2. Historický význam Methodenstreit
Ideologické a politické podmínky v Německu v poslední čtvrtině 19. století vygenerovaly konflikt mezi dvěma myšlenkovými školami, po kterém zůstaly názvy Methodenstreit a „Rakouská škola“. Ovšem antagonismus, který se projevil v této debatě, nezůstal omezen jen na tuto dobu a tuto část světa. Ten probíhá neustále. Dokud bude lidská povaha, takovou jakou je, bude tento konflikt nevyhnutelný v jakékoliv společnosti, ve které dělba práce a z ní plynoucí tržní směna dosáhly té intenzity, že živobytí každého člověka závisí na jednání ostatních lidí. V takové společnosti jsou potřeby každého uspokojovány jeho bližními a na oplátku on zase slouží, aby uspokojil nějakou jejich potřebu. Služby jsou poskytovány dobrovolně: aby pro mě někdo něco udělal, musím mu za to něco nabídnout. Celý systém je postaven na dobrovolnosti takto směňovaných služeb. Neúprosná přírodní omezení člověku brání v tom, aby si mohl užívat bezstarostnou existenci. Jeho integrace do komunity tržní společnosti je spontánním výsledkem vhledu, že pro něj neexistuje žádná lepší nebo ani žádná jiná metoda přežití.
Ovšem smysl a rozsah této spontaneity může být pochopen jen skrze studium ekonomie. Všichni ti, kteří nejsou seznámeni s ekonomií, tj. velká většina, nevidí žádný problém v tom nutit jiné lidi dělat něco, co tito lidé nejsou připraveni udělat ze své vlastní vůle. Nezáleží na tom, jestli se aparátem tohoto fyzického donucení stane vláda se svou policejní silou nebo vládou tolerované násilí odborů. Na čem záleží, je nahrazení dobrovolného jednání donucením.
Díky specifické konstelaci politických podmínek, které mohly být i náhodné, bylo v moderní době programové odmítnutí filosofie mírové kooperace rozvinuto poddanými Pruského státu. Tři vítězství v Bismarckových válkách nakazila německé profesory, z nichž se stali vášniví obhájci vládních aktivit. Někteří lidé pokládají za příznačné, že šíření myšlenek Schmollerovy školy bylo nejpomalejší v zemích, jejichž armády byly poraženy v letech 1866 a 1870. Je samozřejmě absurdní hledat nějaké spojitosti mezi vzestupem Rakouské ekonomické školy a porážkami, selháními a frustrací Habsburgského režimu. Přesto fakt, že se na francouzských státních universitách prosadily historicismus a Sozialpolitik později než u jiných národů, mohl být v určité míře zapříčiněn pruskou nálepkou na těchto doktrínách. Ovšem toto zdržení mělo pramalý praktický význam. Francie, stejně jako ostatní země, se stala baštou intervencionismu a protekcionismu.
Filosofickým vyvrcholením idejí glorifikujících vládní zásahy, tj. donucování prostřednictvím ozbrojených konstáblů, se stali Nietzsche a Georges Sorel. Oni vytvořili většinu sloganů, pod kterými se pak odehrávala řezničina bolševismu, fašismu a nacismu. Intelektuálové vyzdvihující rozkoš z vraždění, spisovatelé obhajující cenzuru, filosofové, kteří hodnotí velikost člověka podle jeho výkonů na bojišti,[20] to jsou duchovní vůdcové 20. století. Jak smutným divadlem jsou pak ti američtí autoři a profesoři, kteří připisují, původ politické nezávislosti vlastního národa a jeho ústavu, chytrému triku „zájmových skupin“ a vrhají toužebné pohledy směrem k Sovětskému ráji!
Velikost 19. století spočívá ve faktu, že po určitou jeho část se ideje klasické ekonomie staly v určitém rozsahu dominantní filosofií státníků a společnosti. Dokázaly transformovat tradiční společnost statusu do národů svobodných občanů, královský absolutismus na konstituční vládu a hlavně bídu mas pod ancien regime na blahobyt mnohých pod kapitalistickým laissez faire. V dnešní době etatistická a socialistická reakce rozkládá základy, na nichž stojí západní civilizace a její blahobyt. Možná mají pravdu ti, kteří tvrdí, že je již příliš pozdě na odvrácení konečného triumfu barbarství a destrukce. Jakkoliv to tak nakonec může dopadnout, jedna věc se mi zdá být jistá. Společnost, tj. mírová kooperace lidí na základě principu dělby práce, může existovat a fungovat pouze tehdy, pokud přijme tu politiku, kterou ekonomická analýza shledá jako vhodnou pro dosažení daných cílů. Nejhorší iluzí naší doby je neotřesitelná důvěra vkládaná do prostředků, které jsou – jak ekonomie dokázala – v rozporu se zamýšleným účelem.
Vlády, politické strany, nátlakové skupiny, byrokraté a oficiální vzdělávací hierarchie žijí v domnění, že se mohou vyhnout nevyhnutelným následkům svých nevhodných opatření tím, že budou bojkotovat a umlčovat nezávislé ekonomy. Ale pravda stejně vyjde najevo, i kdyby už nezbyl nikdo, kdo by jí zašeptal.
20) Srov. pasáže citované Julienem Bendou, La trahison des clercs (Paříž, 1927), str. 192-295.