Veřejný sektor II: Ulice a silnice (II.)

Mises.cz: 10. února 2013, Murray N. Rothbard (přidal Josef Tětek), komentářů: 7

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

11
Veřejný sektor II

Správní uspořádání soukromých ulic

Jedním z nepochybných dopadů soukromého vlastnictví veškerých pozemků by byla větší rozmanitost amerického sousedství. Konkrétní podoba policejní ochrany a pravidla, kterými by se řídila, by závisela na přáních vlastníků daných pozemků a ulic. Obezřetná sousedství by tedy pouštěla návštěvníky pouze na předem oznámené návštěvy či na telefonickou výzvu rezidenta na vstupní bránu. Na ulicích by tedy platila stejná pravidla, jako v bytových domech či v soukromých rezidencích. V uvolněnějších oblastech by naopak lidé přicházeli a odcházeli bez jakéhokoli omezení. Komerční oblasti by zase pravděpodobně byly otevřeny všem, aby svou uzavřeností neodrazovaly zákazníky. Po celé zemi by vznikly rozličné oblasti nabízející širokou škálu možných uspořádání vycházející vstříc požadavkům vlastníků a nájemníků.

Může zaznít námitka, že v takové situaci zavládne „diskriminace“ v přístupu k bydlení či užívání ulic. O tom není sporu. Základním libertariánským krédem je právo každého jedince rozhodnout, koho vpustí na svůj pozemek, má-li protistrana zájem. „Diskriminace“ ve smyslu pozitivní či negativní selekce v souladu se subjektivními kritérii daného jedince je nedílnou součástí svobody volby a zároveň i svobodné společnosti. Na volném trhu je samozřejmě diskriminace nákladná, přičemž náklady nejvíce pocítí diskriminující vlastník pozemku.

Vezměme si za příklad majitele domu ve svobodné společnosti. Samozřejmě by mohl všem nájemníkům účtovat převažující tržní výši nájmu a o nic dalšího se nestarat. Vystavuje se však určitým rizikům; majitel se může rozhodnout diskriminovat páry s dětmi, jelikož se obává snížení hodnoty svého majetku. Na druhou stranu může toto riziko započítat do vyššího nájmu; učiní-li tak i ostatní vlastníci, převažující tržní nájem pro páry s dětmi bude vyšší. Jak však bude situace vypadat, pokud se vlastník rozhodne diskriminovat nikoli z ekonomických důvodů, ale důvodů osobních? Předpokládejme například, že vlastník je velikým příznivcem američanů švédského původu o výšce 180 centimetrů, přičemž svůj majetek chce pronajímat pouze rodinám odpovídající této preferenci. Ve svobodné společnosti má samozřejmě na takové rozhodnutí právo, nicméně musí také počítat se značnou finanční ztrátou. Pro naplnění svých preferencí bude muset odmítat nájemníka za nájemníkem a doufat, že konečně narazí na vysoké švédo-američany. Ačkoli se může zdánlivě jednat o extrémní příklad, osobní diskriminace se bude na volném trhu vždy potýkat s obdobným efektem. Pokud se například vlastníkovi nelíbí rusovlasí a rozhodne se nepronajímat jim svůj majetek, může utrpět finanční ztráty, ačkoli ne tak vysoké jako v předešlém případě.

V každém případě každý, kdo praktikuje „diskriminaci“ na volném trhu, utrpí jako podnikatel ztrátou zisků či jako spotřebitel omezenými možnostmi. Rozhodne-li se spotřebitel bojkotovat zboží prodávané lidmi, kteří mu nejsou sympatičtí, bude se muset bez jejich zboží či služeb obejít, ačkoli by je jinak rád zakoupil.

Každý vlastník si ve svobodné společnosti volí soubor pravidel pro poskytování svého majetku druhým. Čím přísnější budou tato pravidla, tím méně lidí bude s daným vlastníkem vstupovat do obchodního poměru a tím více bude muset vlastník porovnávat přínos ze své přísnosti a finanční ztrátu jí způsobenou. Vlastník bude moci kupříkladu „diskriminovat“ požadavkem, aby všichni jeho nájemníci neustále nosili oblek a kravatu, jak učinil koncem 19. století George Pullman ve svém „firemním městě“ v Illinois. Může tak samozřejmě učinit; je však nepochybné, že by se jen málokdo rozhodl přistěhovat do takové budovy či sousedství, pročež by vlastník utrpěl vysoké finanční ztráty.

Princip stanovení pravidel ze strany vlastníka rovněž slouží k vyvrácení standardního argumentu pro vládní intervence do ekonomiky. Tento argument praví, že „vláda koncekonců stanovuje i dopravní pravidla – semafory, řízení na pravé straně, omezení nejvyšší rychlosti atd. Každý přeci musí uznat, že by doprava upadla do chaosu, kdyby nebylo těchto pravidel. Proč by tedy neměla vláda obdobně zasahovat i do zbytku ekonomiky?“ Spor však není v tom, že by doprava neměla být regulována; samozřejmě, že pravidla jsou zapotřebí. Kriticky důležitý je však fakt, že pravidla vždy určuje vlastník a správce silnic. Vláda stanovuje dopravní pravidla, jelikož je to právě vláda, která vlastní a spravuje silnice a ulice; v libertariánské společnosti by obdobně soukromí vlastníci určovali pravidla chování na soukromě vlastněných silnicích.

Nebudou však dopravní pravidla v čistě svobodné společnosti „chaotická“? Nestanoví někteří vlastníci jako signál pro „zastavit“ červenou barvu, zatímco jiní zvolí zelenou či modrou? Nebude se na některých silnicích řídit vpravo a na jiných vlevo? Takové otázky jsou absurdní. Je zřejmé, že uniformní pravidla by v tomto případě sloužila k zájmu všech vlastníků silnic, jelikož by umožňovala plynulou dopravu. Dobrodruh trvající na ježdění vlevo či zelené pro zastavení by zanedlouho čelil rostoucímu množství nehod a klesajícímu počtu zákazníků. Soukromé železnice Ameriky devatenáctého století ostatně stály před obdobným problémem, přičemž jej vyřešily harmonicky a bez větších potíží. Železniční společnosti si vzájemně povolily vjezd na své tratě, čímž zajistily celkovou propojenost železničního systému ku prospěchu všech zúčastněných. Rozpětí mezi kolejnicemi společnosti po celé zemi upravily na stejnou míru a vypracovaly jednotný přehled pro klasifikaci nákladu, který čítal na 6000 položek. Byly to rovněž železniční společnosti, nikoli vláda, které se jaly upravit do té doby neuspořádaný a chaotický systém časových zón. K zajištění přesných jízdních řádů železnice jednoduše musely upravit počítání času, a tak roku 1883 snížily počet časových zón z původních padesáti čtyř na dnešní čtyři. Dobové newyorské finační noviny Commercial and Financial Chronicle k tomu poznamenaly, že „zákony obchodu a pud sebezáchovy přinesly důležitější reformy a větší inovace než všechny slavné legislativní orgány.“ [1]

[1] Viz Edward C. Kirkland, Industry Comes of Age: Business, Labor, and Public Policy, 1860–1897 (New York: Holt, Rinehart, and Winston, 1961), pp. 48–50.