Mises.cz

Mises.cz

Zákon, který změní svět

Domnívám se, že každý zákon mění svět. Některý blbě, jiný hůř.

Dnes přinášíme dobrovolnou esej čtenáře Hynka Jíny na téma do naší soutěže o pobytové stipendium na LAMI 2013:

Domnívám se, že každý zákon mění svět. Některý blbě, jiný hůř. Tak mi alespoň káže moje aktuální ekonomická víra. Pokud chceme, aby zákon změnil svět co nejvíce lidí, měl by být plošný a v co největším rozsahu. Ideálně tedy s platností na celý svět. Takový zákon by měl podporovat nějakou formu rovnosti, aby ho lidé přijali a odpůrce bylo možné snadno označit jako nemorální. Napadá mě jako příklad garance jedné láhve vody denně každému člověku na světě. Kdo by mohl být tak sobecký, aby neobětoval třebas 5 Kč denně a všichni lidé na světě by měli co pít?

Pevně doufám, že alespoň někteří čtenáři cítí, jaký nesmysl to je. Psaním tohoto textu reaguji na výzvu ze stránek mises.cz, což je libertariánská skupina lidí, ke kterým se rovněž názorově hlásím. Libertarián je člověk, který považuje svobodu za jednu z nejvyšších hodnot. Neznám moc libertariánů, kteří uznávají nějaký zákon tak, jak jsou zákony běžně chápány. A teď si jdeme hrát s fantazií na sociální inženýry, kterými jinak opovrhujeme na plný úvazek.

Pokud se budeme chtít držet respektu k člověku, a tedy také k předmětům, které uznáváme jako jeho, nebude arbitrární zákon směřovat k absenci násilí - tedy ke svobodě. Nemůžeme přeci být v prvním kroku násilní v naději, že tím předejdeme většímu násilí v budoucnu. Jak bychom mohli kontrolovat správnost našich myšlenek? Pokud bychom například zakázali lidem používat zbraně, sami se tím stáváme násilníky. Takový zákon by mohl mít teoreticky pozitivní účinek, pokud by zbraně byly čistě negativní, a především pokud by všichni zločinci respektovali zákon. Potom by to však již zločinci nebyli a domnívám se, že ještě můžeme nějaké zločince ve společnosti pozorovat. Vzhledem k tomu, jak složitá legislativa je, tak mě nenapadá jediný člověk, který by zákon dokázal komplexně dodržovat. Pokud jsme všichni vinni z nějakého porušení zákona, tak pro nás jistým způsobem zákon ztrácí důvěru. Možná bychom to mohli vyjádřit obdobně jako pan Laffer:

Domnívám se, že by mohl existovat znázorněný vztah, kdy s růstem počtu a celkovou složitostí zákonů jsou životy lidí zprvu více ovlivňovány, ale od určité úrovně začíná být další legislativa neúčinná, nebo dokonce snižovat i celkovou účinnost všech psaných zákonů. Pokud tyto zákony neuznáváme, tak jejich přebujelost můžeme paradoxně vnímat jako žádoucí. Domnívám se, že se můžeme nacházet již na pravé straně této křivky. Nejsem si tedy jistý, jestli není náhodou lepší nechat zákony ještě více bujet? Jestli politikům svojí opozicí paradoxně nezpevňujeme základ jejich „babylonské věže“. Avšak kdoví jak ten graf, který vychází z mé domněnky, vypadá v realitě? Přestože o tom nejsem striktně přesvědčený, tak bych dával přednost snaze zbavovat se těch nejvíce škodlivých zákonů. Připadá mi to méně nepřátelské. Může vás napadnout, jak poznáme, který zákon je nejvíce škodlivý? Nepoznáme. Domnívám se však, že mají všechny zákony velice obdobný charakter, a tak v tomto směru člověk pravděpodobně neudělá chybu, ať už vybere jakýkoliv. Jak jsem psal výše, toto jsou pouze domněnky, a proto jim reálně nevěnuji příliš energie.

Myslím, že většina z nás má obecně tendenci bránit druhým lidem v konfliktech a takový smysl vidí také v zákonech. Přitom sami často s někým bojujeme. V našem případě se však jedná o argumentaci, která vede k vyjasnění situace, zatímco ostatní jenom hloupě bojují. Chci tím říct, že nebude na světě mír tím, že ho přikážeme. Představme si jenom, že bychom nesměli bojovat. Kde je pak hranice takového boje? Neznamenalo by to eliminaci názorů? Jakýkoliv zákon se snaží stavět do nadřazené pozice. Tak jako někteří rodiče chtějí řídit životy svých dětí, tak někteří lidé chtějí řídit životy ostatních. Zkušení politici zkoušejí řídit i životy lidí jiných zemí. Od pana Hayeka máme určitou představu, kteří lidé se stávají mocnými, což je dle mého soudu další důvod, proč jim to neumožnit.

Co nám tedy zbývá? Domnívám se, že můžeme hádajícím dětem nabídnout rozuzlení jejich sporu. Pokud získáme důvěru obou stran, můžeme být zde velmi nápomocní. Stále bychom však měli mít na paměti, že náš mandát je platný, pouze pokud máme důvěru všech účastníků. Co platí v tomto u dětí, platí dle mého soudu zrovna tak u dospělých. Můžeme tedy hledat jednoduché pravidlo, o kterém se domníváme, že se prosadí na trhu řešení sporů. Takovým pravidlem by mohlo být například:

“Krást není fér, pokud to není nutné.”

Dle mého soudu není nutné krást téměř nikdy. Dokážeme však jistě vymyslet případy, kdy bychom krádež pochopili, nebo dokonce legitimizovali. Asi těžko existuje pravidlo, které by jednoznačně rozlišovalo, co nutné je a co už není. Můžeme však soutěžit s konkurenty o lepší nalezení takové nutnosti. Prvním konkurentem může být celý právní aparát státu. Kdo bude potřebovat klasický soud, když mu naše firma nabídne levnější, rychlejší nebo jinak efektivnější variantu? Nemusíme lidem vysvětlovat, jak má vypadat ideální společnost, můžeme to nabízet jednotlivcům. Sami přece nechceme dosáhnout plošné platnosti svých myšlenek administrativně, ale jedině přijetím zúčastněnými lidmi, což by pro nás mělo být dle mého soudu násobně větším úspěchem.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed