Mises.cz

Mises.cz

Volný trh neselhal. Zatím selhávají pouze ekonomové

Mají-li poslední finanční a hospodářské krize jednu věc společnou, je to neutichající přesvědčení v řadách ekonomů a politiků, že trh neustále selhává.

Mají-li poslední finanční a hospodářské krize jednu věc společnou, je to neutichající přesvědčení v řadách ekonomů a politiků, že trh neustále selhává. Ponechán bez potřebné regulace a státních zásahů, vyústil by v chaos a permanentně se opakující krize. Velké podniky by neměl kdo omezovat v jejich růstu, jejich podíl na trhu by se zvětšoval, až by se staly jedinými vládci trhu se silou tak velkou, že by mohly bez obav na věky věků diktovat ceny. Přírodní bohatství by bylo devastováno bezohledným honem za ziskem, o chudé a potřebné by se společnost nestarala a majetková nerovnost by dramaticky narůstala.

O nefunkčnosti trhu již bylo v minulosti různými autory sepsáno mnohé. Historie, a zejména současnost, pak těmto autorům údajně dávají do rukou jasný důkaz. Nynější krize přece vznikla ve Spojených státech - kolébce kapitalismu. Podle Paula Krugmana, držitele Nobelovy ceny a jednoho z ekonomů, kterého je ve světě díky sloupku v NY Times nyní nejvíce slyšet, „do vypuknutí Velké Deprese inklinovala většina ekonomů ke kapitalismu, jako vizi perfektního, nebo téměř perfektního, systému. Tato vize však nebyla udržitelná ve světle masové nezaměstnanosti, která následovala“. S odezněním této velké krize se ale po druhé světové válce podle Krugmana ekonomové opět vracejí k „romantické“ představě efektivní ekonomiky. Ignorují tím ale zároveň většinu aspektů, které se mohou pokazit. „Nevidí rizika lidské iracionality, která může vést ke tvorbě bublin, nedostatky trhu – zejména finančního – jež mohou mít za následek náhlé zhroucení celé jeho struktury, nebo nepředvídatelné události a nebezpečí, rodící se tehdy, kdy regulátoři přestanou věřit v regulace.“

Na argumentaci Krugmana a dalších ekonomů, kteří považují minulé krize za důkaz nefunkčního trhu, je pozoruhodná jedna věc. Tito ekonomové považují období předcházející těmto krizím (zejména Velké Depresi) za model kapitalismu a volného trhu. Jeho selhání je pak jasným důkazem potvrzení jejich kritických slov. V tomto článku nechci rozebírat příčiny jednotlivých krizí. Chci se naopak zaměřit na podivnou pomatenost těch ekonomů, kteří si pod pojmem volný trh představují systém, v němž mohou existovat instituce s možností manipulovat s tak důležitým ekonomickým fenoménem, jakým je úroková sazba. Nejprve však bude třeba vysvětlit, co vlastně úrok znamená.

Co je to úrok?

Současnému chápání úroku ze strany převládající ekonomické teorie nezaslouženě dominuje obraz úrokové sazby na úvěrovém trhu. Podle těchto představ, jejichž kořeny zapustila Keynesova ekonomie, je úrok peněžním jevem spojeným s preferencí likvidity. V tomto chápání je úrok výsledkem vztahu mezi nabídkou a poptávkou po penězích, jejichž vzájemný střet odráží. Úrok je zde chápán jako „cena“, která zajišťuje rovnováhu na trhu peněz. Odsud oblíbené avšak mylné označení úroku, jako „ceny peněz“. Bohužel, nic nemůže být více vzdáleno pravdě. Tento pohled na úrok totiž zcela opomíjí jeho skutečnou podstatu, kterou jsou časové preference jednotlivců.

Úrok je jednou z kategorií lidského jednání. Je přítomen vždy a všude, a to nejen na úvěrovém trhu v podobě úrokové sazby. Je vyjádřením časových preferencí jednotlivců. Potvrzením toho, že si jednotlivci cení současné spotřeby více, než spotřeby budoucí. Podle Ludwiga Von Misese je úrok:
„poměrem mezi hodnotou přiřazenou uspokojení potřeb v bezprostřední budoucnosti a hodnotou přiřazenou uspokojení potřeb ve vzdálenějších obdobích budoucnosti. V tržním hospodářství se projevuje v diskontu budoucích statků vůči současným statkům. Je poměrem cen statků, nikoli cenou samotnou. U všech statků existuje tendence k vyrovnávání tohoto poměru.“ [1]
Důkazem existence úroku je skutečnost, že si lidé cení více jedné unce zlata dostupné dnes, než stejné unce, kterou by mohli získat za rok, deset, sto, nebo tisíc let. Aby si stejné unce dostupné v budoucnu cenili více, požadují proto snížení její ceny. Pokud se cena současné unce pohybuje na 1 000 USD, cena budoucí unce proto musí být diskontována. Výše diskontu pak závisí na časové preferenci jednotlivce. Pokud dá Karel přednost unci dostupné za rok za cenu 900 USD, namísto současné unci za 1 000 USD, jeho časová preference je vyšší, než Petrova, který se spokojí s cenou 950 USD. Převedeno do řeči čísel, v případě Petra dosahuje požadovaný úrok 5 %, na rozdíl od Karlových 10 %[2]. Čím nižší je časová preference, tím méně jednotlivec rozlišuje mezi současnou a budoucí spotřebou a tím nižší je požadovaný diskont (úrok). Úrok však nemůže nikdy zcela zmizet, nemůže být nikdy nulový. V takovém světě by jednotlivci nerozlišovali mezi spotřebou dnes, nebo za tisíc let, což by byla charakteristika světa, který si ani nedokážeme představit.

Časové preference jsou přítomny v každodenním jednání jednotlivců a jsou nanejvýš subjektivní povahy. Vyjádřením časových preferencí všech jednotlivců v ekonomice prostřednictvím diskontu budoucích statků je přirozená úroková míra. Změny v nabídce současných a budoucích, stejně jako a v poptávce po současných a budoucích statcích, tedy změny časových preferencí, pak tuto míru ovlivňují.

Co si pod současnými a budoucími statky představit?

Současným statkem se rozumí takové statky, které jsou připraveny k uspokojování potřeb jednotlivců. V moderní ekonomice není lepšího obecného příkladu než peněz, které jsou připraveny být za tyto statky okamžitě směněny. Peníze jsou nejlépe směnitelné zboží, které lze vyměnit za jakékoli zboží či službu, jež mohou uspokojit současné potřeby a přání jednotlivců. Budoucími naopak rozumíme takové statky, které se někdy v budoucnu promění v současné.

Současnými statky jsou například peníze placené podnikatelem za nákup práce, kapitálu, nebo půdy. Budoucím statkem je naopak produkt, který podnikatel s pomocí těchto faktorů může v budoucnu vyrobit a prodat. Tím že podnikatel nakupuje práci, směňuje současný statek (peníze ve formě mzdy) za statek budoucí (produkt). Je-li podle podnikatelových kalkulací jedna jednotka práce schopna vyrobit za jeden rok produkt v hodnotě 100 korun, a dosahuje-li přirozená úroková míra 10 %, maximální cena této jednotky pro podnikatele bude rovna 90 korunám. Klesne-li úroková míra na 5 %, bude podnikatel ochoten zaplatit 95 korun. Na trhu výrobních faktorů má tedy úroková míra formu zisku z produkce výrobního faktoru neboli diskontu ceny budoucích statků. Přirozená úroková míra v tomto případě ovlivňuje celou strukturu výroby, protože určuje cenu všech výrobních faktorů určených k produkci.

Trh s úvěry je vedle trhu výrobních faktorů dalším, nikoli ale jediným a zdaleka ne nejdůležitějším, trhem, na kterém dochází ke směně současných a budoucích statků. Zatímco na trhu s výrobními faktory je ale úroková míra vyjádřena diskontem ceny budoucích statků, na trhu s úvěry má formu úrokové sazby. Ceny, kterou požadují věřitelé za vzdání se současných statků (peněz) výměnou za statky budoucí (splátky úvěru + jistiny). Úvěrový trh však úrokovou sazbu neurčuje. Ta je zde pouhým odrazem přirozené úrokové míry, ukazatelem ochoty jednotlivců vzdát se současné spotřeby výměnou za spotřebu budoucí. V tržní ekonomice existuje tendence ke sbližování úrokové míry napříč všemi trhy, takže úroková sazba na úvěrovém trhu bude stejná, jako úroková míra ve formě diskontu ceny budoucích statků na trhu s výrobními faktory.

V každém případě je úroková míra vždy pouhým vyjádřením časových preferencí všech jednotlivců na trhu. Je výslednicí jejich individuálních rozhodnutí, které jsou implementovány v hlavách každého jednotlivce. Její změna je proto možná jen v případě změny těchto preferencí, které ovlivňuje celá řada různých vlivů. Jedním z nich je například stáří, kdy starší lidé preferují spíše současnou spotřebu před budoucí. Z výše uvedeného by mělo být jasně patrné, že úroková míra v žádném případě není peněžním jevem. Její existence a výše je na nabídce a poptávce po penězích zcela nezávislá. Úroková míra existuje vždy, ať už se jedná o ekonomiku založenou na nepřímé směně, nebo primitivní společnost využívající směnu přímou (barter), která nemá o úvěrovém trhu a penězích nejmenšího ponětí.

Vliv úvěrové expanze na úrokovou sazbu na úvěrovém trhu

To, že v současnosti centrální banky mohou ovlivňovat úrokovou sazbu prostřednictvím manipulace s peněžní nabídkou, což skutečně vytváří dojem, že by úroková míra mohla být peněžním jevem, je pouze výsledkem fungování bankovního sektoru. Ten je postaven na systému částečného krytí rezerv, který dává bankám možnost „vytvářet“ nové peníze tím způsobem, že nemusí disponovat celkovou sumou depozit, ale pouze jejich částí. V tomto systému je s peněžní nabídkou manipulováno prostřednictvím úvěrové expanze, kdy banky proti těmto depozitům půjčují peníze. Pokud si ale uvědomíme, že z pohledu banky je úvěr dluhopisem, je zřejmé, že zvyšování nabídky peněz prostřednictvím vytváření nových úvěrů (nákupů dluhopisů) vede k růstu cen dluhopisů a snížení požadovaných výnosů (úrokových sazeb). Tím skutečně dochází ke změnám úrokových sazeb na úvěrovém trhu, ten však není jediným místem, na kterém dochází ke směňování současných statků za statky budoucí. Pokud by banky místo nákupů dluhopisů zvyšovaly peněžní nabídku například prostřednictvím nákupů automobilů, docházelo by k prudkému růstu cen automobilů a cena dluhopisů, stejně jako úroková sazba na úvěrovém trhu, by zůstala beze změny.[3] Ekonomické dogma, že růst peněžní nabídky vede ke snížení úrokové sazby, proto není fundamentálně platné. Jedná se o pouhou shodu historických okolností a výsledek úvěrové expanze.

Úvěrová expanze a její dopad na ekonomiku

Centrální banky sice mohou snížit tvorbou nových peněz úrokovou sazbu na úvěrovém trhu, v žádném případě ale nemohou změnit časové preference spotřebitelů. Tím, že začnou vytvářet nové peníze, spotřebitele nepřimějí k tomu, aby si vážili budoucích statků více, než statků současných a odkládali spotřebu. Nepřimějí spotřebitele k tomu, aby začali více spořit. Právě to je však nutná podmínka snížení úrokových sazeb na svobodném trhu, kde mohou úrokové sazby klesat pouze tehdy, kdy klesá časová preference a jednotlivci začínají na úvěrovém trhu nabízet více úspor.

Existence centrálního bankovnictví a úvěrové expanze tak vedou k jevu, který by na svobodném trhu nemohl nikdy vzniknout. Úroková sazba na úvěrovém trhu se dostává pod skutečnou přirozenou úrokovou míru, aniž by došlo ke změnám časových preferencí jednotlivců. Protože však v ekonomice existuje tendence k vyrovnání úrokových měr na všech trzích, kde dochází ke směně současných a budoucích statků, bude se muset úroková sazba dříve či později vrátit zpět k úrovním, kde odpovídá časovým preferencím jednotlivců. Bude tedy muset opět růst na úroveň přirozené úrokové míry. Tento proces však neproběhne bez obtíží. Zatímco umělé a krátkodobé snížení úrokové sazby vede k vytvoření falešného dojmu dostatku nových úspor, které mohou podepřít investice, jež by dříve nebyly ziskovými. Jejich opětovný růst vede k bolestivému procesu vystřízlivění a likvidaci dříve spuštěných investic, které se nyní začínají jevit jako neživotaschopné. Vzniká onen záhadný „boom-bust cycle“, tedy klasický hospodářský cyklus, který je dle mainstreamových ekonomů vnitřně zakořeněnou vlastností volného trhu a důkazem jeho selhání. Faktem však je, že to není trh, ale současná ekonomie a ekonomové, kteří permanentně selhávají ve vysvětlení tohoto jevu.

Vlastností trhu není nestabilita. Pravý opak je pravdou. Trh má tendenci směřovat k rovnováze, která se neustále mění s tím, jak se mění ekonomická data. Náhlé vzedmutí ekonomického růstu, následované nečekanými pády, v důsledku hromadného odhalení neživotaschopných investic, však nejsou na svobodném volném trhu možnými. Jsou výsledkem manipulace s peněžní nabídkou, která vede k dočasnému snížení úrokových sazeb na úvěrovém trhu, následovaným krátkodobou euforií a bolestivým vystřízlivění. Jsou výsledkem státní manipulace a existence takového bankovního sektoru, který je postaven na principu částečného krytí depozit. Principu, který legalizuje porušování majetkových práv vlastníků depozit a který je proto zcela neslučitelný se svobodným volným trhem.


Pozn.: V článku byly záměrně rozlišovány pojmy přirozená úroková míra a úroková sazba. Zatímco prvé je výsledek časových preferencí jednotlivců, druhé je pouhým odrazem prvého na úvěrovém trhu. Úroková sazba pak v tržní ekonomice vždy směřuje k tomu, aby odpovídala přirozené úrokové míře.

[1] Mises, L.v. (2006), Lidské jednání, čtvrtá revidovaná edice, překlad z anglických originálů Fox & Wilkes, Praha, s. 473.

[2] Tato čísla ve skutečnosti nejsou přesná a úrok by měl činit 11,1 % a 5,3 %. Slouží však jen pro ilustraci.

[3] Případně by se změnila jen mírně a později, až by nové peníze dorazily na úvěrový trh.


Text vyšel také na blog.ihned.cz.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed