americký ekonom prohlásil, že jsou „důvodem, proč je možné tuto zemi (USA) ještě stále považovat za svobodnou“. Zaměstnanci samozřejmě žádné takové možnosti nemají, protože jediné, s čím se setkají, je – díky Miltonu Friedmanovi, na jehož návrh bylo během druhé světové války zavedeno automatické strhávání daní ze mzdy zaměstnancům – jejich čistá mzda. Se svým opravdovým výdělkem se nikdy nesetkají, nemají tedy možnost ho jakýmkoliv způsobem ochránit.

Zaměstnanci jsou tedy pro stát tou nejsnadnější kořistí, bezbranným jehnětem, které nemá žádnou možnost odporovat. A proto si je stát snaží tolik zavděčit oněmi manifestovanými „výhodami“, jako jsou minimální mzda (která vytváří část nezaměstnanosti, protože neumožňuje uzavřít pracovní kontrakt za nižší částku, i kdyby k tomu obě strany byly ochotny), podporami v nezaměstnanosti (tím si onu nezaměstnanost posléze dotuje a pěstuje), zákony o odborových a profesních svazech (které umožňují vyloučit část konkurence mezi zaměstnanci, zejména v mezinárodním měřítku, a tím uměle zvyšovat mzdy v daném odvětví – jen aby se zaměstnanec posunul do vyšší daňové skupiny), a dalšími údajnými „vymoženostmi“ současného pracovního práva.

Bohatí dnes naopak disponují spoustou možností, jak daně neplatit. Důvodem, proč velké společnosti dnes stále ještě vykazují zisky a tedy platí daně, je oddělení řízení a vlastnictví v akciových společnostech. Manažeři se musejí snažit maximalizovat zisk na akcii a tržní cenu společností, což se děje pouze při vykazování zisku, čím více, tím lépe. Kreativní finanční ředitel má dnes však mnoho příležitostí (díky tzv. derivátovým kontraktům), jak ukrývat a přesouvat zisky (a bohužel i ztráty, což je mnohem častější praxe), jak mezi jednotlivými společnostmi, tak v čase - i na desítky let dopředu. A nedělá to jen proto, že majitelé chtějí vidět zisky. Menším společnostem se derivátové kontrakty sjednávat nevyplatí, protože se v nich většinou hraje v částkách od desítek milionů dolarů výše. Ale i běžný podnikatel své finance může ovládat mnohem účinněji než zaměstnanec, protože se s nimi setká ještě před zdaněním.

Bohatí tedy bohatnou a chudí chudnou. A zdaleka to není jen tím, že „peníze dělají peníze“, protože peníze lze mnohem snadněji ztratit, než získat – a to v jakkoliv vysokých částkách. Jedná se o kombinaci špatných finančních návyků a daňové politiky státu (kterou se snaží před jejími oběťmi co nejlépe utajit), která téměř nikomu neumožňuje, aby „zbohatnul“ v zaměstnání (to umožňuje pouze těm manažerům, kteří sice prostředky nevlastní, ale rozhodují o nich – podobným způsobem je to umožněno politikům; velmi zábavný byl například „motivační program“ představenstva Komerční banky předtím, než byla převzata Societe Generale Group – spočíval v tom, že si představenstvo rozdalo americké nákupní opce na akcie KB v hodnotě 500 Kč na akcii a americké prodejní opce v hodnotě 1000 Kč na akcii, členové představenstva tedy měli právo kdykoli během následujících několika let od obdržení těchto opcí nakoupit akcie KB za 500 Kč a prodat je za 1000 Kč – vzhledem k počtu rozdaných opcí (přibližně 760 000) si tímto „motivačním programem“ představenstvo zajistilo jistý zisk 380 miliónů Kč, pokud by tržní cena akcií překročila 1000 Kč, zisk by byl samozřejmě ještě větší; vzhledem k neschopnosti českého představenstva vymyslet cokoli sofistikovanějšího nemohlo následovat nic jiného než převzetí zahraniční společností… třešnička na celém příběhu je fakt, že toto představenstvo mělo nahradit to předchozí, které „čirou náhodou“ schválilo vůči jistému izraelskému podnikateli podezřele vysoké úvěrové limity ve stovkách milionů dolarů a vytvořilo tak pravděpodobně tunel, jímž odteklo 8,5 miliard korun, které se už nikdy nevrátily…).

Pokud tedy někdy uslyšíte státní zaměstnance a jakékoliv jiné osoby, kterým jsou přidělovány peníze vybrané na daních, jak si stěžují na úroveň zdanění a na to, 'kolik by toho měli, kdyby...', můžete se vesele rozesmát na celé kolo, protože asi neexistuje větší zabedněnost, než jaké jste právě svědky. Tyto osoby by na svobodném trhu (pomineme-li kantory z filozofických fakult) určitě našly jiné možnosti, jak získávat svůj příjem, v daném kontextu jsou však jejich stížnosti pouze eminentně groteskní...


Článek původně vyšel na blogu autora.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed