24. Úkol pro libertariány

Čas od času v minulých třiceti letech - poté, co jsem mluvil nebo psal o nějakém novém omezení lidské svobody na ekonomickém poli, o nějakém novém útoku na soukromé podnikání, ptali se mě různí lidé buď osobně nebo písemně: „Co s tím můžeme dělat? Jak bojovat s inflacionistickými nebo socialistickými trendy“?

Odpověď na to bývá zřídka jednoznačná a lehká. Protože to závisí na okolnostech a schopnostech tazatele, kterým může být obchodník, žena v domácnosti, student, atd. lidé s nejrůznějšími schopnostmi či dovednostmi. A odpověď se tedy liší případ od případu.

Všeobecná odpověď je samozřejmě jednodušší než konkrétní odpověď. Takže teď budu psát o úkolu, který stojí před všemi libertariány jako kolektivem.

Tento úkol je ohromný a zdá se, že roste s každým dnem. Několik národů, které se již vydaly po komunistické cestě jako Sovětské Rusko a jeho satelity, následkem této smutné zkušenosti ustupují od kompletní centralizace a experimentují s některými kvazikapitalistickými institucemi; ale převažující proud ve světě - ve více než 100 ze 111 zemí, které jsou členy Mezinárodního měnového fondu - jde ve směru ke zvětšování kontroly a socialismu.

Úděl maličké menšiny, která se snaží bojovat s tímto socialistickým trendem vypadá téměř beznadějně. Válka musí být vedena na mnoha frontách současně a opravdoví libertariáni jsou všude naprosto přečísleni.

Ve stovkách oborů lidské činnosti socialisté, etatisté a intervencionisté denně naléhají na větší omezení individuální svobody; a libertariáni s nimi musí bojovat. Ale jen málo z nás má čas, energii a dostatečné znalosti, aby se mohlo zabývat více než malým zlomkem věcí, které stát hodlá zregulovat.

Jedním z nejvážnějších problémů je, že stojíme proti armádě byrokratů, kteří nad našimi životy již kontrolu mají, a v jejichž zájmu je si tuto kontrolu udržet a rozšířit.

Rostoucí byrokracie

Jak již jsem poukázal ve 22. kapitole, Federální vláda nyní zaměstnává okolo 2 500 nejrůznějších agentur, úřadů, oddělení a divizí. Počet civilních federálních zaměstnanců na plný úvazek, podle odhadů dosáhne 2 693 500 v červnu 1970.

Abych si vybral několik konkrétních příkladů, tak 16 800 úředníků pracuje na Úřadu pro bydlení a městský rozvoj, 106 700 jich obhospodařuje zdravotní, vzdělávací a sociální programy a 152 300 programy Úřadu pro veterány.

Pokud si chceme představit tempo, jakým části této byrokracie rostou, pohlédněme opět na ministerstvo zemědělství. V roce 1929, předtím než vláda Spojených států zahájila v masivním měřítku regulaci úrody a cenovou podporu, na tomto ministerstvu pracovalo 24 000 lidí. Dnes je to včetně pracovníků na částečný úvazek 120 000, pětkrát tolik a všichni s přímým ekonomickým zájmem - jde o jejich pracovní místa - rozšiřovat ty regulace, které byli najati formulovat a vynucovat.

Jakou šanci má nezainteresovaný podnikatel, příležitostně zainteresovaný profesor ekonomie či novinář, při argumentaci proti této armádě, i kdyby měl čas nastudovat všechna detailní fakta tohoto konkrétního problému? Jeho kritika bude buď ignorována nebo utopena mořem organizovaných námitek.

To je jenom jeden příklad z mnoha. Můžeme mít podezření, že existuje mnoho neospravedlnitelných výdajů v programu sociálního zabezpečení, nebo že závazky tohoto programu bude v budoucnosti nemožné zaplatit bez obrovské peněžní inflace. Hrstka z nás může mít pochybnosti o celém základním principu nuceného vládního sociálního pojištění a důchodového systému. Ale jsou zde statisíce stálých zaměstnanců dotyčných ministerstev, kteří odmítnou takové obavy a budou trvat na tom, že základním problémem je, že se pro naše staré či nemocné spoluobčany musí zkrátka najít více peněz.

A pak jsou zde milióny těch, kteří jsou příjemci všech těchto plateb, kteří je samozřejmě považují za svoje právo, jejich výši považují za nedostatečnou a jsou extrémně podrážděni při každém sebemenším návrhu na kritické přezkoumání této záležitosti. Politické tlaky na zachování a neustálé rozšiřování těchto dávek a výhod jsou extrémní.

I kdyby zde nebyla armáda vládních ekonomů, statistiků a úředníků, aby mu odpověděla, osamělý kritik, který doufá, že jeho kritiku uslyší a budou respektovat další přemýšliví lidé, zjistí, že je nucen se zabývat obrovskou horou detailů. 

Příliš mnoho případů k řešení

Například Národní komise pro pracovní vztahy vydává každým rokem stovky rozhodnutí o takzvaných „nečestných“ pracovních praktikách. Ve fiskálním roce 1967 řešila 803 případy. Většina jejích rozhodnutí byla silně zaujatá ve prospěch odborů; mnohé překrucovaly záměr Taft-Hartleyho zákona; a v některých z nich si komise přisvojila pravomoci jdoucí daleko za rámec zákona. Text mnoha rozhodnutí bývá velmi rozsáhlý - jsou to stovky stran faktů a zdůvodnění rozhodnutí komise odvolávající se na další ohromné množství vyhlášek, zákonů a předchozích rozhodnutí. Jak potom může ekonom nebo novinář fundovaně a inteligentně komentovat takové rozhodnutí, které se týká důležitého principu veřejného zájmu?

Nebo si vezměme další velké úřady jako je Federální obchodní komise, Komise pro cenné papíry, Úřad pro potraviny a léčiva, Federální komise spojů. Tyto úřady, jak jsem poukázal v kapitole 22, často v sobě slučují funkce zákonodárce, žalobce, soudce, právníka a úředníka.

Jak tedy může jednotlivec - ekonom, student, novinář či kdokoliv jiný, kdo má zájem hájit svobodu, doufat, že se udrží proti této Niagaře rozhodnutí, regulací a administrativních vyhlášek? Může považovat za štěstí, pokud se během jednoho měsíce zorientuje ve faktech kolem jednoho jediného případu.

Profesor Silvester Petro z New York University napsal celou knihu o Kohlerově stávce a další knihu o Kingsportské stávce a o poučeních, které z nich plynou. Profesor Martin Anderson se specializuje na přehmaty v programu městské obnovy. Ale kolik z nás, kteří si říkáme libertariáni, je ochotných - či má čas - podniknout specializovaný a mikroskopický výzkum?

V červnu 1967 Federální komise spojů nařídila Americké telefonní a telegrafní společnosti snížit její sazby na mezistátní hovory. Aby mohl svědomitý novinář napsat o tomto škodlivém rozhodnutí jediný zasvěcený sloupek (a měl čisté svědomí, že má fakta v pořádku), musel by mimo jiných materiálů prostudovat text rozhodnutí.

Tento text má rozsah 114 strojopisných stran.

… a návrhů reforem. 

My libertariáni si musíme naši práci rozdělit na jednotlivé části. Abychom si uvědomili rozsah této činnosti, tak se nejedná pouze o odpovědi organizované byrokracii; existují také soukromí fanatici. Neuplyne den, aniž by se neobjevila nějaká zapálená skupina reformátorů s návrhy na nějakou další vládní intervenci, s nějakým novým etatistickým schématem, které by mělo uspokojit něčí údajné „potřeby“ nebo pomoci z nějakého údajného neštěstí. Doprovází svá schémata sofistikovanými statistikami, které mají dokazovat potřebu státní intervence. Pak přichází takzvaní „experti“ na pojištění v nezaměstnanosti, sociální pojištění, bezplatnou zdravotní péči, subvencované bydlení, zahraniční pomoc, což jsou ovšem přesně ti lidé, kteří obhajují pojištění v nezaměstnanosti, sociální pojištění, bezplatnou zdravotní péči, subvencované bydlení a zahraniční pomoc.

Z toho musíme odvodit následující poučení.

Specialisté na obranu

My libertariáni se nesmíme spokojit jenom s uctivým opakováním některých všeobecných frází svobodě, volném podnikání a omezené vládě. Samozřejmě je naprosto nezbytné trvat na těchto principech a vždy je uvést jako prolog nebo jako závěr. Pokud však máme být jednotlivě či společně efektivní, musíme zvládnout velké množství detailních znalostí a stát se specialisty v nějakém oboru, abychom mohli ukázat, jak se v něm dají aplikovat libertariánské principy a přesvědčivě diskutovat se zastánci státních schémat jako je dotované bydlení, dotované zemědělství, větší sociální pojištění, bezplatné zdravotnictví, garantované příjmy, větší státní utrácení, větší zdanění - zvláště progresivní zdanění, tarify a importní kvóty, restrikce na investování a cestování do zahraničí, kontrola cen a mezd, regulované nájemné, takzvaná „ochrana zákazníka“ atd..

To mimo jiné znamená, že libertariáni musí vytvořit a udržovat organizace nejen k propagaci svých principů - jako je například Foundation for Economic Education, American Institute for Economic Research a American Economic Foundation - ale k propagaci těchto principů ve specializovaných oborech. Mám na mysli něco podobného, již existujícím výborným organizacím jako jsou Citizens Foreign Aid Committee, Economists’ National Committee on Monetary Policy, Tax Foundation a podobně.

Nemusíme se bát, že těchto organizací vznikne příliš. Opak je opravdovým nebezpečím. Soukromé libertariánské organizace jsou ve Spojených státech pravděpodobně přečísleny deset k jedné komunistickými, socialistickými, etatistickými a dalšími levicovými organizacemi, které se ukázaly být až příliš efektivní.

A s lítostí sděluji, že téměř žádná z oněch staromódních obchodních asociací, které znám osobně, nejsou tak efektivní, jak by mohly být. Nejde jenom o to, že by byly zticha, když měly promluvit, nebo že by dělaly nemoudré kompromisy. V poslední době, ze strachu, že budou označeny za ultrakonzervativní či reakcionářské, podporovaly opatření, která byla v přímém rozporu s jejich zájmy. Několik z nich například vyslovilo podporu Johnsonovu zvýšení daní v roce 1968, protože se bály říct, že by administrativa raději měla hledat úspory na přebujelých sociálních výdajích.

Smutným faktem je, že dnes jsou představitelé velkého průmyslu v Americe tak zastrašení, že nedokáží efektivně argumentovat proti oponentům a nedokážou se ani efektivně hájit, když jsou napadeni. Farmaceutický průmysl, od roku 1962 podroben diskriminačním zákonům, které zavedly pochybný a nebezpečný legislativní princip, který si vláda dosud netroufla aplikovat v jiných odvětvích, byl příliš bojácný, než aby se efektivně zastal své věci. A automobilový průmysl pod útokem jediného fanatika, který prohlašoval, že „vyrábí auta nebezpečná při každé rychlosti“ se postavil k této věci s neuvěřitelnou kombinací nedbalosti a nešikovnosti, že na svou hlavu přivolal legislativu škodlivou nejen pro sebe, ale také pro veřejnost.  

Bázlivost obchodníků

Je nemožné dnes předpovědět, kde protitržní cítění Washingtonu a zálusk na zavedení další vládní regulace udeří příště. Když v lednu 1968 prezident Johnson náhle oznámil, že zakazuje americkým obchodníkům další přímé investice v Evropě, a uvaluje restrikce na investice jinde, většina novin a obchodníků místo bouřlivých protestů proti bezprecedentnímu zásahu do své svobody, vyjádřila nad tímto krokem pouze „politování“ a naději, že bude pouze „dočasný“.

Samotná existence této bázlivosti, která umožňuje snadnou průchodnost takových věcí je důkazem, že vládní moc je již nadměrná.

Proč jsou představitelé velkého byznysu v Americe tolik ustrašení? To je dlouhý příběh, ale podle mého soudu existuje několik důvodů: (1) Jsou z velké části závislí na vládních zakázkách. (2) Nikdy neví, jestli nemohou být obžalováni a shledáni vinnými podle protimonopolních zákonů. (3) Nikdy neví, kdy k nim vtrhne Národní komise pro pracovní vztahy a neobviní je z nečestných pracovních praktik. (4) Nikdy neví, jestli jejich daňové záznamy nebudou přezkoumány nepřátelským pohledem a toto přezkoumání a jeho nálezy budou zcela nezávislé.

Mělo by být poznamenáno, že vládní akce nebo zákony, před nimiž se obchodníci třesou strachem, jsou zákony, jejichž konkrétní aplikace závisí do velké míry na úřednickém uvážení. Takové zákony by měly být redukovány na minimum; živí úplatkářství a korupci a jsou vždy potenciálně zneužitelné pro vydírání.

Schumpeterovo obvinění

Libertariáni již ke svému zármutku zjistili, že velcí obchodníci a podnikatelé jsou velmi nespolehlivými spojenci v bitvě proti rozšiřování státních zásahů. Důvodů je mnoho. Někteří obchodníci budou obhajovat tarify, importní kvóty, dotace a další omezení, která dopadnou na jejich konkurenci, protože si myslí, ať už pravdivě či ne, že tyto vládní intervence jsou v jejich osobním zájmu a nestarají se, jestli jsou tato opatření na náklady veřejnosti. Častěji, jak myslím, obchodníci obhajují tyto intervence, jelikož jsou stejně zmateni jako zbytek veřejnosti a neví, jaký bude jejich dopad v dlouhém období, a jaký dopad budou mít rostoucí restrikce na lidskou svobodu.

Možná je však nejčastějším důvodem jejich prostá ustrašenost.

Pozdní Joseph A. Schumpeter ve své pesimistické knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) nadnesl tezi, že „v kapitalistickém systému existuje tendence pro sebezničení“. A jako jeden z důkazů uváděl „zbabělost“ velkoobchodníků a kapitánů průmyslu čelících přímému útoku:

„Mluví a soudí se - nebo si najímají lidi, aby to dělali za ně; chytají se každé kompromisní možnosti; vždy jsou připraveni ke kapitulaci; nikdy se nesjednotili k boji pod vlajkou svých vlastních ideálů a zájmů - v této zemi v minulém desetiletí neexistoval žádný opravdový odpor proti tíživému fiskálnímu břemenu nebo proti pracovní legislativě nekompatibilní s efektivním řízením podniků“.

Tolik k hrozivým problémům, které čekají odhodlané libertariány. Zjistí, že je extrémně obtížné hájit konkrétní firmy a průmyslová odvětví před persekucí, pokud se tyto firmy nedokáží kompetentně hájit samy. Přesto je dělba práce možná a žádoucí při obhajobě svobody stejně jako v jiných oborech. A ti, kteří nemají ani čas ani žádné specializované znalosti, aby analyzovali nějaký komplexní problém, mohou stejně působit efektivně, pokud se soustředí na prosazování některého z principů.

Několik základních principů

Existuje nějaký jednoduchý princip nebo věc, na kterou by se mohli libertariáni co nejefektivněji soustředit? Podívejme se a nenalezneme jeden, ale hned několik.

Jednou z prostých pravd, které mohou být do omrzení opakovány a efektivně aplikovány proti devíti desetinám etatistických návrhů je, že stát nemůže dát nikomu nic, co předtím nevzal od někoho jiného. Veškerá sociální schémata tak jsou vždy pouze o tom, že se okrade Petr, aby se pomohlo Pavlovi.

Dalším způsobem, jak poukázat na nesmyslnost takového počínání, je připomínat, že z pintového korbelu nevytečou dvě pinty piva. Čili dokud bude činnost státu placena z daní, libertariáni se vždy mohou zeptat „Namísto čeho“?“ Tudíž, když bude navrženo utratit miliardy, aby člověk vstoupil na Mars nebo, aby bylo vyvinuto nové nadzvukové civilní letadlo, lze poukázat na to, že tyto miliardy by mohly uspokojit milióny osobních přání a potřeb daňových poplatníků, jimž by měly být vzaty.

Samozřejmě někteří obhájci ještě větších vládních pravomocí toto moc dobře vědí a tak, jako profesor J. K. Galbraith, vynalezli teorii, že daňoví poplatníci ponecháni sami sobě utrácí své peníze bláhově a za všechny druhy trivialit a braku, a že pouze byrokraté vědí, jak je utratit moudře.

Znalost následků

Velmi důležitým principem, na který by měli libertariáni neustále naléhat je, aby všichni politici vždy zkoušeli promyslet sekundární a dlouhodobé následky jimi navrhovaných zákonů a opatření, a nesoustředili se pouze na přímý a okamžitý dopad. Etatisté někdy přiznají docela klidně, že stát nemůže dát nikomu nic, co předtím nevzal někomu jinému. Připustí, že musí okrást Petra, aby dali Pavlovi. Ale jejich argumentem je, že okrádají pouze bohatého Petra, aby dávali chudému Pavlovi. Jak prezident Johnson zcela otevřeně řekl ve svém proslovu dne 15. ledna 1964: „Budeme se snažit vzít všechny peníze, o nichž si myslíme, že jsou utráceny zbytečně a vezmeme je od těch, kteří „mají“ a dáme těm, kteří „nemají“, ale potřebují“.

Ti, kteří si vytvoří zvyk posuzovat dlouhodobé následky, poznají, že tyto programy pro dělbu bohatství musí zredukovat iniciativu na obou koncích ekonomické škály. Musí snížit podněty těch, kteří jsou schopni vydělat vysoký příjem, který je jim ovšem sebrán i těch, kteří by si byli schopni vydělat alespoň průměrný příjem, ale kteří dostávají bez práce.

Toto důležité zjištění je téměř systematicky přehlíženo ve všech návrzích agitátorů na ještě větší a nákladnější vládní sociální systémy. Všichni bychom se měli zajímat o osud chudých a nešťastných. Ale druhá strana této otázky, na níž musí odpovědět každý plán na pomoc chudým je: Jak můžeme zmenšit následky neúspěchu a neštěstí, aniž bychom zároveň nesnížili podněty k úsilí a úspěchu? Většina z našich reformátorů tuto druhou část problému zkrátka ignoruje. A pokud ti z nás, kteří obhajují svobodu podnikání jsou nuceni znovu a znovu odmítat tyto systémy „na podporu chudých“ na základě toho, že v dlouhém období napáchají více škody než užitku, jsme obviněni demagogy a považováni za necitlivé negativisty a obstrukcionisty. Ale libertarián musí mít sílu nedat se takto vydírat.

A nakonec libertarián, který si přeje pracovat na prosazování pouze několika všeobecných principů, může opakovaně poukazovat na výhody, jaké má svoboda oproti donucení. Ovšem, aby měl vliv a plnil tuto povinnost řádně musí mít tento princip pečlivě prostudován a promyšlen. Jak kdysi napsal Adam Smith: „Obyčejní lidé v Anglii jsou velmi žádostiví své svobody, ale stejně jako obyčejní lidé všude na světě, pravděpodobně nikdy správně neporozumí tomu, v čem svoboda spočívá“. Dospět ke správnému konceptu a řádné definici svobody je obtížné, nikoliv snadné.*

Legální a politický aspekt

Dosud jsem psal jako kdyby měli libertariáni studovat, myslet a argumentovat pouze na poli ekonomie. Samozřejmě svoboda nemůže být zachována a rozšířena pokud její nezbytnost nebude pochopena také na poli jiných oborů - a zvláště pak politiky a práva.

Měli bychom se například ptát, jestli může být zachována svoboda, ekonomický pokrok a politická stabilita, pokud bude ponecháno volební právo lidem zcela závislým na vládních penězích a žijícím z peněz daňových poplatníků. Jak jsem již poukázal v kapitole 11, velcí liberálové 19. století včetně J. S. Milla a A. V. Diceyho se v tomto bodě vyjádřila velmi jasně.

Poctivá měna a konec inflace

To mě nakonec přivádí k jednoduššímu tématu, na které se mohou soustředit všichni libertariáni, kteří postrádají čas nebo zázemí pro specializované studium. To je požadavek, aby vlády začaly poskytovat poctivé peníze a ukončily inflaci.

Toto téma má výhodu, že se dá podat jasně a srozumitelně, jelikož je jasné a srozumitelné. Inflace je vládním výtvorem. Inflace je následkem zvyšování množství peněz a úvěrů; a léčba je prosté zastavení takového nárůstu.

Pokud libertariáni neuspějí v tomto bodě, jsou pravděpodobně odsouzeni prohrát také ve všech ostatních. Pokud ohledně inflace zvítězí, přiblíží se vítězství také ve všech ostatních záležitostech. Pokud zastaví zvyšování množství peněz, zastaví také pravděpodobně chronické deficity, které si takové zvyšování vynucují.** Pokud se podaří zastavit tyto chronické deficity, tak to bude proto, že se podaří zabrzdit rapidně se zvyšující sociální výdaje. A pokud se podaří zastavit zvyšující se vládní výdaje, tak se podaří zastavit vzrůstání státní moci.

Devalvace britské libry, poprvé v roce 1949 a poté v roce 1967, může dobře posloužit libertariánské věci. Odhaluje bankrot jednoho sociálního státu. Odhaluje křehkost a naprostou nespolehlivost Mezinárodního měnového systému, který byl zaveden roku 1944. Těžko se dá najít jediná měna v Mezinárodním měnovém fondu, která nebyla devalvována od chvíle, kdy MMF začal fungovat. Neexistuje jediná měnová jednotka, která by dnes neměla menší kupní sílu než v době, kdy byl MMF založen.

Pokud má být zachována svoboda, měl by se svět vrátit k plnému zlatému standartu, kdy by každá hlavní měna byla na požádání směnitelná za zlato komukoliv, kdo by byl jejím držitelem a bez diskriminace. Jsem si vědom jistých technických potíží, na které se dá ve zlatém standartu poukázat. Ten ovšem má jednu vlastnost, která je všechny více než vyvažuje. Zlato není jako papírové peníze předmětem rozhodování politiků; nemůže být vytištěno nebo jinak zmanipulováno; osvobozuje svého držitele od závislosti na politicích; je základním strážcem nejenom pro udržení hodnoty měnové jednotky, ale pro lidskou svobodu. Každý libertarián by ho měl podporovat.

Ještě bych chtěl dodat. Na kterýkoliv obor se specializuje nebo kterýkoliv z principů či témat si vybere, libertarián musí zaujmout postoj. Nemůže si dovolit nedělat a neříkat nic. Chtěl bych připomenout výmluvné volání do zbraně na konci von Misesovy skvělé knihy Socialismus, napsané před 35 lety:

„Všichni na svých bedrech neseme část společnosti; nikdo není zbaven svého dílu odpovědnosti někým jiným. A nikdo nedokáže najít bezpečnou cestu sám pro sebe, pokud se celá společnost řítí ke zkáze. Tudíž se každý ve svém vlastním zájmu musí odhodlaně vrhnout do intelektuální bitvy. Nikdo nemůže zůstat stát lhostejně stranou; osud všech závisí na výsledku. Ať už svou volbu učiní vědomě či nikoliv, každý člověk bude vtažen do velkého historického zápasu, rozhodující bitvy, do níž nás naše epocha vehnala“.

*Vřele doporučuji Hayekovu Ústavu svobody (The Constitution of Liberty, University of Chicago Press, 1960) (Pozn. Autora)
** Jak je vidět nestalo se. Ovšem deficity představují díky bržděné inflaci naléhavější problém, protože dluhy již nejsou spláceny inflační daní v takovém rozsahu, takže bez opravdového splácení (pokud se vládní rozpočty nedostanou do plusu)  bude dluh mít tendenci se akumulovat a nehrozí, že by se jeho podíl k HDP „sám od sebe“ snižoval.