Mises.cz

Mises.cz

Vznik Impéria (1. díl)

Překročili jsme hranici, která leží mezi republikou a Impériem. Pokud se budete ptát, kdy se tak stalo, tak odpověď je, že nelze vytyčit jasnou linii mezi dnem a nocí. Na označení přesného okamžiku konec konců nezáleží.

Antický příklad

I

1938-1952

Překročili jsme hranici, která leží mezi republikou a Impériem. Pokud se budete ptát, kdy se tak stalo, tak odpověď je, že nelze vytyčit jasnou linii mezi dnem a nocí. Na označení přesného okamžiku konec konců nezáleží. Nebyl zde milník, kde by bylo vytesáno: „Nyní se nacházíte na území Impéria.“ Přesto jsme na velmi staré cestě a hlas dějin říká: „Ať už jste si toho vědomi nebo ne, z této cesty nemusí být návratu.“

Pokud říkáte, že zde nebyla žádná zlověstná znamení, tak máte pravdu. Základy budovy Kongresu se neotřásly, hroby otců zakladatelů se neotevřely, Ústava se samovolně nevznítila. Pokud říkáte, že lidé si to nepřáli, tak je to také pravda. Pokud ale budete tvrdit, že se to proto nestalo, tak vaše myšlení bylo pokrouceno natolik, že nevěříte tomu, co máte přímo před očima.

To, že republika může zmizet, je základní školní učivo. Římská republika se proměnila na Římskou říši, aniž by některý z Římanů mohl říct: „To se stalo včera.“ Ani historikové, se vší výhodou perspektivy a odstupu, nejsou schopni umístit tak významnou událost do přesného časového okamžiku. Republika měla dlouhý a krvavý soumrak. Shoda panuje na tom, že Impérium začalo s Augustem. Několik osob před ním se snažilo hrát roli samovládce a bylo zničeno. Julius Caesar předstíral, že nechce korunu a jednou jí veřejně odmítl. Jestli se více bál hněvu širší populace nebo dýk senátorů, říct neumíme. Jeho vražda byla zoufalým činem umírající republikánské tradice.

Jeho dědicem se stal Oktavián, který zvítězil v občanské válce proti Marcu Antoniovi a Kleopatře, ale ani Oktavián nenazval sám sebe imperátorem. Naopak, co nejpečlivěji zachovával staré právní formy. Po svém triumfu obnovil Senát a promluvil k němu: „Nyní jsem dosáhl kompletní nadvlády na moři i na zemi. Tak vám, otcové senátoři, vracím Republiku do vašeho držení. Všechny legie, zákony, poklady a provincie jsou teď vaše a vy buďte jejich ctihodnými opatrovníky.“ V odpověď ho Senát ověnčil korunou z dubových listů, vysázel vavřínové stromy u jeho brány, nazval ho Augustem a nechal razit slavnostní zlaté mince na počest obnovy Republiky. Poté Augustus Oktavián vládl dalších čtyřicet let, a když zemřel, kosti Republiky byly pohřbeny společně s ním. „Osoba monarchy,“ říká Stobart, „tak téměř skrytě existovala v rámci republikánského zřízení… Vznik impéria byl delikátní a pozvolný úkon, který od té doby zůstal otevřen mnoha interpretacím. Pravděpodobně podle mazaného plánu Augusta, to tak bylo i zamýšleno.“

Augustus Caesar se tedy řídil poznatky z Aristotelovy Politiky, kterou on sám musel znát nazpaměť: „Lidé se mění jen pozvolna. Milují své dávné zvyklosti a tradice. Je však možné, když jedna věc pomalu nahrazuje jinou, aby dávné zákony zůstaly zachovány a moc se přesto přenesla do rukou těch, kteří ve státu provedou revoluci.“

Revoluce změnou obsahu uvnitř formy.

 

II

Historie není žádnou útěchou pro ty, kteří svou víru vkládají do formy, kteří si myslí, že pojistkou budou slova napsaná na pergamenu uchovaném ve skleněné vitríně.

Co se týče nedávné historie, kolik lidí náležejících k mladší části této generace si vůbec uvědomuje fakt, k jak revolučním změnám došlo ve vztahu mezi lidmi a vládou? Lze pochybovat o tom, že jeden vysokoškolský student ze sta by je uměl přesně vyjádřit.

Forma republikánské vlády byla zachována, ale charakter státu se změnil.

Dříve byly finance vlády závislé na tom, co jí lidé odevzdali na daních. To tvořilo její omezení a limitovalo její území. Ve zbytku prostoru si pak lidé hleděli svých vlastních věcí.

Dnes lidé platí za neomezený dluh s neomezenou vládou, která může zasahovat do jejich životů kdekoli a jakkoli. Vláda se stará o to, jak jsou lidé najezení a oblečení, jak jsou zaopatřeni na stáří, jak bude rozdělován národní důchod, za jaké ceny se bude nakupovat a prodávat, jak dlouho, tvrdě a za jakých podmínek mohou zaměstnanci pracovat, a jak se bude udržovat rovnováha mezi těmi, kdo bydlí ve městech a kupují potraviny, a těmi, kteří sídlí na venkově a potraviny produkují. Pro tento účel se vláda uchýlila k systému dotací, pokut a donucení, kdy se středověkou moudrostí na sebe vzala úkol stanovit spravedlivé ceny.

To je náš Sociální stát. Objevil se zde náhle a vyrostl uvnitř republikánské formy. Je legální, protože ho za legální prohlásil Nejvyšší soud. Nejvyšší soud dříve říkal ne, ale potom změnil názor a řekl ano, protože mezitím prezident, který byl hlavním architektem Sociálního státu, jmenoval do Nejvyššího soudu muže, kteří věřili v Sociální stát. Otcové zakladatelé, kteří ústavu psali, by si nedokázali představit, že poslouží založení Sociálního státu o nic víc, než by si dokázali představit, že by sloužila založení monarchie. A přesto se Ústava nemusela měnit. Stačilo na ní jen reinterpretovat několik klauzulí.

„Žijeme v ústavním uspořádání,“ prohlásil předseda soudu Huges, „ale Ústava je to, o čem soudci řeknou, že je.“

Prezident jmenuje členy Nejvyššího soudu s radou a souhlasem Senátu. Z toho plyne: pokud prezident a většina senátorů budou chtít Sociální stát nebo jakoukoliv jinou inovaci v Ústavě a smrt a stáří jim vytvoří u Nejvyššího soudu několik volných pozic, do kterých mohou jmenovat lidi stejného smýšlení, tak se z Ústavy vskutku stane velmi pružný instrument.

Původní záměry založit ústavně omezenou vládu byl takto erodován. Jakmile proces eroze začal a přestalo být jasné, co je nejvyšším zákonem země, tak exekutivní moc začala Ústavu překračovat s rutinní beztrestností. Případy takového překračování zpočátku nebyly nijak klíčové, ale kumulativní efekt je o to nebezpečnější, když jedno překročení poslouží jako precedent pro další.

Přechytračit Ústavu a obejít její omezení se stalo populární kratochvílí Rooseveltova režimu. Na obranu svého záměru rozšířit počet soudců Nejvyššího soudu poté, kdy bylo několik opatření New Dealu prohlášeno za protiústavní, prezident Roosevelt napsal: „Reakční členové Nejvyššího soudu jsou očividně odhodláni zůstat ve funkcích až do konce života, a to z jediného důvodu – aby zablokovali náš reformní program.“

Mezi miliony lidí, kteří tleskali tomuto pohrdání, pravděpodobně nebyl jediný, který by nebyl vyděšený, kdyby uměl dohlédnout logického pokračování tohoto sentimentu. Věřili tehdy, že stejně zůstane jedna věc, kterou prezident nemůže nikdy udělat. Jedna věta v Ústavě, která nemůže být překroucena, dokud bude Republika naživu.

Ústava říká: „Kongres má pravomoc vyhlašovat válku.“

To je tedy jedna věc, kterou prezident nemůže udělat. Nemůže o své vůli vyhlásit válku. Jen Kongres může vyhlásit válku. A to byla hlavní pojistka republiky. Rozhodnutí, jestli jít do války nenáleží jednomu člověku, ale je v rukou lidu – čili jeho zástupců – jak se věřilo.

Je pravdou, že prezident Roosevelt zavedl zemi do Druhé světové války. Ale to nebylo totéž. Pro samotné vyhlášení války šel do Kongresu – poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Chtěl, aby se to stalo, plánoval, aby se to stalo, ale protože mu Ústava zakazovala vyhlásit válku, neodvážil se to udělat sám.

To udělal o devět let později mnohem slabší prezident.

Prezident Truman, sám a bez souhlasu či vědomí Kongresu, vyhlásil válku proti agresorovi v Koreji, na druhé straně světa. Kongres nakonec posvětil tuto uzurpaci exekutivní pravomoci a Trumanovi političtí spojenci v Kongresu dokonce argumentovali, že pasáž v Ústavě o vyhlašování války je už zastaralá.

Povšimněme si – samotná slova nikdy nebyla vymazána. Stále existují ve stejné formě jako před sto lety. Jen jsou již zastaralá. A proč jsou zastaralá? Protože války dnes začínají náhle tím, že z oblohy spadnou první bomby a v jaderném oblaku můžeme zmizet dříve, než se Kongres sejde, aby válku vyhlásil.

To jsou dětinské důvody. Válka v Koreji, která se stala precedentem, takhle nezačala. Kongres v té době zasedal, takže zdržení mohlo být maximálně několik hodin, pokud byl ochoten válku vyhlásit. A nakonec prezident, jakožto vrchní velitel ozbrojených sil, může dát legálně rozkaz k obraným akcím ještě před vyhlášením války.

Trumanovi podporovatelé argumentovali, že případ Koreje je právě takovou defenzivní akcí a prezident tedy jednal v rámci svých pravomocí. V tom případě měl však stejně povinnost žádat Kongres o vyhlášení války poté, co boje propukly. To nikdy neučinil. Několik týdnů Kongres o válce v Koreji věděl jen to, co napsaly noviny. Pak si prezident svolal několik jeho reprezentantů do Bílého domu, kde jim formálně oznámil, co se stalo. O rok později Kongres stále debatuje o tom, jestli je země ve válečném stavu v právním ústavním smyslu.

O několik měsíců později Truman vyslal americké vojáky do Evropy, aby se zde připojili k mezinárodní armádě. To učinil nejen bez přijetí zákona, bez jakékoli konzultace s Kongresem. Ještě přímo posměšně vyzval Kongres, ať si ho troufne zastavit. Kongres vydal několik nutných výkřiků rozhořčení a pak svou důstojnost zničil rezolucí, že v tomto případě se smíří s nastalou situací, ale pro příště očekává, že s ním budou akce konzultovány.

Senátní výbor pro zahraniční vztahy tehdy požádal ministerstvo zahraničí (State Department), aby předložilo dokument o tom, jaká je pozice exekutivy. Ministerstvo vydalo spis s titulem „Pravomoci prezidenta vysílat armádu mimo území Spojených států.“ Tento dokument bude v roce 2950 jistě cenným nálezem pro historika mapujícího úpadek americké republiky. Pro informaci Senátu se zde říká:

„Jak plyne z debaty o pravomocích prezidenta a Kongresu, tak ústavní doktríny jsou tvarovány na základě praktické nutnosti. Pravomoc Kongresu vyhlašovat válku je tak suspendována, protože války již nejsou vyhlašovány s předstihem.“

Caesar by to nevysvětlil lépe Římskému senátu. Pokud jsou ústavní doktríny tvarovány nutností okamžitých potřeb, tak k čemu jsou psané ústavy vlastně dobré?

Tak se argument, který se zpočátku jevil dětinským, ukázal být ve skutečnosti hluboce mazaným. Jeho použití v daném okamžiku bylo obhájit Korejský precedent, tedy vyhlášení války jako akt prezidentovy vlastní vůle. Ale nebyl vymyšlen pro tento jediný účel. Je předzvěstí příštích intervencí a příkladem myšlení exekutivy, která představuje smrtelnou hrozbu parlamentnímu principu.

Otázka zní: „Kterým rukám má být svěřen hrozivý instrument války?“

Je příliš pozdě si jí klást. Když ruce Republiky povolily, jiný pár rukou se ho dychtivě chopil.

 


Text přeložil Vladimír Krupa.

Na další díl se můžete těšit za 14 dní.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed