Předmluva k druhému německému vydání (1924)
Když byla před dvanácti lety tato kniha poprvé vydána, tak se národy a jejich vlády právě připravovaly na rozpoutání tragické Velké války. Přípravy neprobíhaly pouze hromaděním zbraní a munice v arzenálech, ale daleko více proklamacemi a vášnivou propagací ideologie války. Nejdůležitějším z ekonomických prvků této válečné ideologie se stal inflacionismus.
Moje kniha se také potýkala s problémem inflacionismu a pokusila se dokázat neadekvátnost jeho doktrín. Vztahovala se i ke změnám, které měly ohrozit měnový systém už v blízké budoucnosti. To samozřejmě vyprovokovalo vášnivé útoky od těch, kteří připravovali cestu pro monetární katastrofu. Někteří z těch, kdo útočili na mou knihu, získali brzy po jejím vydání velký politický vliv a byli schopni svoje doktríny uvést do praxe.
Není nic zvrácenějšího než tvrzení, že ekonomie nefungovala tváří v tvář problémům války a poválečného období. Taková tvrzení pronášejí ti, kteří nejsou seznámeni s teoretickou ekonomickou literaturou a ekonomii si pletou s doktrínami založenými na útržcích z archivů, které lze nalézt u přívrženců historicko-empirické školy. Nikdo si není lépe vědom nedostatků ekonomie než ekonomové samotní a nikdo více nelituje našich mezer v poznání a slabin v teoriích. Ovšem veškerá teoretická vodítka, která politici v posledních deseti letech potřebovali, byla dostupná na základě existujících doktrín. Ti, kteří se posmívali a neopatrně odmítali jako „bezkrevné abstrakce“ akceptované výsledky vědecké práce, by měli obviňovat sami sebe a nikoliv ekonomii.
Stejně těžké je pochopit, jak někdo může tvrdit, že zkušenosti posledních let vyvolávají potřebu revidovat ekonomickou teorii. Ohromné a náhlé změny v hodnotě peněz, které jsme zažili, nebyly ničím novým pro kohokoliv, kdo je seznámen s historií peněz. Ani změny v hodnotě peněz, ani sociální dopady a ani způsob, jakým politici na obojí reagovali, nebyly pro ekonomy ničím novým. Je pravdou, že tyto zkušenosti byly překvapující pro mnohé etatisty, což je možná nejlepším důkazem, že důkladné znalosti historie, které tito pánové předstírají, nejsou skutečné, ale jsou pouze pláštíkem pro jejich merkantilistickou propagandu.
Fakt, že tato kniha, ačkoliv v podstatných částech nezměněná, je nyní vydávána v poněkud jiné formě, než jak vypadalo její první vydání, nemá svůj původ v tom, že by snad nebylo možné vysvětlit nová fakta starými doktrínami. Je pravdou, že během dvanácti let, které uplynuly od prvního vydání, učinila ekonomická věda pokroky, které by nebylo možné ignorovat. A moje vlastní bádání v problémech katalaxie mě vedlo v některých ohledech k odlišným závěrům, než jaké se objevily v prvním vydání. Můj přístup k teorii úroku je dnes jiný, než byl v roce 1911. Ačkoliv v tomto vydání, stejně jako v prvním, jsem odsunul jakékoliv kompletní pojednání o problematice úroku (které leží mimo teorii nepřímé směny), v určitých částech knihy stejně bylo nezbytné se k tomuto problému vyjářit. A u otázky krizí se moje mínění změnilo v jednom ohledu: Došel jsem k závěru, že teorie, kterou jsem předložil jako rozpracovaní a pokračování doktrín Currency School, je sama o sobě dostatečným vysvětlením vzniku krizí a ne pouhým doplňkem k vysvětlení v rámci teorií přímé směny, jak jsem předpokládal v prvním vydání.
Navíc jsem dospěl k přesvědčení, že rozlišení mezi statickou a dynamickou teorií se nemůžeme zbavit ani u výkladu teorie peněz. Při psaní prvního vydání jsem si představoval, že bych se měl bez tohoto obejít, abych nedal vzniknout nedorozuměním ze strany německých čtenářů. V článku, který se objevil krátce před tím na vlivném symposiu, používal Altmann koncepty „statické“ a „dynamické“ při aplikaci na peněžní teorii ve smyslu, který se lišil od terminologie moderní Americké školy.[1] Mezitím se ovšem s významem rozlišení mezi statickým a dynamickým v moderní teorii seznámil každý, kdo, byť jen z dálky, sledoval vývoj ekonomické vědy. Dnes je tedy bezpečné tyto termíny používat bez strachu ze záměny s Altmannovou terminologií. Částečně jsem revidoval kapitolu o sociálních důsledcích změn v hodnotě peněz, abych vyjasnil svoji argumentaci. V prvním vydání kapitola o měnové politice obsahovala dlouhé historické pojednání. Současné zkušenosti jsou dostatečnou ilustrací podstaty argumentů a umožňují se bez tohoto pojednání obejít.
Byla přidána část o problémech dnešní bankovní politiky a další, ve které jsou stručně rozebrány teorie a politiky etatistů. Ve shodě s přáním několika kolegů jsem do tohoto vydání také zahrnul revidovanou a rozšířenou verzi krátkého eseje o klasifikaci peněžních teorií, který byl vydán před několika lety ve 44 svazku v Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik.
Mým záměrem nebylo kriticky se vypořádat se záplavou nových publikací věnovaných problémům peněz a úvěru. Jak řekl Spinoza: „Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi est.“ Moje kniha obsahuje kritické argumenty pouze tam, kde je to nutné z hlediska mého pohledu a při přípravě půdy pro mé názory. Toto zanedbání je tím snadněji ospravedlnitelné, že se úkolu kritizovat mistrně ujaly dvě obdivuhodné práce, jenž nedávno vyšly.[2]
Závěrečná kapitola třetí části, která pojednává oo problémech úvěrové politiky, je přetištěna ve stejné podobě, jakou měla v prvním vydání. Její argumenty se vztahují k pozici bankovnictví v roce 1911, ale význam a teoretické závěry zůstaly nezměněny. Doplňují výše zmíněnou diskusi o problémech současného bankovnictví, která uzavírá toto vydání. Ale ani v této dodatečné diskusi se neobjevují návrhy s nárokem na absolutní platnost. Jejím záměrem je pouze ukázat podstatu zkoumaného problému. Volba mezi všemi možnými řešeními závisí na zvážení pro a proti a rozhodnutí není úkolem ekonomie, ale politiky.
LUDWIG VON MISES
Víděň, březen 1924
Pozn.:
1) Viz Altmann, Zur deutschen Geldlehre des 19. Jahrhunderts," v Die Entwicklung der deutschen Volkswirtschaftslehre im 19. Jahrhundert, Schmoller Festschrift (Lipsko, 1908).
2) Viz. Döring, Die Geldtheorien seit Knapp, 1. vydání. (Greifswald, 1921; 2. vydání Greifswald, 1922); Palyi, Der Streit um die Staatliche Theorie des Geldes (Mnichov a Lipsko, 1922) (také ve Schmoller Jahrbuch, 45. Jahrgang). Také viz výzkum G. M. Verrijn Stuart, Inleiding tot de Leer der Waardevastheid van het Geld (Gravenhage, 1919).