Ticho před bouří v Evropě

Mises.cz: 25. února 2014, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 0

[Vyšlo na mises.org, autorem článku je Andrew Cullen, přeložil Mike.]

Rakouská teorie hospodářského cyklu vysvětluje, že fáze propadu je důsledkem záplavy levných úvěrů vytvořených frakčním bankovnictvím. Systém frakčních rezerv je nevyhnutně křehký ve fázi propadu a finanční páka (podíl úvěrů jako procento vlastního kapitálu) dělá banky velice zranitelnými vůči náhle vzniklému tsunami špatných úvěrů a znehodnocených kolaterálů, které jsou důsledkem chybných a ztrátových investic v ekonomice.

Ale v dnešním chráněném a regulovaném bankovním sektoru je fáze propadu oddalována a narušována rozsáhlými intervencemi ze strany regulátorů, centrálních bank a vlád. Stále pokračující krize v evropském bankovním sektoru je toho důkazem. Problémy nesolventnosti nebyly stále vyřešeny. Evropská centrální banka (ECB) stojí v centru intervencionistických snah zastavit kolaps Evropského bankovního sektoru, který je velice pravděpodobný v nadcházejících 18 měsících.

Na začátku tohoto měsíce ECB ponechala úrokové sazby nezměněné na úrovní 0,25 procenta. Kurz eura stoupnul a mainstreamová média a odborníci z finančního průmyslu litovali Draghiho rozhodnutí sazby nesnižovat v čase zhoršující se cenové deflace. Jak můj komentář z listopadu 2013 indikoval, je tady stále rostoucí politický tlak na ECB ze strany vlád jihoevropských států odstartovat nový program nákupu státních dluhopisů. Poměr státního dluhu k HDP totiž na periferii neustále roste.

Proč ale guvernér ECB stále nezasáhl? Je už evropská bankovní krize zažehnána, nebo riziko přetrvává?

Mario Draghi se na tiskové konferenci diplomaticky vykrucoval tvrzením, že dostupná data nepotvrzují jednoznačně deflační trend a navzdory tomu, že aktuální cenová inflace 0,8 procent byla pod inflačním cílem 2 procenta, není tady zatím žádný důkaz, že by Evropě hrozila deflace japonského stylu.

Slova guvernéra měla koupit čas, zatímco co se dva procesy – jeden regulatorní a jeden politický – doberou do konce.

Politický proces by měl rozhodnout, jak budou evropské vlády postupovat ve snaze zvládnout dvojí krizi rostoucích veřejných dluhů a systémového rizika nesolventnosti bankovního sektoru. Poslední událostí v tomhle procesu bylo zasedání německého ústavního soudu minulý týden, který nesouhlasil s monetizací státního dluhu ze strany ECB. Avšak neřekl vysloveně, že by ECB porušila německou ústavu a konečné rozhodnutí přenechal Evropskému soudnímu dvoru.

Tyto právní bitvy představují jenom vedlejší boj, zatímco ten reálný probíhá mezi „Teutonickým“ klubem na čele s Německem a „Klubem Med“, ke kterému patří v současnosti i Francie.

V řadě guvernérů ECB mají jasnou majoritu představitelé jižních krajin - „Klub Med“. Mario Draghi ví, že tihle lidé mají většinu a mohou hlasovat pro nové kolo nákupů aktiv, a tak s nimi hraje dlouhou hru.

Vzhledem k tomu, že sazby ECB jsou už teď záporné po odečtení inflace, Draghi ví, že jejich další redukce bude mít velice malý vliv na ochotu bank půjčovat. Dokonce i s úroky „zadarmo“ půjčky bank podnikatelům klesají, stejně jako mezibankovní půjčování. Tenhle nedostatek půjček má více bezprostředních příčin, ale ta nejdůležitější je, že banky stále bojují o to, aby vůbec zůstali solventní. Tím přecházíme k novému regulatornímu procesu.

ECB bude mít brzy na starosti dozor nad evropským bankovním systémem. Jedná se o nový intervencionistický postup podporovaný G20, MMF a Bankou pro mezinárodní vypořádání (BIS) sloužící k redukci rizika selhání bankovního sektoru, donucující banky mít vyšší kapitálovou přiměřenost.

Evropská komise plánuje také zavést bankovní unii (včetně takzvaného SRM - Single Resolution Mechanism na záchranu krachujících bank), implementovat pravidla BIS a zpřísnit pravidla na kapitálovou přiměřenost (Basel III). ECB taky plánuje nové masivní stress-testy všech evropských bank.

Tyto nové regulace se snaží vyřešit problém masivního zadlužení a podkapitalizování evropského bankovního sektoru. Banky v eurozóně jsou nejvíc zranitelné, ale problém je globální. Hlavní úlohou BIS je definovat společný postup.

Nemůžeme počítat pouze s klasickými klienty bank a sektorem nemovitostí, důležité je i porozumění dalších potencionálních ztrát z půjček. Mnohem větší je expozice bank vůči stínovému bankovnímu sektoru, jejich ztráty z FX futures kontraktů a úrokových swapů, způsobených výprodeji na rozvíjejících trzích.

Výše derivátových pozic ve FX a úrokových swapů je ohromující a výše celého derivátového trhu je odhadována na 700 bilionů dolarů. Mezi velkými evropskými bankami, má Deutsche Bank derivátovou expozici 55 bilionů euro, co je víc než 20 násobek německého HDP. Tohle samozřejmě nejsou ztráty, ale jenom expozice. Ale pokud pouze malá část kontraktů se ukáže být ztrátová, celý základní kapitál banky bude okamžité vymazán.

BIS definované minimální povinné rezervy mají omezit závislost bank na dluhu tím, že určí minimální kapitál, který musí držet jako procento svých aktiv. BIS ale zjistila, že čtvrtina důležitých bank nesplňuje tato pravidla, která jsou v platnosti od konce roku 2012.

V evropském bankovním sektoru vzniká perfektní bouře.

Zaprvé – je tady stále větší pravděpodobnost, že ECB odstartuje další kolo odkupů aktiv od bank. Zaplaví je likviditou, kterou potřebují k nákupu vládních dluhopisů, a dále udrží jejich výnosy na nízké hodnotě.

Zadruhé – je pravděpodobné, že na základě stress-testů vznikne v eurozóně široká iniciativa na rekapitalizaci bank. Zatřetí je vysoce pravděpodobná hluboká korekce akciových trhů tohle léto. Všechny tři věci najednou mohou odstartovat krizi důvěry v bankovní sektor. Krize nesolventnosti bank se nedá vyloučit, v případě, že se některé velké banky nezotaví ze ztrát z derivátů, stále více volatilních měn, úrokových sazeb a poklesu akciového trhu.