Válka v bezstátní společnosti

Mises.cz: 21. prosince 2012, Dominik Teiml, komentářů: 6

Když se řekne anarchie, většina lidí si vybaví chaos, konflikty a válku. Přesto bych rád ukázal, že v bezstátní (anarcho-kapitalistické) společnosti by byla menší tendence k válčení než ve společnosti státní. Zároveň je fyzické násilí jistě jednou z nejzávažnějších forem porušení libertariánského principu neagrese (non-agression principle), proto by téma války mělo být pro libertariány důležitou otázkou. I přesto je tento článek určený spíš nelibertariánskému publiku.

První si musíme ujasnit definici státu. Murray Rothbard definuje stát jako instituci, která má legální územní monopol na kriminalitu. Podle mě je přesnější definice Hanse Hermanna Hoppeho: stát je instituce, která má roli absolutního arbitra všech sporů, včetně těch, které se týkají jí samotné. Z této definice automaticky plynou všechny další charakteristické rysy státu – daně a všemožné donucování a zakazování. Nyní bych rád probral šance na válku ve státní, resp. bezstátní společnosti, zejména interní (důsledky existence státu) a externí (další faktory, které bývají spojeny s existencí státu, např. ekonomický intervencionismus) důvody pro ni, a její potenciální rozměry.

Interní důvody pro válku

Anarcho-kapitalisti si myslí, že není dlouhodobě bezpečné, aby ve společnosti stát, takto definovaný, existoval. Zaprvé, státu se vyplatí své pravomoci zneužít a ovládnout tak zbytek společnosti. Velkým vítězstvím klasických liberálů (z jejichž tradice vycházíme) byl princip dělby státní moci, ústava a demokratické reformy. Snažili se tuto hrozbu co nejvíce oddálit, ovšem riziko zneužití státní moci je tu vždy. Existují desítky historických příkladů, kdy se z demokratických zemí staly diktatury, namátkou třeba Výmarská republika nebo meziválečná Itálie. Zadruhé, i kdyby se válka státu teoreticky nevyplatila, tak centralizovaná moc do jedné instituce vždy zvyšuje riziko jejího zneužití. Zvyšuje se nebezpečí, že skupina pomatených lidí na společnosti napáchá obrovské škody. Koneckonců, ta největší zvěrstva v historii (včetně holokaustu, kulturní revoluce a tisíce dalších) způsobily buďto státy, nebo skupiny, které bojovaly o vládu nad státem v rámci občanské války. V historii se téměř nedá najít příklad, kdy by nějaká krutost nebyla zapříčiněna existencí jednoho či více států. Zatřetí, centralizovaná moc sama o sobě lidi přetváří – anglický klasický liberál Lord Acton kdysi řekl, že moc korumpuje (kazí lidi) a absolutní moc korumpuje absolutně. Začtvrté, centralizovaná vláda různým skupinám výrazně zjednodušuje ovládnutí společnosti. Není totiž potřeba porazit nespočet bezpečnostních agentur, ale stačí jenom svrhnout současné vládce. Doslova stovky úspěšných pučů v historii (viz třeba tento neúplný seznam) a občanských válek toto jenom potvrzují.

Státu se vyplatí zneužít svůj monopol na moc nejenom v domácí politice, ale i v zahraniční. Zaprvé, náklady války neponese vládnoucí třída (stát), ale lidi. Válka totiž obnáší takové náklady, jako jsou lidské zdroje (povinná vojenská služba) a výbava (vyšší daně), a oba připadnou na nevinné občany. Zadruhé, válečná propaganda o vlastenectví, národním cítění atd. téměř bez výjimky neuvěřitelně zvýší popularitu státu ve společnosti. Obecně není lepší způsob, jak si získat oblibu, důvěru a hlavně poddanost lidí, než rozpoutat válku. V Americe měly zpočátku podporu lidu i válka ve Vietnamu a v Iráku (ta do velké míry stála za znovuzvolením George W. Bushe), nemluvě o občanské válce nebo světových válkách. Nejde tu tolik o to, že by lidé byli přirozeně agresivní, ale spíš o to, že válka je pro vládce příležitostí hrát na národní, vlasteneckou strunu, která na lidi působí. A zatřetí, s tím je spojený fakt, že válka vždy umožní státu výrazně rozšířit pravomoci, kterých se po válce jen zřídkakdy vzdá. Toto se děje prostřednictvím válečného ekonomického plánování, nucených prací a omezování osobní svobody – omezování svobody slova aj. Například americká občanská válka (1861-1865) vedla k trvalému ustanovení velkého státu podřízeného speciálním zájmům prostřednictvím dotací a regulací. První světová válka poté poprvé přinesla federální daň z příjmu, centralizované bankovnictví a výrazně posílila spojení mezi státem a speciálními zájmy, především velkými odbory a vojenským průmyslem. [1]

Jak je tedy vidět, státu se vždy minimálně z tohoto teoretického hlediska vyplatí být agresivní. Toto bych rád kontrastoval s bezstátní společností. Tam by se bezpečí poskytovalo podobně, jako se dnes na trhu prodávají automobily. Pravděpodobně by existovala řada větších a menších soukromých bezpečnostních agentur, které by na trhu nabízely své služby. Konkurovaly by si v poskytování co nejúplnějšího bezpečí, ale zároveň by byly diverzifikované. Některé by poskytovaly dražší, ovšem důkladnější obranu, jiné levnější, ovšem méně úspěšnou. Některé by se zaměřily spíše na preventivní opatření, jiné na zasažení přímo při činu, další by dávaly větší důraz na vypátrání a potrestání viníků. Některé by měly více pěchoty, další silnější arsenál. Některé by byly placeny až při činu a některé by zasahovaly a poté žádaly o dobrovolný příspěvek, většina z nich by ale byla placena předem. Je pravděpodobné, že na trhu by se rozšířil kontrakt, že když se zákazník stane obětí násilí, bezpečnostní agentury mu budou muset v plné výši zaplatit škodu. Tato pojišťovací funkce by zajistila, že by měly maximální motivaci udělat vše pro bezpečí klienta.

Tyto bezpečnostní firmy by na rozdíl do státu neměly územní monopol na moc. Na rozdíl od státu by nemohly nikoho přinutit, aby jim odevzdával peníze. Jakmile by se o to totiž nějaká firma pokusila, narazila by na obranné agentury daných jednotlivců, které by první musela porazit. Tím se dostáváme k mému tvrzení: válka by byla vzácná, protože by se bezpečnostním firmám individuálně ekonomicky nevyplatila. Zaprvé, moderní válka je extrémně nákladná činnost a na rozdíl od států by si firmy musely náklady na vojáky a vybavení ukrajovat z vlastních zisků. Zadruhé, zákazníci nechtějí, aby jejich agentura byla agresivní. Jednak proto, že to nejspíš bude znamenat její pád, čímž přijdou o „svojí“ bezpečností agenturu (samozřejmě, můžou si zaplatit jinou, ale i tak přijdou o tu, která v té době pro něj byla nejlepší). Ale také proto, že by se i jakožto nevinný občan mohl stát obětí války jako takové (to je tzv. vedlejší poškození, „collateral damage“, tedy poškození jiných, nežli zamýšlených terčů). Jinými slovy, kdyby jedna agentura začala být agresivní, tak by ji všichni zákazníci pravděpodobně opustili a ona by rychle zanikla.

Poté tu máme celou řadu argumentů, které plynou z decentralizace moci. Decentralizace moci zmenšuje riziko jejího zneužití nějakým šílencem, nebude tolik korumpovat lidi, kteří ji mají, a zabrání tomu, aby jedním úspěšným pučem byla jedna skupina schopna ovládnout zbytek společnosti.

Další obrovskou výhodou svobodné společnosti je konkurence. Stát z definice na daném území nemá v násilí konkurenci, proto pokud se rozhodne zotročit své lidi, ti se budou jen těžko bránit. Pokud je ovšem sebemenší podezření, že nějaká bezpečnostní agentura bude agresivní vůči svým vlastním klientům, ti můžou ihned přejít ke konkurenci. Pokud stále panuje podezření, mohou si třeba zaplatit dvě bezpečnostní firmy, které se budou navzájem hlídat. Je možné, že by všechny bezpečnostní agentury byly řízeny vysoce transparentně, tedy pokud by za to byli zákazníci ochotni zaplatit o něco vyšší cenu, protože transparentnost je pro firmu náklad navíc. Podobá se to boji klasických liberálů za demokracii a dělbu moci, s tím rozdílem, že by to netrvalo stovky let, ale pravděpodobně pár měsíců, protože firmy (na rozdíl od státu) musí dělat všechno, co jim zaručí konkurenční výhodu. Podobně se dá říct, že pokud stát naprosto selže v obraně před cizím státem, lidi jsou opět zcela bezmocní. Ovšem pokud prohrává moje bezpečnostní agentura ve svobodné společnosti, můžu si zaplatit jinou, takže budu neustále chráněný. Nebo pokud hrozí velké nebezpečí, můžu mít rovnou dvě, agresor si útok spíše rozmyslí, než aby musel bojovat s dvěma firmami naráz. Konkurence nemá jen tu výhodu, že když selže můj ochránce, můžu si najít jiného, ale především tu, že zaručuje trvale kvalitnější služby. Zároveň konkurence nijak nepomůže agresivním společnostem, protože útok není služba; pokud by někdo útočil pro někoho, pak se tento „zákazník“ stává také útočníkem. Jinými slovy, konkurence způsobí, že soukromé společnosti budou poskytovat kvalitnější obranu, ale útočné firmy nebudou o nic schopnější.

Nejde tu jenom o konkurenci, ale obecně o tržní dynamiku. Jediný rozdíl mezi bezpečností a jinými službami poskytovanými na trhu je možnost, že bezpečností agentura přesáhne své meze a bude útočná. Ovšem bylo právě ukázáno, že decentralizace moci na soukromé firmy ve skutečnosti snižuje šanci jejího zneužití. Tedy kromě této otázky, která opět vychází v prospěch bezstátní společnosti, neexistuje principiální rozdíl mezi bezpečností a všemi ostatními službami. Z ekonomické teorie i dějin víme, že stát nebývá moc efektivní v poskytování služeb. Stejně jako zřejmě nechceme, aby stát zřizoval holiče, taxislužby, zubaře, restaurace a kina, protože by byly nekvalitní, nespolehlivé a drahé (po započtení příjmů z daní), není důvod požadovat, aby stát poskytoval bezpečnost. Za minulého režimu, kdy valná většina služeb byla poskytována pouze státem, padaly argumenty, že bez státu by tyto služby nikdo neposkytoval, nebo že by vinou chamtivých kapitalistů byly moc drahé (!); že by na trhu panoval chaos a zmatek, nebo naopak, že by se odvětví rychle monopolizovala. Každá z těchto předpovědí se ukázala být mylná, ve skutečnosti trh funguje a konkurence je trvalý, dynamický proces; navzdory Marxovi, svobodná společnost nemá bez státních intervencí tendenci k monopolizaci. Je škoda, že lidé kritizují bezstátní společnost stejnými socialistickými argumenty, které již byly milionkrát vyvrácené v teorii i praxi. Trh je zkrátka schopný poskytovat kvalitnější bezpečnost než stát a to je další důvod, proč by bez státu bylo méně válek.

Napadají mě tři potenciální protiargumenty k mé tezi o menším počtu válek v bezstátní společnosti; uvedu je společně se svým komentářem. Zaprvé, soukromé společnosti by si mohly nechat 100 % z kořisti, zatímco stát, jakožto nezisková instituce, v principu nebude mít žádný výtěžek, proto bude v průměru méně agresivní. Argument je správný, ovšem přehlíží fakt, že válka se firmě obyčejně nevyplatí. Naproti tomu státu se vyplatí, ne kvůli tomu, že by se zvětšilo bohatství společnosti, ale protože se státu zvětší jeho podíl bohatství (viz výše). Zároveň by motiv zisku působil i na bezpečnostní agentury, které by díky tomu poskytovaly kvalitnější obranu než nyní stát. Zadruhé, ve válce států bude více ubližováno občanům (viz níže odstavec o vedlejším poškození) než zákazníkům válčící firmy, proto mají občané větší motivaci „držet na uzdě“ svůj stát nežli zákazníci svoji agenturu. Tento bod by se dal přeformulovat, že války v bezstátní společnosti jsou šetrnější, což bych viděl jako silnou, ne slabou stránku bezstátní společnosti. Dále by se dalo říct, že v bezstátní společnosti bude naléhání zákazníků stejně úspěšnější, protože je známo, že trh je mnohonásobně citlivější k přáním zákazníků než stát. Navíc ve státní společnosti jsou lidi v podstatě jedinou příčinou, proč státy neútočí. V bezstátní společnosti válkám zabraňuje jednak naléhání zákazníků, ale především zájem dané firmy, což u státu chybí. A zatřetí, když nějaká skupina chce provést převrat, stačí ovládnout stát pučem, zatímco v bezstátní společnosti by musela porazit všechny jednotlivé bezpečnostní agentury, proto bude takováto „občanská válka“ v bezstátní společnosti mnohem kratší, a proto méně škodlivá. Tento bod pro změnu předpokládá, že vláda útočící skupiny je preferovanější před občanskou válkou. Ale kdyby tomu tak bylo, pak by se bezpečnostní agentury samy vzdaly! Jestliže se dál brání, signalizují, že upřednostňují válku před nadvládou útočníků, a proto je v této situaci dlouhá válka vlastně pozitivum. Nehledě samozřejmě na to, že vleklá válka má silné odrazující účinky, jak už bylo řečeno výše.

Externí důvody pro válku

Doteď jsme analyzovali pouze důsledky státní a bezstátní společnosti, co se týče jejich poskytování bezpečí. Ovšem jsou tu i jiné rozměry. Zaprvé, každá státní intervence je svým způsobem agrese (protože je nedobrovolná, jinak by se odehrála na trhu), což způsobuje konflikty a někdy i války. Tak například státní školství dává vládě možnost indoktrinovat celou společnost, což nutně vyvolává vzdor u lidí, kteří se chtějí učit něco jiného. Jenom u státního školství musí společnost jako celek řešit, jakým způsobem vyučovat náboženství, sexualitu, jaké jazyky atp. Ve svobodné společnosti by si každý určil, co se chce učit, resp. co chce, aby se jeho děti učily, a mohlo by mu být jedno, co se učí ostatní. Státní školství tímto způsobem vyvolává napětí ve společnosti a mohlo být jednou z příčin válek například v etnicky různorodých zemích.

Státní intervence může také přispět k vyšší agresi ze zahraničí. Pokud stát zakáže dovoz zboží ze zahraničí, ostatní země mají motivaci válkou tento protekcionismus prolomit (např. v 19. století Velká Británie v Číně a USA v Japonsku). Nebo pokud naopak zakáže vývoz (řekněme) přírodních zdrojů, zvýší tím motivaci k útoku závislých zemí (Japonsko na Čínu ve 30. letech 20. století). Dále, státní intervence může motivovat daný stát k zahraničním válkám. Jestliže se stát bude bránit importu, zjistí, že mu chybí důležité zboží (nejčastěji přírodní zdroje), které může nově získat jedině dobyvačnou válkou (např. nacistické Německo nebo dnešní poloagresivní Severní Korea). Jinými slovy, když stát brání dobrovolné, mírumilovné, vzájemně výhodné, tzv. „ekonomické“ metodě získávání zdrojů, nezbývá mu než použít násilnou, okrádající, tzv. „politickou“ metodu.

Tím se dostáváme k tomu, proč svoboda většinou vede k míru. Vidím tři hlavní důvody. Zaprvé, v tržní společnosti není válka potřeba. Pokud něco chci, mám neomezenou možnost to s vlastníkem vyměnit; nevměšuje se mezi nás násilím stát, který nám v tomto zabraňuje. S tím souvisí to, že pokud mám dostatek zdrojů, pak jsem pravděpodobně schopný si od majitele koupit to, co chci. A pokud nemám dostatek zdrojů, pak téměř jistě nemám ani dostatek zdrojů na to vést válku. Zadruhé, stát dokáže jenom zvýhodňovat jednu skupinu na úkor druhé, což způsobuje konflikty. Naproti tomu ve svobodné společnosti má každý zpravidla prospěch z úspěchu ostatních. Pokud někdo natočí vynikající film, pár konkurenčních firem na tom nejspíš prodělá (ale možná ne, protože diváci díky tomuto „trháku“ půjdou poté i na jejich filmy), ale společnost jako celek vydělá. Pokud se díky novým motorovým pilám (tzv. akumulace kapitálu) zvýší produktivita dřevorubců, zvýší se po nich poptávka, a proto i jejich mzda. Toto ovšem zvýší mzdu všech zaměstnanců ve společnosti (!), protože jejich zaměstnavatele musejí platit navíc, aby neodešli dělat dřevorubce. To je důvod, proč dneska prostitutky, prodavačky nebo bodyguardi berou v reálných hodnotách stokrát více než před 1000 lety, i když se za tu dobu jejich práce téměř vůbec nezměnila. Mír je pro svobodnou společnost výhodný, protože umožňuje sociální kooperaci prostřednictvím trhu a prohlubující se dělbu práce, která obohacuje všechny. A zatřetí, absence státu vede k nepřebernému bohatnutí celé společnosti. Čím je člověk bohatší, tím se snižuje jeho subjektivní zisk z války, protože člověk obecně „má větší užitek z bochníku chleba, když hladoví, než když je nasycený“. Zároveň se zvyšují náklady na válku, a to jak individuálně, protože člověk má mnohem víc co ztratit, tak i kolektivně – najmout vojáka je dnes mnohonásobně dražší, než tomu bylo za středověku, právě kvůli tomu, že lidi jsou nyní bohatší, a proto si víc cení svého života. Osobně bych řekl, že hlavní příčinou, proč je v Evropě od 2. světové války až na výjimky mír, je právě rozšíření tržní společnosti, obchod a relativní bohatství. (Neuznávám komediální argument, že za mír můžeme vděčit šaškům v Bruselu. Mimochodem, Evropská unie vznikla až v roce 1993; co způsobilo mír těch předchozích 50 let?)

Je tu jeden další rozměr. Státy mají tendenci podporovat národní kolektivismus. V bezstátní společnosti by pravděpodobně také existoval pocit sounáležitosti s vlastním národem, s kterým člověk sdílí zeměpisnou polohu, jazyk, kulturu, dějiny, možná i vzhled. Téměř jistě by se ale jednalo spíš o pozitivní vlastenectví (myšlenka, že „my jsme dobří“), než negativní nacionalismus (myšlenka, že „ostatní jsou špatní“), právě kvůli tomu, co bylo řečeno v předchozím odstavci o tom, jak trh posiluje mír. Jenom státy mají tendenci prostřednictvím propagandy (ve školství, cenzurou, …) posilovat negativní nacionalismus, protože to zaručuje větší loajalitu občanů, a tudíž větší moc státu. „Ideálně“ (ze strany státu) to povede až k válce (která pod záminkou válečného stavu zvyšuje státní moc, většinou trvale). Příkladem budiž Evropa od napoleonských válek až do 2. světové války.

Zatím bylo ukázáno, že válka by v bezstátní společnosti byla pravděpodobně vzácnější než v současném státním systému. Nyní, stát může ve svobodné společnosti vzniknout pouze agresí (a všechny současné i historické státy tak opravdu vznikly, viz Franz Oppenheimer a tzv. dobyvačná teorie vzniku států). Jestliže bezstátní společnost má účinné mechanismy na to zabraňovat násilí, pak dokáže i zabránit vzniku států. Jinými slovy, anarcho-kapitalistická společnost je stabilní, tzn. nemá tendenci konvergovat ke státní. Dobrá otázka tedy je, proč všechny neprimitivní společnosti na světě jsou právě státní. Sám na tuto otázku pořád hledám odpověď, určitě se ale dá identifikovat několik příčin. Velmi krátce: zaprvé, státní společnost bohužel také bývá stabilní, ať už jde o autokracii (tam je touha po svobodě potlačena) nebo demokracii (tam touha po větší svobodě není, z domněnky, že více svobody je nepraktické). Zadruhé, bezstátní společnosti nebývají agresivní, takže nemají možnost se šířit expanzí, jak se po staletí šířil stát. Zatřetí, první státy vznikly, když společnost dosáhla úrovně vývoje, při kterém produkovala přebytek, na kterém se dalo parazitovat. V tomto přechodném období se ale těžko dá mluvit o anarcho-kapitalismu, proto mu ani nemůžeme přičítat za zlé takovýto vznik států. Obecně v historii nutně neplatí, že se prosadí nejlepší forma sociálního uspořádání. Zrovna u otázky státu vidíme, že se historie zatím hluboce mýlí.

Potenciální rozměry války

Válek by tedy bylo méně; zároveň si ale myslím, že i kdyby nastala, tak by její rozměry byly menší. Bezpečností agentury by totiž téměř jistě byly výrazně menší než dnešní státy, proto by i války byly menší. Dále, válka je nákladná, proto by bylo v zájmu všech soukromých společností, aby skončila co nejdřív. Na rozdíl od státu, který má téměř neomezenou moc brát peníze od svých občanů, jsou firmy omezeny svým rozpočtem. Jakmile útočící agentuře dojdou zdroje a nikdo už nevěří, že válku vyhraje, tudíž jí nikdo už nepůjčí peníze, firma jednoduše zkrachuje a válka skončí.

Také máme mnoho důvodů si myslet, že by bylo mnohem méně vedlejších poškození (např. smrt nevinných lidí). První příčinou je menší rozměr války. Škála války bezpečnostních agentur, které by byly miniaturní v porovnání s většinou dnešních národních států, by nedovolila použití zdaleka tak mocných zbraní jako dnes. Například zbraně hromadného ničení, tedy jaderné, biologické a chemické zbraně, by nešlo účinně používat, protože by se agentura při užití sama zasáhla. Zadruhé, ostatní občané by byli zákazníky jiných bezpečnostních agentur, a kdyby je válčící firma poškodila, dostala by se do války i s těmito agenturami, což je zřejmě to poslední, co by chtěla. A zatřetí, došlo by k výměně oběti a obránce. Když dnes nějaký stát zaútočí na jiný, bránící se stát na svoji pomoc povolá své občany. Navzdory všeobecnému přesvědčení tedy stát nechrání občany, ale občané chrání stát! Pro útočící stát se tedy protější občané stávají nepřátelé, a proto plnohodnotnými terči útoku (viz třeba strategické bombardování za 2. světové války a atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki). Válka se tím stává nejenom válkou států, ale válkou celých národů. Válka v bezstátní společnosti by fungovala přesně naopak – agresor by se snažil ovládnout lidi nebo území a jejich bezpečnostní agentura by je před ním chránila. Z toho plyne, že útočník by měl menší motivaci v průběhu války útočit přímo na nevinné občany.

Nejblíž tomu, jak by zřejmě vypadala válka v bezstátní společnosti, jsou války před nástupem národních států. Ve válce bojovali najmutí žoldáci, kteří útočili pouze na nepřátelské žoldáky a kteří byli z velké části po válce zase propuštěni. Například v Itálii v 15. století platilo, že město mohlo být zpustošeno, pouze pokud se postavilo na odpor, bezpečnost se vždy dala vykoupit. Jak říká historik F. J. P. Veale, ve výsledku města nikdy nebyla pustošena, což jistě ušetřilo mnoho lidských životů. Dodává, že „občané se téměř vůbec nemuseli bát nebezpečí války, protože ta se týkala pouze profesionálních vojáků.“ [2] V Evropě v 18. století zas v podstatě neexistovala válečná cenzura; běžně se udržovala poštovní korespondence mezi „znepřátelenými“ občany. Občané válčících států se běžně přátelili jako kdokoliv jiný; neplatilo, že by občané země byli zodpovědnými za zločiny svých vládců. Lidi v době války mnohdy dále cestovali do „nepřátelské“ země a obchod s ní byl zpravidla neregulovaný. [3] Zkrátka, válka byla účelová, krátká, malá, lokalizovaná a profesionální. Není třeba dodávat, jak moc se toto liší od státních válek 20. století.

Závěr

Samozřejmě netvrdím, že v bezstátní společnosti nikdy nemůže nastat válka. Dokud jsou na světě lidé, bude i možnost války. Tvrdím jen, že bezstátní společnost bude dlouhodobě, v průměru mírumilovnější než společnost se státem. Existovala by řada bezpečnostních agentur, které by se navzájem udržovaly v rovnováze – kdyby se jedna snažila být agresivní, byla by zastavena ostatními. Toto je v přímém protikladu ke státu, který má monopol na fyzickou sílu na uceleném území. To vytváří neustálé riziko zneužití moci, buďto současnými vládci, nebo skupinou, ať už domácí, nebo zahraniční, která se postará o státní převrat. Zároveň jsou války pro firmy příliš nákladné, což neplatí u státu, který má k dispozici zdroje celé společnosti a válka se mu naopak vyplatí, protože má možnost rozšířit své pravomoci jako nikdy jindy. Státní služby nebývají moc kvalitní, a navíc má stát na obranu monopol; ve svobodné společnosti by byla kvalitnější obrana a člověk by měl svobodu volby bezpečnostní agentury. Válka je také podporována jinými státními intervencemi, od státního školství přes snahy o ekonomickou soběstačnost. Naproti tomu svobodná společnost má tendenci být mírumilovná, protože dovoluje lidem se specializovat, produkovat a poté směnit plody své práce za majetek a služby ostatních, aniž by bylo jakékoliv násilí potřeba. Válka by je v tržní společnosti vzácná, protože pokud člověk nebo firma nemá dostatek peněz, aby si koupili to, co chtějí, na trhu, pak zřejmě nebudou mít dostatek peněz, aby se toho zmocnili agresí. V neposlední řadě by těch málo válek v bezstátní společnosti mělo pravděpodobně mnohem menší rozměry a vedly by k mnohem menšímu vedlejšímu poškození než moderní války států. Logické rozebrání důsledků státní a bezstátní společnosti mluví jasně – anarcho-kapitalistická společnost by měla v průměru méně válčení než společnost státní.

Nedělám si ambice, že tímto jedním článkem někoho plně přesvědčím. Lidé mívají zdravý skepticismus k radikálním politickým filozofiím. Doufám, že čtenář si alespoň řekne, že bezstátní společnost není tak absurdní řešení, jak si myslel před přečtením tohoto článku. (Upřímně doufám, že čtenář neodejde s tím, že bezstátní společnost je ještě absurdnější, než si předtím myslel. :)) Bude mi stačit, když uzná, že to má něco do sebe, a ideálně se o problematiku začne zajímat víc. Myslím, že dva vůbec nejlepší zdroje na poskytování práva a bezpečí v anarcho-kapitalismu jsou přednáška Davida Friedmana Anarchy and Efficient Law a Rothbardova esej Society without a State. V obou se navíc používá velmi srozumitelná angličtina.

Je ale potřeba vždy mít na paměti, že anarcho-kapitalismus by neměl být odmítnut jen proto, že není mainstreamovou záležitostí. Zamítnout politickou filozofii jenom z toho důvodu, že požaduje poměrně velké změny ve fungování společnosti, je logickou chybou. Místo toho je potřeba přijmout to, kam člověka dovedou racionální argumenty, a to je, myslím, právě anarcho-kapitalismus.

[1] Murray Rothbard, For a New Liberty, s. 348-349.
[2] F. J. P. Veale, Advance to Barbarism, s. 63. Citováno v Murray Rothbard, Anatomy of the State.
[3] John U. Nef, War and Human Progress, s. 162. Citováno v Murray Rothbard, Anatomy of the State.