V. Čeho se Stát bojí
Čeho se Stát především bojí, je jakákoliv fundamentální hrozba jeho moci a existenci. K zániku Státu může dojít dvěma způsoby: a) dobytím jiným Státem nebo b) revolučním svrhnutím Státu vlastními občany – krátce tedy válkou nebo revolucí. Válka a revoluce jako dvě základní hrozby pravidelně vyvolávají ve Státu maximální úsilí a maximální propagandu mezi lidmi. Jak bylo uvedeno výše, jakýkoliv způsob musí být použit k mobilizaci obyvatel, aby šli bránit Stát ve víře, že vlastně brání sebe. Tato falešná představa vyjde plně najevo, když je vyhlášena mobilizace, a ti, kteří se odmítají „bránit,“ jsou silou nuceni do armády nastoupit. Není třeba dodávat, že jim není dovolena žádná akce proti tomuto aktu „jejich vlastního“ Státu.
Ve válce je moc Státu vyzvednuta na maximum a pod slogany „obrany“ a „stavu nouze“ může Stát uvalit na své občany tyranii, která by v době míru vzbudila otevřený odpor. Válka tedy poskytuje Státu mnoho výhod a vskutku každá moderní válka přinesla válčícím lidem permanentní dědictví zvýšeného Státního břemene nad společností. Válka navíc přináší Státu svůdnou možnost dobytí nových území,nad kterými by mohl vynucovat svůj monopol síly. Randolph Boume měl rozhodně pravdu, když napsal, že „válka je blaho Státu,“ ale kterémukoliv konkrétnímu Státu může válka přinést buď blaho, nebo smrtelné zranění.[35]
Můžeme testovat hypotézu, že Stát je vysoce zainteresován na chránění sama sebe místo svých obyvatel, tak, že si položíme otázku: Kterou kategorii zločinů Stát stíhá a trestá intenzivněji – ty proti soukromým osobám nebo ty proti Státu samému? Nejzávažnější zločiny ve Státním lexikonu jsou téměř výhradně nikoliv útoky na svobodu osob nebo na majetek, ale zločiny, které ohrožují jeho vlastní spokojenost – například: zrada, dezerce, nedostavení se k odvodu, rozvracení a spiknutí k rozvratu, atentáty na vládce a takové ekonomické zločiny proti Státu jako padělání jeho peněz nebo vyhýbání se placení daně z příjmu. Nebo porovnejte stupeň úsilí při hledání pachatele, který zaútočí na policistu s pozorností Státu, kterou věnuje útoku na obyčejného člověka. Přesto, kupodivu, Státní otevřeně stanovené priority vlastní obrany před veřejností připadají jen nemnoho lidem nekonzistentní s jejich předpokládaným raison d’etre.[36]
[35] Ukázali jsme si, že pro Stát je zásadní podpora inteligence a do toho patří i podpora proti těmto dvěma akutním hrozbám. O roli inteligence ve vstupu Ameriky do první světové války viz Randolph Bourne: „The War and the Intellectuals“ v The History of a Literary Radical and Other Papres (1956), str. 205-22. Jak popisuje Bourne, hlavní způsob získávání podpory Státních akcí inteligencí je směřovat diskusi k základním Státním politikám a následně odrazovat od fundamentální nebo totální kritiky tohoto základního rámce.