Znovuobjevení objektivismu: Co může filosofie Ayn Rand dát dnešní pravici?

Mises.cz: 23. června 2025, Jakub Merc, komentářů: 0

V letošním roce si připomínáme 120 let od narození americké myslitelky Ayn Rand, jež dala světu filosofii objektivismu. Filosofii, která je ve veřejné debatě často vysmívána, ale to zejména proto, že se stala obětí vulgárního zjednodušení a málokdy je reálně debatována v podobě, v níž ji Ayn Rand skutečně zamýšlela. I proto vidím jako vhodné vrátit se k jejímu dílu a pokusit se otevřít racionální a věcnou debatu.

Mojí ambicí není plnohodnotně vyložit a obhájit tuto komplexní filosofii, neboť tomu brání rozsah textu i má dosavadní úroveň poznání, avšak na následujících řádcích se snažím relativně stručně shrnout podstatu díla Ayn Rand, přičemž mým cílem je čtenáře primárně upozornit na existenci této pozoruhodné filosofie a podnítit jeho další zájem, spíše než jej detailně provést jejími zákoutími. Objektivismus má každopádně dle mého mínění potenciál osvěžit debatu o tom, jak může vypadat pravicová politika, a také jasně ukazuje, jak z podstaty zhoubné jsou myšlenkové projevy iracionality a kolektivismu. 

Ve svém shrnutí a následných úvahách vycházím z filosofických románů Zdroj (Fountainhead) a Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged), ale také ze souboru esejů nazvaného Ctnost sobectví (The Virtue of Selfishness) a z pojednání Objektivismus: Filozofie Ayn Randové (Objectivism: The Philosophy of Ayn Rand), kterou sepsal její student, filosof Leonard Peikoff. Právě z jeho díla si pak vypůjčím i logickou strukturu, neboť ačkoliv pro mou úvahu jsou stěžejní primárně části týkající se etiky a politiky, pro jejich plné pochopení je třeba zmínit i další pilíře, na kterých tato filosofie stojí, a to s jedinou výjimkou, jíž tvoří estetika, jejíž relevance je pro tuto debatu omezená. 

Na závěr úvodu si pak ještě zaslouží poděkování pan Jiří Kinkor, jenž dlouhodobě pracuje na propagaci díla Ayn Rand v České republice, a jehož činnost mě k této filosofii přivedla.

Objektivní realita a její rozumové poznání

Pro pochopení myšlenkových pochodů Ayn Rand je třeba začít u nejobecnější části filosofie, tedy metafyziky, z níž ostatně vychází i pojmenování celé její filosofie. V objektivistické metafyzice je totiž primárním východiskem předpoklad, že realita objektivně existuje mimo nás, přičemž je vnímatelná smysly a zkoumatelná rozumem. 

Rozum a racionalita jsou pak ústřední hodnotou objektivismu, kdy je člověk pojímán jako bytost obdařená svobodnou vůlí, která není ovládána vnějšími faktory a může se rozhodnout, zda bude racionální, tedy zda bude zkoumat realitu kolem sebe pomocí rozumu (nástroj) a metodou poznání, tedy logikou (proces). Být objektivní tak znamená být v souladu s realitou. Člověk je tedy dle objektivismu rozumovým a tvořivým zvířetem, jež je pánem svého osudu, je schopen racionální volby a využívá poznání k přežití. V této souvislosti však Rand uznává, že lidské vědomí není neomezené, a že lidé nemají vždy kompletní sadu informací, jejich logika tak funguje v rámci kontextu, přičemž na realitu je třeba pohlížet jako na celek a v jejím hodnocení je třeba být koherentní a neemocionální.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že v souladu s objektivismem nelze racionálně hodnotit informace vytržené z kontextu a tento kontext záměrně ignorovat, ale zároveň lze být racionální i v rámci informačně omezeného kontextu, pokud jsou dodrženy logika a princip koherence, tedy že nový poznatek vede k revizi dosavadního poznání, je-li vyhodnocen jako pravdivý. Pravdivé je pak to, co bylo validováno, tedy co prošlo procesem logiky při zohlednění všech známých faktů. Dále pak platí, že emoce sice nelze popřít, ale je třeba realitu hodnotit primárně rozumem, přičemž tvrzení založená na emocích jsou arbitrární, tedy neplatná (odporující logickému zkoumání). 

V tématu poznání se pak Ayn Rand, vedle kritiky filosofického idealismu či determinismu, dotýká i kritiky kolektivismu. Odmítá totiž existenci kolektivního vědomí, respektive říká, že rozum náleží jednotlivci a myšlení je iniciováno svobodnou volbou jednotlivce. Jedinec se sice může učit od ostatních, ale činí tak aktivně a individuálně. Z tohoto důvodu pak nemůže existovat kolektivní tvořivost a kolektivní výsledky, neboť takový „kolektivní“ výtvor je sumou individuálních tvůrčích činností jednotlivců, které si nejsou rovny, neboť vždy má někdo rozhodující podíl na výsledku. Tím se dostáváme od metafyziky a epistemologie k objektivistické etice.

Racionalita a etika egoismu

Objektivistická etika je zřejmě nejkontroverznější část filosofie Ayn Rand, neboť na základě racionálních argumentů vyplývajících z pozorování reality normativně popírá konvenční pojetí morálky, které nazývá jako altruistické. Objektivistické pojetí morálky, které je v obecné debatě nejčastěji nepochopené, zjednodušované a neprávem napadané, pak zdůvodňuje objektivistické pojetí státu. 

Objektivistická etika v základu vychází z toho, že morální hodnoty jsou objektivní, přičemž nejvyšší (konečnou) hodnotou je pro člověka život. Z reality jasně vyplývá, že pokud člověk nežije, nemají pro něj ostatní hodnoty objektivně význam. Zde je třeba říci, že objektivismus neuvažuje lidský život pouze jako přežívání, ale jako ŽIVOT, který je plnohodnotný a umožňuje seberealizaci, čímž se člověk odlišuje od jiných živých organismů. Jde tedy o něco více, než o pouhou orientaci na biologické přežití a uspokojení okamžitých potřeb. Jde o orientaci na dlouhodobé cíle.

Cílem a objektivním dobrem je tak snaha zachovat a podporovat svůj život, což člověk činí na základě svobodné vůle a k dosažení tohoto cíle (dobra) používá rozum, který je chápán jako primární ctnost. Plná aplikace této primární ctnosti vyžaduje koherentní aplikaci dalších šesti dílčích ctností, jež budou zmíněny níže. Člověk se tedy může svobodně rozhodnout ohrozit svůj život (např. podporou autoritářství), nicméně pak jedná dle objektivismu iracionálně a zároveň morálně špatně, neboť jednání v rozporu s racionalitou popírá možnost plnohodnotného života. 

Zároveň platí, že člověk používá svůj rozum pro zachování a podporu svého vlastního života, tudíž racionálně jedná egoisticky. Objektivismus v tomto kontextu neurčuje, jak přesně se má člověk seberealizovat, aby dosáhl plnohodnotného života, neboť toto je ryze individuální, nicméně konstatuje, že člověk tak činí ve svém vlastním zájmu, což pak znamená, že egoismus je morálně dobrý. V tomto je tedy v přímém a zásadním protikladu vůči zmíněnému altruismu, který je vnímán jako sebeobětování pro někoho či něco (např. Boha, národ nebo lidstvo), a v tomto se také jedná o přelomový filosofický koncept, který ukazuje, že egoismus je nejen morálně ospravedlnitelný, ale v podstatě je zcela přirozený.

Egoismus v objektivismu však není izolacionismus. Objektivismus uznává výhodnost života ve svobodné společnosti, přičemž zdůrazňuje, že takový společenský život je možný právě na základě racionality a morálky. Racionalita se v tomto případě odráží v pochopení toho, že mezilidské vztahy jsou transakční, tedy, že umožňují lidem směňovat výtvory jejich práce (hodnoty), přičemž racionální je měnit své hodnoty za protihodnoty. Dávat své hodnoty bez náhrady je iracionální a být nucen vzdát se svých hodnot bez náhrady je útokem na individuální svobodu. Jde tedy o nekonfliktní egoismus a o racionální uznání výhodnosti nekonfliktního jednání.

Morální rozměr egoismu pak obsahuje pochopení toho, že racionální znamená ctnostný, a že etický egoismus zahrnuje individuální zodpovědnost a popírá princip „dělat cokoliv, co se člověku zlíbí“. Stejně jako je v egoismu morálně špatné obětovat sebe ostatním, je taktéž morálně špatné očekávat, že se někdo obětuje pro nás, natož to od něj vyžadovat. Morální egoismus je tak možný pouze při respektu ke svobodám ostatních a při přijetí transakčního modelu vztahů, který je dobrovolný, a tedy pro obě strany výhodný. Nejde tudíž jen o ocenění sebe samého, ale i ostatních (jejich svobody, jimi vytvořených hodnot a jejich morální hodnoty).

Pro kontext je třeba zmínit, že Ayn Rand nezamýšlela transakční vztahy jen na bázi výměny hmotných statků, ale uznává, že mezilidská transakce může mít řadu podob. Pokud např. někoho milujeme, je pro nás hodnotou i radost z jeho blízkosti. Romantický vztah s jiným člověkem je tak transakční ve výměně vzájemné radosti. Ayn Rand zároveň uznává, že není morálně nepřípustné pomoci lidem v nouzi, pokud je taková pomoc dobrovolná a úměrná potřebě obdarovaného. Taktéž uznává, že existuje určitá menšina lidí, která třeba vinou zdravotních problémů pomoc okolí objektivně potřebuje. Není však dle objektivismu morální povinností pomáhat všem bez rozdílu a není morální se obětovat ve prospěch někoho, na kom nám nezáleží, což zároveň značí, že není sebeobětováním pomoc někomu, na kom nám záleží.

Co se týče zmíněných dílčích ctností, jejichž koherentní dodržování má dle objektivismu vést k moralitě egoismu, a tedy i k získání konečné hodnoty, tak ty lze chápat jako aplikaci primární ctnosti (rozumu) na běžné životní situace. Zde je třeba zmínit, že Ayn Rand rozlišovala běžné a extrémní podmínky, kdy extrémní podmínky (např. život v totalitarismu) nějakým způsobem omezují svobodu jednotlivce, a tudíž i omezují možnost efektivního naplňování ctnostní.

Těchto dílčích ctností je šest, přičemž nechci zatěžovat čtenáře jejich obsáhlým rozborem, takže budu maximálně stručný. První ctností je nezávislost, která znamená přijetí zodpovědnosti za vlastní život a svá rozhodnutí. Takový člověk se nesnaží získat hodnotu, na kterou nemá nárok, a naopak je aktivní ve vytváření hodnot, které může směňovat. 

Druhou ctností je integrita, což je ctnost jednání dle svého uvážení. Takový člověk jedná dle svého přesvědčení, nikoliv podle přání či názorů ostatních. Jelikož má být přesvědčení vytvářeno na základě racionality, je iracionalita popřením integrity. Tedy pokud něco vyhodnotíme jako odporující realitě, nemůžeme se podle toho chovat. Integrita umožňuje kompromis v rámci morálních principů, ale nikoliv ve věci principů samotných.

Třetí ctností je poctivost. Poctivost znamená nevyužívat nepravdy za účelem zisku (lež může být morálně přípustná, pokud je užita v sebeobraně vůči násilí, neboť agresor svým jednáním porušil náš morální rámec). 

Čtvrtou ctnostní je spravedlnost. Ta znamená racionálně, nikoliv emočně, hodnotit v kontextu dostupných informací charakter jednotlivců, vynášet o nich morální soudy a podle toho s nimi jednat. Je to zároveň přijetí principu „suď a buď připraven, že budeš souzen.“ Spravedlivé je morální soud nejen učinit, ale i reflektovat, přičemž každý má spravedlivý nárok jen na to, co si zaslouží (rovnostářství v odměňování je morálně špatné). Ctnost spravedlnosti pak odmítá generalizaci (včetně negativní či pozitivní diskriminace), odmítá morální neutralitu a odmítá automatický nárok na cokoliv (státní sociální podpora je z tohoto hlediska nemorální, neboť jde o přerozdělování hodnot jedněch lidí lidem jiným bez spravedlivého nároku).

Pátou ctností je produktivita. Oproti první ctnosti, jež je primárně přijetím principu, jde o reálné vytváření hodnot (zboží či služeb), přičemž ctností je produktivita samotná a její komercionalizace není amorální. Objektivismus vnímá produktivitu jako syntézu duševní a fyzické snahy, přičemž ani jednu složku neupřednostňuje. Každá poctivě vytvořená hodnota má cenu, ale ne všechny mají cenu stejnou. Objektivismus přitom neříká, že člověk musí maximalizovat svůj finanční zisk (kumulace bohatství není sama o sobě ctnost), neboť důležitější je svobodně zvolený způsob seberealizace, který může člověku přinést i hůře placená práce, než jakou by mohl potenciálně vykonávat.

Šestou a poslední ctnostní je sebeúcta. Ta obsahuje jednak touhu se zdokonalovat, což zahrnuje i volní využívání rozumu k poznání reality, a jednak to znamená přijetí etického egoismu, v tomto kontextu v podobě myšlenky, že pokud se snažíme o dobro, tak si i zasloužíme dobro. Zatímco první ctnost tak znamená zodpovědnost za své dobro, šestá cnost znamená morální nárok na výsledek takové snahy. V tomto kontextu sebeúcta ale znamená i neustálé sebehodnocení a přijetí zodpovědnosti za svá selhání.

Dodržování zmíněných ctností je dle objektivismu návodem pro racionální život jednotlivce, který je morální a představuje tak naplnění nejvyšší hodnoty. Zároveň aplikace etiky dává základ tomu, jak by měl být dle objektivismu uspořádán stát.

Objektivistické pojetí státu

Na tomto místě je třeba zmínit, že Ayn Rand uznává, že je její pojetí státu normativní a jedná se o politickou teorii, tedy říká, jak by měl vypadat racionálně uspořádaný stát na základě objektivních hodnot, ale že realizace takového státu je značně obtížná, přičemž předpokládá dobrovolné přijetí objektivistické morálky napříč společností. Takové přijetí morálky nemusí být absolutní ve smyslu všech občanů, možnost svobodné iracionální volby je uznávána, avšak nelze takto efektivně uspořádat společnost navzdory převažující iracionalitě. Z tohoto vyplývá, že ideální podoby objektivistického státu doposud nebylo v praxi dosaženo, nicméně Ayn Rand za prozatím nejvěrnější koncepci považuje původní Ústavu USA.

Ayn Rand chápe jako ideální stát takový, který je vystavěn na principu negativní svobody, tedy svobody od donucení, a kde základním principem existence je ochrana individuálních práv, jež definuje čtyři. V souladu se svou etikou považuje za nejvyšší právo na život, přičemž další definovaná práva vedou k realizaci tohoto nejvyššího práva, a omezení kteréhokoliv z nich znamená, že jednotlivec není plně svobodný. Těmito třemi dalšími právy jsou právo na svobodu (právo nebýt omezován, které neznamená právo být podporován), právo na majetek (svoboda tvořit, která neznamená právo na majetek jiných) a právo na seberealizaci (svoboda snažit se o své štěstí, nikoliv právo na štěstí).

V takto konstruovaném státě nemá nikdo nárok na pomoc či úspěch, ale má právo svobodné volby, z níž vyplývá zodpovědnost za výsledek. Účelem státu jako entity je pak zajistit, že nikdo nebude utiskován ani zvýhodňován. Právo jednoho pak nemůže být povinností jiného, což je ona známá Millova poučka, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. V tomto kontextu pak Rand dodává, že neexistuje nic jako skupinové právo, protože žádná skupina nemá více práv než mají jednotlivci, kteří ji tvoří.

Objektivismus tedy na rozdíl od anarchismu, který považuje za zcestný a v konečném důsledku vedoucí k útisku, uznává potřebu existence státu, ale jen takového, jenž pouze chrání zmíněná individuální práva. Tím se zároveň staví vůči etatismu, který vnímá jako z principu nemorální. Jelikož zmíněná práva lze dle objektivismu porušit jen násilím (nejen fyzickým, neboť i podvod je zde vnímán jako akt násilí), je účelem státu chránit jednotlivce před násilím, což obnáší monopol na použití násilí proti násilí (morálně lze použít násilí jen v reakci, nikoliv aktivně, přičemž v extrémních podmínkách je právo na sebeobranu přiznáno i jednotlivcům).

V praxi má tedy stát dle Ayn Rand zajišťovat dodržování práva, obranu státu a nezávislé soudnictví, které slouží nejen v oblasti trestního práva, ale i pro garanci kontraktů mezi občany. Stát naopak nemá nárok cokoliv dalšího vymáhat či požadovat, a to včetně daní, což v důsledku znamená, že nemá poskytovat ani sociální služby, které by z těchto peněz byly financovány. Charita má v takovém systému fungovat na soukromé a čistě dobrovolné bázi, přičemž jak bylo výše zmíněno, podpora potřebných není v objektivismu nemyslitelná, ale nelze bez souhlasu používat majetek části občanů pro podporu jiné části občanů (přerozdělování je vnímáno jako akt násilí).

Zde narážíme na jedno z nejvýraznějších úskalí filosofie objektivismu, a tím je financování takového státu. Ayn Rand uznává, že v praxi jde o komplikovanou otázku, přičemž její teoretické návrhy mohou fungovat jen v prostředí, kde funguje objektivistická morálka. Ayn Rand nicméně uvádí, že jako ideální vidí systém, kde lidé dobrovolně přispívají na chod státu, neboť si uvědomují, že jeho existence je v jejich racionálním zájmu. V tomto kontextu očekává, že movitější občané budou přispívat více, přičemž v tomto případě nevidí jako morální problém to, že někdo dostane stejnou službu za méně peněz, pokud tím není dotčena kvalita služby pro ty, kteří za ni platí víc. Zároveň si dovede představit i nějaké formy administrativních poplatků, z nichž by se stát financoval (např. při uzavírání smluv, jejichž dodržování mají státní instituce garantovat). 

Co se pak týče povahy politiky, je třeba říci, že politické řízení je v tomto kontextu umenšeno na pouhou administrativní správu státu, přičemž politici v tomto systému by neměli být ekonomicky aktivní, aby nedocházelo ke střetu zájmů. Ayn Rand v tomto kontextu nemá nic proti demokratické volbě takových politiků, ale odmítá, byť zprostředkovaně, vládu většiny nad menšinou, tudíž takový mandát by měl být z hlediska pravomocí značně regulovaný ústavou.

Co se týče ekonomického uspořádání, tak to lze vyvodit z politické teorie a jedná se o poslední pilíř objektivismu, který je relevantní pro tento text. I na základě výše zmíněného vyplývá, že pro objektivismus je nejlepším ekonomickým systémem laissez-faire kapitalismus, v němž by hospodářství bylo odloučeno od státních zásahů, bylo by soutěživé a respektovalo by svobodu.

Dle objektivismu je kapitalismus jediným systémem, který člověku umožňuje dosahovat morálních ctností, přičemž jde v podstatě o aplikaci teorie racionální volby, ačkoliv v objektivistickém pojetí není vzhledem k důrazu na dlouhodobé uvažování nezbytně nutný aspekt minimalizace nákladů. Kapitalismus je pak dle objektivismu orientován na realitu i tím, že je řízen objektivními hodnotami, jako je třeba poptávka nejnižší ceny. Kapitalismus tak z hlediska objektivismu není „jen“ efektivní a přirozený, ale je to morální systém, který umožňuje individuální svobodu a racionální egoismus, tak, jak byl popsán výše.

Je objektivismus objektivistický?

V následující části se zaměřuji na osobní komentář k výše popsaným bodům filosofie Ayn Rand. Rád bych přitom začal odpovědí na otázku, je-li objektivistická filosofie pravdivá. Následně se pak mohu zabývat dalšími dvěma otázkami, jež mi vyvstávají jako legitimní, tedy je-li z objektivistické filosofie vhodné dnes vyvodit něco jako objektivistickou politiku, a jak takovou politiku případně koncipovat.

Začněme tedy u validace objektivismu. Ayn Rand pojímá objektivní realitu jako axiom, přičemž vychází z pozorování reality. Realita existuje objektivně, neboť existuje nezávisle na našem vědomí. Pokud venku prší, bude pršet nezávisle na tom, zda tento jev vnímáme. To, že jevy a věci vnímáme, pak ukazuje, že můžeme smyslově vnímat, přičemž vnímané vyhodnocujeme rozumem. Potud je objektivistická úvaha přímá a celkem prostá, lze jí označit za pravdivou.

Tento výrok se zdá být banálním, nicméně v dnešní době velmi často narážíme na relativizaci faktů v podobě absolutně iracionálního tvrzení, že „každý máme svou pravdu“. Toto je samozřejmě zcela nesmyslné, neboť pravda je jen jedna a nemůže být více verzí reality, nicméně to dokazuje, že i zdánlivě banální objektivistický axiom je nadčasově přínosný.

Stejně tak lze snadno označit za pravdivé tvrzení, že člověk má svobodnou vůli. Člověk může činit volby a činí je. Pokud vidí, že venku prší, může zůstat doma, může jít ven s deštníkem nebo i bez něj. V tomto ohledu člověk není ničím nucen dělat jen racionální volby, přičemž objektivismus má rovněž nesporně pravdu v tom, že v nejobecnější rovině jsou pro jedince jen dvě základní alternativy, tedy život a smrt. 

Z faktu volby mezi životem a smrtí se odvíjí řetězec voleb, které vedou k jednomu či druhému. Rand správně usuzuje, že aby pro člověka měla smysl volba života, musí jít o život plnohodnotný, nikoliv o pouhé přežívání. V tomto kontextu je třeba říci, že Ayn Rand uznává i možnou racionalitu volby smrti, jedná se však o východisko z extrémní situace, nikoliv o standardní volbu (hovoří např. o vězni koncentračního tábora). Standardně tedy člověk dělá volby, které by měly vést k plnohodnotnému životu jeho samého, přičemž sklízí důsledky svých voleb. Volba nemůže být bez důsledku, přičemž i stagnace (neposunutí se vůči cíli blíže ani dále) je důsledkem, zde tedy není chyby v logice, s níž byla volba zamýšlena.

Mají-li lidské volby důsledky, což objektivně mají, pak za ně musí někdo přijmout zodpovědnost. Objektivismus říká, že každý nese zodpovědnost za důsledky svých voleb, což ale neznamená, že je v praxi každý ochoten tuto zodpovědnost přijmout. Nepřijetí zodpovědnosti je z hlediska objektivismu iracionální i nemorální (je to popření jedné z ctností), avšak zde se otevírá zásadní otázka pro validaci objektivismu, tedy zda jsou lidé skutečně schopni činit natolik racionální volby vedoucí k plnohodnotnému životu, aby mohli plně převzít zodpovědnost za důsledky těchto voleb.

Z výše uvedeného vyplývá, že lidé jsou schopni racionálně činit nějaké volby. Třeba ve vztahu k deštivému počasí. Zároveň samotná úvaha nad aspekty objektivismu ukazuje, že jedinec je objektivně schopen dostatečně dalekosáhlého rozumového procesu. Schopnost dostatečného racionálního uvažování je tak objektivní fakt, nikoliv jen kýžený ideál. Zůstává však otázka, zda je toho schopna většina lidí. Není Ayn Rand jen přehnaně optimistickou humanistkou, která lidstvu jako druhu přisuzuje hodnotu, jíž není většina schopna dosáhnout?

Dle Ayn Rand jsou racionálního uvažování schopny všechny lidské bytosti, které netrpí nějakou biologickou poruchou, tedy většina lidí. Iracionalita je z jejího pohledu svobodnou volbou, která v praxi znamená rezignaci na objektivní hodnoty. Pro podporu tohoto tvrzení by šlo argumentovat, že člověk neschopný takové racionality by bez pomoci nemohl přežít, a pokud by takových lidí byla většina, tak by lidstvo zaniklo. Můžeme také převrátit myšlenku s přijetím zodpovědnosti za své volby. Pokud bychom uvažovali, že lidé nejsou schopni přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí, pak by jejich volby nebyly plně jejich, čímž by v podstatě neměli svobodnou vůli, kterou ale mají.

Pokud tedy uvažujeme, že lidé obecně jsou dostatečně racionální, aby činili plně objektivní volby, potom takového člověka nelze vyjmout z odpovědnosti za své činy. Pak mohou nastat jen dvě alternativy. V jedné je jedinec zasažen důsledky svých činů bez ohledu na to, zda si odpovědnost připouští, v druhé jsou důsledky přeneseny na jiného člověka, který však objektivně nemůže převzít zodpovědnost za důsledky cizí volby, tudíž takový přenos je možný jen při omezení svobody jednotlivce takovému důsledku čelit vlastní volbou. 

Lidé tedy činí volby pro podporu svého života a nesou odpovědnost za důsledky svých voleb. Lze tedy konstatovat, že takto je jasně patrné, že v popředí života každého jednotlivce je on sám. Proto i egoismus, tak jak ho objektivismus pojímá, je objektivně platný. Z výše popsaného je přitom zřejmé, že egoismus v objektivismu není bezohledným vykořisťováním ostatních, jak to kritici často formulují, ale pouze uvědoměním si skutečnosti, že každý se reálně zajímá o sebe a je to tak dobře, protože racionálně ani nemůže činit jinak.

S tím pak jde ruku v ruce i pochopení a přijetí faktu, že mezilidské vztahy jsou kontraktuální, přičemž nikdo nejedná ve svém životě s kantovskou nezištností. Neznamená to přitom, že za každou službu či zboží musíme dostat službu či zboží, natož hned, ale že pro každé jednání máme racionální egoistický důvod. V příkladu s deštěm je tak kontraktuální jak zaplatit prodavači za deštník, tak ale i půjčit deštník blízké osobě jen proto, že nám citově záleží na tom, aby nepromokla.

Egoismus je tedy objektivně fungující způsob jednání, který je racionální, navíc racionálně aplikovaný egoismus, jako vedoucí k naplnění nejvyšší hodnoty, je i morální. Pokud bychom tuto moralitu měli vztáhnout na běžnou mezilidskou interakci, tak morální je akceptovat, že každý má právo se svobodně snažit o zajištění svého života. Objektivismus pak v tomto ohledu překonává i klasický liberalismus, kde je podpora zájmů jednotlivce prostředkem k prosperitě společnosti, ale pro objektivismus se jedná o konečný cíl.

V tomto bodě dochází ke střetu objektivismu s konvenční představou morálky, jež neuznává plnou individuální svobodu jednotlivce, ale normativně diktuje kolektivistickou morální povinnost pomoci slabším bez rozdílu, kterou pak v praxi realizuje redistribucí statků. Takové pojetí morálky však z výše uvedených důvodů nemůže být objektivní, jedná se tedy o lidský výtvor, na němž bez ohledu na jeho iracionalitu aktuálně panuje kolektivní shoda, avšak pokud bychom přistoupili na to, že morálně správné je to, co za morálně správné označí většina, pak bychom museli akceptovat libovolný rozmar většiny jako morálně správný.

Jsme tedy ve stavu, kdy konvenční pojetí morálky nevede k ničemu jinému než ke zbavení odpovědnosti za důsledky svých činů jedné skupiny lidí, a zároveň k omezení svobody volby druhé skupiny lidí. Pokud opět použijeme příklad s deštěm, tak svobodný člověk má právo se rozhodnout, že pod svůj deštník vezme k sobě zcela cizí osobu, ačkoliv to znamená, že nezůstane zcela suchý. Toto rozhodnutí může být zcela racionální, neboť dotyčná osoba může být třeba místní prodavač a člověk s deštníkem si nepřeje uzavření obchodu z důvodu nemoci prodavače. Konvenční morálka však diktuje morální povinnost vzít cizího člověka pod svůj deštník, v extrémním případě kolektivismu (komunismus, fašismus) pak může chtít, aby člověk svůj deštník cizí osobě odevzdal, tedy aby se pro ni obětoval.

Při akceptaci předchozího (objektivní racionalita jednání a moralita egoismu) pak nelze než přijmout, že pro realizaci takového ideálu se z politického hlediska nepodařilo doposud objevit nic vhodnějšího než koncept kapitalistického minimálního státu, jehož jedinou a primární náplní by bylo chránit úzce vymezená práva jednotlivců. Jedná se tedy o uspořádání, jež podporuje kontraktuální vztahy mezi lidmi a chrání integritu jejich svobody, což zahrnuje i absenci nedobrovolného přerozdělování statků. Objektivismus tak v principu odmítá státem podporované rovnostářství a uvažuje rovnost pouze před zákonem.

V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že objektivismus podporuje existenci státu jako racionálního uspořádání lidské společnosti, stát tedy chce zachovat. Zároveň je třeba zmínit, že sám objektivismus uznává, že vytvoření a udržení takového státu je komplikované, a to i vzhledem k zakořeněnosti zmíněné konvenční morálky. Politická aplikace objektivismu tak tvoří závěrečnou část tohoto textu, přičemž odpovídá jak na otázky, zda je taková aplikace vhodná a jak ji učinit, tak i na titulní otázku, co může objektivismus dát dnešní pravici.
 

Objektivismus jako politika

Na prostou filosofickou otázku, zda je vhodné objektivismus politicky aplikovat, se filosoficky nabízí prostá odpověď. Pokud je něco pravdivého a morálního, pak je samozřejmě vhodné to aplikovat. Výše jsem se přitom pokusil dokázat, že objektivismus skutečně vychází z racionálního pojetí reality, a že jeho etika je nejen racionální, ale hlavně, že je výrazně propracovanější, než mnozí kritici připouští, přičemž silný důraz je kladen nejen na práva, ale i povinnosti jednotlivce.

Realita však není filosofická diskuse a zásadní problém spočívá v tom, že současná doba je v podstatě kultem iracionality, doprovázeným ideovou i morální vyprázdněností. Algoritmy sociálních sítí, populističtí politikové i aktivističtí kazatelé kolektivismu z různých koutů politického spektra mají zájem na tom, aby lidé volili na základě emocí, nikoliv rozumu, a také aby ignorovali svůj vlastní zájem. Neznamená to, že lidé nemají jinou možnost, neboť mají svobodu volby i dostatečné racionální schopnosti, ale znamená to, že jsou od racionální volby i morálního egoismu aktivně zrazováni. V tomto kontextu se pak nabízí zásadní otázka. Není podpora racionality a osobní odpovědnosti tváří v tvář podpoře iracionality komparativní nevýhodou? Nejsou kolektivistické vzdušné zámky pro voliče lákavější? 

Z objektivistického hlediska jsou racionalita a egoismus lidskou přirozeností, proto by mělo být racionálně pochopitelné, že jsou pro člověka dobré. Na příkladech uvedených výše je patrné, že se lidé přirozeně chovají tak, jak Ayn Rand ve svém díle popsala, ačkoliv formálně mohou egoismus odmítat. Tomuto tendování k přirozenosti nasvědčuje i organický vznik nelegálního kapitalismu (černého trhu) v SSSR nebo KLDR, který je faktickou snahou zlepšit osobní život jednotlivce navzdory oficiálně deklarované ideologii. Problém tak není v tom, že by lidé tuto cestu dobrovolně nevolili, ale v tom, že jim není nabídnuta ve formě, která by pro ně byla snadno pochopitelná a akceptovatelná.

Taková akceptovatelnost je dána jednak otázkou individuálních schopností politika vysvětlit výhodnost takového systému, ale jednak i souladem s prostředím, v němž voliči žijí. Zde je třeba připustit, že společnost je narušena dlouhotrvajícím vlivem kolektivistické morálky altruismu, a že potenciální snaha o revoluční změnu tohoto paradigmatu by vyvolala negativní reakci. Aktuálně převládající kritika díla Ayn Rand pak názorně ukazuje, jak těžce jsou její, přiznejme radikální, myšlenky přijímány. Nelze v tomto kontextu popřít, že objektivismus je náročný v tom, že poctivě nenabízí pouze výhody a práva, ale vyzdvihuje i význam osobní odpovědnosti a nutnost individuální aktivity. I to je však nutná součást popisu reality, v níž stát nedělá ze svobodných dospělých jedinců nesvéprávné děti.

Narozdíl od marxisty objektivista nechce svého cíle dosáhnout silou, navíc ví, že to ani nelze. Nelze stvořit „diktaturu Atlasů“. Takový přístup je nemyslitelný, neboť přímo odporuje objektivistické morálce, tedy jednomu ze základních pilířů celé filosofie. Objektivistická politika tak nutně musí stát na postupné změně, umožněné osvětovou činností vůči člověku jako jednotlivci. 

V tomto kontextu pak lze chápat objektivismus jako filosofii jednotlivce, jako individuální rámec pro uvažování a jednání člověka, vedoucí v konečném důsledku k racionální a morální politice, ale nikoliv jako plán pro konstrukci „ideálního“ státu. Racionalita přitom nemusí být brzdou, ale naopak lékem na aktuální politickou instrumentalizaci iracionality.

Lze přitom budovat na tom, čeho již bylo dosaženo (kapitalismus, uznání práv jednotlivce etc.), přičemž tyto aspekty je neustále třeba zdokonalovat a chránit. Zároveň je potřeba bránit jejich překroucení, jak se děje v případě politiky stojící na principu pozitivní svobody. V reálu vidíme, že se neustále objevují obhájci většího přerozdělování, regulování či diskriminace (negativní i pozitivní). Tyto kolektivistické přístupy, částí levice maskované zneužitým termínem „liberalismus“, jsou pro svobodu jednotlivce zhoubné, a je potřeba je přesvědčivě porazit ve svobodné filosofické diskusi a politické soutěži.

V kontextu prosazení objektivistických idejí je třeba zmínit, že byť je objektivismus v některých detailních aspektech fundamentálně odlišný i od klasického liberalismu, zejména toho, který vychází z utilitaristických argumentů, z hlediska politické reality není účelné se izolovat ve slonovinové věži a minimalizovat tak svůj potenciál. Vhodnější je vést debatu, snažit se hájit a prosazovat objektivistické hodnoty, a zároveň hledat společný základ pro vymezení se vůči ideologiím přímo stojícím na kolektivismu a iracionalitě. Je třeba říci, že Ayn Rand je ve svém výkladu poměrně striktní a nepodporuje ideové kompromisy, avšak nehovořím zde o rezignaci na objektivistické principy, ale o potřebě neoslabovat se zbytečnou rivalitou mezi relativně blízkými ideovými proudy, zvláště tváří v tvář posilování těch ideologií, jež z podstaty stojí na popření svobody jednotlivce a kolektivistických premisách.

Co se týče konkrétních postupných politických kroků, na nichž by šla najít širší liberální shoda, tak není nereálné omezit přebujelý stát, což jsme v nedávné době viděli třeba v Argentině, což by v důsledku umožnilo třeba také snížení daní. Řadu odvětví lze privatizovat, lze odmítnout dotace i zákonné regulace. Nakonec by bylo možné i snížit míru přerozdělování, a to zejména ve zdravotním a sociálním systému, které jsou stejně v aktuální podobě dlouhodobě neudržitelné. 

Pokud si volič uvědomí, že tyto kroky pro něj jako jednotlivce nejsou ztrátou, ale naopak obohacením v rovině hmotné i nehmotné (osobní svoboda), kdy jedinou přijatelnou daní je přijetí osobní zodpovědnosti, pak nemá důvod konat proti svému zájmu. Nakonec snad i uzná, že není principiálně přirozené čekat s nataženou rukou na milosrdenství ostatních, natož jej vyžadovat, ale že vzájemný respekt k individuální svobodě je pro všechny výhodnější. 

Otázka financování takového státu je vskutku nesnadná, přičemž Ayn Rand formulovala ve svém díle určité „čisté“ možnosti, ty však reálně nemusí být dostačující. Jako nikoliv ideální, nicméně dočasně schůdné, si pak lze představit pojetí „minimálního daňového systému“, který by však sloužil jen a pouze k přímému a transparentnímu financování výše zmíněných základních pilířů fungování státu. Což ostatně sama Rand chápe jako přijatelný kompromis.

Lze si představit, že proti takovému pojetí státu by argumentovali třeba příznivci Johna Rawlse, kteří by tvrdili, že jedinec by nekonstruoval hypotetický stát na principu maximalizace potenciálního zisku, ale naopak minimalizace potenciální ztráty, přičemž by měli na mysli primárně hmotné zabezpečení. Tento princip však nemusí být s objektivismem nutně v rozporu, pokud racionálně dojdeme k závěru, že minimalizace svobody je největší možnou ztrátou, a že maximalizace osobní svobody nám může zároveň přinést možnost lepšího materiálního zabezpečení. 

V tomto kontextu je třeba taktéž zmínit, že objektivismus hovoří o aplikaci principů, nikoliv o konkrétních politikách. Tyto politiky lze ze zmíněných principů odvodit, což je ostatně patrné výše, ale jejich etická konstrukce a aplikace je věcí individuální tvůrčí snahy zúčastněných politiků. Tím chci říci, že stejně jako je odpovědnost objektivistických politiků vysvětlit voličům výhodnost objektivistických politik, tak je jejich odpovědností i konstrukce a aplikace těchto politik. Je přitom třeba mít na paměti šest výše zmíněných objektivistických ctností, bez jejichž dodržení nelze dojít plné racionality, přičemž opakuji, že objektivistická politika vychází z individuální internalizace objektivismu, nestojí a nemůže stát mimo osobu a rozum politika.

Zároveň je odpovědností každého voliče, jaké politické reprezentanty si volí, tudíž přijetí zodpovědnosti zde znamená minimálně racionální výběr politické reprezentace, ale ještě lépe i aktivní participaci na politickém procesu, stejně jako aktivní vyslovení nesouhlasu s iracionální politikou. Faktem je, že politický systém se jen těžko změní, pokud jednotliví občané ve větší míře nepřijmou politickou odpovědnost a nebudou politicky aktivnější.

Závěrem tak lze říci, že objektivismus je pro současnou liberální pravicovou politiku, která se neuchyluje k podpoře iracionality a kolektivismu, výzvou i příležitostí. Je to unikátní a komplexní ideový směr, který důmyslně odpovídá na celou řadu komplikovaných morálních, ekonomických i politických otázek. Jistě, dnes objektivně nelze snadno a rychle myšlenky Ayn Rand aplikovat, natož za hlasitého jásotu. Staletí altruistické morálky budované kolektivisty udělaly své a běžný volič radši slyší o tom, co od státu dostane, než co pro sebe musí udělat. Přijetí zodpovědnosti je pro mnohé krokem z vlastního pohodlí, ale to neznamená, že nejde o krok v mnoha ohledech výhodný. Je proto na všech podporovatelích svobody a rozumu, aby myšlenky objektivismu diskutovali, vnášeli do veřejné debaty a uváděli do politické praxe.

Zdroje:

Peikoff, L. Objektivismus: Filozofie Ayn Randové. 1. vyd. s. l.: Berlet, 2001
Rand, A. Atlasova vzpoura. 1. vyd. Praha: Argo, 2014
Rand, A. Ctnost sobectví. 3. vyd. Praha: Dokořán, 2024
Rand, A. Zdroj. 1. vyd. s. l.: Berlet, 2000