5. Syndrom „My vs. Oni“
Během prezidentské kampaně v roce 2004 hlásal jeden z kandidátů: „Dvě Ameriky: jedna privilegovaná, druhá povinná. Jedna Amerika, která odvádí všechnu práci, druhá Amerika, která sklízí odměny. Jedna Amerika, která platí daně, druhá Amerika, která dostává daňové úlevy.“ [1]
Obdobné demagogické výroky sdělují veřejnosti následující: „Volte mne a já vám dám spravedlivý podíl na bohatství, který vezmu těm, kdo mají více než vy. Volte mne a já okradu Petra (to jsou oni) a obdaruji Pavla (to jsme my).“ Stavění bohatých proti chudým je jedním z oblíbených způsobů vedení politické kampaně založeným na konceptu „my vs. oni“. Samozvaní političtí vůdci takto staví bílé proti černým, muže proti ženám, továrníky proti dělníkům, cizince proti Američanům a nové imigranty proti dřívějším imigrantům. Svalování viny za nesnáze jedněch na druhé je jistým způsobem, jak mezi různými společenskými skupinami vyvolat a udržovat špatnou krev.
Následování těchto obchodníků s deštěm a jejich iluzí je slušnou zárukou toho, že nikdy nedostanete to, po čem toužíte. Sváděním viny za naše nepohodlí na druhé odvádíme produktivní energii a důvtip od jediného spolehlivého zdroje úspěchu v tomto světě – samostatnosti. Jakmile si uvědomíme, že nám nikdo nedluží život prostý utrpení, jsme již na správné cestě k hledání skutečných řešení, namísto plýtvání časem a energií na vinění ostatních a očekávání odškodného.
Každá americká volební kampaň je soubojem mnoha Robin Hoodů, kteří se vzájemně obviňují z přílišného braní a nedostatečného rozdávání, či naopak nedostatečného braní a přílišného rozdávání. Lidé se v průběhu období volebních kampaní stávají naštvaní kvůli svým všedním problémům, protože je jim denně předkládána myšlenka, že jsou oběťmi něčího spiknutí.
Pravidelným sledováním médií si tak rychle vybudujeme konspirační komplex či dokonce paranoidní myšlení ohledně čehokoli, co se nám nelíbí; veškeré problémy prostě svalíme na „židozednáře.“ Jsou-li ceny benzínu příliš vysoké, viňme ropné společnosti. Jsou-li ceny léčiv příliš vysoké, viňme farmaceutické společnosti. Zítra si najdeme nového obětního beránka, který nám bude dlužit levnější to a dotované tamto. Zůstaňte naladěni a váš kongresman či reportér vám předhodí dalšího padoucha. Populární nálepka na nárazník hlásající „Firemní hrabivost vs. Lidská potřebnost“ [Corporate Greed vs. Human Need] tuto paranoiu jen ilustruje.
Žijeme v demokratické společnosti, kde je zvykem strkat nos do cizích záležitostí, a tak není divu, že trávíme tolik času navrhováním velkolepých řešení pro malicherné problémy. Ve společnosti samostatných jedinců nás mohou malichernosti trápit pár minut před usnutím; v demokratické společnosti strávíme řešením malicherností celý život, protože nyní máme k dispozici hlas. Koneckonců, kdo by nechtěl mluvit, když ví, že jej může vyslyšet někdo disponující politickou mocí nad ostatními? Syndrom “my vs. oni” tak ovládá mediální prostor a stává se populárním ospravedlněním pro zavádění nových zákonů; a jistě, budeme-li ignorovat zdravý rozum, může ovládnout i naše vlastní myšlení.
Zvažme jednu z nejděsivějších politických kampaní nedávné politické historie, která byla rovněž založená na konceptu “my vs. oni”: židovští “oni” proti árijským “nám”; tj. kampaň vedená v Německu 30. a 40. let dvacátého století. Mnozí tehdy věřili, že Židé jsou zkázou společnosti a správným a legitimním řešením (zvaným Endlösung der Judenfrage [Konečné řešení židovské otázky]) je jejich izolace a eliminace.
[1] Podle amerického daňového úřadu pocházelo více než 50 procent daňových příjmů roku 2002 od nejbohatších 5 procent daňových poplatníků (nárůst z 43,6 procent v roce 1990), 80 procent pocházelo od nejbohatších 25 procent a téměř veškeré daňové příjmy (96 procent) pocházely od horních 50 procent. Data daňového úřadu tedy vyvracejí kandidátovo nařčení, že bohatí platí nízké daně.