05 Zahraniční investice

Někteří lidé tvrdí o programu ekonomické svobody, že je negativní. Říkají: „Co vy liberálové vlastně požadujete? Jste odpůrci socialismu, vládních intervencí, inflace, odborových svazů, dovozních cel…, jste odpůrci všeho.“

Takové prohlášení bych nazval jednostrannou a povrchní formulací problému, jelikož vyjádřit liberální program v pozitivní rovině lze. Když jeden říká, že je odpůrcem cenzury, pak není negativní. Je přívržencem práva autorů rozhodovat, co chtějí publikovat, bez zásahů vlády. Toto není negativismus, ale svoboda v pravém slova smyslu (samozřejmě, pokud užívám slovo liberální ve vztahu k ekonomickému systému, mám tím na mysli liberální v klasickém významu tohoto slova).

Většina lidí dnes považuje značné rozdíly v životní úrovni mezi mnoha zeměmi za neuspokojivé. Před dvěma stovkami let byly podmínky panující ve Velké Británii mnohem horší než v dnešní Indii. Britové však v roce 1750 nepovažovali sami sebe za nevyspělé či zaostalé, jelikož nebyli v pozici, ve které by mohli porovnávat své podmínky s podmínkami v zemi, která by na tom byla lépe. Lidé, kteří dnes nedosahují standardu životní úrovně, panujícího ve Spojených státech, věří, že s jejich vlastním hospodářstvím není něco v pořádku. Mnohé z těchto zemí označují samy sebe za „rozvojové“ a žádají podporu od takzvaných rozvinutých, či dokonce nadměrně bohatých zemí.

Dovolte mi vysvětlit, jak se má věc ve skutečnosti. Životní standard v rozvojových zemích je nižší, jelikož průměrné výdělky obdržené za stejný typ práce nedosahují těch v Západní Evropě, Kanadě, Japonsku a především ve Spojených státech. Pokud hledáme důvody pro tuto diferenciaci, je třeba si uvědomit, že nejsou způsobeny méněcenností tamních pracovníků. V některých místech Severní Ameriky mají zaměstnanci stále tendenci věřit, že jsou lepší než ostatní. Že je to především jejich zásluha, že dosahují vyšších mezd.

Jediné, co by americký pracovník musel udělat, aby zjistil, že to nejsou jeho osobní kvality, ale především podmínky dané ekonomiky, které mu umožňují dosahovat vyšší mzdy, by bylo navštívit jinou zemi. Řekněme Itálii, odkud mnoho amerických pracovníků pochází. Pokud by muž ze Sicílie imigroval do Spojených států, velmi rychle by dosáhl příjmů, které jsou zde obvyklé. A jestliže by se tentýž muž vrátil zpět do Itálie, zjistil by, že jeho návštěva Spojených států ho neobdařila žádnými zvláštními schopnostmi, které by mu dovolovaly dosáhnout vyšší mzdy než jeho spoluobčané.

Tato ekonomická situace nemůže být vysvětlena ani méněcenností podnikatelů vně Spojených států. Je pravdou, že mimo Spojené státy, Kanadu, Západní Evropu a některé časti Asie je vybavení továren a technologické postupy, které zaměstnanci využívají, na mnohem horší úrovni, než je tomu ve Spojených státech. To však není způsobeno neznalostí podnikatelů. Oni jsou si velmi dobře vědomi, že továrny ve Spojených státech jsou lépe vybaveny. Znají technologie, a pokud ne, mohou se o nich dozvědět z učebnic a odborných časopisů, které o nich rozšiřují povědomí.

Ještě jednou: rozdíly nejsou dány osobní neznalostí či méněcenností. Rozdíl je v dostupnosti a množství kapitálových statků. Jinými slovy, množství investovaného kapitálu je v přepočtu na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích vyšší než v zemích rozvojových.

Podnikatel si nemůže dovolit platit zaměstnanci více, než kolik odpovídá přidané hodnotě, kterou se podílel na celkové hodnotě výrobku. Nemůže si dovolit platit mu více, než jsou zákazníci ochotni platit za dodatečnou práci onoho zaměstnance. Pokud mu zvýší mzdu, zákazníci mu jeho dodatečné výdaje nevykompenzují. Dostane se tak do ztráty, a jak jsem již dříve uvedl a jak každý ví, obchodník, který se dostane do ztráty, buď reorganizuje metody svého podnikání, nebo zkrachuje.

Ekonomové popisují tento stav tím, že „jsou mzdy determinovány mezní produktivitou práce.“ Což je jen jiný popis toho, co jsem právě uvedl. Je skutečností, že rozsah mzdy je určován tím, nakolik je člověk schopen vlastní prací navýšit hodnotu výrobku. Pokud pracuje s lepšími a efektivnějšími nástroji, pak dokáže provést během jedné hodiny více práce než dva lidé s nástroji méně efektivními. Je zřejmé, že sto amerických pracovníků v továrně na obuv, vybavené moderními nástroji, vyprodukuje během stejného času mnohem více než sto obuvníků v Indii, kteří nedokáží se staromódními nástroji pracovat tak sofistikovaně.

Podnikatelé v rozvojových zemích vědí velmi dobře, že lepší vybavení by učinilo jejich podniky ziskovějšími, a rádi by vystavěli více lepších továren. Co jim v tom však brání, je nedostatek kapitálu. Rozdíl mezi více a méně rozvinutými zeměmi je v čase: Britové začali spořit mnohem dříve než ostatní národy: dříve také kapitál akumulovali a investovali. Jelikož začali dříve, byly zde také životní podmínky na vyšší úrovni než ve zbytku Evropy. Pro ostatní národy bylo obtížné dopátrat se příčin vzniku Britského bohatství, a tak začaly napodobovat metody britských firem.

Protože ostatní národy začaly spořit později a Britové v investování kapitálu neustávali, přetrvávaly v podmínkách mezi Anglií a ostatními zeměmi velké rozdíly. Stalo se však něco, co způsobilo, že náskok Velké Británie zmizel.

Stala se jedna z největších událostí v historii devatenáctého století, a to není myšleno pouze ve vztahu k určité zemi. Touto velkou událostí byl rozvoj zahraničního obchodu. Významný britský ekonom David Ricardo považoval v roce 1817 za samozřejmé, že kapitál může být investován pouze v mezích hranic dané země. Předpokládal, že se podnikatelé nepokusí investovat v zahraničí. Avšak pár desítek let na to začaly hrát zahraniční investice jednu z nejdůležitějších rolí na světové scéně.

Bez zahraničních investic by byly méně rozvinuté země nucené začít s metodami a technologiemi, se kterými začala Velká Británie v polovině devatenáctého století, a pomalu, krok za krokem (a vždy o krok za britskou ekonomikou) se snažit Brity napodobovat.

Trvalo by mnoho dekád, než by tyto země dosáhly úrovně technologického rozvoje, jakého dosáhla Velká Británie sto let před nimi. Velká událost, která těmto zemím pomohla, byly právě zahraniční investice.

Zahraniční investice znamenaly, že Britové investovali britský kapitál v dalších částech světa. Zprvu to byly ty země, které, z pohledu velké Británie, trpěly nedostatkem kapitálu a byly pozadu v technologickém rozvoji. Je obecně známou skutečností, že železnice většiny evropských zemí a také Spojených států byly vystavěny za pomoci britského kapitálu. Totéž se stalo i v této zemi, Argentině.

Plynárny ve všech městech Evropy byly taktéž britské. V polovině sedmdesátých let jeden britský spisovatel a básník kritizoval své krajany: „Britové ztratili svou sílu, nemají nové myšlenky. Přestali být důležitým a vedoucím národem tohoto světa.“ Na což Herbert Spencer, vynikající sociolog, odpověděl: „Pohleďte na evropský kontinent. Všechna hlavní města jsou osvětlena jen díky tomu, že jim britské podniky poskytly plyn. Tvrdíte, že Němci jsou daleko před Velkou Británií, ale pohleďte na Německo. Dokonce i Berlín, hlavní město Německé říše, německá duše, by pobýval v temnotě, nebýt britských firem, které vtrhly do země a osvětlily ulice.“

Stejným způsobem britský kapitál rozvinul železnice a mnoho průmyslových odvětví ve Spojených státech. A samozřejmě tak dlouho, dokud země importuje kapitál, je bilance zahraničního obchodu neekonomy označována za „nepříznivou“. Důvodem pro „příznivou“ obchodní bilanci Velké Británie byla skutečnost, že britské továrny posílaly do Spojených států různé typy zařízení, které byly placeny podíly v amerických korporacích. Toto období Spojených států trvalo až do devadesátých let.

Když však Spojené státy, s přispěním britského kapitálu a později i vlastních kapitalistických politik, rozvinuly bezprecedentním způsobem svůj ekonomický systém, začaly skupovat akcie, které dříve prodaly zahraničním investorům, zpět. A tak začaly mít Spojené státy přebytek vývozu nad dovozem. Rozdíl byl placen importem, nebo jak to někteří nazývají, repatriací amerických kmenových akcií.

Toto období ukončila až první světová válka. Co se stalo později, je jiný příběh. Příběh o subvencích poskytovaných Spojenými státy válčícím zemím v době mezi a po dvou světových válkách: úvěry, investice, zahraniční pomoc, Marshallův plán, potravinová pomoc a další. Zmiňuji to, protože lidé často považují za ostudné a ponižující, když v jejich vlastní zemi funguje cizí kapitál. Je třeba si uvědomit, že ve všech zemích, s výjimkou Velké Británie, sehrál zahraniční kapitál při rozvoji moderního průmyslu klíčovou roli.

Když říkám, že byly zahraniční investice největší historickou událostí devatenáctého století, pak si musíte uvědomit, co vše bychom neměli, nebýt zahraničního kapitálu. Železnice, přístavy, továrny a doly v Asii, Suezský průplav a mnoho dalších, které byly na západě vystavěny právě za pomoci zahraničních investic.

Zahraniční investice jsou uskutečňovány v očekávání, že nedojde k jejich vyvlastnění. Pokud by investor dopředu věděl, že o svůj majetek přijde, nikdy by neinvestoval. V době, kdy bylo v devatenáctém století investováno, nebyla otázka vyvlastnění důležitá. Od počátku existovaly země, které vykazovaly určitou nevraživost vůči zahraničnímu kapitálu. Tyto země si však zároveň uvědomovaly i obrovské výhody, která spolu se zahraničním kapitálem přicházejí.

V některých případech neplynuly investice k zahraničním podnikatelům, ale v podobě půjček přímo k zahraniční vládě, která následně prováděla investice. Tak tomu bylo kupříkladu v Rusku. Z čistě politických důvodu investovala Francie, ve dvou dekádách předcházejících první světové válce, v Rusku okolo dvanácti miliard zlatých franků. Všechny významné projekty ruské vlády, například železnice spojující Ural s Pacifikem, byly uskutečněny za pomoci zahraničního kapitálu. Je třeba si uvědomit, že Francie nemohla předpokládat, že se v Rusku jednoho dne dostanou k moci komunisté, kteří odmítnou nést odpovědnost za dluhy předchozí carské vlády.

Počínaje první světovou válkou začalo období otevřeného boje proti zahraničním investicím. Jelikož neexistuje způsob, jak dnes zabránit vyvlastnění zahraničního kapitálu vládou, pak neexistuje ani žádná legální ochrana zahraničních investic. To podnikatelé nemohli předvídat. Pokud by si to uvědomili, investice by ukončili již před čtyřiceti či padesáti lety. Kapitalisté však nevěřili tomu, že by se nějaká vláda uchýlila k tak neetickému jednání, jako je vyvlastnění nebo odmítnutí dluhu. S těmito skutečnostmi započala nová éra hospodářských dějin.

S koncem tohoto období, ve kterém zahraniční investice přispěly k rozvoji všech částí světa, modernizovaly metody transportu, výroby, těžby a zemědělství, přišlo období nové, ve kterém začali vlády a politici označovat zahraniční investory za vykořisťovatele, kteří by měli být ze země vyhoštěni.

Rusové nebyli jediní, kteří zaujímali antikapitalistické postoje. Vzpomeňte si kupříkladu na vyvlastnění amerických ropných polí v Mexiku a vše, co se odehrálo zde (v Argentině) a o čem není třeba diskutovat.

Dnešní svět vyvlastňuje zahraniční kapitál nejen přímým záborem, ale nepřímo i uvalením obchodních bariér a daňovou diskriminací, což je problém především rozvojového světa.

Vezměme si například nevětší z těchto národů, Indii. Pod britskou nadvládou byl v Indii investován nejen britský kapitál, ale i kapitál okolních evropských zemí. Britové však exportovali do Indie ještě další důležitou věc, a to jsou moderní metody boje s nakažlivými chorobami. Důsledkem byl dramatický nárůst indické populace, doprovázený zvýšenými problémy země. Tváří v tvář zhoršující se situaci se Indie uchýlila k vyvlastňování jakožto řešení nastálých problémů. Nešlo však o přímé vyvlastnění. Vláda obtěžovala a znemožňovala kapitalistům práci tak dlouho, že byli nakonec nuceni své investice odprodat.

Indie mohla samozřejmě akumulovat kapitál jinými metodami: domácí akumulací. Indie je však nepřátelská k domácímu kapitálu stejně jako k tomu zahraničnímu. Když indická vláda říká, že chce industrializovat zemi, má ve skutečnosti na mysli, že chce budovat socialistické podniky.

Před pár lety publikoval významný státník Hawahrlal Nehru sbírku svých projevů se záměrem učinit investování v Indii atraktivnějším. Do doby, než je investováno, nemá indická vláda se zahraničními investicemi žádný problém. Problém nastává, až když je investováno. Cituji pana Nehru přímo z jeho knihy: „Samozřejmě, že chceme socializovat, ale nejsme proti soukromým podnikům. Chtěli bychom povzbudit všechny podnikatele a slíbit jim, že jejich investice nebudou znárodněny ani zkonfiskovány nejméně dalších deset let, možná i více…“ A ten člověk si myslel, že tohle je pozvánka do Indie!

Jak víme, problém je v domácí akumulaci kapitálu. Na korporace jsou dnes uvalovány ve všech zemích silné daně. Tedy ve skutečnosti dvojí daně: za prvé jsou daněny zisky korporací a za druhé jsou daněny dividendy, které vyplácejí svým podílníkům. A to vše progresivně.

Progresivní zdanění způsobuje, že právě ta část důchodu, která by byla uspořena a investována, je člověku odebrána. Vezměme si příklad ze Spojených států. Před pár lety tam byla takzvaná daň z nadměrných zisků, což znamenalo, že z každého vydělaného dolaru obdržely korporace pouze osmnáct centů. Těchto osmnáct centů bylo vyplaceno akcionářům a ti, kteří drželi velký podíl akcii, byli zdaněni znovu šedesáti, osmdesáti či ještě více procenty. Z jednoho dolaru tak obdrželi jen sedm centů, devadesát tři jich připadlo vládě. Z těchto devadesáti tří centů by byla velká část uspořena a investována. Namísto toho jsou využívány k rozrůstání vlády. Toto je politika Spojených států.

Doufám, že je z výše uvedeného jasné, že politika Spojených států není příklad hodný následování. Politika Spojených států je horší než špatná. Je šílená. Jediná věc, kterou bych dodal, je, že bohaté země si mohou dovolit více špatných politik než země chudé. Ve Spojených státech je navzdory tomuto zdanění kapitál stále spořen a akumulován, a tak umožňuje každoroční růst životní úrovně.

V mnoha jiných zemích je však situaci velmi kritická. Domácí investice nejsou buď žádné, nebo jsou nedostatečné a zahraniční investice jsou vážně redukovány otevřenou nevraživostí. Jak mohou tyto země hovořit o industrializaci, o nezbytnosti vývoje nových závodů, o zlepšení podmínek, o růstu životní úrovně, o vyšších mzdách a o lepších metodách přepravy, když dělají vše proto, aby dosáhly opačného efektu? Čeho jejich politika ve skutečnosti dosáhne, je zpomalení akumulace domácího kapitálu a vytvoření překážek kapitálu zahraničnímu.

Vyhlídky nejsou dobré. Taková situace jen zhorší už tak špatnou důvěru světa v zahraniční investice. Ani kdyby vlády ze dne na den změnily své politiky a učinily všemožná prohlášení, je nepravděpodobné, že by zahraniční investory znovu přesvědčily.

Existují samozřejmě určité metody, které by mohly těmto důsledkům zabránit. Například přijetí mezinárodních dohod, nikoliv jen slibů, které by vyjmuly zahraniční kapitál z národní jurisdikce. To je něco, čeho by mohla dosáhnout Organizace spojených národů. Spojené národy jsou však jen místem pro nemístné diskuse. Až si někdo uvědomí obrovský význam zahraničních investic a skutečnost, že zahraniční investice samotné mohou přinést značný pokrok jak ekonomický, tak politický, mohl by se pokusit něco z pohledu mezinárodní legislativy udělat.

To, o čem mluvím, jsou jen technické problémy. Situace není beznadějná. Pokud chce svět skutečně umožnit rozvojovým zemím dosáhnout životní úrovně Spojených států, pak je to možné. Nezbytné je však uvědomit si, jak je možné toho dosáhnout.

Co rozvojovým zemím chybí k tomu, aby dosáhly prosperity Spojených států, je kapitál. A samozřejmě, svoboda ho využívat tak, jak vyžaduje trh, nikoliv vláda. Tyto národy musejí nejen akumulovat vlastní kapitál, ale musejí též umožnit zahraničnímu kapitálu vstup do země.

K vývoji domácích úspor je nezbytné zmínit, že domácí úspory ze strany obyvatelstva předpokládají stabilní měnovou jednotku. Což znamená absenci jakékoliv inflace.

Velká část amerického kapitálu v amerických podnicích je vlastněna samotnými zaměstnanci či lidmi s malými prostředky. Miliardy a miliardy uspořených vkladů, dluhopisů či pojištění působí v těchto samotných podnicích. Na americkém finančním trhu to již nejsou banky, nýbrž pojišťovny, které jsou největšími věřiteli. A peníze v pojišťovnách jsou, nikoliv právně, nýbrž ekonomicky, majetkem pojištěnců. A prakticky všichni ve Spojených státech jsou nějakým způsobem pojištěni.

Předpokladem pro ekonomickou rovnost ve světě je industrializace. A to je možné pouze skrze zvýšenou akumulaci a zvýšené investice kapitálu. Můžete být překvapeni, že jsem nezmínil metodu, která je při industrializaci země považována za primární. Mám na mysli protekcionismus. Avšak dovozní cla a obchodní bariéry jsou přesně tím způsobem, který importu kapitálu a industrializaci zabrání. Jediná cesta, jak zvýšit industrializaci země, je mít více kapitálu. Protekcionismus jen odklání investice z jedné části trhu na jiný.

Protekcionismus sám o sobě žádný nový kapitál nepřinese. Ke stavbě nové továrny je potřeba kapitál. K modernizaci té stávající je potřeba také kapitál, a ne celní sazebník.

Nechci se tu pouštět do rozboru problematiky volného obchodu a protekcionismu. Věřím, že většina ekonomických učebnic to udělá za mě. Ochranářství nezmění situaci v zemi k lepšímu, a kdo to zcela jistě nezmění, jsou odborové svazy. Pokud jsou podmínky neuspokojivé a mzdy nízké, pokud pracovník v zemi vzhlíží ke Spojeným státům a čte o tom, jak tam lidé žijí, pokud vidí ve filmu, jak komfortně je domácnost běžného Američana vybavena, mohl by začít závidět. A bude mít plné právo říci: „Zasloužíme si to samé.“ Jediným způsobem však, jak to učinit, je navýšit kapitál.

Odborové svazy užívají násilí proti svým zaměstnavatelům a lidem, které nazývají „stávkokazy“. I přes jejich sílu a násilí však svazy nemohou dosáhnout rostoucích mezd pro všechny zaměstnance. Stejně neefektivní je i vláda v případě ustanovení minimální mzdy. To, co odborové svazy způsobí (v případě, že dosáhnou růstu mezd), je trvalá nezaměstnanost.

Odbory však nemohou industrializovat zemi, nemohou zvýšit životní standard pracujících. A to je rozhodující: Je třeba si uvědomit, že všechny politiky zemí, které chtějí dosáhnout zvýšení životní úrovně, musejí směřovat k navýšení množství investovaného kapitálu na obyvatele. Toto množství kapitálu se ve Spojených státech, navzdory všem špatným politikám, stále zvyšuje. A to samé se děje i v Kanadě a Západní Evropě, ale bohužel klesá v zemích, jako je Indie.

Každý den čteme v novinách, že populace světa roste o přibližně čtyřicet pět milionů lidí ročně. Možná i více. Jak to skončí? Jaké budou důsledky? Vzpomeňte si, co jsem zmínil o Velké Británii. V roce 1750 britský lid věřil, že šestimilionová populace je pro ostrovy příliš velká a povede k hladomoru a epidemiím. Avšak v předvečer druhé světové války, v roce 1939, žilo na britských ostrovech padesát milionů lidí a užívali neskonale vyššího komfortu než jejich předkové. A to vše jako důsledek industrializace.

Britský pokrok byl způsoben zvyšováním míry investic na jednoho obyvatele. Jak jsem zmínil dříve, existuje pouze jeden způsob, jakým může národ dosáhnout prosperity: pokud navýší kapitál, navýší mezní produktivitu práce a důsledkem budou vyšší reálné mzdy.

Ve světě bez migračních bariér by převládaly tendence, které by vyrovnávaly mzdy napříč všemi zeměmi. Pokud by neexistovaly migrační bariéry dnes, pak by se pravděpodobně každoročně snažilo dostat do Spojených států, s vidinou dosažení vyšší mzdy, okolo dvaceti milionů lidí. Tento příliv by redukoval mzdy ve Spojených státech a navýšil je ve zbytku světa.

Nemám čas se tu zabývat migrační problematikou, ale chtěl bych zmínit, že existuje i jiná cesta k vyrovnání mezd. A touto metodou, která předpokládá absenci svobody migrace, je migrace kapitálu. Kapitalisté mají tendenci směřovat do těch zemí, které mají volnou pracovní sílu. A tím, že do těchto zemí přivedou kapitál, přivedou trend zvyšování mezd. Tak to fungovalo v minulosti a není žádný důvod, proč by to nemělo fungovat znovu.

Když byl britský kapitál poprvé investován, řekněme v Rakousku či Bolívii, byly zde mzdy mnohem, mnohem nižší než ve Velké Británii. Dodatečné investice však v těchto zemích vyvolaly trend jejich růstu. A tyto tendence převažovaly v celém světě. Je velmi dobře známou skutečností, že když se kupříkladu ovocnářská společnost přestěhovala do Guatemaly, byla výsledkem všeobecná tendence k růstu mezd, počínaje těmi, které vyplatila samotná společnost, a pokračuje těmi, které byli nuceni vyplatit ostatní zaměstnavatelé. A tak není důvod být pesimistický ohledně budoucnosti rozvojových zemí.

Naprosto souhlasím s komunisty a odbory, když říkají, že „je potřeba zvýšit životní úroveň.“ Nedávno byla ve Spojených státech publikována kniha, v níž jeden profesor řekl: „Nyní máme vše, co potřebujeme, tak proč by měli lidé nadále pracovat tak tvrdě? Vždyť máme vše.“ Nepochybuji, že onen profesor má skutečně vše. Je tu však mnoho jiných, ať už ze Spojených států či ostatních zemí, kteří chtějí a měli by mít vyšší životní standard.

Vně Spojených států, v Latinské Americe a stále více v Asii a Africe, jsou lidé, kteří si přejí zlepšení podmínek ve své zemi. Vyšší životní standard s sebou přináší i vyšší úroveň kultury a civilizace.

Čili plně souhlasím s oním ultimátním cílem, kterým je všeobecný růst životní úrovně. Nesouhlasím však s prostředky, kterými ho má být dosaženo. Jakým způsobem ho lze dosáhnout? Nikoliv ochranářstvím ani vládními zásahy, ne socialismem, a už vůbec ne násilím odborových svazů (kterému se eufemisticky říká kolektivní vyjednávání, vpravdě je to však vyjednávání se zbraní u spánku).

Vidím jen jednu cestu, jak dosáhnout tohoto cíle. Je to cesta pomalá. Někdo by řekl, že příliš pomalá. K pozemskému ráji však žádné zkratky nevedou. Bude to trvat dlouho a bude to stát spoustu práce. Nebude to však tak dlouho, jak si lidé myslí, a nakonec se vyrovnání životní úrovně dostaví.

Okolo roku 1840 se v západním Německu (Švábsku a Würtembersku, které byly tehdy jedněmi z nejvyspělejších oblastí světa) říkávalo: „My nikdy nedosáhneme úrovně Velké Británie. Angličané měli velký náskok a budou vždy před námi.“ Třicet let nato začali říkat Britové: „Ta německá konkurence se nedá ustát. Musíme s tím něco dělat.“ V té době německý životní standard rapidně rostl a atakoval standard britský. Dnes už není příjem na obyvatele v Německu nižší vůbec.

Ve střední Evropě je jedna malá země, Švýcarsko, které nemá uhelné doly, minerály ani žádné přírodní zdroje. Jeho obyvatelstvo se však již po staletí řídí kapitalistickými politikami. Dosáhli nejvyšší životní úrovně v kontinentální Evropě a jejich země je označována za jedno z center světové civilizace. Nevidím důvod, proč by země, jako je Argentina, která je mnohem větší než Švýcarsko, nemohla dosáhnout stejné životní úrovně po pár letech správných politik. Ale jak jsem řekl, takové politiky musejí být dobré.