Subvencování pokračuje
První práci dostal v nově založeném Rheinische Zeitung v roce 1842. Pravidelným přispěvatelem se stal v dubnu 1842 a během několika měsíců se stal redaktorem. Objevila se obvinění, že tyto noviny mají komunistickou orientaci. V den, kdy se stal redaktorem (15. října 1842) napsal Marx redakční článek, ve kterém se proti těmto obviněním ohradil. Nejen, že je proti komunismu, prohlásil, ale je také proti revoluci; pro všechny problémy Německa prý neexistuje jednoduché řešení, „žádný velký čin, který by nás vykoupil z našich hříchů!“[16] Komunismus, ať už revoluční či evoluční, nebyl cílem Karla Marxe v roce 1842. Jak se vyjádřil: „Rheinische Zeitung, které nepřipouštějí, že by komunistické ideje v jejich současné podobě představovaly teoretickou realitu, si tudíž mohou ještě méně přát jejich praktickou realizaci, nebo jí považovat za uskutečnitelnou, podrobí tyto ideje důkladné kritice.“[17]
Navzdory tomuto odmítání, to, co se stalo Rheinische Zeitung, se stalo i dalším dvěma vydavatelským podnikům, se kterými byl Marx v následujících letech spojen: staly se natolik radikálními, že je autority zakázaly.[18] Historie těchto novin je názorná. Původně byly tyto Kolínské noviny založeny Pruskou vládou, která anektovala západoněmecké provincie. Vláda se obávala militantního katolicismu, který by mohl agitovat proti protestantské nadvládě a doufala, že vytvoří protiváhu proti úspěšným katolickým novinám v Kolíně. Tento vládní podnik, tak jako tolik jiných intelektuálních vládních podniků, ovšem selhal. Několik bohatých Kolínských průmyslníků sympatizujících s liberalismem pak tyto noviny převzalo. Tím, kdo je k tomu přiměl, byl Mojžíš Hess, mladý muž, dědic značného majetku a první z „mladých Hegeliánců,“ který se stal komunistou. Jeho společníci ještě o jeho radikalismu nevěděli a přátelé průmyslníci naslouchali jeho radám. Jednou z těchto rad bylo, aby najali Karla Marxe jakožto redaktora do svých novin. Isaiah Berlin, jeden z Marxových životopisců, popsal následující události takto: „Z umírněných liberálních novin se brzy staly vehementně radikální; nepřátelštější k vládě než kterékoliv jiné Německé noviny… Pro jejich majitele to bylo pravděpodobně stejným překvapením, jako pro vládní autority…“[19] Autority, provádějící cenzuru novin, se nejprve obávaly zakročit, pravděpodobně proto, že nechtěly mít potíže s prominentními vlastníky. Teprve když si jeden z Marxových divokých protiruských výpadů náhodou přečetl samotný ruský Car Mikuláš I, autority zakročily. Car si stěžoval na nejvyšší úrovni a Pruská vláda nechtěla ohrozit Prusko-Ruské spojenectví uzavřené v té době.
Další možnost vstoupit do světa novinařiny se naskytla krátce poté. Marx vzal svou nevěstu Jenny von Westphalen do Paříže, kde on a další z jeho „mladohegelovských“ společníků, Arnold Ruger, chtěli začít vydávat Německo-Francouzské almanachy (Deutsch- Franzosischen Jahrbucher). První vydání se objevilo v únoru 1844; bylo to zároveň poslední vydání. Dva společníci se znesvářili a už se nikdy neusmířili. Mnoho kopií zaslaných do Německa zkonfiskovala Pruská vláda. V Almanachu se objevily dva Marxovy důležité eseje: „Úvod do kritiky Hegelovské filosofie práva“ a jeho odpověď Bruno Bauerovi, „O židovské otázce,“ takže z pohledu historika to nebyl docela marný podnik. Ale v té době Marx nebyl zrovna tím pravým člověkem, kterého byste chtěli mít jako redaktora, jak radikálové v Prusku a ve Francii brzy zjistili. Nicméně pokračoval s psaním pro další radikální noviny Vorwarts! (Kupředu!).[20]
16) Marx, „Komunismus a Agsburské Allgemaine Zeitung“ (16. října 1842); ibid., 1, str. 219.
17) Ibid., 1, str. 220.
18) Dvě další noviny byly Deutsch-Franzosischen Jahrbucher (1844) a Neue Rheinische Zeitung (1848).
19) Isaiah Berlin, Karl Marx: His Life and Environment, 3. vydání. (New York: Oxford University Press, 1963), str. 74.
20) O Marxově ranné novinářské kariéře viz Mehring, Karl Marx, str. 32-87.