Mises.cz

Mises.cz

Dávám výpověď

Můj jednotvárný, pohodlný, nudný, přestrukturovaný kancelářský job může jen stěží někoho po delší dobu naplňovat, říkal jsem si. Funguje to takto: čím více a čím déle je člověk schopen dusit svou lidskost, tím déle v tomto druhu korporátně-kancelářské pozice vydrží. Docela vysoká cena.

Žít v souladu se svými základními životními hodnotami je důležitou lidskou potřebou. Jakýkoliv zásadní odklon od vlastních hodnot v každodenní životní realitě nese nezanedbatelné následky. Nemusíme si to vždy připouštět, nebo si sami pro sebe najdeme nějaké vysvětlení, proč jsme někdy jednali v rozporu s našimi hodnotami a životními postoji. Někdy dokonce podvědomě zcela odkloníme naše myšlenky od jakékoliv sebereflexe tohoto druhu, protože ta vyžaduje odvahu a dostatek energie i času.

Tím, že odmítneme naši vnitřní diskuzi na téma souladu našeho praktického jednání na jedné straně a našeho hodnotového žebříčku na straně druhé, ze všeho nejvíc zraňujeme sami sebe. Zavíráme tak dveře před důležitými signály našeho vědomí, které v sobě nesou cenné informace o našich potřebách. Ty pak zůstanou pro naši vnitřní morální integritu neidentifikovány, natož aby byly naplněny. Následkem může být frustrace, rozlada, úzkost, a navíc, všechny tyto pocity jsou znásobeny tím, že není jednoznačně odhalen jejich původní zdroj.

Sám jsem si podobným vyhýbáním upřímné diskusi se sebou samým prošel. Ekonomické a jiné aspekty byly upřednostněny před vnitřní integritou. Při zpětném pohledu je zřejmé, za jakou cenu. Frustrace, znuděnost a stres ze zaměstnání byly důležitými signály vyžadujícími důslednou inspekci. Je velmi důležité nezavírat před nimi oči. Pokud chceme něco změnit, je třeba nejdřív důsledně identifikovat, co to je. Existuje totiž významná kuturně-společenská síla, která nám říká, že schopnost “obětovat se” a “vydržet” je ctnost. A také, že obětování našich současných vnitřních potřeb povede k o to většímu štěstí “někdy v budoucnu”. Takový postoj nás donekonečna nutí odkládat důležitá osobní rozhodnutí a brání nám ve smysluplné seberealizaci.

Můj jednotvárný, pohodlný, nudný, přestrukturovaný kancelářský job může jen stěží někoho po delší dobu naplňovat, říkal jsem si. Funguje to takto: čím více a čím déle je člověk schopen dusit svou lidskost, tím déle v tomto druhu korporátně-kancelářské pozice vydrží. Docela vysoká cena.

Skutečnosti popsané v předchozím odstavci zdánlivě vysvětlují mou frustraci, ale šlo jen o povrchní signály. Bylo zde něco mnohem hlubšího a důležitějšího, před čím jsem zavíral oči a platil za to vysokou cenu.

Mašinérie, které jsem součástí, jde přímo proti všemu, v co věřím. Dennodenně útočí a užírá mou vnitřní morální integritu. A co důležitějšího člověk má? Pokud jsem ochoten obětovat svou vlastní morální integritu, obětuji tím zároveň své lidství, obětuji to, co mě dělá člověkem a tím, kým jsem. Existuje něco, co může ospravedlnit takovou oběť?

Pokud čtete tento článek, je možné, že z předchozích už zhruba víte, v co věřím. Pokud jsem přesvědčen, že státismem vytvořený vojensko-industriální komplex a z toho plynoucí uměle vytvořené a nepřetržité války, světové konflikty a lidské utrpení je něco, z čeho je mi nevolno, potom – jak se můžu cítit, když si upřímně přiznám, že jsem něčeho takového dobrovolně součástí? Není to dobrý pocit. Proto končím, dávám výpověď a déle než po dobu výpovědní lhůty už s něčím podobným nechci mít nic společného. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, můj zaměstnavatel se přece nikdy netajil tím, že zvýšení příjmu ze státních zakázek na výrobu vojenského materiálu je jednou z důležitých oblastí, jak “grow the business”. Přesto, že jsem se vždy snažil těmto a podobným státem dotovaným “research” projektům vyhýbat, jsem pořád nepřímo jejich součástí, ale dále už být nechci.

Nyní to vidím tak, že tento přímý útok na mou vnitřní morální integritu, do jehož hledáčku jsem se sám vystavil, je tím pravým zdrojem mé nechuti k jakékoliv další práci v této firmě. Jiná pozice ani dvojnásobný plat by na tom nic nezměnily.

Je podivuhodné, kolik úsilí a ochoty udělat ze sebe poskoky státu jsou byznys-lídři schopni investovat, aby si zajistili prospěch prostřednictvím získání příjmu z lupu v podobě státních zakázek. Kolik regulací, certifikací, papírování, auditů a kontrol jsou ochotni podstoupit jen proto, aby získali státní dotaci na nějaký bezpředmětný “research” projekt. Pravděpodobně nejde jen o peníze, ale jde také o příležitost k získání cenných vládních kontaktů důležitých pro potenciální privilegia, která můžou hrát v konkurenčním prostředí nezanedbtelnou roli. Faktem je, že není důvod očekávat, že by šéfové a byznys-lídři byli schopni o těchto záležitostech přemýšlet více, než průměrný, státismem od dětství indoktrinovaný, člověk. Jsou to také „jen lidi“. Ale moment – je tomu opravdu tak? Chtěli bychom po těchto lidech opravdu až příliš?

Může to znít příliš optimisticky, ale kladu si otázku, zda-li se jednou dočkáme doby, kdy bude při pracovních pohovorech otázka angažovanosti firem ve státních zakázkách diskutována. Doba, ve které bude jednou z hlavních es v rukávu personálního ředitele prohlášení: “Naše firma byla založena v roce XY a naší největší pýchou je, že jsme se nikdy nepodíleli na žádných státních zakázkách a jakýchkoliv grantech a státních výzkumných projektech, jelikož si v naší firmě zakládáme na tom, že chceme lidem poskytovat výrobky, za které jsou ochotni dobrovolně platit. To je pro nás totiž jediným důkazem, že naši zákazníci shledávají v našich produktech hodnotu a kvalitu”. Pro mne osobně by to rozhodně znamenalo mnohem víc než řadu bonusů a 25 dní dovolené.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed