Mises.cz

Mises.cz

Univerzity a válečná propaganda

Při příležitosti stoletého výročí vypuknutí Velké války bych chtěl připomenout jeden malý střípek v celkové mozaice tehdejších událostí. Mezi čtenáři jistě panuje povědomí o zneužití církevních autorit pro válečnou propagandu.

Při příležitosti stoletého výročí vypuknutí Velké války bych chtěl připomenout jeden malý střípek v celkové mozaice tehdejších událostí. Mezi čtenáři jistě panuje povědomí o zneužití církevních autorit pro válečnou propagandu. Ten, kdo četl Remarqua, tak má představu o tom, jak velkou roli v této propagandě sehráli učitelé na základních a středních školách. V Misesových pamětech jsou narážky na souvislost mezi válkou a prostředím, jenž převládlo na vysokých školách.

Přinášíme tedy překlady tří prohlášení, které na podzim 1914 vydaly univerzity Německé říše. Svůj vlastní komentář k nim bych omezil jen na rekapitulaci několika faktických bodů. Hlavní kontroverze se týká vpádu německých vojsk do neutrální Belgie a Lucemburska a toho, jak si tam vojáci Říše počínali. Podle dnešních historiků, kteří se zabývají tímto tématem, je faktem to, že německá okupace Belgie byla brutální a bezohledná. Všechny praktiky, jako např. braní rukojmích nebo vyvražďování a vypalování celých vesnic v odvetu za partyzánské útoky, které jsou dnes dobře známé a nepopiratelně používané Wehrmachtem za druhé světové války, byly skutečně používané už v první světové válce. Není náhodou, že Hitler s oblibou vydával rozkazy k podobným akcím. To totiž dobře odpovídalo jeho zkušenosti ze severní Belgie (Flander), kde byl jeho pluk nasazen od září 1914.

Němečtí vědci, kteří samozřejmě zůstali na svých univerzitách a ústavech v zázemí, měli celkem malou možnost se o těchto událostech dozvědět nějaká jasná fakta. Vojenská pošta byla cenzurovaná a novináři na všech stranách fronty zveřejňovali jen to, co se hodilo jejich straně – a k tomu nebyla ani potřeba žádná cenzura, stačil prostý bojový nacionalistický zápal. Jejich zradou na vědecké metodě poznání bylo především to, že namísto nějakého zdrženlivého a opatrného hledání faktů zaujali jednoznačný, kategorický a v retrospektivě zcela mylný postoj. Zneužili svoje vědecké renomé a pověst, kterou si před válkou vybudovali, ale tím nám udělili určitou lekci: Nedělejme si modly ani z těch nejvěhlasnějších vědeckých jmen a už vůbec ne z univerzitního establishmentu. V mnoha případech mohli lhát nebo se vyjadřovat k věcem, o kterých nic nevěděli. Nechali se strhnout společenskou atmosférou tak jako všichni ostatní kolem nich.

„My, Berlínská univerzita, stojící naproti královskému paláci, jsme už svojí polohou předurčeni k tomu, abychom byli intelektuálním ochráncem domu Hohenzollernů.“

Emil du Bois-Reymond, rektor Berlínské univerzity a předseda Pruské Akademie věd

v proslovu v roce 1870.

 

Apel německých univerzit

Kampaň systematických lží a pomluv, která proti německému lidu a Říši probíhala již léta, od vypuknutí války překonala vše, co by člověk mohl čekat i od toho nejbezskrupulóznějšího tisku. Odpovědět na obvinění vznesená proti našemu císaři a jeho vládě je záležitostí dotyčných autorit. Ty to učinily a jejich obhajoba je podložena jasnými důkazy. Ten, kdo chce znát pravdu, se jí může dozvědět, a tak věříme, že pravda převládne. Nemůžeme ale přehlížet, když naši nepřátelé, vedeni závistí a nenávistí, beze studu obviňují naši armádu a spolu s ní celý náš národ z barbarských zvěrstev a nesmyslného vandalismu, a když je těmto obviněním popřáváno sluchu i v neutrálních zemí a na místech, která nám byla dříve přátelsky nakloněna. My, opatrovníci německé kultury a vzdělání, cítíme povinnost prolomit rezervovanost, kterou na nás naše povolání a naše pozice uvalují a vyjádřit svůj protest. Tímto apelujeme na zahraniční učené ústavy, se kterými jsme až dosud spolupracovali v zájmu nejvyšších ideálů lidské rasy, a se kterými i v této době, kdy na světě vládnou vášně, a nenávist zatemňuje mysl lidí, snad nadále zůstáváme stejné mysli a ve službách pravdy. Apelujeme na ně a věříme, že náš hlas bude vyslechnut a naše vyjádření oprávněného rozhořčení se setká s důvěrou. Navíc apelujeme na lásku k pravdě a smysl pro spravedlnost mnoha tisíců lidí z celého světa, kteří v době, kdy byli vítanými hosty na našich vzdělávacích ústavech, nasáli část z dědictví německé kultury. Také měli možnost sledovat a oceňovat německý lid při jeho mírumilovném díle, jeho pracovitost a upřímnost, jeho smysl pro řád a disciplínu, jeho úctu k intelektuálnímu dílu všech druhů a jeho lásku k vědě a umění. Vy všichni víte, že naše armáda není žádnou bandou žoldáků, ale zahrnuje celý národ od prvního do posledního pod vedením jeho nejlepších synů. Právě v této chvíli tisíce z našich vlastních řad, učitelé stejně jako studenti, prolévají svou krev na bojištích Ruska a Francie. Vy, kteří jste viděli na vlastní oči, v jakém duchu a s jakými výsledky je naše mládež vychovávána, jak hluboce jí je vštěpována úcta k uměleckým, vědeckým a technickým výtvorům lidské mysli, bez ohledu na to, jaký národ je přinesl, vás si voláme za svědky. Posuďte, jestli může být pravdou, jak tvrdí naši nepřátelé, že německá armáda je hordou barbarů a žhářů, kteří lačně srovnávají se zemí bezbranná města a ničí vzácné kulturní a historické pamětihodnosti. Pokud si vážíte pravdy, tak budete stejně pevně přesvědčeni jako my, že kdekoliv se musely uchýlit k destrukci, německé jednotky tak učinily jen v té nejkrajnější sebeobraně. Apelujeme na ty, ke kterým doléhají takové pomlouvačné zprávy našich nepřátel, a jejichž sluch ještě není zcela ucpán vášněmi, aby ve jménu pravdy a spravedlnosti nenaslouchali takovým urážkám německého lidu. Nenechejte si naočkovat předsudky od těch, kteří znovu a znovu dokazují, že doufají ve vítězství prostřednictvím lží. V této strašlivé válce, kterou je náš národ nucen vybojovat, aby obhájil existenci svou a své civilizace, se pravděpodobně dočkáme destrukce větší, než v dřívějších válkách a mnoho dalších vzácných výdobytků kultury se promění v popel. Odpovědnost za to plně padá na hlavu těch, kteří nevyužili možnosti vyhnout se této bezohledné válce a kteří dokonce vnutili vražedné zbraně civilní populaci, aby tato zákeřně napadala naše jednotky, které věřily v zachování vojenských zvyklostí civilizovaných lidí. To oni jsou skutečnými viníky všeho, co se přihodilo a na jejich hlavy dopadne soud dějin za škody, které kultura utrpěla.

Září, 1914.

UNIVERZITY:

Tuebingen, Berlin, Bonn, Breslau, Erlangen, Frankfurt, Freiburg, Giessen, Goettingen, Greifswald, Halle, Heidelberg, Jena, Kiel, Königsberg, Leipzig, Marburg, Muenchen, Münster, Rostock, Strassburg, Wuerzburg.


Prohlášení vysokoškolských učitelů Německé říše

Berlín, 23. října 1914

My, učitelé na německých univerzitách a vysokých školách, jsme vždy ve službách vědy vykonávali dílo míru. Ovšem nyní nás naplňuje rozhořčením, že nepřátelé Německa - Anglie v první řadě, se snaží vykonstruovat rozpor mezi duchem německé vědy a pruským militarismem. V německé armádě nepanuje žádný jiný duch než v německém lidu, oba jsou jedním a my jsme jeho součástí. Naše armáda také podporuje vědu a díky ní v neposlední řadě dosahuje svých úspěchů. Služba v armádě připravuje naši mládež na všechna díla míru a také pro vědu. Je to armáda, která mladé lidi vychovává k obětem a oddanosti, dává jim sebevědomí a smysl pro čest skutečných mužů, jenž svou osobnost ochotně podřizují celku. Tento duch nežije pouze v Prusku, ale ve všech zemích Německé říše. Je stejný ve válce i v míru. Dnes naše armáda bojuje za svobodu Německa, a tedy za všechny výdobytky míru a civilizace nejen v Německu. Je naším přesvědčením, že blaho celé kulturní Evropy závisí na vítězství, které vybojuje německý „militarismus“ a disciplinovaný, věrný, obětavý a svorný německý národ.

Podepsaní – přes 3 000 učitelů z 53 univerzit a vysokých škol.

 

Kulturnímu světu! Provolání (manifest ze 4. října 1914)

My, představitelé německé vědy a umění, tímto vyjadřujeme svůj protest proti lžím a pomluvám, kterými se nepřátelé Německa snaží pošpinit jeho čest v těžkém boji o jeho samotnou existenci – boji, který byl Německu vnucen. Železný běh událostí vyvrátil tvrzení o fiktivních německých porážkách. V důsledku toho nepřátelé ještě horlivěji zapojují do boje lež a pomluvu. Jakožto stoupenci pravdy musíme proti nim pozdvihnout svůj hlas.

Není pravdou, že Německo nese vinu za rozpoutání této války. Ani lid, ani vláda, ani císař válku nechtěli. Německo učinilo vše pro to, aby válce zabránilo. K tomu existují listinné důkazy. Vilém II. se v průběhu 26 let své dosavadní vlády často ukazoval jako patron světového míru, jak uznali i naši nepřátelé. Ano, ten samý císař, kterého se nyní odvažují přirovnávat k Attilovi, byl pro ně desetiletí terčem posměchu pro svůj neochvějný pacifismus. Teprve po dlouhé době, kdy převaha nepřátel číhala na hranicích na nejpříhodnější okamžik, aby k nám vpadla ze tří stran, povstal náš národ jako jeden muž.

Není pravdou, že jsme svévolně porušili neutralitu Belgie. Bylo dokázáno, že Francie a Anglie chtěly přejít přes Belgii, a že Belgie jim k tomu dala svolení. Bylo by z naší strany sebevraždou, kdybychom nepodnikli první krok.

Není pravdou, že by se život nebo majetek jediného Belgičana ocitl v ohrožení ze strany německých vojáků, s výjimkou případů krajní sebeobrany. Znovu a znovu, navzdory opakovaným varováním, Belgičané strojí léčky, střílejí na naše vojáky ze svých domů, mrzačí raněné a chladnokrevně vraždí zdravotníky, zatímco tito konají svou samaritánskou povinnost. Člověk se nemůže dopustit ničeho nižšího, než je utajování těchto zločinů, aby mohl obvinit jako zločince Němce, kteří tyto vrahy spravedlivě trestají.

Není pravdou, že by si naše vojska počínala v Lovani brutálně. Poté, co zběsilí obyvatelé napadli zrádně a zákeřně naše vojáky, byli tito nuceni s těžkými srdci vypálit část města jako trest. Větší část Lovaně zůstala zachována. Její slavná radnice stojí nepoškozena díky velkému sebeobětování našich vojáků, kteří ji zachránili před zkázou v plamenech. Každý Němec samozřejmě hluboce lituje všech uměleckých děl, která byla zničena nebo ještě budou zničena v průběhu této strašlivé války. Ovšem nakolik nás v naší lásce k umění nemůže překonat žádný jiný národ, tak rozhodně nemůžeme připustit porážku Německa ani za cenu zachování uměleckých děl.

Není pravdou, že naše válečná doktrína nerespektuje mezinárodní právo. Německá armáda nezná nedisciplinovanou krutost. Oproti tomu na východě je zem nasáklá krví žen a dětí, nemilosrdně vražděných ruskými jednotkami a na západě střely dumdum mrzačí hrudi našich vojáků. Ti, kteří se spojili s Rusy a Srby a beze studu štvou žluté a černé proti bílé rase, nemají právo se před světem prezentovat jako obránci civilizace.

Není pravdou, že by boj proti našemu takzvanému militarismu nebyl zároveň bojem proti naší civilizaci, jak nepřátelé pokrytecky předstírají. Kdyby nebylo německého militarismu, tak by německá civilizace již dávno zmizela ze světa. Zrodil se k její obraně v zemi, jenž byla po staletí sužována bandami nájezdníků tak, jako žádná jiná země. Německá armáda a německý lid jsou jedno a dnes toto vědomí spojuje všech 70 milionů Němců bez ohledu na společenské postavení, třídu či stranu.

Nemůžeme tuto jedovatou zbraň – lež – vyrazit z rukou našich nepřátel. Vše, co můžeme učinit, je vydat prohlášení celému světu, že naši nepřátelé proti nám dávají falešné svědectví. Vy, kdo nás znáte, vy, kteří jste společně s námi chránili to nejposvátnější vlastnictví lidstva, k vám se obracíme:

Mějte v nás víru! Věřte, že tuto válku dovedeme do konce jako civilizovaný národ, kterému je odkaz Goetha, Beethovena a Kanta stejně posvátný, jako jeho vlastní srdce a domovy.

Za tím si stojíme našimi jmény a naší ctí!

Podepsaní:

Adolf von Baeyer; Nobelova cena za chemii 1905
Peter Behrens; architekt
Emil Adolf von Behring; Nobelova cena za medicínu 1901
Wilhelm von Bode; kulturní historik
Alois Brandl; filolog
Lujo Brentano; ekonom
Justus Brinckmann; historik umění
Johannes Conrad; ekonom
Franz von Defregger; malíř
Richard Dehmel; básník
Adolf Deissmann; protestantský teolog
Wilhelm Dörpfeld; architekt a archeolog
Friedrich von Duhn; archeolog
Paul Ehrlich; Nobelova cena za medicínu 1908
Albert Erhard; katolický kněz a církevní historik
Karl Engler; chemik
Gerhart Esser; katolický teolog
Rudolf Christoph Eucken; Nobelova cena za literaturu 1908
Herbert Eulengerg; básník
Henrich Finke; církevní historik
Hermann Emil Fischer; Nobelova cena za chemii 1902
Wilhelm Foerster; astronom
Ludwig Fulda; divadelní dramatik
Eduard von Gebhardt; malíř
Jan Jakob Maria de Groot; sinolog
Fritz Haber; Nobelova cena za chemii 1918
Ernst Haeckel; biolog
Max Halbe; divadelní dramatik
Adolf von Harnack; luteránský teolog
Carl Hauptmann; divadelní dramatik
Gerhard Hauptmann; Nobelova cena za literaturu 1912
Gustav Hellmann; meteorolog
Wilhelm Herrmann; protestantský teolog
Andreas Heusler; historik
Adolf von Hildebrand; sochař
Ludwig Hoffmann; architekt
Engelbert Humperdinck; hudební skladatel
Leopold Graf von Kalckreuth; malíř
Arthur Kampf; malíř
Friedrich August von Kaulbach; malíř
Theodor Kipp; právní teoretik
Felix Klein; matematik
Max Klinger; malíř a sochař
Alois Knoepfler; historik umění
Anton Koch; katolický teolog
Paul Laband; profesor práv
Karl Lamprecht; historik
Philipp Lenard; Nobelova cena za fyziku 1905
Maxmilian Lenz; malíř
Max Liebermann; malíř
Franz von Liszt; právní teoretik (bratranec hudebního skladatele Liszta)
Ludwig Manzel; sochař
Joseph Mausbach; teolog
Georg von Mayr; matematik
Sebastian Merkle; katolický teolog
Eduard Meyer; historik
Heinrich Morf; lingvista
Friedrich Naumann; politik a protestantský pastor
Albert Neisser; lékař
Walther Hermann Nernst; Nobelova cena za chemii 1920
Wilhelm Ostwald; Nobelova cena za chemii 1909
Bruno Paul; architekt
Max Planck; Nobelova cena za fyziku 1918
Albert Plohn; profesor medicíny
Georg Reicke
Max Reinhardt; filmový herec a režisér
Alois Riehl; filosof
Carl Robert; archeolog
Wilhel Roentgen; Nobelova cena za fyziku 1901
Max Rubner; lékař a hygienik
Fritz Schlatter; evangelický teolog
August Schmidlin; teolog
Gustav von Schmoller; ekonom
Reinhold Seeberg; teolog
Martin Spahn; historik
Franz von Stuck; malíř, sochař a architekt
Hermann Sudermann; spisovatel
Hans Thoma; malíř
Wilhelm Trübner; malíř
Karl Vollmöller; divadelní dramatik
Richard Voss; spisovatel
Karl Vossler; lingvista
Siegfried Wagner; hudební skladatel (syn Richarda Wagnera)
Wilhelm Waldeyer; biolog
August von Wassermann; bakteriolog
Felix Weingarther; dirigent a hudební skladatel
Theodor Wiegand; archeolog
Wilhelm Wien; Nobelova cena za fyziku 1911
Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff; klasický filolog
Richard Willstätter; Nobelova cena za chemii 1915
Wilhelm Windelband; filosof
Wilhelm Windt; zakladatel experimentální psychologie


V roce 1921 se Německý spisovatel M. H. Wehberg dotazoval signatářů tohoto provolání na jejich současný názor. Poté zveřejnil výsledky svého průzkumu. Z 93 podepsaných bylo 17 po smrti. Z žijících 16 zůstalo přesvědčených o správnosti svého postupu a prohlásilo, že by tento manifest podepsali znovu. 60 vyjadřovalo v různém stupni své politování. Někteří z nich tvrdili, že souhlas s připojením svých jmen dali po telefonu nebo telegraficky, aniž by text provolání četli, protože předpokládali, že to bude obecné vyjádření německého univerzitního mínění. Několik mělo slova opovržení pro „nešťastnou a nesmyslnou“ deklaraci, pod kterou připojili svá jména.

 

Odpověď z Francie

Od pana Yvese Guyota a Prof. Belleta.

Toto je text otevřeného dopisu od pánů Yvese Guyota, šéfredaktora Joural des Economistes a Belleta, profesora na škole politických a obchodních věd, adresovaný profesoru Brentanovi na Mnichovské univerzitě v odpověď na provolání německých profesorů.

PAŘÍŽ, 15. října 1914

Profesoru Brentanovi na Mnichovské univerzitě:

Učený profesore a kolego: Při čtení Provolání k civilizovanému světu (k němuž Francie evidentně není řazena), jenž bylo vysláno 93 osobami, které mají reprezentovat německou vědu a umění, jsme nebyli nijak překvapeni, když jsme mezi podpisy našli jméno prof. Schmollera. Ten již dříve dával najevo svou nenávist k Francii například tím, že odmítl účast na výročním sedmdesátém shromáždění Pařížské společnosti politické ekonomie, které se konalo před dvěma lety a kde jsme měli to potěšení seznámit se s Vámi a s Vaším kolegou panem Lotzem. Profesor Schmoller již ve svém rektorském proslovu na Berlínské univerzitě v roce 1897 vyhlásil, že německá věda nemá jiný úkol, než oslavovat císařská provolání z let 1880 a 1890. Zároveň jasně vyzval všechny následovníky Adama Smithe, kteří by nebyli ochotni dát se do služeb této politiky, aby „rezignovali na svá křesla“. Bylo ovšem bolestivým překvapením, když jsme u tohoto provolání nalezli Vaše jméno vedle jeho.

Vy a další představitelé německé vědy a umění obviňujete Francii, Velkou Británii, Belgii a Rusko ze lži. Přijal byste od některého ze svých žáků tak závažné tvrzení, které by bylo tak chatrně podložené? I kdybyste se nemohl seznámit s žádným dokumentem, který byl zveřejněn po vyhlášení války, jistě znáte alespoň obsah ultimáta, jež bylo předloženo Rakouskem Srbsku. Muselo Vás překvapit, neboť jde bez pochyb o naprosto unikátní diplomatický dokument. Nepoložil jste si otázku, jestli rakouské požadavky nejdou nade všechny meze, protože v praxi od Srbska vyžadují rezignaci na vlastní nezávislost? Viděl jste přece, že navzdory ponížené Srbské odpovědi, která obsahovala jen malé výhrady, rakousko-uherský velvyslanec okamžitě a bez dalších debat opustil Bělehrad a následujícího dne vyhlásilo Rakousko válku. Když podnikly Velká Británie s Francií kroky k ustavení arbitrážní komise a požadavek na odložení vyhlášení války dorazil z Ruska, tak odpověď německého kancléře byla: „Nikdo nesmí intervenovat do záležitosti mezi Rakouskem a Srbskem.“ Elegantně pak tento přístup označil za snahu „lokalizovat konflikt“.

Je mezi těmi, kteří podepsali výše zmíněný dokument, jediný, který by byl schopen věřit – byl jste schopen věřit Vy sám, pane Brentano, s Vaší bystrou a kritickou myslí – že tato odpověď z Berlína neznamená v konečném důsledku válku? Jak by si jakýkoliv národ mohl být v budoucnu jistý, že s ním nebude Německo zacházet tak, jako rakouská monarchie zacházela se Srbskem? Pokud znáte tuto původní záminku k válce, tak jak si můžete myslet, že by neexistoval jiný vztah mezi touto příčinou a následkem, než buď vyprovokování ponižující potupy zemí, které by akceptovaly takovou situaci, nebo všeobecný požár? Jak poté můžete říct: „Není pravda, že Německo vyprovokovalo válku“? Mluvíte o důkazech z autentických dokumentů. Ty dokumenty, které zveřejnila Velká Británie, Rusko a Belgie jsou známé. Z nich jasně vyplývá, že rakousko-uherské ultimátum bylo předloženo s plným vědomím berlínského kancléřství. Navíc dokazují, že německý velvyslanec v Petrohradě, z obav před váháním na maďarské straně, se snažil uspíšit události, zatímco se váš císař držel v pozadí. Váš generální štáb neslýchaným způsobem zmobilizoval část svých jednotek prostřednictví individuálních rozkazů, zatímco ve Francii jsme čekali bez vědomí toho, že německá vláda je rozhodnuta jít do celoevropské války. Mezi dokumenty vašich reservistů byly nalezeny tyto povolávací rozkazy datované dlouho před koncem července. Náš přítel a kolega Courcelle-Seneuil viděl ve vojenské knížce Němce žijícího ve Švýcarsku v Bexu právě tento rozkaz.

Byla zadržena korespondence oficiální povahy, která varovala důstojníky německého námořnictva, aby byli připraveni v polovině července. Takový náskok vašich vojsk ztížil úkol těm našim. Byli jsme za prosťáčky, co uvěřili řečem vašich státníků. Tvrdíte, že toto jsou běžné válečné metody. Budiž. To všechno patří do diplomatické výbavy předané Bismarckem jeho následovníkům. Ovšem při pokusech provádět tyto lsti již nemáte omluvu v jejich užitečnosti. To je jasné všem, s výjimkou, jak se zdá, představitelů německé vědy a umění, jimž chybí dost ostrovtipu na to, aby tuto lekci neignorovali.

Tvrdíte dále, že Německo neporušilo neutralitu Belgie. Pouze „podniklo první krok“. Mimo autentických důkazů, které byly zveřejněny, bychom Vás rádi upozornili na další nepopiratelná fakta. Protože jsme věřili v dohodu, která zaručovala Belgii neutralitu – a která nese německou pečeť – a ve slib, který dal belgickému králi před nedávnem váš císař, nechali jsme naši severní hranici nechráněnou. Musíte si být vědom toho, profesore, že Angličané se nepohnuli, dokud nebylo belgické území jasně narušeno. Je pravdou, že jsme znali tento možný plán kampaně předložený generálem Bernhardim, ale naivně jsme věřili, že ať už budou nápady generálů jakékoliv, tak říšský kancléř bude považovat dohodu s císařovým podpisem za něco víc, než jen „kus papíru“. Německo také porušilo neutralitu Lucemburska. Zapomněli jste zmínit, že zde jste také pouze „podnikli první krok“. Ve vašem prohlášení ozvěnou zní zprávy z německého tisku, který prohlašuje, že to byli Belgičané a obzvláště ženy, kdo „začal střílet na naše jednotky“. Americké noviny vhodně odpověděly, že pokud to byly belgické ženy, kdo zaútočil na německé vojáky na Belgické půdě, tak co tam tito vojáci v první řadě dělali? Pravdou je, že vaše jednotky, podle rozkazů svých důstojníků, jak je patrné z dokumentů, které byly ukořistěny, a jež jsou citovány ve zprávě belgické komise prezidentu Wilsonovi, vykonávaly příkazy, které se zdají být inspirovány krvelačnými freskami asyrských králů objevených podél bagdádské železnice. Myslíte si, že je docela přirozené, aby Lovaň postihl masakr a žhářství, protože tam civilní populace střílela na Vaše vojáky. Ovšem vyšetřování provedené spolu s představiteli Spojených států dokázalo, že civilní populace tam byla neozbrojená. Pokud dnes schvalujete vypálení lovaňské knihovny, schvalujete stejně tak zničení knihovny v Alexandrii? Výsledkem německé kultury ve vojenských záležitostech je to, že se Vaši vojáci ocitli na pokraji civilizačního okruhu ještě za Vandaly, kteří, když dobývali Hippone, ušetřili tamní knihovnu.

Kdyby jeden z nás v Paříži přecházel v pátek 9. října Rue d'Edimbourg ke kancelářím Societe d'Economie Politique, mohl se stát obětí bomby, kterou svrhlo jedno vaše letadlo na civilní populaci města, jehož bombardování nebylo oznámeno. Další letoun způsobil svrženou bombou požár v katedrále Notre Dame. Tento útok nelze omluvit ani záminkou, která byla použita při zničení katedrály v Remeši. Žádný pozorovatel nemohl z jejích věží vidět německé vojáky.

Vaši spolusignatáři a Vy vyjadřujete rozhořčení, protože civilizovaný svět popisuje vaše vojáky jako barbary. Pokládáte tedy činy, jako byly ty výše popsané, za vyjádření civilizovanosti? A zde je dilema: buď si nejste těchto činů vědom, a pak tedy připojujete svůj podpis velmi neopatrně, nebo je schvalujete a v tom případě musíte jejich obhajobu zahrnout do svých prací o právu a etice. Tak byste pravděpodobně následoval teorie vašich vojenských autorů, kteří tvrdí, že rozpoutáním teroru mezi civilní populací bude tato tlačit na svou vládu tak silně, že té nezbude nic jiného, než žádat o mír. Ovšem ti z Vašich kolegů, kteří se zabývají psychologií, pokud schvalovali tuto teorii, musí dnes přiznat, že učinili chybu. Teror nepřinutil lidi zbaběle se plazit, ale naopak roznítil oheň odvahy a odhodlání v jejich srdcích.

Ovšem ani vaši vojenští autoři nikdy netvrdili, že by byla krádež prostředkem, jak si zajistit vítězství. A přesto korunní princ, váš budoucí císař, ze zámku hraběte z Baye odvezl sbírku předmětů z drahých kovů neznámo kam. Byla nalezena některá zavazadla vašich důstojníků napěchovaná věcmi v množství, že by mohly zásobit obchody s použitým zbožím. Zahrnujete snad mezi německé vědy a umění i umění vylupování domů? Jsou vaši profesoři práva a ekonomie ochotni hájit takové způsoby získávání majetku? A pokud jsou, co se stane s vašim trestním zákoníkem?

Vy a Vaši spolusignatáři potvrzujete, že současný boj je zamířen proti „německé kultuře“. Pokud tato kultura učí, že mezi lidská práva patří pohrdání uzavřenými dohodami, pohrdání soukromým vlastnictvím, pohrdání životy civilistů, nemůžete být překvapeni tím, že jiné národy nevykazují žádnou touhu k jejímu zachování.

Ekonomové jako my, věrní učení fyziokratů a Adama Smithe, se proti této kultuře nebráníme zbraněmi, ale argumenty a fakty. V předvečer války, když jsme odhalovali pomník Turgota, vyjádřili jsme naději, že jeho ideje svobody a humanity se nakonec prosadí proti německé realpolitik. Doufáme, že současné události vyléčí ty z našich francouzských kolegů, kteří jsou nakaženi německým myšlením a kteří zanášeli jistou formu pangermanismu do našeho veřejného mínění a našich zákonů. Činy vašich diplomatů, vašich generálů a jejich schvalování, které jste vyjádřil Vy a další představitelé německé vědy, nám v plném světle předvádějí nebezpečí a marnost německé kultury. Vy jste jejími skutečnými ničiteli.

„Bez militarismu“, říkáte, „by naše civilizace byla zničena již dávno.“ A odvoláváte se na dědictví Goethea, Beethovena a Kanta. Ale Goethe se narodil ve svobodném městě Frankfurt a žil na dvoře Karla Augusta, což bylo liberální a umělecké centrum, vždy ohrožované Pruskem. Beethoven byl vlámského původu, do svých 24 let žil v Holandsku, a pak se přestěhoval na zbytek života do Vídně a nemá nic společného s pruským militarismem, který byl v Rakousku tak obávaný. Kant, i když se narodil a žil v Königsbergu, pravém hlavním městě Pruského království, vítal francouzskou revoluci, a když v roce 1804 zemřel, nebyl to pruský militarismus, co doporučoval ve svých dílech světu.

Ovšem spojení, které jste vystavěli mezi Německým militarismem a Německou kulturou, kterou Vy a Vaši kolegové máte představovat, je důkazem zmatenosti Německé koncepce.

Abyste předali světu Goetha, Beethovena a Kanta, tak je obklopíte bajonety. Stejným způsobem si v Německu každý obchodník zvykl říkat: „Mám za sebou milion bajonetů!“ Váš císař řekl jednomu obchodníkovi, který si stěžoval, že obchod stagnuje: „Budu cestovat!“ A tak jel do Konstantinopole a jel do Tangeru po svém proslovu v Brémách. Každým svým slovem a každým svým gestem potvrzoval podřízení industriální civilizace militaristické civilizaci. Pokládal za svou povinnost otevírat trhy a podporovat hodnotu a prodeje německých produktů meči a děly. Odtud pochází jeho mohutné zbrojení a neustálé výhrůžky, kterými udržoval okolní národy ve stavu permanentního napětí.

Zde leží skutečná příčina války. A její nejlepší příklad nabízí váš císař a jeho okolí. My dobře chápeme, proč velké množství „představitelů německé vědy a umění“, kteří se podepsali pod ono prohlášení, tento fakt nevidí. To ale není Váš případ. Vy jste kritizoval zneužití a důsledky německého protekcionismu a pamatujeme si, jak jste na kongresu v Antverpách s námi souhlasil ohledně jeho agresivní podstaty.

Na závěr bychom chtěli vyjádřit hlubokou starost o osud Vašeho vlastního vědeckého díla, které se až dosud drželo pravdivých principů.

 

Odpověď německým profesorům od britských učenců

S politováním jsme viděli jména mnoha německých profesorů a vědců, kterých si vážíme a se kterými nás v některých případech pojí i osobní přátelství, pod dokumentem, jenž obviňoval Velkou Británii tak nepodloženým způsobem, že můžeme jen těžko věřit tomu, že šlo o vyjádření jejich spontánního či uváženého mínění. Nepochybujeme o jejich upřímnosti, když vyjadřují svou hrůzu z války a zápal pro kulturní výdobytky. Přesto musíme upozornit na docela jiný názor na válku a národní velikost, založenou na ozbrojené síle, jenž byl šířen tak vlivnými spisovateli jako Nietzche, von Treitschke, von Bülow a von Bernhardi, kterému se dostalo v Německu široké podpory od tisku i od veřejného mínění. K tomu nedošlo a podle našeho mínění by to ani nebylo možné v jiné civilizované zemi. Musíme také upozornit na to, že to je v současnosti pouze německá armáda, která záměrně zničila či bombardovala takové monumenty lidského ducha, jako knihovnu v Lovani a katedrály v Remeši a Mechelenu.

Pro lidské bytosti je bezpochyby těžké spravedlivě vážit spory týkající se jejich vlasti. Možná je to obzvláště těžké pro Němce, kteří byli vychováváni v atmosféře oddanosti svému císaři a jeho armádě, kteří cítí akutně tlak současné chvíle, a kteří žijí pod vládou, jenž, jak věříme, jim neumožňuje poznat pravdu. Přesto je povinností učenců ujistit se o svých faktech. Německá „Bílá kniha“ obsahuje pouze pečlivě okomentované výňatky z diplomatické korespondence, která předcházela této válce. Doufáme, že se naši němečtí kolegové dříve či později dostanou ke kompletní korespondenci, a budou si tak moci vytvořit nezávislý úsudek.

Uvidí, že od okamžiku předložení rakouského ultimáta Srbsku se Velká Británie, kterou obviňují z rozpoutání této války, snažila o udržení míru. Její návrhy se setkaly s podporou Francie, Ruska a Itálie, ale bohužel nikoliv té jediné mocnosti, jenž mohla svým jedním slovem vyslaným do Vídně zajistit mír. Německo i ve své oficiální obhajobě – jakkoliv se jedná o nekompletní dokument – nepředstírá, že by usilovalo o mír. Usilovalo pouze o „lokalizaci konfliktu“. Prohlašovalo, že Rakousko by mělo dostat možnost „potrestat“ Srbsko jakýmkoliv způsobem si zamane. Přinejlepším navrhovalo se zaručit, že Rakousko nebude anektovat část srbského území. To by byl prázdný slib, protože vykonání rakouských požadavků by znamenalo podrobení celého Srbska jeho vůli.

Velká Británie, stejně jako zbytek Evropy, rozpoznala, že jakkoliv oprávněné mohou rakouské stížnosti být, bezprecedentní podmínky jeho ultimáta Srbsku představují přímou výzvu pro Rusko a válečnou provokaci. Rakouský císař ve svém prohlášení připustil, že pravděpodobně propukne válka. I německá „Bílá kniha“ to říká mnoha slovy: „Byli jsme si dobře vědomi, že válečný postup Rakousko-Uherska proti Srbsku by mohl přivést na scénu Rusko a zatáhnout nás tak do války. … Nemohli jsme ovšem … radit našemu spojenci, aby zaujal mírnější postoj, který by se neslučoval s jeho ctí.“ Německá vláda přiznala, že znala obsah rakouského ultimáta dopředu v době, kdy byl skryt před ostatními mocnostmi. Přiznala, že podpořila Rakousko i poté, co bylo ultimátum doručeno. Přiznala, že věděla, že pravděpodobně povede k válce, a že přesto neradila Rakousku, aby své požadavky mírnilo. To je podle našeho názoru přiznáním, že Německo, společně se svým nešťastným spojencem, záměrně vyprovokovalo současnou válku.

V jednom bodě se shodneme. Připouštíme, že v současném okamžiku by Německo dalo přednost zachování míru s Velkou Británií. Německo chtělo nejprve oslabit a ponížit Rusko, učinit Srbsko závislým na Rakousku, zneškodnit Francii a podrobit si Belgii. Teprve pak, kdyby konsolidovalo své zisky a získalo jasnou převahu, by se pustilo do křížku s Velkou Británií. Jeho zášť proti nám plyne z toho, že jsme mu tento postup neumožnili.

Ve Velké Británii je ovšem láska k míru tak hluboce zakořeněná a ti z nás, kteří dlouho pracovali na podpoře dobrých vztahů mezi naší zemí a Německem, mají tak velký vliv, že navzdory našemu přátelství s Francií, navzdory nebezpečí, které nám hrozilo, existovala až do posledního okamžiku silná touha zachovat neutralitu Británie, kdyby se tak mohlo stát se ctí. Ovšem Německo samo učinilo takové zachování neutrality nemožným.

Velká Británie, společně s Francií, Ruskem, Pruskem a Rakouskem, se slavnostně zaručila za neutralitu Belgie. K zachování této neutrality nás pojí naše nejhlubší city a nejvlastnější zájmy. Její narušení znamená narušení základů, které umožňují neutralitu jakéhokoliv státu a samotnou existenci takových států, jenž jsou slabší, než jejich sousedé. V roce 1914 jsme jednali stejně jako v roce 1870. Požádali jsme jak Francii, tak Německo o záruku, že budou respektovat belgickou neutralitu. V roce 1870 nás obě mocnosti ujistily o svých záměrech a obě svůj slib dodržely. V roce 1914 nám Francie okamžitě 31. července poskytla vyžadovanou záruku. Německo odmítlo odpovědět. Po tomto zlověstném tichu se Německo uchýlilo k jasnému porušení dohody, kterou jsme všichni podepsali, a evidentně při tom čekalo, že Velká Británie se stane jeho tichým komplicem. V tom okamžiku se i pro toho nejumírněnějšího Angličana stalo váhání nemožným. Belgie požádala Velkou Británii, aby dodržela své slovo, a ta to učinila.

Zdá se, že němečtí profesoři žijí v dojmu, že Německo má v této záležitosti nějakou větší skupinu sympatizantů na univerzitách ve Velké Británii. Hluboce se mýlí. Nikdy v čase našich životů tato země nebyla tak jednotná. My sami máme hlubokou úctu a obdiv k německé vědě a učenosti. S Německem máme mnoho vzájemných pout, pout kolegiality, respektu a náklonnosti. Hluboce nás mrzí, že pod vlivem zkázonosného militaristického systému a snů o dobývání nyní bylo Německo odhaleno jako společný nepřítel Evropy a všech lidí s respektem k mezinárodnímu právu. Musíme tak vytrvat ve válce, do níž jsme vstoupili. Pro nás, stejně jako pro Belgii, je to obranná válka, vedená za svobodu a mír.

Sir CLIFFORD ALLBUTT, profesor fyziky, Cambridge
T.W. ALLEN, lektor starořečtiny, Oxford
E. ARMSTRONG, pro-provošt Queen's College, Oxford
E.V. ARNOLD, profesor latiny, University College of North Wales
Sir C.B. BALL, profesor medicíny, Dublin
Sir THOMAS BARLOW, prezident Royal College of Physicians, Londýn
BERNARD BOSANQUET, profesor morální filosofie, St. Andrews
A.C. BRADLEY, profesor poezie, Oxford
W.H. BRAGG, profesor fyziky, Leeds
Sir THOMAS BROCK, čestný člen Société des Artistes Francais
A.J. BROWN, profesor biologie a chemie, University of Birmingham
JOHN BURNET, profesor starořečtiny, St. Andrews
J.B. BURY, profesor moderních dějin, Cambridge
Sir W.W. CHEYNE, profesor medicíny, King's College, Londýn, prezident Royal College of Surgeons
J. NORMAN COLLIE, profesor organické chemie a ředitel chemických laboratoří, University College, Londýn
F.C. CONYBEARE, čestný člen University College, Oxford
Sir HENRY CRAIK, poslanec za Glasgow a člen Aberdeen Universities
Sir JAMES CRICHTON-BROWNE, viceprezident a pokladník, Royal Institution
Sir WILLIAM CROOKES, prezident Royal Society
Sir FOSTER CUNLIFFE, člen All Souls College, Oxford
Sir FRANCIS DARWIN, lektor botaniky, Cambridge
A.V. DICEY, člen All Souls College a profesor anglického práva, Oxford
Sir S. DILL, čestný člen Corpus Christi College, Oxford
Sir JAMES DONALDSON, vicekancléř a ředitel University of St. Andrews
F.W. DYSON, astronom
Sir EDWARD ELGAR
Sir ARTHUR EVANS, mimořádný profesor prehistorické archeologie, Oxford
L.R. FARNELL, rektor Exeter College, Oxford
C.H. FIRTH, profesor moderních dějin, Oxford
H.A.L. FISHER, vicekancléř Sheffield University
J.A. FLEMING, profesor elektroinženýrství University of London
H.S. FOXWELL, profesor politické ekonomie University of London
Sir EDWARD FRY, mimořádný velvyslanec na Hagské mírové konferenci 1907.
Sir ARCHIBALD GEIKIE, prezident Royal Society
W.M. GELDART, člen All Souls a profesor anglického práva, Oxford
Sir RICKMAN GODLEE, emeritní profesor medicíny, University College, London
B.P. GRENFELL, profesor papyrologie, Oxford
E.H. GRIFFITHS, ředitel University College of South Wales and Monmouthshire
W.H. HADOW, ředitel Armstrong College, Newcastle
J.S. HALDANE, lektor fyziologie, Oxford
MARCUS HARTOG, profesor zoologie University College, Cork
F.J. HAVERFIELD, profesor starověkých dějin, Oxford
W.A. HERDMAN, profesor zoologie Liverpool, generální sekretář British Association
Sir W.P. HERRINGHAM, vicekancléř University of London
E.W. HOBSON, profesor matematiky, Cambridge
D.G. HOGARTH, Keeper of the Ashmolean Museum, Oxford
Sir ALFRED HOPKINSON, vicekancléř Manchester University
A.S. HUNT, profesor papyrologie, Oxford
HENRY JACKSON, profesor starořečtiny, Cambridge
Sir THOMAS G. JACKSON, R.A.
F.B. JEVONS, profesor filosofie, Durham
H.H. JOACHIM, člen Merton College, Oxford
J. JOLLY, profesor geologie a mineralogie, University of Dublin
COURTNEY KENNY, profesor anglického práva, Cambridge
Sir F.G. KENYON, ředitel a hlavní knihovník, British Museum
HORACE LAMB, profesor matematiky, Manchester University
J.N. LANGLEY, profesor fyziologie, Cambridge
WALTER LEAF, člen London University, prezident Hellenic Society
Sir SIDNEY LEE, profesor anglického jazyka a literatury, University of London
Sir OLIVER LODGE, ředitel Birmingham University
Sir DONALD MACALISTER, ředitel a vicekancléř, Glasgow
R.W. MACAN, Master of University College, Oxford
Sir WILLIAM MACEWEN, profesor medicíny, Glasgow
J.W. MACKAIL, profesor poezie, Oxford
Sir PATRICK MANSON
R.R. MARETT, lektor sociální antropologie, Oxford
D.S. MARGOLIOUTH, profesor arabistiky, Oxford
Sir H.A. MIERS, ředitel University of London
FREDERICK W. MOTT, profesor fyziologie, Royal Institution
LORD MOULTON OF BANK, Lord of Appeal in Ordinary
J.E.H. MURPHY, profesor irštiny, Dublin
GILBERT MURRAY, profesor starořečtiny, Oxford
J.L. MYRES, profesor starověkých dějin, Oxford
G.H.F. NUTTALL, profesor biologie, Cambridge
Sir W. OSLER, profesor medicíny, Oxford
Sir ISAMBARD OWEN, vicekancléř University of Bristol
Sir WALTER PARRATT, profesor hudby, Oxford
Sir HUBERT PARRY, ředitel Royal College of Music
W.H. PERKIN, profesor chemie, Oxford
W.M. FLINDERS PETRIE EDWARDS, profesor egyptologie, University College, Londýn
A.F. POLLARD, profesor anglických dějin, Londýn
Sir F. POLLOCK, profesor práva, Oxford
EDWARD B. POULTON, profesor zoologie, Oxford
Sir E.J. POYNTER, prezident Royal Academy of Arts
Sir A. QUILLER-COUCH, profesor anglické literatury, Cambridge
Sir WALTER RALEIGH, profesor anglické literatury, Oxford
Sir W. RAMSAY, emeritní profesor chemie, Londýn
Lord RAYLEIGH, prezident Royal Society, kancléř Cambridge University
Lord REAY, prezident British Academy
JAMES REID, profesor starověkých dějin, Cambridge
WILLIAM RIDGEWAY, profesor archeologie, Cambridge
T.F. ROBERTS, ředitel University College of Wales, Aberystwith
J. HOLLAND ROSE, lektor moderních dějin, Cambridge
Sir RONALD ROSS, profesor medicíny, Liverpool, Nobel Laureate
M.E. SADLER, vicekancléř, Leeds
W. SANDAY, profesor teologie, Oxford
Sir J.E. SANDYS, veřejný řečník, Cambridge
Sir ERNEST SATOW, druhý britský zástupce na Hagské mírové konferenci 1907
A.H. SAYCE, profesor asyriologie, Oxford
ARTHUR SCHUSTER, profesor fyziky, Manchester
D.H. SCOTT, zahraniční sekretář, Royal Society
C.S. SHERRINGTON, profesor fyziologie, Oxford
GEORGE ADAM SMITH, ředitel a vicekancléř, Aberdeen
G.C. MOORE SMITH, profesor anglického jazyka a literatury, Sheffield
E.A. SONNENSCHEIN, profesor latiny a starořečtiny, Birmingham
W.R. SORLEY, profesor morální filosofie, Cambridge
Sir C.V. STANFORD, profesor hudby, Cambridge
V.H. STANTON, profesor teologie, Cambridge
J. ARTHUR THOMSON, profesor přírodních dějin, Aberdeen
Sir J.J. THOMSON, profesor experimentální fyziky, Cambridge
T.F. TOUT, profesor středověkých a moderních dějin, Manchester
Sir W. TURNER, ředitel a vicekancléř, Edinburgh
Sir C. WALDSTEIN, lektor klasické archeologie a profesor krásných umění, Cambridge
Sir J. WOLFE-BARRY
Sir ALMROTH WRIGHT, profesor patologie, Netley
C.T. HAGBERG WRIGHT, knihovník, London Library
JOSEPH WRIGHT, profesor komparativní filologie, Oxford

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed