5. Liberalismus rakouských ekonomů
Platón snil o benevolentním tyranovi, který by svěřil moudrému filosofovi moc vytvořit dokonalý společenský systém. Osvícenství nevkládalo své naděje do více či méně náhodného objevení dobromyslného vladaře a jasnozřivého mudrce. Tehdejší optimismus ohledně budoucnosti lidstva byl založen na dvojí víře v dobrotu člověka a jeho racionální mysl. V minulosti mohla dělat neplechu malá skupina padouchů – pokřivení králové, zkažení kněží a líní šlechtici. Ale teď – podle osvícenské doktríny – si člověk uvědomil moc svého rozumu a návrat do temnot minulých věků již není více možný. Každá další generace přidá něco dobrého k tomu, čeho dosáhli její předkové. Tudíž lidstvo je na počátku kontinuálního pokroku směrem k uspokojivějším podmínkám. Tento stabilní pokrok je lidskou přirozeností. Je marné naříkat nad údajně ztracenou blažeností pohádkového zlatého věku. Ideální stav společnosti leží před námi a nikoliv v minulosti.
Většina progresivních demokratických politiků a myslitelů 19. století, kteří obhajovali univerzální volební právo a zastupitelskou vládu, byla vedena pevným přesvědčením o rozumnosti obyčejného člověka. V jejich očích byl hlas lidu neomylným hlasem Božím. Ideje, které byly schváleny lidem při hlasování, přece musí směřovat k obecnému dobru a lid by neschválil nic, co by bylo proti němu samotnému.
Je důležité si uvědomit, že argument ve prospěch zastupitelské vlády ze strany menší skupiny liberálních filosofů byl zcela odlišný a neimplikoval žádnou víru v údajnou neomylnost většiny. David Hume poukázal na to, že trvání vlády je vždy založeno na veřejném mínění. V dlouhém období se mínění většiny vždy prosadí. Vlády, které nejsou podporovány většinovým míněním, dříve či později ztratí svoji moc. Pokud neabdikují, tak jsou svrženy násilím. Je zcela v moci lidí prosadit takovou vládu, která bude vládnout dle principů, jež většina pokládá za adekvátní. V dlouhém období neexistuje žádná nepopulární vláda, která by udržela systém, který většina pokládá za nespravedlivý. Zdůvodněním zastupitelské vlády není to, že by většina byla božsky neomylná. Výhodou demokratického systému je to, že umožňuje mírové přizpůsobování vládního systému a personálu převládající ideologii ve společnosti. Hrůzy revolucí a občanských válek mohou být omezeny, pokud nepopulární vláda může být v klidu odstraněna v dalších volbách.
Opravdoví liberálové věděli, že ekonomický systém, přinášející postupné zlepšení materiálního blahobytu, může fungovat pouze v atmosféře ničím nenarušovaného míru. Byli pro vládu lidem zvolených zástupců, protože měli za to, že tento systém dokáže nejlépe zachovat mír v domácích a zahraničních záležitostech.
Tyto skutečné liberály odlišovalo od demokratických zaslepenců a samozvaných radikálů to, že svůj optimismus ohledně budoucnosti lidstva nestavěli na mystické důvěře v neomylnost většin, ale na důvěře, že síla logického argumentu bude neodolatelná pro intelektuálně založenou menšinu. Dobře viděli, že většina lidí je příliš otupělá a lhostejná, než aby dokázala sledovat a absorbovat dlouhé řetězce úvah. Pochopitelně doufali v to, že masy, přesně z důvodu své otupělosti a lhostejnosti, budou zkrátka přijímat a podporovat ty ideje, které se stanou intelektuální módou mezi vzdělanou menšinou. A od zdravého úsudku kulturní menšiny a její schopnosti působit na většinu očekávali vůdci liberálního hnutí postupné zlepšování lidského údělu.
V tomto ohledu panovala naprostá shoda mezi Mengerem a jeho dvěma následovníky, Wieserem a Böhm-Bawerkem. Mezi nevydanými Mengerovými pracemi nalezl profesor Hayek tuto poznámku: „Neexistuje lepší způsob, jak ukázat absurdnost myšlenky, než nechat jí, aby se její důsledky plně projevily“. Všichni tři se rádi odkazovali ke Spinozově argumentaci v jeho Etice, která končí slavným výrokem: „Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi“. (Stejně jako světlo definuje sebe a temnotu, tak pravda je normou pro sebe a pro lež.) S klidem pozorovali vášnivou propagandu historické školy a marxistů. Věřili v to, že dokud bude existovat rozumná menšina, tak logicky neobhajitelná dogmata budou nakonec mezi touto menšinou odmítnuta právě kvůli své absurdnosti a masy pak budou následovat příkladu intelektuálů.[16]
Moudrost tohoto způsobu argumentace spočívá v tom, že se vyhýbá populární praxi stavět údajnou psychologii proti logickému rozumu. Je pravdou, že chyby v uvažování často plynou z dispozice jednotlivce preferovat nesprávné závěry oproti správným. Existují i masy lidí, kterým jejich nálady, sympatie a antipatie brání v jasném myšlení o určitých problémech. Tato fakta jsou však velmi vzdálená doktrínám, které jsou v poslední generaci vyučovány pod názvem „sociologie vědění”. Lidské myšlení a uvažování, lidská věda a technologie jsou produkty společenských procesů jen natolik, nakolik si je individuální myslitel vědom výsledků a chyb svých předchůdců a vstupuje s nimi do pomyslné debaty, ať už na ně navazuje nebo se s nimi pře. Dějiny myšlení nám mohou pomoci porozumět omylům nebo přínosům určitého člověka analýzou prostředí, ve kterém žil a pracoval. V tomto smyslu je možné mluvit o duchu doby či duchu národa. Je však uvažováním v kruhu, pokud se někdo snaží vysvětlit zrod myšlenky odkazem na prostředí jejího autora. Myšlenky se vždy rodí v mozcích jednotlivců a dějiny nám o nich nemohou říci nic více, než že byly vygenerovány v konkrétním čase konkrétním jedincem. Neexistuje jiná omluva chybného myšlení než ta, kterou rakouská vláda použila ve vztahu k případu poraženého generála – nikdo není zodpovědný za to, že není géniem. Psychologie může pomoci vysvětlit, proč se člověk ve svém myšlení dopouští omylů. Ale toto vysvětlení nemůže omyl proměnit na pravdu.
Rakouští ekonomové bezpodmínečně odmítli logický relativismus implikovaný v učení pruské historické školy. Proti tvrzení Schmollera a jeho následovníků se zastali názoru, že existují ekonomické teorémy platné pro veškeré lidské jednání bez ohledu na místo a dobu, rasové a národnostní charakteristiky či zastávané náboženské, filosofické a etické doktríny.
Svojí obhajobou ekonomie jí tito tři Rakušané prokázali neocenitelnou službu. Ovšem z jejich epistemologického přesvědčení neplyne žádný optimismus ohledně budoucího vývoje lidstva. Ať už lze ve prospěch správného logického myšlení říci cokoliv, nedokazuje to, že přicházející lidské generace překonají své předchůdce v intelektuálním úsilí a výdobytcích. Dějiny znovu a znovu ukazují, že období pokroku a úspěchů bylo následováno obdobím úpadku a stagnace. Nemůžeme vědět, jestli se v příští generaci narodí lidé, kteří budou schopni pokračovat ve šlépějích géniů z dob minulých. Nevíme nic o podmínkách, které člověku umožní udělat krok kupředu v intelektuálním vývoji. Nemůžeme odmítnout předpoklad, že tento intelektuální vývoj bude mít svoje hranice. A samozřejmě nevíme, jestli v tomto intelektuálním vzestupu není bod, za kterým už elita nedokáže uspět v přesvědčování mas, aby následovaly její vedení.
Vůdčí osobnosti Rakouské školy dospěly k závěru, že ačkoliv je jejich povinností udělat na poli vědy vše, co je v jejich schopnostech, nemají za povinnost nijak propagovat svoje myšlenky nebo je činit přístupnějšími pro lidi. Nezajímali se o prodeje svých knih. Menger nedal svolení k druhému vydání svých Grundsätze, ačkoliv tato kniha byla dlouhodobě nedostupná, kopie z druhé ruky se prodávaly za vysokou cenu a jeho nakladatel na něj neustále naléhal.
Hlavním a jediným zájmem Rakouských ekonomů bylo přispět k rozvoji ekonomické vědy. Nikdy se nesnažili získat podporu jinými prostředky než skrze přesvědčovací sílu argumentů ve svých knihách a článcích. Lhostejně se dívali na fakt, že mnoho universit v německy mluvících zemích je nepřátelských vůči ekonomii a ještě více k novým ekonomickým doktrínám subjektivismu a mezní hodnoty. Nijak se nesnažili využít svého vlivu, aby skrze jmenování svých žáků na universitní posty tento stav změnili.
16) Je třeba dodat, že Menger, Wieser a Böhm-Bawerk se dívali nanejvýš pesimisticky na politickou budoucnost Rakousko-uherské říše. Ovšem o tomto problému nebudeme hovořit na tomto místě.