01. Úvod
1. KanonizaceNejslavnějším ekonomem dvacátého století je John Maynard Keynes a nejvlivnější ekonomickou knihou současnosti, jak v teorii tak v ekonomické praxi, je jeho Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vydaná v roce 1936.
Tento fakt uznávají nejen jeho obdivovatelé a žáci, ale i jeho nejostřejší kritikové. Otevřete si jakékoliv číslo téměř jakéhokoliv vědeckého ekonomického časopisu a naleznete zde jeho jméno a fráze, které pronesl či zpopularizoval, hojně rozprostřené po všech stránkách. Otevřete si noviny a naleznete zde interpretace současných ekonomických událostí či návrhy ekonomické a monetární politiky, které vděčí za svou všudypřítomnost, pokud ne přímo za svůj původ, jeho spisům.
K ilustrování unikátní pozice, kterou má Keynesova pověst jsem vybral několik citátů.
Když zemřel, Londýnské Timesy[1] ho nazvaly „velkolepým Angličanem … géniem, který měl jako ekonom celosvětový vliv na myšlení jak odborníků, tak široké veřejnosti… Najít ekonoma se srovnatelným vlivem by znamenalo vrátit se až k Adamu Smithovi.“
Socialistický ekonom G. D. H. Cole nazval Obecnou teorii: „Nejdůležitější prací na poli ekonomické teorie od doby Marxova Kapitálu, či, kdybychom brali v úvahu pouze klasické ekonomy, tak od Ricardových Principů. … Triumfálním a rozhodujícím způsobem dokázala, dokonce i z kapitalistického hlediska, neplatnost nejznámějších praktických „moralit“ ortodoxní ekonomie a představila alternativní teorii fungování kapitalistického podnikání tak jasně bližší skutečným faktům, že jí bylo nemožné ignorovat nebo odložit stranou.“
Profesor Alvin H. Hansen z Harvardu, který je považován za hlavního amerického Keynesova žáka, o Obecné teorii napsal: „Jen málo lidí by popřelo, že dnes, po sedmnácti letech, měla tato kniha veliký dopad na ekonomickou analýzu a politiku dokonce v kratším čase, než jakákoliv kniha od doby Ricardovy Politické ekonomie. Může být ještě příliš brzy tvrdit, že společně s Darwinovým Původem druhů a Marxovým Kapitálem je to jedna z nejvýznamnějších knih, které se za posledních sto let objevily… Ale … její důležitost se stále zvyšuje.“[2]
V zapáleném pohledu některých obdivovatelů dokonce i vlastnosti, které se u knih obvykle pokládají za chyby, nějakým způsobem přispívají k její velikosti. Profesor Paul A. Samuelson z MIT, autor nejpoužívanější vysokoškolské učebnice ekonomie současnosti, o Obecné teorii napsal: „Je to kniha špatně napsaná a špatně uspořádaná; jakýkoliv laik, který si ji v okouzlení autorovou pověstí zakoupil, vyhodil svých 5 šilinků oknem. Nehodí se pro výuku. Je arogantní, nerudná, plná polemiky a bez velkého uznání k autorům, na nichž staví. Překypuje prázdnými koncepty a zmatky… Krátce řečeno, je to dílo génia.“[3]
Ještě podivněji působí Samuelsonův vývod, že samotná obskurnost této knihy je překážkou nikoliv pro Keynesovy žáky, ale hlavně pro jeho kritiky: „Hodí se zopakovat, že Obecná teorie je obskurní knihou, takže případní anti-Keynesiánci o ní musí usuzovat hlavně z její pověsti.“[4]
Není samozřejmě překvapující najít oslavný úsudek u R. F. Harroda, Keynesova životopisce: „Bez obalu vyjádřeno věřím tomu, že budoucí historikové ekonomického myšlení budou považovat Keynesův příspěvek na cestě pokroku za daleko důležitější než ten jeho ctěného učitele Alfreda Marshalla. Podle mého mínění patří do stejné kategorie jako Adam Smith a Ricardo, v logickém úsudku daleko předčí Adama Smitha a v jasnosti psaní Ricarda.“[5]
Profesor Dudley Dillard z Marylandské univerzity ve své knize The Economics of John Maynard Keynes napsal: „Podle jakýchkoliv kritérií patří Keynes mezi největší ekonomy všech dob a je dodnes nejvlivnějším ekonomickým myslitelem dvacátého století…“
„Během dvanácti let, které uplynuly od jejího vydání, Keynesova Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) měla větší vliv na myšlení profesionálních ekonomů a politiků než měla jakákoliv jiná kniha v historii ekonomického myšlení za srovnatelnou dobu. Jako Bohatství národů Adama Smitha v osmnáctém a Marxův Kapitál v devatenáctém století, byla Keynesova Obecná teorie předmětem kontroverzí mezi profesionály i laiky. Smithova kniha je jasnou výzvou merkantilismu, Marxova je podnětnou kritikou kapitalismu, Keynesova kniha je zavržením základů laissez-faire. Mnoho ekonomů uznává svůj velký dluh vůči podnětným myšlenkám Lorda Keynese.“
„Pokud by byl vliv Lorda Keynese omezen čistě jen na pole technické ekonomické doktríny, těšil by se jistě jen malému zájmu širšího světa. Ovšem praktická ekonomická politika nese ještě hlubší stopy Keynesova myšlení než ekonomická teorie.“[6]
Citace v obdobném duchu by mohly pokračovat do nekonečna, ale už se pomalu začínají opakovat. I ti nejnepřátelštější kritikové Keynesových teorií nezpochybňují jeho rozsáhlý vliv. Budu citovat jen jednoho: „Keynesův vliv na Rooseveltovu administrativu byl veliký. Jeho vliv na většinu ekonomů zaměstnaných vládou je obrovský. Vznikající množství teoretické literatury o Keynesovi se téměř vyrovná tomu, které obklopuje Karla Marxe.“[7]
2. Užitečnost vyvrácení
Přesto ohledně Všeobecné teorie existuje podivný paradox. Keynesiánská literatura narůstá do stovek knih a tisíců článků. Existují knihy celé věnované vysvětlení Obecné teorie v jednodušších a pochopitelnějších termínech. Ale na kritické straně zeje velká mezera. Anti-Keynesiánci se spokojili jen s krátkými články, několika málo stránkami nebo stručným odmítnutím na základě přesvědčení, že Keynesovy teorie se samy zhroutí pod tíhou vlastních rozporů a protiřečení si a budou brzy zapomenuty. Neznám jedinou práci, která by se věnovala důkladné kritické analýze Obecné teorie kapitolu po kapitole a teorém po teorému. Tohoto úkolu se zde chci ujmout.
Ve světle citací, které jsem zde předložil, takový počin nevyžaduje žádnou omluvu. Existují ale dvě možné námitky, na které bych rád odpověděl. První je, že Keynesovy teorie v posledních letech rychle ztrácí svůj vliv, že byly popřeny aktuálním vývojem událostí a tudíž nevyžadují žádného dalšího zkoumání. Za druhé je tu přesvědčení, že potřebujeme pouze současné pravdivé teorie v pozitivní formě; že analyzovat chyby minulosti má jen malou hodnotu, jelikož možnosti učinit chybu jsou nekonečné a pravdivá teorie sama o sobě je odmítnutím chybné.
Na první z těchto námitek bych odpověděl, že ačkoliv se celkové Keynesovo renomé o něco snížilo a ačkoliv několik jeho teorií již bylo potichu pohřbeno, jeho vliv na akademické půdě a v praktické politice je stále ohromný. A bylo by ubohou službou jasnému myšlení, kdybychom jednoduše připustili, aby jeho teorie byly zapomenuty, i kdybychom předpokládali, že se to může stát. Santayana napsal: „Jednou ze zvláštností současné debaty, zvláště v Americe, je to, že ideje jsou opouštěny pouze z důvodu změny v módním trendu, bez objevení jakéhokoliv nového důkazu nebo argumentu. Dnes neodmítáme ideje našich předchůdců, ale zkrátka jim dáváme sbohem.“[8]
Dát jednoduše našim předchůdcům sbohem neslouží dobře pokroku v myšlení. Dokud nevíme, proč přesně byly některé minulé doktríny chybné, tak jsme se nenaučili tomu, čemu by nás jejich chyby mohly naučit a hrozí reálné nebezpečí, že se v jiném přestrojení objeví znovu.
V historii myšlení některé velkolepé počiny byly často vedlejším výsledkem toho, co bylo původně zamýšleno jako prostá polemika. Bohatství národů Adama Smitha vyrostlo z velké části na kritice omylů merkantilistů. Slavná Malthusova Esej o populaci vznikla z pokusu odmítnout optimistické doktríny Godwina. Kantova Kritika čistého rozumu započala snahou odmítnout teorie Davida Huma. Examination of Sir William Hamilton’s Philosophy od Johna Stuarta Milla se stala slavnější, než jakákoliv z knih filozofa, na kterého útočil.
Doufám, že nikdo nenabude dojmu, že jsem natolik troufalý, abych srovnával svoji skromnou práci s jakoukoliv z výše zmíněných knih. Zmínil jsem je jenom abych ukázal, že odhalování chyb má daleko k nudnému a neplodnému zaměstnání. Je to důležitá metoda nejen pro obranu, vysvětlení a upřesnění známých pravd, ale i pro objevování nových pravd a nových náhledů. Jak logika a matematika dostatečně dokázaly, čím více rozumíme implikacím jakéhokoliv teorému, tím více rozumíme i teorému samotnému.
Ani při zkoumání názorů předložených jedním mužem (a jeho žáky) se neomezíme pouze úzce na tyto názory. Jejich analýza se stane způsobem jak dosáhnout jasnějšího a úplnějšího pochopení problémů, se kterými se autor vypořádává. V první kapitole Examination of Sir Hamilton’s Philosophy (1865) Mill napsal: „Mým cílem tudíž není Sir W. Hamilton, ale otázky, o kterých Sir Hamilton pojednává. O těchto otázkách je ovšem v naší době a v naší zemi nemožné napsat cokoliv bez odkazu, ať už přímého nebo nepřímého, na jeho pojednání.“
Předmětem této knihy tedy není osoba Johna Maynarda Keynese, ale problémy, o kterých pojednával. A tyto problémy se v současné době nedají diskutovat bez diskuse o tom, jak je pojednal on.
3. Originální průkopník?
Nyní chci něco předeslat. Při analýze Keynesovy Obecné teorie, kterou naleznete na následujících stránkách, kapitolu po kapitole a někdy i větu po větě, v rozsahu, který by některým čtenářům mohl připadat přemrštěný, jsem nebyl schopen nalézt jedinou důležitou doktrínu, která by byla zároveň pravdivá i originální. To, co je v knize pravdivé není originální a co je originální není pravdivé. Ve skutečnosti, jak později zjistíme, i mnoho z toho, co je v knize chybné není originální a lze to nalézt u mnoha předchozích spisovatelů.
Upřímně řečeno, když jsem začínal, tak jsem si nemyslel, že dojdu k tak ostrému závěru. Nejprve jsem si myslel, že napíši stručnou práci, v níž zanalyzuji pouze Keynesovy hlavní doktríny, takže čtenář bude moci nalézt kritickou analýzu ve stručné a čtivé formě. Když jsem se ale ponořil do zkoumání jedné řádky po druhé, moje zkušenost se velmi podobala zkušenosti Johna Stuarta Milla, který ve své Autobiografii o své analýze filozofie Sira Hamiltona napsal: „Jak jsem pokračoval ve svém úkolu, tak škoda na pověsti Sira Hamiltona se stávala daleko větší, než jsem původně očekával, když jsem odhaloval téměř neuvěřitelné množství nekonzistencí při porovnávání jednotlivých pasáží.“[9] Stejně tak já jsem objevil v Keynesově díle neuvěřitelné množství omylů, nekonzistencí, vágních definic a posunování významu slov i faktických chyb. Moje touha po důkladnosti v jejich odhalení pak zvýšila délku této knihy hodně nad to, co jsem původně zamýšlel.
Ovšem odvážím se říci, že se za tuto délku dostane čtenáři jisté kompenzace. Výsledek není pouze negativní. Není to pouhý důkaz, že hlavní Keynesova tvrzení jsou mylná. Abychom se vypořádali s Keynesovými omyly, jsme povinni nejen se důkladně seznámit s jeho argumenty, ale také s „klasickými“ či „ortodoxními“ doktrínami, které Keynes popírá. A při tom zjistíme, že některým z těchto „ortodoxních“ doktrín bylo rozuměno jenom velice málo a to dokonce i mezi těmi, kteří se k nim hlásili a kteří se jejich výukou živili. V jiných případech nalezneme chyby či nepřesnosti v obvyklém výkladu některé takové „ortodoxní“ doktríny samotné.
Další z možných námitek k této knize by mohla být ta, že je zaměřena proti autorovi, který dnes již není ve stavu odpovědět. Ale jakákoliv výhoda, kterou bych z tohoto faktu mohl získat, bude jistě více než vyvážena díky množství a zápalu Keynesových následovníků. Z téhož důvodu necítím potřebu se omlouvat za tvrdost mojí kritiky[10] či za fakt, že o Keynesovi píši v přítomném čase a často pojednávám o jeho knize, jako by byl autor dosud naživu. To je konec konců způsob, jak přiznat, že Keynesovy doktríny a jejich vliv jsou dosud velmi živé.
V jednom ohledu je obsah této knihy omezenější, než jsem původně zamýšlel. Není zde žádný pokus vypořádat se s množstvím chyb v celé rozsáhlé Keynesiánské literatuře. Takové úsilí by bylo beznadějné, což jsem zjistil brzy poté, co jsem se do tohoto úkolu pustil. Čtenář zde najde jenom několik stručných odkazů k pracím Keynesiánců či „post-Keynesiánců.“ I moje zaměření na Keynese samotného omezené téměř výlučně na jeho Obecnou teorii přineslo tak veliký rozsah, aby to mohlo můj postup ospravedlnit.
Poté, co skrz na skrz prozkoumáme omyly mistra, můžeme ušetřit čas a nepojednávat o nich znovu v dílech jeho žáků, kde jsou zpravidla přítomny v ještě zranitelnější podobě.
V předmluvě k Obecné teorii se Keynes snažil anticipovat některou možnou kritiku. Omlouvá se za „vysoce abstraktní argument“ což následuje prohlášení, že jeho kniha je „určena hlavně mým kolegům ekonomům“ (str. V), a že „v tomto stádiu argumentace, laická veřejnost, ačkoliv je v debatě vítána, může pouze naslouchat“ (str. VI).
Nemyslím, že by chyby a špatné psaní v Obecné teorii byly omluvitelné na tomto základě. Keynesův jazyk je sice zasvěceným a technickým, ale postrádá přesnost. Jednou z nejpozoruhodnějších charakteristik jeho knihy, jak se o tom mnohokrát přesvědčíme, je mlhavost mnoha hlavních termínů a neustále měnění smyslu, v němž jsou tyto termíny používány.
Při pokusu předejít další kritice, Keynes poznamenává: „Ti, kteří jsou těsně spojeni s tím, co budu nazývat „klasickou teorií“, se budou pohybovat, jak očekávám, mezi přesvědčením, že se zcela mýlím a přesvědčením, že neříkám nic nového.“ (str. V). Toto představuje argumentum ad hominum. Je to pokus zdiskreditovat kritiky, kteří nebyli okamžitě konvertováni k novému zjevení. Ve skutečnosti, jak zjistíme, se není třeba „pohybovat“ mezi těmito dvěma přesvědčeními. Keynesův hlavní „příspěvek“ je prokazatelně chybný a v těch případech, kdy říká něco pravdivého, tak samozřejmě neříká nic nového.[11]
Nakonec Keynes představuje čtenáři sám sebe, nepříliš skromně, jako velkého intelektuálního průkopníka „jdoucího po nevyznačených cestách“ (str. VII). Podivné na tom je, že ke konci knihy, v 23 kapitole, předkládá jako potvrzení pravdivosti těchto „nových a neprozkoumaných“ idejí fakt, že většina z nich byla zastávána merkantilisty sedmnáctého století!
4. „Obecná“ teorie
Po určitém váhání jsem se rozhodl, že nejlepším způsobem, jak analyzovat Obecnou teorii je udělat to kapitolu po kapitole. Keynesova kniha není dobře uspořádaná, tudíž moje kritika nebude vedena v té nejlogičtější linii a bude někdy repetitivní. Abych tento nedostatek kompenzoval, očísloval jsem většinu svých kapitol tak, aby jejich čísla odpovídala číslům kapitol z Obecné teorie. To bude výhodou pro čtenáře, který by si chtěl ověřit znění nebo kontext jakékoliv citace, nebo se podívat na Keynesův argument v jeho původní formě, kdyby se mu nezdála moje interpretace.
Naštěstí Keynesova 1 kapitola „Obecná teorie“ má jen jedinou stranu. Tato strana si ovšem zasluhuje komentář ve třech bodech.
„Nazval jsem tuto knihu Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz, přičemž důraz kladu na onu obecnost. Účelem tohoto titulu je zdůraznit kontrast mezi charakterem mých argumentů a závěrů od těch obsažených v klasické teorii, na nichž jsem vyrostl a které dominovaly ekonomickému myšlení jak v teorii tak v praxi, vládní i akademické třídy této generace stejně jako před sto lety.
Budu dokazovat, že postuláty klasické teorie jsou aplikovatelné pouze ve zvláštním případě a nikoliv v obecném případě, na situaci, kterou pokládají za limitující bod možné rovnovážné pozice“ (str. 3).
Ovšem dobří ekonomové před rokem 1936 stejně jako po něm nezáviseli na postulátech, které by se hodily pouze pro zvláštní případy. Zabývali se ekonomickými cykly s obdobími prosperity a deprese stejně tak jako zjednodušenou „statickou“ teorií. Naopak je to Keynesova ekonomie, jak zjistíme, která je aplikovatelná jen ve zvláštním případě a i tehdy nenabízí korektní analýzu tohoto zvláštního případu.
„Charakteristiky zvláštního případu předpokládaného klasickou teorií [pokračuje Keynes] bohužel nejsou přítomny v ekonomice společnosti, v níž v současnosti žijeme, s následkem, že toto učení je zavádějící a s katastrofálními následky, pokud se je snažíme aplikovat na fakta naší zkušenosti“ (str. 3).
Toto není argument, ale pouhé tvrzení. Prozatím se spokojíme s protitvrzením, že dobrá „ortodoxní“ ekonomie vždy byla dostatečně flexibilní na to, aby dokázala analyzovat současné podmínky včetně těch, o kterých Keynes mluví.
Svojí analýzu 1. kapitoly zakončím kritikou kuriózního používání termínu „klasická ekonomie,“ které Keynes hájí v poznámkách pod čarou. Zde poukazuje na to, že „klasičtí ekonomové“ byl termín vynalezený Marxem pro označení Ricarda, Jamese Milla a jejich předchůdců. „Jsem zvyklý,“ píše, „třebaže se dopouštím faux-pas, zahrnovat do „klasické školy“ i následovníky Ricarda, tedy ty, kteří přijali a vylepšovali teorie Ricardiánské ekonomie, včetně (například) J. S. Milla, Marshalla, Edgewortha a Prof. Pigoua.“ (str. 3)
Toto rozšířené použití termínu „klasická“ je velice matoucí a u čtenáře, který není důkladně obeznámen s dějinami ekonomického myšlení, to může vzbudit docela falešný dojem. Ten může začít považovat prakticky veškerou ekonomii z doby před vydáním Obecné teorie v roce 1936, ať už byla napsaná kýmkoli, za uniformní teorii, se kterou panoval (alespoň mezi ekonomy) všeobecný souhlas. Skutečností ovšem byly ohromné rozdíly mezi názory jednotlivých autorů i mnoho kontroverzí mezi takzvanými „klasickými“ ekonomy. A existovaly i otázky, o nichž mnozí z nich nepředstírali, že by byly uspokojivě vyřešené. Keynes píše, jako kdyby se všichni ekonomové před ním oddali jakési dogmatické dřímotě v níž jeden po druhém opakovali nějaká myšlenková klišé.
Jeho odkaz na „klasickou“ školu je zavádějící více než jedním způsobem. Mezi klasické ekonomy počítá i průkopníky teorií subjektivní hodnoty a mezního užitku, kteří představují radikální rozchod s klasickou ekonomií (v obvyklém významu, v jakém se toto označení používá). A když píše o ortodoxní ekonomii, tak se zdá, že se soustředí pouze na Marshalla a Pigoua. Píše, jako by si vůbec nebyl vědom velkého pokroku přesahujícího tyto autory, který byl učiněn obzvláště v oblastech teorie kapitálu a úroku Bohm-Bawerkem, Johnem Batesem Clarkem, Knutem Wicksellem, Frankem Fetterem, Irvingem Fisherem, Ludwigem von Misesem, F. A. Hayekem, atd.
Samotný rámec Keynesových odkazů je podivně provinční. Jako by snad to, o čem nepsali Marshall s Pigouem a nebylo diskutováno v jeho kruhu na Cambridgi, ani neznal nebo se to rozhodl ignorovat.
Pozn:
1) 22. dubna 1946. Přetištěno v The New Economic, Seymour E. Harris, (New York, Alfred Kopf, 1952).
2) A Guide to Keynes, (New York, McGraw-Hill, 1953)
3) The Development of Economic Thought, Henry William Spiegel (New York: Wiley, 1952), str. 767.
4) Ibid., str. 768
5) The Life of John Maynard Keynes, (New York, Harcourt Brace, 1951), str. 466.
6) (New York, Prentice-Hall, 1948), str. VII a 1-2
7) Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare, (New York, Van Nostrand, 1949), str. 391.
8) George Santayana, Character and Opinion in the United States, (New York, Scribner’s, 1920), str. 9.
9) (Oxford, World’s Classic edition). str. 234.
10) Vlastní přístup Keynese je jeho životopiscem popsán takto: „Není pochyb o tom, že Keynes … se domníval, že v argumentaci je vše fér, a že člověk by neměl být smutný, pokud je bez milosti odmítnut… Pokud je sentimentalita nemístná při sportovním klání, je ještě více nemístná při diskusi o veřejných záležitostech a ekonomických problémech.“ R. F. Harrod, The Life of John Maynard Keynes, (New York, Harcourt Brace, 1951), str. 329-330.
11) Tohle bych doplnil poznámkou z recenze Obecné teorie od profesora Franka H. Knighta The Canadian Journal of Economic and Political Science únor 1937, str. 122: „Toto je ovšem jeden ze dvou „argumentů“ obvykle užívaných revolučními mysliteli proti těm, kteří se odmítnou okamžitě přidat na jejich stranu, že jejich odmítnutí je založeno na zájmech autorit… Jelikož se stalo obecnou módou vysvětlovat rozdíly v intelektuální pozici pomocí psychoanalýzy či „odhalováním zájmů“ jednoho z oponentů (a příklad této módy byl v tomto případě dán panem Keynesem), mohlo by být užitečné poznamenat, že naše dnešní civilizace je v zásadě romantická - miluje a oslavuje heretiky se stejnou horlivostí, s jakou je naši předkové před několika staletími upalovali. Poptávka po herezích vždy převyšuje nabídku a produkce herezí je dnes výnosným obchodem. Kdysi bylo nutné při psaní zaujímat pózu skromného uchovatele a interpreta doktrín, které nám zanechali naši otcové. Dnes vede nejsnadnější cesta ke vzbuzení zájmu veřejnosti bouráním a převracením všeho starého, zavedeného či přijímaného.“